Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61987J0302

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 27 SEPTEMBER 1988. EUROPEAN PARLIAMENT V COUNCIL OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. CAPACITY OF THE EUROPEAN PARLIAMENT TO BRING ACTIONS FOR ANNULMENT. CASE 302/87.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1988 PAGES 5615

	Předmět (klíčová slova): Keywords		PROVISIONS GOVERNING THE INSTITUTIONS;

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE PARLIAMENT CANNOT BE RECOGNIZED AS HAVING CAPACITY TO BRING AN ACTION FOR ANNULMENT UNDER THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 173 OF THE TREATY. ARTICLE 173 CONTRASTS THE RIGHT OF ACTION OF THE INSTITUTIONS TO WHICH IT REFERS IN ITS FIRST PARAGRAPH WITH THE RIGHT OF ACTION OF INDIVIDUALS, BE THEY NATURAL OR LEGAL PERSONS, FOR WHICH THE CONDITIONS ARE LAID DOWN IN ITS SECOND PARAGRAPH. THE PARLIAMENT, WHICH IS ONE OF THE INSTITUTIONS OF THE COMMUNITY LISTED IN ARTICLE 4 OF THE TREATY, IS NOT A LEGAL PERSON. MOREOVER, THE SCHEME OF THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 173 WOULD IN ANY EVENT BE INAPPROPRIATE TO AN ACTION BY THE PARLIAMENT FOR ANNULMENT. THE APPLICANTS REFERRED TO IN THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 173 MUST BE DIRECTLY AND INDIVIDUALLY CONCERNED BY THE ACTUAL CONTENT OF THE ACT WHICH THEY CHALLENGE. HOWEVER, IT IS NOT THE CONTENT OF THE ACT WHICH COULD ADVERSELY AFFECT THE EUROPEAN PARLIAMENT BUT A FAILURE TO COMPLY WITH THE PROCEDURAL RULES REQUIRING ITS INVOLVEMENT. MOREOVER, THE SECOND PARAGRAPH
OF ARTICLE 173 REFERS ONLY TO A LIMITED CLASS OF ACTS, NAMELY THOSE WHICH ARE INDIVIDUAL IN THEIR APPLICATION, WHEREAS THE PARLIAMENT SEEKS RECOGNITION OF THE RIGHT TO BRING ACTIONS AGAINST ACTS WHICH HAVE GENERAL APPLICATION.

2. AS IS APPARENT FROM THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 175 OF THE TREATY, THE PARLIAMENT WAS VESTED WITH THE POWER TO OBTAIN A DECLARATION BY THE COURT ESTABLISHING A FAILURE TO ACT ON THE PART OF THE COMMISSION OR THE COUNCIL AND THUS TO BRING TO AN END ANY IMMOBILIZATION OF THE DECISION-MAKING MACHINERY WHICH MIGHT PREVENT IT FROM EXERCISING ITS POWERS. IT DOES NOT FOLLOW THAT, BECAUSE IT IS ENTITLED TO HAVE A FAILURE TO ACT ESTABLISHED, THE PARLIAMENT MUST BE RECOGNIZED AS HAVING THE POSSIBILITY OF BRINGING ACTIONS FOR ANNULMENT. THERE IS NO NECESSARY LINK BETWEEN THE ACTION FOR ANNULMENT AND THE ACTION FOR FAILURE TO ACT. THIS FOLLOWS FROM THE FACT THAT THE ACTION FOR FAILURE TO ACT ENABLES THE EUROPEAN PARLIAMENT TO INDUCE THE ADOPTION OF MEASURES WHICH CANNOT IN ALL CASES BE THE SUBJECT OF AN ACTION FOR ANNULMENT. THUS, AS LONG AS A DRAFT BUDGET HAS NOT BEEN PRESENTED BY THE COUNCIL, THE PARLIAMENT CAN OBTAIN A JUDGMENT ESTABLISHING THE COUNCIL' S FAILURE TO ACT, WHEREAS THE DRAFT BUDGET, WHICH IS A PREP
ARATORY MEASURE, COULD NOT BE CHALLENGED UNDER ARTICLE 173.

3. A REFUSAL TO ACT, HOWEVER EXPLICIT, ON THE PART OF THE COUNCIL OR THE COMMISSION, AFTER THE INSTITUTION IN QUESTION HAS BEEN CALLED UPON TO ACT PURSUANT TO ARTICLE 175 OF THE TREATY, CAN BE BROUGHT BEFORE THE COURT ON THE BASIS OF THAT ARTICLE SINCE IT DOES NOT PUT AN END TO THE FAILURE TO ACT.

4. THE RIGHT CONFERRED ON THE PARLIAMENT BY ARTICLE 37 OF THE STATUTE OF THE COURT OF JUSTICE OF THE EEC TO INTERVENE IN PROCEEDINGS BEFORE THE COURT DOES NOT MEAN THAT IT MUST BE RECOGNIZED AS HAVING THE POSSIBILITY OF BRINGING ACTIONS FOR ANNULMENT. THERE IS NO NECESSARY LINK BETWEEN THE RIGHT TO INTERVENE AND THE POSSIBILITY OF BRINGING AN ACTION. ON THE ONE HAND, ACCORDING TO THE SECOND PARAGRAPH OF THE ABOVEMENTIONED ARTICLE, THE RIGHT OF INDIVIDUALS TO INTERVENE IS CONDITIONAL UPON "AN INTEREST IN THE RESULT OF ANY CASE" BEFORE THE COURT, WHEREAS THE ADMISSIBILITY OF AN ACTION FOR ANNULMENT BROUGHT BY INDIVIDUALS IS SUBJECT TO THE CONDITION THAT THEY MUST BE THE ADDRESSEES OF THE MEASURE WHICH THEY SEEK TO HAVE ANNULLED OR AT LEAST THAT THE MEASURE SHOULD BE OF DIRECT AND INDIVIDUAL CONCERN TO THEM. ON THE OTHER HAND, UNDER THE FIRST PARAGRAPH OF THAT ARTICLE, THE PARLIAMENT IS ENTITLED TO INTERVENE IN CASES SUCH AS THOSE CONCERNING THE FAILURE BY STATES TO FULFIL THEIR OBLIGATIONS, WHEREAS THE RIGHT TO
BRING SUCH CASES BEFORE THE COURT IS RESERVED TO THE COMMISSION AND THE MEMBER STATES.

5. ALTHOUGH, IN ORDER TO CONFORM TO THE SYSTEM OF THE TREATY, WHICH WAS INTENDED TO ESTABLISH A COMPLETE SYSTEM OF JUDICIAL PROTECTION AGAINST ACTS OF COMMUNITY INSTITUTIONS WHICH ARE CAPABLE OF HAVING LEGAL EFFECTS, AN ACTION FOR ANNULMENT MUST BE AVAILABLE AGAINST MEASURES ADOPTED BY THE PARLIAMENT HAVING SUCH EFFECTS ON THIRD PARTIES, THAT IN NO WAY IMPLIES THAT THE PARLIAMENT ITSELF MUST BE RECOGNIZED AS HAVING THE RIGHT TO BRING SUCH ACTIONS AGAINST MEASURES ADOPTED BY THE COUNCIL OR THE COMMISSION. WITHIN THE SYSTEM OF THE TREATIES, AS IS APPARENT FROM A COMPARISON BETWEEN ARTICLES 33 AND 38 OF THE ECSC TREATY, IN THOSE CASES WHERE PROVISION WAS MADE FOR ACTS OF THE EUROPEAN PARLIAMENT TO BE SUBJECT TO REVIEW OF THEIR LEGALITY, THE PARLIAMENT WAS NOT THEREBY EMPOWERED TO BRING A DIRECT ACTION ON ITS OWN INITIATIVE AGAINST ACTS OF OTHER INSTITUTIONS.

6. THE BUDGETARY PROCEDURE, AS LAID DOWN IN ARTICLE 203 OF THE EEC TREATY, INVOLVES A SERIES OF PREPARATORY MEASURES TAKEN BY THE TWO ARMS OF THE BUDGETARY AUTHORITY WHICH FORM PART OF THE PROCESS OF DRAWING UP THE BUDGET AND THE LATTER DOES NOT BECOME LEGALLY BINDING UNTIL COMPLETION OF THE PROCEDURE, THAT IS TO SAY WHEN THE PRESIDENT OF THE PARLIAMENT, IN HIS CAPACITY AS AN ORGAN OF THAT INSTITUTION, DECLARES THAT THE BUDGET HAS BEEN FINALLY ADOPTED. IT FOLLOWS THAT, AS FAR AS THE APPROVAL OF THE BUDGET IS CONCERNED, THE ONLY MEASURE WHICH CAN BE DECLARED VOID EMANATES FROM AN ORGAN OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND MUST THEREFORE BE ATTRIBUTED TO THAT INSTITUTION ITSELF. CONSEQUENTLY, THE PARLIAMENT CANNOT RELY UPON ITS BUDGETARY POWERS IN ORDER TO OBTAIN RECOGNITION OF ITS RIGHT TO BRING ACTIONS FOR THE ANNULMENT OF MEASURES EMANATING FROM THE COMMISSION AND THE COUNCIL.

7. THE APPLICABLE PROVISIONS, AS THEY STAND AT PRESENT, DO NOT ENABLE THE COURT TO RECOGNIZE THE CAPACITY OF THE EUROPEAN PARLIAMENT TO BRING AN ACTION FOR ANNULMENT.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. září 1988, Evropský parlament proti Radě Evropských společenství, věc 302/87, Recueil 1988, s. 5615

Klíčová slova:

Pravomoc Evropského parlamentu podat žalobu na neplatnost

Předmět:

Zrušení rozhodnutí Rady 87/373/EHS ze dne 13. července 1987 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi

ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci 302/87 Jednací jazyk: francouzština.

I – Skutkové okolnosti a řízení

Činnost mezivládní konference v Lucemburku vyústila dne 17. prosince 1985 v text Jednotného evropského aktu. Ten byl podepsán dne 17. a 28. února 1986. V platnost vstoupil dne 1. července 1987.

Jednotným aktem byla k článku 145 Smlouvy o EHS přidána třetí odrážka. Současné znění článku je tak toto:

„K dosažení cílů vytyčených touto smlouvou a za podmínek jí vymezených Rada:

– zajišťuje koordinaci obecných hospodářských politik členských států,

– má rozhodovací pravomoc.

– svěřuje Komisi v aktech, které přijímá, pravomoci k provádění předpisů, které vydá. Rada může upravit určité podmínky výkonu těchto pravomocí. Rada si může rovněž ve zvláštních případech vyhradit právo vykonávat tyto prováděcí pravomoci přímo. Výše uvedené podmínky musí být v souladu se zásadami a pravidly, které předem Rada přijala na návrh Komise a po obdržení stanoviska Evropského parlamentu jednomyslně.“

V prohlášení o výkonných pravomocích Komise, jež je přílohou závěrečného aktu, požádala lucemburská konference „orgány Společenství, aby před vstupem aktu v platnost přijaly zásady a pravidla, na jejichž základě budou v jednotlivých případech vymezeny výkonné pravomoci Komise.“

V této souvislosti konference dále vyzvala Radu, „aby pro uplatňování výkonných pravomocí svěřených Komisi v oblasti působnosti článku 100a Smlouvy o EHS v zájmu rychlosti a účinnosti rozhodovacího procesu vymezila významné místo postupu poradního výboru.“

Jako odpověď na první požadavek konference navrhla Komise Radě dne 3. března 1986 (Úř. věst. C 70, s. 6) přijetí nařízení podle článku 235 Smlouvy o EHS, jež omezí typy opatření, jež Rada bude moci přijmout, a stanoví určitá pravidla, jimiž se budou muset řídit veškerá ustanovení o podmínkách výkonu prováděcích pravomocí Komise.

Návrh obsahoval tři postupy založené na třech existujících praktikách: postup poradního výboru, postup řídícího výboru a postup regulativního výboru. Návrh stanovoval podmínky činnosti každého z těchto výborů, zvláště závazné lhůty, případy, kdy je nutné hlasování a kdy nikoli, a potřebné většiny v případě, že je hlasování nutné. Zvláštním rysem tohoto návrhu bylo jednak to, že v případě zamítavého stanoviska nemůže Rada žádnou většinou hlasů pouze odmítnout navrhovaná opatření, aniž by je nahradila jinými ustanoveními, a dále že Rada je vždy nucena aktivně zasahovat, neboť v opačném případě by se opatření navrhovaná Komisí po uplynutí určité lhůty automaticky stala vykonatelnými.

Po konzultaci podle článku 235 Smlouvy o EHS dopisem ze dne 18. března 1986 přijal Parlament dne 9. července 1986 (Úř. věst. C 227, s. 54) stanovisko obsahující několik pozměňovacích návrhů.

Parlament v zásadě navrhoval zrušení postupu regulativního výboru a případné ustavení dohodovacího postupu v případě, že by Rada v některém ze svých aktů zamýšlela použít projednávání v některém z výborů. Podle tohoto stanoviska měla být dále Komise povinna předkládat Parlamentu návrhy nařízení, které postupuje některému z výborů.

Parlament rozhodl použít článek 36 svého jednacího řádu, jenž mu umožňuje odložit hlasování o návrhu usnesení až do chvíle, kdy Komise sdělí své stanovisko k pozměňovacím návrhům Parlamentu.

Předseda Delors, přítomný zasedání a vystupující jménem Komise, nepřijal všechny pozměňovací návrhy Parlamentu. Otázka tak byla postoupena zpět parlamentní komisi k přezkoumání.

Konzultační řízení skončilo dne 23. října 1986 přijetím usnesení Parlamentu (Úř. věst. C 297, s. 94), jež požadovalo zahájení dohodovacího řízení s Radou.

O několik měsíců později, dne 17. června 1987, přijal Parlament nové usnesení (Úř. věst. C 190, s. 75), jež shrnovalo skutečnosti předcházející věci a vyzývalo Radu „k přijetí návrhu Komise s přihlédnutím ke změnám navrženým Evropským parlamentem tak, aby bylo dosaženo souladu s jedním ze zásadních cílů mezivládní konference, totiž posílení výkonných pravomocí Komise.“

Rada nezahájila dohodovací řízení požadované Parlamentem a dne 13. července 1987 přijala na základě článku 145 Smlouvy o EHS, ve znění změn provedených Jednotným aktem, napadené rozhodnutí.

Toto rozhodnutí se odchyluje od návrhu Komise zvláště tím, že stanovuje možnost hlasování v poradních výborech a varianty umožňující Radě odmítnout nebo odročit opatření navrhovaná Komisí. Zavádí rovněž zvláštní řízení o ochranných opatřeních, jež v návrhu nebylo obsaženo.

Parlament má za to, že toto rozhodnutí je protiprávní, a to ze tří důvodů, jejichž shrnutí následuje.

Rada v první řadě porušila napadeným rozhodnutím text článku 145 Smlouvy ve znění pozměněném článkem 10 Jednotného evropského aktu. Komisi totiž nyní přísluší kromě zvláštních výjimek původní a samostatná pravomoc k výkonu nařízení Rady, kterou je třeba zřetelně odlišovat od pravomoci, jež jí přísluší podle zásady přenášení pravomocí obsažené ve čtvrté odrážce článku 155. Tím, že si Rada ve čtyřech postupech ze sedmi vyhradila právo posledního slova, popřela zásadu, podle níž je nyní přenášení pravomocí pravidlem.

Zadruhé Rada též porušila výsady náležející Parlamentu v oblasti politické kontroly Komise tím, že popřela pravomoci Komise. Jestliže je Komisi bráněno ve výkonu jejích prováděcích pravomocí, právo Parlamentu na její kontrolu ztrácí veškerou podstatu.

Zatřetí Parlament odvozuje z rozboru judikatury Soudního dvora, že musí být znovu konzultován v případě, že zamýšlený akt obsahuje zásadní změnu vzhledem k návrhu, k němuž se vyjádřil, a že se tato změna prokazatelně neubírá směrem, s nímž souhlasí. V projednávaném případě bylo třeba konzultovat Parlament vzhledem k závažnosti změn provedených v návrhu Komise (zavedení variant posilujících pravomoci Rady a zakotvení zvláštních ustanovení o ochranných opatřeních).

II – Návrhová žádání účastníků řízení

Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 2. října 1987 žádá

Parlament

Soudní dvůr o to, aby:

– prohlásil za neplatné rozhodnutí Rady 87/373/EHS ze dne 13. července 1987 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi;

– uložil žalované náhradu nákladů řízení.

Rada

Evropských společenství pak žádá Soudní dvůr o to, aby:

– rozhodl podle článku 91 jednacího řádu;

– zamítl žalobu Evropského parlamentu jako nepřípustnou;

– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.

Soudní dvůr rozhodl dne 20. ledna 1988 o slyšení účastníků řízení ve věci přípustnosti, bez ohledu na meritum žaloby.

III – Důvody a argumenty účastníků řízení

A – Důvody a argumenty Rady

Podle názoru

Rady

je žaloba podaná Parlamentem nepřípustná, je-li založena na čl. 173 druhém pododstavci, jenž se týká pouze žalob podaných fyzickými nebo právnickými osobami. Parlament nemůže vystupovat jako právnická osoba, neboť podle článku 210 Smlouvy náleží právní subjektivita Společenství. Proto může Parlament odůvodnit podání žaloby pouze jakožto přednostní žalobce (čl. 173 první pododstavec). Výklad, jenž by zahrnoval Evropský parlament mezi přednostní žalobce, však neobstojí ani z hlediska judikatury Soudního dvora, ani z hlediska ducha a systému Smlouvy.

Judikatura

Rada shledává, že podle nedávné judikatury Soudního dvora:

–

Parlament má právo na vedlejší účastenství ve sporu probíhajícím před Soudním dvorem (rozsudky ze dne 29. října 1980, Roquette frères v. Rada, 138/79, Recueil, s. 3333, a Maïzena v. Rada, 139/79, Recueil, s. 3393);

– Parlament má právo požádat o určení nečinnosti podle článku 175 Smlouvy (rozsudek ze dne 22. května 1985, Evropský parlament v. Rada, „Doprava“, 13/83, Recueil 1985, s. 1513);

– proti aktům Parlamentu vyvolávajícím právní účinky vzhledem ke třetím osobám lze podat žalobu na neplatnost podle článku 173 (rozsudek ze dne 23. dubna 1986, Parti écologiste „Les Verts“ v. Evropský parlament, 294/83, Recueil, s. 1339).

Podle Rady však nemůže Parlament na této judikatuře zakládat své argumenty.

– Pokud jde o právo na vedlejší účastenství, opírá se Soudní dvůr pouze o doslovný výklad článku 37 svého statutu, jenž stanoví, že orgány Společenství mohou vstoupit jakožto vedlejší účastníci do řízení probíhajícího před Soudním dvorem.

– Podobná argumentace, založená na znění čl. 175 prvního pododstavce, umožnila Soudnímu dvoru přiznat Parlamentu právo podat žalobu pro nečinnost.

– Výše uvedený rozsudek Soudního dvora ze dne 23. dubna 1986, jenž uznává pasivní legitimaci Parlamentu, neobsahuje žádný argument, který by mohl podpořit tvrzení o aktivní legitimaci. Podrobný rozbor tohoto rozsudku naopak umožňuje nalézt tři argumenty popírající tvrzení o aktivní legitimaci.

Zaprvé, úvaha Soudního dvora je podložena nutností zavedení systému úplné soudní ochrany ve prospěch fyzických nebo právnických osob. Soudní dvůr se nevyjádřil k otázce, zda Parlament patří do kategorie přednostních žalobců, pro něž žaloba založená na článku 173 není prostředkem ochrany jejich zájmů, nýbrž zajištění dodržování práva Společenství. Členské státy a oba orgány uvedené v čl. 173 prvním pododstavci jsou plně schopny plnění tohoto úkolu.

Zadruhé, Soudní dvůr přiznal Parlamentu pasivní legitimaci jen proto, že Parlament získal rozpočtovými smlouvami z let 1970 a 1975 pravomoc k přijímání aktů, jež mohou vyvolat účinky vzhledem k třetím osobám. Tento historický argument, spjatý s vývojem orgánů Společenství, však nelze uvažovat, pokud jde o právo Parlamentu na podání žaloby na neplatnost. Žádná zásadní změna v pravomoci Evropského parlamentu totiž nemůže odůvodnit získání práva, které původně neměl.

Zatřetí, ustanovení Smlouvy o ESUO, zvláště jejích článků 33 a 38, ukazují, že pasivní a aktivní legitimace nejsou souběžné.

Duch a systém Smlouvy

Výklad článku 173 v souladu s duchem a systémem Smlouvy rovněž nevyžaduje, aby bylo Evropskému parlamentu přiznáno právo na žalobu na neplatnost. V tomto ohledu uvádí Rada jako argument postupně právní jistotu, souběžnost procesních prostředků a nutnost posílení role Parlamentu, přičemž zdůrazňuje, že poslední dva body jsou založeny na politických úvahách.

Právní jistota

Vzhledem k propracovanému systému kontroly legality obsaženému ve Smlouvě shledává Rada, že neexistuje naléhavý důvod právní jistoty pro to, aby bylo Parlamentu přiznáno právo na žalobu na neplatnost, jež není stanoveno Smlouvou. Rada připomíná rozsudek CFDT (rozsudek ze dne 17. února 1977, CFDT v. Rada, 66/76, Recueil, s. 305), v němž Soudní dvůr rozhodl na základě samotného článku 38 Smlouvy o ESUO a zamítl žalobu podanou jednotlivcem.

Při postupných revizích smluv dále nebylo Parlamentu přiznáno právo k zahájení kontroly aktů Rady a Komise. V této souvislosti Rada připomíná ustanovení článku 32 Jednotného evropského aktu, který ukazuje záměr smluvních stran nedotýkat se žádných jiných ustanovení Smlouvy než těch, která jsou výslovně uvedena.

Parlament nemůže v zájmu celého Společenství nahrazovat Komisi v případě, že tato nenapadne protiprávní akt Rady. Parlament totiž má dostatečné pravomoci, neboť může vzhledem ke Komisi požádat o určení nečinnosti nebo odhlasovat návrh na vyslovení nedůvěry.

Souběžnost procesních prostředků

Rada má nejprve za to, že pasivní a aktivní legitimace mají v systému kontroly legality ustanoveném Smlouvou odlišný význam. Proto nesouhlasí s logikou argumentu, podle nějž by Parlament měl mít právo podávat žaloby podle článku 173 Smlouvy o EHS, protože podléhá kontrole legality.

Rada zdůrazňuje, že je třeba odlišovat případy, kdy je možno uplatnit žalobu pro nečinnost, od případů, kdy je možno uplatnit žalobu na neplatnost. V případě nečinnosti Rady je účast Parlamentu vyloučena, zatímco v případě, že Rada přijme akt, může Parlament uplatnit své stanovisko v rámci své poradní funkce.

Právo na podání žaloby na neplatnost nelze odvozovat od práva na vedlejší účastenství. Cílem článku 37 statutu je totiž umožnit Soudnímu dvoru získávání informací o všech relevantních argumentech v zájmu řádného fungování práva, z čehož nikterak nevyplývá možnost Parlamentu vystupovat aktivně v kontrole legality.

Nutnost posílení role Parlamentu

Rada zdůrazňuje, že každý orgán má v souladu s článkem 4 Smlouvy povinnost jednat v mezích své působnosti. Podle čl. 155 první odrážky Komise „dbá na provádění této smlouvy“. Komisi byla tedy svěřena pravomoc ke všeobecné kontrole legality aktů přijatých orgány. Proto by uznání možnosti Parlamentu podávat žalobu na neplatnost znamenalo záměnu pravomocí.

Rada připouští, že její politická kontrola Parlamentem je poměrně slabá a že je tedy pochopitelné, že se Parlament snaží získáním práva na podání žaloby Soudnímu dvoru posílit svou kontrolní pravomoc. Rada zdůrazňuje, že vnitrostátní parlamenty podobná práva nemají. Nelze však ztrácet ze zřetele, že úkoly a působnost jednotlivých orgánů jsou vyčerpávajícím způsobem vymezeny Smlouvou, ani opomíjet fakt, že na rozdíl od stavu převládajícího v členských státech není podle tohoto systému Evropský parlament zákonodárným orgánem.

B – Důvody a argumenty Parlamentu

Parlament má za to, že jedná v rámci čl. 173 prvního pododstavce, a nejprve připomíná skutečnosti předcházející projednávané věci a dále odpovídá na argumenty Rady.

Předcházející skutečnosti

Soudní dvůr přiznal Parlamentu postupně právo na vedlejší účastenství, způsobilost být žalován v rámci řízení o neplatnosti a právo na návrh na určení nečinnosti.

Na pozadí této judikatury byla jménem výboru pro právní záležitosti a práva občanů předložena zpráva paní Vayssade o roli Evropského parlamentu v rámci žalob na neplatnost podle článku 173 Smlouvy (Dokumenty ze zasedání Evropského parlamentu, řada A PE A2 – 71/86 – 2. červenec 1986). Tato zpráva obsahuje tři argumenty ve prospěch aktivní legitimace.

Zaprvé, z důvodu institucionální rovnováhy je třeba, aby Parlament zaujímal v systému řízení na úrovni Společenství postavení rovnocenné postavením ostatních orgánů. Kdyby totiž Evropský parlament mohl být napaden, aniž by sám mohl napadnout, nebyly by pravomoci Parlamentu uznány, nýbrž omezeny.

Zadruhé, kontrolní funkce udělená Parlamentu může být účinně vykonávána pouze tehdy, pokud Parlament disponuje týmiž možnostmi žaloby jako ostatní orgány.

Zatřetí, Soudní dvůr mlčky uznal aktivní legitimaci Parlamentu tím, že přijal jeho vedlejší účastenství ve věcech „isoglukosa“ (výše uvedené rozsudky ze dne 29. října 1980) a tím, že prohlásil jeho žalobu pro nečinnost za přípustnou. Jestliže Parlament může přimět dotčený orgán k zaujetí stanoviska cestou žaloby pro nečinnost, musí nutně moci požádat o určení neplatnosti tohoto stanoviska, pokud tato neplatnost nastane.

Na základě zprávy paní Vayssade přijal Parlament dne 9. října 1986 usnesení (Úř. věst. C 283, s. 85), jehož bod 3 zní takto:

„Evropský parlament

3. uvádí, že Soudní dvůr shledal, že Smlouva o založení EHS stanovila úplný systém procesních prostředků a řízení, což znamená, že i Evropský parlament má právo podávat žaloby podle článku 173, a nastolila tak potřebnou rovnováhu ve vztazích mezi orgány.“

Odpověď na argumenty Rady

Judikatura Soudního dvora

Parlament uplatňuje, že by Soudní dvůr neměl přijmout doslovný výklad navrhovaný Radou, nýbrž by měl použít systematický a teleologický výklad. Tento způsob výkladu je navíc zvláště vhodný, je-li použit na normy s vyšší působností, jež upravují interinstitucionální právní vztahy.

Soudní dvůr sáhl k systematickému a teleologickému výkladu zvláště ve věcech AETR (rozsudek Soudního dvora ze dne 31. března 1971, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 277), „isoglukosa“, uvedené výše, a „Les Verts“, uvedené výše.

Parlament se dovolává rozsudků „Sídlo“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 10. února 1983, Lucemburské velkovévodství v. Evropský parlament, 230/81, Recueil, s. 255) a „Rozpočet“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1986, 34/86, Rada v. Parlament, Recueil, s. 2155) a má za to, že Soudní dvůr nikdy nerozlišoval mezi aktivní a pasivní legitimací Parlamentu.

Parlament poukazuje na rozsudek „Rozpočet“, jenž se stejně jako projednávaná věc týkal vztahů mezi ním a Radou, a uvádí, že podle názoru Soudního dvora je každá část rozpočtového orgánu způsobilá podat žalobu v případě, že jiná část překročí své pravomoci. Není totiž představitelné, aby Rada mohla podat žalobu na Parlament, aniž by Parlament mohl podat žalobu na Radu.

Ve svém stanovisku ze dne 11. prosince 1985 k věci „Les Verts“ kromě toho uvádí generální advokát, že důvody, pro něž by měla být uznána napadnutelnost rozhodnutí Parlamentu, současně hovoří ve prospěch potvrzení pravomoci Evropského parlamentu napadat rozhodnutí jiných orgánů.

Na závěr poukazuje Parlament na to, že ve věci „Rozpočet“ Rada prosazovala extenzivní výklad článku 173, ačkoli dnes hájí jeho restriktivní výklad. Stanoviska Rady jsou tedy politicky účelová a jejich stálým prvkem je snaha omezit možnost Parlamentu podat žalobu. Rada vykládá texty restriktivně, pokud se má zabránit zvýšení institucionální role Parlamentu, a naopak prosazuje extenzivní výklad, pokud tento může omezit práva Parlamentu.

Duch a systém Smlouvy

– Právní jistota

Jelikož pasivní legitimace Parlamentu byla uznána Soudním dvorem, je s ohledem na právní jistotu nutné, aby totéž bylo učiněno, pokud jde o aktivní legitimaci Parlamentu.

Uznání jeho aktivní legitimace by jednak nevedlo k tomu, aby se Parlament vměšoval do funkce strážce Smlouvy přidělené Komisi. Ta navíc nemá v této věci monopol, neboť členské státy a sama Rada jsou rovněž oprávněny k podání podnětu ke kontrole legality aktů Společenství.

Pokud jde dále o případnou nečinnost Komise ve věci protiprávního aktu Rady, uvádí Parlament, že návrh na vyslovení nedůvěry nebo žaloba pro nečinnost jakožto prostředky doporučené Radou by neměly žádný účinek na platnost aktu přijatého Radou.

Parlament má dále za to, že řešení problému nespočívá v důvodech právní jistoty, jejíž naléhavost lze ostatně určit jen s obtížemi, nýbrž v systematickém a teleologickém výkladu nebo v obecných zásadách.

Na závěr Parlament zdůrazňuje, že právní nauka většinou pojednává o pasivní a aktivní legitimaci současně, což ukazuje, že aktivní legitimaci nelze oddělovat od pasivní legitimace a že vždy existuje nutná korelace mezi postavením žalobce a postavením žalovaného. Podle Parlamentu z toho vyplývá, že kdo je oprávněn být žalován, má být zároveň oprávněn být žalobcem.

–

Souběžnost procesních prostředků

Parlament nejprve uvádí, že Soudní dvůr přiznal extenzivním výkladem článku 173 Smlouvy o EHS Radě a Komisi pravomoc, kterou jim nepřiznává litera Smlouvy. V zájmu institucionální rovnováhy je třeba totéž právo přiznat i Parlamentu.

Dále Parlament připomíná rozsudek ve věci Chevalley (rozsudek Soudního dvora ze dne 18. listopadu 1970, 15/70, Recueil, s. 975), podle nějž jsou články 173 a 175 výrazem jednoho a téhož právního prostředku. Protože Parlament může požádat o určení nečinnosti, měl by z tohoto důvodu také moci podat žalobu na neplatnost. Tento výklad je schopen jako jediný zajistit úplnou soudní ochranu a zabránit odepření spravedlnosti. Podle opačného tvrzení by navíc Parlament byl jediným žalobcem, jenž nemůže napadnout legalitu zamítavého stanoviska. Kdyby byl Parlamentu odepřen prostředek žaloby na neplatnost, ztratila by pro něj i žaloba pro nečinnost veškerý užitečný účinek.

Má-li Parlament vystupovat pouze jako vedlejší účastník řízení, jeho oprávnění předkládat argumenty by byla vázána na náhodu, neboť by závisela na zpochybnění dotyčného aktu třetí stranou.

Posílení role Parlamentu

Parlament uplatňuje, že s ohledem na nedávnou judikaturu je jediným cílem jeho snahy domoci se toho, aby mu byla přiznána možnost podávat žalobu na neplatnost, opětovné dosažení předchozího stavu rovnováhy.

Rada nemůže zakládat své argumenty na zamítnutí návrhu Komise, jenž směřoval k potvrzení pasivní i aktivní legitimace Parlamentu mezivládní konferencí. Toto zamítnutí lze snadno vysvětlit tím, že konference měla za to, že Parlament toto právo již má.

Na závěr Parlament uvádí, že v rozporu s tvrzením Rady některé vnitrostátní parlamenty (německý a španělský parlament) právo na podání žaloby mají.

R. Joliet
Soudce zpravodaj

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
ze dne 27. září 1988 Jednací jazyk: francouzština.

Ve věci 302/87,

Evropský parlament,

zastoupený F. Pasettim Bombardellou, právníkem Parlamentu, ve spolupráci s C. Pennerou a J. Schooem, členy právního oddělení Parlamentu, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Generálním sekretariátu Evropského parlamentu, plateau du Kirchberg, Lucemburk,

žalobce

proti

Radě Evropských společenství, zastoupené A. A. Dashwoodem, ředitelem, F. Van Craeyenestem, vrchním radou, a B. Laloux, členkou právního oddělení Rady, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování u J. Käsera, ředitele právního oddělení Evropské investiční banky, 100, boulevard Konrad-Adenauer, Lucemburk,

žalované,

jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Rady 87/373/EHS ze dne 13. července 1987 o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi,

SOUDNÍ DVŮR

ve složení Mackenzie Stuart, předseda, G. Bosco, O. Due, J. C. Moitihno de Almeida a G. C. Rodríguez Iglesias, předsedové senátu, T. Koopmans, U. Everling, K. Bahlmann, Y. Galmot, C. N. Kakouris, R. Joliet, T. F. O’Higgins, F. A. Schockweiler, soudci,

generální advokát: M. Darmon,

vedoucí kanceláře: J. A. Pompe, náměstek vedoucího soudní kanceláře,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání a po ústní části řízení konané dne 24. března 1988,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 26. května 1988

vydává tento

Rozsudek

1 Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 2. října 1987 podal Evropský parlament podle čl. 173 prvního pododstavce Smlouvy o EHS žalobu na zrušení rozhodnutí Rady 87/373/EHS ze dne 13. července 1987 (Úř. věst. L 197, s. 33) o postupech pro výkon prováděcích pravomocí svěřených Komisi.

2 V tomto rozhodnutí, založeném na článku 145 Smlouvy o EHS ve znění článku 10 Jednotného evropského aktu, stanovila Rada podmínky, jimiž může svázat výkon pravomocí, které přenáší na Komisi při výkonu pravidel, jež sama stanovuje, a přijala ustanovení upravující složení, fungování a roli výborů zástupců členských států, jež se v této věci účastní.

3 Rada vznesla námitku nepřípustnosti podle čl. 91 prvního pododstavce jednacího řádu Soudního dvora a požádala Soudní dvůr, aby o této námitce rozhodl bez projednávání věci samé.

4 Na podporu své námitky uvádí Rada, že čl. 173 první pododstavec Smlouvy výslovně nestanovuje, že Evropský parlament může podat žalobu na neplatnost. Tuto pravomoc mu nelze přiznat ani na základě úvahy založené na nutnosti zajištění soudržnosti právních prostředků. Možnost vedlejšího účastenství a možnost žaloby pro nečinnost, které jsou Evropskému parlamentu přiznány, jak Soudní dvůr shledal ve svých rozsudcích ze dne 29. října 1980 (Roquette frères v. Rada, 138/79, Recueil, s. 3333, a Maïzena GmbH v. Rada, 139/79, Recueil, s. 3393) a ze dne 22. května 1985 (Evropský parlament v. Rada, „Doprava“, 13/83, Recueil 1985, s. 1513), jsou nezávislé na žalobě na neplatnost.

5 Rada dále uvádí, že ani rozsudek ze dne 23. dubna 1986 (Parti écologiste „Les Verts“ v. Evropský parlament, 294/83, Recueil, s. 1339), ani rozsudek ze dne 3. července 1986 (Rada v. Evropský parlament, „Rozpočet“, 34/86, Recueil, s. 2155) neumožňují přijmout závěr, že Soudní dvůr implicitně přiznal Evropskému parlamentu právo podávat žaloby na neplatnost. Výše uvedený rozsudek „Les Verts“ ze dne 23. dubna 1986 je založen na nutnosti zajistit soudní ochranu proti veškerým aktům, které by mohly vyvolat právní účinky vůči třetím osobám, nezávisle na orgánu, jenž je tvůrcem aktu. Z toho nevyplývá, že má mezi pasivní a aktivní účastí Parlamentu ve sporu týkajícím se legality existovat souběh. Tento souběh nelze odvozovat ani z výše uvedeného rozsudku „Rozpočet“ ze dne 3. července 1986 vzhledem k tomu, že veškeré akty, které Rada přijme v rámci rozpočtového řízení, jsou v každém případě pouze přípravné.

6 Dne 20. ledna 1988 Soudní dvůr přikročil k rozhodování o námitce Rady bez projednávání věci samé.

7 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu, průběhu řízení a důvodů a argumentů účastníků řízení se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

8 Na úvod je třeba uvést, že účastníci řízení správně uvažovali spor v rámci čl. 173 prvního pododstavce Smlouvy.

9 Článek 173 totiž rozlišuje mezi právem orgánů na podání žaloby, které upravuje ve svém prvním pododstavci, a právem jednotlivců, fyzických osob a právnických osob na podání žaloby, jehož podmínky určuje ve svém druhém pododstavci. Evropský parlament, jenž je jedním z orgánů Společenství vyjmenovaných v článku 4 Smlouvy, není právnickou osobou.

10 Dále je možné uvést, že systém čl. 173 druhého pododstavce by byl pro žalobu na neplatnost podanou Parlamentem v každém případě nevhodný. Žalobci uvedení v čl. 173 druhém pododstavci musí totiž být bezprostředně a osobně dotčeni samotným obsahem aktu, který napadají. Parlamentu ovšem nemůže způsobit újmu obsah aktu, nýbrž nedodržení procesních pravidel vyžadující jeho účast. Článek 173 druhý pododstavec se dále týká jen omezené skupiny aktů, totiž aktů s individuální působností, zatímco Parlament zamýšlí získat uznání práva na podání žaloby proti aktům s obecnou působností.

11 Je tedy třeba přezkoumat, zda je možno Evropskému parlamentu prostřednictvím výkladu čl. 173 prvního pododstavce přiznat právo podávat žaloby na zrušení aktů Rady nebo Komise.

12 Jak vyplývá z článků 143 a 144 Smlouvy, Evropský parlament má pravomoc k politické kontrole Komise, která podle článku 155 „dbá na provádění této smlouvy, jakož i aktů přijatých orgány Společenství na jejím základě“, a v případě potřeby k rozhodování o ní, pokud tuto úlohu řádně neplní. Politická kontrola vykonávaná Evropským parlamentem probíhá rovněž formou rozprav, které Parlament může organizovat v konkrétních nebo všeobecných otázkách a které mu umožňují přijímat návrhy ve věci politiky Rady nebo Komise.

13 Evropský parlament je dále schopen nezávisle na rozpočtových pravomocích, které mu byly přiznány Lucemburskou smlouvou ze dne 22. dubna 1970 a Bruselskou smlouvou ze dne 22. července 1975, a na spolurozhodovací pravomoci, jež mu od přijetí Jednotného evropského aktu přísluší ve věci přistupování a dohod o přidružení, ovlivňovat obsah normativních aktů přijímaných Radou, a to buď stanoviskem vydaným v rámci konzultačního řízení, nebo postojem zaujatým v rámci spolupráce.

14 Je třeba zdůraznit, že podle čl. 175 prvního pododstavce Smlouvy bylo Evropskému parlamentu přiznáno právo požádat o určení nečinnosti Komise nebo Rady, a odstranit tak zablokování rozhodovacích mechanismů, které by mu mohlo bránit ve výkonu jeho pravomocí. Jak vyplývá z článku 37 statutu Soudního dvora, má Evropský parlament rovněž oprávnění projevit své stanovisko před Soudním dvorem cestou vedlejšího účastenství ve sporech, které Soudní dvůr rozhoduje.

15 V rozporu s názorem Evropského parlamentu z tohoto práva na žádost o určení nečinnosti a na vedlejší účastenství ve sporech probíhajících před Soudním dvorem nevyplývá, že Parlamentu musí být přiznáno oprávnění podávat žaloby na neplatnost.

16 Mezi žalobou na neplatnost a pro nečinnost neexistuje žádná nutná souvislost. To vyplývá ze skutečnosti, že žaloba pro nečinnost umožňuje Parlamentu podnítit přijetí aktů, jež nemohou být vždy předmětem žaloby na neplatnost. Jak ukazuje rozsudek ze dne 12. července 1988 (Evropský parlament v. Rada, 377/87, Recueil, s. 4017), dokud není předložen Radou návrh rozpočtu, může Parlament dosáhnout rozsudku určujícího nečinnost Rady, zatímco podle článku 173 nelze návrh představující přípravný akt napadnout.

17 Podle dalšího předloženého argumentu by Evropský parlament v případě neschopnosti podat žalobu na neplatnost byl neschopen napadnout výslovné odmítnutí jednat ze strany Rady nebo Komise, poté co Radu nebo Komisi vyzval k jednání ve smyslu článku 175. Tento argument je však založen na nesprávném východisku. Odmítnutí jednat, jakkoli výslovné, totiž může být podáno Soudnímu dvoru na základě článku 175, neboť neukončuje nečinnost.

18 Mezi právem na vedlejší účastenství a možností podat žalobu rovněž neexistuje žádná nutná souvislost. Na jedné straně předpokládá právo jednotlivců na vedlejší účastenství podle čl. 37 druhého pododstavce statutu Soudního dvora EHS pouhý „zájem na rozhodnutí sporu“ předloženého Soudnímu dvoru, zatímco přípustnost žaloby na neplatnost z jejich strany je podmíněna tím, že jsou adresáty aktu, jehož zrušení žádají, nebo že jsou tímto aktem alespoň bezprostředně a osobně dotčeni. Na druhé straně má Evropský parlament podle čl. 37 prvního pododstavce právo na vedlejší účastenství v takových sporech, jakými jsou spory týkající se nesplnění povinnosti ze strany států, zatímco jejich předkládání Soudnímu dvoru je vyhrazeno Komisi a členským státům.

19 Evropský parlament dále uvádí, že čl. 173 první pododstavec Smlouvy vyjadřuje zásadu rovnosti mezi orgány, jež jsou v něm výslovně uvedeny, tím, že stanovuje, že každý z nich může podat žalobu proti aktům jiného orgánu, a naopak že jeho vlastní akty mohou být podány jiným orgánem k přezkumu Soudnímu dvoru. Protože Soudní dvůr shledal, že akty Evropského parlamentu, jež mohou vyvolat právní účinky, mohou být předmětem žaloby na neplatnost, měl by v zájmu udržení rovnováhy mezi orgány rozhodnout, že i Evropský parlament má oprávnění napadat akty Rady a Komise.

20 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr rozhodl ve svém výše uvedeném rozsudku ze dne 23. dubna 1986 (Parti écologiste „Les Verts“ v. Evropský parlament), že akty Evropského parlamentu vyvolávající právní účinky vzhledem ke třetím osobám mohou být předmětem žaloby na neplatnost z toho důvodu, že výklad, jenž by takovéto akty vyloučil z působnosti této žaloby, by vedl k výsledku odporujícímu systému Smlouvy, jejímž cílem bylo vytvořit systém úplné soudní ochrany vzhledem k aktům orgánů Společenství, jež mohou mít právní účinky.

21 Jak však vyplývá ze srovnání článku 38 Smlouvy o ESUO, na nějž Soudní dvůr zvláště poukázal ve svém rozsudku „Les Verts“, a článku 33 téže Smlouvy, podle systému Smluv podřízení aktů Parlamentu kontrole jejich legality neznamená oprávnění Parlamentu podat z vlastního podnětu přímou žalobu proti aktům jiných orgánů. Argument Evropského parlamentu, podle nějž by mezi postavením žalovaného a postavením žalobce ve sporech týkajících se legality měl existovat souběh, je tedy nutno odmítnout.

22 Evropský parlament dále uvádí, že mu Soudní dvůr mlčky přiznal oprávnění k podávání žalob na neplatnost výše uvedeným rozsudkem ze dne 3. července 1986 (Rada v. Evropský parlament, „Rozpočet“).

23 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rozpočtové řízení popsané v čl. 203 odst. 4, 5 a 6 Smlouvy je založeno na postupných jednáních obou částí rozpočtového orgánu, během nichž každá z obou částí může za hlasovacích podmínek stanovených Smlouvou reagovat na stanovisko části druhé. Tato jednání představují přípravné akty směřující k vypracování rozpočtu. Ten pak, jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku ze dne 3. července 1986 (Rada v. Evropský parlament, „Rozpočet“), získává právní závaznost až na konci řízení, tj. poté, co předseda Evropského parlamentu jakožto orgán této instituce prohlásí podle čl. 203 odst. 7 Smlouvy rozpočet za konečně přijatý.

24 Pokud tedy jde o schvalování rozpočtu, jediný akt, jenž může být zrušen, pochází od orgánu Evropského parlamentu a musí tedy být přisouzen samotnému Parlamentu. Z tohoto důvodu nemůže Evropský parlament uplatňovat rozpočtové pravomoci, jež mu byly uděleny výše uvedenou Lucemburskou a Bruselskou smlouvou a jichž se ostatně projednávaný spor netýká, za tím účelem, aby mu bylo přiznáno právo na žalobu na neplatnost proti aktům pocházejícím od Komise nebo od Rady.

25 Evropský parlament dále uvádí, že pokud by nemohl podávat žaloby na neplatnost, nebyl by schopen hájit své vlastní výsady vzhledem k dalším orgánům.

26 V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že Evropský parlament měl od počátku oprávnění účastnit se jakožto poradní partner přípravy normativních aktů, avšak nebylo mu přiznáno právo na podávání žalob na neplatnost. Výsady Evropského parlamentu byly posíleny Jednotným evropským aktem, jenž potvrdil spolurozhodovací pravomoc Parlamentu ve věci přistupování a dohod o přidružení a v některých konkrétních bodech stanovil postup spolupráce, aniž by ovšem pozměňoval článek 173 Smlouvy.

27 Kromě výše uvedených práv, přiznaných Evropskému parlamentu článkem 173, nabízí Smlouva také prostředky pro podání aktů Rady, jež byly přijaty v rozporu s výsadami Parlamentu, k rozhodnutí Soudnímu dvoru. Článek 173 první pododstavec všeobecně přiznává možnost žaloby na zrušení takovýchto aktů všem členským státům, avšak článek 155 Smlouvy zároveň ukládá konkrétněji Komisi odpovědnost za dodržování výsad Parlamentu a podávání žalob na neplatnost za tímto účelem, pokud se tyto žaloby ukáží jako nezbytné. Každá fyzická nebo právnická osoba navíc může v případě popření výsad Evropského parlamentu uplatnit důvod porušení podstatných formálních náležitostí nebo porušení Smlouvy za účelem zrušení přijatého aktu nebo nepřímého prohlášení nepoužitelnosti tohoto aktu na základě článku 184 Smlouvy. Protiprávnost aktu pro porušení výsad Evropského parlamentu může být stejně tak uplatněna před vnitrostátním soudem a dotyčný akt může být předmětem řízení o předběžné otázce pro posouzení platnosti před Soudním dvorem.

28 Z předchozích úvah vyplývá, že současný stav použitelných textů neumožňuje Soudnímu dvoru přiznat Evropskému parlamentu oprávnění k podávání žalob na neplatnost.

29 Námitka nepřípustnosti tedy musí být uznána a žaloba zamítnuta jakožto nepřípustná.

K nákladům řízení

30 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Parlament neměl ve věci úspěch, je namístě uložit mu náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá jakožto nepřípustná.

2) Evropskému parlamentu je uložena náhrada nákladů řízení.

_____________________________________________________________________________