Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61983J0293

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 13 FEBRUARY 1985. FRANCOISE GRAVIER V CITY OF LIEGE. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE TRIBUNAL DE PREMIERE INSTANCE, LIEGE. NON-DISCRIMINATION - ACCESS TO CAREER TRAINING. CASE 293/83. Rozsudek ESD z 13. února 1985 věc 293/83 Francoise Gravier v City of Liége /1985/ECR 593 "Gravier"

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1985 PAGES 0593 - 0615

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;FREE MOVEMENT OF SERVICES;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E007;157E128

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		Forcheri, Case 152/82, Forcheri v. Belgium, /1983/ECR 2323 Blaizot, Case 24/86 Vincent Blaizot v. University of Liége and others, /1988/ECR 379 Barra, Case 309/85 Bruno Barra v. Belgian State and City of Liége /1988/ECR 355 see also Students Residence Directive 90/366 and its replacement, Directive 93/96


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
The question of this case is whether it was in accordance with community law that a Member State required foreign students from other Member States to pay an enrolment fee not required from the national students.
Fraçoise Gravier of French nationality, whose parents lived in France, in 1982 went to Belgium in order to study strip cartoon art in a four-year course of higher art education. In the academic year 1982/83, the City of Ličge required her to pay an enrolment fee which was not required from students of Belgian nationality. After having unsuccessfully applied for an exemption from this fee, Miss Gravier brought an action before the Belgian courts which in the course of the proceedings demanded preliminary rulings on the questions of · whether a different treatment of nationals from other Member States in the area of vocational training constituted a discrimination prohibited by Article 7 of the Treaty of Rome of 27 March 1957 The respective provision is now in Article 6 EC Treaty; the former Article 128 is now substituted by Article 127. The following summary refers to the provisions mentioned in the original case, ie Articles 7 and 128 EEC Treaty.
and· how it should be determined whether a course in strip cartoon art falls within the scope of the Treaty of Rome.
Article 7 EEC Treaty contained the general prohibition of discrimination on grounds of nationality “within the scope of application” of the Treaty.
The Belgian state justified the enrolment fee demanded from foreign students arguing that the relevant provision was not discriminatory but rather provided for a proportional contribution to the educational budget from foreign students who did not pay taxes in Belgium. It pointed out that such contribution was necessary in the light of an imbalance of the number of Belgian students studying abroad and the number of foreign students studying in Belgium.
V případu jde o to, zda je v souladu s právem Společenství, že členský stát požaduje po zahraničních studentech z jiných členských států zápisné, přičemž od vlastních studentů je nežádá.
Francoise Gravierová, francouzské státní příslušnosti, jejíž rodiče žili ve Francii, v roce 1982 odešla do Belgie studovat kreslený film, čtyřletý kurs vyššího uměleckého vzdělávání. Ve školním roce 1982/83 po ní město Liége požadovalo zápisné, které nežádalo od studentů belgické státní příslušnosti. Po té, co slečna Gravierová neúspěšně požádala o zproštění zápisného, podala žalobu u belgického soudu, který během řízení požádal o rozhodnutí těchto předběžných otázek:zda odlišné zacházení se studenty z jiných členských států v oblasti odborného vzdělávání je diskriminací, zakázanou článkem 7 Smlouvy ES11Zmíněné ustanovení je nyní článkem 6 Smlouvy; původní článek 128 je nyní nahrazen článkem 127. Následné shrnutí odkazuje na články zmíněné v původním případu, t.j. na články 7 a 128 Smlouvy ES ajak určit, zda kurs kresleného filmu spadá do působnosti Smlouvy ES.
Článek 7 Smlouvy ES obsahoval zákaz diskriminace založené na státní příslušnosti “v rámci předmětu úpravy" Smlouvy.
Belgický stát ospravedlňoval fakt, že požadoval zápisné po cizích studentech tím, že toto opatření nebylo diskriminační, ale spíše zajišťovalo rovnovážný podíl zahraničních studentů, kteří v Belgii neplatí daně, na nákladech na vzdělání. Poukázal na to, že takový příspěvek je nezbytný ve světle nerovnováhy toho, jaký počet belgických studentů studuje v zahraničí a jaký je počet cizích studentů studujících v Belgii.

Názor soudu a komentář:
The judgement, which later influenced the “Students Residence” Directive 90/366 and its replacement, Directive 93/96, was the second judgement of the Court with respect to access to educational training in other Member States. In Forcheri (Case 152/82, Forcheri v. Belgium, [1983] ECR 2323) the Court held that the Italian spouse of an Italian worker who was employed in Belgium was to be admitted to the host country’s vocational training. In the present case, however, Miss Gravier’s family did not live or work in Belgium and she had come to that country on the sole purpose of following the course in strip cartoon art.
The Court finds that vocational training - including a course in strip cartoon art - falls within the scope of the Treaty, thus making financial barriers imposed solely on students of other Member States unlawful under Article 7 EEC Treaty. The answer to that question depended - under Article 7 EEC Treaty - on whether educational training was within the scope of application of the Treaty. In order to determine whether educational training is covered by the Treaty, the Court refers to Article 128 EEC Treaty and to Regulation No 1612/68 of the Council of 15 October 1968 on freedom of movement of workers within the Community (OJ English Special Edition 1968 [II], p. 475). Article 128 provided that the Council should “lay down general principles for implementing a common vocational training policy”.
In those provisions, the Court finds a sufficient basis to ascertain that the conditions and access to vocational training fall within the scope of the Treaty. In addition, it points out that “access to vocational training is in particular likely to promote free movement of persons throughout the Community, by enabling them to obtain a qualification the Member States where they intend to work and by enabling them to complete their training and develop their particular talents in the Member State whose vocational training programmes include the special subject desired.”In order to determine what constitutes “vocational training”, the Court examines the provisions laid down in Council Decision No 63/266/EEC and in the Council’s “general guidelines” of 1971 which the Council laid down for drawing up a Community programme on vocational training (OJ, English Special Edition, Second Series IX, p. 50). From these rules, the Court infers that the term “vocational training” was to be construed rather widely including “any form of education which prepares for a qualification for a particular profession, trade or employment or which provides the necessary training and skills for such a profession, trade or employment, whatever age and level of training of the pupils or students, and even if the training programme includes an element of general education”.
Rozhodnutí, které později ovlivnilo Směrnici 90/366 “O pobytu studentů", poté nahrazenou Směrnicí 93/96, bylo druhým rozhodnutím Soudu, které se týkalo přístupu k odbornému vzdělávání v jiných členských státech. V případu Forcheri (152/82, Forcheri v. Belgium, /1983/ECR 2323) Soud byl toho názoru, že italské choti italského pracovníka, zaměstnaného v Belgii, musí být umožněno odborně se vzdělávat v hostitelské zemi. V případu Gravier ale rodina slečny Gravierové nežila ani nepracovala v Belgii a slečna Gravierová přišla do Belgie pouze s cílem studovat animovaný film.
Soud shledal, že odborné vzdělávání - včetně výuky kresleného filmu - spadá do působnosti Smlouvy, a tudíž že finanční překážky kladené pouze studentům z jiných členských států jsou v rozporu s článkem 7 Smlouvy ES.
Odpověď na otázku záležela - podle článku 7 Smlouvy ES - na tom, zda odborné vzdělávání spadá do působnosti Smlouvy. Při určování, zda odborné vzdělávání spadá do působnosti Smlouvy, se ESD odvolává na článek 128 Smlouvy ES a na Nařízení č.1612/68 Rady z 15. září 1968 o svobodném pohybu pracovníků v rámci Společenství (OJ English Special Edition 1968 /II./, str.475). Článek 128 stanoví, že Rada má “stanovit obecné zásady zavedení společné politiky odborného vzdělávání".
V těchto ustanoveních Soud shledává dostatečnou oporu k zjištění toho, že podmínky a přístup k odbornému vzdělávání spadají do působnosti Smlouvy. Navíc poukazuje na to, že “přístup k odbornému vzdělávání podporuje zejména volný pohyb osob v rámci ES tím, že jim umožňuje získat kvalifikaci v tom státě, ve kterém zamýšlejí pracovat, a tím, že jim umožňuje dokončit vzdělání a rozvíjet své individuální nadání v těch členských státech, jejichž odborně vzdělávací programy zahrnují požadovaný speciální předmět studia".
Aby bylo možné určit co je “odborným vzděláváním", Soud zkoumá ustanovení Rozhodnutí Rady č.63/266/ES o “hlavních směrech" Rady z r.1971, které Rada formulovala za účelem koncipování programu odborného vzdělávání Společenství (OJ, English Special Edition, Second Series IX, str.50). Soud z těchto ustanovení dovozuje, že termín “odborné vzdělávání" je třeba vykládat široce tak, aby zahrnoval “jakoukoliv formu vzdělávání, která kvalifikuje a nebo poskytuje nezbytné vzdělání a dovednosti pro jednotlivé profese, obchod nebo zaměstnání žákům nebo studentům, a dokonce i takovou formu, kdy vzdělávací program obsahuje element vzdělávání obecného".

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALTHOUGH EDUCATIONAL ORGANIZATION AND POLICY ARE NOT AS SUCH INCLUDED IN THE SPHERES WHICH THE TREATY HAS ENTRUSTED TO THE COMMUNITY INSTITUTIONS, ACCESS TO AND PARTICIPATION IN COURSES OF INSTRUCTION AND APPRENTICESHIP, IN PARTICULAR VOCATIONAL TRAINING, ARE NOT UNCONNECTED WITH COMMUNITY LAW. IT APPEARS FROM THE MEASURES AND PROGRAMMES ADOPTED IN THAT AREA BY THE COUNCIL THAT THE COMMON VOCATIONAL TRAINING POLICY REFERRED TO IN ARTICLE 128 OF THE TREATY IS GRADUALLY BEING ESTABLISHED. IT CONSTITUTES, MOREOVER, AN INDISPENSABLE ELEMENT OF THE ACTIVITIES OF THE COMMUNITY, WHOSE OBJECTIVES INCLUDE INTER ALIA THE FREE MOVEMENT OF PERSONS, THE MOBILITY OF LABOUR AND THE IMPROVEMENT OF THE LIVING STANDARDS OF WORKERS. IT FOLLOWS THAT THE CONDITIONS OF ACCESS TO VOCATIONAL TRAINING FALL WITHIN THE SCOPE OF THE TREATY.

2. THE IMPOSITION ON STUDENTS WHO ARE NATIONALS OF OTHER MEMBER STATES OF A CHARGE, A REGISTRATION FEE OR THE SO-CALLED' MINERVAL' AS A CONDITION OF ACCESS TO VOCATIONAL TRAINING, WHERE THE SAME FEE IS NOT IMPOSED ON STUDENTS WHO ARE NATIONALS OF THE HOST MEMBER STATE, CONSTITUTES DISCRIMINATION ON GROUNDS OF NATIONALITY CONTRARY TO ARTICLE 7 OF THE TREATY.

3. ANY FORM OF EDUCATION WHICH PREPARES FOR A QUALIFICATION FOR A PARTICULAR PROFESSION, TRADE OR EMPLOYMENT OR WHICH PROVIDES THE NECESSARY SKILLS FOR SUCH A PROFESSION, TRADE OR EMPLOYMENT IS VOCATIONAL TRAINING, WHATEVER THE AGE AND THE LEVEL OF TRAINING OF THE PUPILS OR STUDENTS, EVEN IF THE TRAINING PROGRAMME INCLUDES AN ELEMENT OF GENERAL EDUCATION. THE TERM' VOCATIONAL TRAINING' THEREFORE INCLUDES COURSES IN STRIP CARTOON ART PROVIDED BY AN INSTITUTION OF HIGHER ART EDUCATION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA ze dne 13. července 1983

Françoise Gravier proti městu Liège, 293/83, Recueil 1985, s. 0593

Klíčová slova:

žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná rozhodnutím Soudu prvního stupně v Liège – nediskriminace – přístup k odbornému vzdělávání

Předmět:

Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu článků 7 a 59 Smlouvy o EHS

(Část „Skutkový základ“ není uvedena)

Právní otázky:

Svým usnesením ze dne 23. prosince 1983, které bylo kanceláří Soudního dvora zapsáno dne 28. prosince 1983, položil předseda Soudu prvního stupně v Liège na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě předběžné otázky týkající se výkladu článku 177 Smlouvy o EHS a dvě předběžné otázky týkající se výkladu článku 7 Smlouvy o EHS.

Otázky byly vzneseny v rámci původního řízení, v němž studentka Královské akademie výtvarných umění v Liège Françoise Gravier požádala o vyslovení zákazu městu Liège, aby od ní vyžadovalo zaplacení poplatku, tzv. „minervalu“ (zápisného), který není požadován po studentech s belgickou státní příslušností. Město Liège se dovolává zásahu belgického státu jako vydavatele oběžníků, které zaplacení tohoto poplatku ukládají, a Communauté française, regionální instituce, která odpovídá za umělecké školství.

Ze spisu vyplývá, že podle článku 12 zákona ze dne 29. května 1959 upravujícího některá ustanovení o školství (Moniteur belge ze dne 19. června 1959) je v Belgii bezplatné primární a sekundární vzdělávání v zařízeních státních a dotovaných a že zařízení postsekundárního a vyššího vzdělávání mohou požadovat pouze nízké zápisné určené k úhradě svých sociálních služeb. Zákony pro vnitrostátní rozpočet školství však od školního roku 1976-1977 každoročně obsahovaly zmocnění ministra jako výjimku z článku 12 k zavedení „poplatku pro zahraniční žáky a studenty, jejichž rodiče nemají v Belgii bydliště a kteří navštěvují zařízení státního nebo státem dotovaného školství na úrovni předškolní, primární, zvláštní, sekundární, vyšší a vysokoškolské (krátkodobé nebo dlouhodobé) a technické (druhého a třetího stupně)“.

Na základě tohoto ustanovení – v předmětné věci podle článku 15 zákona o státním rozpočtu na rok 1983 – ministr školství uložil oběžníkem č. 83.24 G ze dne 30. června 1983 (Moniteur belge ze dne 3. února 1983) „pro školní rok 1983-1984, stejně jako v předchozích letech, poplatek... žákům a studentům, kteří nemají belgickou státní příslušnost a navštěvují formou řádného studia zařízení uměleckého školství organizované nebo dotované státem“. Podle tohoto oběžníku je od placení tohoto poplatku osvobozen mimo jiné student, u něhož má jeden z rodičů belgickou státní příslušnost, student lucemburské státní příslušnosti a student, jehož otec či matka má bydliště v Belgii a vykonává zde hlavní výdělečnou činnost nebo má příjem v podobě odlučného nebo penze a je daňovým poplatníkem.

Žalobkyně v původním řízení, F. Gravier, francouzské státní příslušnosti, jejíž rodiče mají trvalé bydliště ve Francii, přicestovala do Belgie v roce 1982, aby zde studovala tvorbu kreslených seriálů v rámci jednoho cyklu vysokoškolských uměleckých studií v délce čtyř let na Královské akademii výtvarných umění v Liège. Pro akademický rok 1982-1983 požádala o osvobození od poplatku zápisného ve výši 24 622 BFR, určeného pro zahraniční studenty navštěvující zařízení uměleckého vysokého školství. Dopisem ze dne 7. října 1983 jí Královská akademie oznámila, že její žádost byla zamítnuta, neboť „všichni zahraniční studenti si musí být vědomi toho, že studium není zdarma a musí předpokládat zaplacení poplatku“.

Po zamítnutí její žádosti byla F. Gravier vyzvána k úhradě poplatku za školní roky 1982-1983 a 1983-1984. Když nedošlo k včasnému zaplacení stanovených částek , byl její zápis pro rok 1983-1984 zamítnut. Následkem toho jí nebylo prodlouženo povolení k pobytu v Belgii. Za těchto okolností se obrátila na předsedu Soudu prvního stupně v Liège, aby získala osvobození od tohoto poplatku, stejně jako vydání všech potvrzení potřebných pro prodloužení jejího pobytu v Belgii.

Při soudním řízení probíhajícím před předsedou soudu napadla žalobkyně platnost ministerských oběžníků ukládajících sporný poplatek. Tvrdila, že jí nemohla být uložena povinnost platit poplatek, který není vyžadován od belgických státních příslušníků, a to jednak proto, že taková povinnost zakládá diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou článkem 7 Smlouvy, a jednak i z toho důvodu, že státní příslušník členského státu, který jde do Belgie za účelem studia, musí mít možnost svobodného studia jako příjemce služeb podle článku 59 Smlouvy.

Město Liège, žalovaný účastník v původním řízení, zajistilo vydání náhradního osvědčení o zápisu žalobkyni, která tím mohla splnit zákonné požadavky pro pobyt v Belgii. Kromě toho bylo město Liège toho názoru, že belgický stát a Communauté française, kterých se dovolává, by se měly vyjádřit k žalobě ve vztahu k oběžníkům, které se týkají placení předmětného poplatku.

Soud, poté co připustil naléhavost žalobních důvodů, řízení přerušil, neboť shledal, že věc zahrnuje otázku výkladu práva Společenství a je tedy namístě odložit rozhodnutí až do doby, kdy se Soudní dvůr vyjádří k těmto předběžným otázkám:

„1) Je v souladu s právem Společenství usuzovat, že se na státní příslušníky členských států Evropského společenství, kteří vycestují na území jiného členského státu za účelem řádného studia v zařízení, které poskytuje zejména odborné vzdělání, vztahuje v souvislosti s tímto zařízením článek 7 Římské smlouvy ze dne 25. března 1957?

2) Pokud ano, jaká jsou kritéria umožňující posouzení, zda umělecké vzdělávání v oboru kreslených seriálů spadá do oblasti působnosti Římské smlouvy?“

Podle odůvodnění rozhodnutí o předložení usuzuje vnitrostátní soud, že tvrzení, podle něhož zapsání do takového zařízení, jakým je Královská akademie výtvarných umění v Liège, tím že je zdarma pro Belgičany, musí být zdarma i pro státní příslušníky ostatních členských států, lze brát v úvahu jedině tehdy, pokud žalobkyně, která přicestovala do Belgie výhradně za účelem studia, může využít ustanovení Smlouvy o EHS. V rozhodnutí o předložení je po shledání toho, že nelze jednoznačně odpovědět na otázku, zda studenti musí být považováni za příjemce služeb, vysvětleno, že i v případě záporné odpovědi nelze dovozovat, že by přístup ke vzdělání nespadal do oblasti působnosti Smlouvy. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 13. července 1983 (Forcheri, 152/82, Recueil s. 2323) totiž vyplývá, že skutečnost podmínění přístupu k odbornému vzdělávání státních příslušníků ostatních členských států zaplacením zápisného, jež není požadováno po vlastních státních příslušnících, může spadat do oblasti působnosti Smlouvy.

Vzhledem k uvedenému pozadí položených otázek je třeba nejdříve zjistit, zda zavedení poplatku, které je popsáno v rozhodnutí o předložení, zakládá „diskriminaci na základě státní příslušnosti“ ve smyslu článku 7 Smlouvy, nebo ne.

Belgický stát i Communauté française před Soudním dvorem tvrdily, že skutečnost, že se v Belgii od zahraničních studentů vyžaduje finanční příspěvek na vzdělání, lze vysvětlit nerovnováhou, která od roku 1976 existuje mezi počtem zahraničních studentů studujících v Belgii a počtem belgických studentů v zahraničí. Protože tato nerovnováha má závažný dopad pro rozpočet školství, byla belgická vláda nucena vyžadovat od studentů pocházejících z ostatních států Společenství, kteří běžně neplatí své daně v Belgii, aby se v přiměřené míře podíleli na nákladech vzdělávání. Taková účast není ani zdaleka diskriminací a staví zahraniční studenty naroveň belgickým státním příslušníkům.

Komise předložila Soudnímu dvoru číselné údaje, z nichž vyplývá, že mobilita studentů v rámci Společenství je jevem omezeného rozsahu, avšak Belgie je členským státem, v němž je podíl studentů, kteří pocházejí z ostatních členských států, v porovnání s celkovým počtem studentů nejvyšší. Předložené informace rovněž ukazují, že Belgie je jediným členským státem, který ukládá zahraničním studentům placení poplatku školného, přičemž Řecko sice požaduje stejný poplatek, ale jen z důvodů vzájemnosti a pouze po belgických studentech, kteří jsou zapsáni ke studiu na řeckých univerzitách. Komise kromě toho soudí, že uložení projednávaného poplatku vytváří rozdíl v zacházení mezi studenty belgické státní příslušnosti bez ohledu na to, zda jejich rodiče platí v Belgii daně či ne, a mezi státními příslušníky ostatních členských států vytváří rozdíl založený na státní příslušnosti studentů.

V tomto ohledu je nutno poznamenat, že z obsahu belgického právního řádu a následně uplatňovaných zvyklostí ukládání předmětného poplatku, tak jak bylo výše uvedeno, vyplývá, že studenti belgické státní příslušnosti nenesou náklady na vysokoškolské vzdělávání uměleckého směru, zatímco zahraniční studenti musí nést část těchto nákladů. Nerovné zacházení se tedy zakládá na státní příslušnosti a toto tvrzení nezvrátí pouhá skutečnost, že dochází k určitým výjimkám v rozlišování mezi belgickými a zahraničními studenty, k výjimkám, které se zakládají na státní příslušnosti, jako je například zvláštní postavení lucemburských studentů, nebo na jiných kritériích, jako je trvalé bydliště rodičů v Belgii, kteří v tomto státě odvádějí daně.

Takové nerovné zacházení založené na státní příslušnosti musí být považováno za diskriminaci zakázanou článkem 7 Smlouvy, pokud spadá do oblasti působnosti Smlouvy.

Britská a dánská vláda vyjádřily v tomto ohledu jisté znepokojení. Soudí, že předmětná věc nastoluje zásadní problémy, jejichž význam přesahuje rámec předběžných otázek vznesených belgickým soudem. Poté co napadly tvrzení, podle něhož lze toho, kdo zamýšlí studovat v jiném členském státu, považovat za příjemce služeb, argumentují tím, že článek 7 Smlouvy nezakazuje členskému státu příznivější zacházení s vlastními státními příslušníky v oblasti školství, zejména pokud jde o přístup ke vzdělání, stipendia a přídavky na studia, ostatní sociální výhody přiznávané studentům a podíl účasti studentů na nákladech vzdělávání. Každý členský stát má v těchto bodech zvláštní odpovědnost vůči svým vlastním občanům.

Oproti tomu Komise ze zásadního hlediska hájí tvrzení, podle něhož je uložení poplatku studentům pocházejícím z ostatních členských států neslučitelné s článkem 59 Smlouvy, pokud není takový poplatek uložen i tuzemským studentům. Komise pouze podpůrně argumentovala tím, že předmětný poplatek zakládá diskriminaci na základě státní příslušnosti, která je v rozporu s článkem 7 Smlouvy. Na účast v programech odborného vzdělávání se totiž vztahují ustanovení článků 48, 52, 59 a 128 Smlouvy a spadá tedy do oblasti její působnosti.

Vzhledem k této rozdílnosti názorů je nutno nejdříve přesně určit povahu nastoleného problému. Za prvé, předložené otázky se netýkají organizace vzdělávání, ani jeho financování, ale zavedení finančních překážek bránících přístupu zahraničních studentů ke vzdělání. Za druhé, jedná se o přesně určený druh vzdělávání, kvalifikovaný v první otázce jako „odborné vzdělávání“ a v druhé jako „umělecké vzdělávání v oboru kreslených seriálů“.

Prvním zjištěním, které je v tomto ohledu nutno učinit, je skutečnost, že organizace a politika vzdělávání nejsou samy o sobě oblastmi, které na základě Smlouvy spadají do působnosti institucí Společenství, avšak přístup ke vzdělávacím a k odborným programům a účast na nich, zejména jedná-li se o odborné vzdělávání, není právu Společenství cizí.

Článek 7 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úřední věstník Evropských společenství L 257, ze dne 19. listopadu 1968, s. 2), který stanoví, že pracovník, který je státním příslušníkem jednoho členského státu a je zaměstnán na území jiného členského státu, zde využívá na stejném základě a za stejných podmínek jako tuzemští pracovníci vzdělávání na odborných školách a ve střediscích pro rekvalifikaci. Stejné nařízení zajišťuje podle článku 12 dětem státních příslušníků členského státu, kteří jsou zaměstnáni na území jiného členského státu, přístup k všeobecnému, učňovskému a odbornému vzdělávání za stejných podmínek jako mají děti tuzemských státních příslušníků.

Pokud jde blíže o odborné vzdělávání, stanoví článek 128 Smlouvy, že Rada stanoví obecné zásady pro uskutečňování společné politiky v oblasti odborného vzdělávání, které mohou přispět k harmonickému rozvoji jak vnitrostátních ekonomik, tak i společného trhu. Rozhodnutí Rady č. 63/266 ze dne 2. dubna 1963, stanovící tyto obecné zásady (Úřední věstník Evropských společenství 063, ze dne 20. 4. 1963, s. 1338), obsahuje první zásadu, podle které „obecné zásady musí každému člověku umožnit získání odpovídajícího vzdělání, s náležitým ohledem na svobodnou volbu povolání, podnikání a místa vzdělání a zaměstnání“.

Zvláštní pozornost, kterou instituce Společenství věnují problémům přístupu k odbornému vzdělávání a k jeho zlepšování v celém Společenství, dokazují mimo jiné i „hlavní směry“, které Rada vytyčila v roce 1971 pro vypracování programu činnosti na úrovni Společenství v oblasti odborného vzdělávání (Úřední věstník Evropských společenství C 81, ze dne 12. 8. 1971, s. 5), usnesení Rady a ministrů školství shromážděných v Radě ze dne 13. prosince 1976 o opatření ke zlepšení přípravy mládeže pro zaměstnání a k usnadnění jejich přechodu od vzdělávání do praktického života (Úřední věstník Evropských společenství C 308, ze dne 30. 12. 1976, s. 1), stejně jako usnesení Rady ze dne 11. července 1983 o politice odborného vzdělávání v Evropském společenství v období 80. let (Úřední věstník Evropských společenství C 193, ze dne 20. 7. 1983, s. 2).

Společná politika odborného vzdělávání vytyčená článkem 128 Smlouvy je tedy postupně rozvíjena. Tvoří nedílnou součást činností Společenství, jejichž cílem je mimo jiné volný pohyb osob, mobilita pracovních sil a zlepšování životní úrovně pracovníků.

Zejména přístup k odbornému vzdělávání může podporovat volný pohyb osob uvnitř celého Společenství tím, že jim umožňuje získávat kvalifikaci v tom členském státě, v němž hodlají vykonávat své zaměstnání, a tím, že jim poskytuje příležitosti ke zdokonalování jejich vzdělání a k rozvoji jejich příslušných dovedností v členském státě, v němž odborné vzdělávání zahrnuje příslušnou odbornou specializaci.

Z výše uvedeného vyplývá, že podmínky přístupu k odbornému vzdělávání spadají do oblasti působnosti Smlouvy.

Proto je na první otázku třeba odpovědět, že uložení poplatku ze zákona v podobě zápisného či školného jako podmínky přístupu k programu odborného vzdělávání studentům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států v situaci, kdy takový poplatek není ukládán tuzemským studentům, zakládá diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou článkem 7 Smlouvy.

Ve své druhé otázce se vnitrostátní soud dotazuje, jaká jsou kritéria, která by umožnila rozhodnout o tom, zda vzdělávání v oboru kreslených seriálů spadá do oblasti odborného školství.

Podle výše uvedeného rozhodnutí 63/266/EHS se obecné zásady pro uskutečňování společné politiky odborného vzdělávání týkají „vzdělávání mladých lidí a dospělých, kteří mohou být nebo již jsou zaměstnáni na různých místech až po úroveň vedoucích zaměstnanců“. Taková společná politika musí „umožnit každému, aby si osvojil technické znalosti a dovednosti nezbytné pro výkon daného povolání a aby dosáhl nejvyšší možné úrovně vzdělání, a současně podporovat, zejména u mladých lidí, duševní a mravní vývoj, občanské vědomí a tělesný rozvoj“.

Výše citované hlavní směry, které Rada vytyčila v roce 1971, stanoví, že cílem odborného vzdělávání musí být „umožnit všem obyvatelům odpovídající prostředky pro vzdělávání, zvyšování kvalifikace a průběžné vzdělávání, jak obecné, tak odborné povahy, aby měl každý možnost rozvíjet svou osobnost a profesní kariéru.“

Z těchto ustanovení plyne, že jakákoli forma vzdělávání, která připravuje na získání kvalifikace pro určitý obor, řemeslo nebo specifické zaměstnání, nebo která umožňuje získání odborné dovednosti pro výkon těchto pracovních činností, řemesel či zaměstnání, spadá do oblasti odborného vzdělávání, bez ohledu na věk a úroveň vzdělávání žáků či studentů, a to i když tento vzdělávací program zahrnuje část všeobecného vzdělávání.

Proto je na druhou otázku třeba odpovědět tak, že pojem odborné vzdělávání zahrnuje i výuku v oboru kreslených seriálů, poskytovanou zařízením pro vysokoškolské vzdělávání uměleckého směru, pokud toto zařízení připravuje studenta k získání kvalifikace pro určitý obor, řemeslo nebo specifické zaměstnání, nebo mu umožňuje získání odborné dovednosti pro výkon takové pracovní činnosti, řemesla či zaměstnání.

Náklady řízení:

Výdaje vzniklé britské a dánské vládě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že toto řízení má povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly předloženy předsedou Soudu prvního stupně v Liège, usnesením ze dne 23. prosince 1983, rozhodl takto:

1. Uložení poplatku v podobě zápisného či školného jako podmínky přístupu k programu odborného vzdělávání studentům, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států v situaci, kdy takový poplatek není ukládán tuzemským studentům, zakládá diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou článkem 7 Smlouvy.
2. Pojem odborné vzdělávání zahrnuje i výuku v oboru kreslených seriálů, poskytovanou zařízením pro vysokoškolské vzdělávání uměleckého směru, pokud toto zařízení připravuje studenta k získání kvalifikace pro určitý obor, řemeslo nebo specifické zaměstnání, nebo mu umožňuje získání odborné dovednosti pro výkon takové pracovní činnosti, řemesla či zaměstnání.

Mackenzie Stuart Bosco Due Kakouris

Koopmans Everling Bahlmann Galmot Joliet

Vyhlášeno na veřejném soudním zasedání v Lucemburku dne 13. února 1985.

Vedoucí kanceláře Předseda

P. Heim A. J. Mackenzie Stuart

_____________________________________________________________________________