Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61991J0266
Název:
Title:
Věc C-266/91
Celulose Beira Industrial (CELBI) SA v Fazenda Pública
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1993] ECR I-4337
(“CELBI”)
Judgment of the Court (Sixth Chamber) of 2 August 1993.
Celulose Beira Industrial SA v Fazenda Publica.
Reference for a preliminary ruling: Supremo Tribunal Administrativo- Portugal.
Parafiscal charge on chemical pulp - Articles 9, 12 and seq., 30, 92
and 95 of the EEC Treaty.
Case C-266/91.
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1993 page I-4337
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Sanders Adour Case C-150/91 Sanders Adour and Gymorac’h Orthez Nutrition Animale v Directeur des Services Fiscaux des Pyrénées-Atlantiques [1992] ECR I-3899
    · Compagnie Commerciale de l’Ouest Joined Cases C-78/90 and C-83/90 Compagnie Commerciale de’l Ouest and Others v Receveur Principal des Douanes de La Pallice-Port [1992] ECR I-1874
    · Lornoy Case C-17/91 Lornoy and Others v Belgium [1992] ECR I-6523
    · Iannelli Case 74/76 Iannelli & Volpi v Meroni [1977] ECR 557
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Prodej všech chemických dřevovin byl v Portugalsku zpoplatněn částkou 0.45 % z celkové hodnoty prodeje. Tento poplatek se vztahoval jak na domácí výrobky, tak na výrobky dovážené. Příjmy z tohoto poplatku byly mezi jiným použity i na financování Institutu pro výrobky lesního hospodářství (“Instituto dos Produtos Florestais”, dále jen “IPF”). Úkoly IPF spočívaly mimo jiné i
v
podpoře portugalského lesního hospodářství a produktů tohoto hospodářství.
Celulose Baira Industrial (“CELBI”) prodala určité množství chemické dřevoviny, avšak výše uvedený poplatek odmítla zaplatit. IPF zahájil proto před národními soudy proti CELBI řízení na zaplacení tohoto poplatku. Nejvyšší správní soud v Lisabonu (“Supremo Tribunal Administrativo”), který se danou věcí zabýval v odvolacím řízení, došel k závěru, že platnost uložení uvedeného poplatku závisí na výkladu komunitárního práva. Řízení
p
roto přerušil a na základě ustanovení článku 177 Smlouvy ES předložil Soudnímu dvoru otázky týkající se (1) výkladu článku 12 a článku 95 Smlouvy ES, jejich vzájemného vztahu a aplikace v praxi; (2) slučitelnosti uvedeného poplatku s ustanovením Smlouvy E
S
o státních podporách; a (3) slučitelnosti uvedeného poplatku s článkem 30 Smlouvy ES.
In Portugal, all sales of chemical pulp were subject to a charge of 0.45 % of the total value of the sale. The charge applied to domestic and imported products alike. The revenue derived from this charge was used
inter alia
to finance the Instituto dos Produtos Florestais (Forestry Products Institute, hereinafter “IPF”). The IPF’s tasks were
inter alia
to promote Portuguese forestry and its products.
When Celulose Beira Industrial (CELBI), having sold an amount of chemical pulp, refused to pay the charge the IPF instituted enforcement proceedings before the national courts. Upon appeal, the Supremo Tribunal Administrativo (Supreme Administrative Court), Lisbon, taking the view that the validity of the charge depended on the interpretation of Community law, stayed the proceedings and under Article 177 of the Treaty referred to the Court of Justice a number of questions concerning (1) the interpretation of Article 12 and Article 95 of the Treaty, the relation of those provisions and their application in practice, (2) the compatibility of the charge in question with the Treaty provisions on State aid and (3) its compatibility with Article 30 of the Treaty.


Názor soudu a komentář:
První otázka národního soudu směřovala k objasnění koncepce opatření, které má rovnocenný účinek jako dovozní clo, na který odkazuje článek 12 a násl. Smlouvy ES, dále diskriminačních účinků systému vnitřního zdanění ve smyslu ustanovení článku 95 Smlouvy, jakož i k objasnění vztahu mezi oběma těmito koncepcemi, a to v souvislosti s parafiskální dávkou, o kterou v dané věci šlo. V souladu s

rozhodovací praxí Soudního dvora jsou obě koncepce v poměru alternativním, tj. “v souladu se systémem Smlouvy, nemůže spadat jedna uložená dávka pod obě kategorie současně” (
Sanders Adour).
Zákaz dávek s rovnocenným účinkem se vztahuje na “všechny dávky, které jsou uloženy při dovozu nebo v jeho souvislosti, a které se vztahují speciálně na dovážený výrobek a nikoliv na obdobný domácí produkt, a (...) dokonce i dávky, jejichž účelem je financování aktivit orgánů zřízených na základě veřejného práva, mohou
b
ýt považovány za dávky s rovnocenným účinkem” (
Compagnie Commerciale del´Ouest
). Na druhé straně článek 95 se aplikuje tehdy, pokud obecný systém vnitřních dávek zahrnuje jak domácí, tak i dovážené výrobky; na základě ustanovení článku 95 dávky vztahují se na výrobky pocházející z jiných členských států nesmí překročit výši dávek ukládaných na obdobné domácí výrobky; jinými slovy vnitřní zdanění nesmí být ani diskriminačního ani ochranářského charakteru (
Lornoy
).
Výše uvedený rozdíl je však daleko ostřejší v případě, jako tomu bylo v dané věci, kdy jsou příjmy z uvedené dávky použity k financování činností, z kterých mají prospěch domácí výrobky. I když je uvedená dávka součástí obecného systému vnitrostátních dávek, přesto se na ni článek 12 bude vztahov
a
t za předpokladu, že uvedené výhody, které dávka přináší,
plně
kompenzují zátěž domácích výrobců, zatímco zahraniční výrobci podobných výhod nepožívají: “V takovém případě je dávka skutečně finanční zátěží čistě zahraničních výrobků, zatímco ve vztahu k domácím produktům je pouze protiplněním za získané výhody”. Pokud však aktivity financované z příjmů plynoucích z takové dávky vyrovnávají zátěž uloženou domácím výrobcům pouze zčásti, přičemž dovážené výrobky jsou opět v nevýhodě, pak se na tuto dávku vzta
h
uje ustanovení článku 95 Smlouvy ES.
Praktická implementace výše uvedené koncepce je následující: “Kritérium spočívající v hodnocení zda dávkou vzniklá zátěž je vyrovnána, přičemž účelem tohoto kritéria je zajistit, aby dávka byla užitečně a správně aplikována, předpokládá v rámci relevantního období zjištění finančního ekvivalentu celkové částky uložené na prodej domácích výrobků v souvislosti s existencí dávky, jakož i výhody, které z toho vyplývají výlučně pro domácí výrobky”.
Pak se Soudní dvůr věnoval otázce státních podpor. Využití příjmů plynoucích z uložených dávek může být považováno za státní podporu ve smyslu ustanovení článku 92 a násl. Smlouvy ES. Ovšem systém upravený v článku 93 Smlouvy předpokládá, že “každé zjištění neslučitelnosti podpor
y
se společným trhem, musí být výsledkem Smlouvou stanoveného řízení, jehož implementace je záležitostí Komise, která podléhá kontrole Soudního dvora. Jednotlivci proto nemohou pouze na základě ustanovení článku 92 samotného napadnout před národním soudem
s
lučitelnost podpory s právem Společenství, nebo jej požádat, aby jako hlavní nebo vedlejší otázku rozhodl o neslučitelnosti dané podpory s komunitárním právem (
Lornoy
).
Co se týče ustanovení článku 30 Smlouvy ES Soudní dvůr poznamenal, že “v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí se na opatření s rovnocenným účinkem dovozním clům a na překážky fiskálního charakteru, upravené v článcích 9-16 a 95 Smlouvy ES, ustanovení článku 30 nevztahuje” (
Iannelli, Lornoy
). Vzhledem k tomu, že se na dávku, o kterou v dané věci šlo, již vztahovala ustanovení článků 12 nebo 95, nemohlo jít o dávku upravenou článkem 30 Smlouvy ES.
The national court first asked for a clarification of the concept of a charge having an equivalent effect to a customs duty, referred to in Article 12 et seq. of the EEC Treaty, on that of discriminatory internal taxation under Article 95 of that Treaty, both considered with regard to a parafiscal charge as that at issue in the main proceedings, and on the relationship of those two concepts. The two concepts, according to the Court’s case-law, are alternative, “so that under the system of the Treaty the same imposition cannot belong to both categories at the same time” (
Sanders Adour
). The prohibition of charges having an equivalent effect covers “all charges levied at the time of, or by reason of importation, which are imposed specifically on an imported product but not on a similar domestic product, and (…) even pecuniary charges intended to finance activities of an agency governed by public law can constitute charges having an equivalent effect” (
Compagnie Commerciale de l’Ouest
). Article 95 on the other hand applies if a general system of internal charges covers both domestic and imported products alike; according to Article 95, the charges imposed on products of other Member States may not exceed those imposed on similar domestic products; the internal taxation may in other words not be discriminatory or protective (
Lornoy
).
The distinction is, however, more subtle if, as in the present case, the revenues from the charge are used to finance activities which benefit domestic products. Even if the charge forms part of a general system of internal charges, Article 12 nonetheless applies, if those benefits
fully
compensate the burden imposed on national producers while foreign producers do not receive a similar benefit: “In such a case, that charge does indeed constitute a net financial burden for imported products, whereas, for domestic products, it represents only the consideration for advantages received.” If, however, the activities financed by the revenues from such charge are such as to merely
partly
set-off the burden for domestic products, thus placing imported products at a disadvantage, it falls under Article 95 of the Treaty.
As to the practical implementation of this concept: “The criterion of whether the burden is offset in order to be usefully and correctly and correctly applied, presupposes a check, during a reference period, on the financial equivalence of the total amounts levied on domestic products in connection with the charge and the advantages afforded exclusively to those products.”
The Court then addresses the question of State aid. The use of the revenue of the charge as presently provided for may constitute state aid within the meaning of Articles 92 et seq. of the Treaty. However, under the system introduced by Article 93 of the Treaty, “any finding that an aid is incompatible with the common market should result from an appropriate procedure whose implementation is a matter for the Commission, subject to review by the Court. Individuals cannot therefore simply, on the basis of Article 92 alone, challenge the compatibility of an aid with Community law before the national courts or ask theme to decide as the main or a subsidiary issue on any incompatibility.” (
Lornoy
)
With respect to Article 30 of the Treaty, the Court notes that “according to settled case-law, charges having equivalent effect to customs duties and barriers of a fiscal nature, covered by Articles 9 to 16 and by Article 95 of the Treaty respectively, do not fall within the scope of Article 30” (
Iannelli; Lornoy
). Since the charge presently at issue was already covered by either Article 12 or Article 95, it could not fall in the scope of Article 30 of the Treaty.


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):