Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61984J0044

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 15 JANUARY 1986. DERRICK GUY EDMUND HURD V KENNETH JONES. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE COMMISSIONERS FOR THE SPECIAL PURPOSES OF THE INCOME TAX ACTS (" SPECIAL COMMISSIONERS "). EUROPEAN SCHOOL - LIABILITY TO DOMESTIC TAXATION OF THE SALARIES OF THE TEACHING STAFF. CASE 44/84.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1986 PAGES 0029 - 0087

	Předmět (klíčová slova): Keywords		ACCESSION;PRIVILEGES AND IMMUNITIES;

	Související předpisy: Corresponding acts:		172B003;172B003;157E005;157E007

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. BY VIRTUE OF ARTICLE 1 (3) OF THE TREATY OF ACCESSION OF 1972 THE COURT HAS JURISDICTION TO GIVE A PRELIMINARY RULING ON THE INTERPRETATION OF ARTICLE 3 OF THE ACT CONCERNING THE CONDITIONS OF ACCESSION. BY VIRTUE OF SUCH JURISDICTION IT MAY INTERPRET THE MEASURES COVERED BY THAT PROVISION ONLY IN ORDER TO DETERMINE ITS SCOPE, AND NOT FOR THE PURPOSE OF DEFINING MEMBER STATES' OBLIGATIONS UNDER SUCH MEASURES.

2. ARTICLE 3 (3) OF THE ACT OF ACCESSION OF 1972 MUST BE INTERPRETED AS APPLYING TO THE DECISION CONCERNING THE TAX STATUS OF TEACHERS OF THE EUROPEAN SCHOOL ADOPTED ON 25, 26 AND 27 JANUARY 1957 BY THE REPRESENTATIVES OF THE SIX ORIGINAL MEMBER STATES OF THE ECSC, WHO HAD FORMED THEMSELVES INTO THE BOARD OF GOVERNORS OF THE EUROPEAN SCHOOL IN LUXEMBOURG. IT DOES NOT, HOWEVER, ADD TO THE LEGAL SCOPE OF THAT DECISION.

3. THE DUTIES IMPOSED ON THE MEMBER STATES BY ARTICLE 5 OF THE EEC TREATY, WHICH IS ITSELF ONLY THE EXPRESSION OF THE MORE GENERAL RULE IMPOSING ON MEMBER STATES AND THE COMMUNITY INSTITUTIONS MUTUAL DUTIES OF GENUINE COOPERATION AND ASSISTANCE, ARE DERIVED FROM THE TREATY AND CANNOT BE APPLIED TO AGREEMENTS BETWEEN THE MEMBER STATES WHICH LIE OUTSIDE THAT FRAMEWORK. THE POSITION WOULD BE DIFFERENT IF THE IMPLEMENTATION OF A PROVISION OF THE TREATIES OR OF SECONDARY COMMUNITY LAW OR THE FUNCTIONING OF THE COMMUNITY INSTITUTIONS WERE IMPEDED BY A MEASURE TAKEN TO IMPLEMENT SUCH AN AGREEMENT CONCLUDED BETWEEN THE MEMBER STATES OUTSIDE THE SCOPE OF THE TREATY. IN THAT EVENT THE MEASURE IN QUESTION COULD BE REGARDED AS CONTRARY TO THE OBLIGATIONS ARISING UNDER THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 5 OF THE EEC TREATY.

4. MEMBER STATES MAY NOT, WITHOUT INFRINGING ARTICLE 5 OF THE EEC TREATY, SUBJECT TO DOMESTIC TAXATION THE SALARIES PAID BY THE EUROPEAN SCHOOLS TO THEIR TEACHERS, WHERE THE BURDEN OF SUCH TAXATION IS BORNE BY THE COMMUNITY BUDGET. THAT OBLIGATION DOES NOT HOWEVER PRODUCE DIRECT EFFECTS CAPABLE OF BEING RELIED UPON IN RELATIONS BETWEEN THE MEMBER STATES AND THEIR SUBJECTS.

5. THE PRINCIPLE OF NON-DISCRIMINATION ENSHRINED IN ARTICLE 7 OF THE EEC TREATY CANNOT BE APPLIED TO SITUATIONS WHICH ARE WHOLLY INTERNAL TO A MEMBER STATE AND WHICH ARE IN NO WAY CONNECTED TO ANY SITUATIONS ENVISAGED BY COMMUNITY LAW. THAT IS THE CASE OF TEACHING STAFF WHO ARE NATIONALS OF A MEMBER STATE AND WHO ARE SECONDED BY THAT STATE TO A EUROPEAN SCHOOL SITUATED ON ITS TERRITORY. FOR THAT REASON ARTICLE 7 OF THE EEC TREATY CANNOT BE RELIED UPON TO PROHIBIT A MEMBER STATE FROM APPLYING TO THE TEACHING STAFF OF A EUROPEAN SCHOOL SITUATED ON ITS TERRITORY TAX TREATMENT WHICH IS LESS FAVOURABLE TO ITS OWN NATIONALS THAN TO THE NATIONALS OF THE OTHER MEMBER STATES.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. ledna 1986, Derrick Guy Edmund Hurd proti Kennethu Jonesovi (Her Majesty’s Inspector of Taxes), věc 44/84, Recueil 1986, s. 29.

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Commissioners for the special purposes of the Income Tax Acts – Spojené království – Evropská škola – Vnitrostátní zdanění příjmu učitelů

Předmět:

Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu některých ustanovení práva Společenství, zejména článku 3 aktu o podmínkách přistoupení a o úpravách smluv, připojeného ke Smlouvě o přistoupení Dánského království, Irska, Norského království a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Evropskému hospodářskému společenství a k Evropskému společenství pro atomovou energii, stejně jako článků 5 a 7 Smlouvy o EHS, ve věci výběru vnitrostátních daní z platů vyplácených Evropskou školou v Culhamu ve Spojeném království britským členům jejího učitelského sboru

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
ze dne 15. ledna 1986 jednací jazyk: angličtina

Ve věci 44/84,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS a článku 150 Smlouvy o ESAE Commissioners for the special purposes of the Income Tax Acts („Special Commissioners“) o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem mezi

Derrickem Guyem Edmundem Hurdem

Kennethem Jonesem (Her Majesty’s Inspector of Taxes),

o výkladu některých ustanovení práva Společenství, zejména článku 3 aktu o podmínkách přistoupení a o úpravách smluv, připojeného ke Smlouvě o přistoupení Dánského království, Irska, Norského království a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska k Evropskému hospodářskému společenství a k Evropskému společenství pro atomovou energii, stejně jako článků 5 a 7 Smlouvy o EHS, ve věci výběru vnitrostátních daní z platů vyplácených Evropskou školou v Culhamu ve Spojeném království britským členům jejího učitelského sboru,

SOUDNÍ DVŮR

ve složení: U. Everling, předseda senátu, jednající jako předseda, K. Bahlmann a R. Joliet, předsedové senátu, G. Bosco, T. Koopmans, O. Due, Y. Galmot, C. Kakouris a T. F. O’Higgins, soudci,

generální advokát: Sir Gordon Slynn
vedoucí kanceláře: P. Heim

s ohledem na vyjádření předložená:

- za D. G. E. Hurda Francisem Jacobsem, Queen’s Counsel,

- za vládu Spojeného království R. Plenderem, Barrister,

- za vládu Dánska L. Mikaelsenem,

- za vládu Irska J. O’Reillym, Barrister,

- za Komisi Evropských společenství J. Grünwaldem,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 22. května 1985,

vydává tento

ROZSUDEK

Skutkové okolnosti

I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení

A – Založení Evropských škol a právní základy Evropské školy v Culhamu

1. Po založení orgánů Evropského společenství uhlí a oceli v Lucemburku se od roku 1953 ukázala nutnost zavést vhodné školní struktury pro děti úředníků těchto orgánů, a to v jejich mateřských jazycích. Za tímto účelem bylo úředníky ESUO vytvořeno sdružení, jehož financování bylo zajištěno Vysokým úřadem. Toto sdružení založilo mateřskou a základní školu, která zahájila činnost dne 4. října 1953; učitelé na této škole byli zaměstnáni a placeni sdružením.

Od jara roku 1954 se toto řešení ukazovalo jako nedostatečné. Na pozvání předsedy Vysokého úřadu se ve dnech 22. června, 27. července a 7. září 1954 v Lucemburku sešli zástupci ministerstev školství šesti členských států, aby se zabývali vytvořením střední školy. Během zasedání se zaměřili na vytvoření školy s mezivládním statutem, a za tímto účelem ustavili „conseil supérieur“ (nejvyšší radu), která měla převzít dohled nad rozvojem školy a stanovit zásady její organizace a všeobecné směrnice pro její řízení. Mimo jiné bylo dohodnuto, že učitelé budou dáni k dispozici škole členskými státy, které svým státním příslušníkům budou nadále vyplácet vnitrostátní platy, a že úroveň platů učitelů bude sjednocena vyplácením příplatků. První dva ročníky střední školy zahájily činnost dne 12. října 1954.

Zástupci vlád se během následujícího období několikrát sešli, zejména aby vypracovali Statut Evropské školy, který měl mít formu smlouvy mezi šesti dotyčnými státy. Potřebné návrhy byly vypracovány začátkem roku 1957 a byly posouzeny na zasedání Nejvyšší rady, které se konalo ve dnech 25., 26. a 27. ledna 1957. Během tohoto zasedání byla mimo jiné přijata rozhodnutí o pracovním řádu pro učitele a o tom, že budou dostávat stejné platy, včetně otázek daní, kterým měly podléhat příjmy učitelů.

2. Dne 12. dubna 1957 podepsaly vlády šesti členských států Statut Evropské školy, který byl následně ratifikován všemi členskými státy. V preambuli ke statutu bylo uvedeno, že z důvodu přítomnosti dětí úředníků z členských států v provizorním sídle ESUO bylo nutné organizovat vyučování v mateřských jazycích dětí. Podle článku 6 má Škola statut veřejné instituce vzhledem k právním předpisům všech smluvních stran a má statut právnické osoby, který je potřebný k uskutečnění jejího účelu; je finančně autonomní a může jednat jako strana u soudu. Orgány školy jsou Nejvyšší rada, Rady inspektorů, správní rada a ředitel (článek 7).

Pokud jde o Nejvyšší radu, článek 8 stanoví, že je tvořena ministrem nebo ministry každé smluvní strany, kteří zodpovídají za vnitrostátní školství a (nebo) za kulturní vztahy se zahraničím. Podle článku 27 může ESUO získat jedno místo v Nejvyšší radě na základě smlouvy mezi Nejvyšší radou a ESUO. Podle článku 9 statutu je Nejvyšší rada pověřena jeho uplatňováním a má za tímto účelem potřebné pravomoci v pedagogické, rozpočtové a správní oblasti. Článek 28 opravňuje Nejvyšší radu sjednávat s vládou země, kde škola sídlí, jakékoli další smlouvy, aby byly co nejlépe zajištěny hmotné i nehmotné podmínky fungování školy.

Pokud jde o správní oblast, článek 12 upřesňuje, že Nejvyšší rada:

„1)…

2) jmenuje ředitele školy a stanoví jeho pracovní řád;

3) každý rok na návrh Rad inspektorů stanoví potřeby, pokud jde o zaměstnance, a usnáší se s vládami na otázkách vyslání nebo dočasného přidělení středoškolských učitelů, učitelů základních škol a dohlížejícího personálu tak, aby těmto zaměstnancům byla zachována jejich práva na postup v zaměstnání a důchodové nároky zaručené jejich vnitrostátními právními předpisy a aby požívali výhod přidělených úředníkům jejich kategorie v zahraničí;

4) stanoví, jednomyslně, na návrh Rad inspektorů, podle harmonizovaných pravidel, pracovní řád pro učitele.“

Pokud se jedná o rozpočtovou oblast, článek 13 stanoví, že Nejvyšší rada:

„1) určuje rozpočet příjmů i výdajů školy, připravený správní radou;

2) jednomyslně určuje spravedlivé rozdělení nákladů mezi smluvní strany;

3) …“

Podle článku 26 je rozpočet financován:

„

1) příspěvky poskytovanými smluvními stranami na základě rozdělení nákladů provedeného Nejvyšší radou;

2) příspěvky orgánů, se kterými uzavřela škola smlouvu;

3) dary a odkazy přijaté Nejvyšší radou;

4) školným uloženým rodičům žáků na základě rozhodnutí Nejvyšší rady.“

Na základě tohoto statutu přijala Nejvyšší rada na svém zasedání ve dnech 13. a 14. dubna 1962 finanční nařízení. Z tohoto finančního nařízení (kapitola C), jak bylo následně novelizováno, vyplývá, že členské státy přispívají částkou rovnající se vnitrostátním platům učitelů, které daly k dispozici škole a že Komise Evropských společenství poskytuje příspěvek, který má vyrovnat rozdíl mezi celkovým rozpočtem stanoveným Nejvyšší radou a ostatními příspěvky a zdroji školy.

V praxi je tak největší část, a to dvě třetiny rozpočtu Evropské školy, kryta příspěvkem Komise Evropských společenství. Tento příspěvek je uveden v rozpočtu Společenství v kapitole administrativních položek Komise, v níž jsou brány v úvahu rozpočtová rozhodnutí Nejvyšší rady a je sestaven přehled rozpočtů různých škol.

Na základě výše uvedeného finančního nařízení (kapitola D) jsou účty Evropské školy kontrolovány Účetním dvorem Evropských společenství.

3. Po vytvoření Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii a vytvoření jejich orgánů s úředníky na různých místech byly založeny další Evropské školy, v Bruselu (I) v roce 1958, v Mol v Belgii a ve Varese v Itálii v roce 1960, v Karlsruhe ve Spolkové republice Německo v roce 1962, v Bergenu (Petten) v Nizozemí v roce 1963 a v Bruselu (II) v roce 1976. Aby bylo zjednodušeno zakládání těchto nových škol a aby jim byl dán právní základ, vlády členských států podepsaly dne 13. dubna 1962 v Lucemburku protokol o založení Evropských škol s odkazem na Statut Evropské školy podepsané dne 12. dubna 1957 v Lucemburku, který rozšiřoval na ostatní Evropské školy statut školy v Lucemburku. Doplňkový protokol, podepsaný dne 15. prosince 1975, mimo jiné umožnil založit v roce 1977 Evropskou školu v Mnichově pro výchovu a společné vzdělávání dětí zaměstnanců Evropského patentového úřadu v Mnichově.

Článek 1 protokolu o založení Evropských škol stanoví toto:

„Za účelem výchovy a společného vzdělávání dětí zaměstnanců Evropských společenství mohou být na územích smluvních stran zakládána zařízení nazývaná ‚Evropská škola‘“.

Mohou zde být přijímány i další děti, bez ohledu na jejich státní příslušnost.

Tato zařízení budou upravena, s výhradou níže uvedených článků, ustanoveními Statutu Evropské školy, podepsaného dne 12. dubna 1957 v Lucemburku, a nařízením o evropské maturitě, podepsaném dne 15. července 1957 v Lucemburku.“
Podle článku 3 se vztahují pravomoci dané Statutem Evropské školy mimo jiné Nejvyšší radě na všechny takto založené školy. Každá škola má svou vlastní právní subjektivitu.

Článek 7 tohoto protokolu stanoví, že

„v rozpočtové oblasti, odchylně od článku 13 Statutu Evropské školy, Nejvyšší rada schvaluje, v oblastech jí příslušejících, návrh rozpočtu a provozní účty a předává je příslušným orgánům Evropských společenství“.

4. V září 1972, v souvislosti s přistoupením Spojeného království do Evropských společenství, přistoupilo Spojené království, v souladu s čl. 3 odst. 1 aktu o podmínkách přistoupení a o úpravách smluv, ke Statutu Evropské školy, k příloze o evropské maturitě a protokolu o zakládání Evropských škol, které jsou považovány za dohody uzavřené původními členskými státy týkající se chodu Společenství nebo mající vztah k jeho aktivitám podle čl. 3 odst. 1. V říjnu 1972 byl přijat „Order in Council“, udělující každé Evropské škole právní subjektivitu právnické osoby, na základě článku 2 odst. 2 European Communities Act 1972.

V roce 1978 byla ve Spojeném království založena Evropská škola v Culhamu, v hrabství Oxfordshire, určená dětem zaměstnanců společného podniku Joint European Torus (JET), založeného v rámci Smlouvy o ESAE.

B – Pracovní řád pro učitele na Evropských školách a otázka vnitrostátních daní z platů učitelů v jiných členských státech než ve Spojeném království

1. První pracovní řád pro učitele přidělené nebo vyslané Evropské škole byl přijat Nejvyšší radou během jejího zasedání ve dnech 25., 26. a 27. ledna 1957. Je založen na zásadě, že během doby svého přidělení nebo vyslání škole jsou učitelé podřízeni pravomoci ředitele školy a kontrole Rady inspektorů a že si uchovávají spojení s úřady státu, ze kterého pocházejí, zvláště v oblasti svých práv a povinností, které vyplývají z vnitrostátních pravidel.

Pokud jde o platy, články 3 až 5 pracovního řádu pro učitele je stanoví na stejnou úroveň v každé kategorii učitelů, bez ohledu na jejich zemi původu. Články 6 až 8 upravují rodinné příspěvky a příspěvek za práci v zahraničí, a článek 9 valorizaci v závislosti na životních nákladech v Lucembursku. Články 11 a 12 upravují příspěvek na zařízení a přesídlení a náhrady cestovních výdajů a stěhovacích nákladů.

Článek 10 v hlavě „náhrady k tíži školy“ stanoví, že „za účelem sjednocení podmínek zaměstnání, jiné srážky prováděné vnitrostátními úřady přímo při výplatě než srážky daňové jsou učitelům nahrazovány“.

Podle článku 16, nazvaného „vnitrostátní služební požitky“,

„částka, kterou hradí škola členům učitelského sboru, je rozdíl mezi služebními požitky, které jsou vypláceny každému z nich vnitrostátními úřady, a platy, příspěvky a přídavky uvedenými v tomto pracovním řádu a vypočítanými podle podmínek, které jsou v něm uvedeny“.

Ze zápisu zasedání Nejvyšší rady ve dnech 25., 26. a 27. ledna 1957 vyplývá, že během zkoumání a diskuse o pracovním řádu pro učitele se ukázalo, že řešení, které by zcela sladilo platové podmínky vyloučením rozdílů vyplývajících z rozdílnosti daňových soustav, a to buď osvobozením vnitrostátních platů vyplácených členským státem od vnitrostátní daně z příjmu nebo náhradou zaplacených vnitrostátních daní, by narazilo na obtíže. Bylo tedy navrženo, že učitelé budou platit daně podle svých vnitrostátních systémů a že příplatky nebo vyrovnávací poplatky a náhrady, které jsou přímo spjaty s Evropskou školou, budou osvobozeny od všech daní. Zápis ze zasedání pokračuje

„Nejvyšší rada proto rozhodla, že členové učitelského sboru zaplatí daně z platů či části platů, které odpovídají vnitrostátním platům. Oproti tomu, příplatky k platům na základě článků 3, 4, 5 a 9 statutu a také náhrady vyplacené podle článků 6, 8, 9, 11 a 12 statutu budou osvobozeny od všech daní. V žádném případě nebudou učitelé podrobeni dvojímu zdanění svých platů“.

Toto rozhodnutí je uvedeno ve sbírce rozhodnutí Nejvyšší rady, která je pravidelně znovu vydávána a aktualizována.

2. První pracovní řád pro učitele byl následně změněn a nahrazen pracovním řádem pro učitele a řádem použitelným pro učitele na částečný úvazek, který byl přijat Nejvyšší radou během jejího zasedání ve dnech 4. a 5. prosince 1967. Ve verzi, které je použitelná pro tento případ, bereme-li v úvahu změny vzniklé před školními roky 1978-1979 a 1979-1980, tento nový pracovní řád pro učitele obsahuje, ve své kapitole II, zejména podrobná ustanovení o platech a náhradách. Tato ustanovení jsou vytvořena podle modelu služebního řádu úředníků a pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství. Podle článku 23 je odměňování učitelů upraveno „na základě rozhodnutí přijatých podle změn opravných koeficientů k používání statutu úředníků Evropských společenství podle různých míst jejich přidělení“. Podle čl. 48 odst. 1 některé články pracovního řádu pro učitele přebírající ustanovení služebního řádu úředníků Společenství budou automaticky upravovány v případě změn služebního řádu úředníků Společenství a v případě sporu ve výkladu těchto článků se bude vycházet z výkladu podaného Evropskými společenstvími.

V článku 24, nazvaném „náhrady k tíži školy“, následuje po ustanovení odpovídajícímu článku 10 prvního pracovního řádu o náhradě jiných než daňových srážek přímo z výplaty článek 2:

„V případě, že výše částek vybraných jako daň z platů je vyšší než výše odvodů, které by byly provedeny u evropského platu při použití nařízení stanovujících pro úředníky EHS podmínky a postupy při zdanění ve prospěch Společenství, je zaručeno vyplacení „vyrovnávacího“ příspěvku, který je roven rozdílu mezi oběma výše uvedenými částkami.“

Článek 30, nazvaný „vnitrostátní služební požitky“, mimo jiné stanoví, že

„částka, kterou hradí škola členům učitelského sboru, je rozdíl mezi celkovou částkou platů, příspěvků a přídavků, stanovených pro každého z nich tímto řádem a vypočítaných podle podmínek, které jsou v něm uvedeny a celkovou částkou služebních požitků, které jsou vypláceny vnitrostátními úřady v měně země, kde učitelé působí, a to na základě (směnného kurzu) .., který je potvrzen alespoň jednou za půl roku zástupcem Nejvyšší rady“.

Pravidlo uvedené v čl. 24 odst. 2 bylo zavedeno do pracovního řádu pro učitele v roce 1966, protože z důvodu rozdílů mezi vnitrostátními daněmi v různých členských státech byla vážně ohrožena rovnost čistých příjmů mezi učiteli. Nejvyšší rada tedy rozhodla, pro zajištění jednotných příjmů, kompenzovat tyto rozdíly „vyrovnávacím“ příspěvkem, pokrývajícím veškeré vnitrostátní zdanění, které přesáhne daň Společenství splatnou z měsíčního příjmu úředníka EHS. Výdaje vzniklé na základě tohoto rozhodnutí měly být financovány podle existujících pravidel financování výdajů Evropských škol.

3. Pokud jde o odvody vnitrostátní daně z platů učitelů, v dohodě mezi vládou Lucemburského velkovévodství a Nejvyšší radou ze dne 13. října 1971, v souladu s článkem 28 Statutu Evropské školy ze dne 12. dubna 1957, je mimo jiné uvedeno ustanovení (článek 9), podle kterého

„pokud jsou ředitelé, učitelé i administrativní zaměstnanci přiděleni škole, jsou osvobození ode všech daní z platů, požitků a náhrad hrazených školou jako doplněk požitků hrazených úřady země původu, přičemž tyto požitky jsou předmětem daně příslušné země původu“.

Článek 9 dohody uzavřené mezi Belgickým královstvím a Nejvyšší radou dne 12. října 1962 je formulován téměř stejně.

Dohoda mezi italskou vládou a Nejvyšší radou, uzavřená dne 5. září 1963, stanoví ve svém článku 7, ve verzi změněné protokolem ze dne 14. května 1971 výměnou dopisů ze dne 16. listopadu 1976, že

„ředitelé, učitelé i administrativní zaměstnanci, kteří nemají italskou státní příslušnost a neměli před založením školy v Itálii obvyklé místo pobytu, mají nárok na následující výsady a imunity:

…

c) osvobození od daně z příjmu fyzických osob z platů, požitků a náhrad, které jsou jim vypláceny školou jako odměna. Italská vláda si však vyhrazuje právo vzít v úvahu tyto odměny za účelem stanovení míry zdanění příjmů z ostatních zdrojů“.

Předtím, než Nejvyšší rada souhlasila na svém zasedání ve dnech 1. a 2. prosince 1970 se zněním výše uvedeného článku 7, delegace ostatních členských států, kromě Itálie, konstatovaly, že tyto podmínky jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyšší rady, se stávající praxí v Itálii a se stávající praxí v ostatních členských státech v tom, že toto osvobození se neuplatňuje pro italské státní příslušníky. Protože však zástupce italské vlády potvrdil, že v praxi nenastanou problémy, protože evropské přídavky nebyly nikdy zdaněny, Nejvyšší rada dala svůj souhlas s výše uvedeným protokolem s tím, že takto bude možné vyřešit problém italských zaměstnanců školy stejným způsobem jako v ostatních zemích – sídlech Evropské školy, přičemž si vyhradila právo vrátit se k tomuto problému při změně současné situace.

Dohoda mezi Nizozemským královstvím a Nejvyšší radou uzavřená dne 29. dubna 1979 neobsahuje ustanovení o osvobození od daně z příjmů. Na otázku položenou Soudním dvorem vysvětlila nizozemská vláda, že jestliže ze zásadních důvodů Nizozemí nepřiznává osvobození od daně z příjmů nizozemským učitelům, pokud se jedná o platy vyplácené školou v Bergenu podle pracovního řádu pro učitele, daň z těchto platů není placena učiteli, ale nizozemským ministerstvem školství. V korespondenci o výše uvedené dohodě je uvedeno, že byl mimo jiné jednohlasně schválen následující bod:

„I když ze zásadních důvodů si Nizozemí nepřeje přiznat řediteli, učitelům a dočasně přiděleným administrativním zaměstnancům školy osvobození od daně z požitků vyplácených zaměstnancům školy z vlastního rozpočtu školy, je nicméně připraveno určit oficiální orgán, který bude pověřen, v tomto případě prostřednictvím školy, vyrovnat tuto daň se zaměstnanci nebo k jejich prospěchu. Tento proces je prováděn následujícím způsobem: částka k vyrovnání bude pro každý konkrétní případ stanovena odpočtem částky rovnající se dani, kterou má dotyčná osoba zaplatit podle nizozemských zákonů, z výše daně, která by vznikla, kdyby nebyly brány do úvahy žádné platy, požitky a náhrady, které škola vyplácí dotyčné osobě ze svého vlastního rozpočtu.“

Ve Spolkové republice Německo bylo přijato dne 9. července 1970 spolkové nařízení, udělující určité výsady a imunity zaměstnancům Evropské školy v Karlsruhe, podle kterého

„oba příplatky, které Nejvyšší rada Evropských škol vyplácí řediteli a učitelům Evropské školy v Karlsruhe podle ustanovení pracovního řádu pro učitele Evropských škol, jsou osvobozeny v příslušném poměru od daně z příjmů“.

C – Spor v původním řízení a předběžné otázky

1. Pokud jde o Evropskou školu v Culhamu, nebyla uzavřena žádná dohoda mezi vládou Spojeného království a Nejvyšší radou o osvobození z platů, požitků a náhrad vyplacených Evropskou školou v Culhamu jejímu řediteli a členům učitelského sboru od daně z příjmu. Žádné britské právní ustanovení se výslovně nezabývá touto otázkou.

Praxe používaná v britských finančních úřadech je nevybírat daně z částek vyplacených Evropskou školu v Culhamu jejím učitelům, kteří mají státní příslušnost jiného členského státu. Nepřiznává však toto osvobození britským učitelům na Evropské škole v Culhamu.

Pokud jde o osvobození učitelů z jiných členských států od daňové povinnosti, je nicméně sporné, zda ustanovení samotného vnitrostátního práva dávají dostatečnou právní základnu, a jaké je v tomto případě ustanovení, na které je možné se odvolat. Britské finanční úřady se v tomto ohledu odvolávají v první řadě na různé dohody o dvojím zdanění, které obsahují ustanovení o osvobození od britské daňové povinnosti buď platů vyplácených jiným státem, či vyplácených z fondů tímto státem založeným k úhradě služeb poskytnutých tomuto státu v provádění veřejných funkcí, anebo platů profesorů a učitelů jiného státu, kteří vyučují na britské škole během období nepřesahujícího dva roky. Dále se odvolávaly, v případě učitelů z jiných zemí než Irsko, na sekci 373 Income and Corporation Taxes Act 1970 o konzulech a ostatních úředních zástupcích jiných států ve Spojeném království. Použitelnost těchto ustanovení byla však zpochybněna z důvodu, že učitelé z jiných členských států pracují obvykle na Evropské škole v Culhamu během období delšího než dva roky, že poskytují své služby nikoli v rámci výkonu veřejné služby jinému státu, ale v Evropské škole, která není úřadem jiného státu a která jim vyplácí předmětné částky ze svého vlastního rozpočtu, a že nejsou konzulové ani úředníci konzulátů nebo zaměstnanci oficiálního úřadu nebo zastoupení cizího státu, ale zaměstnanci Evropské školy, v jejíž jsou pravomoci a jejíž úkoly plní.

Rozhodnutí britských úřadů zdanit daní z příjmů evropský příplatek britských učitelů školy v Culhamu bylo diskutováno v Nejvyšší radě od května do prosince roku 1979.

Při této příležitosti zástupci vlád všech členských států s výjimkou Spojeného království, a také zástupci Komise, vyjádřili svůj názor, že rozhodnutí Nejvyšší rady z ledna roku 1957, dodržované všemi ostatními členskými zeměmi, je povinné pro britskou vládu, která tedy bude muset přijmout, stejně jako ostatní členské státy, kterých se to týká, nezbytná opatření k jeho zabezpečení. Prohlásili, že změna buď tohoto rozhodnutí, nebo čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele, které zabezpečují rovnost platu nezávisle na státní příslušnosti učitelů, není žádoucí a usoudili, že britská vláda bude muset nalézt řešení, aby napravila rozpočtové následky, které jsou výsledkem jejího stanoviska ve věci školy v Culhamu.

Britská vláda usoudila, že není vázána rozhodnutím Nejvyšší rady z ledna roku 1957 a odmítla plán přijetí legislativních opatření, která by britským učitelům z Evropské školy v Culhamu, již tak velmi dobře placeným ve srovnání s ostatními britskými učiteli, přiznala osvobození od daní. Nutné schválení takového opatření britským parlamentem by ostatně nebylo pravděpodobné. Vláda také zamítla možnost hradit prostřednictvím Department of Education and Science „vyrovnávací“ příspěvek podle čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele. K britským členům učitelského sboru Evropské školy v Culhamu, jakožto britským občanům s pobytem ve Spojeném království, nemůže být přistupováno jiným způsobem, než ke všem ostatním britským učitelům na kterékoli škole Spojeného království. Pokud se chtěla Nejvyšší rada vyhnout dodatečným nákladům, které mohou pro rozpočet školy v Culhamu vyplynout z použití čl. 24 odst. 2 na učitele, britská vláda by byla ochotna vyloučit uplatnění tohoto článku v rámci dohody mezi ní a Nejvyšší radou uzavřené podle článku 28 Statutu Evropské školy.

2. Pan Derrick Hurd je britský občan a má trvalý pobyt ve Spojeném království. Je ředitelem Evropské školy v Culhamu. Z toho titulu má podle výše uvedených ustanovení nárok na následující úhrady:

- plat od britského Department of Education and Science vypočítaný na základě platových tabulek pro učitele na základních a středních školách v Anglii a Walesu (dále jen „vnitrostátní plat“);

- doplňkový plat Evropské školy určený k vyrovnání základního platu na úroveň určenou pracovním řádem pro učitele na Evropských školách (dále jen „evropský příplatek“);

- určité náhrady hrazené Evropskou školou na základě pracovního řádu pro učitele.

Podle výše uvedené praxe daňový inspektor usoudil, že nejen vnitrostátní plat Derricka Hurda, ale i evropský příplatek a náhrady hrazené Evropskou školou jsou příjmy zdanitelné podle britských právních předpisů o dani z příjmů. Na tomto základě vystavil daňový výměr za fiskální roky 1978-1979 a 1979-1980.

3. Derrick Hurd podal proti tomuto daňovému výměru žalobu u Special Commissioners, což je první stupeň soudní pravomoci v oblasti daně z příjmu.

Na podporu své žaloby uvedl D. Hurd zejména, že evropský příplatek placený Evropskou školou je podle práva Společenství osvobozen od vnitrostátní daně z příjmu; problematika náhrad placených Evropskou školou nebyla v první fázi na základě společného souhlasu stran diskutována. D. Hurd zejména uvedl:

- že článek 5 Smlouvy o EHS ukládá vládě Spojeného království povinnost respektovat rozhodnutí přijaté během zasedání Nejvyšší rady ve dnech 25., 26. a 27. ledna 1957 o osvobození evropského příplatku učitelům od daně z příjmů;

- že není-li toto rozhodnutí uplatněno, jedná se o diskriminaci ve smyslu článku 7 Smlouvy o EHS;

- že podle článku 3 aktu o podmínkách přistoupení je vláda Spojeného království povinna respektovat toto rozhodnutí, protože:

- na jedné straně, Statut Evropské školy představuje dohodu ve smyslu druhé věty odstavce 1 tohoto článku a rozhodnutí Nejvyšší rady bylo předmětem společné dohody smluvních stran na tomto statutu, přičemž přistoupení Spojeného království k tomuto statutu má za následek přijetí rozhodnutí Nejvyšší rady,

- na druhé straně, původní členské státy, na jejichž území byly založeny Evropské školy, respektovaly rozhodnutí Nejvyšší rady a Spojené království se nachází ve stejné situaci jako tyto státy podle odstavce 3 uvedeného článku.

Daňový inspektor se postavil proti tomuto výkladu. Uvedl mimo jiné, že jakákoli povinnost, která připadne Spojenému království na základě rozhodnutí Nejvyšší rady neuděluje práva jednotlivcům. Dále tvrdil, že Soudní dvůr nemá pravomoc podat výklad skutečnosti nespadající do článku 3 aktu o podmínkách přistoupení, protože používání tohoto článku je ve výhradní pravomoci vnitrostátních soudů.

4. Special Commissioners se v tomto sporu rozhodli dne 14. února 1984 předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1 a) Má v rámci výkladu článku 3 aktu přiloženého ke smlouvě o přistoupení k Evropskému hospodářskému společenství ze dne 22. ledna 1972 Soudní dvůr pravomoc předběžně rozhodnout o otázce, zda se formulace „jakékoli další dohody sjednané původními členskými státy o fungování Společenství nebo související s činností Společenství“ (čl. 3 odst. 1), rovněž jako formulace „prohlášení, usnesení nebo jiná stanoviska..., jež se týkají Evropských společenství a jež byla přijata vzájemnou dohodou členských států“ (čl. 3 odst. 3) vztahují na konkrétní záležitost?

b) je-li tomu tak, má potom Spojené království na základě uvedeného článku 3 povinnost vyplývající z práva Společenství zavést do vnitrostátního práva zvláštní rozhodnutí přijaté na zasedání v lednu 1957, podle kterého členové učitelského sboru Evropské školy by měli být osvobozeni od veškerých daní ze svých platů a náhrad (jiných než část jejich platu, která odpovídá jejich vnitrostátním platům), vzhledem k okolnostem, za kterých bylo toto rozhodnutí přijato, k jeho následujícímu vývoji, k aktům, které upravují Evropské školy a jejich správní rady, stejně jako k reakcím šesti původních členských států na toto rozhodnutí před vstoupením v platnost výše uvedené smlouvy o přistoupení (1. ledna 1973)?

2) Podpůrně, má Spojené království podle článku 5 nebo článku 7 Smlouvy o EHS (a výše uvedené smlouvy o přistoupení) nebo podle jakéhokoli jiného ustanovení práva Společenství (s výjimkou článku 3 aktu připojeného ke smlouvě o přistoupení), povinnost vyplývající z práva Společenství zavést do vnitrostátního práva uvedené rozhodnutí?

3) V případě, že by Spojené království mělo povinnost výše uvedenou v otázce 1 b) nebo otázce 2), je člen učitelského sboru Evropské školy založené ve Spojeném království oprávněn dle práva Společenství odvolat se na toto rozhodnutí před vnitrostátním soudem Spojeného království (pokud toto rozhodnutí není provedeno do vnitrostátního práva ve Spojeném království)?“

Ve zdůvodnění tohoto předkládacího rozhodnutí uvedli Special Commissioners k článku 5 smlouvy o EHS že, pokud můžeme uznat, že Evropská škola přispívá ke zjednodušení chodu orgánů Společenství, bylo by navíc potřeba, aby zdanění evropského příplatku britských učitelů bylo ke škodě školy v Culhamu.

Pokud jde o článek 7 Smlouvy o EHS, rozdíly v situaci mezi britskými učiteli a učiteli z jiných států vznikají ve skutečnosti z rozdílů mezi daňovými systémy členských států a dohod o dvojím zdanění v této oblasti. Ovšem neexistence harmonizace daňových systémů nemůže vytvořit diskriminaci. Ostatně, samo rozhodnutí Nejvyšší rady zvýhodňuje učitele ze států, kde jsou vnitrostátní platy nízké.

Pokud jde o článek 3 aktu o přistoupení, který má zaručit přijetí „acquis Společenství“ novými členskými státy, uznává se, že Statut Evropské školy je dohodou podle druhé věty čl. 3 odst. 1. Kromě toho je ovšem třeba zkoumat, zda z přistoupení k tomuto statutu vyplývá automaticky povinnost uskutečňovat rozhodnutí Nejvyšší rady či zda toto rozhodnutí může být považováno za „stanovisko“ podle čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení. Pokud jde o čl. 3 odst. 1, Special Commissioners mají za to, že povinnosti vyplývající z těchto dohod spadají do pravomoci mezinárodního práva a nemají přímý účinek v dotyčných státech. Rozhodnutí Nejvyšší rady také zřejmě netvoří nedílnou součást Statutu Evropské školy a Nejvyšší rada zřejmě také nemohla přijmout rozhodnutí, které by zavazovalo vlády v této oblasti. Pokud jde o čl. 3 odst. 3, bylo by překvapující, kdyby toto ustanovení vytvářelo povinnosti v oblasti práva Společenství, zatímco dohody vztahující se k odstavci 1 by je nevytvářely. Koncepce tohoto odstavce zřejmě ukazuje, že ustanovení, kterých se týká, nemají přímý účinek. Rozhodnutí Nejvyšší rady zřejmě představuje spíše přání než stanovisko založené na společné dohodě, což bylo potvrzeno opatřeními, která přijalo pět členských států k tomu, aby toto rozhodnutí zavedly. Kdyby existovala povinnost rovnající se povinnostem zavedeným směrnicí, zřejmě by v rozhodnutí nechybělo upřesnění, že má přímý účinek.

D – Písemná část řízení u Soudního dvora

Předkládací rozhodnutí bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 17. února 1984.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložili svá písemná vyjádření Derrick Hurd, zastoupený Francisem Jacobsem, Queen’s Counsel, jednajícím podle pokynů Johna H. Overse z Berwin Leighton, Solicitors, vláda Spojeného království, zastoupená R. N. Ricksem z Treasury Solicitors Department, jako zmocněncem, za pomoci Richarda Plendera, vláda Dánského království, zastoupená Lauridsem Mikaelsenem, právním poradcem Ministerstva zahraničních věcí a Komise Evropských společenství, zastoupená Jürgenem Grünwaldem, členem jejího právního oddělení, jako zmocněncem.

Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení. V souladu s článkem 21 statutu Soudního dvora EHS požádal Soudní dvůr účastníky řízení a italskou a nizozemskou vládu, aby před jednáním písemně odpověděli na určité otázky a poskytli Soudnímu dvoru určité informace, které se týkají praxe v oblasti zdanění evropských příplatků v Itálii a Nizozemí v případě učitelů, kteří mají státní příslušnost státu sídla Evropské školy, na které vyučují, původu a působnosti čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele a diskusích Nejvyšší rady o zdanění evropských příplatků všeobecně, a zvláště na Evropské škole v Culhamu. Jako odpověď na tyto otázky bylo Soudnímu dvoru zasláno určité množství dokumentů a informací, které byly začleněny do výše uvedeného popisu skutkové podstaty.

II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

A – Vyjádření Derricka Hurda

1. a) Pokud jde o otázku 1 a) týkající se pravomoci Soudního dvora, má Derrick Hurd za to, že Soudní dvůr často podával výklad aktů mimo rámec smluv, jako byl zejména výklad Všeobecné dohody o clech a obchodu – GATT (viz rozsudek ze dne 16. března 1983, Società petrolifera italiana SpA a Michelin italiana SpA, 267 až 269/81, Recueil s. 801). V daném případě se zásadní otázka týkala výkladu článku 3 aktu o přistoupení, který spadá do pravomoci Soudního dvora. Není každopádně reálné navrhovat, aby Soudní dvůr odmítl rozhodnout o této první otázce, zatímco se bude zabývat stejnou problematikou při rozhodování o podpůrných otázkách týkajících se článků 5 a 7 Smlouvy o EHS, u kterých není žádných pochyb o tom, že spadají do pravomoci Soudního dvora.

Odpověď na tuto otázku je tedy kladná.

b) pokud jde o základ první otázky, je zřejmé, že Statut Evropské školy představuje dohodu podle čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení. Cílem a základním účelem smlouvy a aktu o přistoupení bylo vyrovnat situaci zakládajících a nových členských států, pokud jde o „acquis Společenství“ jako celek, a to i pokud se jednalo o práva a povinnosti, které neměly svůj právní základ v zakládajících smlouvách Společenství. K povinnostem vyplývajícím ze Statutu Evropské školy se tak zavazovaly i členské státy na základě smlouvy o přistoupení.

Rozhodnutí Nejvyšší rady ze dnů 25., 26. a 27. ledna 1957 o osvobození od vnitrostátních daní bylo sice přijato před podpisem Statutu Evropské školy v dubnu 1957, avšak bylo přijato na základě tohoto statutu, protože zůstalo v platnosti a bylo přijato státy, které tento statut vytvořily a které ho ratifikovaly s plnou znalostí jeho následků. Toto rozhodnutí je proto na základě statutu závazné.

Nejvyšší rada měla pravomoc k přijetí takového rozhodnutí. Dotyčné vlády totiž mohly zavázat samy sebe takovým rozhodnutím; toto rozhodnutí získalo charakter neodvolatelné povinnosti na základě svého uplatňování během několika let a je příliš pozdě zpochybňovat jeho platnost po více než dvaceti letech po jeho přijetí a vzhledem k praxi smluvních států, která poté následovala.

V každém případě je obsah článku 3 aktu o přistoupení dostatečně široký, aby zahrnul povinnosti, které, i když nevyplývají přímo ze statutu, tvoří součást acquis Společenství daného existencí soustavné a jednotné praxe přiznávat osvobození od daně včetně odpovídajícího opinio iuris v původních členských státech před přistoupením Spojeného království. Tato praxe je důkazem právní povinnosti, která existovala během přistoupení Spojeného království. Dotyčné členské státy se každopádně cítily být vázány společnou nepsanou dohodou tvořící součást acquis Společenství.

Praxe uplatňovaná Spojeným královstvím ostatně sama o sobě dokazuje existenci této povinnosti v tom, že evropský příplatek učitelů ze zemí mimo Británii je osvobozen od vnitrostátní daně. Oproti tomu, obě tvrzení hájená postupně britskými daňovými úřady, tj. použitelnost dohod o dvojím zdanění a tvrzení o interních právních předpisech, nejsou podložena, jak vyplývá z detailní analýzy předmětných ustanovení. Toto osvobození, všeobecně používané ve prospěch učitelů, kteří nemají britskou státní příslušnost, a které nemá základ ve vnitrostátním právu Spojeného království, je ve skutečnosti částečným uplatněním sporné povinnosti přiznávat daňové osvobození.

Derrick Hurd má tedy za to, že Spojené království má povinnost přiznávat daňové osvobození podle článku 3 aktu o přistoupení.

2. a) Pokud jde o druhou otázku, Derrick Hurd má za to, že předmětná povinnost je uložena Spojenému království i podle článku 5 Smlouvy o EHS. Na rozdíl od pochybností, které vyjádřili Special Commissioners, tento článek podle něj vytváří sám o sobě povinnosti nad a za rámec povinností daných v smlouvě a v aktu o přistoupení.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá (viz rozsudky ze dne 15. září 1981, Lord Bruce of Donington, 208/80, Recueil s. 2205, a ze dne 10. února 1983, Lucembursko v. Parlament, 230/81, Recueil s. 255), že článek 5 ukládá členským státům povinnosti nezávisle na ostatních ustanoveních práva Společenství, jako „povinnost nepřijímat ustanovení, která brání vnitřnímu chodu orgánů“ a „vzájemné povinnosti loajální spolupráce“. Článek 5 ukládá členským státům všeobecnou povinnost spolupráce za účelem usnadnění uskutečnění cílů Společenství (viz rozsudky ze dne 14. července 1976, Kramer, 3, 4 a 6/76, Recueil s.1279, a ze dne 4. října 1979, Francie v. Spojené království, 141/78, Recueil s. 2923).

Článek 5 by měl být pojímán jako článek doplňující povinnosti uvedené v článku 3 aktu o přistoupení, který se výslovně týká předmětné oblasti, a jako článek, který ukládá všeobecnou povinnost spolupráce za účelem uskutečnění cílů tohoto aktu.

Zdanění evropského příplatku je na újmu Evropské školy v Culhamu, Evropským školám obecně a samotnému Společenství. Pokud jde o úředníky Společenství, Soudní dvůr konstatoval ve svém rozsudku ze dne 16. prosince 1960 (Humblet v. Belgie, 6/60, Recueil s. 1125), že osvobození platů od veškerých vnitrostátních daní je nutné pro zachování moci Společenství určovat čistou a skutečnou výši platů, aby byla zaručena rovnost zacházení pro úředníky různých státních příslušností a aby bylo zabráněno tomu, aby byl nábor úředníků - státních příslušníků určitých členských států obtížnější. Stejné důvody se uplatňují i v případě Evropské školy. Zdanění britských učitelů Evropských škol způsobuje diskriminaci mezi učiteli, která je na škodu jednotě zaměstnanců a harmonické a pozitivní pracovní atmosféře na škole. Tento postoj vlády Spojeného království konečně tvoří překážku k uzavření dohody mezi ní a školou.

Tato situace škodí, z důvodu úzkého vztahu mezi Evropskou školou a orgány Společenství, i samotnému Společenství. Evropská škola má za úkol usnadnit chod orgánů Společenství tím, že poskytuje možnost vzdělání dětem jejich zaměstnanců. Usnadňuje tak jak nábor, tak i přesuny úředníků do různých míst Společenství, jak to Soudní dvůr uznal ve svém rozsudku ze dne 24. února 1981 (Carbognani a Coda Zabetta, 161 a 162/80, Recueil s. 543). Vztah mezi Evropskou školou a Společenstvím je vyjádřen v pravidlech týkajících se správního a rozpočtového řízení školy. Mimo to, podle čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele, odmítnutí daňového osvobození má následky v oblasti přidělování vyrovnávacího příspěvku. Jak vyplývá z výpočtu přiloženého k vyjádření Derricka Hurda, tento vyrovnávací příspěvek by pro období od září 1978 do dubna 1979 činil v prvním stádiu 3 932 GBP, vedle vnitrostátního platu 5 176 GBP a evropského příplatku 8 384 GBP. Protože tato náhrada je považována za zdanitelnou, navýšila by se postupně na celkovou částku 21 762 GBP. Hrazení tohoto vyrovnávacího příspěvku je prováděno z rozpočtu Společenství a tím by toto odmítnutí osvobození mělo za následek neoprávněný příjem členského státu, a to k tíži Společenství.

b) Pokud jde o článek 7 Smlouvy o EHS, nejedná se zde o účinek vytvořený rozdílnými daňovými systémy členských států, ale o skutečnost, že britští učitelé Evropské školy v Culhamu jsou podrobeni zdanění evropského příplatku, zatímco učitelé z jiných zemí jsou od této daně osvobozeni ve všech členských státech. Diskriminace vyplývá z faktu, že Spojené království přiznává osvobození od daní v případě učitelů z jiných zemí, nikoliv však britských učitelů, a to bez jakéhokoli zdůvodnění v ustanoveních vnitrostátního práva. Je tak vytvořena zbytečná, neoprávněná a svévolná diskriminace ke škodě vlastních státních příslušníků, což je v rozporu s článkem 7 a všeobecnou zásadou rovnosti.

c) Derrick Hurd se následně odvolal na všeobecné právní zásady. Podle zásady o respektu oprávněného očekávání a ochrany oprávněné důvěry jsou učitelé Evropské školy oprávněni spoléhat na předmětnou povinnost, která je jasně uvedena v rozhodnutí z roku 1957 a od té doby jednotně používána. Podle zásady dobré víry přísluší Spojenému království se jí řídit. Protože Spojené království nevyjádřilo v tomto ohledu výhrady ani během přistoupení ke smlouvě, ani během založení Evropské školy v Culhamu, zásada „překážky uplatnění žalobního nároku“ odporuje tomu, aby se Spojené království pokusilo nyní odmítnout rozhodnutí Nejvyšší rady. Konečně, odmítnutí osvobození je v rozporu se zásadou solidarity Společenství, což je autonomní a základní zásada práva Společenství.

3. Pokud jde o třetí otázku týkající se přímého účinku povinnosti daňového osvobození, Derrick Hurd má za to, že tato povinnost je dostatečně přesná, jasná a bezpodmínečná k tomu, aby měla tento účinek. Není doprovázena žádným omezením ze strany členských států a její charakter ji činí beze zbytku způsobilou mít přímý účinek v právních vztazích mezi členskými státy a jejich občany. Ať už je tedy její právní podstata jakákoli, má tato povinnost přímý účinek.

Závěrem navrhuje Derrick Hurd odpovědět na otázky Special Commissioners takto:

1) Podle práva Společenství jsou členské státy povinny osvobodit učitele na Evropské škole od všech daní z jejich platů a náhrad jiných, než je část jejich platu odpovídající platu vnitrostátnímu.

2) Tato povinnost může být přímo vynutitelná u soudů členských států.

B – Vyjádření vlády Spojeného království

1. a) Pokud jde o otázku 1 a), má vláda Spojeného království za to, že ačkoli má Soudní dvůr podle čl. 1 odst. 3 smlouvy o přistoupení jasnou pravomoc vydávat rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu aktu o přistoupení, včetně jeho článku 3, nepřísluší mu podávat výklad a definovat jiné „otázky“. Rozhodnutí, zda tyto „otázky“ skutečně obsahují charakteristiky popsané v článku 3, je úkolem nikoli práva Společenství, ale jeho použití na specifický případ, což nespadá do pravomoci Soudního dvora v oblasti rozhodnutí o předběžných otázkách.

Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se jiných norem než těch, které jsou uvedeny v článku 177 Smlouvy o EHS. Dohody přijaté zástupci vlád podle první věty čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení nebo, a tím spíše, podle druhé věty tohoto ustanovení, se ho netýkají.

Pravomoc Soudního dvora je pravomocí přidělenou. Při rozhodování o své pravomoci podat výklad některých mezinárodních smluv se tak Soudní dvůr opíral o skutečnost, že předmětné smlouvy byly akty orgánů, nebo že na ně může být takto pohlíženo (viz rozsudek ze dne 30. dubna 1974, Haegeman, 181/73, Recueil s. 449, a výše uvedený rozsudek ze dne 16. března 1983, Società petrolifera italiana SpA a Michelin italiana SpA). Pokud jde o dohody podle čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení, bylo považováno za nezbytné přijmout jednotlivé protokoly, které přisuzují pravomoc Soudnímu dvoru, jako je tomu v případě výkladu dohody ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Pokud jde o první větu čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení, právní autoři mají ve velké míře za to, že Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat, zda členský stát dodržel rozhodnutí nebo dohodu zástupců členských států v Radě EHS, což je argument, který by se měl o to více uplatňovat na dohody podle druhé věty tohoto odstavce. Pokud jde o znění čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení, je neurčité a odvolává se na přijetí politických postojů členských států mimo Radu EHS. Před smlouvou o přistoupení neměl Soudní dvůr pravomoc k podávání výkladu o takových postojích a tato pravomoc mu aktem o přijetí nebyla svěřena.

Spor mezi stranami se v tomto případě týká spíše výkladu rozhodnutí Nejvyšší rady a posouzení chování členských států, kde existují Evropské školy, než výkladu článku 3 aktu o přistoupení. Soudnímu dvoru nepřísluší určovat právní základ, na kterém je postaven Statut Evropské školy nebo určovat povinnosti členských států vyplývající z tohoto statutu nebo z předmětného rozhodnutí. Do funkcí Soudního dvora nepatří analyzovat stanoviska členských zemí za účelem určení, zda byly přijaty na základě společného souhlasu, nebo o nich podávat výklad za účelem stanovení, zda z nich vyplývají povinnosti.

Vláda Spojeného království tedy navrhuje odpovědět na první část první otázky následujícím způsobem:

V rámci výkladu článku 3 aktu o přistoupení má Soudní dvůr pravomoc rozhodnout v řízení o předběžných otázkách o významu termínů „jakékoli další dohody sjednané původními členskými státy o fungování Společenství nebo související s činností Společenství“ (čl. 3 odst. 1), stejně jako o termínech „prohlášení, usnesení nebo jiná stanoviska …, jež se týkají Evropských společenstvím a jež byla přijata vzájemnou dohodou členských států“ (čl. 3 odst. 3) tak, aby určil vnitrostátním soudům prvky, které je třeba vzít v úvahu při uplatňování tohoto článku. Soudnímu dvoru naopak z tohoto článku, ani z jakéhokoli jiného ustanovení, nevyplývá žádná pravomoc k podávání výkladu ostatních dohod uzavřených původními členskými státy, ani k podávání výkladu prohlášení, usnesení … nebo jiných stanovisek podle tohoto článku anebo jiných otázek spojených s těmito dohodami, prohlášeními, usneseními nebo stanovisky.

b) Na druhou část první otázky nelze odpovědět, aniž by byl podán výklad rozhodnutí Nejvyšší rady a zhodnoceny okolnosti v době jeho vzniku a dalšího působení. Toto rozhodnutí se totiž týkalo pouze Evropské školy v Lucemburku, a to vzhledem k tehdejšímu postoji lucemburské vlády. Nebylo tedy určeno k ustanovení povinného pravidla, na což ostatně Nejvyšší rada neměla pravomoc, ale definovalo stanovisko k jednání o dohodě podle článku 28 statutu. Podle tohoto výkladu toto rozhodnutí nemůže být závazné pro Spojené království podle článku 3 smlouvy o přistoupení.

Žádná taková povinnost, která je předmětem otázky, nevyplývá z čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení, protože přistoupení Spojeného království ke statutu neukládalo přijetí sporného rozhodnutí Nejvyšší rady nebo důsledků, které Derrick Hurd přičítá tomuto rozhodnutí. Ani čl. 3 odst. 3 nevytváří o nic více povinnost, protože stanoviska členských států týkající se rozhodnutí nebyla přijata vzájemnou dohodou.

Sporné rozhodnutí není součástí základu, na kterém byl vypracován Statut Evropské školy. Statut nezmiňoval ani zdaňování platů učitelů ani otázku vlastních platů. Neopravňuje Nejvyšší radu přijímat rozhodnutí, která ukládají členským státům povinnost udělovat výsady a imunity učitelům. Pozorný rozbor zápisu z předmětného zasedání Nejvyšší rady totiž ukazuje, že sporné rozhodnutí se týká pouze Evropské školy v Lucemburku, že tomuto rozhodnutí předcházel návrh lucemburského člena Nejvyšší rady, který se tohoto rozhodnutí týkal, a o němž se jeden z členů Nejvyšší rady nemohl vyjádřit a další k němu vyjádřil své výhrady, že toto zasedání mělo pravomoc pouze k předložení návrhů vnitrostátním úřadům a že nevyjádřilo přání, aby rozhodnutí získalo právní nebo alespoň formální statut tím, že by bylo zavedeno do Statutu Evropské školy nebo do pracovního řádu pro učitele.

I když se předpokládalo, že toto rozhodnutí bude uplatněno na všech Evropských školách ve všech členských státech na neomezenou dobu a že bude ukládat povinnosti členským státům, nestalo se povinným pro Spojené království jen z důvodu přistoupení Spojeného království ke Statutu Evropské školy. Praxe mezinárodního práva a judikatura mezinárodních soudů odporuje tezi, že dřívější dokument, ke kterému se dotyčný stát nepřipojil, může získat závazný status prostřednictvím pozdější smlouvy. Ustanovení mezinárodních smluv v mezinárodním právu nespojují svou část s jakýmkoli aktem předcházejícím dni vstoupení této části smlouvy v platnost.

Ani sporné rozhodnutí, ani praxe původních členských států nemají význam „stanoviska“ podle čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení. Rozhodnutí nemůže představovat takové stanovisko, protože nebylo přijato členskými státy, ale budoucí Nejvyšší radou Evropské školy. Praxe původních členských států je v jednotlivých státech příliš odlišná, než aby mohla vyústit ve vzájemnou dohodu. Vzhledem k této různosti není každopádně obsah jakékoli dohody typu, který se vztahuje k čl. 3 odst. 3, takového charakteru, aby ukládal původním nebo novým členským státům za povinnost osvobození od daní. Žádný prvek tohoto ustanovení nemění nezávazné politické stanovisko na povinný právní závazek.

Vláda Spojeného království má tedy za to, že na druhou část první otázky je nutno odpovědět záporně.

2. a) Pokud jde o článek 5 Smlouvy o EHS, vláda Spojeného království má za to, že první věta tohoto článku ukládá členským státům povinnost přijmout veškerá opatření k plnění závazků, které vyplývají ze smlouvy nebo z aktů orgánů. Sporné rozhodnutí ale neukládalo povinnosti. V každém případě Nejvyšší rada není orgánem Společenství.

Zdaňování evropského příplatku neohrožuje dosažení cílů Společenství, stejně jako osvobození od daní jej neusnadní. Vybírání daní nezatíží ani Evropskou školu v Culhamu. Podmínky druhé a třetí věty článku 5 tedy nejsou naplněny.

Ve svém výše uvedeném rozsudku ze dne 15. září 1981 (Lord Bruce of Donington) uvedl Soudní dvůr, že v případě neexistence jakéhokoli ustanovení o daňovém osvobození mají členské státy právo zdaňovat případné příjmy členů Evropského parlamentu z výkonu jejich mandátu. Tato zásada se uplatní v alespoň stejné míře u učitelů Evropských škol. Na druhé straně, zdůvodnění Soudního dvora na základě článku 5, s ohledem na vnitřní rozhodnutí Parlamentu týkající se náhrad pobytových a cestovních výdajů, není v tomto případě uplatnitelné, protože Evropská škola není orgánem Společenství a evropský příplatek není náhradou výdajů; vybírání daní tedy nevyvolá, jako v případě výše uvedeného rozsudku, to, že by systém příspěvků posuzovaly vnitrostátní úřady místo orgánu, jehož vnitřní chod členské státy nesmí omezovat.

b) Pokud jde o článek 7 Smlouvy o EHS, situace, na kterou si stěžuje Derrick Hurd, vyplývá z ustanovení vnitrostátního práva v oblasti daní, které nestanoví osvobození ve prospěch britských občanů. Nejedná se tedy o diskriminaci „v rámci použití Smlouvy o EHS“, protože se nejedná o oblast touto smlouvou upravenou. Článek 7 navíc neukládá členským státům povinnost přiznávat svým vlastním státním příslušníkům výhodu udělovanou jinak než uplatňováním smlouvy vůči příslušníkům jiných členských států nebo eliminovat rozdíly v právních předpisech mezi členskými státy.

Vláda Spojeného království tedy navrhuje odpovědět na druhou otázku záporně.

3. Třetí otázka, týkající se přímého účinku, nevyvolá žádnou odpověď ze strany Soudního dvora, protože Spojenému království nevyplývá žádná povinnost přiznávat osvobození od daní.

I kdyby tato povinnost existovala, jednalo by se o povinnost přijmout pozitivní opatření vnitrostátního práva, přičemž tato povinnost by byla zároveň podmínečná a nepřesná, protože vnitrostátní úřady musí mimo jiné určit, zda podrobná pravidla provedení povinnosti budou stejná jako pravidla přijatá v Itálii a Nizozemsku.

Ustanovení čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení není ani jasné ani bezpodmínečné. I kdyby obsahovalo povinnost respektovat sporné rozhodnutí, nové členské státy by měly určit, zda jsou povinny zavést všechna rozhodnutí Nejvyšší rady a ve všech jejích částech; v opačném případě by měly určit rozhodnutí nebo části rozhodnutí, která by měla být zavedena stejně jako ostatní úpravy vyplývající z „jiných dohod“ uvedené v čl. 3 odst. 1; původní členské státy by měly určit, v jaké míře jsou vázány touto povinností stejně jako nové členské státy.

Stejné úvahy se uplatňují s ještě větším účinkem na povinnosti vyplývající z čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení, protože v zakládajících smlouvách Společenství se jen s obtížemi dá nalézt méně přesné ustanovení, než je čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení. Prohlášení a usnesení podle těchto ustanovení nevytváří právní závazky, jejichž neplnění je postižitelné Soudním dvorem, ale mají pouze charakter politického závazku.

Dále, povinnost toho typu, která vyplývá z článku 3 aktu o přistoupení není bezpodmínečná, protože závisí na uzavření nebo vyjednání dohod mezi Nejvyšší radou a členským státem podle článku 28 statutu. Takto vzniklo specifické a rozdílné řešení pro Lucembursko a Belgii, pro Itálii a Nizozemsko.

Pokud jde o případnou povinnost vyplývající z článku 5, jednotlivec není oprávněn se na něj odvolávat (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 24. října 1973, Schlüter, 9/73, Recueil s. 1135, bod 39, Rewe-Zentral AG, 10/73, Recueil s. 1175, bod 26).

Pokud jde o článek 7, toto ustanovení má přímý účinek pouze ve spojení s dalšími specifickými ustanoveními smlouvy, přičemž uděluje příslušníku jednoho členského státu právo požívat stejného zacházení jako příslušníkům jiného členského státu, pokud užívá na území jiného členského státu práv, které mu uděluje smlouva (viz např. rozsudky ze dne 21. června 1974, Reyners, 2/74, Recueil s. 631, ze dne 7. července 1976, Watson a Belmann, 118/75, Recueil s. 1185 a ze dne 28. června 1978, Kenny, 1/78, Recueil s. 1489).

Vláda Spojeného království má tedy za to, že na třetí otázku by mělo být odpovězeno záporně.

C – Vyjádření dánské vlády

1. a) Pokud jde o otázku 1 a) týkající se pravomoci Soudního dvora, dánská vláda je toho názoru, že Soudní dvůr má za úkol podávat výklad práva Společenství, ale nemá pravomoc podávat výklad všeobecné smlouvy mezinárodního práva, pokud mu tato smlouva nepřiznává zvláštní pravomoc. Právo Společenství obsahuje původní smlouvy a texty vzniklé z postupů uvedených ve smlouvách; texty vzniklé jinak, cestou dohody mezi státy, patří do práva mezinárodního. Toto rozdělení se odráží v článcích 2 a 3 aktu o přistoupení. Soudní dvůr má pravomoc vykládat článek 3 aktu o přistoupení a má pravomoc rozhodnout, zda určitá dohoda spadá do působnosti článku 3. Oproti tomu se má Soudní dvůr zdržet vlastního výkladu této smlouvy, protože se jedná o všeobecnou smlouvu mezinárodního práva a proto může být předmětem interpretace Soudního dvora pouze, byla-li Soudnímu dvoru svěřena zvláštní pravomoc.

Soudnímu dvoru nelze přiznat všeobecnou pravomoc k výkladům. Mnohá ustanovení v dohodách uzavřených mezi členskými státy, která řeší výklad těchto dohod, jsou v rozporu s tezí o takové všeobecné pravomoci. To je případ soudních dohod i dohody o použitelném právu z roku 1980, která vymezuje omezenější pravomoc pro Soudní dvůr než podle článku 177, nebo dohody ze dne 19. dubna 1972 o založení Evropského univerzitního institutu, která ve svém článku 29 stanoví řešení sporů mezi smluvními státy cestou smírčího řízení.

b) Pokud jde o podstatu, rozhodnutí Nejvyšší rady nemůže být vzhledem k okolnostem svého vzniku a pozdějšímu používání považováno za dohodu podle článku 3 aktu o přistoupení. Dánská vláda se v tomto ohledu připojuje k pochybnostem vyjádřeným Special Commissioners v odůvodnění jejich rozhodnutí o postoupení.

2. Pokud jde o druhou a třetí otázku, má dánská vláda za to, že podle článků 5 a 7 Smlouvy o EHS, ani z jiných ustanovení práva Společenství nevyplývá žádná povinnost převést předmětné rozhodnutí do vnitrostátního práva. I když existuje dohoda mezi stranami, nemůže mít právní důsledky v oblasti práva Společenství podle čl. 5 odst. 1 Smlouvy, protože se jedná o dohodu podle mezinárodního práva, která nemůže být asimilována s právem Společenství na základě širokého výkladu tohoto ustanovení. Nezavedení rozhodnutí Nejvyšší rady rovněž nemůže ohrozit cíle Smlouvy ve smyslu čl. 5 odst. 2. V daném případě se nejedná o porušení článku 7 vzhledem k tomu, že daňové osvobození, kterého požívají ostatní učitelé, je zřejmě založeno na dohodách o zamezení dvojího zdanění.

Závěrem dánská vláda navrhuje odpovědět na otázku 1 a) a b) takto:

Soudní dvůr má pravomoc podávat výklad článku 3 aktu o přistoupení. Předmětné rozhodnutí Nejvyšší rady není dohodou podle článku 3. Spojené království nemá žádnou povinnost vyplývající z práva Společenství podle článku 3 provést rozhodnutí Nejvyšší rady.

Dánská vláda navrhuje odpovědět na druhou otázku záporně a tím pádem se třetí otázka stává bezpředmětnou.

D – Vyjádření Evropské komise

1. a) Pokud jde o otázku 1 a), Komise zdůrazňuje, že v rámci předběžného výkladu aktu o podmínkách přistoupení, ke kterému má Soudní dvůr pravomoc podle čl. 1 odst. 3 smlouvy o přistoupení, pravomoc Soudního dvora zahrnuje pravomoc rozhodnout, zda určitý problém spadá pod smysl termínů v článku 3 zmíněného aktu. Ve skutečnosti se jedná pouze o slovní rozdíl v rozhodnutí, zda problém X spadá pod význam termínu Y, či zda termín Y může být vyložen jako použitelný na problém X. Soudní dvůr vždy zkoumal do základů problémy, jejichž obsah odpovídal článku 177 Smlouvy, ať už byly formulovány jakkoli. Otázka 1 a) by tedy měla být zodpovězena kladně.

b) Pokud jde o otázku 1 b), týkající se výkladu odstavců 1 a 3 článku 3 aktu o podmínkách přistoupení, s ohledem na „rozhodnutí Nejvyšší rady“ z ledna 1957 o daňovém osvobození evropského příplatku je v první řadě nepopiratelné, že Statut Evropské školy a protokol ze dne 13. dubna 1962 tvoří dohody podle čl. 3 odst. 1 aktu, ke kterým Spojené království přistoupilo podle tohoto článku. Pracovní řád pro učitele, který je založen na Statutu Evropské školy, i když byl vydán před přijetím tohoto statutu, tvoří součást ustanovení použitelných pro Evropskou školu, ke kterým má nový členský stát přistoupit. Tím, že nové členské státy přistoupily ke Statutu Evropské školy, přistoupily také ke všem ustanovením sekundárního práva odvozeným z tohoto statutu nebo k němu vztaženým a přijatým v souladu s jeho ustanoveními, jako je tomu v případě pracovního řádu pro učitele. Tím, že Spojené království přistoupilo ke Statutu Evropské školy, přistoupilo nejen k liteře tohoto statutu, ale také k živoucímu organismu tvořenému Evropskou školou, s jejími právními důsledky, historií a tradicemi, a je tak podřízeno účinnosti rozhodnutí přijatých během let.

Tak jako pracovní řád pro učitele, i „rozhodnutí Nejvyšší rady“ tvoří součást souboru ustanovení uplatnitelných pro Evropskou školu, ke kterým Spojené království přistoupilo tím, že přistoupilo ke Statutu Evropské školy.

Otázka, jak mají být učitelé Evropských škol zdaňováni, je problémem práva použitelného pro Evropskou školu a práva Společenství všeobecně, obdobně jako stejná otázka týkající se úředníků Společenství a členů Evropského parlamentu je problémem práva Společenství. Pokud jde o úředníky, je tento problém vyřešen článkem 13 protokolu o výsadách a imunitách. Pokud jde o členy Evropského parlamentu, Soudní dvůr vyplnil mezeru svým výše uvedeným rozsudkem ze dne 15. září 1981 (Lord Bruce of Donington). Ze stejných důvodů potřeboval daňový režim učitelů Evropské školy rozhodnutí na úrovni Společenství, které bylo přijato v lednu 1957 zástupci vlád členských států ESUO. Během tohoto jednání vystupovali zástupci členských států jednak jako členové Nejvyšší rady, kterou vytvořili během zasedání dne 22. června 1954, a zároveň jako zástupci vlád, kteří se sešli, aby upřesnili návrh dohody, kterou jejich vlády měly přijmout v blízké budoucnosti. Působili tak, podle řešeného problému a potřebných pravomocí, v jedné či druhé roli. Nehledě na formulaci zápisu ze zasedání měli ze své pozice zástupců vlád oprávnění rozhodnout o daňovém osvobození evropského příplatku; jednalo se tedy o „rozhodnutí vlád“, nikoli o „rozhodnutí Nejvyšší rady“.

Obě role zástupců vlád měly být jasně odděleny, vzhledem k tomu, že pravomoc Nejvyšší rady se omezuje na úkoly jí svěřené, a to určit organizační zásady Evropské školy a ustavit všeobecné směrnice pro její řízení. Všechny ostatní otázky týkající se založení Evropské školy musí být rozhodnuty zástupci vlád v dané věci. I když po faktickém založení Evropské školy na podzim roku 1954 začala Nejvyšší rada fungovat, zůstaly až do uzavření mezinárodní smlouvy, která dala Evropské škole její statut, některé body, které měli řešit zástupci vlád, jako přijetí Statutu Evropské školy nebo daňové osvobození učitelů, nevyřešené.

„Rozhodnutí vlád“ svým charakterem nepředstavuje samo o sobě dohodu, ke které by mohl nový členský stát přistoupit podle čl. 3 odst. 1 druhé věty aktu. Má sekundární charakter, protože předpokládá přijetí pracovního řádu pro učitele i Statutu Evropské školy, které by měly vytvořit její právní základ. Tyto nástroje právního základu současně nemohly být uplatněny, jak bylo plánováno, bez přijetí „rozhodnutí vlád“, které bylo nezbytné pro zajištění cíle, kterým byla jednotná úroveň platů. Na rozdíl od jiných zdanění srážkou zaměstnavatelem přímo ze mzdy (viz článek 10 prvního pracovního řádu pro učitele) nemohly být daňové odvody nahrazeny, protože veškeré náhrady by samy o sobě byly považovány za zdanitelný příjem, takže by bylo třeba použít nekonečné matematické řady. Následkem toho by se jakýkoli systém platů a celá křehká rovnováha vnitřního řádu škol zhroutily bez základního kamene daňového osvobození evropského příplatku. Ten tedy neznamená téměř diplomatickou výsadu učitelů, ale prostředek jak docílit rovnosti zacházení. Právně má toto „rozhodnutí vlád“ následující aspekty: ukládá členským státům povinnost daňově osvobodit evropský příplatek; potvrzuje, že Statut Evropské školy a pracovní řád pro učitele byly sepsány a založeny implicitně na zásadě tohoto osvobození; vytváří předběžnou podmínku na zavedení a uchování systému jednotných platů pro všechny učitele Evropských škol.

Tím, že Spojené království přistoupilo ke Statutu Evropské školy, přistoupilo také k souboru ustanovení, která upravují zakládání a chod škol, včetně rozhodnutí nezdaňovat evropský příplatek. Jakékoli jiné řešení by zbavovalo smyslu přistoupení ke Statutu Evropské školy a vyvolalo by nekonečné debaty o otázkách, které v tomto statutu nejsou výslovně uvedeny a také by vedlo k rozdílům v používání Statutu Evropské školy a k diskriminaci na úkor učitelů, žáků a rodičů.

2. Komise se nezabývá otázkou 2, položenou jako podpůrnou.

3. a) Pokud jde o otázku 3, Komise přezkoumá nejdříve pravomoc Soudního dvora k rozhodnutí o otázkách týkajících se Statutu Evropské školy, protože na rozdíl od otázky 1 a) a b) se tato otázka netýká výkladu aktu o přistoupení. Je třeba tedy zkoumat, zda Statut Evropské školy a „rozhodnutí vlád“ jsou „akty přijaté orgány Společenství“ podle článku 177, s ohledem na skutečnost, že nebyly přijaty Radou EHS, ale členskými státy při sledování cílů Společenství.

Evropské školy nepochybně sledují cíle Společenství. Pravomoc zřídit tyto školy má svůj právní základ v pravomoci a povinnosti Společenství poskytovat vzdělávací strukturu vhodnou pro děti úředníků. Společenství mají určité sociální povinnosti (Fürsorgepflicht, devoir de sollicitude) k zaměstnancům a jejich rodinám, kterým článek 20 služebního řádu úředníků ukládá povinnost bydliště v místě přidělení. K těmto povinnostem patří poskytnutí vhodného školství pro děti z expatriovaných rodin. Příspěvky za práci v zahraničí nemohou v oblasti vzdělání kompenzovat nevýhody pobytu v zahraničí. Povinnost Společenství zajistit na místě vhodné vzdělávání v mateřské řeči byla výslovně uznána prvním bodem odůvodnění Statutu Evropské školy. V souladu s tímto cílem Evropských škol je Společenství financují významným příspěvkem uvedeným v rozpočtu Společenství a rozpočtový proces škol je spojen s rozpočtovým procesem Společenství podle článku 7 protokolu o založení Evropských škol. Další prvky, které ukazují na spojení se Společenstvím je skutečnost, že systém přídavků a nemocenského pojištění je modelován podle vzoru systému úředníků Společenství, zastoupením Společenství v Nejvyšší radě a používáním opravného koeficientu Společenství v platech.

Funkční, finanční a organizační vztahy mezi Evropskými školami a Společenstvími jsou natolik úzké, že je nutné pohlížet na Statut Evropské školy a protokol z roku 1962 jako na ustanovení doplňující právo Společenství. Bylo by bývalo vhodnější, kdyby Evropské školy založila Rada EHS aktem práva Společenství, jak to ostatně žádal Evropský parlament ve svém usnesení (Úř. věst. C 239, 20.10.1975, s. 11 a násl., bod 18). Obava z toho, že Společenství, přesněji ESUO neměly pravomoc k založení školy, je nepodložená. Tato pravomoc spočívá v pravomoci a povinnosti Společenství přijímat sociální ustanovení ve prospěch svých zaměstnanců a poskytovat veškeré nezbytné prvky k zabezpečení základních potřeb jejich rodin, včetně vzdělání.

Soudní dvůr tedy má pravomoc k výkladu Statutu Evropské školy.

b) Pokud jde o základ otázky 3, Komise zdůrazňuje, že podmínky zaměstnání hrají základní roli při rozhodování učitele, zda se přihlásí jako kandidát na místo v Evropské škole. Musí tedy mít možnost spolehnout se na informace, vyplývající ze Statutu Evropské školy, pracovního řádu pro učitele a ostatních ustanovení a rozhodnutí, jakož i na praxi trvající více než dvacet let. Svým přistoupením ke Statutu Evropské školy přijalo Spojené království do svého vnitrostátního práva právo uplatnitelné pro Evropské školy. „Rozhodnutí vlád“ se tak stalo nedílnou součástí vnitrostátního práva. Strany poškozené neuplatněním tohoto rozhodnutí se tedy v soudním řízení na něj mohou odvolat.

Na závěr Komise navrhuje odpovědět na předložené otázky takto:

1) V rámci výkladu článku 3 aktu o přistoupení má Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách, pokud tyto otázky spadají do oblasti termínů „jakékoli další dohody sjednané původními členskými státy o fungování Společenství nebo související s činnosti Společenství“ (odst. 1 čl. 3), rovněž jako o termínech „prohlášení, usnesení nebo jiná stanoviska …, jež se týkají Evropských společenství a jež byla přijata vzájemnou dohodou členských států“ (odst. 3 čl. 3).

2) Spojené království má podle čl. 3 odst. 1 druhé věty aktu povinnost vyplývající z práva Společenství zavést do vnitrostátního práva rozhodnutí z ledna 1957, přijaté zástupci vlád členských států Evropských Společenství v jejich původním složení, podle kterého musí být členové učitelského sboru osvobozeni od veškerých daní ze svých platů a náhrad jiných, než je část jejich platu odpovídající jejich vnitrostátnímu platu.

3) Člen učitelského sboru Evropské školy založené ve Spojeném království je oprávněn podle práva Společenství odvolat se na toto rozhodnutí před soudy Spojeného království.

III – Odpovědi na otázky položené Soudním dvorem

Kromě skutkových okolností, které byly předloženy výše, z odpovědí Derricka Hurda, britské vlády a Komise vyplývá, že mají shodný názor na to, že čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele, který zavádí vyplácení vyrovnávacího příspěvku, se použije také na vnitrostátní daně z evropského příplatku, pokud členský stát může podrobit tento příplatek vnitrostátní dani z příjmu.

Pokud jde o výši vyrovnávacího příspěvku, který za tohoto předpokladu má platit Evropská škola v Culhamu Derricku Hurdovi, aby kompenzovala vnitrostátní daň z jeho evropského příplatku, britská vláda opravila výpočet provedený D. Hurdem v jeho písemném vyjádření. Ačkoli britská vláda potvrdila, že tento vyrovnávací příspěvek je znovu podroben vnitrostátní dani, vysvětlila, že použitelná vnitrostátní ustanovení umožňují, aby výpočet nekonečné řady, uvedený D. Hurdem, byl zjednodušen. Podle odhadu britské vlády, která se pro tento účel odvolává na údaje D. Hurda, celková vnitrostátní daň takto vybraná z evropského příplatku a vyrovnávacího příspěvku D. Hurda může být 7 847 GBP a vyvolá celkový vyrovnávací příspěvek ve výši 6 838 GBP při vnitrostátním platu 5 176 GBP a evropském příplatku 8 384 GBP.

IV – Ústní část řízení

Na jednání dne 7. března 1985 byla vyslechnuta vyjádření D. Hurda, zastoupeného F. Jacobsem, Queen’s Counsel, vlády Spojeného království, zastoupené R. Plenderem, barrister, dánské vlády, zastoupené L. Mikaelsenem, irské vlády, zastoupené J. O’Reillym, barrister, a Komise Evropských Společenství, zastoupené J. Grünwaldem.

D. Hurd a vlády Spojeného království a Dánska v zásadě potvrdili svá stanoviska, která zaujali ve svých písemných vyjádřeních.

Vláda Irska se omezila na vyjádření k první části první otázky, týkající se pravomoci Soudního dvora. Má za to, že Soudní dvůr má pravomoc vykládat článek 3 aktu o přistoupení, podle čl. 1 odst. 2 a 3 smlouvy o přistoupení, a že Statut Evropské školy a její protokol je zahrnut v čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení. Podle irské vlády však nemá článek 3 aktu o přistoupení za cíl přeměnit politické dohody v právní závazky a pravomoc Soudního dvora k jejímu výkladu nezahrnuje pravomoc rozhodovat o věcech politického charakteru.

Komise se v zásadě omezila na odkaz na svá písemná vyjádření a na přijetí stanoviska Derricka Hurda za své, pokud jde o články 5 a 7 Smlouvy o EHS. Kromě toho přednesla argumenty o různých aspektech Vídeňské úmluvy o smluvním právu, aby ukázala, že, pouze na poli mezinárodního práva, rozhodnutí Nejvyšší rady z roku 1957 zavazuje vládu Spojeného království.

Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 22. května 1985.

Právní otázky

1 Rozhodnutím ze dne 14. února 1984, došlým kanceláři Soudního dvora dne 17. února 1984, položili Commissioners for the special purposes of the Income Taxes Acts v Londýně (dále jen „Special Commissioners“) v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS několik předběžných otázek o výkladu několika ustanovení a všeobecných zásad práva Společenství, zvláště článku 3 aktu o podmínkách přistoupení a o úpravách smluv (dále jen „akt o přistoupení“), připojeného ke Smlouvě o přistoupení Dánského království, Irska a Spojeného království k EHS a k ESAE (dále jen „smlouva o přistoupení“), a rovněž článků 5 a 7 Smlouvy o EHS za účelem ověření, zda určitá část příjmu učitelů na Evropských školách může být podrobena vnitrostátní dani z příjmů.

2 Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu, který proti sobě vedli Derrick Guy Edmund Hurd, ředitel Evropské školy v Culhamu, v hrabství Oxfordshire, a inspektorát pověřený výběrem daně z příjmu. Předmětem tohoto sporu je daňový výměr za fiskální roky 1978-1979 a 1979-1980 týkající se částek, které Evropská škola vyplatila v těchto letech D. Hurdovi jako příjmy.

3 Je třeba připomenout, že Evropské školy vznikly v různých místech působení orgánů Evropských společenství v Lucembursku, v Belgii, v Itálii, ve Spolkové republice Německo a v Nizozemí, jakož i v roce 1978 v Culhamu, ve Spojeném království, za účelem zorganizovat výuku pro děti úředníků a zaměstnanců Společenství v jejich mateřských jazycích. Založení Evropských škol je založeno na dvou dohodách, a to na Statutu Evropské školy ze dne 12. dubna 1957 (Recueil des traités des Nations Unies – Sbírka smluv Organizace spojených národů, svazek 443, s. 129), kterým byla založena první Evropská škola v Lucemburku, a protokolu ze dne 13. dubna 1962 o založení Evropských škol, vytvořeném s odkazem na Statut Evropské školy (Recueil des traités - Sbírka smluv, svazek 752, s. 267). Tyto dvě dohody byly uzavřeny mezi šesti původními členskými státy Evropských společenství. Spojené království k nim přistoupilo po svém přistoupení k Evropským společenstvím.

4 Nejvyšší rada, složená mimo jiné z příslušných ministrů smluvních stran a jednoho zástupce Společenství a pověřená výše uvedenými dohodami jejich uplatněním v oblasti pedagogické, administrativní a rozpočtové, přijala ustanovení týkající se práv a povinností učitelů Evropských škol, obsažená v jejich současné verzi v pracovním řádu pro učitele a v řádu použitelném v případě učitelů na částečný úvazek ze dne 4. a 5. prosince 1967, ve znění pozdějších úprav (dále „pracovní řád pro učitele“).

5 Pokud jde o financování Evropských škol, Nejvyšší rada, podle článku 13 Statutu Evropské školy, přijímá rozpočet a jednomyslně rozděluje výdaje rovnoměrně mezi smluvní strany. Článek 26 Statutu Evropských škol uvádí, že rozpočet, přijatý Nejvyšší radou, je financován zejména z příspěvků smluvních stran na základě rozdělení výdajů uskutečněného Nejvyšší radou a z podpor orgánů, se kterými škola uzavřela dohodu. Jednání o takové dohodě s Evropským společenstvím je výslovně uvedeno v článku 27 Statutu Evropské školy a v článku 4 protokolu o založení Evropských škol. Z dokumentů vyplývá, že podle finančních nařízení přijatých Nejvyšší radou členské státy platí příspěvek rovnající se vnitrostátním platům učitelů, které vysílají, a Komise Evropských společenství platí příspěvek pokrývající zbytek rozpočtu, přičemž jsou brány v potaz ostatní příjmy školy. Tento příspěvek Společenství je zapsán do rozpočtu Evropských společenství v kapitole administrativních položek Komise.

6 Učitelé Evropských škol jsou zaměstnáni příslušnými vnitrostátními institucemi a vysláni do Evropských škol těmito institucemi. Pobírají jednak plat vyplácený svými vnitrostátními institucemi a vypočtený na základě mzdových tabulek země svého původu a jednak částku vyplácenou Evropskou školou, dále uvedenou jako „evropský příplatek“. Tento evropský příplatek odpovídá rozdílu mezi vnitrostátním platem a jednotným platem stanoveným pracovním řádem pro učitele dle vzoru služebního řádu úředníků Evropských společenství.

7 Výběr vnitrostátních daní z příjmů učitelů je předmětem dokumentu (dále označovaného jako „rozhodnutí z roku 1957“) začleněného do zápisu ze zasedání konaného dne 25., 26. a 27. ledna 1957 představitelů šesti původních členských států Společenství uhlí a oceli, kteří vytvořili Nejvyšší radu první právě zakládané Evropské školy v Lucembursku, a podle něhož

„Nejvyšší rada rozhodla, že členové učitelského sboru zaplatí daně z platů či části platů, které odpovídají vnitrostátním platům. Oproti tomu, příplatky k platům na základě článků 3, 4, 5 a 9 statutu a také náhrady vyplacené podle článků 6, 8, 9, 11 a 12 statutu budou osvobozeny od všech daní. V žádném případě nebudou učitelé podrobeni dvojímu zdanění svých platů.“

8 Za účelem sjednocení čistých příjmů učitelů bez ohledu na zemi jejich původu, přes rozdíly mezi vnitrostátními daněmi z příjmu v jednotlivých členských státech, Nejvyšší rada zavedla v roce 1966 vyplacení „vyrovnávacího příspěvku“ dle čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele

„v případě, že výše částek vybraných jako daň z přijmu je vyšší než výše odvodů, které by byly provedeny u evropského platu při použití nařízení stanovujících pro úředníky Evropského hospodářského společenství podmínky a postupy při zdanění ve prospěch Společenství, je zaručeno vyplacení „vyrovnávacího“ příspěvku, který je roven rozdílu mezi oběma výše uvedenými částkami.“

9 Následkem toho vnitrostátní platy všech učitelů z různých Evropských škol podléhají vnitrostátnímu zdanění z příjmu v zemi jejich původu. Pokud jde o učitele z Evropských škol nacházejících se v Lucembursku, Belgii, Itálii, Nizozemí a Spolkové republice Německo, jsou bez ohledu na jejich státní příslušnost evropské příplatky a vyrovnávací příspěvky vyplácené těmito školami, dle různých právních postupů a administrativní praxe, tak či onak osvobozeny od vnitrostátních daní z příjmu jak v zemi původu učitelů, tak i v zemi, kde se nachází dotyčná škola.

10 Ve Spojeném království evropské příplatky a vyrovnávací příspěvky vyplácené Evropskou školou v Culhamu učitelům jiné státní příslušnosti než britské nepodléhají dani z příjmu. Spor v původním řízení se týká otázky, zda tyto vyplacené částky jsou naopak zdanitelné v případě britských státních příslušníků.

11 Ze spisu vyplývá, že D. Hurd, státní příslušník Spojeného království, byl přidělen na Evropskou školu v Culhamu britskými úřady. Daňový inspektor vystavil daňový výměr na evropské příplatky, které D. Hurdovi tato škola vyplatila, za fiskální roky 1978-1979 a 1979-1980. Domnívá se, že tyto částky podléhají dani stejně jako v případě všech britských učitelů v Evropské škole vzhledem k tomu, že v britské legislativě ani ve Statutu Evropské školy či pracovním řádu pro učitele není žádné osvobození od daní uvedeno. Proti těmto daňovým výměrům podal D. Hurd žalobu u Special Commissioners, což je první stupeň soudní pravomoci v oblasti daně z příjmu.

12 D. Hurd uvedl, že příplatky vyplacené Evropskou školou měly být osvobozeny od vnitrostátních daní dle práva Společenství. Jelikož Spojené království přistoupilo ke Statutu Evropské školy, jak mu to ukládal článek 3 aktu o přistoupení, přijalo tímto „rozhodnutí z roku 1957“ a bylo vůči němu ve stejné pozici jako původní členské státy. Kromě toho článek 5 Smlouvy o EHS ukládá povinnost britské vládě dodržovat toto rozhodnutí. Nepoužití tohoto rozhodnutí na britské státní příslušníky představuje diskriminaci zakázanou článkem 7 Smlouvy.

13 Special Commissioners, jimž byl spor předložen, se domnívali, že jejich rozhodnutí záleží na několika otázkách výkladu práva Společenství. Předložili tedy Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1 a) Má v rámci výkladu článku 3 aktu přiloženého ke smlouvě o přistoupení k Evropskému hospodářskému společenství ze dne 22. ledna 1972 Soudní dvůr pravomoc předběžně rozhodnout o otázce, zda se formulace „jakékoli další dohody sjednané původními členskými státy o fungování Společenství nebo související s činností Společenství“ (čl. 3 odst. 1), rovněž jako formulace „prohlášení, usnesení či jiná stanoviska..., jež se týkají Evropských společenství a jež byla přijata vzájemnou dohodou členských států“ (čl. 3 odst. 3) vztahují na konkrétní záležitost?

b) je-li tomu tak, má potom Spojené království, na základě uvedeného článku 3 povinnost vyplývající z práva Společenství zavést do vnitrostátního práva zvláštní rozhodnutí přijaté na zasedání v lednu 1957, podle kterého členové učitelského sboru Evropské školy by měli být osvobozeni od veškerých daní ze svých platů a náhrad (jiných než část jejich platu, která odpovídá jejich vnitrostátním platům), vzhledem k okolnostem, za kterých bylo toto rozhodnutí přijato, k jeho následujícímu vývoji, k aktům, které upravují Evropské školy a jejich správní rady, stejně jako k reakcím šesti původních členských zemí na toto rozhodnutí před vstoupením v platnost výše uvedené smlouvy o přistoupení (1. ledna 1973)?

2) Podpůrně, má Spojené království, podle článku 5 nebo článku 7 Smlouvy o EHS (a výše uvedené smlouvy o přistoupení) nebo podle jakéhokoli jiného ustanovení práva Společenství (s výjimkou článku 3 aktu připojeného ke smlouvě o přistoupení), povinnost vyplývající z práva Společenství zavést do vnitrostátního práva uvedené rozhodnutí?

Pravomoc Soudního dvora

14 Cílem první části první otázky je v podstatě upřesnit pravomoc Soudního dvora vykládat v rámci předběžných otázek, podle článku 177 Smlouvy o EHS a ostatně i dle článku 150 Smlouvy o ESAE, článek 3 smlouvy o přistoupení vzhledem k dokumentům týkajícím se Evropských škol a jejich učitelů.

15 Podle čl. 1 odst. 3 smlouvy o přistoupení se ustanovení týkající se pravomocí orgánů tak, jak jsou uvedeny ve Smlouvách o EHS a ESAE, vztahují na smlouvu o přistoupení, jejíž součástí jsou přiložená ustanovení aktu o přistoupení. Pravomoci, na které se toto ustanovení odvolává, zahrnují pravomoc Soudního dvora rozhodnout v předběžné otázce na základě čl. 177 prvního pododstavce Smlouvy o EHS a čl. 150 prvního pododstavce Smlouvy o ESAE. Soudní dvůr má tedy pravomoc rozhodnout v předběžné otázce o výkladu článku 3 aktu o přistoupení.

16 Avšak podle Spojeného království se Soudní dvůr při výkladu článku 3 aktu o přistoupení nemůže vyjádřit k otázce, zda se na dokumenty, jako je Statut Evropské školy, protokol týkající se založení Evropských škol a na ustanovení přijatá na základě výše jmenovaných dokumentů vztahuje tento článek; Soudní dvůr nemá pravomoc k výkladu těchto samotných právních norem a odpověď na tuto otázku by si jistě vyžadovala výklad těchto norem.

17 Dánská vláda je rovněž názoru, že pravomoc Soudního dvora nemůže být rozšířena, prostřednictvím výkladu článku 3 aktu o přistoupení, na výklad dokumentů, na které se nevztahují články 177 Smlouvy o EHS a článek 150 Smlouvy o ESAE, ale připouští, že Soudní dvůr může určit, zda předmětná dohoda či ustanovení patří do kategorie aktů, na něž se vztahuje článek 3 aktu o přistoupení.

18 Irská vláda se domnívá, že jelikož má Soudní dvůr pravomoc k výkladu článku 3 aktu o přistoupení, Soudní dvůr může určit, zda se toto ustanovení vztahuje na určitý akt, ale nemůže se vyjádřit k právnímu důsledku tohoto aktu pro dotyčný členský stát.

19 Podle D. Hurda a Komise pravomoc Soudního dvora k výkladu článku 3 aktu o přistoupení zahrnuje pravomoc určit povinnosti, které vyplývají pro členské státy z aktů, na které se článek vztahuje. Domnívají se, že funkční, finanční a organizační propojení mezi Evropskými školami a Společenstvími je natolik úzké, že Statut Evropské školy a doplňující protokol z roku 1962 stejně jako odvozená ustanovení týkající se Evropských škol jsou součástí „doplňujícího práva Společenství“ a spadají z tohoto důvodu do oblasti pravomoci Soudního dvora.

20 Pro vyřešení této otázky je třeba nejprve konstatovat, že založení Evropských škol se nezakládá na smlouvách zakládajících Evropská společenství či na aktech orgánů Společenství, ale na mezinárodních dohodách uzavřených mezi členskými státy, to jest na výše uvedeném Statutu Evropské školy a protokolu o založení Evropských škol. Tyto dohody, rovněž jako dokumenty, akty a rozhodnutí orgánů Evropských škol přijaté na tomto základě nepatří do žádné z kategorií, na které se vztahuje článek 177 Smlouvy o EHS a článek 150 Smlouvy o ESAE. Samotný fakt, že tyto dohody jsou spojeny se Společenstvím a s fungováním jeho orgánů, nestačí k tomu, aby byly považovány za nedílnou součást práva Společenství, jehož jednotný výklad v celém Společenství spadá do pravomoci Soudního dvora. Soudní dvůr tedy nemá pravomoc vyjádřit se v předběžné otázce, dle článku 177 Smlouvy o EHS a článku 150 Smlouvy o ESAE, k výkladu těchto dokumentů.

21 Avšak pro určení rozsahu působnosti článku 3 aktu o přistoupení vzhledem k těmto textům může být nutné definovat jejich právní statut a následně je analyzovat tak, jak si tento účel vyžaduje. Taková definice nemůže přesto dát Soudnímu dvoru, prostřednictvím článku 3 aktu o přistoupení, úplnou pravomoc k výkladu předmětných textů, kterou mu neudělují články 177 Smlouvy o EHS a 150 Smlouvy o ESAE.

22 Je tedy třeba odpovědět na první část první otázky, že Soudní dvůr má pravomoc podat výklad článku 3 aktu o přistoupení a že tato pravomoc zahrnuje pravomoc podat výklad aktů, na něž se vztahuje toto ustanovení, pouze za účelem určení rozsahu jeho působnosti, nikoliv za účelem určení povinností, které z nich vyplývají pro členské státy.

K článku 3 aktu o přistoupení

23 Účelem druhé části první otázky je určit, zda článek 3 aktu o přistoupení ukládá povinnost novým členským státům zavést do vnitrostátního práva „rozhodnutí z roku 1957“ o osvobození od vnitrostátních daní.

24 D. Hurd tvrdí, že článek 3 aktu o přistoupení zahrnuje pro Spojené království povinnost zavést do vnitrostátního práva „rozhodnutí z roku 1957“ a osvobodit všechny učitele Evropské školy v Culhamu od daně z evropského příplatku. Statut Evropské školy podle něj představuje dohodu ve smyslu odstavce 1 tohoto článku. Povinnosti, které z toho vyplývají pro členský stát, jsou součástí acquis Společenství, které nové členské státy musejí akceptovat. I když bylo rozhodnutí Nejvyšší rady z ledna roku 1957 přijato před podpisem Statutu Evropské školy v dubnu roku 1957, stává se závazným dle statutu poté, co byl tento statut ratifikován. Jeho platnost a zavazující síla byly ostatně uznány v dlouhodobé praxi členskými státy, které se cítí vázány „rozhodnutím z roku 1957“. Samo Spojené království částečně uznalo platnost tohoto rozhodnutí, když jej uplatnilo na učitele školy v Culhamu jiné státní příslušnosti než britské.

25 Vláda Spojeného království má za to, že ani čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení, ani jeho odstavec 3 nepokrývá „rozhodnutí z roku 1957“. Toto rozhodnutí nebylo nikdy určeno k tomu, aby mělo jakýkoli právně závazný účinek, a Nejvyšší rada neměla navíc žádnou pravomoc zavazovat členské státy. Každopádně toto rozhodnutí, které bylo přijato bez účasti Spojeného království, nemělo podle mezinárodního práva pro něj žádný účinek.

26 Dánská vláda rovněž zastává názor, že akt typu „rozhodnutí z roku 1957“, které nebylo určeno k tomu, aby mělo závazný účinek pro členské státy, není dohodou ve smyslu čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení.

27 Podle Komise má „rozhodnutí z roku 1957“, přijaté zástupci vlád jako takovými a nikoliv jako členy Nejvyšší rady, doplňkový charakter vůči Statutu Evropské školy, který sám o sobě je dohodou podle čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení. Jako nezbytná podmínka pro zavedení vnitřní struktury Evropské školy, která obsahovala zvláště jednotnou úroveň platů učitelů, se stalo závazné pro Spojené království v souvislosti s jeho přistoupením ke Statutu Evropské školy.

28 Soudní dvůr v první řadě konstatuje, že podle čl. 3 odst. 1 druhé věty aktu o přistoupení představují výše uvedený Statut Evropské školy a výše uvedený protokol týkající se založení Evropských škol dohody uzavřené původními členskými státy o fungování Společenství nebo související s činností Společenství podle tohoto ustanovení a že Spojené království přistoupilo k těmto dohodám v souladu se svým závazkem podle tohoto ustanovení. Na druhé straně „rozhodnutí z roku 1957“ přijaté zástupci členských států, kteří se ustavili jako Nejvyšší rada první Evropské školy v Lucemburku, jež v té době vznikala, má sekundární charakter vůči Statutu Evropské školy a nemůže tedy být samo o sobě považováno za mezinárodní dohodu podle čl. 3 odst. 1 aktu o přistoupení.

29 Čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení rozšiřuje acquis Společenství, které musí nové členské státy přijmout z důvodu svého přistoupení ke Společenstvím, na všechna „prohlášení, usnesení nebo jiná stanoviska“ přijatá vzájemnou dohodou členskými státy, jež se „týkají Evropských Společenství“. „Rozhodnutí z roku 1957“, přijaté za účelem provedení dohody o Statutu Evropské školy, jejíž uzavření se týká chodu Společenství, je součástí stanovisek pokrytých tímto ustanovením. Nové členské státy se následně podle čl. 3 odst. 3 nacházejí vůči „rozhodnutí z roku 1957“ „ve stejném postavení jako původní členské státy“.

30 Čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení ovšem neudílí žádný dodatečný právní účinek aktům, na které se použije, ale omezuje se na prohlášení, že nové členské státy „budou dodržovat z nich vyplývající zásady a obecné směry a přijmou opatření, jež se mohou ukázat jako nezbytná k jejich provádění“. Jeho účelem je tedy vytvořit pro nové členské státy stejné povinnosti jako jsou povinnosti, které vyplývají z předmětných aktů pro původní členské státy, aniž by se nový členský stát mohl odvolávat na to, že tyto akty byly přijaty bez jeho přítomnosti.

31 Komise se navíc během ústní částí řízení zabývala otázkou, zda podle Statutu Evropské školy a obecněji i podle pravidel mezinárodního práva a vzhledem k pravomocím, které členské státy udělily svým zástupcům v Nejvyšší radě pro dotyčné zasedání, vytváří „rozhodnutí z roku 1957“ právně závazné účinky. Jak ale bylo již uvedeno výše, tato otázka nespadá do pravomoci Soudního dvora podle článku 177 Smlouvy o EHS a článku 150 Smlouvy o ESAE.

32 Na druhou část první otázky je tedy třeba odpovědět, že čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení musí být vyložen v tom smyslu, že se použije na rozhodnutí, přijaté ve dnech 25., 26. a 27. ledna 1957 zástupci šesti původních členských zemí ESUO, kteří se ustavili jako Nejvyšší rada Evropské školy v Lucemburku, a také, že nic nedodává k právnímu rozsahu působnosti tohoto rozhodnutí.

K článku 5 Smlouvy o EHS

33 Podstatou druhé otázky Special Commissioners je v první řadě to, zda článek 5 Smlouvy o EHS ukládá členským státům povinnost provést „rozhodnutí z roku 1957“. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že cílem této otázky je zjistit, zda jsou členské státy povinny osvobodit od vnitrostátních daní evropský příplatek učitelů, kteří jsou jejich státními příslušníky, na Evropských školách, které jsou umístěny na jejich území.

34 Podle D. Hurda ukládá článek 5 členským státům, z důvodu úzkého vztahu mezi Evropskými školami a orgány Společenství, povinnost nepřijímat opatření, která by škodila fungování Evropských škol. Přitom je podle něj třeba zajistit, aby na Evropských školách nedocházelo k diskriminaci mezi učiteli, pokud jde o výši platů. Kompenzace nákladů vyplývajících z vnitrostátního zdanění evropského příplatku, vyplácená Evropskými školami, zatěžuje nejen rozpočet evropských škol, ale také rozpočet Společenství a je jim tak přímo na újmu. V tomto ohledu se D. Hurd odvolává zejména na čl. 24 odst. 2 výše uvedeného pracovního řádu pro učitele a na rozpočtové důsledky poskytnutí vyrovnávacího příspěvku, jenž je zde uveden.

35 Vláda Spojeného království tvrdí, že zdanění evropského příplatku neomezí dosažení cílů Společenství a nepůsobí újmu Evropské škole v Culhamu. Odvolává se na rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 1981 (Lord Bruce of Donington, 208/80, Recueil s. 2205) a má za to, že takové zdůvodnění není možno použít, protože v tomto případě není narušen vnitřní chod žádného orgánu Společenství.

36 Je třeba konstatovat, že Statut Evropské školy a protokol o založení Evropských škol se musí posuzovat v kontextu celého sledu dohod, rozhodnutí, aktů a stanovisek, kterými členské státy koordinují své aktivity, aby přispěly k dobrému chodu orgánů Společenství a aby umožnily splnění jejich poslání. Založení Evropských škol je motivováno, jak vyplývá z prvního bodu odůvodnění Statutu Evropské školy, skutečností, že přítomnost úředníků orgánů Společenství na místech výkonu služby činí nezbytným zorganizování vyučování pro jejich děti v mateřských jazycích, a tyto školy jsou určeny, jak to upřesňuje čl. 1 odst. 1 protokolu o založení Evropských škol, ku společné výchově a vzdělávání dětí zaměstnanců Evropských společenství.

37 Tato spolupráce členských států a pravidla s ním spojená však nemají svůj právní základ ve smlouvách zakládajících Evropská společenství a nejsou součástí práva vytvořeného Společenstvími, odvozeného ze smluv. Ustanovení smluv se tedy neuplatňují na Statut Evropské školy a na rozhodnutí přijatá na základě tohoto statutu.

38 Pokud jde konkrétně o článek 5 Smlouvy, je třeba poznamenat, že tento článek ukládá členským státům v druhé větě svého prvního pododstavce povinnost usnadňovat Společenství uskutečňování jeho poslání a že podle druhého pododstavce jsou členské státy povinné zdržet se všech opatření, která by mohla ohrozit dosažení cílů Smlouvy. Jak to uvedl Soudní dvůr obzvláště ve svém rozsudku ze dne 10. února 1983 (Lucembursko v. Parlament, 230/81, Recueil s. 255), toto ustanovení vyjadřuje obecnější pravidlo ukládající členským státům a orgánům Společenství vzájemné povinnosti loajální spolupráce a podpory. Tyto povinnosti, které jsou odvozeny ze smluv, nemohou být uplatněny na dohody mezi členskými státy, které jsou mimo rámec smluv, tak jako je tomu v případě Statutu Evropské školy.

39 Bylo by tomu jinak, kdyby uplatnění ustanovení smluv nebo práva z nich odvozeného nebo fungování orgánů Společenství bylo ztěžováno opatřením přijatým v rámci provedení takové dohody uzavřené mezi členskými státy mimo oblast uplatnění smluv. V tom případě by předmětné opatření mohlo být považováno za opatření odporující povinnostem vyplývajícím z čl. 5 druhého pododstavce Smlouvy o EHS.

40 Za těchto okolností je třeba zkoumat, zda, jak to tvrdí D. Hurd, zdanění evropských příplatků učitelů Evropské školy je na újmu chodu orgánů Společenství z důvodu výše popsaného mechanismu čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele.

41 Podle čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele kompenzuje Evropská škola, podle informací daných smluvními stranami, vyplácením vyrovnávacího příspěvku náklad vznikající učitelům zdaněním platů vnitrostátní daní jen proto, že částka vnitrostátních daní vybraná z platu převyšuje výši odvodu, který by byl učiněn z tohoto platu podle ustanovení použitelných na úředníky Společenství. Pokud některý členský stát podrobí evropské příplatky vnitrostátní dani, Evropská škola vrátí učiteli částku této daně vyrovnávacím příspěvkem, který může být znovu zdaněn. Tento postup by se teoreticky mohl opakovat donekonečna. Je pravdou, že v daném případě umožňují vnitrostátní právní předpisy, jak to uvedla britská vláda, ukončit toto opakování zjednodušeným výpočtem.

42 Finanční náklady tohoto procesu spadají zcela do rozpočtu Společenství, protože, jak bylo vysvětleno výše, Společenství hradí rozdíl mezi vlastními příjmy Evropské školy a vnitrostátními příjmy učitelů na jedné straně a celkovou částkou rozpočtu Evropské školy na straně druhé. Veškeré doplňkové platby, které Evropská škola provádí podle čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele, tedy spadají přímo do rozpočtu Společenství.

43 Za účelem posouzení škodlivého charakteru následků, které vyplývají pro Společenství z takové praxe členského státu, nestačí vzít v úvahu pouze případ D. Hurda nebo britských učitelů Evropské školy v Culhamu, ale je třeba zhodnotit také situaci, která může vyplynout ze zavedení obdobné praxe v jiných členských státech.

44 Zevšeobecnění takového přístupu, jaký má britská vláda v případu D. Hurda, by vedlo, k tíži rozpočtu Společenství a ve prospěch vnitrostátního rozpočtu, ke skutečným přesunům peněžních prostředků a mělo by ve finanční oblasti přímé škodlivé následky pro Společenství. Členský stát by tak mohl jednostranně poškodit systém financování Společenství a rozdělení finančních nákladů mezi členskými státy.

45 Takové následky nemohou být přijaty. Jednání, které je jejich příčinou, odporuje povinnosti loajální spolupráce a podpory, která je uložena členským státům vůči Společenství a která je vyjádřena povinností, podle článku 5 Smlouvy o EHS, usnadňovat Společenstvím plnění jejich poslání a neohrozit dosažení cílů Smlouvy.

46 V tomto kontextu Special Commissioners usilují svou třetí otázkou o objasnění, zda zákaz, vyplývající z článku 5 Smlouvy o EHS, zdaňovat evropský příplatek učitelů Evropské školy může mít přímý účinek na právní vztahy mezi členskými státy a osobami podléhajícími pravomoci těchto států a zda je v důsledku toho D. Hurd oprávněn odvolat se na tento článek před soudy Spojeného království.

47 Aby některé ustanovení mělo přímý účinek ve vztazích mezi členskými státy a osobami, podléhajícími pravomoci těchto států, je třeba, podle ustálené judikatury Soudního dvora, aby bylo jasné a bezpodmínečné a aby nebylo podřízeno žádnému opatření s vlastní diskreční pravomocí.

48 Tato podmínka není splněna v případě předmětné povinnosti v tomto sporu, vyplývající z článku 5 Smlouvy o EHS a mající za cíl nepoškodit jednostrannými opatřeními systém financování Společenství a rozdělení finančních nákladů mezi členské státy. Rozdíly, které v tomto ohledu existují mezi praxí členských států týkající se způsobů a procesů osvobození učitelů od zdanění, ukazují, že obsah této povinnosti není dostatečně přesný. Každý dotyčný členský stát sám rozhoduje o způsobech, kterými se hodlá vyhnout tomu, aby jeho daňové postupy vůči učitelům Evropských škol neměly škodlivý účinek na systém financování Společenství a rozdělení finančních nákladů mezi členskými státy.

49 Na první část druhé otázky v kombinaci s otázkou třetí je proto třeba odpovědět, že povinnost loajální spolupráce a podpory, která je uložena členským státům vůči Společenství a která je vyjádřena povinností, podle článku 5 Smlouvy o EHS, usnadňovat Společenstvím plnění jejich poslání a neohrozit dosažení cílů Smlouvy o EHS, zakazuje členským státům podrobit vnitrostátním daním platy vyplácené Evropskými školami jejím učitelům, pokud náklady vzniklé z takového vnitrostátního zdanění jdou k tíži rozpočtu Společenství, a že tato povinnost nemá přímý účinek, na který by se bylo možné odvolat ve vztazích mezi členskými státy a osobami podléhajícími pravomoci těchto států.

K článku 7 Smlouvy o EHS a obecným zásadám práva Společenství

50 Cílem druhé otázky položené Special Commissioners je objasnit, zda článek 7 Smlouvy o EHS anebo jakékoli jiné ustanovení práva Společenství obsahuje povinnost pro členský stát rozšířit osvobození od vnitrostátních daní z příjmů, které poskytuje učitelům, jež jsou cizími státními příslušníky na Evropské škole, i na vlastní státní příslušníky, a ještě přesněji, uplatnit na ně „rozhodnutí z roku 1957“.

51 Podle D. Hurda je skutečnost, že Spojené království přiznává osvobození od daní učitelům ostatních národností a ne britským učitelům, diskriminací z důvodu státní příslušnosti, což odporuje článku 7 Smlouvy o EHS.

52 Vláda Spojeného království má za to, že není možno se odvolávat na článek 7 Smlouvy o EHS, protože se jedná o oblast mimo působnost Smlouvy o EHS. Tento článek navíc neukládá členským státům povinnost poskytnout vlastním státním příslušníkům stejné zacházení jako státním příslušníkům ostatních členských států.

53 V tomto ohledu je třeba v první řadě poznamenat, že účastníci sporu jsou zajedno v tom, že platy učitelů, kteří nejsou britskými státními příslušníky, na Evropské škole v Culhamu nepodléhají britským daním. Rozhodnutí o otázce, která je předmětem sporu mezi účastníky, tedy o otázce určení, zda tento rozdíl v zacházení je pokryt ustanoveními vnitrostátního práva nebo dohodami o dvojím zdanění, a která ustanovení to jsou, nepřísluší Soudnímu dvoru. Je třeba tedy odpovědět na otázku položenou vnitrostátním soudem na základě předpokladu, že se jedná o členský stát, jehož právní předpisy skutečně předpokládají takový rozdíl v zacházení podle státní příslušnosti učitelů v Evropské škole, která se nachází na jeho území.

54 Pro odpověď na tuto otázku je třeba posoudit, zda taková situace spadá do „rámce použití této smlouvy“, tak jak to vyžaduje článek 7 Smlouvy o EHS. Je pravda, že učitelé Evropských škol mohou být považováni za pracovníky podle článku 48 Smlouvy o EHS, kteří, pokud jsou zaměstnáni ve škole se sídlem v jiném členském státu, využili svého práva na volný pohyb uvnitř Společenství. Jinak je tomu ale v případě učitele, který je státním příslušníkem země, kde se předmětná Evropská škola nachází, a který se nestěhoval v rámci Společenství, aby nastoupil na místo v této Evropské škole.

55 Jak již Soudní dvůr rozhodl ve svých rozsudcích ze dne 28. března 1979 (Saunders, 175/78, Recueil s. 1129) a ze dne 27. října 1982 (Morson a Jhanjan, 35 a 36/82, Recueil s. 3723), zásada nediskriminace uvedená v článku 7 Smlouvy o EHS, stejně jako její specifické vyjádření v článku 48, nemohou být použity na výhradně vnitřní situace členského státu, které nemají žádný vztah k některé ze situací podle práva Společenství. Samotná skutečnost, že státní příslušníci některého členského státu jsou zaměstnáni Evropskou školou, která má sídlo na území tohoto státu, nestačí k tomu, aby tyto osoby mohly využívat pravidel Společenství týkajících se volného pohybu pracovníků a aby byly omezeny pravomoci tohoto členského státu přijímat opatření ve vztahu k těmto osobám, která jsou více omezující než opatření používaná pro příslušníky jiných států.

56 Z toho vyplývá, že odkaz na článek 7 Smlouvy o EHS nelze použít k tomu, aby se některému členskému státu zakázalo podrobit učitele Evropské školy, která má sídlo na jeho území, daňovému režimu, který je méně výhodný pro jeho vlastní státní příslušníky než pro státní příslušníky jiného členského státu.

57 D. Hurd se také odvolal na obecné zásady práva Společenství, a zvláště na zásadu ochrany oprávněného očekávání, zásadu „překážky uplatnění žalobního nároku“ a solidaritu Společenství, ze kterých podle něj vyplývá, že Spojené království bylo povinno dodržovat rozhodnutí z roku 1957.

58 V tomto ohledu stačí poznamenat, že zásady, na které se odvolává D. Hurd, nemají v tomto případě autonomní charakter mimo povinnosti, které článek 5 Smlouvy o EHS ukládá členským státům. Pokud jde o oprávněné očekávání, je třeba konstatovat, že z důvodu uplatnění čl. 24 odst. 2 pracovního řádu pro učitele je finanční zátěž, která pro něj vyplývá ze zdanění evropského příplatku, omezena.

59 Na druhou položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že ani článek 7 Smlouvy o EHS, ani obecné zásady práva Společenství neukládají členskému státu povinnost provést výše uvedené rozhodnutí z roku 1957 a osvobodit od vnitrostátních daní platy učitelů Evropské školy, která má sídlo na území tohoto státu, pokud jsou tito učitelé státními příslušníky tohoto členského státu.

K nákladům řízení

60 Výdaje vzniklé vládám Dánska, Irska a Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily svá vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že toto řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil Commissioners for the special purposes of the Income Taxes Act rozhodnutím ze dne 14. února 1984, rozhodl takto:

1) Soudní dvůr má pravomoc podat výklad článku 3 aktu o přistoupení. Tato pravomoc zahrnuje pravomoc podat výklad aktů, na něž se vztahuje toto ustanovení, pouze za účelem určení rozsahu jeho působnosti, nikoli za účelem určení povinností, které z nich vyplývají pro členské státy.

2) Čl. 3 odst. 3 aktu o přistoupení musí být vyložen v tom smyslu, že se použije na rozhodnutí, přijaté ve dnech 25., 26. a 27. ledna 1957 zástupci šesti původních členských států ESUO, kteří se ustavili jako Nejvyšší rada Evropské školy v Lucemburku, aniž by něco dodal k právnímu rozsahu působnosti tohoto rozhodnutí.

3) Povinnost loajální spolupráce a podpory, která je uložena členským státům vůči Společenství a která je vyjádřena povinností, podle článku 5 Smlouvy o EHS, usnadňovat Společenstvím plnění jejich poslání a neohrozit dosažení cílů Smlouvy o EHS, zakazuje členským státům podrobit vnitrostátním daním platy vyplácené Evropskými školami jejím učitelům, pokud náklady vzniklé z takového vnitrostátního zdanění jdou k tíži rozpočtu Společenství. Tato povinnost však nemá přímý účinek, na který by se bylo možné odvolat ve vztazích mezi členskými státy a osobami podléhajícími pravomoci těchto států.

4) Ani článek 7 Smlouvy o EHS, ani obecné zásady práva Společenství neukládají členskému státu povinnost provést výše uvedené rozhodnutí z roku 1957 a osvobodit od vnitrostátních daní platy učitelů Evropské školy, která má sídlo na území tohoto státu, pokud jsou tito učitelé státními příslušníky tohoto členského státu.

_____________________________________________________________________________