Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61989J0369

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD ze dne 18. června 1991 Věc C-369/89 ASBL Piageme and Others v BVBA Peeters [1991] ECR I-2971 “Piageme” Judgment of the Court (Fifth Chamber) of 18 June 1991. Piageme and others v BVBA Peeters. Reference for a preliminary ruling: Rechtbank van koophandel Leuven - Belgium. Interpretation of Article 30 of the EEC Treaty and Article 14 of Directaive 79/112/EEC - Labelling and presentation of foodstuffs for sale to the consumer - Labelling in the language of the linguistic region in which the product is offered for sale. Case C-369/89.

	Publikace: Publication:		European Court Reports 1991 page I-2971

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:		31979L0112

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		689J0273, 689J0231, 674J0008, 692J0317 -Rouvroy, věc C-273/89 Caisse d´assurances sociales pour travailleurs indépendants ´integrity´ v Rouvroy [1990] ECR I-4243 -Gmurzynska-Bscher, věc C-231/89 Gmurzynska-Bscher v Oberfinanzdirektion Köln [1990] ECR I-4003 -Dassonville, věc 8/74 Procureur du Roi v Dassonville [1974] ECR 837 -věc C-317/92 Commission v Germany [1994] ECR I-2039


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Association des Producteurs, Importeurs et Agents Généreux d´Eaux Minérales Étrangéres (PIAGEME), Société Générale des Grandes Sources et Eaux Minérales Francaises and Évian, Apollinaris and Vittel companies (“žalobci”) dováželi a distribuovali v Belgii různé minerální vody. BVBA Peeters (“Peeters”) společnost založená ve vlámsky mluvících oblastech Belgie, tyto minerální vody také dovážela a v dané oblasti s nimi obchodovala. Minerální vody distribuované společností Peeters však byly prodávány v láhvích s vinětami pouze ve francouzštině a němčině.
Žalobci podali žalobu proti společnosti Peeters ke Koophandel (Obchodnímu soudu) v Lovani (Belgie) a domáhali se vydání předběžného opatření, které by společnosti Peeters zabránilo takto označené láhve prodávat. Žalobci tvrdili, že láhve prodávané ve vlámsky mluvících částech Belgie, musí být podle belgického práva1 1 Článek 10 Královského zákona 2. října 1980, nahradil článek 11 královského zákona z 13. listopadu 1986, stanoví: “Označování, které vyžaduje článek 2, jakož i jiná zvláštní ustanovení, musí být alespoň v jazyce nebo jazycích jazykové oblasti, kde jsou potraviny nabízeny k prodeji.” označeny vinětami v holandštině. Na druhé straně společnost Peeters tvrdila, že relevantní ustanovení belgického práva, která měla implementovat směrnici 79/112/EHS2 2 Z 18. prosince 1978 o sbližování práva členských států vztahujícího se k označování, presentaci a provádění reklamy na potraviny určené k prodeji konečnému spotřebiteli (OJ 1979 L 33, str. 1).
, jsou neslučitelná s článkem 30 Smlouvy EHS a článkem 14 uvedené směrnice.
Rechtsbank van Koophandel (senát Obchodního soudu) přerušil řízení a ve smyslu článku 177 Smlouvy předložil Soudnímu dvoru otázku, kterou vznesla společnost Peeters.
The Association des Producteurs, Importeurs et Agents Généraux d’Eaux Minérales Étrangčres (PIAGEME), the Société Générale des Grandes Sources et Eaux Minérales Françaises (SGGSEMF) and Évian, Apollinaris and Vittel companies (“the plaintiffs”) import and distribute various mineral waters in Belgium. BVBA Peeters (“Peeters”), a company established in the Flemish speaking region of Belgium, also imports those mineral waters and markets them in that region. The mineral waters distributed by Peeters, however, are being sold in bottles labelled only in French and German.
The plaintiffs brought an action against Peeters before the van Koophandel, Louvain (Belgium) seeking an interim order restraining peters from selling bottles so labelled. They argue that bottles sold in the Flemish speaking region of Belgium, according to Belgian law, Article 10 of the Royal Decree of 2 October 1980, replaced by Article 11 of the Royal Decree of 13 November 1986, provides: “The labelling required under Article 2 as well as that provided by specific rules must at least appear in the language or languages of the linguistic region where the foodstuffs are offered for sale.” had to be labelled in Dutch. Peeters argued that the relevant provision of Belgian law, which was intended to transpose Directive 79/112/EEC Of 18 December 1978 on the approximation of the laws of the member States relating to the labelling, presentation and advertising of foodstuffs for sale to the ultimate cosnumer (OJ 1979 L 33, p. 1).
, was incompatible with Article 30 of the EEC Treaty and Article 14 of said directive.
The Rechtsbank van Koophandel stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred the question raised by Peeters to the Court of Justice.

Názor soudu a komentář:
Předtím než přikročil k meritu věci, věnoval se Soudní dvůr dvěma otázkám, které se týkaly přípustnosti předložení otázky. Žalobci prvně jurisdikci Soudu popírali s tím, že Soudní dvůr není oprávněn rozhodovat o slučitelnosti ustanovení národního práva s právem Společenství, a za druhé, že předložená otázka je pro výsledek řízení, které probíhalo před senátem, irelevantní. Co se týče prvního tvrzení “Soud vždy prohlašoval, že zatímco jeho úkolem v kontextu článku 177 Smlouvy není rozhodovat o slučitelnosti národního práva s právem Společenství, má jurisdikci přiblížit národním soudům všechny aspekty výkladu práva Společenství tak, aby mu pro účely rozhodnutí věci, kterou se zabývá, umožnil zhodnotit slučitelnost národního a komunitárního práva.” (Rouvroy). K druhé námitce Soud podotkl, že “vždy tvrdil, že je věcí pouze národních soudů, kterým byla žaloba předložena, a které musí nést odpovědnost za konečné rozhodnutí, zhodnotit ve světle podmínek každého případu, jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozhodnutí, tak i relevanci otázek, které Soudnímu dvoru předkládají. Následně, pokud se otázky předložené Soudnímu dvoru týkají výkladu ustanovení práva Společenství, Soud je v zásadě povinen rozhodnout.” (Gmurzynska-Bscher).
Pak se Soud věnoval otázkám, které mu byly předloženy. Článek 14 směrnice 79/112 ukládá členským státům povinnost “zajistit, aby byl prodej potravin v rámci jejich území zakázán” pokud požadované zvláštní údaje “nebudou v jazyce, kterému lze lehce rozumět, a nebyla přijata jiná opatření, která zajistí informovanost kupujícího.” I když doslovný výklad tohoto ustanovení nevylučuje, aby byl k zajištění informovanosti kupujícího, použit pouze jazyk dané oblasti, Soud prohlásil, že je také třeba vzít v úvahu cíle směrnice, které jsou vyjádřeny zejména ve třech odstavcích preambule. Směrnice 79/112 usiluje o odstranění rozdílů, které existují mezi ustanoveními národního práva členských států, a které brání volnému pohybu zboží. V zájmu dosažení tohoto cíle předepisuje článek 14, aby bylo použito lehce srozumitelného jazyka. Z daného ustanovení však také vyplývá, že i “ostatní opatření k zajištění informovanosti spotřebitele” mohou být dostatečnými. Požadavek, aby byl použit výlučně jazyk oblasti, kde je potravina prodávána, jde nad rámec požadavku směrnice.
Směrnice sama nestanoví, že členské státy nesmí překročit standardy směrnicí stanovené (“maximální harmonizace”). Článek 30 Smlouvy EHS však členským státům zakazuje předepisovat přísnější standardy pro označování výrobků, než jsou standardy stanovené směrnicí. “Povinnost používat výlučně jazyka dotčené oblasti je opatřením s rovnocennými účinky kvantitativním omezením dovozu, která jsou zakázána článkem 30 Smlouvy” (viz Dassonville; také věc C-317/92 týkající se uplynutí záruční lhůty na obalech lékařských výrobků).
Rozhodnutí ve věci Piageme je důležité nejen proto, že se týká “opatření s rovnocenným účinkem”, ale také proto, že je z něho zřejmý přístup Soudu k ochraně spotřebitele. Cílem ustanovení článku 14 směrnice 79/117 je chránit konečného kupujícího, tj. spotřebitele. Soud odmítl paternalistický přístup a zaujal spíše takové stanovisko, že spotřebitel je svědomitá a kritická osobnost, která je schopná informace pochopit a chovat se odpovědně.
Before turning to the merits of the case, the Court addresses two question concerning the admissibility of the reference. The plaintiffs first contested the Court’s jurisdiction, arguing firstly that the Court had no power to rule on the compatibility of national provisions with Community law and secondly that the question referred was irrelevant for the outcome of the process pending before the Rechtsbank. As to the first issue, “the Court consistently held that, whereas it is not for the Court, in the context of Article 177 of the Treaty, to rule on the compatibility of a national law with Community law, it does have jurisdiction to provide the national court with all the elements of interpretation under Community law to enable it to assess that compatibility for the purpose of deciding the case before it” ( Rouvroy). As to the second issue, “it has consistently been held that it is only for national courts before which actions have been brought, and which must assume responsibility for the subsequent judgement, to assess, in the light of the circumstances of each case, both the necessity for a preliminary ruling in order to be able to give their judgement and the relevance of the questions they refer to the Court. Consequently where questions referred by national courts relate to the interpretation of a Community-law provision, the Court is in principle obliged to make a ruling” ( Gmurzynska-Bscher).
The Court then turns to the merits of the question referred to it. Article 14 of Directive 79/112 imposes upon the Member States the obligation of “ensuring that the sale of foodstuffs within their own territories is prohibited” if the required particulars “do not appear in a language easily understood, unless other measures have been taken to ensure that the purchaser is informed”. While according to a literal interpretation, this provision does not preclude the requirement that only the language of the region be employed for information of the consumer, the Court argues that also the aims of the directive - as expressed in particular in the first three recitals of the preamble - have to be taken into account. Directive 79/112 seeks to eliminate the differences which exist between national provisions and which hinder free movement of goods. In pursuing this aim, Article 14 prescribes that a language easily understood be employed. However, the provision makes it clear that also “other measures to ensure that the purchaser is informed” may be sufficient. The requirement that exclusively the language of the linguistic region where the food is sold be used therefore goes beyond the requirements of the directive.
The directive does not itself provide that the Member States may not exceed the standards set out therein (“maximum harmonization”). However, the Member States are under Article 30 of the EEC Treaty prohibited from providing for stricter standards with respect to labelling than required by the directive. “The obligation exclusively to use the language of the linguistic region constitutes a measure having equivalent effect to a quantitative restriction on imports, prohibited by Article 30 of the Treaty” (see Dassonville; cf. also Case C-317/92 concerning expiry dates on the package of medicinal products).
The Piageme judgement is important not only because of its ruling on “measures having an equivalent effect” but also for the Court’s approach to consumer protection. The provision of Article 14 of Directive 79/117 aims at protecting the ultimate purchaser, i.e. the consumer. The Court rejects a paternalistic approach and rather takes the view that the consumer is a conscientious and critical person who is capable of comprehending information and of acting responsibly.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):