Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61987J0070
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 22 JUNE 1989. FEDERATION DE L' INDUSTRIE DE L' HUILERIE DE LA CEE (FEDIOL) V COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. COMMON COMMERCIAL POLICY - ILLICIT COMMERCIAL PRACTICES - REGULATION NO. 2641/84. CASE 70/87.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1989 PAGES 1781
Předmět (klíčová slova):
Keywords		EXTERNAL RELATIONS;COMMERCIAL POLICY;DUMPING;GATT;
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IN THE CONTEXT OF THE APPLICATION OF REGULATION NO 2641/84 REGARDING PROTECTION AGAINST ILLICIT COMMERCIAL PRACTICES, UNDERTAKINGS WHICH HAVE, IN ORDER TO SECURE THE ADOPTION OF PROTECTIVE MEASURES, LODGED A COMPLAINT WHICH WAS REJECTED BY A DECISION OF THE COMMISSION ARE ENTITLED TO HAVE THE MERITS OF THAT DECISION REVIEWED BY THE COURT, PROVIDED THAT THE DECISION CONFINES ITSELF TO THE FINDING THAT THE PRACTICE COMPLAINED OF IS NOT CONTRARY TO THE PROVISIONS OF THE GENERAL AGREEMENT ON TARIFFS AND TRADE AND CONTAINS NO ASSESSMENT OF THE COMMUNITY' S INTEREST IN THE INITIATION OF AN EXAMINATION PROCEDURE OR EVEN OF THE INJURY OR THREAT OF INJURY TO THE COMMUNITY INDUSTRY CONCERNED.

2. IT DOES NOT FOLLOW FROM THE FACT THAT VARIOUS GATT PROVISIONS ARE NOT CAPABLE OF CONFERRING ON CITIZENS OF THE COMMUNITY RIGHTS WHICH THEY CAN INVOKE BEFORE THE COURTS THAT THOSE CITIZENS MAY NOT, IN PROCEEDINGS BEFORE THE COURT, RELY ON THE PROVISIONS OF GATT IN ORDER TO OBTAIN A RULING ON WHETHER CONDUCT CRITICIZED IN A COMPLAINT LODGED UNDER ARTICLE 3 OF REGULATION NO 2641/84 CONSTITUTES AN ILLICIT COMMERCIAL PRACTICE WITHIN THE MEANING OF THAT REGULATION. THE PROVISIONS OF GATT FORM PART OF THE RULES OF INTERNATIONAL LAW TO WHICH ARTICLE 2(1) OF THAT REGULATION REFERS, AS IS BORNE OUT BY THE SECOND RECITAL IN CONJUNCTION WITH THE FOURTH RECITAL IN ITS PREAMBLE. THE FLEXIBILITY WHICH CHARACTERIZES THE PROVISIONS OF GATT IN SEVERAL AREAS DOES NOT PREVENT THE COURT FROM INTERPRETING AND APPLYING THE RULES OF GATT REGARDING A GIVEN CASE, IN ORDER TO ESTABLISH WHETHER CERTAIN SPECIFIC COMMERCIAL PRACTICES SHOULD BE CONSIDERED INCOMPATIBLE WITH THOSE RULES. THE GATT PROVISIONS HAVE AN INDEPENDENT MEANING WHI
CH, FOR THE PURPOSES OF THEIR APPLICATION IN SPECIFIC CASES, IS TO BE DETERMINED BY WAY OF INTERPRETATION. THE PROVISION IN GATT FOR A SPECIAL PROCEDURE FOR THE SETTLEMENT OF DISPUTES BETWEEN CONTRACTING PARTIES DOES NOT PRECLUDE THE INTERPRETATION OF GATT BY THE COURT, BECAUSE THE MERE FACT THAT THE CONTRACTING PARTIES HAVE ESTABLISHED A SPECIAL INSTITUTIONAL FRAMEWORK FOR CONSULTATIONS AND NEGOTIATIONS INTER SE IN RELATION TO THE IMPLEMENTATION OF THE AGREEMENT IS NOT IN ITSELF SUFFICIENT TO EXCLUDE ALL JUDICIAL APPLICATION OF THAT AGREEMENT. IT FOLLOWS THAT, SINCE THE ECONOMIC AGENTS CONCERNED ARE ENTITLED TO RELY ON THE GATT PROVISIONS AS A BASIS FOR THEIR COMPLAINT, THEY MAY REQUEST THE COURT TO REVIEW THE LEGALITY OF THE COMMISSION' S DECISION APPLYING THOSE PROVISIONS.

3. A SYSTEM OF DIFFERENTIAL EXPORT DUTIES WHICH IMPOSES A HEAVIER CHARGE ON THE EXPORTATION OF A PRODUCT IN ITS RAW STATE THAN IT DOES ON THAT OF THE PRODUCTS PROCESSED FROM IT DOES NOT FALL WITHIN THE SCOPE OF ARTICLE III OF GATT, THE PURPOSE OF WHICH IS TO AVOID ANY DISCRIMINATION AGAINST IMPORTED PRODUCTS IN FAVOUR OF DOMESTIC ONES, IN THE FORM OF INTERNAL CHARGES AND RULES. ARTICLE XI DOES NOT APPLY TO THE SYSTEM EITHER, BECAUSE, REGARDLESS OF THE METHOD OF CALCULATION USED, IT DOES NOT RELATE TO RESTRICTIONS ARISING INTER ALIA FROM TAXES AND OTHER CHARGES. MOREOVER, IN DETERMINING WHETHER OR NOT SUCH A SYSTEM IS COMPATIBLE WITH THE GATT RULES, ARTICLE XX, WHICH DOES NOT LAY DOWN ANY GENERAL PROHIBITION EXISTING IN ITS OWN RIGHT, AND ARTICLE XXIII, WHICH CONTAINS PROCEDURAL PROVISIONS BUT NO SPECIFIC SUBSTANTIVE RULE, ARE ALSO IRRELEVANT.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova:

Nedovolené obchodní praktiky – nařízení č. 2641/84

Předmět:


ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci 70/87 Jednací jazyk: němčina

I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení

1. Dopisem ze dne 10. února 1986 předložila Fédération de l’industrie de l’huilerie de la CEE (dále jen „Fediol“) Komisi stížnost podle článku 3 nařízení Rady č. 2641/84 ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, a zejména ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám (Úř. věst. L 252, s. 1), jejímž prostřednictvím žádá o zahájení procesu šetření nedovolených obchodních praktik Argentiny v oblasti vývozu sójových pokrutin do Společenství.

2. Předmětem nařízení č. 2641/84 označeného jako „nový nástroj obchodní politiky“ je umožnění toho, aby Společenství mohlo čelit jiným obchodním praktikám než dumpingu a vývozním subvencím, které jsou považovány za nedovolené.

3. Podle tohoto nařízení jsou nedovolenými obchodními praktikami veškeré praktiky třetí země v oblasti mezinárodního obchodu neslučitelné s mezinárodním právem či s všeobecně uznanými pravidly (čl. 2 odst. 1). Komise na základě stížnosti předložené jménem producentů ze Společenství (článek 3) či na žádost členského státu (článek 4) zahájí proces šetření, pokud existují dostatečné důkazy týkající se existence takovýchto praktik a následné újmy na produkci ve Společenství a pokud je to nutné v zájmu Společenství (čl. 6 odst. 1). Pokud tomu tak není, Komise o tom informuje předkladatele stížnosti (čl. 3 odst. 5) či členský stát, který podal žádost (čl. 4 odst. 4). Pokud je šetření provedeno a vyplyne z něj, že není nutné v zájmu Společenství podnikat další kroky, Komise vydá rozhodnutí o uzavření procesu šetření; toto rozhodnutí může být změněno Radou (články 9 a 12). Naopak pokud ze šetření vyplývá, že musí být přijata opatření obchodní politiky, Rada rozhodne o přijetí odpovídajících opatření na základě návrhu Komise poté, co, pokud to situace vyžaduje, proběhne formální mezinárodní řízení zahrnující konzultace či urovnání sporu.

4. Stížnost ze strany Fediol se týká dvou postupů Argentiny, které Fediol kvalifikovala jako „nedovolené obchodní praktiky“, a to konkrétně:

- režimu diferencovaných vývozních cel pro vývoz výrobků ze sóji (sójových bobů, oleje a pokrutin), v rámci kterého vývoz sójových bobů – suroviny pro výrobu sójového oleje a pokrutin – podléhá vyšším clům než vývoz sójového oleje a pokrutin. Tato cla byla vypočtena na základě umělých referenčních cen stanovených argentinskými úřady nezávisle na světových tržních cenách;

- množstevních omezení vývozu sójových bobů, zejména ve formě registrace a ojedinělého zastavení vývozů prostřednictvím správních směrnic.

5. Podle žalobkyně způsobují výše zmíněné praktiky vážnou újmu evropskému průmyslu zpracování oleje, neboť jejich důsledkem je:

- odrazování od vývozu sójových bobů, což zvyšuje nabídku těchto produktů na argentinském trhu a tím snižuje jejich prodejní cenu pro argentinský průmysl zpracování oleje;

- zaručení tomuto průmyslu širokých rozpětí pro drcení v rámci zpracovávání bobů do formy sójového oleje a pokrutin, jelikož může nakupovat surovinu – sójové boby – za nižší cenu, než je cena světová. Tato výhoda mu umožňuje nejen kompenzovat nízkou míru cla zatěžujícího vývoz oleje a pokrutin, ale rovněž prodávat tyto produkty za ceny značně nižší než ceny normální a ceny obvykle požadované evropským průmyslem zpracovávání oleje.

6. Na podporu tohoto tvrzení Fediol ve své stížnosti uvádí, že výše zmíněné praktiky jsou v rozporu s články III, XI a XXIII Všeobecné dohody o clech a obchodu, ať už zvlášť nebo v celku. Ve svém vyjádření předloženém Komisi dne 9. května 1986 Fediol tvrdí, že tyto praktiky jsou rovněž v rozporu s články XX a XXXVI Všeobecné dohody o clech a obchodu.

7. Jelikož Komise musí podle čl. 6 odst. 8 nařízení č. 2641/84 vydat rozhodnutí do 60 dnů po předložení stížnosti a jelikož byly zahájeny rozhovory mezi zástupci německého a argentinského průmyslu zpracovávání oleje, Fediol dopisem ze dne 5. března 1986 požádala Komisi, aby odložila přijetí svého rozhodnutí do 30. dubna 1986. Poté, co se dozvěděla, že rozhovory o inkriminovaných praktikách mezi příslušnými argentinskými úřady a Komisí již byly zahájeny, Fediol telexovou zprávou ze dne 1. července 1986 oznámila Komisi, že je připravena souhlasit s prodloužením lhůty 60 dnů až do 30. září 1986. Nakonec se Fediol a Komise po jednání mezi sebou dohodly, že zmíněná lhůta 60 dnů vyprší k 23. prosinci 1986.

8. Rozhodnutím č. 2506 ze dne 22. prosince 1986 (nezveřejněno) vydaným na základě čl. 3 odst. 5 nařízení č. 2641/84 a oznámeným předsedovi Fediol dne 7. ledna 1987 Komise zamítla stížnost z toho důvodu, že: a) uplatňování diferencovaných cel není v rozporu se žádným z uvedených pravidel mezinárodního práva a b) ve stížnosti nebyl neuveden žádný důkaz existence množstevních omezení vývozu sójových bobů.

9. Je to právě toto rozhodnutí, které je předmětem žaloby na neplatnost, kterou Fediol podala u kanceláře Soudního dvora a která byla zapsána v rejstříku Soudního dvora dne 6. března 1987.

10. Písemná část řízení proběhla obvyklým způsobem. Po vyslechnutí soudce zpravodaje a generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.

II. Návrhy účastníků řízení

11. Žalobkyně navrhuje, aby Soudní dvůr:

- prohlásil za neplatné rozhodnutí Komise ze dne 22. prosince 1986 zamítající žádost o zahájení šetření nedovolených obchodních praktik Argentinské republiky v oblasti vývozu sójových pokrutin;

- uložil Komisi náhradu nákladů.

12. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

- zamítl žalobu jako nepřípustnou, případně jako nepodloženou;

- uložil žalobkyni náhradu nákladů.

III – Žalobní důvody a tvrzení účastníků

K přípustnosti

13. Komise bez toho, aby formálně požádala Soudní dvůr o předběžné rozhodnutí ohledně přípustnosti, uplatňuje, že žaloba je nepřípustná. V tomto ohledu předkládá následující důvody.

První důvod nepřípustnosti

14. Komise se domnívá, že žaloba je nepřípustná, neboť není přípustný žádný z uvedených žalobních důvodů. Podle Komise jedinými žalobními důvody, které by mohly být uplatněny vzhledem k právní ochraně poskytované stěžovatelce podle nařízení č. 2641/84, jsou ty, které jsou založeny na nedodržení procesních záruk, zřejmém porušení některých ustanovení práva Společenství nebo závažném zneužití pravomoci ze strany Komise, které by mělo za důsledek porušení procesních záruk poskytnutých nařízením č. 2641/84.

15. Na podporu těchto tvrzení Komise uvádí charakteristiky nařízení č. 2641/84 v porovnání s nařízením č. 2176/84 (nařízení o antidumpingu) a důsledky, které z nich vyplývají jak pro právní postavení stěžovatelky tak pro rozsah přezkumu Soudního dvora ohledně rozhodnutí vydaných Komisí v rámci nařízení č. 2641/84.

16. Zdůrazňuje, že na rozdíl od nařízení č. 2176/84 v nařízení č. 2641/84: a) zájem Společenství stanovený pro fázi šetření stížnosti představuje dodatečnou podmínku pro zahájení šetření; b) rozhodnutí závisí na zvážení obchodní politiky; c) pojetí „nedovolených obchodních praktik“ není upřesněno a proto Komise disponuje širším prostorem pro uvážení ve srovnání s nařízením č. 2176/84; d) přijetí veškerých opatření Společenství vůči nedovoleným obchodním praktikám musí předcházet rozhovory či dokonce i zahájení řízení na mezinárodním poli, protože se v zásadě musí předcházet jednostranným ochranným opatřením.

17. Komise se proto domnívá, že stěžovatelka má v rámci nařízení č. 2641/84 pouze právo podat stížnost Komisi; její právní postavení je slabší než v rámci nařízení 2176/84 v tom smyslu, že nemůže legitimně očekávat, že budou přijata konkrétní ochranná opatření.

18. Vzhledem k těmto úvahám Komise konkrétněji uplatňuje, že:

- výklad Komise týkající se pojetí „nedovolené obchodní praktiky“ a pravidel mezinárodního práva, zejména pravidel GATT, v rámci nařízení č. 2641/84 podléhá přezkumu Soudního dvora pouze tehdy, pokud nedodržení nebo chybné použití těchto pravidel představuje porušení ustanovení práva Společenství, které přímo a individuálně uděluje práva jednotlivcům; ostatně pravidla GATT nejsou dostatečně přesná, aby zakládala práva ve prospěch jednotlivců; Rada a Komise mohou samy o sobě stanovovat a vykládat práva a povinnosti vyplývající z mezinárodních dohod, jako je GATT; použití a výklad pravidel mezinárodního práva ze strany Komise mohou být předmětem přezkumu Soudního dvora pouze v případě zřejmého porušení právních pravidel či závažného zneužití pravomoci;

- vzhledem k dopadům eventuálního zahájení šetření na mezinárodním poli se příslušné rozhodnutí řídí čistě politickými úvahami, které nemohou být předmětem přezkumu Soudního dvora;

- posouzení zájmu Společenství provedené v tomto ohledu Komisí zahrnuje diskreční pravomoc politické povahy a proto nemůže být ovlivněno ze strany stěžovatelky ani přezkoumáno Soudním dvorem.

19. Žalobkyně tvrdí, že názor Komise nenachází jakoukoliv oporu v čl. 173 odst. 2 Smlouvy o EHS. Konkrétněji tvrdí, že:

- judikatura Soudního dvora týkající se právní ochrany stěžovatele v rámci nařízení č. 2176/84 (rozsudek ze dne 4. října 1983, Fediol v. Komise, 191/82, Recueil s. 2935, body 29 až 31; rozsudek ze dne 20. března 1985, Timex v. Rada a Komise, 264/82, Recueil s. 866, bod 16; rozsudek ze dne 7. května 1987, Nachi v. Rada, 255/84, Recueil s. 1861) musí být rovněž zohledněna v kontextu nařízení č. 2641/84;

- napadené rozhodnutí není založeno na absenci zájmu Společenství; toto pojetí navíc neposkytuje Komisi žádnou míru uvážení, neboť se každá třetí země porušující povinnosti, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva a způsobující újmu produkci Společenství, musí zodpovídat ze svého chování;

- opatření, která mohou být přijata v rámci šetření, se netýkají předmětu tohoto sporu, který se vztahuje na fázi předcházející zahájení takovéhoto šetření;

- údajný nedostatek přesnosti pojmu „nedovolená obchodní praktika“ a pravidel GATT nemůže být použit jako argument pro omezení soudního přezkumu rozhodnutí vydaných Komisí podle nařízení č. 2641/84;

- ochrana poskytovaná dotčeným nařízením by byla ohrožena, pokud by kroky institucí Společenství závisely na jejich „politické blahovůli“ a pokud by stěžovatel nemohl napadnout před Soudním dvorem rozhodnutí o zamítnutí své stížnosti.

Druhý důvod nepřípustnosti

20. V této fázi Komise netvrdí, že žalobkyně nemá žádný právní důvod k podání této žaloby z toho důvodu, že podala žalobu proti rozhodnutí Komise 85/239/EHS ze dne 18. dubna 1985 (Úř. věst. L 108, s. 28) přijatému na základě nařízení č. 2176/84 (věc 187/85, Recueil 1988, s. 4155). Nicméně Komise si vyhrazuje právo uvést důvod týkající se této oblasti v pozdější fázi řízení v případě, že z rozsudku Soudního dvora ve věci 187/85 vyplyne, že pokračování v řízení v této věci je bezpředmětné.

21. Žalobkyně odpovídá, že probíhající řízení ve věci 187/85 v ničem nemění její zájem na současném řízení.

Třetí důvod nepřípustnosti

22. Komise uvádí, že podle informací, které má k dispozici, Argentina sporné praktiky zrušila. V případě, že se tyto informace potvrdí, Soudní dvůr by měl rozhodnout o zastavení řízení z nedostatku právního důvodu ze strany žalobce.

23. Žalobkyně uvádí, že v takovémto případě zohlední zrušení inkriminovaných praktik ve svém návrhovém žádání, které předloží Soudnímu dvoru.

K věci samé

24. Komise nejprve uvádí k bodu 8 napadeného rozhodnutí, že „podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 2641/84 aby byla stížnost, kterou podala Fediol, přípustná, musí obsahovat dostatečné důkazy týkající se existence nedovolených obchodních praktik a následné újmy“.

25. Komise dále zkoumá (body 9 až 15 napadeného rozhodnutí) skutečnosti tvrzené k doložení existence systému diferencovaných cel ve světle každého z ustanovení GATT, na které odkazuje stěžovatelka, avšak dochází k závěru, že žádné z těchto pravidel nebylo porušeno.

26. V bodě 16 napadeného rozhodnutí Komise zkoumá množstevní omezení vývozu sójových bobů, na která poukazuje stěžovatelka, ale konstatuje, že ze stížnosti nevyplývá v tomto ohledu žádný důkaz.

27. Žalobkyně Komisi vytýká, že se dopustila právního omylu a chybného uvážení při použití čl. 3 odst. 2 nařízení č. 2641/84, neboť vzhledem ke skutečnostem uvedeným ve stížnosti Komise nevyložila správně pojem „dostatečné důkazy“, pojem „nedovolená obchodní praktika“ ani pravidla mezinárodního práva, na jejichž porušení žalobkyně poukázala. Tyto body jsou uvedeny níže.

K pojmu „dostatečné důkazy“

28. Žalobkyně zdůrazňuje, že Komise nedisponuje širokým prostorem pro uvážení při výkladu pojmu „dostatečné důkazy“ a že v této souvislosti musí být dodržována procesní záruka.

29. Podle žalobkyně jde o dostatečné důkazy, pokud na jedné straně stěžovatelka poskytne přesvědčivé informace a předloží určité penzum dokumentů ospravedlňující dodatečná vyšetřování (věcná stránka) a pokud na druhé straně skutečnosti, které uvedla, mohou být posuzovány tak, že představují porušení pravidel mezinárodního práva (právní stránka). Žalobkyně s odkazem na zásady stanovené Soudním dvorem v jeho rozsudku ze dne 6. října 1982 (Cilfit, 283/81, Recueil s. 3415) uplatňuje, že zahájení šetření může být zamítnuto pouze tehdy, pokud je zřejmé, že nebylo porušeno žádné pravidlo mezinárodního práva. V tomto případě žalobkyně ve své stížnosti uvedla veškeré důkazy umožňující rozhodnout o předpokladu existence nedovolené obchodní praktiky. Komise toto popírá. Právě tato otázka by měla být předmětem rozhodnutí Soudního dvora.

30. Komise uplatňuje, že pojem „dostatečné důkazy“ znamená, že je nutné náležitě prokázat existenci porušení pravidel mezinárodního práva. Nicméně skutečnosti uvedené žalobkyní jako důkazy nejsou s to existenci porušení uvedených ustanovení prokázat. Navíc tvrzení žalobkyně týkající se zahájení šetření založené na rozsudku Soudního dvora, který byl vydán v odlišném kontextu, nelze v rámci nařízení č. 2641/84 přijmout.

K pojmu „nedovolená obchodní praktika“

31. Opíraje se o definici čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2641/84, žalobkyně tvrdí, že do té míry, do jaké se odkaz na mezinárodní právo a obecně přijímaná pravidla v tomto ustanovení vztahuje na pravidla GATT, jsou tato ustanovení formálně začleněna do práva Společenství. Proto není pochyb o jejich přímé použitelnosti. Ze stejného důvodu by měl Soudní dvůr tato pravidla samostatně vykládat na základě zásad pro výklad mezinárodních úmluv, zvláště zásad pro výklad pravidel GATT. V každém případě si Komise nemůže v oblasti použití pravidel GATT vymezovat prostor pro uvážení, který by nebyl přezkoumatelný Soudním dvorem.

32. Komise se domnívá, že ustanovení GATT uvedená žalobkyní nejsou přímo použitelná; toto tvrzení je podepřeno judikaturou Soudního dvora (shrnuto v rozsudku ze dne 16. března 1983, SPI a SAMI, 267 až 269/81, Recueil s. 827, bod 12). Odkaz na mezinárodní právo v čl. 2 odst. 1 nemění nic na právním postavení pravidel GATT ani na zásadách jejich použití; zvláště pak tento odkaz nedává ustanovením GATT charakter pravidel Společenství a nečiní tato ustanovení přímo použitelná ve Společenství.

33. Navíc výklad a použití pravidel mezinárodního práva ze strany Komise může být předmětem soudního přezkumu pouze ve výše uvedených omezených případech (bod 12 výše).

K údajně porušeným pravidlům

34. Žalobkyně poukazuje nejprve na to, že napadené rozhodnutí není úplné, neboť neobsahuje stanovisko k porušením, která Fediol uvedla ve svém vyjádření ze dne 9. května 1986 k doplnění své stížnosti (porušení článků XX a XXXVI GATT), ale pouze k článkům III, XI a XXIII GATT.

35. Komise odpovídá, že podle judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 4. října 1983, Fediol v. Komise, 191/82, Recueil s. 2935, bod 25) musí rozhodnutí obsahovat pouze nezbytné závěry z její strany.

Údajné porušení článku III GATT

36. V bodě 9 napadeného rozhodnutí se uvádí, že inkriminovaná cla postihující výlučně vyvážené produkty nemohou být považována za neslučitelná s čl. III odst. 1 GATT, který se vztahuje na vnitrostátní daně a jiné poplatky.

37. Žalobkyně má za to, že argentinský režim diferencovaných vývozních cel je v rozporu s článkem III GATT, neboť i když jsou tato cla vybírána pouze z vyvezených produktů, rozdíl v jejich výši má dopad na vnitřní trh. Navíc je namístě posoudit, zda nejsou tato cla součástí daňového systému se širší působností, který by zahrnoval i vnitřní použití produktů ze sóji. Předmětem článku III GATT není pouze zabránění veškeré diskriminaci dovážených produktů prováděné prostřednictvím systému vnitrostátního zdanění, ale rovněž i zabránění tomu, aby ochrana domácích produktů systémem diferencovaných cel nezpůsobovala škodu produkci třetí země, do které se tyto produkty vyváží. Komise proto pojetí vnitrostátního zdanění vyložila příliš úzce. Na podporu svého tvrzení žalobkyně uvádí vyjádření pracovní skupiny při přípravě článku III GATT (Havanská zpráva, ICITO, 1/8, s. 62 (1948)), stanovisko Brazílie k tomuto článku a rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 1978 (Statens Kontrol, 140/77, Recueil s. 1543, bod 20 a následující), podle kterého musí být článek 95 Smlouvy o EHS vykládán v tom smyslu, že zakazuje veškerou daňovou diskriminaci vůči produktům vyváženým do jiných členských států.

38. Komise zdůrazňuje, že předmětem článku III GATT je zabránění diskriminaci, která může vyplývat z použití vnitrostátních daní především proti dováženému zboží. Jelikož jsou inkriminovaná cla výlučně vybírána za vývoz dotčených produktů, nepředstavují „vnitrostátní daně“ ve smyslu zmíněného článku.

Údajné porušení článku XI GATT

39. V napadeném rozhodnutí (bodě 10) se uvádí, že jelikož dotčená cla z hlediska své formy spadají do kategorie „cel, daní nebo jiných dávek“, jsou specificky vyňata z působnosti článku XI GATT, který se týká jiných omezení vývozu než cel, daní nebo jiných dávek. Na tato cla by se eventuálně tento článek vztahovat mohl, pokud by jejich výše a/nebo výše referenčních cen, které představují základ pro jejich stanovení, byla taková, že by byla rovnocenná s množstevním omezením či zákazem vývozu; nicméně v tomto případě takovýto závěr nelze vyvodit, jelikož dovoz sójových bobů původem z Argentiny do Společenství se podle statistik Společenství zvýšil z 573 000 tun v roce 1981 na 1 600 000 tun v roce 1985 (bod 11). Navíc podle napadeného rozhodnutí nebyl ze strany stěžovatelky uveden žádný důkaz týkající se existence množstevních omezení vývozu sójových bobů; výše zmíněné statistiky naopak prokazují zvýšení vývozu těchto produktů do Společenství (bod 16).

40. Žalobkyně tvrdí, že došlo k dvojímu porušení článku XI GATT, jelikož:

- některé podstatné prvky inkriminovaného systému, zvláště stanovení umělých referenčních cen, představují opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením, a proto jsou v rozporu s tímto článkem;

- registrace vývozu sójových bobů a ojedinělé přerušení těchto registrací představují omezení zakázaná tímto ustanovením.

41. Podle názoru žalobkyně tvrzení Komise, podle kterého jsou předmětem článku XI GATT pouze omezení vývozu a nikoli opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením, představuje zřejmý právní omyl, protože přehlíží skutečnost, že když toto ustanovení zmiňuje „omezení ... prováděna … jinými opatřeními“, neklade důraz na formu, ale na důsledky dotčených opatření. Na podporu svého tvrzení žalobkyně uvádí:

- úryvek studie o článku XI provedené v roce 1950 pracovní skupinou GATT (dokument GATT/CB4/53/ADB, AT4, 5, 1950). Podle této studie „…dohoda neumožňuje zavést omezení vývozu surovin za účelem ochrany nebo podpory domácího průmyslu...“. Toto prohlášení ukazuje, že článek XI nebyl považován za ustanovení obsahující omezený zákaz;

- judikaturu Soudního dvora v oblasti cenových regulací posuzovaných ve světle článku 30 a následujících Smlouvy o EHS (rozsudek ze dne 29. ledna 1985, Leclerc, 231/83, Recueil s. 315). Žalobkyně poukazuje na to, že tento argument nemůže být zkreslen námitkou Komise, že není zohledněn rozdíl mezi cíli Smlouvy o EHS a cíli GATT a na GATT není nahlíženo jako na úplný systém ochrany.

42. Co se týče omezení vývozu sójových bobů, žalobkyně odkazuje na článek v tisku, který byl již uveden v její stížnosti a který oznamuje přechodné zastavení vývozu sójových bobů. Žalobkyně rovněž uvádí, že její tvrzení nemůže být popřeno nárůstem vývozu sójových bobů původem z Argentiny do Společenství, jelikož statistické údaje ukazují, že tento nárůst je důsledkem značného zvýšení produkce sójových bobů od roku 1980 a nízkého tempa rozvoje argentinského průmyslu zpracování oleje, který je takový, že produkce, která nemohla být v Argentině zpracována, musela být vyvezena.

43. Podle názoru žalobkyně nemohou být vytýkaná porušení ospravedlněna z titulu výjimek stanovených v čl. XI odst. 2 a článku XII GATT.

44. Komise především uplatňuje, že vývozní cla jsou výslovně vyňata z působnosti článku XI GATT. Navíc stanovování referenčních cen nemá povahu samostatného právního předpisu překračujícího rámec systému vývozních cel.

45. Opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením nejsou předmětem článku XI. Jak Komise uvedla v napadeném rozhodnutí, tento článek by byl porušen pouze tehdy, pokud by inkriminovaná cla dosáhla takové výše, že by reálně představovala zákaz vývozu. Nicméně tak tomu v tomto případě není, jelikož velká část produkce sójových bobů z Argentiny je vyvážena do Společenství.

46. Úryvek z pracovního dokumentu uvedený žalobkyní nebyl citován v kontextu; jeho celé znění ukazuje, že pracovní skupina vycházela ze zásady, že dochází k omezení vývozu.

47. Komise zdůrazňuje, že judikatura Soudního dvora týkající se článku 30 Smlouvy o EHS nemůže být použita za účelem výkladu podobných ustanovení obsažených v mezinárodních dohodách. Žalobkyně nevzala v potaz, že na rozdíl od Smlouvy o EHS není GATT úplným normativním systémem, jehož cílem je vytvoření vnitřního trhu. Proto nelze využít stejných kritérií k výkladu ustanovení dvou právních předpisů, které sledují odlišné cíle. Toto tvrzení je podepřeno judikaturou Soudního dvora (rozsudek ze dne 9. února 1982, Polydor, 270/80, Recueil s. 329, body 13 až 20; rozsudek ze dne 26. října 1982, Kupferberg, 104/81, Recueil s. 3641, bod 29).

48. Komise rovněž poukazuje na to, že registrace nezpůsobily žádné snížení vývozu. Článek XI proto nebyl porušen; navíc pokud by tomu tak bylo, dotčená praktika by mohla být ospravedlněna z titulu výjimky stanovené v odst. 2 písm. b) tohoto článku.

49. Přechodné zastavení registrací proběhlo z důvodu úprav, jejichž potřeba byla vyvolána některými změnami referenčních cen v rámci platného systému; tyto úpravy byly povoleny v souladu s čl. XI, odst. 2 písm. b).

Údajné porušení článku XX GATT

50. Článek XX vyjmenovává obecné výjimky z pravidel GATT. Stanoví, že každá smluvní strana může přijmout určitá opatření odchylující se od ustanovení GATT za podmínky, že tato opatření nepředstavují prostředek libovolné nebo neoprávněné diskriminace mezi zeměmi, v nichž převládají tytéž podmínky, nebo zastřeným omezením mezinárodního obchodu. K těmto povoleným opatřením patří i opatření:

„zahrnující v sobě omezení vývozu domácích surovin, potřebná k zajištění podstatného množství takových surovin pro domácí zpracující průmysl v obdobích, kdy domácí cena těchto surovin je udržována pod světovou cenou v rámci vládního stabilizačního plánu; s výhradou, že taková omezení nebudou prováděna za tím účelem, aby zvyšovala vývoz nebo ochranu poskytovanou takovému domácímu výrobnímu odvětví a že nebudou v rozporu s ustanoveními této Dohody, týkajícími se nediskriminace“ (čl. XX písm. i)).

51. Žalobkyně považuje článek XX za ustanovení, které v případě, že nejsou splněny podmínky, kterým podléhá udělení výjimky, samostatně zakazuje omezení vývozu jehož následkem je ochrana dotčeného domácího průmyslu. V případě, že by Soudní dvůr s tímto tvrzením nesouhlasil, lze zákaz dotyčných praktik vyvodit z článku XX ve spojení s článkem III, čl. XI odst. 1 a článkem XXIII GATT.

52. Komise odpovídá, že jelikož článek XX stanoví výjimky z článku XI, otázkou, zda v daném případě platí, vyvstává pouze tehdy, když dojde k porušení článku XI. Nicméně k tomu v tomto případě nedošlo. Článek XX nemůže být považován za ustanovení upravující samostatnou povinnost či zákaz.

Údajné porušení článku XXIII GATT

53. V napadeném rozhodnutí (bodě 14) Komise konstatuje, že stěžovatelka nebyla schopna prokázat žádné porušení specifické povinnosti vyplývající z GATT: článku III, článku XI ani ustanovení „kodexu o subvencích a vyrovnávacím clu“.

54. Podle tohoto rozhodnutí nebyla ve stížnosti upřesněna výhoda, která pro Společenství plyne ze zavedení nulového cla ze sójových pokrutin, o které žalobkyně tvrdí, že byla negativně ovlivněna dotyčnými opatřeními. Toto rozhodnutí rovněž uvádí, že: a) výše zmíněné zavedení nulového cla nebylo s Argentinou projednáno; b) rovnováha mezi ústupky a výhodami dosaženými v jednáních GATT musí být posuzována z globálního hlediska, nikoli odvětvově.KONEC

55. Žalobkyně především poukazuje na to, že předmětem článku XXIII jsou dvě možnosti: a) narušení výhody porušením závazků podle GATT (čl. XXIII odst. 1 písm. a)) a b) narušení výhody bez porušení závazků podle GATT (čl. XXIII odst. 1 písm. b) a c)). Domnívá se, že argentinský režim diferencovaných vývozních cel spadá buď pod první nebo pod druhou možnost.

56. S odkazem na první možnost, která je předmětem článku XXIII, se žalobkyně domnívá, že v tomto případě došlo prostřednictvím inkriminovaných opatření ze strany Argentiny k porušení následujících závazků podle GATT: a) porušení článků III, XI a XX GATT, posuzovaných z celkového hlediska; b) porušení článku XVI (oddílu A) GATT; c) porušení obecného zákazu diskriminace obsaženého v preambuli GATT spolu s články GATT, které zakazují různé konkrétní formy diskriminace (zvláště články I, III, XIII a XVII), neboť pouze argentinský průmysl zpracování oleje může obdržet dodávky sójových bobů za ceny výrazně nižší než světové tržní ceny, což mu umožňuje snížit náklady. Žalobkyně poukazuje na to, že podle doktríny mohou být v rámci řízení o urovnání sporu v rámci GATT uplatňována jakákoliv ustanovení GATT včetně preambule; d) porušení článků XX a XVI (oddílu B) GATT, které stanoví zákaz obcházení ustanovení GATT týkajících se subvencí; nicméně argentinský systém diferencovaných vývozních cel má stejný účinek jako subvence.

57. Co se konkrétněji týče porušení článku XVI (oddíl A) GATT, žalobkyně tvrdí, že i když tento žalobní důvod předkládá poprvé, Soudní dvůr by jej měl vzít v úvahu. Dokud není rozhodnutí Soudního dvora konečné, je možno předkládat během soudního řízení nové žalobní důvody; navíc se soudní funkcí Soudního dvora je v souladu to, že zohledňuje žalobní důvody, které navzdory tomu, že jsou předkládány poprvé od přijetí napadeného opatření, prokazují jeho protiprávnost. Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že článek XVI se netýká pouze subvencí, jak tvrdí Komise, ale také „jakéhokoli způsobu ochrany důchodu nebo cenové podpory“.

58. S odkazem na první možnost, která je předmětem článku XXIII, Komise trvá na svém názoru, který byl již uveden v napadeném rozhodnutí, že v tomto případě nebylo žalobkyní prokázáno žádné porušení specifické povinnosti vyplývající z GATT. Ostatně preambule neobsahuje konkrétní povinnosti, jejichž nedodržení by mohlo představovat porušení práva při absenci jakéhokoliv porušení specifických článků GATT.

59. Údajné porušení článku XVI, které bylo poprvé uvedeno až po přijetí napadeného rozhodnutí, nemůže mít dopad na zákonnost tohoto rozhodnutí. Navíc předmětem článku XVI jsou subvence, které se v právu Společenství specificky řídí nařízením č. 2176/84.

60. Co se týče druhé možnosti, která je předmětem článku XXIII, žalobkyně se domnívá, že v tomto případě došlo k narušení:

- legitimního očekávání Společenství, že nebudou nadále existovat pobídky pro vývoz sójových pokrutin poté, co bylo pro ně zavedeno nulové clo;

- legitimního očekávání Společenství, že hospodářská soutěž v mezinárodním obchodě nebude narušena poskytnutím nepřiměřených výhod domácímu vyvážejícímu průmyslu;

- legitimního očekávání Společenství, že průmysl Společenství nebude poškozen vývozem průmyslu jiné smluvní strany.

61. V rozporu s tvrzením předloženým Komisí v její žalobní odpovědi, z článku XXIII GATT nevyplývá, že narušení výhody musí mít dopad na zájmy třetího státu, v jehož prospěch bylo zavedeno nulové clo.

62. Žalobkyně uplatňuje, že narušení výše zmíněných výhod Společenství představuje porušení zásad „dobré víry“, zákazu diskriminace vyplývající z preambule GATT a zákazu obcházení ustanovení GATT, což jsou zásady, které jsou součástí obecně přijímaných pravidel ve smyslu nařízení č. 2641/84.

63. Žalobkyně rovněž poukazuje na to, že: a) skutečnost, že zavedení nulového cla nebylo s Argentinou projednáno, nepopírá její tvrzení, neboť z tohoto kroku mají prospěch všechny smluvní strany GATT; b) globální, nikoliv odvětvová povaha jednání nezabraňuje v žádném případě narušení výhody spojené se zrušením celní ochrany v daném odvětví ze strany Společenství; c) skutečnost, že tato výhoda je poskytována bez kompenzace od druhé strany, jak Komise tvrdí ve své žalobní odpovědi, není směrodatná.

64. S odkazem na druhou možnost, která je předmětem článku XXIII GATT, Komise uplatňuje, že v tomto případě nedošlo k porušení mezinárodního práva ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2641/84.

65. Konkrétněji se domnívá, že by došlo k porušení práva, pokud by narušení výhody mělo dopad na zájmy třetího státu, v jehož prospěch bylo zavedeno nulové clo, avšak v tomto případě nebylo nulové clo zavedeno ve prospěch Argentiny, protože: a) v době, kdy došlo ke zrušení cla ze sójových pokrutin, Argentina ještě nebyla stranou GATT; b) předmětem tohoto zrušení nejsou konkrétně sójové pokrutiny původem z Argentiny, jelikož ve zmíněné době ještě Argentina nebyla významným vývozcem sójových pokrutin; c) clo bylo zrušeno bez kompenzace.

66. Z toho vyplývá, že výhody uvedené žalobkyní nemají žádnou souvislost se zavedením nulového cla ze sójových pokrutin, netýkají se Argentiny a mají obecnou povahu. Proto nemohou sloužit k prokázání porušení pravidel mezinárodního práva, které by mohlo představovat nedovolenou obchodní praktiku ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení č. 2641/84.

Údajné porušení článku XXXVI GATT

67. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 9. května 1986 doplňujícím její stížnost poukázala na porušení článku XXXVI GATT. Napadené rozhodnutí neobsahuje žádnou kapitolu týkající se této otázky. Žalobkyně během soudního řízení nepředložila žádné formální návrhové žádání týkající se tohoto bodu.

68. Komise uvádí, že článek XXXVI neobsahuje žádné povinnosti, jejichž porušení by znamenalo uvalení sankcí. Tento článek rovněž neumožňuje dojít k závěru, že došlo k „nedovolené obchodní praktice“ ve smyslu nařízení č. 2641/84.

K nákladům řízení

69. Žalobkyně žádá Soudní dvůr, aby rozhodl, že Komise náhradí náklady podle čl. 69 odst. 3 Jednacího řádu, i kdyby v tomto sporu zvítězila. Toto rozhodnutí by bylo odůvodněno okolností, že z důvodu příliš přísného postoje Komise, která již zamítla dvě stížnosti žalobkyně, zůstává evropský průmysl zpracovávání oleje bez ochrany.
C. N. Kakouris
Soudce zpravodaj

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
22. června 1989 Jednací jazyk: němčina

Ve věci 70/87,

Fédération de l’industrie de l’huilerie de la CEE (Fediol) se sídlem v Bruselu, zastoupená D. Ehlem, U. C. Feldmannem, V. Schillerem, P. C. Reszelem, B. Heinem, advokáty advokátní komory v Kolíně nad Rýnem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku, kancelář E. Arendta a G. Harlese, advokátů, 4 avenue Marie-Thérèse,
žalobkyně,
proti

Komisi Evropských společenství, zastoupené svým právním poradcem Peterem Gilsdorfem za pomoci H. J. Rabeho a M. Schütteho z advokátní kanceláře Schön a Pflüger se sídlem v Hamburku a Bruselu, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u G. Kremlise, člena právního oddělení, Centre Wagner,
žalované,

jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise č. 2506 ze dne 22. prosince 1986 (nezveřejněno), které se týká zamítnutí žádosti o zahájení procesu šetření nedovolených obchodních praktik Argentiny v oblasti vývozu sójových pokrutin do Společenství, podle čl. 3 odst. 5 nařízení Rady č. 2641/84 ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, a zejména ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám (Úř. věst. L 252, s. 1),
SOUDNÍ DVŮR,

ve složení: O. Due, předseda Soudního dvora, T. Koopmans, R. Joliet, T. F. O’Higgins a F. Grévisse, předsedové senátu, G. F. Mancini, C. N. Kakouris, F. A. Schockweiler, J. C. Moitinho de Almeida, G. C. Rodríguez Iglesias a M. Diez de Velasco, soudci,

generální advokát: W. Van Gerven
vedoucí soudní kanceláře: D. Louterman, vrchní rada

s přihlédnutím ke zprávě k jednání a po ústní části řízení konané dne 23. listopadu 1988,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 7. března 1989

vydává tento
Rozsudek

1. Prostřednictvím žádosti zapsané soudní kanceláří dne 6. března 1987 podala Fédération de l´industrie de l´huilerie de la CEE (dále jen „Fediol“) podle čl. 173 odst. 2 Smlouvy o EHS žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise č. 2506 ze dne 22. prosince 1986 (nezveřejněno), které bylo žalobkyni oznámeno dne 7. ledna 1987. Tímto rozhodnutím Komise zamítla stížnost žalobkyně, jejímž předmětem bylo zahájení šetření ohledně nedovolených obchodních praktik Argentiny v oblasti vývozu sójových pokrutin do Společenství podle čl. 3 odst. 5 nařízení Rady č. 2641/84 ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, a zejména ochrany proti nedovoleným obchodním praktikám (Úř. věst. L 252, s. 1).

2. Předmětem nařízení č. 2641/84 nazývaného „novým nástrojem obchodní politiky“ je umožnit Společenství, aby odpovědělo na jiné obchodní praktiky třetích zemí, než jsou dumping a subvence, které jsou nedovolené. Podle znění čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení „se za nedovolené obchodní praktiky považují ... všechny praktiky třetí země, které jsou v oblasti mezinárodního obchodu neslučitelné s mezinárodním právem nebo s obecně přijímanými pravidly“.

3. Nařízení č. 2641/84 zavádí postup šetření, který se zabývá takovýmito obchodními praktikami. Toto šetření se zahajuje na základě stížnosti předkládané jménem výrobců Společenství (článek 3) nebo na základě žádosti členského státu (článek 4) a zahrnuje dvě fáze.

4. Během první fáze Komise zkoumá: a) zda stížnost či žádost obsahuje dostatečné důkazy týkající se existence inkriminovaných obchodních praktik; b) zda jsou tyto praktiky nedovolené; c) zda stížnost či žádost obsahuje dostatečné důkazy týkající se újmy či hrozby újmy, která z toho vyplývá pro produkci Společenství; d) zda je v zájmu Společenství nutné zahájit takovéto šetření. V případě kladné odpovědi na tyto otázky Komise zahájí šetření a shromáždí veškeré potřebné informace.

5. Během druhé fáze, pokud se na konci šetření prokáže existence jak nedovolené obchodní praktiky tak újmy z ní vyplývající pro produkci Společenství, Komise rozhodne, zda je v zájmu Společenství nutné přijmout opatření. Pokud ano, Komise navrhne Radě, aby přijala odpovídající opatření obchodní politiky poté, co, pokud to situace vyžaduje, proběhne formální mezinárodní řízení zahrnující konzultace či urovnání sporu.

6. V napadeném rozhodnutí se uvádí, že se stížnost, kterou podala Fediol, týká dvou praktik Argentiny, které stěžovatelka kvalifikovala jako „nedovolené obchodní praktiky“, a to konkrétně:

- režimu diferencovaných vývozních cel pro vývoz výrobků ze sóji (sójových bobů, oleje a pokrutin), v rámci kterého vývoz sójových bobů – suroviny pro výrobu sójového oleje a pokrutin – podléhá vyšším clům než vývoz sójového oleje a pokrutin. Tato cla byla vypočtena na základě umělých referenčních cen stanovených argentinskými úřady nezávisle na světových tržních cenách; - množstevních omezení vývozu sójových bobů, zejména ve formě registrace a ojedinělého zastavení vývozů prostřednictvím správních směrnic.


7. Podle žalobkyně způsobují výše zmíněné praktiky vážnou újmu evropskému průmyslu zpracování oleje, neboť jejich důsledkem je:

- odrazování od vývozu sójových bobů, což zvyšuje nabídku těchto produktů na argentinském trhu a tím snižuje jejich prodejní cenu pro argentinský průmysl zpracování oleje; - zaručení tomuto průmyslu širokých rozpětí pro drcení v rámci zpracovávání bobů do formy sójového oleje a pokrutin, jelikož může nakupovat surovinu – sójové boby – za nižší cenu, než je cena světová. Tato výhoda mu umožňuje nejen kompenzovat nízkou míru cla zatěžujícího vývoz oleje a pokrutin, ale rovněž prodávat tyto produkty za ceny značně nižší než ceny normální a ceny obvykle požadované evropským průmyslem zpracovávání oleje.

8. Na podporu tohoto tvrzení Fediol ve své stížnosti uvádí, že výše zmíněné praktiky jsou v rozporu s články III, XI a XXIII Všeobecné dohody o clech a obchodu, ať už zvlášť nebo v celku. Ve svém vyjádření předloženém Komisi dne 9. května 1986 Fediol tvrdí, že tyto praktiky jsou rovněž v rozporu s články XX a XXXVI Všeobecné dohody o clech a obchodu.

9. Napadeným rozhodnutím Komise stížnost zamítla: a) co se týče diferencovaných cel, bez toho, že by popřela jejich existenci, z toho důvodu, že nejsou v rozporu se žádným z pravidel mezinárodního práva, které Fediol uvedla ve své stížnosti a b) co se týče existence množstevních omezení vývozu sójových bobů z toho důvodu, že v tomto ohledu nebyl ve stížnosti uveden žádný důkaz.

10. Během řízení před Soudním dvorem žalobkyně nepředložila žádný žalobní důvod, který by popíral tvrzení Komise týkající se nepodložené existence množstevních omezení vývozu sójových bobů. Věcná námitka se proto týká pouze kvalifikace diferencovaných cel v napadeném rozhodnutí, podle které tato praktika není v rozporu se Všeobecnou dohodou o clech a obchodu, jak uplatňovala Fediol.

11. Ve svém návrhu Fediol tvrdí, že diferencovaná cla jsou v rozporu s články III, XI a XXIII Všeobecné dohody o clech a obchodu; jsou rovněž v rozporu s článkem XX Všeobecné dohody o clech a obchodu, což uplatnila Fediol ve svém vyjádření předloženém Komisi dne 9. května 1986, ale Komise posouzení tohoto bodu v napadeném rozhodnutí neprovedla.

12. Pro podrobnější popis skutkových okolností, průběhu řízení, stejně tak jako žalobních důvodů a tvrzení účastníků řízení se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
13. Komise se domnívá, že žaloba je nepřípustná, neboť není přípustný žádný z uvedených žalobních důvodů. Podle Komise jedinými žalobními důvody, které by mohly být uplatněny v rámci právní ochrany poskytované stěžovatelce podle nařízení č. 2641/84, jsou ty, které jsou založeny na nedodržení procesních záruk, zřejmém porušení některých ustanovení práva Společenství nebo závažném zneužití pravomoci ze strany Komise, které by mělo za důsledek porušení procesních záruk poskytnutých tímto nařízením.

14. Podle Komise nemůže být stěžovatelce umožněno předložit žalobní důvody proti obsahu jejích rozhodnutí, neboť její pravomoc vymezit zájem Společenství ve dvou výše uvedených fázích nezahrnuje pouze výkon široké diskreční pravomoci, ale rovněž zohlednění politických úvah, které nejsou předmětem soudního přezkumu. Stěžovatelka proto nemůže nikdy napadnout konečné rozhodnutí, kterým se uzavírá dané řízení, tím, že předloží žalobní důvody týkající se zájmu Společenství. V důsledku toho nemůže ani napadnout ostatní závěry Komise učiněné během řízení.

15. Je namístě v tomto ohledu upřesnit, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné posouzení zájmu Společenství na zahájení šetření ani újmy či hrozby újmy vyplývající z dotčené praktiky pro dotyčnou produkci Společenství. Ve skutečnosti se napadené rozhodnutí omezuje na to, že označuje diferencovaná cla za cla, která nejsou v rozporu s ustanoveními GATT.

16. Jelikož k tomuto označení došlo před posouzením zájmu Společenství a nezávisle na něm, musí být zohledněno samostatně. Otázka, zda je posouzení zájmu Společenství, které provedla Komise, soudně přezkoumatelné či nikoliv, proto není relevantní.

17. Tento důvod nepřípustnosti proto musí být zamítnut.

18. Komise dále tvrdí, že pokud se její rozhodnutí týká výkladu ustanovení GATT, jak je tomu v tomto případě, stěžovatelce nemůže být umožněno, aby předložila žalobní důvody zpochybňující tento výklad, neboť výklad pojmu „nedovolená obchodní praktika“ a pravidel mezinárodního práva, konkrétně pravidel GATT, který Komise provádí v rámci nařízení č. 2641/84, podléhá přezkumu Soudního dvora pouze tehdy, pokud nedodržení nebo chybné použití těchto pravidel představuje porušení ustanovení práva Společenství, které přímo a individuálně uděluje práva jednotlivcům; ostatně pravidla GATT sama o sobě nejsou dostatečně přesná, aby zakládala takováto práva ve prospěch jednotlivců.

19. Je namístě v tomto ohledu připomenout, že Soudní dvůr ve skutečnosti již několikrát rozhodl, že různá ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu nemohou ve prospěch osob ve Společenství zakládat práva, kterých se tyto mohou dovolávat před soudem (rozsudek ze dne 12. prosince 1972, International Fruit Co. 21 až 24/72, Recueil s. 1219; rozsudek ze dne 24. října 1973, Schlüter, 9/73, Recueil s. 1135; rozsudek ze dne 16. března 1983, SIOT, 266/81, Recueil s. 731; rozsudek ze dne 16. března 1983, SPI a SAMI, 267 až 269/81, Recueil s. 801). Z této judikatury nelze nicméně vyvozovat, že osoby podléhající pravomoci soudu nemohou před Soudním dvorem uvádět ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu za účelem zjištění, zda chování, které je předmětem stížnosti podané podle článku 3 nařízení č. 2641/84, představuje nedovolenou obchodní praktiku ve smyslu tohoto nařízení. Ve skutečnosti jsou ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu součástí pravidel mezinárodního práva, na které odkazuje čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, což potvrzují společně druhý a čtvrtý bod odůvodnění tohoto nařízení.

20. Je rovněž namístě podotknout, že je pravda, jak Soudní dvůr konstatoval ve výše zmíněných rozsudcích ze dne 12. prosince 1972, International Fruit Co., ze dne 24. října 1973, Schlüter a ze dne 16. března 1983, SPI a SAMI, že Všeobecná dohoda o clech a obchodu je charakterizována velkou pružností svých ustanovení, zejména těch, která se týkají možností odchylek, opatření, která mohou být přijata v případě výjimečných potíží, a urovnání sporů mezi smluvními stranami. Toto pojetí nicméně nebrání Soudnímu dvoru, aby vykládal a používal pravidla Všeobecné dohody o clech a obchodu vzhledem k danému případu za účelem zjištění, zda určité obchodní praktiky mají být považovány za neslučitelné s těmito pravidly. Ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu mají svůj vlastní význam, který je za účelem jejich použití v konkrétních případech třeba upřesnit prostřednictvím výkladu.

21. Konečně skutečnost, že Všeobecná dohoda o clech a obchodu ve svém článku XXIII stanoví zvláštní řízení pro urovnání sporů mezi smluvními stranami, nemůže vyloučit působnost Soudního dvora vykládat ustanovení této dohody. Jak Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 26. října 1982 (Kupferberg, 104/81, Recueil s. 3641) ohledně smíšených výborů zřízených na základě dohod o volném obchodu a pověřených správou a řádným prováděním těchto dohod, samotná skutečnost, že smluvní strany vytvořily zvláštní institucionální rámec pro konzultace a jednání mezi sebou, vztahující se k provádění dohody, nestačí k tomu, aby vyloučila jakékoliv soudní použití dohody.

22. Z toho vyplývá, že jelikož nařízení č. 2641/84 dává dotčeným hospodářským subjektům právo odvolat se na ustanovení GATT ve stížnosti, kterou podávají Komisi za účelem prokázání nedovolené povahy obchodních praktik, kterými se cítí být poškozeny, mají tyto subjekty právo obrátit se na Soudní dvůr, aby přezkoumal právoplatnost rozhodnutí Komise, které tato ustanovení používá.

23. S ohledem na výše uvedené skutečnosti musí být námitka nepřípustnosti vznesená Komisí zamítnuta.
24. Co se týče věci samé, žalobkyně předkládá žalobní důvody spočívající v neslučitelnosti sporných obchodních praktik s určitými ustanoveními Všeobecné dohody o clech a obchodu.
25. Žalobkyně uplatňuje, že diferencovaná cla jsou v rozporu s článkem III Všeobecné dohody o clech a obchodu.

26. Článek III odst. 1 Všeobecné dohody o clech a obchodu stanoví, že „smluvní strany uznávají, že vnitřní daně a ostatní vnitřní dávky, jakož i zákony a jiné předpisy, ovlivňující prodeje, nabízení na prodej, nákup, dopravu, distribuci nebo používání výrobků a vnitřní množstevní úpravy, předepisující míchání, zpracování nebo používání produktů v určitých množstvích nebo v určitých poměrech, nemají být uplatňovány na dovážené či domácí výrobky způsobem, jímž by se poskytovala ochrana domácí výrobě“.

27. Je zapotřebí konstatovat, že tento článek se týká výlučně daní a jiných poplatků, jakož i nařízení, která se vztahují na vnitřní trh a mají ochranný účinek. Následkem toho sporná argentinská cla, která se výlučně vztahují na vyvážené produkty, nespadají do působnosti tohoto článku.

28. Žalobkyně nicméně tvrdí, že předmětem článku III Všeobecné dohody o clech a obchodu není pouze zabránění jakékoliv diskriminaci vůči dováženým produktům prostřednictvím systému vnitrostátního zdanění, ale rovněž vyvarování se toho, aby ochrana domácích produktů prostřednictvím systému diferencovaných vývozních cel, jak je tomu v tomto případě, nezpůsobovala újmu produkci třetí země, do které se tyto produkty vyvážejí.

29. Tato úvaha nemůže být přijata. Ve skutečnosti je předmětem článku III Všeobecné dohody o clech a obchodu zabránění jakékoliv diskriminaci dovážených produktů ve prospěch domácích produktů v oblasti vnitřních poplatků a nařízení, a proto se nemůže vztahovat na případ, jako je tento, který se týká režimu diferencovaných vývozních cel vztahujícího se výlučně na kategorie domácích produktů.

30. Následkem toho proto musí být žalobní důvod spočívající v porušení článku III Všeobecné dohody o clech a obchodu zamítnut.
31. Podle čl. XI odst. 1 Všeobecné dohody o clech a obchodu „žádné zákazy nebo omezení jiná než cla, daně nebo jiné dávky, ať jsou prováděna kvótami, dovozními nebo vývozními licencemi nebo jinými opatřeními, nebudou zaváděny nebo udržovány žádnou smluvní stranou na dovoz jakéhokoli výrobku z území kterékoli jiné smluvní strany nebo na vývoz nebo prodej pro vývoz jakéhokoli výrobku určeného pro území kterékoli jiné smluvní strany“.

32. Podle žalobkyně mají některé prvky systému diferencovaných cel, zejména stanovování umělých referenčních cen jako základu pro výpočet diferencovaných cel uvalených na sójové produkty určené k vývozu, autonomní povahu v porovnání s poplatky, které jsou vyňaty z působnosti zákazu stanoveného v článku XI Všeobecné dohody o clech a obchodu, a představují opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení. Jsou proto v rozporu s tímto článkem, který odkazem na „omezení...jinými opatřeními“ neklade důraz na formu, ale na účinky dotčených opatření.

33. Je namístě v tomto ohledu poznamenat, že jak vyplývá z jeho formulace, čl. XI odst. 1 Všeobecné dohody o clech a obchodu vyjímá ze své působnosti omezení vyplývající mimo jiné z daní a jiných poplatků, což žalobkyně nepopírá. Nicméně v tomto případě jsou spornými opatřeními vývozní cla, která, na rozdíl od tvrzení žalobkyně, neztrácejí svůj charakter z toho důvodu, že jsou vypočtena umělým způsobem.

34. Proto musí být tento žalobní důvod zamítnut.
35. Článek XX stanoví, že každá smluvní strana může přijmout určitá opatření odchylující se od ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu za podmínky, že tato opatření nepředstavují prostředek svévolné či neoprávněné diskriminace mezi zeměmi, kde existují stejné podmínky, ani skryté omezení mezinárodního obchodu. K těmto povoleným odchylujícím se opatřením patří opatření:
36. Podle žalobkyně z tohoto ustanovení vyplývá obecný zákaz opatření obsahujících omezení vývozu, která mají za důsledek ochranu dotčeného domácího průmyslu v případě, že nejsou splněny podmínky umožňující odchylku.

37. V tomto ohledu postačuje poznamenat, že čl. XX písm. i) Všeobecné dohody o clech a obchodu zavádí výjimku ze zákazů vyplývajících z jiných ustanovení Všeobecné dohody o clech a obchodu; předpokládá proto existenci zákazu stanoveného jiným ustanovením, ohledně kterého zavádí výjimku. V důsledku toho není možno z tohoto článku vyvozovat samostatný obecný zákaz.

38. Proto je namístě zamítnout rovněž tento žalobní důvod.
39. Podle čl. XXIII odst. 1 Všeobecné dohody o clech a obchodu:
a) některá jiná smluvní strana neplní své závazky podle této Dohody, nebo že b) některá jiná smluvní strana uplatňuje opatření bez ohledu na to, zda je nebo není v rozporu s ustanoveními této Dohody, nebo že

c) existuje jakákoli jiná situace,
40. Odstavec 2 tohoto článku stanoví postup „jestliže v přiměřené době nedojde mezi zúčastněnými smluvními stranami k uspokojující úpravě nebo jestliže obtíž je takového typu, jak je uvedeno v odstavci 1 (c) tohoto článku“.

41. Žalobkyně předkládá řadu tvrzení založených na myšlence, že tato ustanovení obsahují zákaz veškerého chování, které ruší či ohrožuje výhodu vyplývající z této dohody nebo z jejích cílů. Uplatňuje, že v tomto případě došlo k narušení výhody vyplývající z GATT, ať již z toho důvodu, že diferencovaná cla jsou v rozporu s určitými závazky vyplývajícími z GATT (čl. XXIII odst. 1 písm. a)), nebo že ohrožují legitimní očekávání Společenství (čl. XXIII odst. 1 písm. b) a c)).

42. V tomto ohledu postačuje konstatovat, že článek XXIII Všeobecné dohody o clech a obchodu neobsahuje sám o sobě žádné specifické věcné pravidlo, jehož porušení by prokazovalo existenci nedovolené obchodní praktiky. Předmětem tohoto ustanovení je pouze stanovení postupu, kterým se může řídit smluvní strana v rámci GATT, pokud dojde ke zrušení či ohrožení výhody, která pro ni vyplývá ze Všeobecné dohody o clech a obchodu z důvodu chování jiné smluvní strany, a to i v případě, že dotčené chování není v rozporu s ustanoveními Všeobecné dohody o clech a obchodu.

43. Proto musí být tento žalobní důvod zamítnut.
44. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. Nicméně podle odst. 3 prvního pododstavce tohoto článku může Soudní dvůr rozdělit náklady nebo rozhodnout, že každý účastník nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch. Jelikož Komise neměla úspěch ve svých žalobních důvodech ohledně nepřípustnosti žaloby, je namístě rozhodnout, že každý z účastníků ponese vlastní náklady.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá.

2) Každý z účastníků řízení ponese své vlastní náklady.



_____________________________________________________________________________