Odkaz: Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. července 1994, Paola Faccini Dori v. Recreb Srl, C-91/92, Recueil 1994
Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná le Giudice conciliatore di Firenze
Předmět: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zaslaná le Giudice conciliatore di Firenze (Itálie) Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS o výkladu směrnice 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, s. 31) ve sporu mezi Paola Faccini Dori a Recreb Srl.
Skutkové okolnosti:
na základě odpovědí předložených na písemnou otázku Soudního dvora:
Právní otázky:
1. Usnesením ze dne 24. ledna 1992, jež došlo Soudnímu dvoru dne 18. března 1992, položil Giudice conciliatore di Firenze v Itálii na základě článku 177 Smlouvy o EHS otázku týkající se zaprvé výkladu směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory (Úř. věst. L 372, s. 31, dále jen „směrnice o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory“) a zadruhé možnosti odvolávat se na tuto směrnici ve sporu mezi dodavatelem a spotřebitelem.
2. Tato otázka byla vznesena v rámci sporu mezi Paolou Faccini Dori, bydlištěm v Monze (Itálie) a společností Recreb Srl (dále jen „Recreb“).
3. Z usnesení o postoupení věci vyplývá, že 19. ledna 1989, aniž si to Faccini Dori předem vyžádala, s ní společnost Interdiffusion Srl na hlavním nádraží v Miláně (Itálie), tedy mimo obchodní prostor, uzavřela smlouvu na korespondenční kurz angličtiny.
4. O několik dní později Faccini Dori doporučeným dopisem ze dne 23. ledna 1989 informovala tuto společnost, že svou objednávku ruší. Společnost jí dne 3. června 1989 odpověděla, že svou pohledávku postoupila společnosti Recreb. Dne 24. června 1989 Faccini Dori písemně potvrdila společnosti Recreb, že svůj zápis zrušila, přičemž se zejména odvolala na možnost využít odstoupení od smlouvy stanovené směrnicí o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory.
5. Cílem této směrnice, jak vyplývá z bodů odůvodnění v preambuli směrnice, je zlepšit ochranu spotřebitelů a odstranit rozdíly mezi vnitrostátními právními předpisy o ochraně spotřebitele, rozdíly, jež mohou mít dopad na fungování vnitřního trhu. Ve směrnici se ve čtvrtém bodu odůvodnění vysvětluje, že v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory dodavatele pochází podnět v jednání zpravidla od dodavatele, že spotřebitel není na smluvní jednání připraven nebo je neočekává. Většinou spotřebitel často nemá možnost porovnat jakost a cenu nabídky s jinými nabídkami. Podle téhož bodu odůvodnění prvek je překvapení obecně spojen nejen se smlouvami sjednávanými před domovními dveřmi, ale rovněž s jinými typy smluv uzavíraných dodavatelem mimo jeho obchodní prostory. Směrnice má tudíž za cíl, jak vyplývá z pátého bodu odůvodnění, poskytnout spotřebiteli právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě alespoň sedmi dnů, která by mu umožnila ještě jednou posoudit závazky vyplývající ze smlouvy.
6. Dne 30. června 1989 požádala společnost Recreb Giudice conciliatore di Firenze, aby přikázal slečně Faccini Doriové, aby zaplatila dohodnutou částku navýšenou o úroky a náklady.
7. Platebním rozkazem vyneseným dne 20. listopadu 1989 uložil soudce Faccini Dori zaplatit tuto částku. Ta podala odpor proti tomuto rozkazu ke stejnému soudci. Zde znovu tvrdí, že odstoupila od smlouvy za podmínek stanovených směrnicí.
8. Je nesporné, že v rozhodné době Itálie nepřijala žádné opatření k provedení směrnice, přestože lhůta stanovená pro toto provedení uplynula dne 23. prosince 1987. Itálie tuto směrnici ve skutečnosti provedla až prostřednictvím decreto legislativo č. 50 ze dne 15. ledna 1992 (GURI, řádný doplněk č. 27 ze dne 3. 2. 1992, s. 24), který vstoupil v platnost dne 3. března 1992.
9. Předkládající soud se tázal, zda bez ohledu na to, že v rozhodné době Itálie nepřevedla směrnici, může v daném případu použít ustanovení této směrnice.
10. Položil tedy Soudnímu dvoru předběžnou otázku v tomto znění:
„Má se směrnice Společenství č. 577 ze dne 20. prosince 1985 považovat za dostatečně přesnou a podrobnou a mohla by mít, v případě kladné odpovědi na tuto otázku, účinky na vztahy mezi jednotlivci a italským státem a na vztahy mezi jednotlivci v průběhu období mezi okamžikem uplynutí čtyřiadvacetiměsíční lhůty udělené členským státům k tomu, aby dosáhly souladu s touto směrnicí, a dnem, kterým italský stát dosáhl souladu s touto směrnicí?“
11. Je třeba uvést, že směrnice o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory stanoví členským státům přijmout některá pravidla pro úpravu právních vztahů mezi dodavateli a spotřebiteli. Vzhledem k povaze sporu, v němž proti sobě stojí spotřebitel a dodavatel, vyvolává otázka položená vnitrostátním soudem dva problémy, které je třeba zkoumat odděleně. Týká se především bezpodmínečného a dostatečně přesného charakteru ustanovení směrnice, která se vztahují na právo na odstoupení od smlouvy. Dále se týká toho, zda je při neexistenci opatření k provedení možné odvolávat se ve sporech mezi soukromými osobami na směrnici, která stanoví členským státům přijetí některých pravidel určených pro úpravu vztahů mezi těmito osobami.
Pokud jde o bezpodmínečný a dostatečně přesný charakter ustanovení směrnice o právu na odstoupení od smlouvy
12. Podle čl. 1 odst. 1 se směrnice se vztahuje na smlouvy, na základě kterých dodavatel dodává spotřebiteli zboží nebo poskytuje služby v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem mimo jeho obchodní prostory nebo v průběhu návštěvy dodavatele u spotřebitele doma nebo u spotřebitele na jeho pracovišti, neuskutečnila-li se návštěva na výslovnou žádost spotřebitele.
13. Ustanovení článku 2 upřesňuje, že „spotřebitelem“ je jakákoli fyzická osoba, která v transakcích spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za její podnikatelskou činnost nebo výkon povolání, a „dodavatelem“ jakákoli fyzická nebo právnická osoba, která v předmětných transakcích jedná v rámci svých podnikatelských činností nebo výkonu svého povolání.
14. Tato ustanovení jsou dostatečně přesná k tomu, aby umožnila vnitrostátnímu soudci určit, kdo jsou dlužníci a kdo jsou věřitelé. V tomto ohledu není třeba žádné zvláštní prováděcí opatření. Vnitrostátní soudce se může omezit na to, že ověří, zda smlouva byla uzavřena za okolností popsaných ve směrnici a zda k jejímu uzavření došlo mezi dodavatelem a spotřebitelem ve smyslu směrnice.
15. Na ochranu spotřebitele, který uzavřel smlouvu za takových okolností, stanoví článek 4 směrnice, že se od dodavatelů vyžaduje, aby písemně poučili spotřebitele a současně jim sdělili jméno a adresu osoby, vůči které mohou toto právo uplatnit. Připojuje zejména, že v rámci čl. 1 odst. 1 musí být tato informace dána spotřebiteli ke dni uzavření smlouvy. Konečně upřesňuje, že členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní právní předpisy stanovily vhodná opatření na ochranu spotřebitele v případech, kdy poučení uvedené v tomto článku nebude vydáno.
16. Kromě toho čl. 5 odst. 1 směrnice stanoví zejména, že spotřebitel má právo zrušit účinky svého závazku zasláním oznámení ve lhůtě alespoň do sedmi dnů, kdy jej dodavatel v souladu s podmínkami stanovenými vnitrostátním právem informoval o jeho právech. Ustanovení odstavce 2 upřesňuje, že zaslání oznámení má za následek, že spotřebitel je zproštěn všech závazků vyplývajících ze zrušené smlouvy.
17. Ustanovení článků 4 a 5 poskytují členským státům jistý prostor k uvážení, pokud jde o ochranu spotřebitele v případě, kdy dodavatel informaci neposkytne a pokud jde o stanovení lhůty a způsobů pro odstoupení od smlouvy. Touto okolností však není dotčena přesná a bezpodmínečná povaha ustanovení dotyčné směrnice ve sporu v původním řízení. Tato volnost uvážení ve skutečnosti nevylučuje možnost určení minimální práva. V tomto ohledu z podmínek článku 5 vyplývá, že odstoupení od smlouvy je třeba oznámit v minimální lhůtě sedmi dnů od okamžiku, kdy spotřebitel obdržel od dodavatele vyžadovanou informaci. Je tudíž možné určit minimální ochranu, jež by měla být v každém případě poskytnuta.
18. Pokud jde o první vznesený problém, je tedy třeba odpovědět vnitrostátnímu soudu, že čl. 1 odst. 1, článek 2 a článek 5 směrnice jsou bezpodmínečné a dostatečně přesné, pokud jde o určení věřitele i minimální lhůty, v níž musí být oznámeno odstoupení od smlouvy.
K možnosti odvolávat se na ustanovení směrnice o právu na odstoupení od smlouvy ve sporu mezi spotřebitelem a dodavatelem
19. Druhý problém vznesený vnitrostátním soudem se týká přesněji otázky, zda při neexistenci opatření provádějících směrnici v předepsaných lhůtách mohou spotřebitelé zakládat na samotné směrnici právo na odstoupení od smlouvy vůči dodavatelům, s nimiž uzavřeli smlouvu, a uplatňovat toto právo před vnitrostátním soudem.
20. Jak Soudní dvůr uvedl v ustálené judikatuře, počínaje rozsudkem ze dne 26. února 1986 Marshall (152/84, Recueil, s. 723, bod 48) nemůže samotná směrnice vytvářet závazky pro jednotlivce a nelze se tedy na ni jako takovou vůči jednotlivci odvolávat.
21. Vnitrostátní soud uvádí, že omezení účinků bezpodmínečných a dostatečně přesných směrnic, které ale nejsou provedené, na vztahy mezi státními subjekty a jednotlivci by mělo za následek, že by normativní akt měl tuto povahu pouze ve vztazích mezi některými subjekty práva, ačkoli v italském právním řádu stejně jako v právním řádu každé moderní země založené na zásadě legality je stát jedním subjektem práva podobným jakémukoli jinému. Pokud by se na směrnici bylo možno odvolávat jenom co se týče státu, znamenalo by to sankci za nepřijetí právních opatření k provedení, jako by se jednalo o vztah čistě soukromé povahy.
22. V tomto ohledu stačí podotknout, že, jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku Marshall ze dne 26. února 1986 (body 48 a 49), judikatura o možnosti odvolávat se vůči státním subjektům na směrnice je založena na závazné povaze článku 189 Smlouvy, která přiznává směrnici závazný charakter, který existuje pouze vůči „každému státu, kterému je určena“. Cílem této judikatury je zamezit tomu, aby „nějaký stát mohl mít prospěch z porušení práva Společenství“.
23. Bylo by ovšem nepřijatelné, aby se stát, jemuž zákonodárce Společenství stanoví přijmout některá pravidla pro úpravu jeho vztahů – nebo vztahů státních subjektů – s jednotlivci a udělit jednotlivcům možnost využít některá práva, mohl odvolat na to, že nesplnil své povinnosti za tím účelem, aby jednotlivci byli zbaveni možnosti využít svých práv. Právě z tohoto důvodu soud uznal možnost odvolat se vůči státu (nebo státním subjektům) na některá ustanovení směrnic o uzavírání veřejných zakázek (viz rozsudek Fratelli Costanzo ze dne 22. června 1989, 103/88, Recueil, s. 1839) a směrnic o harmonizaci daní z obratu (viz rozsudek Becker ze dne 19. ledna 1982, 8/81, Recueil ,s. 53).
24. Rozšířit působnost této judikatury na oblast vztahů mezi jednotlivci by znamenalo přiznat Společenství pravomoc stanovovat s okamžitým účinkem povinnosti jednotlivcům, ačkoli Společenství má tuto pravomoc pouze tam, kde mu je udělena pravomoc přijímat nařízení.
25. Z toho vyplývá, že při neexistenci opatření k provedení směrnice v předepsaných lhůtách nemohou spotřebitelé založit na samotné směrnici právo na odstoupení od smlouvy s dodavateli, s nimiž uzavřeli smlouvu, a uplatňovat toto právo před vnitrostátním soudem.
26. Mimoto je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury počínaje rozsudkem Von Colson a Kamann ze dne 10. dubna 1984 (14/83, Recueil, s. 1891, bod 26) se všech orgánů členských států včetně soudů v rámci jejich pravomocí týká ze směrnice vyplývající povinnost členských států dosáhnout výsledku stanoveného směrnicí, jakož i jejich povinnost na základě článku 5 Smlouvy přijmout veškerá obecná nebo zvláštní opatření k zajištění plnění uvedené povinnosti. Jak vyplývá z rozsudků Soudního dvora Marleasing ze dne 13. listopadu 1990 (C-106/89, Recueil, s. I-4135, bod 8) a Wagner Miret ze dne 16. prosince 1993 (C-334/92, Recueil, s. I-6911, bod 20), při použití vnitrostátního práva, ať se jedná o ustanovení předcházející směrnici nebo ji následující, je vnitrostátní soud povolaný k jejich výkladu povinen zajistit v co nejvyšší míře s přihlédnutím ke znění a účelu směrnice, aby se dosáhlo výsledku uvedeného ve směrnici, a tak dosáhnout souladu s čl. 189 třetím pododstavcem Smlouvy.
27. Pro případ, že by výsledku stanoveného směrnicí nebylo možno dosáhnout výkladem, je třeba připomenout, že podle rozsudku Francovich e.a. ze dne 19. listopadu 1991 (C-6/90 a C-9/90, Recueil, s. I-5357, bod 39) ukládá právo Společenství členským státům nahradit škodu, jež způsobily jednotlivcům z důvodu neprovedení směrnice, pokud jsou splněny tři podmínky. Směrnice především musí mít za cíl, aby byla jednotlivcům založena práva. Obsah těchto práv musí být možno identifikovat na základě ustanovení směrnice. A konečně musí existovat příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany státu a utrpěnou škodou.
28. Směrnice o smlouvách uzavíraných mimo obchodní prostory má bezesporu za cíl to, aby jednotlivcům byla udělena práva. Neméně jisté je to, že minimální obsah těchto práv může být identifikován na základě pouhých ustanovení směrnice (viz bod 17 výše).
29. Pokud by došlo ke vzniku škody, a tato škoda by byla způsobena tím, že stát porušil povinnost, která pro něj vyplývá, je na vnitrostátním soudu, aby v rámci vnitrostátního práva týkajícího se odpovědnosti za škodu zajistil právo poškozených spotřebitelů na obdržení odškodnění.
30. Co se týká druhého problému vzneseného vnitrostátním soudem, je třeba vzhledem k předcházejícím úvahám odpovědět, že pokud nedojde k přijetí opatření k provedení směrnice v předepsaných lhůtách, nemohou spotřebitelé zakládat na samotné směrnici právo na odstoupení od smlouvy s dodavateli, s nimiž uzavřeli smlouvu, a uplatňovat toto právo před vnitrostátním soudem. Vnitrostátní soud je nicméně povinen, když použije ustanovení vnitrostátního práva, ať předcházejících směrnici nebo ji následujících, vykládat je v co nejvyšší míře na základě znění i účelu směrnice.
Náklady řízení
31. Výdaje vzniklé dánskou, německou, řeckou, francouzskou, italskou, nizozemskou vládou a vládou Velké Británie a Komisí Evropských společenství, jež předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR,
rozhodl o otázce, jež mu byla předložena Giudice conciliatore di Firenze usnesením ze dne 24. ledna 1992, takto:
1) Ustanovení čl. 1 odst. 1, článku 2 a článku 5 směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavíraných mimo obchodní prostory jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná, pokud jde o určení veřitelů a o minimální lhůtu, v níž musí být oznámeno odstoupení od smlouvy.
2) V případě, že nedošlo k přijetí opatření k provedení směrnice 85/577 do vnitrostátního práva v předepsaných lhůtách, nemohou spotřebitelé zakládat na samotné směrnici právo na odstoupení od smlouvy s dodavateli, s nimiž uzavřeli smlouvu, a uplatňovat toto právo před vnitrostátním soudem. Vnitrostátní soud je nicméně povinen, pokud použije ustanovení vnitrostátního práva, ať již přijatá před vyhlášením směrnice nebo po jejím vyhlášení, vykládat je v rámci možností na základě znění i účelu této směrnice.