Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61973J0173
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 2 JULY 1974. ITALIAN GOVERNMENT V COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. FAMILY ALLOWANCES IN THE TEXTILE INDUSTRY. CASE 173-73.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1974 PAGES 0709 - 0721
Předmět (klíčová slova):
Keywords		COMPETITION;STATE AIDS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		373D0274
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IT IS CLEAR FROM THE SPIRIT AND GENERAL SCHEME OF ARTICLE 93 THAT WHEN THE COMMISSION ESTABLISHES THAT AN AID, WHICH IS INCOMPATIBLE WITH THE COMMON MARKET HAVING REGARD TO ARTICLE 92, HAS BEEN GRANTED OR ALTERED IN DISREGARD OF PARAGRAPH (3), IT SHALL DECIDE TO ABOLISH OR ALTER THE AID WITHOUT BEING BOUND TO GRANT TO THE STATE TO WHICH THE DECISION IS ADDRESSED A PERIOD OF TIME FOR COMPLIANCE AND WITH THE POSSIBILITY OF REFERRING THE MATTER TO THE COURT IF THE STATE FAILS TO COMPLY WITH THE REQUIRED SPEED. IN SUCH A CASE, THE MEANS OF RECOURSE OPEN TO THE COMMISSION ARE NOT RESTRICTED TO THE MORE COMPLICATED PROCEDURE UNDER ARTICLE 169.

2. THE AIM OF ARTICLE 92 OF THE EEC TREATY IS TO PREVENT TRADE BETWEEN MEMBER STATES FROM BEING AFFECTED BY BENEFITS GRANTED BY THE PUBLIC AUTHORITIES WHICH, IN VARIOUS FORMS, DISTORT OR THREATEN TO DISTORT COMPETITION BY FAVOURING CERTAIN UNDERTAKINGS OR THE PRODUCTION OF CERTAIN GOODS. ARTICLE 92 DOES NOT THEREFORE DISTINGUISH BETWEEN THE MEASURES OF STATE INTERVENTION CONCERNED BY REFERENCE TO THEIR CAUSES OR THEIR AIMS BUT DEFINES THEM IN RELATION TO THEIR EFFECTS, SO THAT THE ALLEGED FISCAL NATURE OR SOCIAL AIM OF A MEASURE TAKEN BY A MEMBER STATE CANNOT SUFFICE TO EXCLUDE IT FROM THE AMBIT OF ARTICLE 92.

3. THE PARTIAL REDUCTION OF PUBLIC CHARGES DEVOLVING UPON UNDERTAKINGS IN A PARTICULAR SECTOR OF INDUSTRY CONSTITUTES AN AID WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 92 OF THE EEC TREATY IF SUCH A MEASURE IS INTENDED PARTIALLY TO EXEMPT THOSE UNDERTAKINGS FROM THE FINANCIAL CHARGES ARISING FROM THE NORMAL APPLICATION OF THE GENERAL SYSTEM OF COMPULSORY CONTRIBUTIONS IMPOSED BY LAW.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. července 1974 Jednací jazyk: italština, vláda Italské republiky proti Komisi Evropských společenství, věc 173/73, Recueil 1974

Klíčová slova:

Rodinné přídavky v textilním průmyslu

Předmět:

Žaloba na neplatnost Rozhodnutí Komise ze dne 25. července 1973, přijatého na základě čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce a odstavce 3 Smlouvy o EHS, o článku 20 italského zákona č. 1101 ze dne 1. prosince 1971 o restrukturalizaci, reorganizaci a přeměně textilního průmyslu

Skutkové okolnosti:

Skutkové okolnosti a argumenty účastníků předložené během písemné části řízení mohou být shrnuty takto:

I - Skutkové okolnosti a řízení

1. Italská vláda informovala svým dopisem ze dne 24. dubna 1969 Komisi o návrhu zákona o restrukturalizaci, reorganizaci a přeměně textilního průmyslu.

Jelikož Komise neobdržela od italské vlády všechny informace nezbytné k tomu, aby mohla podat svá vyjádření podle čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS, přijala na základě čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce prozatímní Rozhodnutí ze dne 27. května 1970 (Úř. věst. 1970, č. L 128, str. 33). Toto rozhodnutí přikázalo Italské republice upravit články 5 a 12 návrhu zákona, které Komise považovala nadále za neslučitelné se společným trhem.

Itálie vyhověla tomuto rozhodnutí. Zákon č. 1101 ze dne 1. prosince 1971 však obsahoval ve svém článku 20 ustanovení, které nebylo obsaženo v návrhu zaslaném Komisi a které tam bylo přidáno, aniž o tom Komise byla informována. Toto ustanovení zavádělo ve prospěch textilních a oděvních podniků a drobných řemeslníků úlevu v placení sociálních příspěvků na rodinné přídavky po dobu tří let, spočívající ve snížení podílu příspěvků z 15 % na 10 %.

2. Dopisem ze dne 9. srpna 1972 oznámila italská vláda Radě Evropských společenství, že kvůli délce lhůt požadovaných pro správní postupy nebudou moci dotyčné podniky do 1. července 1973 využívat výhod stanovených zákonem č. 1101 ze dne 1. prosince 1971. Proto jedno z opatření přijatých v červenci 1971 k řešení krátkodobé krize v italském hospodářství – totiž osvobození týkající se 5 % z výše mezd povinně odváděných zaměstnavateli do fondu pojištění v nezaměstnanosti – bylo v textilním odvětví prodlouženo o jeden rok (nařízení č. 286 ze dne 1. července 1972).

Přestože Komise nebyla proti naléhavým dočasným opatřením přijatým v červenci a srpnu 1971 z toho důvodu, že jako opatření krátkodobé hospodářské politiky byla obecně platná, zahájila prostřednictvím dálnopisu ze dne 31. července 1972 podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS řízení s ohledem na rozhodnutí ze dne 1. července 1972 o prodloužení těchto opatření pro textilní odvětví. Z tohoto důvodu se italská vláda svým dopisem ze dne 9. srpna 1972 obrátila na Radu s žádostí uplatnit ustanovení čl. 93 odst. 2 třetího pododstavce. Jelikož Rada nerozhodla ve lhůtě tří měsíců předepsané tímto ustanovením, Komise postupovala opět podle čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce. Přistoupení nových členských států prodloužilo toto řízení, protože jim bylo třeba umožnit podání připomínek. Protože dotyčné opatření nebylo dále prodlouženo za hranici 30. června 1973, Komise přijala rozhodnutí napadené v tomto sporu ohledně opatření týkajícího se snížení poplatků obsaženého v zákoně č. 1101, který vstoupil dne 30. června 1973 fakticky v platnost.

3. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 11. října 1973 podala italská vláda tuto žalobu.

Písemná část řízení měla řádný průběh.

Po zprávě soudce zpravodaje a vyslechnutí stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.

II - Návrhy účastníků

Žalobkyně navrhuje Soudnímu dvoru, aby prohlásil rozhodnutí Komise ze dne 25. července 1973 za neúčinné a neplatné od počátku se všemi právními důsledky.

Žalovaná navrhuje Soudnímu dvoru, aby:

1) zamítl žalobu jako neopodstatněnou,
2) uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.

III - Žalobní důvody a argumenty účastníků

Žalobkyně uvádí na podporu své žaloby tři základní předběžné a tři podpůrné důvody.

1. Ze slov obsažených v článku 1 dotyčného rozhodnutí: „Italská republika zruší dočasná a částečná snížení sociálních poplatků…“ vyplývá, že rozhodnutí je třeba považovat za akt s přímými účinky ve vnitřním právním řádu, a nikoli akt vytvářející povinnost, kterou má stát, jemuž je rozhodnutí určeno, splnit. I když by bylo třeba termín „zruší“ v článku 1 rozhodnutí považovat za termín, který pouze ukládá italskému státu povinnost jednat podle čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce, cílem tohoto ustanovení je přímé zrušení článku 20 zákona č. 1101. Nasvědčuje tomu skutečnost, že rozhodnutí nestanovuje žádnou lhůtu k provedení. Toto rozhodnutí by tedy mělo být považováno za právně neexistující, protože Komise podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS nemá pravomoc přijímat normativní akty přímo použitelné ve vnitrostátních právních řádech.

Komise zdůrazňuje, že termín „zruší“, použitý v článku 1 napadeného rozhodnutí, má pouze nařizovací povahu, stejně jako výraz „musí zrušit“ a má za cíl stanovit členskému státu pouze povinnost jednat podle čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce Smlouvy o EHS. Použití přítomného času oznamovacího způsobu v italském znění je gramaticky správné a odpovídá navíc „běžné legislativní praxi“, která nebyla nikdy zpochybněna.
Podle názoru Komise je tento žalobní důvod tak zjevně neopodstatněný, že nepovažuje za nutné pokračovat zkoumáním otázky přímé použitelnosti rozhodnutí přijatých podle čl. 93 odst. 2 prvního pododstavce..

2. Podle žalobkyně je třeba rozhodnutí považovat za neplatné z důvodu absence určení lhůty k provedení, jak vyžaduje čl. 93 odst. 2. Poskytnutí prováděcí lhůty je nutnou podmínkou zákonnosti rozhodnutí.

Podpora zmíněná v napadeném rozhodnutí je „existující podpora“ ve smyslu čl. 93 odst. 1, jelikož zákon ze dne 23. prosince 1971 vstoupil v platnost dne 8. ledna 1972. Porušení povinnosti předběžně informovat Komisi nemá vliv na zařazení dotyčné podpory mezi „existující podpory“. I pokud je podpora udělena bez včasného informování Komise, závěr Komise o její neslučitelnosti s článkem 92 je konstitutivní pro povinnost ji zrušit. Je tedy nezbytné v každém případě stanovit lhůtu, aby bylo možné určit okamžik, kdy musí podpora zaniknout.

Italská vláda navíc nebyla schopna tuto údajnou podporu okamžitě ukončit. Protože toto opatření bylo stanoveno zákonem, mohlo být zrušeno pouze v souladu s formálním postupem předepsaným zákonem.

Komise upozorňuje, že podpora, jež je předmětem napadeného rozhodnutí, spadá do kategorie závadných podpor, protože byla poskytnuta bez předchozího oznámení Komisi a tím došlo k porušení první věty čl. 93 odst. 3. V důsledku toho je podle práva Společenství nedovolená od svého vstupu v platnost. Lhůta zmíněná v čl. 93 odst. 2 prvním pododstavci se týká pouze řádně poskytovaných podpor a členský stát nemůže využívat této ochrany, jestliže svým vlastním pochybením zabránil řádnému fungování předepsaného mechanismu. Komise tedy neporušila procesní povinnost požadovanou článkem 93, když nestanovila žádnou lhůtu pro zrušení dotyčné podpory; v tomto případě neučinila nic jiného, než že ukončila situaci, která je podle práva Společenství nedovolená a která neměla nikdy vzniknout.

Pokud by byla přijata argumentace žalobkyně, znamenalo by to trhlinu v systému stanoveném článkem 93 a hrozilo by, že členské státy mohou jednostranně zavádět nové režimy podpor, které, i kdyby byly následně shledány neslučitelnými s řádným fungováním společného trhu, by mezitím přešly do kategorie existujících podpor.

Italský stát nemůže opomíjet právní účinky napadeného rozhodnutí. Italské vládě nic nebránilo v okamžitém ukončení nedovolené podpory.

3. Italská vláda tvrdí, že předběžné řízení předepsané čl. 93 odst. 2 Smlouvy o EHS není platné, protože porušuje základní procesní pravidla.

Komise odpovídá, že tento žalobní důvod je nesprávný a zcela neodůvodněný. Ve skutečnosti žalobkyně neuvedla, jaké formality nebyly podle jejího názoru v řízení předcházejícím přijetí rozhodnutí dodrženy nebo byly závadné.

4. Jako podpůrný argument Italská vláda předkládá, že rozhodnutí zasahuje do oblasti vnitrostátního daňového systému, což je oblast vyhrazená svrchovanosti členských států. Napadené ustanovení zákona č. 1101 je opatření z daňové oblasti, které snižuje výši příspěvků uložených zákonem textilním podnikům za účelem financování sociálního zabezpečení zaměstnanců. Ustanovení tohoto druhu nespadají do působnosti článku 92. I kdybychom museli uznat tezi, podle níž určitá opatření, která jakožto výjimky z obecného režimu vnitrostátních daní mající za cíl „snížení poplatků standardně placených z výnosů podniku“ představují podpory ve smyslu článku 92, článek 20 zákona č. 1101 nespadá do působnosti článků 92 až 94. Toto ustanovení tím, že stanoví částečné a dočasné financování příspěvků na rodinné přídavky z daňových výnosů, nesleduje jiný cíl či účel než přepracovat v rámci italského státu obecný systém příspěvků na sociální pojištění. Bylo konstatováno, že obecný systém příspěvků na rodinné přídavky je v textilním odvětví zjevně deformovaný. Italský stát to měl v úmyslu napravit stanovením článku 20 zákona č. 1101. Kdyby si byl vnitrostátní zákonodárce této situace vědom, umožnil by již přijetím prvního zákona o rodinných přídavcích snížení poplatků pro dotčené zaměstnavatele. Kdyby postupoval tímto způsobem, nikdo by neměl námitky. Jen těžko lze chápat, proč takové námitky jsou nyní k ustanovení, jehož jediným cílem je odstranit existující nerovnováhu v textilním odvětví.

Komise vysvětluje, že finanční režim rodinných přídavků je nevýhodný pro odvětví, kde převažuje ženská pracovní síla. I když by mohlo dojít k zásadní změně v obecném režimu snížením výše příspěvků ve všech průmyslových odvětvích s vysokým zastoupením ženské pracovní síly, takovéto „narovnání“, pokud by bylo omezeno na jedinou oblast a na dobu tří let, by z důvodu své zvláštní povahy mělo účinek odvětvové podpory. Napadené opatření představuje tedy „zásah snižující poplatky standardně placené z výnosů podniku“, což je definice podpory, kterou Soudní dvůr opakovaně použil.

5. Žalobkyně tvrdí, že ustanovení článku 20 zákona č. 1101 se netýká „podpory“ ve smyslu čl. 92 odst. 1. Italský textilní průmysl je znevýhodněn uložením sociálních poplatků, které nebere v úvahu zvláštnosti tohoto odvětví, zejména vysoké zastoupení ženské pracovní síly. Během roku 1971 odvedly podniky textilního průmyslu příspěvky na sociální pojištění ve výši 65,7 miliardy lir, zatímco příjmy ze sociálního zabezpečení činily v tomto odvětví 42,4 miliardy lir. Napadené opatření pokrylo tento deficit jen částečně.

Dále, podle čl. 92 odst. 1 je za podporu považována pomoc poskytnutá státem nebo „ze státních prostředků“, to znamená formou výdaje nebo snížením příjmu celého společenství. Ztráta příjmu způsobená snížením příspěvků týkajících se rodinných přídavků je kompenzována příjmy plynoucími z příspěvků zaměstnavatelů do fondu pojištění v nezaměstnanosti, tedy poplatky, které nezatěžují společenství jako celek.

Komise zdůrazňuje, že dočasné snížení příspěvků placených textilním průmyslem, které jdou na rodinné přídavky, je třeba považovat za podporu zaměstnavatelům v textilním průmyslu, a nikoli jejich zaměstnancům.

Úleva v placení daní či „sociálních“ poplatků stanovená ve prospěch podniků v určitém odvětví, která platí obecně pro daný průmysl, může mít cíl a v každém případě důsledek ve zvýhodnění těchto podniků v oblasti hospodářské souteže uvnitř Společenství. V první řadě je třeba porovnat sociální poplatky zatěžující italský textilní průmysl s poplatky zatěžujícími ostatní průmyslová odvětví v tomto členském státě. Až na druhém místě je vhodné porovnání s poplatky v textilním průmyslu ostatních členských států. V této souvislosti není správné porovnávat podíly představované „zaměstnavatelskými náklady“ na hodinových nákladech v různých členských státech, ale naopak je třeba porovnat celkové hodinové náklady práce. Srovnání podle tohoto posledního kritéria jasně ukáže, že italský průmysl si udržuje dosti silnou konkurenční pozici ve srovnání s textilním průmyslem ostatních členských států.

Tvrzení, že propad v příjmech je kompenzován odvody do jiného systému sociálního zabezpečení není platným argumentem, neboť tato skutečnost nemůže ovlivnit klasifikaci těchto úlev jako podpory. Veřejné zdroje nepocházejí totiž nutně od „celého společenství“, ale častěji od určité kategorie daňových poplatníků. V tomto bodě Komise odkazuje na rozsudek Soudního dvora ze dne 25. června 1970, Francouzská republika v. Komise, věc 47/69, Recueil 1970, s. 487.

6. Italská vláda konečně tvrdí, že dotyčné opatření nemůže být považováno za podporu ve smyslu čl. 92 odst. 1, protože nemůže mít nepříznivý dopad uvnitř Společenství. Ustanovení čl. 92 odst. 1 vyžaduje, aby dotyčná podpora měla podstatný vliv na obchod mezi členskými státy. V tomto ohledu napadenému rozhodnutí, které se omezuje na teoretický přezkum možných vlivů údajné podpory na obchod uvnitř Společenství, chybí jakákoli přesnost. Z tohoto hlediska rozhodnutí nespecifikuje důvody, na nichž je založeno, a tím porušuje čl. 93 odst. 2, neboť Komise opomněla „stanovit“ neslučitelnost podpory se společným trhem.

Komise vysvětluje, že v těch hospodářských odvětvích, kde existují výrazné obchodní výměny uvnitř Společenství, se podniky Společenství ze samé podstaty věcí nacházejí ve vzájemném konkurenčním postavení. V důsledku toho je každá státní podpora s účinkem na podmínky hospodářské soutěže, například snížením výrobních nákladů, schopna narušovat tuto hospodářskou soutěž. Komise poskytuje číselné údaje, které ukazují na jedné straně objem a růst obchodu s textilními výrobky na úrovni Společenství, a na straně druhé silnou konkurenceschopnost Itálie v tomto odvětví.

I kdybychom připustili, že některá odvětví italského textilního průmyslu vykazují strukturální obtíže, je opatření, jímž se uděluje podpora, neodůvodněné. Není způsobilé přinést trvalé řešení těchto problémů na úrovni Společenství a navíc může zvýšit obtíže textilních podniků v jiných členských státech, které procházejí podobnou strukturální krizí.

V průběhu ústní části řízení rozvinuli účastníci svá vyjádření předložená během písemné části řízení.

Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 15. května 1974.


Právní otázky


1 Žalobou ze dne 9. října 1973 navrhla vláda Italské republiky v souladu s článkem 173 Smlouvy o EHS zrušení rozhodnutí Komise ze dne 25. července 1973 o článku 20 italského zákona č. 1101 ze dne 1. prosince 1971 o restrukturalizaci, reorganizaci a přeměně textilního průmyslu (Úř. věst. z 11. září 1973, č. L 254,s.14).

2 Tato žaloba je založena na třech „předběžných“ důvodech týkajících se formy a řízení předcházejícího vydání rozhodnutí, a třech důvodech podpůrných vztahujících se k jeho podstatě.

Vzhledem k souvislosti mezi prvními třemi důvody a souvislosti mezi třemi podpůrnými důvody je tyto třeba přezkoumat ve dvou oddělených skupinách.

K předběžným důvodům

3 Žalující vláda v první řadě vznáší námitku proti tomu, že napadené rozhodnutí uvádí v článku 1: „Italská republika zruší dočasná a částečná snížení sociálních poplatků příslušejících k rodinným přídavkům stanoveným v článku 20 zákona č. 1101 …“, domnívá se, že ze znění tohoto článku vyplývá, že rozhodnutí má mít přímý účinek v italském vnitrostátním právním řádu.

Takový účinek je údajně neslučitelný s čl. 93 odst. 2 Smlouvy, podle kterého Komise, pokud zjistí, že členský stát porušil pravidla stanovená článkem 92, rozhodne, že dotyčný stát podporu ve lhůtě stanovené Komisí zruší nebo upraví.

4 Druhým důvodem žalobkyně vytýká rozhodnutí, že neobsahuje žádnou lhůtu pro provedení a tvrdí, že z důvodu neexistence tohoto prvku, jenž je zásadní pro legalitu rozhodnutí, toto musí být považováno za neplatné.

5 Třetím důvodem je námitka, že předběžný postup stanovený v čl. 93 odst. 1 nebyl řádně proveden.

6 Je jisté, že ačkoli článek 20 italského zákona č. 1101 znamenal novelizaci dosavadní právní pozice italského textilního průmyslu a drobných řemeslníků, nebylo přijetí tohoto ustanovení předem oznámeno Komisi, jak předepisuje čl. 93 odst. 3.

Komise po shromáždění vyjádření italských orgánů a znalců z ostatních členských států usoudila, že předmětné ustanovení představuje podporu ve smyslu článků 92 a 93, a přijala napadené rozhodnutí.

7 V zájmu zajištění postupného rozvoje a fungování společného trhu v souladu s ustanoveními článku 92 stanoví článek 93 průběžný přezkum podpor poskytovaných nebo navrhovaných členskými státy, to znamená činnost, která předpokládá trvalou spolupráci mezi těmito státy a Komisí.

Ustanovení čl. 93 odst. 2 předpokládá případ, kdy v průběhu takového přezkumu Komise zjistí, že podpora udělená členským státem není slučitelná s ustanoveními článku 92, a stanoví, že tato situace má být řešena rozhodnutím Komise s možností odvolání k Soudnímu dvoru.

Jelikož je tento článek založen na myšlence spolupráce, musí Komise v takovém případě umožnit dotyčnému státu provést přijaté rozhodnutí v určité lhůtě.

Nicméně, v případě předpokládaném v čl. 93 odst. 3, kdy je navrhovaná podpora shledána neslučitelnou s článkem 92, není stanovení lhůty nutné, protože dotyčná podpora nemůže být uvedena v platnost.

8 Uplatňované žalobní důvody směřují k tvrzení, že s novou podporou poskytnutou členským státem za porušení odstavce 3 je třeba nakládat jako s podporou poskytnutou dovoleným způsobem a v důsledku toho by měla být předmětem toliko řízení předepsaného čl. 93 odst. 2, včetně povinného stanovení lhůty.
Tento výklad článku 93 je ovšem nepřijatelný, protože by zbavil ustanovení čl. 93 odst. 3 závazných účinků a dokonce by podněcoval k jejich nedodržování.

9 Dále, z ducha a obecného uspořádání článku 93 vyplývá, že jakmile Komise zjistí, že podpora byla poskytnuta nebo upravena bez ohledu na ustanovení odstavce 3, musí mít možnost rozhodnout, zejména pokud se domnívá, že tato podpora není slučitelná se společným trhem podle článku 92, že dotyčný stát je povinen ji zrušit nebo upravit, aniž by byla povinna stanovit za tímto účelem lhůtu, přičemž má možnost předat věc Soudnímu dvoru, pokud dotyčný stát nevyhoví s požadovanou rychlostí.

V takovém případě nejsou prostředky postihu, které má Komise k dispozici, omezeny na použití složitějšího postupu stanoveného článkem 169.

Žalobní důvod, podle něhož má mít rozhodnutí přímý účinek ve vnitrostátním právním řádu Italské republiky, je tedy neopodstatněný, protože článek 2 rozhodnutí stanoví: „Toto rozhodnutí je určeno Italské republice.“ Z tohoto znění jasně vyplývá, že rozhodnutí má za cíl uložit povinnost stanovenou v článku 1 dotyčnému státu.

10 Konečně, třetí žalobní důvod týkající se procesních pochybení nebyl dostatečně rozvinut a je tedy nepřípustný.

11 Výše zmíněné žalobní důvody musí být tedy zamítnuty.


K podpůrným důvodům

12 Žalující vláda zdůrazňuje na prvním místě, že napadené rozhodnutí neoprávněně zasahuje do oblasti, která je Smlouvou vyhrazena svrchovaným členským státům – totiž režimu vnitrostátního zdanění – a je tedy neplatné z důvodu zneužití pravomoci.

Za druhé, žalobkyně prohlašuje, že sporné snížení sociálních poplatků je třeba považovat za opatření sociální povahy a že tudíž nespadá do působnosti článků 92 a 93.

Protože dříve platný režim financování rodinných přídavků znevýhodňoval odvětví s vysokým zastoupením ženské pracovní síly, sporné opatření mělo jednoduše vyrovnat nevýhodu, v níž se italský textilní průmysl nacházel.

Dále, toto odvětví je údajně v nevýhodě ve srovnání s textilními odvětvími jiných členských států díky skutečnosti, že sociální poplatky zatěžující zaměstnavatele jsou v Itálii znatelně vyšší než v jiných členských státech.

Konečně, částečné snížení sociálních poplatků údajně není takové, aby ovlivnilo obchod uvnitř Společenství nebo narušilo hospodářskou soutěž na společném trhu.

13 Cílem článku 92 je zabránit tomu, aby byl obchod mezi členskými státy ovlivněn výhodami udělenými veřejnými orgány, které v různých formách narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo výrobu určitého zboží.

Článek 92 tudíž nerozlišuje mezi státními zásahy z hlediska jejich příčin nebo cílů, ale vymezuje je na základě jejich účinků.

V důsledku toho ani údajná daňová povaha či sociální účel předmětného opatření nemůže postačovat k tomu, aby bylo vyňato z působnosti článku 92.

14 Co se týče argumentu, že cílem sporného opatření je pouze narovnání objemu prostředků placených textilním průmyslem ve státním režimu pojištění, v tomto případě týkajících se rodinných přídavků, je jasné, že italský režim rodinných přídavků má tak jako všechny obdobné systémy zajistit, aby zaměstnanec získával plat, který vyhovuje potřebám jeho rodiny.

Protože v systému tohoto druhu jsou příspěvky zaměstnavatelů vypočítány na základě mzdových nákladů každého podniku, okolnost, že relativně malý počet zaměstnanců podniku má z titulu hlavy rodiny nárok na skutečné vyplacení těchto přídavků, nemůže představovat ani výhodu ani zvláštní nevýhodu pro dotyčný podnik v porovnání s jinými podniky, v nichž pobírá tyto přídavky větší počet zaměstnanců; břemeno placení těchto přídavků je pro všechny podniky totožné.

15 Výše uvedené závěry ohledně poplatků v režimu rodinných přídavků placených z výnosů podniku platí na stejném základě i pro vztahy mezi různými průmyslovými odvětvími.

Číselné údaje předložené žalující vládou, podle kterých v průběhu roku 1971 bylo v textilním průmyslu vyplaceno 65,7 miliardy lir na příspěvky, zatímco dávky sociálního pojištění ve formě rodinných přídavků činily v tomto odvětví pouze 42,4 miliardy, nemohou prokázat, že vzhledem k výrobním nákladům byl textilní průmysl znevýhodněn ve vztahu s jinými průmyslovými odvětvími.

Je třeba uzavřít, že částečné snížení sociálních poplatků vztahujících se na rodinné přídavky, které platí zaměstnavatelé v textilním odvětví, je opatření směřující částečně k vynětí podniků určitého průmyslového odvětví z platební povinnosti vyplývající ze standardního uplatňování obecného systému sociálního zabezpečení, aniž by existoval jakýkoli důvod pro tuto výjimku na základě povahy nebo obecného režimu tohoto systému.

16 Tvrzení, podle kterého dotyčné snížení není „státní podporou“, protože ztráta příjmů, která z něho vyplývá, je kompenzována prostředky pocházejícími z příspěvků do fondu pojištění pro případ nezaměstnanosti, nelze přijmout.

Jelikož jsou fondy, o které se jedná, financovány z povinných příspěvků stanovených legislativou státu a, jak je zřejmé z tohoto případu, jsou spravovány a rozdělovány v souladu s touto legislativou, je třeba je považovat za „státní prostředky“ ve smyslu článku 92, i když jsou spravovány institucemi odlišnými od veřejných orgánů.

17 Pokud jde o tvrzení, podle něhož náklady zaměstnavatelů v textilním odvětví týkající se sociálních poplatků jsou v Itálii vyšší než ostatních členských státech, je třeba uvést, že při použití čl. 92 odst. 1 musí být východiskem konkurenční situace existující na společném trhu před datem přijetí předmětného opatření.

Tato situace je výsledkem mnoha okolností, které různým způsobem ovlivňují výrobní náklady v různých členských státech.

Navíc, ve svých článcích 99 až 102 Smlouva stanoví podrobná pravidla pro odstranění druhových disproporcí způsobených rozdíly mezi různými systémy zdanění a sociálního zabezpečení v různých členských státech s přihlédnutím ke strukturálním obtížím některých průmyslových odvětví.

Na druhou stranu, jednostranná úprava určité položky výrobních nákladů v daném hospodářském odvětví členského státu může porušit existující rovnováhu.

Nemá tedy smysl porovnávat relativní podíl určité kategorie nákladů na celkových výrobních nákladech, protože rozhodujícím prvkem je samotné snížení a nikoli kategorie nákladů, ke které se vztahuje.

18 Kromě toho, sociální poplatky placené zaměstnavateli jsou součástí obecnější kategorie pracovních nákladů.

Ze spisu vyplývá, že náklady na pracovní sílu v italském textilním odvětví jsou ve srovnání s náklady textilních odvětví v jiných členských státech relativně nízké.

Je nepochybné, že snížení sociálních poplatků stanovené v článku 20 zákona č. 1101 má za následek snížení nákladů na pracovní sílu v italském textilním odvětví.

19 Italský textilní průmysl je v konkurenční pozici vůči textilním podnikům ostatních členských států, jak dokazuje podstatný a vzrůstající vývoz italských textilních výrobků do ostatních členských států společného trhu.

Úprava výrobních nákladů v italském textilním průmyslu snížením sociálních poplatků nutně ovlivňuje obchod mezi členskými státy.

20 Z toho důvodu musí být podpůrné důvody rovněž zamítnuty.


Náklady řízení

21 V souladu s čl. 69 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení.

Žalobkyně se svými žalobními důvody neuspěla.



Z těchto důvodů,



SOUDNÍ Dvůr


rozhodl takto:

1) žaloba se zamítá;
2) žalobkyni se ukládá náhrada nákladů řízení.