Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61987J0382

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 14. května 1989 Věc 382/87 R. Buet a Educational Business Services (EBS) SARL v. Ministére public [1989] ECR 1235 “Buet” Judgment of the Court (Fifth Chamber) of 16 May 1989. R. Buet and Educational Business Services (EBS) v MinistŐre public. Reference for a preliminary ruling: Cour d'appel de Paris - France. Ban on canvassing - Free movement of goods. Case 382/87.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1989 page 1235

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Dassonville (č. 85) · Cassis de Dijon (č. 179) · Ooosthoek (č. 285) · Keck (č. 626)


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Pan Buet byl manažerem francouzské společnosti Educational Business Services (EBS). Společnost EBS uváděla na trh materiály pro studium angličtiny, které dovážela z Belgie. 90 % svého obratu dosahovala společnost v prodejích prostřednictvím zástupců společnosti, kteří navštěvovali potencionální klienty doma. Zbývajících 10 % obratu společnost realizovala na
o
bchodních veletrzích a výstavách. Tento postup byl v rozporu s francouzským právem. Článek 8(2) zákona č. 72-113 z 22. prosince 1972 o ochraně spotřebitele při agitaci a prodeji v domácnostech
1
1 Journal officiel de la République francaise (JOFR) z 23. prosince 1972, str. 13348
zakazoval podomní agitaci vzdělávacích materiálů. Státní zástupce zahájil proti panu Buetovi trestní řízení a tribunál vyšší instance v Paříži jej odsoudil k odnětí svobody a pokutě. Navíc společnost EBS byla prohlášena za odpovědnou ve smyslu občanského práva. Odvolací soud v Paříži si nebyl jist, zda je odsuzující

rozsudek v souladu s právem Společenství a požádal Soudní dvůr Evropských společenství o rozhodnutí předběžné otázky (podle článku 177 Smlouvy EHS), zda je francouzský zákaz podomní agitace v souladu s článkem 30 Smlouvy.

Názor soudu a komentář:
Článek 30 Smlouvy EHS zakazuje ve vztazích mezi členskými státy kvantitativní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem kvantitativním omezením “způsobilá omezit přímo nebo nepřímo, v současnosti nebo potencionálně, obchod uvnitř Společe
nství” (
Dassonville
). Soud již v jiné věci rozhodl, že “povinnost výrobce buď přizpůsobovat reklamní nebo obchodně podpůrné systémy, jež se stát od státu liší, jakož i neužívat systému, který považuje za zvláště efektivní, může být překážkou dovozů i přes to, že se předmětná legislativa vztahuje bez rozdílu jak na domácí, tak i na dovážené výrobky.” (
Oosthoek
). Podle mínění Soudního dvora dochází k omezení dovozu prostřednictvím národní legislativy, která vylučuje nejenom užití konkrétní agitační strategie, ale jejíž účinky vylučují použití marketingových prostředků, jejichž prostřednictvím podnikatel realizuje téměř všechny své prodeje.
Soudní dvůr ve svém precedenčním rozhodnutí požadoval, aby “byly v případě absence společné komunitární legislativy tolerovány překážky volného pohybu zboží, které jsou důsledkem národní legislativy, pokud tato národní legislativa dopadá stejně na domácí, tak i dovážené výrobky, a je z hlediska ochrany spotřebitele a spravedlivého obchodování nezbytná” (
Cassis de Dijon
) a přiměřená ve vztahu ke sledovaným cílům. Soudní dvůr uznal legitimitu cíle, který sledovala francouzská legislativa, zejména ochranu spotřebitele před podomní agitací, neboť tato s sebou nese z hlediska riziko, že špatně zhodnotí svou koupi. Jako ochrana pro
t
i tomuto riziku obvykle postačuje, když je kupujícím zaručeno právo zrušit smlouvu, kterou uzavřeli doma, tak jak to stanoví například směrnice Rady z 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v souvislosti se smlouvami uzavíranými mimo obchodní provozovny
.2
2
Úřední věstník 1985, L 372, str. 31.
Soud rovněž nedošel k závěru, že by francouzský zákaz byl nepřiměřený, a to zejména s ohledem na charakter studijních materiálů nabízených ke koupi. Podle jeho názoru potencionální zákazníci náleží do skupiny osob, které “jsou z toho či onoho důvodu pozadu se svým vzděláním a snaží se toto zpoždění vyrovnat”. Pro účely rozhodnutí, které z kritérií odůvodňuje omezení ve jménu ochrany spotřebitele, je proto důležité rozlišovat mezi jednotlivými kategoriemi spotřebitelů. Čím více ochrany ta která kategorie

potřebuje, tím širší bude při absenci komunitární úpravy působnost národní legislativy omezující volný pohyb zboží. Konečně Soudní dvůr podotknul, že článek 8 výše uvedené směrnice členským státům umožňuje přijmout nebo ponechat v platnosti rozsáhlejší a
v
ýhodnější ochrannou právní úpravu, která jde za rámec práva zrušit a zakázat uzavření smlouvy mimo podnikatelskou provozovnu.Toto přesvědčení je třeba považovat za indikativní: Sekundární normy totiž nemohou ovlivňovat normy primární. Jinými slovy dalekos
á
hlá národní opatření, i když jsou výslovně povolená komunitární směrnicí, jsou platná pouze tehdy, pokud jsou v souladu s právem Společenství, zejména se základními svobodami, stanovenými tímto právem.
Následně ve svém rozhodnutí ve věci
Keck
Soudní dvůr prohlásil, že “aplikace národních ustanovení zakazujících určité prodejní metody ve vztahu k výrobkům pocházejícím z ostatních členských států není přímým nebo nepřímým, současným nebo potencionálním, omezením obchodu mezi členskými státy ve smyslu rozhod
n
utí ve věci
Dassonville
, pokud se tato opatření vztahují na všechny obchodníky působící na území členského státu a stejným způsobem, ve smyslu práva nebo fakticky, ovlivňují marketing domácích výrobků a výrobků pocházejících z jiných členských států”. Zda má toto rozhodnutí přednost před rozhodnutím ve věci
Buet
je do dneška předmětem sporu. Lepší názor je, že zákazy podomních agitací vzdělávacích materiálů, jako byl francouzský, o jaký v dané věci šlo, je možné považovat za předmět ustanovení článku 30 za předpokladu, že je prodávající nucen ke změně svých prodejních metod, které platí pro několik zemí nebo dokonce pro celý trh Společenství (tzv. Euro-marketing). V dané věci však tyto podmínky nebyly dány. Neexistovala prodejní strategie pro více než jeden

stát. Pouze skutečnost, že zboží uváděné na trh ve Francii bylo dováženo z Belgie není dostatečným pro předpoklad omezení obchodu uvnitř Společenství.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):