Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. června 1992 Jednací jazyk: francouzština , Jakob Handte & Co. GmbH proti Traitements Mécano-chimiques des Surfaces SA (TMCS), věc C-26/91, Recueil 1992
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour de cassation – Francie. Bruselská úmluva – Výklad čl. 5 bodu 1 – Soudní příslušnost v případě, kdy předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy – Řetězec smluv – Žaloba na určení odpovědnosti podaná posledním kupujícím proti výrobci
Předmět:
O výkladu čl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968
předložená ve věci C-26/91
I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení
1. V letech 1984 a 1985 francouzská akciová společnost Traitements mécano-chimiques des surfaces SA (dále jen „TMCS“) se sídlem v Bonneville ve Francii zakoupila od švýcarské akciové společnosti Bula et Fils (dále jen „Bula“) se sídlem v Henniez XIII Cantons, Vaud ve Švýcarsku dva stroje na leštění kovů.
Společnost TMCS tyto stroje doplnila o systém odsávání, vyrobený německou společností s ručením omezeným Jakob Handte & Co. GmbH Maschinenfabrik (dále jen „Handte Německo“) se sídlem v 7200 Tuttlingen, Württembersko ve Spolkové republice Německo. Tento systém odsávání společnosti TMCS dodala a nainstalovala francouzská společnost Handte France se sídlem ve Francii (dále jen „Handte Francie“).
2. Dne 8. a 9. dubna 1987 podala společnost TMCS na společnosti Bula, Handte Německo a Handte Francie žalobu k Tribunal de grande instance v Bonneville ve Francii, v níž se domáhala náhrady škody způsobené tím, že vyrobená a prodaná zařízení nesplňují předpisy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a jsou nezpůsobilá pro užívání k určenému účelu.
3. Rozsudkem ze dne 4. května 1988 rozhodl Tribunal de grande instance v Bonneville, že k rozhodování o žalobě proti společnosti Bula nemá příslušnost ratione loci.
Zároveň však určil, že je na základě čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř.věst. 1978, L 304, s. 36, dále jen „úmluva“) příslušný rozhodnout o žalobě proti společnostem Handte Německo a Handte Francie.
4. Dne 16. května 1988 podaly společnosti Handte Německo a Handte Francie proti tomuto rozhodnutí odvolání.
5. Rozsudkem ze dne 13. září 1988 Cour d’appel v Chambéry ve Francii zamítl odvolání společnosti Handte Francie a přerušil řízení ve věci odvolání společnosti Handte Německo.
6. Rozsudkem ze dne 20. března 1989 Cour d’appel v Chambéry zamítl odvolání společnosti Handte Německo týkající se příslušnosti s odůvodněním, že žalobu společnosti TMCS proti společnosti Handte Německo je nutno posuzovat jako žalobu na určení odpovědnosti výrobce za vady prodané věci, že tato přímá žaloba kupujícího proti výrobci je věcí týkající se smlouvy jak z hlediska francouzského práva, tak podle úmluvy, a že tedy soud prvního stupně po právu rozhodl, že má příslušnost jako soud místa, kde závazek byl nebo měl být splněn, ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy.
7. Společnost Handte Německo proti tomuto rozsudku ze dne 20. března 1989 podala kasační stížnost.
V odůvodnění stížnosti Handte Německo v podstatě uvedla, že článek 5 bod 1 úmluvy nelze použít v případě řetězce smluv.
8. Francouzský Cour de cassation zamítl žalobu na společnost Bula a zabýval se otázkou, zda ustanovení čl. 5 bodu 1 úmluvy má být vykládáno tak, že je lze použít v případě řetězce smluv na žalobu posledního kupujícího věci proti původnímu výrobci, v níž se domáhá náhrady škody způsobené vadami věci nebo její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu.
9. Francouzský Cour de cassation měl za to, že předmětný spor se týká výkladu úmluvy, a rozsudkem ze dne 8. ledna 1991 na základě protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu úmluvy Soudním dvorem rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
„Vztahuje se čl. 5 bod 1 úmluvy, který stanoví pravidlo zvláštní příslušnosti, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, na spor posledního kupujícího věci s výrobcem, který není prodejcem, v souvislosti s vadami věci nebo s její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu?“
10. Rozsudek francouzského Cour de cassation byl doručen kanceláři Soudního dvora dne 25. ledna 1991.
11. Písemná vyjádření podle článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora Evropských společenství předložily dne 22. dubna 1991 společnost Handte Německo, kterou zastupoval J. P. Desaché, advokát v Paříži, dne 30. dubna 1991 Komise Evropských společenství, kterou zastupoval X. Lewis, člen její právní služby, jako zmocněnec, a dne 10. května 1991 německá vláda, kterou zastupoval Ch. Böhmer, ministerský rada spolkového ministerstva spravedlnosti, jako zmocněnec.
12. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
1. Společnost Handte Německo, žalobkyně v kasačním řízení, připomíná, že článek 2 úmluvy stanovuje zásadu, že žalovaný bez ohledu na svou státní příslušnost podléhá soudům smluvního státu, v němž má bydliště. Pouze jako výjimka z této zásady, zejména v případech vyjmenovaných v článcích 5 a 6 úmluvy, může být osoba s bydlištěm na území jednoho smluvního státu žalována před soudy jiného smluvního státu.
Konkrétně čl. 5 bod 1 úmluvy stanovuje, že pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, žalovaný může být v jiném smluvním státě žalován u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn. Za těchto okolností je třeba nejprve určit věci, na které se vztahuje pravidlo soudní příslušnosti obsažené v tomto ustanovení.
Společnost Handte Německo však tvrdí, že ustálená judikatura Soudního dvora neumožňuje provést takové posouzení podle lex fori, jak přesto učinil ve svém rozsudku Cour d'appel v Chambéry.
Podle této judikatury (rozsudky ze dne 22. března 1983, Peters, 34/82, Recueil, s. 987; ze dne 8. března 1988, Arcado, 9/87, Recueil, s. 1539) totiž pojem „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedený v čl. 5 bodě 1 úmluvy, nelze chápat jako pouhý odkaz na vnitřní právo smluvního státu, ale je třeba jej považovat za nezávislý pojem, který pro účely provádění úmluvy musí být vykládán zejména s ohledem na její cíle a systematiku tak, aby byla zajištěna její plná účinnost.
Společnost Handte Německo tvrdí, že cíle ani systematika úmluvy nepoukazují na to, že v případě řetězce smluv má žaloba posledního kupujícího věci proti původnímu výrobci, v níž se domáhá náhrady škody způsobené vadami věci nebo její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu, nutně smluvněprávní povahu, protože mezi posledním kupujícím a původním výrobcem zcela chybí smluvní vztah.
Dále uvádí, že neexistence takového smluvního vztahu je překážkou pro extenzivní výklad pojmu „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy. Proto se také nelze na podporu právního názoru Cour d'appel v Chambéry dovolávat rozsudků ze dne 22. března 1983, Peters (viz výše) a ze dne 4. března 1982, Effer (38/81, Recueil, s. 825), podle kterých lze čl. 5 bod 1 úmluvy použít i tehdy, je-li sporná samotná existence smlouvy, na níž je žaloba založena.
Společnost Handte Německo dále upozorňuje, že zatímco současné francouzské právo považuje přímou žalobu posledního kupujícího věci proti původnímu výrobci, v níž se domáhá náhrady škody způsobené vadami věci, za svou povahou smluvní, právo mnoha dalších smluvních států tak nečiní. Tak zejména podle anglického práva má poslední nabyvatel možnost podat žalobu pouze v oblasti mimosmluvních deliktů.
Z toho vyvozuje, že čl. 5 bod 1 nelze použít na spor posledního kupujícího věci s výrobcem, který není prodejcem, v souvislosti s vadami této věci nebo s její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu, a obecněji že toto ustanovení nelze použít v případě řetězce smluv.
Společnost Handte Německo dodává, že i pokud by Soudní dvůr určil, že čl. 5 bod 1 úmluvy lze použít v případě projednávaném v původním řízení, vyvstává otázka, zda předmětnou smlouvou, na níž má být použito zmíněné ustanovení, je smlouva uzavřená mezi žalobcem, tedy posledním kupujícím, a jeho bezprostředním dodavatelem, anebo smlouva mezi žalovaným, tedy výrobcem, a jeho vlastním smluvním partnerem. V případě mezinárodního dodavatelského řetězce je totiž důležité nejprve označit smlouvu, jejíž rozhodné právo určuje místo plnění dotyčného závazku.
V takovém případě by volba měla padnout na smlouvu uzavřenou subjektem, jehož odpovědnost má být určena, protože by bylo nepřípustné, aby se žalovaný nacházel v jiném právním postavení, než vyplývá ze smluvního vztahu s jeho vlastním smluvním partnerem, pouze z důvodu existence další smlouvy v řadě, jíž sám není účastníkem.
Společnost Handte Německo ze všech těchto argumentů vyvozuje, že na předběžnou otázku Cour de cassation je třeba odpovědět takto:
„Ustanovení čl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 se nevztahuje na spor posledního kupujícího věci s výrobcem, který není prodejcem, v souvislosti s vadami věci nebo s její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu.
Pokud by se přesto Soudní dvůr domníval, že tento článek má být použit, je při provádění tohoto článku nutno vycházet ze smlouvy mezi žalovaným a jeho vlastním smluvním partnerem.“
2. Německá vláda úvodem připomíná, že v souladu s článkem 2 úmluvy žalovaný zásadně podléhá soudům smluvního státu, na jehož území má bydliště.
Jelikož výrobce, který je žalovaným v původním řízení, má sídlo ve Spolkové republice Německo, mezinárodní příslušnost francouzských soudů by mohla být založena pouze na jiném ustanovení úmluvy, jakým je čl. 5 bod 1. Toto ustanovení však předpokládá, že předmět řízení má smluvní povahu.
Soudní dvůr nicméně určil (výše uvedený rozsudek ze dne 22. března 1983, Peters), že pojem smlouvy musí být vykládán nezávisle, a nikoli odkazem na příslušné vnitrostátní právo. Výraz „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl.5 bodu 1 slouží jako kritérium pro vymezení působnosti jednoho z pravidel zvláštní příslušnosti stanoveného ve prospěch žalobce. Aby byla zajištěna co možná největší rovnost a jednotnost práv a povinností, jež právním subjektům vyplývají z úmluvy, je při výkladu tohoto pojmu nutno vycházet zejména z cílů a systematiky úmluvy.
Německá vláda z toho vyvozuje, že odpovědnost výrobce vůči koncovému spotřebiteli, který nenakoupil zboží přímo od něj, ale od zprostředkujícího prodejce, nelze považovat za smluvní pouze na základě okolnosti, že mu tuto povahu přiznává francouzské právo.
V současném stavu německého práva je odpovědnost výrobce považována za svou povahou deliktní.
Navíc směrnice Rady č. 85/374/EHS ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky (Úř.věst. L 210, s. 29) zavádí režim obdobný deliktní odpovědnosti. Skutečnost, že tato směrnice stanoví odpovědnost bez zavinění výrobce a zakazuje smluvní ustanovení, která by takovou odpovědnost vyloučila, odlišuje tento režim od režimu smluvní odpovědnosti. Při výkladu úmluvy je tedy nezbytné zohlednit toto směřování k jednotnému pojetí odpovědnosti za vady v členských státech zavedením režimu objektivní odpovědnosti.
Kromě toho pojem smlouvy ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy musí být nutně založen na svobodném přijetí závazku právního subjektu, proti němuž žalobce podal žalobu. Takový přímý závazek výrobce vůči koncovému spotřebiteli však obvykle chybí.
Německá vláda uzavírá tvrzením, že soudní příslušnost u žalob na určení odpovědnosti za vady výrobků je obecně dána ustanovením čl. 5 bodu 3 úmluvy.
Německá vláda proto navrhuje odpovědět na předběžnou otázku francouzského Cour de cassation takto:
„Ustanovení čl. 5 bodu 1 úmluvy, které stanoví pravidlo zvláštní příslušnosti, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, se nevztahuje na spor posledního kupujícího věci s výrobcem, který není prodejcem, v souvislosti s vadami věci nebo s její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu.“
3. Komise úvodem předkládá své vyjádření v podobě stručného přehledu právních pojetí této problematiky ve Francii a v některých dalších smluvních státech.
Ve Francii judikatura nejprve vycházela z předpokladu, že výrobce nebo prodejce věci zná vady dodávaného zboží.
V případě řetězce smluv tato judikatura následně přiznala poslednímu kupujícímu právo domáhat se odpovědnosti za skryté vady prodané věci nebo za její nezpůsobilost pro použití k určenému účelu buď na osobě, která mu věc prodala nebo přímo na výrobci, původním prodejci, nebo na kterémkoli zprostředkovateli, který se účastní distribuce výrobku. Každý ze společně povinných subjektů má vůči poslednímu nabyvateli společnou a nerozdílnou odpovědnost s tím, že žalovaný prodejce může žalovat svého vlastního dodavatele a tak dále po řetězci až k výrobci.
Od roku 1986 francouzská judikatura považuje přímou žalobu posledního kupujícího proti výrobci za svou povahou smluvní. Dále, Cour de cassation již vydal rozsudek, že taková žaloba je věcí vztahující se ke smlouvě ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy, a určil proto na základě tohoto ustanovení místní příslušnost francouzských soudů, nachází-li se místo plnění závazku ve Francii. Toto pojetí je však v právní teorii kritizováno.
Pokud jde o situaci v jiných smluvních státech, Komise uvádí, že belgické i italské právo vycházejí z podobného pojetí jako právo francouzské. Nizozemské právo v zásadě nezná přímou žalobu založenou na smlouvě podanou posledním kupujícím proti výrobci, ale nový občanský zákoník umožňuje za určitých okolností koncovému spotřebiteli žalovat přímo výrobce. Konečně v anglickém a německém právu má tato žaloba nikoli smluvní, ale deliktní nebo kvazideliktní povahu.
Podle Komise význam tohoto rozlišení spočívá v tom, že smluvní odpovědnost je objektivní, není-li dohodnuto jinak, zatímco deliktní odpovědnost je obvykle založena na zavinění, byť v režimu objektivní odpovědnosti zavedeném citovanou směrnicí č. 85/734 je značně oslabena.
Pokud se týká konkrétněji úmluvy, Komise zdůrazňuje, že Soudní dvůr určil (rozsudek ze dne 6. října 1976, Tessili, 12/76, Recueil, s. 1473), že tato úmluva musí být vykládána s ohledem na její zásady a cíle i na její vztah se Smlouvou. Podle tohoto rozsudku je totiž úmluva určena k provádění ustanovení čl. 220 Smlouvy o EHS týkajících se zjednodušení formalit, kterým podléhá vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí, a posílení právní ochrany osob usazených na území Společenství.
Za těchto okolností je třeba zabránit tomu, aby v případě, jakým je věc v původním sporu, kvalifikace přímé žaloby posledního kupujícího proti výrobci vedla k různým výsledkům ve vztahu k pravidlům soudní příslušnosti v závislosti na tom, zda je žaloba namířena jen proti výrobci, nebo jen proti zprostředkovateli, nebo proti oběma společně.
Komise pokračuje tím, že za předpokladu, že kupující žaluje pouze svého vlastního prodejce o náhradu škody způsobené vadou věci, je základem této žaloby nesplnění smluvní povinnosti, takže předmětem sporu bude smlouva ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy, pokud spor překračuje ryze vnitrostátní rámec.
Jestliže kupující žaluje současně svého prodejce a výrobce zboží, čl. 6 bod 1 mu podle Komise umožňuje žalovat druhého žalovaného před soudem v místě bydliště prvního žalovaného. Žalobce má kromě toho možnost žalovat druhého žalovaného v souladu s čl. 5 bodem 1 před soudem místa, kde závazek, jež je předmětem žaloby, byl nebo měl být splněn, pokud právní vztah žalobce k druhému žalovanému je smluvní povahy ve smyslu čl. 5 bodu 1.
Za situace, kdy kupující žaluje svého prodejce, který poté požaduje odškodnění po výrobci, umožňuje čl. 6 bod 2 úmluvy tomuto zprostředkujícímu prodejci podat žalobu o záruku k soudu, který rozhoduje o žalobě původní. Soudní dvůr již dříve určil (rozsudek ze dne 15. května 1990, Hagen, C-365/88, Recueil, s. I-1845), že je-li osoba s bydlištěm na území některého smluvního státu žalována před soudy jiného smluvního státu podle čl. 5 bodu 1 úmluvy, tento soud je na základě čl. 6 bodu 2 této úmluvy příslušný rovněž k rozhodování o žalobě o záruku proti osobě s bydlištěm na území jiného smluvního státu, než je stát, jehož soud rozhoduje o žalobě původní. Podle Komise se tato zásada uplatňuje stejně i tehdy, mají-li žalobce a první žalovaný bydliště či sídlo ve stejném smluvním státě.
Konečně žaluje-li poslední kupující pouze výrobce, může podle svého uvážení podat žalobu buď v souladu s článkem 2 úmluvy k soudu smluvního státu, kde má žalovaný bydliště, nebo k soudu příslušnému podle čl. 5 bodu 1 či 3 úmluvy.
V posledně uvedeném případě je potřeba stanovit, zda základem žaloby je povinnost smluvní nebo deliktní povahy. Soudní dvůr určil (rozsudek ze dne 27. září 1988, Kalfelis, 189/87, Recueil, s. 5565), že pojem „věci týkající se nedovoleného jednání či jednání, které je postaveno naroveň nedovolenému jednání, nebo nároků z takového jednání“ ve smyslu čl. 5 bodu 3 úmluvy zahrnuje veškeré žaloby, které směřují k určení odpovědnosti žalovaného a které se netýkají „smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy.
Pro podání odpovědi předkládajícímu soudu je proto třeba určit, zda právní vztah posledního kupujícího k výrobci je smluvní povahy.
V této otázce Komise zdůrazňuje, že Soudní dvůr určil (výše uvedené rozsudky ze dne 22. března 1983, Peters, a ze dne 8. března 1988, Arcado), že aby byla zajištěna co možná největší rovnost a jednotnost práv a povinností, jež smluvním státům a právním subjektům vyplývají z úmluvy, nelze pojem „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedený v čl. 5 bodě 1 úmluvy, chápat jako pouhý odkaz na vnitřní právo jednoho či druhého dotčeného smluvního státu. Je třeba jej naopak považovat za nezávislý právní pojem, který má být vykládán zejména s ohledem na cíle a systematiku úmluvy tak, aby byla zajištěna její plná účinnost.
Podle Komise nelze z této judikatury vyvozovat, že Soudní dvůr vyložil pojem „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ restriktivně. Naopak ve výše uvedeném rozsudku ze dne 22. března 1983, Peters, Soudní dvůr rozhodl, že povinnosti, jejichž předmětem je výplata peněz a jsou založeny na vztahu mezi sdružením a jeho členy, mají smluvní povahu. Obdobně ve výše uvedeném rozsudku ze dne 4. března 1982, Effer, Soudní dvůr určil, že žalobce může nárokovat soudní příslušnost podle místa plnění smlouvy v souladu čl. 5 bodem 1 úmluvy i tehdy, panuje-li mezi stranami spor o existenci předmětné smlouvy.
Soudní dvůr však dosud nerozhodoval o povaze vztahu mezi žalobcem a žalovaným, mezi kterými přímá smluvní vazba neexistuje.
Komise pokračuje, že v případě, jaký je předmětem věci v původním řízení a který se vyznačuje řetězcem smluv, každý článek tohoto řetězce zahrnuje prodej věci a bez ohledu na to, proti které osobě poslední kupující podává žalobu na určení odpovědnosti, smluvní povinnost tvořící základ takové žaloby je vždy stejná, totiž nesplnění povinnosti žalovaného dodat výrobek bez vad bránících jeho použití k danému účelu.
Komise z toho vyvozuje, že každý článek řetězce lze chápat jako smluvní celek, zakládající vztah mezi výrobcem a posledním kupujícím, zejména za situace, kdy výrobce prodává zboží zprostředkovateli za účelem jeho dalšího prodeje konečnému nabyvateli. Podle Komise lze toto pojetí odůvodnit třemi různými způsoby: lze tvrdit, že a) povinnost dodat zboží bez vad přechází na dalšího nabyvatele v řadě implicitním smluvním ujednáním zavazujícím třetí osoby; b) že součástí prodeje je implicitní převod povinností vztahujících se k záruce, nebo c) že záruční nároky se převádějí propter rem jako příslušenství prodávané věci.
Pokud se týká určení místa, kde závazek byl nebo měl být splněn ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy, tedy v tomto případě místa dodání zboží, Komise shledává, že zde jsou tři možnosti: a) lze vycházet buď ze smlouvy mezi výrobcem a zprostředkujícím prodejcem, b) ze smlouvy mezi zprostředkujícím prodejcem a posledním kupujícím; nebo c) z přímého vztahu mezi výrobcem a posledním kupujícím.
Komise se přiklání k poslední z uvedených možností, protože by bylo nelogické uvažovat, že každý článek řetězce představuje smluvní celek, pokud by byl tento přístup opuštěn v případě určení místa plnění závazku, který právě umožňuje považovat vztah mezi výrobcem a posledním kupujícím za smluvní.
Komise nicméně připouští, že pokud by ve sporu v původním řízení byla přímá žaloba posledního kupujícího proti výrobci kvalifikována jako smluvní, pravděpodobně by to vedlo k určení příslušnosti soudu členského státu bydliště či sídla žalobce, pokud v tomto státě leží místo plnění závazku, na němž je žaloba založena. Takové řešení však není slučitelné s článkem 3 úmluvy ani s judikaturou (rozsudek ze dne 11. ledna 1990, Dumez, C-220/88, Recueil, s. I-49).
Z tohoto důvodu se Komise domnívá, že smluvní kvalifikaci přímé žaloby je třeba doplnit o podmínku, že musí vést k určení příslušnosti stejného soudu jako v případě žaloby o záruku podané prodejcem na základě čl. 6 bodu 2 úmluvy. Tato podmínka má podle Komise výhodu, že zabraňuje tříštění soudní příslušnosti a zároveň zajišťuje, že řetězec smluv není přerušen.
Komise dodává, že kdyby nebylo možné přímou žalobu kvalifikovat jako smluvní, měla by být kvalifikována jako kvazideliktní (týkající se jednání, které je postaveno naroveň nedovolenému jednání). V tomto případě čl. 5 bod 3 úmluvy stanoví, že žalovaný podléhá soudu v místě, kde došlo ke škodné události.
Komise rovněž poznamenává, že toto rozlišení – zda přímá žaloba je smluvní či deliktní povahy – má ve sporu v původním řízení minimální význam, protože soud v místě škodné události je pravděpodobně totožný se soudem příslušným podle čl. 5 bodu 1. Komise se nicméně domnívá, že řešení, kdy by přímá žaloba byla kvalifikována jako smluvní, ovšem s výše uvedenou podmínkou, je výhodné v tom, že určuje příslušnost téhož soudu, jaký by projednával žalobu podanou prodejcem proti výrobci.
Ze všech těchto důvodů se Komise domnívá, že na předběžnou otázku francouzského Cour de cassation je třeba odpovědět takto:
„Ustanovení čl. 5 bodu 1 musí být vykládáno tak, že přímá žaloba posledního kupujícího proti výrobci v souvislosti s vadou vyrobené věci je žalobou týkající se smlouvy, pokud tato kvalifikace vede k tomu, že výrobce je žalován u téhož soudu, který by byl příslušný k řízení o žalobě o záruku ve smyslu čl. 6 bodu 2 úmluvy podané prodejcem proti výrobci.“
Ve věci C-26/91,
jejímž předmětem je žádost, kterou Soudnímu dvoru na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (Úř.věst. 1978, L 304, s. 36) podal francouzský Cour de cassation ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi Jakob Handte & Co. GmbH a Traitements mécano-chimiques des surfaces SA (TMCS) o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 5 bodu 1 citované úmluvy ze dne 27. září 1968,
- za společnost Jakob Handte & Co. GmbH J. P. Desaché, advokát v Paříži,
- za vládu Spolkové republiky Německo Ch. Böhmer, ministerský rada spolkového ministerstva spravedlnosti, jako zmocněnec,
- za Komisi Evropských společenství X. Lewis, člen její právní služby,
s ohledem na zprávu k jednání,
po vyslechnutí ústního vyjádření Komise na zasedání Soudního dvora dne 25. února 1992,
po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na zasedání Soudního dvora dne 8. dubna 1992
vydává tento
2. Tato otázka vyvstala ve sporu mezi společností Jakob Handte & Co. GmbH se sídlem v Tuttlingenu ve Spolkové republice Německo (dále jen „Handte Německo“) a akciovou společností Traitements mécano-chimiques des surfaces se sídlem v Bonneville ve Francii (dále jen „TMCS“).
3. Ze spisu poskytnutého Soudnímu dvoru vyplývá, že společnost TMCS zakoupila v letech 1984 a 1985 od švýcarské akciové společnosti Bula et Fils (dále jen „Bula“) dva stroje na leštění kovů, které doplnila o systém odsávání, vyrobený společností Handte Německo, avšak dodaný a nainstalovaný francouzskou společností s ručením omezeným Handte France se sídlem ve Štrasburku ve Francii (dále jen „Handte Francie“).
4. V roce 1987 společnost TMCS podala na společnosti Bula, Handte Německo a Handte Francie žalobu k Tribunal de grande instance v Bonneville ve Francii, v níž se domáhala náhrady škody způsobené tím, že vyrobená a prodaná zařízení nesplňují předpisy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a jsou nezpůsobilá pro užívání k určenému účelu.
5. Rozsudkem ze dne 4. května 1988 rozhodl Tribunal de grande instance v Bonneville, že k rozhodování o žalobě proti společnosti Bula nemá příslušnost ratione loci. Zároveň určil, že je na základě čl. 5 bodu 1 úmluvy příslušný rozhodnout o žalobě proti společnostem Handte Německo a Handte Francie.
6. Rozsudkem ze dne 20. března 1989 Cour d’appel v Chambéry ve Francii zamítl odvolání podané společností Handte Německo s odůvodněním, že žalobu společnosti TMCS proti této společnosti je nutno posuzovat jako žalobu na určení odpovědnosti výrobce za vady prodané věci, že tato přímá žaloba kupujícího proti výrobci je smluvní povahy jak z hlediska francouzského práva, tak podle úmluvy, a že tedy soud prvního stupně po právu rozhodl, že jeho příslušnost se řídí místem, kde závazek byl nebo měl být splněn ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy.
7. Společnost Handte Německo namítala, že čl. 5 bod 1 úmluvy nelze použít v případě řetězce smluv, a podala proti tomuto rozsudku kasační stížnost.
8. Francouzský Cour de cassation se domníval, že předmětný spor se týká výkladu úmluvy, proto přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
9. Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
10. Pro podání odpovědi na otázku položenou vnitrostátním soudem je nejprve potřeba připomenout, že podle ustálené judikatury (viz rozsudek ze dne 22. března 1983, Peters, 34/82, Recueil, s. 987, body 9 a 10, a rozsudek ze dne 8. března 1988, Arcado, 9/87, Recueil, s. 1539, body 10 a 11) je třeba pojem „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedený v čl. 5 bodě 1 úmluvy, vykládat nezávisle zejména s ohledem na cíle a systematiku úmluvy, aby bylo zajištěno její jednotné uplatňování ve všech smluvních státech. Tento pojem proto nelze chápat jako pouhý odkaz na kvalifikaci takového právního vztahu podle platného vnitrostátního práva před soudy dotyčného členského státu.
11. Dále je potřeba upozornit, že jedním z cílů úmluvy podle její preambule je „posílení v rámci Společenství právní ochrany osob v něm usazených“.
12. Odborná zpráva vypracovaná k úmluvě (Úř.věst. 1979, C 59, s. 1) v této souvislosti zdůrazňuje, že
„…účelem úmluvy je…stanovením společných pravidel soudní příslušnosti, dosáhnout…v této oblasti skutečného právního pořádku, který bude zaručovat co možná největší právní jistotu. Za tímto účelem pravidla soudní příslušnosti kodifikovaná v hlavě II určují, soudy kterého státu jsou nejvhodnější k přijetí soudní příslušnosti s ohledem na všechny příslušné okolnosti…“
13. Úmluva tohoto cíle dosahuje tím, že stanovuje řadu pravidel soudní příslušnosti, která určují případy, taxativně vyjmenované v oddílech 2–6 hlavy II úmluvy, ve kterých osoba s bydlištěm či sídlem na území některého smluvního státu může, podle pravidla zvláštní příslušnosti, nebo musí, podle pravidla výlučné soudní příslušnosti či ujednání o soudní příslušnosti, být žalována před soudem jiného smluvního státu.
14. Pravidla zvláštní a výlučné soudní příslušnosti a pravidla vztahující se k ujednání o soudní příslušnosti tak stanovují výjimky z obecné zásady, obsažené v čl. 2 prvním pododstavci úmluvy, podle níž jsou místně příslušné soudy smluvního státu, na jehož území má žalovaný bydliště. Toto pravidlo soudní příslušnosti je obecnou zásadou, protože v zásadě usnadňuje žalovanému obhajobu. Pravidla soudní příslušnosti, která se odchylují od této obecné zásady, proto nedovolují výklad jdoucí nad rámec situací předpokládaných úmluvou.
15. Z toho plyne, že pojem „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 úmluvy nelze vztahovat na situaci, kde neexistuje svobodně přijatý závazek jednoho účastníka vůči druhému.
16. Pokud se však týká žaloby posledního kupujícího věci, která byla zakoupena od zprostředkujícího prodejce, proti výrobci o náhradu škody způsobené nezpůsobilostí této věci, je třeba konstatovat, že neexistuje žádná smluvní vazba mezi posledním kupujícím a výrobcem, neboť tento výrobce se nezavázal k žádné povinnosti smluvní povahy vůči nabyvateli.
17. Navíc platí zejména v případě řetězce mezinárodních smluv, že smluvní povinnosti účastníků mohou být u jednotlivých smluv odlišné, takže práva vyplývající ze smlouvy, jichž se může poslední kupující domáhat vůči svému bezprostřednímu prodejci, nemusí být nutně totožná s právy, jež výrobce přiznal ve vztahu se svým prvním kupujícím.
18. Mimoto si jeden z cílů úmluvy, kterým je posílení právní ochrany osob usazených ve Společenství, vyžaduje, aby zvláštní pravidla soudní příslušnosti, odchylující se od obecné zásady úmluvy, byla vykládána způsobem umožňujícím každému řádně informovanému žalovanému důvodně předvídat, před jakým soudem odlišným od soudu státu, ve kterém je usazen, může být žalován.
19. Za situace, která je předmětem věci v původním řízení, použití pravidla zvláštní příslušnosti podle čl. 5 bodu 1 úmluvy na žalobu podanou posledním kupujícím věci proti výrobci není pro výrobce předvídatelné, a proto je neslučitelné se zásadou právní jistoty.
20. Ukazuje se totiž, že – kromě samotné okolnosti, že výrobce nemá žádný smluvní vztah s posledním kupujícím a nepřebírá žádný smluvní závazek vůči tomuto kupujícímu, jehož totožnost a sídlo mu vůbec nemusí být známy – v naprosté většině smluvních států se odpovědnost výrobce vůči poslednímu nabyvateli za vady prodané věci nepovažuje za smluvní.
21. Z toho vyplývá, že na otázku položenou vnitrostátním soudem je třeba odpovědět, že čl. 5 bod 1 úmluvy musí být vykládán tak, že se nevztahuje na spor posledního kupujícího věci s výrobcem, který není prodejcem, v souvislosti s vadami věci nebo její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu.
K nákladům řízení
22. Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
Ustanovení čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládáno tak, že se nevztahuje na spor posledního kupujícího věci s výrobcem, který není prodejcem, v souvislosti s vadami této věci nebo její nezpůsobilostí pro použití k určenému účelu.
_____________________________________________________________________________