Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. února 1982 SA Transporoute et travaux
v. Ministere des travaux publics (Ministerstvu veřejných prací) 76/81, Receuil 1982, s. 417
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Conseil d´État du grand duché de Luxembourg (Státní radou Lucemburského velkovévodství), volný pohyb služeb – směrnice o veřejných zakázkách na stavební práce.
Předmět:
Výklad směrnice Rady 71/304 ze dne 26. července 1971 o odstranění omezení volného pohybu služeb v souvislosti s veřejnými zakázkami na stavební práce a o zadávání veřejných zakázek na stavební práce zhotovitelům jednajícím prostřednictvím zastoupení nebo poboček a směrnice 71/305 ze dne 26. července 1971, která koordinuje postupy při zadávání veřejných zakázek na stavební práce.
Skutkové okolnosti :
Rozsudek o postoupení a vyjádření předložená ve smyslu článku 20 protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení
V odpovědi na oznámení o nabídkovém řízení Administration des Ponts et Chaussées du grand duché de Luxembourg (silniční správy Lucemburského velkovévodství) ze dne 2. března 1979, týkající se úseku arlonské dálnice předložila společnost založená podle belgického práva Transporoute et travaux (TRT) nejnižší nabídku.
Le ministere des travaux publics (ministr veřejných prací) Lucemburského velkovévodství tuto nabídku odmítl z následujících důvodů:
1. Společnost TRT neměla vládní povolení k usazení podle článku 1 nařízení velkovévodství ze dne 6. listopadu 1974 o: a) ustanovení všeobecných zadávacích podmínek použitelných na veřejné zakázky na stavební práce a na veřejné zakázky na dodávky pro stát, b) stanovení pravomocí a způsobu fungování komise pro nabídky (Memoriál A, 1974, s. 1660 a další). 2. Některé ceny obsažené v nabídce TRT byly posouzeny jako mimořádně nízké ve smyslu čl. 32 odst. 5 a 6 výše uvedeného nařízení velkovévodství ze dne 6. listopadu 1974.
V důsledku toho le ministere des travaux publics (ministr veřejných prací) Lucemburského velkovévodství zadal zakázku sdružení lucemburských podniků, jejichž nabídka byla posouzena jako ekonomicky nejvýhodnější.
Společnost TRT podala opravný prostředek ke Conseil d´Etat du grand duché de Luxembourg, comité du contentieux (právnímu výboru Státní rady Lucemburské velkovévodství), aby se zrušilo toto rozhodnutí. Na podporu své žaloby se tato vyřazená společnost dovolávala porušení směrnice Rady 71/305, a zejména článku 24 a čl. 29 odst. 5 této směrnice. Ustanovení článku 24 stanoví:
„Každý podnikatel, který se chce zúčastnit veřejné zakázky na stavební práce může být vyzván, aby prokázal, že je zapsán v profesním rejstříku za podmínek stanovených předpisy té země Společenství, v níž je usazen: pro Belgii je to obchodní rejstřík „Handelsregister“; pro Německo „Handelsregister“ a „Handwerksrolle“; pro Francii le registre du commerce a le répertoire des métiers; pro Itálii „Registro della Camera di commerco, industria, agricoltura e artigianato“; pro Lucembursko le registre aux firmes a role de la Chambre des métiers, pro Nizozemsko „Handelsregister“.
Ustanovení čl. 29 odst. 5 stanoví:
Pokud u dané veřejné soutěže mají nabídky zjevně mimořádně nízký charakter v poměru s plněním, zadavatel před rozhodnutím o přidělení zakázky ověří jejich složení. K tomuto ověření se přihlíží.
Za tím účelem vyzve uchazeče, aby poskytl potřebná zdůvodnění a popřípadě ho uvědomí, která z nich jsou posouzena jako nepřijatelná.
Pokud je v dokumentech veřejné soutěže obsažen předpoklad přidělení zakázky podle nejnižší ceny, zadavatel je povinen zdůvodnit odmítnutí nabídek posouzených jako příliš nízké před poradním výborem zřízeným podle rozhodnutí Rady ze dne 26. července 1971.
V rámci tohoto sporu zaslal Conseil d´État, comité du contentieux, du grand duché de Luxembourg, svým usnesením ze dne 11. března 1981 žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v tomto znění:
1. Staví se ustanovení směrnic 71/304 a 71/305 ze dne 26. července 1971, a zejména ustanovení článku. 24 směrnice 71/305 proti tomu, aby zadavatel mohl vyžadovat jako podmínku přidělení veřejné zakázky uchazeči usazenému v jiném členském státu, aby tento uchazeč, kromě svého řádného zapsání v příslušném profesním rejstříku země, kde je usazen, vlastnil i vládní povolení k usazení vydané členským státem, v němž je veřejná soutěž vypsána? 2. Ukládají ustanovení čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 EHS zadavateli povinnost požadovat na uchazeči, jehož nabídka má podle názoru zadavatele zjevně mimořádně nízký charakter v poměru s plněním, odůvodnění těchto cen před tím, než ověří jejich složení a rozhodne o přidělení zakázky, nebo v takovém případě zmíněná ustanovení ponechávají na uvážení zadavatele, zda je třeba tyto informace požadovat?
Rozsudek o postoupení byl zapsán u Soudního dvora dne 7. dubna 1981.
Vzhledem k tomu, že na žalující stranu v původním řízení byl dne 30. dubna 1981 prohlášen tribunal de commerce de Bruxelles (obchodním soudem v Bruselu) konkurz, právní výbor Státní rady svým mezitímním rozhodnutím ze dne 21. října 1981 písemně osvědčil správcům podstaty společnosti v konkurzu, aby pokračovali v původním řízení.
V souladu s článkem 20 protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství předložili svá zjištění správci podstaty společnosti SA Transporoute et travaux v konkurzu, zastoupení Y. Hannequart, advokátkou z advokátní komory v Liège, strana žalovaná v hlavním řízení zastoupená panem J. Welterem, advokátem z advokátní komory v Lucemburku, Komise evropských společenství zastoupená právním poradcem R. Wägenbaurem jako zmocněncem, vláda Italské republiky zastoupená svým zmocněncem A. Squillantem a avvocato dello Stato G. Ferrim, belgická vláda zastoupená zmocněncem W. Collinsem, správním ředitelem.
Na základě zprávy soudce-zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez dokazování pozn. revizora nebo předběžného řízení, není zcela jasné).
II – Písemná vyjádření předložená podle článku 20 protokolu o Soudním dvoru
A – Vyjádření předložená žalobcem v hlavním řízení
Žalobce v původním řízení je toho názoru, že požadavek „vládního povolení k usazení“, jak stanoví právní úprava velkovévodství, ukládá podnikateli z jiného členského státu dodatečnou podmínku k podmínkám stanoveným v článcích 23 až 26 směrnice 71/305, a to v rozporu s čl. 28 odst. 4 téže směrnice, podle kterého by měly být vyžadovány pouze podmínky uvedené v článcích 23 až 26.
Podle žalobce jsou tato ustanovení přímo a bezprostředně použitelná, a proto by měl vnitrostátní soudce v závislosti na jejich přednosti před vnitrostátním právem zajistit jejich plný účinek a je-li třeba, nevyužívat vnitrostátní právo, pokud stanoví jinak.
Pokud jde o čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305, nenechává doslovný výklad žádnou pochybnost. Zadavatel má povinnost získat zdůvodnění od uchazeče před tím, než vyřadí mimořádně nízkou cenu. Nedodržení této povinnosti zakládá podstatnou vadu rozhodnutí přijatého zadavatelem, za které je odpovědný. V každém případě takto rozhodla belgická Conseil d´Etat (Státní rada) v rozhodnutí ze dne 27. června 1980 (č. 10.475, SA SHV Belgium/La Maison Idéale et Soc. Nat. du Logement).
B – Vyjádření předložená žalovaným v hlavním řízení
Žalovaný v hlavním řízení zdůrazňuje, že sporné vnitrostátní ustanovení nečiní rozdíl mezi uchazeči podle jejich státní příslušnosti. „Povolení k usazení“, jehož režim byl stanoven zákonem ze dne 2. června 1962, který upravuje podmínky k přístupu a k vykonávání některých profesí, jakož i podmínky pro zřizování a řízení podniků (úplné znění ze dne 1. listopadu 1975, Memoriál A, 1975, s. 1521 a další) a jehož cílem je zajišťovat zdravé základy pro činnosti, pro něž je požadováno, přičemž je toto povolení podmíněno prokázáním kvalifikace a dobrého jména těch, kteří ho získají. Takový požadavek je v souladu s článkem 3 směrnice 71/304. Zejména netvoří překážku pro státní příslušníky z jiných členských států. Vydání tohoto dokumentu je podmíněno písemnou žádostí s přiloženými písemnostmi dokazujícími odbornou kvalifikaci (kopie diplomů, osvědčení o praxi) a dobré jméno týkající se profese (výpis z rejstříku trestů a čestná prohlášení). Je-li žádost podána jménem společnosti, musí tyto doklady předkládat její vedení. Je rovněž nutné zaplatit správní poplatek ve výši 500 franků.
Pokud jde o lhůtu, ve které je možno toto povolení získat, činí dva až tři týdny a v naléhavém případě ji lze zkrátit. Kromě toho je možno podat žádost předem a pokud jde o oblast veřejných zakázek, je toto povolení vyžadováno až ve chvíli nabídky, která následuje po několika týdnech po otevření nabídek, kterému předchází též o několik týdnů vypsání veřejné soutěže. Lucemburské právní předpisy týkající se povolení k usazení se podle žalovaného v hlavním řízení musí posuzovat jako „loi de police et de sureté“ (zákon týkající se regulačních a ochranných opatření v určité oblasti), konkrétněji jako „loi de police économique“ (zákon týkající se hospodářských regulačních opatřeních). Zrušení požadavku povolení k usazení pro podnikatele usazené v jiných členských státech by se neodrazilo pouze v nahrazení posuzování národních orgánů zahraničními, ale v této oblasti by následkem toho došlo také k záměně územního principu „lois de police“ za osobní princip. Pod záminkou boje proti diskriminaci by se jí tím jen otevřely dveře. A vzhledem k tomu, že porušení zákona ze dne 2. června 1962 podléhá trestním sankcím, vyvolalo by distributivní nebo selektivní používání tohoto zákona kromě toho i selhání zásady rovnosti před trestním zákonem.
Pokud jde o směrnici 71/305, ta má za cíl harmonizaci samotných základních předpisů v oblasti zakázek na stavební práce. Celý postup, včetně případného požadavku povolení, zůstane vnitrostátní. Je to výslovně potvrzeno v článku 2 směrnice, který stanoví, že „při zadávání veřejných zakázek na stavební práce používají zadavatelé své vnitrostátní postupy přizpůsobené ustanovením této směrnice“.
Povolení k usazení ostatně odpovídá seznamu schválených podniků stanovenému v článku 28 směrnice, a tato směrnice v každém případě tím, že uznává právo vyžadovat zápis do seznamu, nutně a nepřímo připouští, že formality v článku 23 a dalších, zejména v článku 24, nemají taxativní charakter.
Pokud jde o povinnost stanovenou v čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305, a sice vyžadovat odůvodnění před vyřazením mimořádně nízké nabídky, tato povinnost podle žalovaného v hlavním řízení neexistuje, když nabídka nemá, tak jak tomu bylo v předmětném případě, vůbec žádný vztah k realitě.
V takové situaci by totiž nemělo žádný význam vyžadovat jakékoli zdůvodnění.
C – Vyjádření předložená Komisí
Komise především konstatuje, že Conseil d´État se netázala na přímý účinek směrnice, který, jak se zdá, uznává. Z toho důvodu nebude úkolem Soudního dvora zabývat se touto otázkou, kterou Komise považuje za vyřešenou na základě dřívější judikatury.
V rámci zkoumání první otázky se Komise postupně zabývala slučitelností požadavku „vládního povolení k usazení“ se systémem směrnice 71/305, možností považovat tento požadavek za „omezení“ ve smyslu článku 59 Smlouvy a směrnice 71/304 a konečně dosahem, který by měl být přisouzen článkům 24 a 28 směrnice 71/305 ve spojitosti se sporem předloženým lucemburské Conseil d´État.
Pokud jde o slučitelnost požadavku povolení se směrnicí 71/305, Komise je toho názoru, že tento požadavek se přidává nad požadavky stanovené směrnicí, přičemž jak uspořádání článků 20 až 28, tak některé údaje v textu, zejména v článcích 20, 23 a 27 ukazují, že seznam důkazů (dokumenty, prohlášení apod.) vyžadovaných od podnikatelů je ve směrnici uveden taxativně. Komise tedy dochází k závěru, že „vládní povolení k usazení“ vyžadované lucemburským ministerstvem veřejných prací je neslučitelné se systémem směrnice 71/305.
Co se týká existence případného „omezení“ ve smyslu článku 59 Smlouvy a směrnice 71/305, odvolává se Komise na čl. 3 odst. 1 směrnice 71/304, který pod pojem „omezení“ zahrnuje „ustanovení nebo praktiky, které, ačkoliv jsou použitelné bez ohledu na státní příslušnost, převážně nebo výlučně brání státním příslušníkům jiných členských států v podnikatelské činnosti“. Pro Komisi je požadavek „vládního povolení k usazení“ přesně tímto druhem omezení, stanoveným touto definicí. K tomuto účelu zdůrazňuje, že podnikatelé usazení v Lucembursku provozují všechny svoje podnikatelské činnosti na základě tohoto povolení, zatímco neusazení podnikatelé, tedy hlavně zahraniční podniky, musí o toto povolení žádat, i když se chtějí zúčastnit soutěže na veřejné zakázky v tomto státě pouze jednou.
Konečně pokud jde o dosah článků 24 a 28 směrnice 71/305, Komise je toho názoru, že článek 24 má za cíl umožnit orgánům země, kde je služba poskytována, ověřovat zápis do profesního rejstříku země usazení podniku a pro tuto věc není relevantní. Naopak, pokud jde o článek 28, zdůrazňuje, že tento článek má za cíl uskutečnit částečné sladění vnitrostátních ustanovení o v „oficiálních seznamech schválených podniků“ a že odstavec 3 tohoto článku stanoví, že tyto seznamy vytvoří pro zadavatele ostatních členských států domněnku vhodnosti, pokud jde o některá kritéria kvalitativního výběru obsažená v článku 23 směrnice, což z velké části odpovídá tomu, co se nazývá „dobré jméno“ podniku.
Vzhledem k tomu, že obdržení „vládního povolení k usazení“ vyžadovaného Velkovévodstvím je výhradně spojeno s prokázáním dobrého jména podniku, ukazuje se, že toto povolení k usazení se ve skutečnosti kryje s osvědčením o zápisu podle článku 28 směrnice 71/305. To podle Komise potvrzuje, že požadavek takového povolení je skutečně zakázaným omezením.
Pokud jde o druhou otázku, Komise je toho názoru, že zde není možná žádná pochybnost. Ustanovení čl. 29odst. 5 ukládá zadavateli povinnost vyžádat si vysvětlení před vyřazením mimořádně nízké nabídky.
Na závěr Komise navrhuje Soudnímu dvoru, aby na předložené otázky odpověděl tímto způsobem:
1. Směrnice 71/305 EHS se musí vykládat tak, že je s ní neslučitelné vyžadovat, aby podnikatel usazený v jiném členském státu předkládal osvědčení nebo jiný dokument neuvedený v této směrnici proto, aby byl připuštěn k účasti v soutěži na veřejné zakázky. 2. Ustanovení čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 EHS se musí vykládat v tom smyslu, že jakmile zadavatel dojde k závěru, že pro danou veřejnou zakázku mají nabídky zjevně mimořádně nízký charakter, má povinnost vyžadovat od uchazeče odůvodnění jeho cen.
D – Vyjádření předložená belgickou vládou
Pokud jde o první otázku, belgická vláda, vzhledem k tomu, že nezná přesnou působnost vládního povolení k usazení stanoveného právními předpisy velkovévodství, je toho názoru, že je-li toto povolení určeno k prokázání zápisu do obchodního rejstříku, tak odporuje článku 24 směrnice 71/305. Stejně tak, má-li za cíl prokázání technické způsobilosti, odporuje článku 26 téže směrnice. Naopak, pokud má za cíl prokázat hospodářskou a finanční způsobilost, mohlo by být považováno za jedno z „ostatních“ opatření stanovených článkem 25 této směrnice.
Pokud jde o druhou otázku, belgická vláda je toho názoru, že čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 zakládá povinnost správních orgánů vyžadovat na uchazečích zdůvodnění u cen, které nejsou běžné.
E – Vyjádření předložená italskou vládou
Pokud jde o první otázku, je italská vláda toho názoru, že seznam podmínek stanovených v článcích 23 až 26 směrnice 71/305 je taxativní, kromě toho, co se týká prokázání hospodářské a finanční způsobilosti a technické způsobilosti podnikatele, který se chce zúčastnit zakázek. Vyplývá to jak z cíle směrnice, tak i z článku 27 a čl. 28 odst. 4. Plyne z toho, že požadavek „povolení k usazení“ je neslučitelný se směrnicí 71/305, i když je takové povolení požadováno i po podnikatelích z tohoto státu.
Pokud jde o druhou otázku, má italská vláda za to, že čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 ukládá zadavatelům povinnost vyzvat uchazeče, kteří předložili mimořádně nízkou nabídku, aby ji vysvětlili, než se vyřadí.
III – Ústní část řízení
Společnost Transporoute et travaux zastoupená Y. Hannequartovou, advokátkou z advokátní komory v Liège, le ministere des travaux publics Lucemburského velkovévodství, zastoupené J. Welterem, advokátem z advokátní komory v Lucemburku, vláda Italské republiky zastoupená G. Ferrim, avvocato dello Stato a Komise evropských společenství zastoupená právním poradcem R. Wägenbaurem jako zmocněncem, byly vyslechnuty při jednání konaném dne 17. listopadu 1981.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 13. ledna 1982.
Svým rozhodnutím ze dne 11. března 1981, doručeným Soudnímu dvoru dne 7. dubna 1981, předložil na základě článku 177 Smlouvy o EHS le Conseil d´État du grand-duché de Luxembourg právní výbor Státní rady Lucemburského velkovévodstvídvě předběžné otázky týkající se výkladu směrnic 71/304 a 71/305 Rady ze dne 26. července 1971 o odstranění omezení volného pohybu služeb v oblasti veřejných zakázek na stavební práce a omezení v zadávání veřejných zakázek na stavební práce podnikatelům jednajícím prostřednictvím obchodního zastoupení nebo poboček (Úřední věstník L 185, s. 1) a o koordinaci postupů při udělování veřejných zakázek na stavební práce (Úřední věstník L 185, s. 5).
Tyto otázky byly položeny v rámci sporu, který vychází z oznámení o nabídkovém řízení Administration des Ponts et Chaussées du grand duché de Luxembourg (silniční správy Lucemburského velkovévodství), ve kterém společnost belgického práva Transporoute et travaux (TRT) předložila nabídku s nejnižší cenou.
Tuto nabídku odmítl ministr veřejných prací, protože společnost TRT nevlastnila vládní povolení k usazení vyžadované článkem 1 nařízení velkovévodství ze dne 6. listopadu 1974 (Memoriál A, 1974, s. 1660 a další), a protože podle názoru le ministere des travaux publics (ministra veřejných prací) byly ceny obsažené v nabídce TRT mimořádně nízké ve smyslu čl. 32 odst. 5 a 6 uvedeného nařízení. V důsledku toho le ministere des travaux publics (ministr veřejných prací) Lucemburského velkovévodství vyhlásil za vítěze veřejné soutěže sdružení lucemburských podniků, jejichž nabídka byla shledána ekonomicky nejvýhodnější.
Společnost TRT podala Conseil d´Etat (státní rada)žalobu, kterou se domáhá zrušení tohoto rozhodnutí. Na podporu žaloby tato vyřazená společnost zdůrazňuje zejména, že důvody uvedené pro odmítnutí její nabídky zakládají porušení směrnice Rady 71/305, a zejména článku 24 a čl. 29 odst. 5 této směrnice.
Vzhledem k tomu, že spor vyvolal dvě otázky o výkladu práva Společenství, Conseil d´Etat požádala Soudní dvůr o rozhodnutí o dvou otázkách týkajících se výkladu směrnic Rady 71/304 a 71/305.
První otázka
První otázkou se zjišťuje, zda se ustanovení směrnic Rady 71/304 a 71/305, a zejména ustanovení článku 24 směrnice 71/305, staví proti tomu, aby zadavatel mohl vyžadovat jako podmínku přidělení veřejné zakázky uchazeči veřejné soutěže usazenému v jiném členském státu, aby tento uchazeč, kromě řádného zapsání v příslušném profesním rejstříku země, kde je usazen, vlastnil i vládní povolení k usazení vydané členským státem, v němž je veřejná soutěž vypsána.
Směrnice 71/304 a 71/305 mají za cíl zajistit volný pohyb služeb v oblasti veřejných zakázek. Proto první z těchto směrnic obsahuje obecnou povinnost členských států odstraňovat omezení přístupu k veřejným zakázkám na stavební práce, účasti na nich i jejich provádění. Druhá směrnice upravuje koordinaci postupů při udělování veřejných zakázek.
V rámci této koordinace se hlava IV kapitola 1 směrnice 71/305 nespokojuje pouze s vyjmenováním výběrových kritérií, na jejichž základě mohou být někteří podnikatelé vyřazeni zadavatelem. Stanoví také způsob, jakým mohou podniky prokazovat, že těmto kritériím vyhovují.
Proto článek 27 upřesňuje, že zadavatel může vyzvat podnikatele k doplnění předložených osvědčení a dokladů pouze v mezích stanovených v článcích 23 a 26 směrnice, které opravňují členské státy k tomu, aby požadovaly jiná doporučení, než ta, která jsou výslovně stanovena směrnicí pouze za účelem posouzení hospodářské a finanční způsobilosti podniků, které jsou vymezeny článkem 25 směrnice.
Vzhledem k tomu, že dotyčné povolení k usazení, tak jak to uznala lucemburská vláda ve svém písemném vyjádření, nemá za cíl dokazovat hospodářskou a finanční způsobilost podniků, ale odbornou kvalifikaci a dobré jméno vedení, a vzhledem k tomu, že se výjimka stanovená článkem 27 směrnice 71/305 nepoužije, tvoří toto povolení způsob dokazování, jež nepatří mezi způsoby taxativně přípustné směrnicí.
Lucemburská vláda však zdůrazňuje, že udělení povolení k usazení by znamenalo přijetí dotyčného podniku do seznamu schválených podniků ve smyslu článku 28 směrnice 71/305, a bylo by s ní tudíž v souladu.
Proti tomuto argumentu je třeba uvést, že i kdyby se dalo předpokládat, že by povolení k usazení mohlo být stavěno naroveň přijetí podniku do seznamu schválených podniků ve smyslu článku 28 směrnice 71/305, nic v tomto ustanovení neopravňuje k závěru, že zapsání do takového seznamu ve státě zadavatele může být požadováno po podnicích usazených v jiných členských státech.
Naopak, odstavec 3 tohoto článku uděluje podnikům zapsaným v oficiálním seznamu v jakémkoli členském státu právo v mezích, které tento článek stanoví, používat tento zápis vůči zadavatelům jiného členského státu jako alternativní způsob dokázání toho, že splňují kvalitativní kritéria stanovená články 23 až 26 směrnice 71/305.
Mělo by se vzít na vědomí, že výsledek výkladu směrnice 71/305, ke kterému se dospělo, je v souladu se systémem ustanovení Smlouvy týkajících se pohybu služeb. Skutečnost, že poskytování služeb v členském státu podnikem usazeným v jiném členském státu podléhá držení povolení k usazení v prvním státu, by měla za následek zbavení jakéhokoli užitečného účinku článku 59 Smlouvy, jehož cílem je odstranit všechna omezení volného pohybu služeb ze strany osob neusazených ve státu, na jehož území má být služba poskytována.
Na první otázku je tedy namístě odpovědět, že směrnice Rady 71/305 musí být vykládána v tom smyslu, že se staví proti tomu, aby členský stát vyžadoval po uchazeči, který je usazený v jiném členském státu, aby prokázal, že splňuje kritéria vyhlášená v článcích 23 až 26 této směrnice a týkající se jeho dobrého jména a odborné způsobilosti jinými prostředky, jako například povolením k usazení, než jsou prostředky uvedené v těchto článcích.
Druhá otázka
Druhou otázkou se zjišťuje, zda ustanovení čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 ukládají zadavateli povinnost požadovat na uchazeči, jehož nabídka má podle něj zjevně mimořádně nízký charakter v porovnání s poskytovaným výkonem, odůvodnění těchto cen před tím, než ověří jejich složení a rozhodne o přidělení zakázky, nebo v takovém případě ponechávají na uvážení zadavatele, zda je nutné tyto informace požadovat.
Ustanovení čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 stanoví, že v případě mimořádně nízké nabídky ověří zadavatel její složení a za tím účelem požádá uchazeče o potřebná zdůvodnění. Skutečnost, že toto ustanovení výslovně zadavateli přiznává právo stanovit, zda jsou taková zdůvodnění nepřijatelná, ho v žádném případě neopravňuje, na rozdíl od toho, co tvrdí lucemburská vláda, předjímat, že jsou nepřijatelná, a odmítnout nabídku, aniž by uchazeče požádal o zdůvodnění. Cílem tohoto ustanovení je chránit uchazeče před svévolí zadavatele, a nebylo by možné tohoto cíle dosáhnout, pokud by se ponechalo na uvážení zadavatele, zda je třeba toto zdůvodnění požadovat.
Na druhou otázku je tedy namístě odpovědět, že pokud podle názoru zadavatele veřejných zakázek mají nabídky jednoho uchazeče zjevně mimořádně nízký charakter v porovnání s výkony, které mají být provedeny, čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 ukládá zadavateli povinnost vyzvat před rozhodnutím o udělení zakázky uchazeče, aby předložil zdůvodnění svých cenových nabídek, nebo informovat tohoto uchazeče o těch jeho nabídkách, které nemají běžný charakter, a poskytnout mu přiměřenou lhůtu k předložení dodatečných upřesnění.
Náklady řízení
Výdaje vzniklé vládě Belgického království, vládě Italské republiky a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Conseil d´État du grand duché de Luxembourg, comité du contentieux (právní výbor Státní rady Lucemburského velkovévodství) svým rozhodnutím ze dne 11. března 1981, rozhodl takto:
– Pokud podle názoru zadavatele veřejných zakázek mají nabídky jednoho účastníka nabídkového řízení zjevně mimořádně nízký charakter v porovnání s výkony, které mají být provedeny, čl. 29 odst. 5 směrnice 71/305 ukládá zadavateli povinnost vyzvat před rozhodnutím o udělení zakázky účastníka, aby předložil zdůvodnění svých cenových nabídek, nebo informovat tohoto účastníka o těch jeho nabídkách, které nejsou běžné, a poskytnout mu přiměřenou lhůtu k předložení dodatečných upřesnění.
_____________________________________________________________________________