Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61992A0007
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF FIRST INSTANCE (SECOND CHAMBER) OF 29 JUNE 1993. ASIA MOTOR FRANCE SA, JEAN-MICHEL CESBRON, MONIN AUTOMOBILES SA, EUROPE AUTO SERVICE SA AND SOMACO SA V COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. COMPETITION - OBLIGATIONS IN INVESTIGATION COMPLAINTS - LAWFULNESS OF GROUNDS FOR REFUSAL - MANIFEST ERROR OF ASSESSMENT - ERROR OF LAW. CASE T-7/92.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1993 PAGES II-0669
Předmět (klíčová slova):
Keywords		COMPETITION;RULES APPLYING TO UNDERTAKINGS;CONCERTED PRACTICES;
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. LA MOTIVATION D' UNE DÉCISION FAISANT GRIEF DOIT ëTRE DE NATURE ů PERMETTRE ů SON DESTINATAIRE DE CONNAITRE LES JUSTIFICATIONS DE LA MESURE PRISE, AFIN DE FAIRE VALOIR, LE CAS ÉCHÉANT, SES DROITS, ET DE VÉRIFIER SI LA DÉCISION EST OU NON BIEN FONDÉE, ET AU JUGE COMMUNAUTAIRE D' EXERCER SON CONTRžLE. DANS LA MOTIVATION DES DÉCISIONS QU' ELLE EST AMENÉE ů PRENDRE POUR ASSURER L' APPLICATION DES RŐGLES DE CONCURRENCE, LA COMMISSION N' EST PAS OBLIGÉE DE PRENDRE POSITION SUR TOUS LES ARGUMENTS INVOQUÉS DEVANT ELLE PAR LES INTÉRESSÉS. IL LUI SUFFIT D' EXPOSER LES FAITS ET LES CONSIDÉRATIONS JURIDIQUES REVëTANT UNE IMPORTANCE ESSENTIELLE DANS L' ÉCONOMIE DE LA DÉCISION ARRëTÉE.

2. LE CONTRžLE JURIDICTIONNEL DES ACTES DE LA COMMISSION IMPLIQUANT DES APPRÉCIATIONS ÉCONOMIQUES COMPLEXES DOIT SE LIMITER ů LA VÉRIFICATION DU RESPECT DES RŐGLES DE PROCÉDURE ET DE MOTIVATION, AINSI QUE DE L' EXACTITUDE MATÉRIELLE DES FAITS, DE L' ABSENCE D' ERREUR MANIFESTE D' APPRÉCIATION ET DE DÉTOURNEMENT DE POUVOIR. DŐS LORS QUE LA COMMISSION DISPOSE D' UN POUVOIR D' APPRÉCIATION DANS LE CADRE DE L' EXERCICE DE SES FONCTIONS, LE RESPECT DES GARANTIES CONFÉRÉES PAR L' ORDRE JURIDIQUE COMMUNAUTAIRE DANS LES PROCÉDURES ADMINISTRATIVES REVëT UNE IMPORTANCE FONDAMENTALE. PARMI CES GARANTIES FIGURE, NOTAMMENT, L' OBLIGATION, POUR LA COMMISSION, D' EXAMINER AVEC SOIN ET IMPARTIALITÉ TOUS LES ÉLÉMENTS PERTINENTS DU CAS D' ESPŐCE.

3. DANS LE CADRE DE L' INSTRUCTION DES DEMANDES SOUMISES ů LA COMMISSION, SUR LE FONDEMENT DE L' ARTICLE 3 DU RŐGLEMENT N 17, SI LA COMMISSION NE SAURAIT ëTRE TENUE DE MENER UNE INSTRUCTION, LES GARANTIES PROCÉDURALES PRÉVUES ů L' ARTICLE 6 DU RŐGLEMENT N 99/63 L' OBLIGENT NÉANMOINS ů EXAMINER ATTENTIVEMENT LES ÉLÉMENTS DE FAIT ET DE DROIT PORTÉS ů SA CONNAISSANCE PAR LA PARTIE PLAIGNANTE, EN VUE D' APPRÉCIER SI LESDITS ÉLÉMENTS FONT APPARAITRE UN COMPORTEMENT DE NATURE ů FAUSSER LE JEU DE LA CONCURRENCE ů L' INTÉRIEUR DU MARCHÉ COMMUN ET ů AFFECTER LE COMMERCE ENTRE ETATS MEMBRES. DE MëME, DŐS LORS QU' ELLE DÉCIDE DE PROCÉDER ů UNE TELLE INSTRUCTION, LA COMMISSION DOIT, SAUF MOTIVATION DŽMENT CIRCONSTANCIÉE, LE FAIRE AVEC LE SOIN, LE SÉRIEUX ET LA DILIGENCE REQUIS, AUX FINS D' ëTRE EN MESURE D' APPRÉCIER, EN PLEINE CONNAISSANCE DE CAUSE, LES ÉLÉMENTS DE FAIT ET DE DROIT SOUMIS ů SON APPRÉCIATION PAR LES PLAIGNANTS.

4. LA CIRCONSTANCE QU' UN COMPORTEMENT ANTICONCURRENTIEL AIT ÉTÉ FAVORISÉ OU ENCOURAGÉ PAR LES AUTORITÉS D' UN ETAT MEMBRE EST, PAR ELLE-MëME, SANS INFLUENCE AU REGARD DE L' APPLICABILITÉ DE L' ARTICLE 85 DU TRAITÉ.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudu prvního stupně (druhého senátu) ze dne 29. června 1993, Asia Motor France SA a další proti Komisi Evropských společenství, T-7/92, Recueil 1993, s. II-00669

Klíčová slova:

Hospodářská soutěž – povinnosti při vyšetřování stížností – legalita důvodů zamítnutí – zjevně nesprávné posouzení – nesprávné právní posouzení.

Předmět:

Žaloba na neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 5. prosince 1991, kterým se zamítají stížnosti podané žalobci, týkající se jednání ve formě kartelových dohod, o nichž je tvrzeno, že jsou v rozporu s článkem 85 Smlouvy o EHS.

Skutkové okolnosti:

Skutkové okolnosti, které jsou základem sporu

1 Žalující podniky dovážejí do Francie a zde uvádějí na trh vozidla japonských značek, která byla propuštěna do volného oběhu v jiných členských státech Společenství, jako jsou Belgie a Lucembursko.

2 Jeden ze žalobců, jmenovitě J.-M. Cesbron, podal dne 18. listopadu 1985 stížnost Komisi pro porušení článků 30 a 85 Smlouvy o EHS (dále jen „Smlouva“) s tím, že se cítí být obětí protiprávní kartelové dohody uzavřené mezi pěti dovozci japonských vozidel do Francie, jmenovitě Sidat Toyota France, Mazda France Motors, Honda France, Mitsubishi Sonauto a Richard Nissan SA. Po této stížnosti následovala dne 29. listopadu 1988 nová stížnost proti týmž pěti dovozcům podaná tentokrát čtyřmi z pěti žalobců [J.-M. Cesbronem, Asia Motor France SA, Monin Automobiles SA a Europe Auto Service SA (EAS)] na základě článku 85 Smlouvy.

3 V této posledně jmenované stížnosti podniky, které ji podaly, v podstatě uplatňují, že pět výše uvedených dovozců automobilů japonských značek se zavázalo francouzským správním orgánům, že nebudou prodávat na francouzském vnitřním trhu větší počet automobilů, než je počet odpovídající 3 % registrací motorových vozidel na celém francouzském území v předchozím kalendářním roce. Uvedení dovozci se údajně také dohodli, že si tuto kvótu rozdělí mezi sebe podle předem stanovených pravidel a tím vyloučí jakýkoli jiný podnik, který ve Francii hodlá prodávat vozidla japonského původu jiných značek, než jsou značky prodávané stranami uváděné kartelové dohody.

4 Žalobci v této stížnosti dále uplatňují, že na oplátku za toto sebeomezení francouzské správní orgány znásobily překážky volného pohybu vozidel japonského původu jiných značek než oněch pěti značek prodávaných dovozci, kteří jsou stranami uváděné kartelové dohody. Zaprvé, pro vozidla, která jsou předmětem paralelních dovozů, byl zaveden registrační postup odchylný od běžného režimu. Tato vozidla byla považována za použitá a podléhala proto dvojí technické prohlídce. Zadruhé, gendarmerie nationale údajně obdržela pokyny, aby stíhala nabyvatele vozidel japonského původu, kteří jezdili se zahraničními poznávacími značkami. Konečně, třebaže se jednalo o užitková vozidla, pro která platí nižší sazba daně z přidané hodnoty (DPH), než je sazba používaná na osobní vozidla, byla při dovozu těchto vozidel do Francie vyměřena zvýšená sazba DPH, která byla teprve dodatečně snížena na běžně použitelnou sazbu, s nevýhodami, které z toho vyplývají pro distributora ve vztahu ke kupujícímu.

5 Na základě čl. 11 odst. 1 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204, dále jen „nařízení č. 17“), požádala Komise dopisem ze dne 9. června 1989 dotčené dovozce o informace. Dopisem ze dne 20. července 1989 dalo generální ředitelství pro průmysl francouzského ministerstva průmyslu a místního rozvoje uvedeným dovozcům následujícím způsobem pokyny, aby neodpovídali na jednu z otázek položených Komisí:
6 Za těchto okolností požádaly služby Komise dopisem ze dne 16. října 1989 o informace francouzské orgány. Dne 28. listopadu 1989 francouzské orgány odpověděly na tuto žádost o informace prostřednictvím svého stálého zastoupení při Evropských společenstvích a v podstatě uplatňovaly, že „...otázky týkající se chování podniků uvedených v dopise Komise nejsou vzhledem k tomu, že toto chování je spojeno s podrobnostmi regulace ze strany orgánů veřejné moci, ....v této souvislosti relevantní: tyto podniky nemají ve správě této regulace žádnou autonomii.“

7 Protože čtyři dotyční žalobci neobdrželi od Komise žádné zprávy, zaslali jí dne 21. listopadu 1989 dopis žádající, aby zaujala stanovisko k podaným stížnostem. Protože ani na tento dopis Komise neodpověděla, podaly čtyři dotyčné podniky dne 20. března 1990 u Soudního dvora žalobu pro nečinnost a na náhradu škody. Usnesením ze dne 23. května 1990 ve věci Asia Motor France v. Komise (C-72/90, Recueil s. I-2181) Soudní dvůr prohlásil žalobu pro nečinnost a na náhradu škody za nepřípustnou, pokud jde o nečinnost Komise ohledně údajného porušení článku 30 Smlouvy, a postoupil ji Soudu prvního stupně, pokud jde o nečinnost Komise ohledně údajného porušení článku 85 Smlouvy a z toho vyplývající odpovědnost.

8 Mezitím generální ředitel generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž Komise informoval čtyři dotyčné účastníky řízení dopisem ze dne 8. května 1990 v souladu s článkem 6 nařízení Komise č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 o slyšeních podle čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17 (Úř. věst. 1963, 127, s. 2268, dále jen „nařízení č. 99/63“), že Komise nepředpokládá, že by vyhověla jejich stížnostem, a vyzval je, aby k tomu předložili svá případná vyjádření. Tito účastníci řízení předložili dne 29. června 1990 Komisi svá vyjádření, ve kterých znovu potvrzovali opodstatněnost svých stížností.

9 Za těchto okolností Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. září 1992 rozhodl, že v rozsahu, v němž byla žaloba založena na článku 175 Smlouvy, není namístě rozhodnout o návrhových žádáních v ní obsažených. Soud navíc odmítl jako nepřípustná návrhová žádání žalobců směřující k náhradě škody (Asia Motor France a další v. Komise, T-28/90, Recueil s. II-2285).

10 Dne 5. června 1990 podala rovněž společnost Somaco stížnost Komisi, týkající se jednání společností CCIE, SIGAM, SAVA, SIDA a Auto GM, všechny se sídlem v Lamentin na Martiniku, které jsou v uvedeném pořadí autorizovanými prodejci značek Toyota, Nissan, Mazda, Honda a Mitsubishi a dovozci těchto značek na ostrov. Tato stížnost, založená na článcích 30 a 85 Smlouvy, rovněž napadla praxi francouzských správních orgánů, s odůvodněním, že tato praxe měla za cíl bránit stěžovatelce v paralelních dovozech vozidel určitých japonských značek, jakož i vozidel korejské značky Hyundai.

11 Dopisem ze dne 9. srpna 1990 Komise s odvoláním na svůj dopis ze dne 8. května 1990 zaslaný ostatním čtyřem žalobcům informovala společnost Somaco, že nepředpokládá, že by vyhověla její stížnosti, a vyzvala ji v souladu s ustanovením článku 6 nařízení č. 99/63, aby předložila svá vyjádření. V dopise ze dne 28. září 1990 Somaco znovu potvrdila opodstatněnost své stížnosti.

12 Dopisem ze dne 5. prosince 1991, podepsaným členem pověřeným otázkami hospodářské soutěže, oznámila Komise pěti žalobcům rozhodnutí, kterým se zamítají stížnosti podané dne 18. listopadu 1985, 29. listopadu 1988 a 5. června 1990.

13 Tento dopis zní následovně:

„S odvoláním na následující stížnosti:

1. Stížnosti podané jménem J.-M. Cesbrona (JMC Automobiles, Lucembursko), Asia Motor France (Lucembursko), Monin Automobiles (Bourg-de-Péage) a EAS (Lucembursko):

- dne 18. listopadu 1985 na základě článku 30 Smlouvy proti praxi přičitatelné francouzským správním orgánům;

- dne 29. listopadu 1988 na základě článku 85 Smlouvy proti praxi francouzských dovozců pěti japonských značek Toyota, Honda, Nissan, Mazda, Mitsubishi, jakož i proti francouzskému státu na základě článku 30;

- z důvodu, že tyto praxe byly určeny k tomu, aby bránily podnikům, které podaly stížnost, v paralelních dovozech do Francie vozidel – zejména značek Isuzu, Daihatsu, Suzuki a Subaru - propuštěných do volného oběhu v jiných členských státech, zejména v Belgii a v Lucemburském velkovévodství.
(strana 2)

2. Stížnost podaná dne 5. června 1990 jménem společnosti Somaco, se sídlem v Lamentin, na základě článků 30 a 36 a článku 85 Smlouvy proti praxi společností CCIE, SIGAM, SAVA, SIDA a Auto GM, všechny se sídlem v Lamentin, které jsou v uvedeném pořadí autorizovanými prodejci japonských značek Toyota, Nissan, Mazda, Honda a Mitsubishi a dovozci těchto značek na ostrov Martinik, napadající rovněž praxi francouzského státu, z důvodu, že tyto praxe byly určeny k tomu, aby bránily stěžovatelce v paralelních dovozech vozidel stejných značek, jakož i korejské značky Hyundai.
(strana 3)


Proto si vás dovoluji informovat, že z výše uvedených důvodů Komise rozhodla o zamítnutí výše uvedených žádostí podaných dne 18. listopadu 1985 a 29. listopadu 1988 jménem podniků JMC Automobiles, Asia Moto, Monin a EAS a dne 5. června 1990 jménem společnosti Somaco.“


14 Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 4. února 1992 podali žalobci žalobu směřující proti výše uvedenému rozhodnutí Komise ze dne 5. prosince 1991.

15 Písemná část řízení proběhla obvyklým způsobem a byla ukončena dne 17. listopadu 1992.

16 Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (druhý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení. Předtím v rámci organizačních procesních opatření vyzval účastníky řízení, aby předložili určité dokumenty a odpověděli na určité písemné otázky, a to postupně ve dnech 13. února a 2. dubna 1993. Žalobci a žalovaná předložili vyžádané dokumenty a odpověděli na otázky položené Soudem prostřednictvím podání došlých kanceláři dne 22. března 1993, na jedné straně, a ve dnech 23. března a 15. dubna 1993, na straně druhé. Jejich řeči a jejich odpovědi na ústní otázky Soudu byly vyslechnuty na veřejném jednání dne 22. dubna 1993.

17 Ve své žalobě žalobci navrhují, aby Soud:
18 Komise navrhuje, aby Soud:
19 Ve své replice žalobci navrhují, aby Soud:

20 V úvodu je třeba poznamenat, že žalobci ve své replice upustili od původních návrhových žádání, kterými se domáhali určení, že oznámené kartelové dohody představují protiprávní jednání ve smyslu článku 85 Smlouvy. Za těchto okolností je namístě, aby Soud rozhodl pouze o zbývajícím bodu návrhových žádání, tedy o zrušení rozhodnutí Komise ze dne 5. prosince 1991 v rozsahu, v jakém je založeno na článku 85 Smlouvy, jehož přípustnost není zpochybňována.

21 Žalobci na podporu své žaloby formálně uplatňují pět žalobních důvodů. První vychází z porušení podstatných formálních náležitostí; druhý z porušení Smlouvy; třetí z porušení zásady proporcionality; čtvrtý z porušení zásady zákazu diskriminace a pátý uvádí zneužití pravomoci.

Argumenty účastníků řízení

22 Žalobci uplatňují, že rozhodnutí ze dne 5. prosince 1991 je nedostatečně odůvodněno, protože neupřesňuje, o jaký právní základ, předpisy Společenství nebo výklad judikatury Soudního dvora se Komise opírá, když odmítá rozhodnout v neprospěch oznámené kartelové dohody. Tvrdí, že podle judikatury Soudního dvora musí z odůvodnění rozhodnutí jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu Společenství, jenž dotčený akt vydal, tak aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a Soudní dvůr mohl vykonávat svůj přezkum.

23 Ve svých replikách žalobci rozvíjejí dvě zvláštní stránky jejich žalobního důvodu týkajícího se nedostatečného odůvodnění.

24 Zaprvé vytýkají Komisi, že neodpověděla na podané stížnosti a zejména že neodůvodnila, ve světle skutkových poznatků předložených při jednáních, zjištění, že pět dotčených dovozců nemá žádnou svobodu jednání. Zejména uplatňují, že skutečnost, že Komise tvrdí, že situace na dotčených trzích je plně výsledkem politiky orgánů veřejné moci, aniž by ve strukturované úvaze prokázala, jak k tomuto předpokladu dospěla, znamená, že v jejím rozhodnutí chybí odůvodnění.

25 Zadruhé žalobci vytýkají Komisi, že přijala tvrzení francouzské vlády, aniž provedla vyšetřovací opatření nezbytná pro prověření jejich opodstatněnosti. Ve skutečnosti nebylo nijak prokázáno, že rozdělení dovozní kvóty - 3 % v případě metropolitního území Francie a 15 % v případě Martiniku - vycházelo pouze z jednostranného aktu francouzské vlády, přičemž z písemností poskytnutých Komisi naopak vyplývá, že pět dotčených dovozců se aktivně účastní rozdělení trhu prostřednictvím trvalého jednání ve vzájemné shodě v rámci jejich profesního svazu. Žalobci připomínají, že francouzská vláda dala pokyn těmto dovozcům, aby neodpovídali na jednu z otázek, které jim položila Komise, v níž se žádalo poskytnutí všech dokumentů týkajících se zavedení a rozdělení dovozní kvóty. Připomínají také, že regulace zavedená francouzskými orgány veřejné moci se neopírá o žádný závazný právní předpis nebo právní úpravu, ale zdá se být pouhou správní praxí. Na základě citací několika výňatků z odborného tisku, které podle nich prokazují, že pět dovozců má v této záležitosti svobodu jednání, tvrdí, že Komise měla podle judikatury Soudního dvora povinnost přezkoumat skutkové okolnosti, které žalobci předložili, aby prověřila správnost tvrzení francouzských orgánů. Odůvodnění rozhodnutí je tak podle žalobců napadnutelné, protože nepřináší důkaz o správnosti tvrzení francouzských orgánů, ale spokojuje se pouze s tím, že o nich informuje.

26 Komise odpovídá, že sporné rozhodnutí je řádně odůvodněno a že Soud může přezkoumat jeho legalitu. Poznamenává, že rozhodnutí se odvolává na články Smlouvy, podle kterých stížnost posuzovala, a že obsahuje rekapitulaci stížností a připomíná přijatá vyšetřovací opatření a korespondenci, kterou si vyměnila, jakož i odůvodnění a závěry. Komise tvrdí, že odůvodnění umožňuje pochopit úvahy, kterými byla vedena, když stížnosti zamítla, a dále tvrdí, že je jasně prokázáno, že spočívá na zjištění, že není namístě stížnosti vyhovět, protože uváděné skutkové okolnosti jsou výsledkem politiky orgánů veřejné moci a nikoliv kartelové dohody mezi pěti dovozci. Komise také uplatňuje, že v rozhodnutí, kterým se zamítá stížnost, není povinna odvolávat se na relevantní judikaturu Soudního dvora.

27 Komise dodává, že podle jejího názoru žalobci směšují otázku, zda napadený akt odpovídá požadavkům uvedeným v článku 190 Smlouvy, s otázkou, zda skutková zjištění uvedená v rozhodnutí jsou dostatečně podložena. Dodává, že z repliky vyplývá, že žalobci v plné míře pochopili úvahy, kterými byla vedena, i když zpochybňují jejich opodstatněnost.

28 Závěrem Komise uvádí, že se formálně obrátila s otázkou na francouzskou vládu, a uplatňuje, že ačkoliv jí nařízení č. 17 umožňuje zaslat členskému státu žádost o informace, nedává jí prostředky nezbytné pro prověření, zda je podaná odpověď správná. Komise má za to, že jí není dovoleno nevzít v úvahu odpověď poskytnutou členským státem nebo s ní nakládat jako s nepřesnou.

29 Soud především uvádí, že ve svém prvním žalobním důvodu žalobci nejen uplatňují, že sporné rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, ale snaží se také zpochybnit legalitu prvního důvodu zamítnutí Komisí, tedy že dotčení dovozci nemají žádnou autonomii při rozdělení trhu.

30 V tomto ohledu je třeba především zdůraznit, že jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora a Soudu prvního stupně, odůvodnění rozhodnutí nepříznivě zasahujícího do právního postavení musí umožnit jeho adresátu seznámit se s důvody, které vedly k přijetí opatření, tak aby případně mohl uplatnit svá práva a ověřit, zda rozhodnutí je či není opodstatněné (rozsudek ze dne 24. ledna 1992, La Cinq v. Komise, T-44/90, Recueil s. II-1), a umožnit soudu Společenství vykonávat svůj přezkum.

31 Zadruhé je třeba uvést, že podle ustálené judikatury Soudního dvora a Soudu prvního stupně není Komise povinna v odůvodnění rozhodnutí, která přijímá k zajištění uplatňování pravidel hospodářské soutěže, zaujmout stanovisko ke všem argumentům, které zúčastněné osoby uplatňují na podporu své žádosti. Postačí, aby Komise popsala skutkové okolnosti a právní úvahy, které mají zásadní význam v rámci systematiky rozhodnutí (viz naposledy výše uvedený rozsudek La Cinq v. Komise).

32 Soud při čtení sporného rozhodnutí zjistil, že toto rozhodnutí uvádí podstatné skutkové a právní poznatky, na kterých je založeno, a tak umožňuje žalobcům zpochybnit jeho opodstatněnost a Soudu vykonat přezkum jeho legality. Z toho vyplývá, že sporné rozhodnutí netrpí žádným nedostatkem odůvodnění.

33 V tomto ohledu je třeba připomenout, že soudní přezkum aktů Komise, nesoucí s sebou složitá hospodářská posouzení, se musí omezit na prověření, že byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na prověření věcné správnosti skutkových zjištění a absence zjevně nesprávného posouzení a zneužití pravomoci (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 1987, BAT a Reynolds v. Komise, 142/84 a 156/84, Recueil s. 4487; viz naposledy rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1993, Matra v. Komise, C-225/91, Recueil s. I-3203, body 23 a 25).

34 Dále je třeba zdůraznit, že v případech, kdy Komise disponuje posuzovací pravomocí, aby byla schopna plnit své úkoly, má dodržení záruk přiznaných právním řádem Společenství ve správních řízeních o to větší význam. K těmto zárukám patří zejména povinnost příslušného orgánu přezkoumat s péčí a nestranností všechny relevantní skutečnosti projednávaného případu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Technische Universität München, C-269/90, Recueil s. I-5469; výše uvedený rozsudek La Cinq v. Komise).

35 Proto Soud prvního stupně v rámci přešetření návrhů předložených Komisi na základě článku 3 nařízení č. 17 rozhodl, že „ačkoliv Komise není povinna provést šetření, procesní záruky stanovené v článku 6 nařízení č. 99/63 jí nicméně ukládají povinnost důkladně přezkoumat skutkové a právní poznatky, se kterými ji seznámil stěžovatel za účelem posouzení, zda tyto poznatky odhalují chování, které může narušit hospodářskou soutěž na společném trhu a ovlivnit obchod mezi členskými státy (rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise, T-24/90, Recueil s. II-2223, a zde uvedená judikatura Soudního dvora).

36 Konečně, přestože podle výše uvedené judikatury Soudu prvního stupně není Komise povinna provést vyšetřování všech stížností, které jí jsou podány, jakmile se rozhodne takové vyšetřování provést, musí jej, s výjimkou řádně odůvodněných případů, provést s nezbytnou starostlivostí, vážností a řádnou péčí, aby byla schopna s plnou znalostí věci posoudit skutkové a právní poznatky, které stěžovatelé předložili k jejímu posouzení.

37 Ve světle těchto úvah je pro posouzení legality prvního důvodu zamítnutí stížnosti třeba prověřit zaprvé důkazní materiály předložené stěžovateli a zadruhé, zda napadené rozhodnutí obsahuje náležitý přezkum skutkových a právních poznatků předložených Komisi k posouzení.

38 V projednávané věci jsou protiprávní jednání uváděná stěžovateli, jak vyplývá ze tří výše uvedených stížností, následující:

39 Soud poznamenává, že v souvislosti s podáním svých stížností či v rámci jejich vyšetřování žalobci poskytli Komisi na podporu svých tvrzení mimo jiné dva dokumenty, jejichž důkazní sílu nelze odmítnout bez důkladného přezkumu. Jedná se zaprvé o kopii zápisu z meziministerské schůzky, která se konala v pondělí dne 19. října 1987 a které se účastnili zástupci podniků, jejichž chování bylo napadeno stížností ze dne 5. června 1990, a někteří zástupci francouzských orgánů veřejné moci (viz příloha 23 žaloby). Podle tohoto zápisu se přítomní autorizovaní prodejci zejména rozhodli, na základě diskuze všech účastníků, „souhlasit se sebeomezením pro všechny značky dohromady na 15 % celkového trhu, kategoricky dodržovat toto sebeomezení a v případě potřeby je sami kontrolovat“. Tento dokument také stanoví podrobná pravidla pro postupnou likvidaci přebytku vzniklého překročením v minulosti kvóty, kterou předtím signatáři dokumentu přidělili jednomu z autorizovaných prodejců. Závěrem dokument stanoví, že „následně bude vypracováno memorandum o dohodě mezi autorizovanými prodejci japonských motorových vozidel na Martiniku“.

40 Ze spisu, a zejména z organizačních procesních opatření nařízených Soudem vyplývá, že tento dokument byl přiložen k dopisu zaslanému Komisi dne 25. srpna 1989 stěžovateli J.-M. Cesbronem, Asia Motor, Monin Automobiles a EAS v rámci vyšetřování stížnosti ze dne 29. listopadu 1988. Byl také přiložen ke stížnosti podané Somaco dne 5. června 1990. Komise s ním tedy byla seznámena před přijetím napadeného rozhodnutí.

41 K zápisu z této meziministerské schůzky je zadruhé přiložen dokument nazvaný „memorandum o dohodě“ (viz příloha 24 žaloby), opatřený podpisem každého z právních zástupců autorizovaných prodejců, podle něhož:

42 Tento dokument byl rovněž přiložen k výše uvedenému dopisu zaslanému Komisi dne 25. srpna 1989. Byl také přiložen ke stížnosti Somaco ze dne 5. června 1990.

43 S ohledem na tyto důkazní materiály má Soud za to, zaprvé, že toto „memorandum o dohodě“ má na základě první analýzy značnou důkazní sílu, pokud jde o pravděpodobnou existenci shody vůle mezi autorizovanými prodejci dotčených dovozců, působícími na území departementu Martinik, s cílem rozdělit si mezi sebe kvótu 15 % trhu stanovenou hospodářským subjektům francouzskými vnitrostátními orgány. Soud poznamenává, že zápis z meziministerské schůzky, na jehož základě bylo vypracováno memorandum o dohodě, neobsahuje žádný odkaz na jakékoli rozdělení této dovozní kvóty orgánem veřejné moci, které se při prvním pohledu zdá být pouze výsledkem iniciativy podniků, které jsou stranami memoranda o dohodě. Komise však v odpovědi na jednu z písemných otázek položených Soudem prohlásila, že pokud je jí známo, pravidla pro rozdělení objemu dovozů na Martinik nebyla mezi rokem 1987 a koncem roku 1991 změněna.

44 Z písemností a informací předaných Soudu tedy vyplývá, že tento systém rozdělení mezi pět autorizovaných prodejců, jak byl stanoven ve výše analyzovaném memorandu, byl po svém prodloužení stále v platnosti ke dni 5. prosince 1991, kdy Komise přijala napadené rozhodnutí. Tyto části spisu představují významný nepřímý důkaz o existenci skutečné autonomie v chování, kterou má pět dotčených dovozců při rozdělení trhu. Jako takové může spadat pod článek 85 Smlouvy.

45 V tomto stádiu úvah je zadruhé namístě porovnat tato skutková zjištění, vztahující se k důkazním materiálům poskytnutým žalobci, s odůvodněním napadeného rozhodnutí, aby Soud mohl přezkoumat, zda Komise při zamítnutí stížností, které jí byly podány, náležitě vyvrátila výše analyzované skutkové poznatky, které stěžovatelé předložili k jejímu posouzení.

46 V tomto ohledu je třeba přednostně připomenout, že stížnostmi ze dne 29. listopadu 1988 a 5. června 1990 bylo dotčeno deset různých podniků: stížnost ze dne 29. listopadu 1988 se týkala francouzských dovozců pěti japonských značek Toyota, Honda, Nissan, Mazda a Mitsubishi a stížnost ze dne 5. června 1990 se týkala společností CCIE, SIDA, SIGAM, SAVA a Auto GM, autorizovaných prodejců značek, které byly dotčeny ve stížnosti ze dne 29. listopadu 1988, na ostrově Martinik. Sporné rozhodnutí zamítá tyto dvě stížnosti, jakož i původní stížnost ze dne 18. listopadu 1985, kterou Komise vykládala tím způsobem, že se týká pouze článku 30 Smlouvy. Komise přitom v odpovědi na jednu z písemných otázek položených Soudem uvedla, že z moci úřední spojila stížnosti ze dne 29. listopadu 1988 a 5. června 1990 „vzhledem k totožným prvkům: stejné výrobky, stejné dotčené chování, stejné argumenty, stejné žádosti, atd.“ Proto dala Komise na stížnosti, které jí byly předloženy a které se týkaly jak metropolitního území Francie, tak i departementu Martinik, společnou odpověď založenou na stejných důvodech.

47 Na straně 2 napadeného rozhodnutí Komise uvádí, že šetřením provedeným jejími službami se zjistilo, že chování „pěti dotčených dovozců“ je nedílnou součástí politiky francouzských orgánů veřejné moci v oblasti dovozů japonských motorových vozidel do Francie. V rámci této politiky vnitrostátní orgány nejen stanovovaly celková množství vozidel dovezených každý rok do Francie, ale určovaly také pravidla pro rozdělení těchto množství, zejména tím, že je vyhrazovaly pouze dotčeným dovozcům.

48 Soud především poznamenává, že jediný důkaz, kterého se Komise dovolává na podporu posledně uvedeného prohlášení, vyplývá z výše analyzovaného přípisu, který Komisi zaslaly francouzské orgány dne 28. listopadu 1989. Tvrzení francouzských orgánů (viz výše uvedený bod 6), které napadené rozhodnutí jednoduše převzalo a podle něhož hospodářské subjekty nemají žádnou autonomii ve správě regulace zavedené francouzskými orgány veřejné moci, nemá ovšem oporu v žádném listinném důkazu.

49 Soud dále poznamenává, že sama Komise připouští, že toto tvrzení platí jak ohledně vnitrostátních dovozců, tak i ohledně jejich autorizovaných prodejců na Martiniku. Avšak přinejmenším pokud jde o autorizované prodejce, tomuto tvrzení odporuje přezkum výše analyzovaných písemností, a zejména výše uvedené memorandum o dohodě.

50 Závěrem Soud poznamenává, že při jednání žalobci předložili i další listinné důkazy, které podporují domněnku vyplývající z výše analyzovaných písemností, a že Komise byla povinna přezkoumat je s péčí a nestranností. Soud se v tomto ohledu odvolává na jedné straně na dopis ministerstva průmyslu, pošt a telekomunikací a cestovního ruchu ze dne 1. července 1987 a na straně druhé na rozsudek Tribunal de commerce de Paris ze dne 16. března 1990.

51 V dopise ze dne 1. července 1987 (viz příloha 41 žaloby), o kterém žalobci v průběhu ústní části řízení prohlásili, aniž by jim Komise odporovala, že jej předložili Komisi během vyšetřování stížností, ministerstvo uvádí, s odvoláním na nebezpečí, které představují paralelní dovozy pro systém sebeomezení v prodeji japonských vozidel, že paralelní dovozy, které přímo konkurují činnosti pěti oprávněných dovozců, mohou postupně ohrozit faktickou výlučnost, která byla uvedeným dovozcům přiznána na oplátku za jejich závazek sebeomezení. Dodává, že „rozvoj takových praktik může rychle vést ke zpochybnění celého systému sebeomezení ze strany schválených dovozců“. Tento dokument při první analýze potvrzuje, že podle názoru samotných francouzských orgánů veřejné moci nejsou hospodářské subjekty, v rozporu s důvody zamítnutí stížností, zbaveny veškeré svobody jednání.

52 Konečně také Tribunal de commerce de Paris konstatoval existenci protisoutěžní kartelové dohody mezi pěti dotčenými dovozci v rozsudku ze dne 16. března 1990, s nímž stěžovatelé Komisi rovněž seznámili (viz příloha 19 žaloby), ačkoli tento soud přerušil řízení, dokud Komise nerozhodne o stížnostech, které jí byly podány.

53 Pokud jde o tento bod, Soud se vzhledem ke všem písemnostem předloženým mu k posouzení domnívá, že přesná skutková a právní zjištění, která učinil vnitrostátní soud, i když nebyla pro Komisi závazná, mohla přesvědčit Komisi, aby provedla své šetření s cílem prověřit, zda se informace předané francouzskými orgány veřejné moci slučují se všemi skutkovými a právními poznatky, které stěžovatelé předložili k jejímu posouzení. Žalovaný orgán se proto měl za pomoci prostředků, které sám považoval za nejvhodnější vzhledem k okolnostem případu, pokusit zjistit s dostatečným stupněm jistoty věcnou správnost uváděných skutkových zjištění, předtím než v prvním důvodu napadeného rozhodnutí zaujal stanovisko, že dotčení dovozci „nemají … v této věci žádnou svobodu jednání“.

54 Ze všech písemností, které byly právě přezkoumány, a zejména z odpovědi Komise na jednu z písemných otázek, které jí byly za tímto účelem položeny Soudem, je však dostatečně jasné, že navzdory rozporu mezi odpovědí francouzských orgánů ze dne 28. listopadu 1989 a písemnostmi předloženými stěžovateli Komisi k posouzení Komise nepřistoupila po 28. listopadu 1989 k žádnému novému vyšetřovacímu opatření s cílem vyhledat informace, které zpočátku žádala, nebo prověřit správnost odpovědi francouzských úřadů. Komise zejména neprovedla žádné dokazování po 5. červnu 1990, kdy byla podána stížnost společnosti Somaco, směřující právě proti zjištěným praktikám na Martiniku.

55 Z výše uvedeného vyplývá, že sporné rozhodnutí v rozsahu, v němž zamítá stížnosti z důvodu, že dotčené hospodářské subjekty neměly žádnou autonomii nebo „ svobodu jednání“, přičemž tento důvod je vyvrácen přesnými a podrobnými důkazními materiály, které stěžovatelé předložili Komisi k posouzení, trpí zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu, jež Komisi vedlo k nesprávnému právnímu posouzení, pokud jde o použitelnost článku 85 Smlouvy na chování dotčených hospodářských subjektů.

56 Je tedy namístě, aby Soud vyhověl prvnímu žalobnímu důvodu uplatňovanému žalobci. Komise se však při zamítnutí žádostí, které jí byly předloženy, opírala i o skutečnost, že zjištění protiprávního jednání porušujícího pravidla Společenství v oblasti hospodářské soutěže, pokud by bylo prokázáno, nemůže za daných okolností změnit postavení stěžovatelů. Pokud je tedy druhý důvod zamítnutí stížností v napadeném rozhodnutí vyjádřen „ve světle zjištění“ učiněných Komisí v rámci jejího prvního důvodu zamítnutí, který, jak bylo právě řečeno, trpí zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu a nesprávným právním posouzením, má Soud za to, že druhý důvod je ve skutečnosti dostatečně samostatný ve vztahu k výše analyzovanému prvnímu důvodu. Je tedy třeba, aby Soud rozhodl o druhém z pěti žalobních důvodů směřujících ke zrušení, předložených žalobci, kterým tito fakticky zpochybňují legalitu druhého důvodu zamítnutí jejich stížností podaných Komisi.


57 Proti druhému důvodu Komise pro zamítnutí, podle něhož „stanovení celkových množství orgány veřejné moci nespadá pod článek 85, zatímco použití tohoto ustanovení na rozdělení kvót by nemohlo umožnit schválení“ společností, které podaly stížnost, žalobci namítají, že nesouhlasí nikoli s existencí dovozní kvóty, nýbrž se svým vyloučením z této kvóty v důsledku kartelové dohody mezi oprávněnými podniky, a dále s vymizením veškeré hospodářské soutěže vinou nezměnitelných subkvót. Dodávají, že v podaných stížnostech nebylo nikdy napadeno odmítnutí ze strany francouzských orgánů schválit je jako dovozce, protože značky vyloučené z kartelové dohody by se ani při absenci tohoto schválení neměly při svém uvádění na trh setkávat s překážkami, vzhledem k paralelním dovozům umožňujícím toto uvádění na trh.

58 V odpověď na argument Komise, podle kterého žalobci žádají, aby se mohli účastnit rozdělení kvót, které sami označují za protiprávní, žalobci odpovídají, že nikdy nežádali o účast v protiprávní kartelové dohodě a že jejich stížnosti směřovaly pouze k obnovení volné hospodářské soutěže na dotyčném trhu za tím účelem, aby jim bylo umožněno svobodně vykonávat jejich obchodní činnost v rámci poctivé soutěže všech značek asijského původu.

59 Žalobci ostatně zpochybňují argument Komise, podle něhož vzhledem k tomu, že regulace zavedená francouzskými orgány veřejné moci neumožňuje jiným než pěti dotčeným dovozcům, aby byli zahrnuti do klíče pro rozdělení kvót, by zjištění protiprávního jednání porušujícího článek 85 nijak nezměnilo postavení žalobců vůči těmto pěti dovozcům. V první řadě připomínají, že jejich cílem není být zahrnuti do klíče pro rozdělení dovozní kvóty a tvrdí, že skutečnost, že trh má určitou velikost, neodůvodňuje, aby počet hospodářských subjektů, které na tomto trhu působí, byl omezen orgány členského státu. Dále zpochybňují úvahy Komise v rozsahu, v němž vycházejí z předpokladu, že dovozci neměli na výběr jinou možnost než protisoutěžní chování. V tomto ohledu uplatňují, že z důkazních materiálů předložených při jednáních vyplývá, že oznámená kartelová dohoda je výsledkem shody vůle dotčených podniků, které se, zejména, začátkem každého roku domlouvají na subkvótách a stanoví pokuty pro případ překročení, ze strany některého účastníka kartelové dohody, subkvóty, která mu byla účastníky kartelové dohody přidělena.

60 Žalobci konečně uplatňují, že ustálená judikatura Soudního dvora odsuzuje všechny protiprávní kartelové dohody včetně těch, které jsou spojeny s právními předpisy nebo praxí členských států (viz zejména rozsudek ze dne 4. května 1988, Bodson, 30/87, Recueil s. 2479). Komise sama uvedla, že skutečnost, že podnik souhlasil s daným chováním pod silným tlakem a dokonce proti svému hospodářskému zájmu, není na překážku zjištění existence protisoutěžní dohody [viz zejména rozhodnutí Komise 88/86/EHS ze dne 18. prosince 1987 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/31.017 – Fisher-Price v. Quaker Oats Ltd – Toyco, Úř. věst. 1988, L 49, s. 19)].

61 Komise připomíná, že má za to, že není důvod zpochybňovat opodstatněnost tvrzení francouzských orgánů, podle kterého dotčené podniky nemají žádnou autonomii ve správě regulace trhu zavedené orgány veřejné moci. Dodává, že skutečnost, že žalobcům nebylo uděleno „typové“ dovozní povolení a že v důsledku toho musely být jejich dovozy prováděny „jednotlivě“, není výsledkem chování pěti dovozců zpochybňovaného stěžovateli.

62 V rámci tohoto druhého žalobního důvodu směřujícího ke zrušení žalobci zpochybňují legalitu druhého důvodu zamítnutí stížností, jímž napadené rozhodnutí vyjadřuje, že vzhledem k tomu, že žalobcům nebylo uděleno povolení, nemůže zjištění protiprávního jednání porušujícího pravidla hospodářské soutěže změnit postavení stěžovatelů na trhu (viz výše bod 13, in fine).

63 V rámci výše uvedených organizačních procesních opatření požádal Soud Komisi, aby mu upřesnila svůj výklad pojmu „schválení jako dovozce“, na který se odvolává napadené rozhodnutí. V úvodní sérii písemných otázek byl žalovaný orgán požádán, aby upřesnil smysl tohoto pojmu a uvedl, zda má za to, že se tento pojem vztahuje na obchod a může se tak rovnat dovozní licenci, nebo zda jde naopak o pojem francouzského práva v oblasti silničního provozu, který jako takový vyvolává účinky, pouze pokud jde o způsob schvalování typu a dílčího schvalování typu vozidel, nezávisle na podmínkách uvedení vozidla na trh.

64 Komise odpověděla na tuto první otázku následovně:

65 V druhé sérii otázek byla Komise zejména požádána, aby objasnila důvody, které ji vedly k závěru, že rozdělení objemu dovozu se při zavedení systému účastnilo pouze pět dotčených dovozců.

66 Žalovaný orgán na tuto novou otázku odpověděl následovně:
67 Soud zdůrazňuje, že z písemností ve spisu vyplývá, že podle francouzského práva každé vozidlo podléhající povinné registraci musí být, aby mohlo být provozováno na veřejných komunikacích, „schváleno“ ministerstvem průmyslu. Japonští výrobci spadají pod ustanovení článku R 106 zákona o silničním provozu, podle kterého vozidla vyrobená mimo území Evropského hospodářského společenství mohou být schválena jako typ, pouze pokud má výrobce zástupce akreditovaného orgány veřejné moci. Vozidla výrobců, kteří nemají takového zástupce, jako je tomu v případě vozidel dovážených žalobci, musejí být schvalována postupem nazývaným „jednotlivě“, který je definován ministerskou vyhláškou ze dne 19. července 1954 v platném znění. Na rozdíl od schvalování typu, které umožňuje schválit typ vozidla – přičemž následné kontroly umožňují ujistit se, zda se vyrobená vozidla skutečně shodují se schváleným modelem -, schvalování jednotlivě znamená, že toto je prováděno pro každé vozidlo zvlášť (viz rozhodnutí francouzské Rady pro hospodářskou soutěž č. 91-D-52 ze dne 20. listopadu 1991, připojené k žalobě jako příloha 10).

68 Dále je třeba uvést, že pokud jde o soulad francouzského systému „jednotlivého“ schvalování s článkem 30 Smlouvy, který ostatně není předmětem tohoto řízení, Soudní dvůr zaujal stanovisko, že systém schvalování vozidel dovážených z jiného členského státu, kde již byla schválena nebo povolena, musí dovozci umožňovat, aby namísto provedení kontroly předložil dokumenty vystavené ve vyvážejícím členském státě, jestliže, zaprvé, tyto dokumenty obsahují potřebné informace založené na již provedených kontrolách a, zadruhé, kontrolní postup není spojen s nepřiměřenými náklady nebo průtahy (viz rozsudek ze dne 11. června 1987, Gofette a Gilliard, 406/85, Recueil s. 2525).

69 Komise se tedy mýlí, pokud uplatňovala, že mohou být dovážena pouze vozidla schválených značek (viz výše bod 66). Systém schvalování stanovený použitelnými vnitrostátními právními předpisy se netýká práva dovážet, ale pouze otázky, zda se schvalování dovážených vozidel, které je nutné před jejich uvedením do provozu na veřejných komunikacích, provádí podle typu nebo postupem nazývaným „jednotlivě“. Z toho vyplývá, že výše uvedená ustanovení francouzského zákona o silničním provozu nemohou sama o sobě bránit přímým dovozům vozidel dovozci, kteří zastupují jiné japonské výrobce, než jsou ti, kteří mají zástupce akreditované francouzským ministerstvem průmyslu, pošt a telekomunikací a cestovního ruchu. To je přesně situace výrobců, jejichž dovozci do Francie jsou podniky, které podaly stížnost. Z tohoto pohledu, jak rovněž tvrdí žalobci, ani zavedení kvót na dovozy vozidel japonského původu, ani postup schvalování, o němž rozhodly francouzské orgány veřejné moci, které vůbec nejsou předmětem tohoto sporu, nemohly samy o sobě bránit tomu, aby žalujícím podnikům bylo v souladu s pravidly hospodářské soutěže umožněno, stejně jako jejich konkurentům prodávajícím schválené značky, podílet se na uvádění na trh vozidel, kterým byl povolen, v rámci kvóty, vstup na francouzské území.

70 Kromě toho a v rozporu s tím, co uvádí druhá část odůvodnění rozhodnutí Komise, žalobci nikdy nežádali, aby jim bylo umožněno účastnit se protisoutěžní kartelové dohody, kterou oznámili.

71 Konečně, v souladu s ustálenou judikaturou, okolnost, že protisoutěžní chování schválených dovozců, pokud by bylo prokázáno, bylo zvýhodňováno nebo podněcováno francouzskými orgány, sama o sobě nemá vliv na použitelnost článku 85 Smlouvy (rozsudky Soudního dvora ze dne 10. ledna 1985, Leclerc a další, 229/83, Recueil s. 1, a ze dne 29. ledna 1985, Cullet a Chambre syndicale des réparateurs automobiles et détaillants de produits pétroliers, 231/83, Recueil s. 305).

72 Z toho vyplývá, že Komisí nařízené ukončení údajného protisoutěžního jednání, pokud by bylo prokázáno, by jistě mohlo změnit podmínky přístupu podniků, které podaly stížnost, na francouzský trh s motorovými vozidly, nezávisle na otázce jejich schválení francouzskými orgány veřejné moci.

73 V důsledku toho má napadené rozhodnutí chybně za to, že neexistuje vztah mezi zájmem stěžovatelů a použitím čl. 85 odst. 1 na jednání, jehož cílem nebo účinkem je omezení přístupu na trh s motorovými vozidly, v případě vozidel japonských značek, na pět konkrétních značek. V tomto rozsahu napadené rozhodnutí trpí nesprávným právním posouzením.

74 Ze všeho, co bylo uvedeno, vyplývá na jedné straně, že první důvod, na základě kterého Komise napadeným rozhodnutím zamítla tři stížnosti, které jí předložili žalobci pro protiprávní jednání porušující článek 85 Smlouvy, spočívá na nesprávném skutkovém a právním posouzení poznatků, které jí žalobci předložili k posouzení, a na straně druhé, že druhý důvod Komise pro zamítnutí sám o sobě trpí nesprávným právním posouzením. Napadené rozhodnutí proto musí být zrušeno v rozsahu, v němž se týká článku 85 Smlouvy, aniž by Soud musel přezkoumávat ostatní žalobní důvody, jež žalobci uplatňují.

Náklady řízení:

75 Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobci náhradu nákladů řízení nepožadovali, ponesou vlastní náklady řízení.



Z těchto důvodů
SOUD (druhý senát)

rozhodl takto:

1) Rozhodnutí Komise ze dne 5. prosince 1991 se zrušuje v rozsahu, v němž se týká článku 85 Smlouvy.

2) Každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.



_____________________________________________________________________________