Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61983J0229
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 10 JANUARY 1985. ASSOCIATION DES CENTRES DISTRIBUTEURS EDOUARD LECLERC V S.A. THOUARS DISTRIBUTION AND OTHERS AND S.A.R.L. AU BLE VERT AND OTHERS. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE COUR D' APPEL DE POITIERS. FIXED PRICES FOR BOOKS. CASE 229/83.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1985 PAGES 0001 - 0037
Předmět (klíčová slova):
Keywords
COMPETITION;FREE MOVEMENT OF GOODS;QUANTITATIVE RESTRICTIONS;MEASURES HAVING EQUIVALENT EFFECT;
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E005;157E003;157E085;157E030
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. WHILST IT IS TRUE THAT THE RULES ON COMPETITION SET OUT IN ARTICLE 85 (1) OF THE EEC TREATY ARE CONCERNED WITH THE CONDUCT OF UNDERTAKINGS AND NOT WITH NATIONAL LEGISLATION, MEMBER STATES ARE NONE THE LESS OBLIGED UNDER THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 5 OF THE TREATY NOT TO DETRACT, BY MEANS OF NATIONAL LEGISLATION, FROM THE FULL AND UNIFORM APPLICATION OF COMMUNITY LAW OR FROM THE EFFECTIVENESS OF ITS IMPLEMENTING MEASURES; NOR MAY THEY INTRODUCE OR MAINTAIN IN FORCE MEASURES, EVEN OF A LEGISLATIVE NATURE, WHICH MAY RENDER INEFFECTIVE THE COMPETITION RULES APPLICABLE TO UNDERTAKINGS.

2. AS COMMUNITY LAW STANDS, IN THE ABSENCE OF A COMMUNITY COMPETITION POLICY WITH RESPECT TO THE BOOK TRADE, MEMBER STATES' OBLIGATIONS UNDER THE SECOND PARAGRAPH OF ARTICLE 5 OF THE TREATY, IN CONJUNCTION WITH ARTICLES 3 (F) AND 85, ARE NOT SPECIFIC ENOUGH TO PRECLUDE THEM FROM ENACTING LEGISLATION WHEREBY THE RETAIL PRICE OF BOOKS MUST BE FIXED BY THE PUBLISHER OR BY THE IMPORTER AND IS BINDING ON ALL RETAILERS, PROVIDED THAT SUCH LEGISLATION IS CONSONANT WITH THE OTHER SPECIFIC PROVISIONS OF THE TREATY, IN PARTICULAR THOSE RELATING TO THE FREE MOVEMENT OF GOODS.

3. ANY NATIONAL MEASURE WHICH IS CAPABLE OF HINDERING INTRA-COMMUNITY TRADE, DIRECTLY OR INDIRECTLY, ACTUALLY OR POTENTIALLY, IS TO BE CONSIDERED A MEASURE HAVING AN EFFECT EQUIVALENT TO A QUANTITATIVE RESTRICTION WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 30 OF THE TREATY. THAT WOULD BE THE CASE, FOR INSTANCE, WHERE NATIONAL LEGISLATION TREATED DOMESTIC PRODUCTS DIFFERENTLY FROM IMPORTED PRODUCTS OR DISADVANTAGED, IN ANY MANNER WHATSOEVER, THE MARKETING OF IMPORTED PRODUCTS VIS-A-VIS DOMESTIC PRODUCTS.

4. SINCE IT DEROGATES FROM A FUNDAMENTAL RULE OF THE TREATY, ARTICLE 36 MUST BE INTERPRETED STRICTLY AND CANNOT BE EXTENDED TO COVER OBJECTIVES NOT EXPRESSLY ENUMERATED THEREIN. NEITHER THE SAFEGUARDING OF CONSUMERS' INTERESTS NOR THE PROTECTION OF CREATIVITY AND CULTURAL DIVERSITY IN THE REALM OF PUBLISHING IS MENTIONED IN ARTICLE 36 AND SO CANNOT BE RELIED ON PURSUANT TO THAT ARTICLE.

5. IN THE CONTEXT OF NATIONAL LEGISLATION ON THE PRICE OF BOOKS, THE FOLLOWING CONSTITUTE MEASURES EQUIVALENT IN EFFECT TO QUANTITATIVE RESTRICTIONS ON IMPORTS, CONTRARY TO ARTICLE 30 OF THE TREATY : (A) PROVISIONS WHEREBY THE IMPORTER RESPONSIBLE FOR COMPLYING WITH THE STATUTORY REQUIREMENT TO DEPOSIT ONE COPY OF EACH IMPORTED BOOK WITH THE AUTHORITIES, THAT IS TO SAY THE PRINCIPAL DISTRIBUTOR, IS RESPONSIBLE FOR FIXING THE RETAIL PRICE, AND (B)PROVISIONS REQUIRING THE RETAIL PRICE FIXED BY THE PUBLISHER TO BE APPLIED TO BOOKS PUBLISHED IN THE MEMBER STATE CONCERNED AND RE-IMPORTED FOLLOWING EXPORTATION TO ANOTHER MEMBER STATE, UNLESS IT IS ESTABLISHED THAT THOSE BOOKS WERE EXPORTED FOR THE SOLE PURPOSE OF RE-IMPORTATION IN ORDER TO CIRCUMVENT THE LEGISLATION IN QUESTION.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Rozsudek soudního dvora ze dne 1. ledna 1985 ve věci Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc et autres v. Sarl.“Au blé vert“ et autres. Věc 229/83

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Bundesgericgtshof. „ bruselská úmluva – Místo plnění povinnosti – Jednotný zákon o prodeji“
Právní otázky:


1. Jestliže platí, že pravidla o hospodářské soutěži obsažená v čl. 85, odst. 1 Smlouvy o EHS se týkají chování podniků a nikoli zákonodárství a předpisů členských států, jsou členské státy nicméně povinny zajistit, podle čl. 5, odst. 2 Smlouvy, aby prostřednictvím vnitrostátního zákonodárství nebyla ohrožována plná a jednotná aplikace práva Společenství a účinnost prováděcích opatření; nesmějí ani přijmout nebo ponechat v platnosti opatření, a to ani zákonné nebo administrativní povahy, která mohou učinit pravidla o hospodářské soutěži, která se vztahují na podniky, neúčinnými.

2. Při současném stavu práva Společenství, kdy chybí politika hospodářské soutěže Společenství pro knižní sektor, nejsou povinnosti členských států podle čl. 5, odst. 2 Smlouvy, ve spojení s čl. 3, písm. f) a článkem 85, dostatečně konkrétní, aby jim zabránily přijmout zákony, podle nichž musí být maloobchodní cena knihy stanovena vydavatelem nebo dovozcem, s tím, že tato cena je pak závazná pro všechny maloobchodníky za předpokladu, že takové zákony respektují jiná konkrétní ustanovení Smlouvy, zejména ta, která se týkají volného pohybu zboží.

3. Za opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení ve smyslu článku 30 Smlouvy je třeba považovat jakékoli vnitrostátní opatření, které je s to omezovat, a to přímo či nepřímo, skutečně či potencionálně, obchod uvnitř Společenství. Tak by tomu bylo zejména tehdy, kdyby vnitrostátní zákonodárství upravovalo postavení domácích produktů odlišně od postavení dovážených produktů nebo by jakýmkoli způsobem znevýhodňovalo odbyt dovážených produktů na trhu ve vztahu k domácím produktům.

4. Protože článek 36 Smlouvy představuje výjimku ze základního pravidla Smlouvy, musí být vykládán přesně a nemůže být rozšiřován na cíle, které v něm nejsou výslovně vypočteny. Jelikož mezi důvody uvedenými v článku 36 není uvedena ani ochrana zájmů spotřebitelů, ani ochrana tvořivosti a kulturní rozmanitosti v knižním sektoru, nelze se jich v rámci tohoto článku dovolávat.

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
ze dne 10. ledna 1985 Jednací jazyk: francouzština
ve věci 229 / 83

jejímž předmětem je žádost postoupená Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS Cour d‘appel v Poitiers o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc, Paris
SA Thouars Distribution & autres, Sainte-Verge,
a
Sàrl „Au blé vert“, Thouars,
Georges Lehec, Auxerre,
SA Pelgrim, Thouars,
Union syndicale des libraires de France, Paris,
Ernest Marchand, Thouars,
Jeanne Demle, roz. Palluault, Thouars,

o výkladu čl. 3, písm. f) a článku 5 Smlouvy o EHS,
SOUDNÍ DVŮR

ve složení Mackenzie Stuart, předseda, G. Bosco a C. Kakouris, přesedové senátu, A.O´Keeffe, T. Koopmans, U. Everling, K. Bahlmann, Y. Galmot a R. Joliet, soudci,

generální advokát: M. Darmon
vedoucí soudní kanceláře: J.A. Pompe, zástupce vedoucího soudní kanceláře

vydává tento
ROZSUDEK

Skutkové okolnosti

Skutkové okolnosti věci, průběh řízení a připomínky předložené podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:

1. Skutkové okolnosti a řízení

1.1 Francouzský zákon č. 81-766 ze dne 10. srpna 1981 stanoví, že:

- každý vydavatel nebo dovozce knih musí stanovit maloobchodní prodejní cenu knih, které vydává nebo dováží;

- maloobchodníci musí prodávat knihy za maloobchodní cenu mezi 95 % a 100 % ceny stanovené vydavatelem nebo dovozcem; tato zásada neplatí ve vztahu k asociacím, které usnadňují nákup školních učebnic ani ve vztahu ke knihám nakoupeným státem, místními úřady, vzdělávacími organizacemi nebo doškolovacími nebo výzkumnými institucemi, odborovými organizacemi, radami zaměstnanců nebo knihovnami, které jsou otevřeny veřejnosti;

- maloobchodníci mohou prodávat za ceny nižší než ty, které jsou uvedeny v předcházejícím odstavci, knihy, publikované nebo dovezené před více než dvěma lety a jejichž poslední dodávka proběhla před více než šesti měsíci;

- pokud je kniha vydána po více než devíti měsících poté, co bylo nabídnuto k prodeji její první vydání, s tím cílem, že bude distribuována pro prodej na základě komisního prodeje, předplatného nebo na dobírku, může její cenu stanovit vydavatel podle svého vlastního uvážení; jinak musí být cena stanovena na úrovni nikoli nižší než cena jejího prvního vydání;

- pokud se dovoz týká knih vydávaných ve Francii, maloobchodní prodejní cena stanovená dovozcem se přinejmenším rovná ceně stanovené vydavatelem.

Nařízení č. 81-1068 ze dne 3. prosince 1981 přijaté pro provedení výše uvedeného zákona uvádí, že se za dovozce ve smyslu tohoto nařízení považuje hlavní distributor dovážených knih, který jako takový musí splňovat požadavky stanovené zákonem ze dne 21. června 1943. Tento zákon ukládá všem vydavatelům nebo každé fyzické nebo právnické osobě, které jednají místo nich (hlavní distributoři dovážených děl), musí uložit jeden výtisk na oddělení právního uložení ministerstva vnitra.

1.2. „Centres Leclerc“ jsou maloobchodními prodejnami, které původně prodávaly smíšené zboží a jejichž činnost se mimo jiné rozšířila na prodej knih; mají pověst prodejců zboží za nízké ceny.

Společnost Thouars Distribution, která je členem Associacion des Centres distributeurs Édouard Leclerc, prodávala knihy za prodejní ceny nižší, než povolují výše uvedené právní předpisy. Řada knihkupců a Union syndicale des libraires de France podaly žalobu na společnost Thouars Distribution u předsedy tribunal de grande instance v Bressuire, který zasedal v řízení o předběžném opatření v obchodně právní věci proti Thouars distribution, která vydala oznámení třetí strany proti Associacion des Centres distributeurs Édouard Leclerc. Předseda tohoto soudu zakázal předmětnému Centre Leclerc prodávat knihy za ceny, které nebyly v souladu se zákonem ze dne 10. srpna 1981 a stanovil pokuty za porušení tohoto zákazu.

1.3 Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc se odvolala ke Cour d‘appel v Poitiers, který zaujal stanovisko, že je nezbytné zjistit, zda zákon ze dne 10. srpna 1981 svou povahou neohrožuje pravidla Společenství o volné soutěži na společném trhu a zda závažná omezení, která tento zákon ohledně soutěže ukládá, nezpůsobuje zkreslování soutěže.

Svým rozsudkem ze dne 28. září 1983 proto Cour d‘appel v Poitiers zrušil platnost opatření předsedy tribunal de grande instance v Bressuire a podle článku 177 Smlouvy o EHS předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 3, písm. f) a článek 5 Smlouvy o EHS ze dne 25. března 1957 vykládány tak, že zakazují, aby byl v členském státě prostřednictvím zákonů nebo správních rozhodnutí zaveden pro knihy vydávané v tomto členském státě a knihy dovážené do tohoto členského státu systém, který ukládá maloobchodníkům povinnost prodávat knihy za cenu stanovenou vydavatelem nebo dovozcem, aniž by mohli snížit tuto cenu o více než 5 %?“

1.4 Rozsudek Cour d‘appel v Poitiers byl doručen kanceláři Soudního dvora dne 10. října 1983.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložila Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc , zastoupená p. Philippem Joussetem, advokátem advokátní komory v Laval, francouzská vláda, zastoupená p. Jeanem-Paulem Costesem jednajícím jménem generálního tajemníka meziministerského výboru pro otázky evropské hospodářské spolupráce a Komise Evropských společenství, zastoupená p. Danielem Jacobem, členem jejího právního oddělení, jemuž pomáhala Nicole Coutrelis, písemné připomínky.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústního jednání bez dokazování. Avšak Soudní dvůr vyzval účastníky v původním řízení, francouzskou vládu a Komisi, aby odpověděli písemně na určité otázky.

2. Písemné připomínky předložené Soudnímu dvoru
2.1 Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc poukazuje na to, že obchodníci, kteří chtějí přijmout metodu prodeje definovanou Édouardem Leclercem se smluvně zavazují, že nebudou nikdy používat marži vyšší, než tu, kterou doporučuje Asociation a která je pro prodej knih a jim podobného zboží stanovena na 18 %. Zákon ze dne 10. srpna 1981 tak zbavuje tuto klauzuli o omezení marží účinku.

Tento zákon je neslučitelný se Smlouvou o EHS, protože ponechává maloobchodníkům pouze velmi malou marži, v jejímž rámci nemůže probíhat cenová soutěž, a protože stanoví rozsáhlá omezení soutěže ohledně dovážených knih. Článek 3, písm. f) Smlouvy o EHS se vztahuje na jakékoli opatření, které omezuje skutečnou soutěž, ať již jejím vyloučením, omezením nebo narušením, jak to rovněž vyplývá z článku 85. Podle článku 5 se vyžaduje, aby členské státy respektovaly rovněž článek 3, písm. f). Opatření, které tvrdě omezuje cenovou soutěž, ohrožuje dosažení cílů Smlouvy. Na podporu svého stanoviska Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc cituje rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1981 ve věci VBBB-VBVB (Úř.věst. L 54 ze dne 25. února 1982, str. 36) a rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 1977 (Věc 26/76 Metro SB-Großmärkte v. Komise a SABA, 26/76, Recueil s. 1875).

Stanovení minimální ceny knih vnitrostátními orgány je také v rozporu s článkem 30 Smlouvy. Jelikož zákon ze dne 10. srpna 1981 umožňuje, aby maloobchodní ceny stanovil vydavatel nebo dovozce, je pro francouzského vydavatele, který také knihy dováží, a tak kumuluje funkce vydavatele a dovozce, snadné poskytovat knihám, které vydává, výhodnější postavení ve vztahu ke knihám, které dováží. Výsledkem je monopol, který omezuje obchod uvnitř Společenství. Tak francouzský knihkupec, který si přeje objednávat přímo od belgického vydavatelství, je nucen nakupovat za cenu stanovenou francouzským dovozcem, aniž by existovala jakákoli možnost soutěže ohledně cen. Tento stav věcí je zejména nápadný v oblasti komiksů a takzvaných praktických knih (kuchařky, knihy o lovectví, udělej si sám, atd.), které představují 20 % knih prodávaných v Centres Leclerc a které jsou často tištěny v Belgii nebo v Lucembursku. Navíc, Centres Leclerc blízko hranic nemohou nabídnout svým zahraničním zákazníkům konkurenční ceny a tím reagovat na soutěž.

Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc proto zastává názor, že zákon ze dne 10. srpna 1981 je neslučitelný s článkem 3, písm. f) Smlouvy o EHS a že zkresluje soutěž v rámci Společenství; představuje opatření s rovnocenným účinkem omezování dovozu a jeho přijetí je porušením článku 5 Smlouvy.

2.2 Francouzská vláda poukazuje na to, že zákon ze dne 10. srpna 1981 pouze přibližuje cenový režim knih ve Francii režimu, který existuje ve všech zemích Společenství a který ve Francii platil od začátku 20. století do r. 1979. Rozhodnutí řady supermarketů v sedmdesátých letech proniknout na knižní trh politikou systematického rabatu vyústila ve zrušení systému jediné ceny v r. 1979. Výsledkem byla dezorganizace sektoru vydavatelů knih jako celku, což bylo neuspokojivé pro vydavatele, maloobchodníky a veřejnost a právě tato dezorganizace vedla stát k obnovení systému jediné ceny legislativní cestou.

Nezbytnost specifického mechanismu pro ceny knih, ať již je zaveden legislativní cestou, právní úpravou, dohodami mezi obchodníky nebo obchodními zvyklostmi, je uznávána ve všech členských státech a ve většině západních zemí. Ta byla analyzována Radou Evropy, která se ve svém Doporučení č. 930 ze dne 8. října 1981 vyjádřila, že systém pevně stanovených cen pro knihy je nejlepším prostředkem pro zajištění, aby na trhu bylo velké množství knih a řada prodejních míst. Komise sama nevznesla žádnou námitku proti tomuto hodnocení, které převzala ve své 12. zprávě o politice hospodářské soutěže v r. 1982.

Francouzská vláda zdůrazňuje, že kniha je kulturní dílo. Je nezaměnitelná jako výraz a privilegovaný prostředek intelektuálních úvah a literární a básnické tvořivosti. Je nezbytné zachovat existenci vydavatelů, kteří vydávají díla reflexe a kreativity, jakož i zprostředkovatelů, jejichž úkolem je přitáhnout k těmto dílům pozornost veřejnosti zvyšováním jejího uvědomění, poskytováním informací a rad. Bylo by klamné věřit tomu, že politika volné soutěže je nejvhodnější a nejúčinnější nástroj v této zvláštní oblasti.

V důsledku jazykového faktoru ostatně jazykovědný trh úplně neodpovídá společnému trhu.

Vydavatelé a zprostředkovatelé byli přímo ohroženi cenovou svobodou, která existovala po r. 1979. Tato svoboda poskytla supermarketům nadřazené postavení v prodeji knih. Jejich politika snížené marže zisku vyžadovala rychlý obrat zásob a proto vylučovala díla reflexe a tvořivosti. Prodejem velkého množství omezeného počtu titulů tyto distribuční kanály mohly vydavatelům vnucovat svůj výběr a orientovat jejich vydavatelskou politiku. Knihy reflexe a kreativity, které v těchto distribučních kanálech chyběly, byly ohroženy vymizením a byly nahrazeny knihami nenáročné četby. Z finančních důvodů nebyli malí vydavatelé schopni se vyrovnat vyjednávací síle distributorů. Specializovaná knihkupectví nebyla schopna čelit cenám účtovaným supermarkety a byla zbavena prodeje děl bez obchodního rizika. Proto i ta čelila nebezpečí zániku. Organizace obchodu, jehož základem je jediný cíl prodat knihu za co nejnižší cenu nemůže veřejnosti zajistit skutečnou rozmanitost výběru, která existuje ve Francii, kde je k dispozici kolem 240 000 titulů a roční produkce přesahuje 25 000 titulů, z nichž 12 000 je nových publikací.

Jelikož čl. 3, písm. f) a čl. 5 Smlouvy stanoví pouze obecné zásady, není nezbytné je v tomto konkrétním případě vykládat. Francouzská legislativa týkající se cen knih musí být hodnocena výlučně v kontextu článku 30 a násl. Smlouvy. Každý členský stát má volnost při stanovení pravidel ovládajících jeho vnitrostátní obchod, a proto nemohou existovat žádné námitky, že Francie přijala pravidla upravující maloobchodní ceny knih. Zákon ze dne 10. srpna 1981 nesvěřuje státu žádné pravomoci, pokud jde o samotné stanovování cen. Vydavatelství si ponechávají úplnou svobodu pro zavedení konkurenčních cen, pokud si to přejí. Pravidlo, že maloobchodní rabat nesmí překročit 5 %, nepředstavuje omezení soutěže, protože soutěž mezi maloobchodníky knihami se musí hodnotit v prvé řadě ve vztahu k poskytovaným službám, takovým, jako je počet titulů nabízených veřejnosti, rady poskytované veřejnosti, možnost objednání jednotlivého výtisku požadovaného titulu, protože není možné nabízet plný rozsah více než 240 000 titulů, a pomoc poskytovaná při bibliografických rešerších. S ohledem na tyto služby by cena neměla být považována ze určující faktor. Zákon tak umožnil jistý stupeň pružnosti tím, že povolil rabaty 5 % pro veškeré transakce a větší rabaty pro organizace uvedené na seznamu a také větší rabaty pro knihy vydané nebo dovezené před více než dvěma roky, které v předchozích šesti měsících nebyly opětovně dodány. Účinkem tohoto zákona tedy byla zvýšená konkurence pokud jde o kvalitu všech nabízených služeb, což je v zájmu veřejnosti.

Předmětná legislativa neukládá žádná omezení dovozu knih, protože s vnitrostátními knihami a s dováženými knihami se zachází stejně. Ceny dovážených knih stanovuje na základě volného uvážení osoba, která je považována za dovozce, to znamená osoba, která splní formality právního uložení.. Zákon ze dne 10. srpna 1981 tak má úplně neutrální dopad na obchod v rámci Společenství a nepůsobí jako podpora odbytu vnitrostátních produktů. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 7. června 1983, Komise v. Itálie, 78/82 - tabák -, Recueil 1983, s. 1955; rozsudek ze dne 16. listopadu 1977, GB-Inno v. ATAB, 13/77], Recueil s. 2115), že vnitrostátní opatření upravující stanovování cen, které se vztahují na domácí a dovážené výrobky bez rozdílu, nepředstavují opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením, pokud neovlivňují svobodu výrobců stanovovat maloobchodní ceny svých výrobků. Účinek takových opatření je obvykle omezen výlučně na dotyčný stát.

Pokud jde o knihy publikované ve Francii a zpětně dovážené, čl. 1, odst. 5 zákona týkajícího se těchto knih má zajistit ucelený přístup a vyhnout se jakémukoli zneužívání způsobovanému dovozem dříve vyvezených knih. Tento cíl je obsažen v desátém bodě odůvodnění Směrnice Komise č. 70/50.

Tento zákon nemá žádný vliv na vývoz knih do jiných členských států. Vydavatelé mají úplnou svobodu při stanovení svých vývozních cen tak, jak to považují za vhodné a distributoři v jiných zemích stanoví své ceny na základě pravidel, která tam platí.

V důsledku toho se francouzská vláda domnívá, že ustanovení Smlouvy, zejména čl. 30 a násl., musí být vykládána tak, že vnitrostátní opatření aplikovaná bez rozdílu na knihy vydávané v členském státě a na knihy dovážené z jiného členského státu, která ukládají maloobchodníkům prodávat knihy za cenu stanovenou vydavateli nebo dovozci a zakazuje jim nabízet slevy z této ceny vyšší než 5 %, nepředstavuje opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení.

2.3 Komise poznamenává, že čl. 3, písm. f) Smlouvy se vztahuje k poslání a činnosti Společenství, neukládá členským státům žádné povinnosti a sám o sobě nepředstavuje přímo použitelné právní pravidlo. Je předchůdcem specifických ustanovení článků 85 až 94 a není relevantní, pokud se tyto články neaplikují. Protože předmětné opatření je opatřením státu, které není odvozeno od činnosti podniků, není tento článek pro řešení sporu relevantní. Stejně tak článek 5 neobsahuje žádné pravidlo ukládající konkrétní povinnost. Pokud jde o soutěž, implicitně odkazuje zpět na článek 85 a násl. Ačkoli se v tomto kontextu může pojmově konstruovat odpovědnost státu za podporu nebo usnadňování protiprávního chování nebo za zvyšování negativních účinků takového chování, ve všech těchto případech existuje smlouva mezi podniky nebo protiprávní chování. Pokud taková smlouva nebo chování chybí, nelze se na článek 5 odvolávat. Ostatně, jakékoli opatření státu ekonomické povahy má za účinek zkreslování hospodářské soutěže. Zastávat názor, že článek 5 zakazuje taková opatření, se rovná tvrzení, že státy nemohou právně upravovat ekonomické záležitosti. Ačkoli a priori není možné vyloučit, aby vnitrostátní opatření konkrétně zamýšlená pro ochranu podniků před účinky soutěže porušovala článek 5 ve spojení s pravidly soutěže, i když neexistuje žádná dohoda nebo protiprávní chování na straně podniků, v tomto konkrétním případě není nezbytné tuto tezi dále prohlubovat, protože žádné takové výjimečné okolnosti nebyly uvedeny.

Na druhé straně, je nezbytné prozkoumat ustanovení o volném pohybu zboží. Systém cen zavedený zákonem ze dne 10. srpna 1981, který spočívá v tom, že maloobchodní ceny stanovené vydavatelem nebo dovozcem jsou povinné pro všechny maloobchodníky, by měl být jako celek považován za pravidlo stanovující (minimální a maximální) ceny, které se vztahuje na vnitrostátní a dovážené produkty bez rozdílu. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudek ze dne 24. ledna 1978, van Tiggele, 82/77, Recueil s. 25; rozsudek ze dne 6. listopadu 1979, Danis, 16-20/79, Recueil s. 3327) sám o sobě není překážkou obchodu mezi členskými státy.

Avšak dvě ustanovení zákona ze dne 10. srpna 1981 se na dovážené knihy uplatňují odlišně. Tím prvním je poslední pododstavec článku 1, podle něhož „v případě, že se dovoz týká knih vydaných ve Francii, se maloobchodní cena stanovená dovozcem přinejmenším rovná ceně stanovené vydavatelem“. Toto ustanovení brání dovozcům knih, které byly vydány ve Francii a jsou zpětně dováženy, aby spotřebitelům poskytli výhodu potenciálně nižších cen případně uplatňovaných v jiném členském státě. Kromě toho ze čtvrtého pododstavce článku 1 vyplývá, že maloobchodníci musí prodávat za skutečnou cenu mezi 95 % a 100 % ceny stanovené vydavatelem nebo dovozcem; za hlavního distributora dovážených knih je považován dovozce, takže cena je stanovena jediným dovozcem a kterémukoli dalšímu dovozci je zabráněno, aby prodával za nižší ceny.

Je tedy zjištěno, že existuje opatření s rovnocenným účinkem. Jak ukazuje samotné znění tohoto ustanovení, nelze se odvolávat na důvody uvedené v článku 36 Smlouvy. Navíc, nelze brát v úvahu jakýkoli imperativní požadavek ve smyslu rozsudku Soudního dvora ze dne 20. února 1979 (Rewe-Zentral, 120/78 – Cassis de Dijon Recueil s. 649) vzhledem k tomu, že se jedná o ustanovení, která jsou přímo aplikována odlišně na vnitrostátní a na dovážené produkty.

Subsidiárně Komise nicméně zkoumá, zda v tomto konkrétním případě existují takové imperativní požadavky a dochází k závěru, že podmínky stanovené judikaturou Soudního dvora pro takovou žalobu, i kdyby to v tomto případě bylo možné, v žádném případě splněny nejsou. Zákon ze dne 10. srpna 1981 je údajně odůvodněn přáním ochránit literární tvořivost a zajistit přežití bohatství a rozmanitosti kultury v knižním sektoru. Přijetí opatření zamýšlených na podporu knih majících kulturní hodnotu je legitimní, avšak nebylo nijak prokázáno, že prostředky zvolené pro dosažení tohoto cíle jsou vhodné a že tyto prostředky způsobují nejmenší překážky obchodu. Je pochybné, zda je pro podporu knih majících kulturní hodnotu vhodné chránit malé prodejny. Mezi prodejními místy s knihami je ve Francii 19 500 prodejen, v nichž jsou knihy prodávány jako doplněk vedle jiných produktů a které mají obvykle na skladě pouze 200 až 300 knih, dále 4 000 prodejen, v nichž prodej knih představuje přibližně 40 % celkového obratu a asi jen 1 000 knihkupectví, obecně ve větších a středních aglomeracích, v nichž je prodej knih jedinou hlavní činností. Ve své zprávě o aplikaci zákona ze dne 10. srpna 1981 předložené Parlamentu v červnu 1983 ministr kultury uvedl řadu dalších opatření podporujících aktivní politiku v knižnímu sektoru. I když je žádoucí chránit malé prodejny, taková opatření jako poskytování půjček knihkupcům a jejich lepší odborné vzdělání mohou přispět k této ochraně, aniž by tvořila překážky obchodu.

Komise proto navrhuje odpovědět na položené otázky tak, že čl. 3, písm. f) a článek 5 Smlouvy nezakazují členským státům omezovat právo maloobchodníků odchýlit se od maloobchodních cen stanovených výrobci; a že článek 30 musí být vykládán v tom smyslu, že povinnost uložená maloobchodníkům a vyplývající z předmětných ustanovení, tedy dodržovat stanovenou cenu za prodej knih veřejnosti – s výhradou možného rabatu 5 % - představuje opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení dovozu, které tento článek zakazuje, a to v tom rozsahu, v jakém na jedné straně musí být cena knih pro veřejnost vydávaných ve Francii a zpětně dovážených do této země stanovena dovozcem na úrovni rovnající se přinejmenším ceně stanovená vydavatelem v členském státě a v jakém se na straně druhé od dovozce knihy vydané v jiném členském státě vyžaduje, aby respektoval cenu pro veřejnost stanovenou hlavním distributorem takové knihy.

3. Odpovědi na otázky položené Soudním dvorem

3.1 Na žádost Soudního dvora, francouzská vláda předložila úplný text zprávy ministra kultury o aplikaci zákona ze dne 10. srpna 1981 předložené francouzskému Parlamentu .

Komise předložila korespondenci mezi ní a francouzskou vládou o slučitelnosti tohoto zákona s články 30 a 36 Smlouvy EHS.

3.2.1 Komisi byla položena otázka, zda článek 3, písm. f) v kontextu Smlouvy a zvláště ve spojení s čl. 5 může být vykládán tak, že zakazuje, aby členské státy ukládaly legislativní cestou obchodním organizacím jednat způsobem, který je v rozporu s pravidly o hospodářské soutěži stanovenými v čl. 85 a 86 a který by se nemohl kvalifikovat pro vynětí podle čl. 85, odst. 3, kdyby předmětné chování bylo předmětem dohod mezi podniky nebo by šlo o jednání ve shodě podniků a pokud ano, jaká kriteria by se měla použít pro posouzení, zda systém zaručující, že hospodářská soutěž v rámci společného trhu není zkreslená, je slučitelný se systémem vertikálně uložených cen knih, je-li aplikován na základě závazných právních ustanovení zákona a odpověď Komise byla následující:

Článek 3, písm. f) Smlouvy je předzvěstí kapitoly, která stanoví pravidla hospodářské soutěže jak pro podniky (články 85 a 86) tak pro členské státy (články 90, 92, 93 a 94).

Povinnosti uložené členským státům za účelem zajištění, aby hospodářská soutěž nebyla zkreslována, jsou vyloženy v pravidlech týkajících se veřejných podniků a jistých druhů státní pomoci. Avšak podle názoru Komise, čl. 3 písm. f) neukládá ani Společenství ani členským státům nezasahovat do volného fungování trhu, nepředepisuje tedy politiku úplné laissez-faire. Cílem zákazů, které Smlouva ukládá členským státům za účelem zajištění volného pohybu výrobních faktorů, není zbavit členské státy veškeré pravomoci regulovat tyto faktory, ale odstranit omezení dovozu a vývozu.

Vedle zákazů adresovaných členským státům Smlouva obsahuje, v článcích 85 a 86, zákazy adresované podnikům, aby nemohly činit to, co je zakázáno členským státům, jmenovitě, aby bránily zrušení obchodních bariér. Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 5. dubna 1984 (van der Haar a Kaveka, 177 a 178/82) , i když zákazy adresované členským státům jsou doplňkové k zákazům adresovaným podnikům a směřují ke stejnému cíli jednoty trhu, jejich účel, rozsah a podmínky provádění jsou odlišné.

Opatření státu by v zásadě mohlo platně vyvolat účinky srovnatelné s těmi, které způsobuje dohoda zakázaná podle článku 85. Na druhé straně, pokud členské státy způsobí neúčinnost zákazů, které Smlouva ukládá podnikům, porušují tím povinnost stanovenou v článku 5. Tak je tomu v případě, že:

- členský stát uloží, podporuje nebo usnadňuje uzavírání dohod nebo zneužití dominantního postavení na trhu;

- členský stát zvýší účinek takových dohod nebo zneužívání dominantního postavení na trhu tím, že rozšíří jejich platnost na podniky, které nejsou jejich smluvní stranou;

- nebo, konečně, za výjimečného předpokladu, že opatření státu omezující hospodářskou soutěž je přijato s konkrétním úmyslem umožnit podnikům obcházení článků 85 a 86, aniž by bylo možné se dovolávat veřejného zájmu.

Kromě těchto tří uvedených případů, čl. 3, písm. f) a článek 5 nebrání členským státům, aby ukládaly jednání, které by bylo v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud je předmětem dohod mezi podniky nebo jejich jednání ve shodě.

V případě všech třech výše uvedených předpokladů jsou kritéria pro posouzení, zda opatření státu je slučitelné s čl. 3 písm. f) a článku 5 Smlouvy stejná, jako ta, která stanoví čl. 85 odst. 3.

3.2.2 Komise mimo jiné uvedla, že se dne 17. dubna 1984 rozhodla odeslat francouzské vládě upomínku podle článku 169 Smlouvy, protože jisté aspekty systému stanovování cen knih jsou neslučitelné s článkem 30.

Provedla rovněž šetření systémů stanovování cen knih v Holandsku a v Belgii, ale dosud nedospěla ke konečnému rozhodnutí o tom, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti.

Pokud jde o praxi uplatňovanou v této oblasti v jiných členských státech, Komise uvedla následující:

- Ve Spolkové republice Německo, vnitrostátní legislativa upravuje ve prospěch knižního sektoru odchylku od obecného zákazu doložek o stanovování cen v distribučních smlouvách. Prodejní ceny stanoví většina vydavatelů a tento systém také zahrnuje doložku, podle níž německé knihy zakoupené v zahraničí musí být prodávány za ceny původně stanovené vydavatelem; avšak pro dovážené knihy není uložena žádná pevná cena.

- Ve Spojeném království je stanovení maloobchodní ceny knih regulováno prostřednictvím „Net book agreement“ a je pro knihy povoleno výslovnou odchylkou od obecných pravidel o hospodářské soutěži.

- Stejný systém stanovování maloobchodních cen knih funguje v Irsku pro irské knihy a vztahuje se na prodej britských knih v Irsku.

- V Dánsku je prodejní cena knih dánských knih již po 140 let stanovována vydavatelem a cenu zahraničních knih stanoví hlavní nebo výlučný dovozce, a to na základě systému vyplývajícího ze soukromoprávní smlouvy povolené ustanoveními, která se odchylují od obecných pravidel občanského práva o hospodářské soutěži.

- V Lucembursku je skutečně aplikován systém pevných cen.

- V Řecku neexistují žádné výjimky z obecného zákazu stanovování maloobchodních cen, a to ani pro knižní sektor.

- V Itálii neexistuje žádná právní úprava stanovování pevných cen knih, které je proto povoleno, vztahuje se na knihy na základě kolektivní smlouvy uzavřené mezi Italskou asociací vydavatelů a Sdružením knihkupců.

- V Belgii neexistuje žádný obecný zákaz stanovování pevných cen. Dohoda o cenách uzavřená soukromou asociací Cercle belge de la librairie pro francouzskou jazykovou oblast se ve skutečnosti nepoužívá. Systém vytvořený Vereniging ter Bevordering van het Vlaamse Boekwezen pro holandskou jazykovou oblast prohlásil tribunal de commerce v Bruselu za odporující článku 85 a byl nahrazen kolektivním systémem ve formě jednotných obecných podmínek prodeje.

- V Nizozemsku vnitrostátní pravidla o hospodářské soutěži povolují individuální systémy stanovených cen a podřizují používání kolektivních systémů zvláštním odchylkám, z nichž jedna byla udělena pro knižní sektor. Hoge Raad prohlásil tento systém za zakázaný na základě článku 85, pokud se vztahuje na zpětné dovozy z Belgie a kromě toho soud v Haarlemu rovněž prohlásil, že kolektivní systém nesmí vést k zákazu paralelních dovozů, včetně zpětných dovozů.

Pokud jde o dohodu mezi Vereniging ter Bevordering van het Vlaamse Boekwezen (Belgie) a Vereniging ter Bevordering van de Belangen des Boekhandels (Nizozemsko), která byla předmětem rozsudku Soudního dvora ze dne 17. ledna 1984 (VBVB a VBBB v. Komise, 43 a 63/82), Komise nyní studuje návrhy předložené oběma asociacemi, aby vyhověly rozhodnutí Komise ze dne 25. listopadu 1981.

3.3 K otázkám, které jim položil Soudní dvůr, se Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc a francouzská vláda vyjádřily ohledně stanoviska, které ve svých písemných připomínkách předložila Komise, podle níž článek 30 Smlouvy zakazuje opatření, která ukládají, že maloobchodní ceny zpětně dovezených knih musí být stanoveny dovozcem přinejmenším na stejné úrovni jako je cenová úroveň stanovená vydavatelem a že dovozce knih vydaných v jiném členském státě musí respektovat maloobchodní cenu stanovenou jejich hlavním distributorem.

3.3.1 Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc poukázala na to, že podle logiky vzájemného ekonomického pronikání zamýšleného Smlouvou musí být obchodní organizace v různých členských státech schopny vzájemně volně soutěžit, bez překážek způsobených opatřeními státu. Avšak podle systému, který zavádí zákon ze dne 10. srpna 1981, jsou ceny zahraničních knih stanoveny dovozci, kterými jsou obchodní organizace již usazené na francouzském trhu, které vystupují v jiném stadiu distribuce než vydavatelé a které se tak stávají přímými konkurenty francouzských vydavatelů. V části knižního sektoru ve skutečnosti existuje konkurence mezi tituly (inter-brand). Jedná se o kategorii takzvaných „praktických“ příruček (knihy o vaření, udělej si sám, turističtí průvodci), u nichž cena rozhodujícím způsobem ovlivňuje výběr čtenáře. Skutečnost, že ceny zahraničních knih stanovují dovozci a nikoli vydavatelé, má za následek, že pro výrobky pocházející ze společného trhu je obtížnější proniknout na francouzský trh ve větším množství. V r. 1982 tvořily praktické příručky 9.5 % francouzských dovozů knih z jiných členských států. Takové knihy představují významný podíl knih prodávaných v prodejnách typu Centres Leclerc.

Stanovisko, které ve svých písemných připomínkách vyjádřila Komise, je nicméně neúplné a nepřesné v tom, že je založeno na předpokladu, že dotyčný zákon musí být ve svém souhrnu považován za pravidlo pro stanovování cen, které se vztahují bez rozdílu na domácí produkty i na dovážené produkty. Judikaturu Soudního dvora o stanovování minimálních nebo maximálních cen (věci Tasca, Danis a van Tiggele) nelze na tento zákon použít, protože neobsahuje žádné ustanovení o úrovni cen.

V rozporu s tím, k čemu by mohl svádět jeho název, je zákon ze dne 10. srpna 1981 zákonem o hospodářské soutěži v knižním sektoru ve Francii. Prostředkem použitým pro úpravu hospodářské soutěže je omezení cenové konkurence, která je nejdůležitějším faktorem režimu volné soutěže, na nepatrnou výši 5 %,. Avšak otázka, kterou Soudnímu dvoru předložil Cour d‘appel v Poitiers, se ve skutečností týká výkladu pravidel hospodářské soutěže a nikoli výkladu článku 30, na který se omezila odpověď navržená Komisí.

Ve světle pravidel o hospodářské soutěži, konkrétně článku 85, představuje systém zavedený ve Francii kolektivní systém pevných cen s mezinárodními a vnitrostátními aspekty, přičemž vnitrostátní aspekty také mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, neboť rozdělí vnitrostátní trh řadou vertikálních distribučních smluv, které pokrývají celý francouzský trh. Takový systém je v rozporu s čl. 85 odst. 1 a nesplňuje podmínky pro výjimku podle čl. 85 odst. 3. Vnitrostátní zákon, který zavádí takovýto zakázaný systém, je proto porušením čl. 5 ve spojení s čl. 3 písm. f) Smlouvy.

3.3.2 Francouzská vláda poukázala na to, že ustanovení zákona ze dne 10. srpna 1981, které Komise považuje za neslučitelné s čl. 30 Smlouvy, je absolutně nezbytné pro zajištění účinnosti tohoto zákona a nemůže být v rozporu s článkem 30. Ustanovení o zpětných dovozech je pomocnou doložkou, která je neoddělitelná od textu jako celku a bez kterého by systém pevných cen pro knihy vydávané a prodávané ve Francii ztratil svou účinnost. Bez této ochranné doložky by se francouzský maloobchodník, zejména v pohraničních oblastech, mohl zásobovat od zahraničních velkoobchodníků a prodávat zpětně dovážené knihy za cenu nižší, než je cena uplatňovaná ve Francii. Obchod uvnitř Společenství, který představuje takovou transakci, by byl pouze iluzorní a ve skutečnosti by sledoval jediný ryze interní cíl, a to vyhnout se cenovému systému zavedenému ve Francii. Francouzská vláda nevidí jiný prostředek, jímž by bylo možné zajistit logické skloubení pravidel, která v zásadě nejsou popírána. I kdyby se ustanovení o podmínkách pro stanovování cen knih vydaných v jiném členském státě považovalo za pravidlo, které se aplikuje odlišně na dovážená díla a na díla vydávaná a prodávaná ve Francii, tento rozdíl v zacházení nemá takovou povahu, aby překážel obchodu uvnitř Společenství. Tím, že stanovil osoby odpovídající za provedení právního uložení dovezených knih odpovědnými za stanovení ceny dovážených knih, se zákon pouze snažil nalézt rozumný a vhodný ekvivalent systému používaného na francouzském území, protože by bylo obtížné ukládat povinnosti zahraničním vydavatelům mimo francouzské území. V praxi vydavatelé, kteří pravidelně vyvážejí knihy do Francie, spolupracují s hlavním dovozcem, kterým může být distributor, organizační složka zahraniční organizace nebo francouzská pobočka a které zmocňují k provádění jejich obchodní politiky distribuce.

Francouzská vláda navíc předkládá statistiku o dovozu knih ze zemí Společenství za r. 1982, která ukazuje, že dovozy knih vydaných v jiných členských státech představují 4,88 % celkového obratu francouzských vydavatelů, tedy podíl, který by byl ještě nižší, kdyby se bralo v úvahu, že toto číslo částečně zahrnuje i náklady na šíření a distribuci v zemích původu, což však není případ obratu francouzských vydavatelů.

4. Ústní jednání

Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc zastoupená p. Joussetem, francouzská vláda zastoupená p. Guillaumem a Komise Evropských společenství zastoupená pí. Coutrelissovou a p. Jacobem předložily svá ústní vyjádření a své odpovědi na otázky položené Soudním dvorem na slyšení dne 27. června 1984.

Generální advokát předložil své stanovisko dne 3. října 1984.
Odůvodnění

1Rozsudkem ze dne 28. září 1983, který byl Soudnímu dvoru doručen dne 10. října 1983, Cour d‘appel v Poitiers postoupil Soudnímu dvoru podle čl. 177 Smlouvy o EHS žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ohledně výkladu různých pravidel práva Společenství, zejména ustanovení o volné soutěži na společném trhu a čl. 3 písm. f) a článku 5 Smlouvy o EHS, aby mu umožnil posoudit slučitelnost vnitrostátní legislativy ukládající každému maloobchodníkovi, aby respektoval prodejní cenu knih stanovenou vydavatelem nebo dovozcem, s právem Společenství.

2 Tato otázka byla vznesena ve sporu mezi Association des Centres distributeurs Édouard Leclerc (dále jen Leclerc) a společností Thouars distribution & autres, která je součástí této podnikatelské skupiny, na jedné straně a několika knihkupci v Thouars a Union syndicale des libraires de France na straně druhé. Tento spor se týká respektování maloobchodních cen knih stanovených podle zákona č. 81-766 ze dne 10. srpna 1981 o cenách knih (JORF ze dne 11. srpna 1981).

3 Leclerc má v celé Francii maloobchodní prodejny, které původně prodávaly potraviny, ale rozšířily svůj sortiment o další výrobky, včetně knih. Tyto prodejny mají pověst provádění politiky nízkých cen. Ze spisu vyplývá, že společnost Thouars Distribution, jakož i další distributoři patřící k této skupině, prodávali knihy za ceny nižší, než jsou ceny stanovené v souladu s výše uvedenou legislativou.

4 Podle francouzského zákona ze dne 10. srpna 1981 jsou všichni vydavatelé nebo dovozci knih povinni stanovit maloobchodní ceny knih, které vydávají nebo dovážejí. Maloobchodníci musí používat skutečnou cenu pro veřejnost mezi 95 % a 100 % této ceny. Zákon upravuje odchylky od povinnosti respektovat tuto cenu ve prospěch jistých soukromoprávních a veřejnoprávních subjektů, takových jako knihovny a vzdělávací instituce a povoluje za určitých podmínek saldo. V případě porušení ustanovení zákona mohou konkurenti nebo různé typy asociací podat návrh na přijetí předběžného opatření nebo žalobu na náhradu škody a lze také zahájit trestní stíhání.

5 Pokud jde o dovážené knihy, čl. 1 poslední pododstavec zákona ze dne 10. srpna 1981 stanoví, že „v případě, že se dovoz týká knih vydaných ve Francii, maloobchodní cena stanovená dovozcem se bude nejméně rovnat ceně, kterou stanovil vydavatel“. Nařízení č. 81-1068 ze dne 3. prosince 1981 (JORF ze dne 4. prosince 1981) přijaté k provedení zákona ze dne 10. srpna 1981 mimo jiné upřesňuje, že „se za dovozce považuje … hlavní distributor dovážených knih, který musí splnit povinnost jemu uloženou čl. 8 zákona ze dne 21. června 1943“, tj. povinnost právního uložení jednoho kompletního výtisku u ministerstva vnitra.

6 V řízení zahájeném několika knihkupectvími předseda tribunal de grande instance v Bressuire nařídil společnosti Thouars Distribution, pod hrozbou pokuty, aby své maloobchodní ceny knih nabízených veřejnosti uvedla do souladu se zákonem ze dne 10. srpna 1981 a prohlásil, že se toto nařízení vztahuje také na Leclerc, proti níž byl vydáno oznámení třetí strany.

7 Cour d‘appel v rámci odvolacího řízení zaujal stanovisko, že řešení tohoto sporu vyžaduje zjištění, zda zákon ze dne 10. srpna 1981 je takové povahy, že ohrožuje pravidla Společenství o volné soutěži na společném trhu, jelikož tento text významně omezuje soutěž jak pokud jde o knihy vydané ve Francii tak pokud jde o dovážené knihy a jelikož knihkupci v jiných členských státech nepodléhají takovým omezením. Proto předložil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 3, písm. f) a článek 5 Smlouvy o EHS ze dne 25. března 1957 vykládány tak, že zakazují, aby byl v členském státě prostřednictvím zákonů nebo správních rozhodnutí zaveden pro knihy vydávané v tomto členském státě a knihy dovážené do tohoto členského státu systém, který ukládá maloobchodníkům povinnost prodávat knihy za cenu stanovenou vydavatelem nebo dovozcem, aniž by mohli snížit tuto cenu o více než 5 %?“

8 Článek 3, písm. f) Smlouvy, na nějž se tato otázka odvolává, stanoví obecné zásady
společného trhu, které jsou aplikovány ve spojení s příslušnými kapitolami Smlouvy určenými k provádění těchto zásad. Toto ustanovení předpokládá „zavedení systému zajišťujícího, že soutěž na vnitřním trhu nebude narušována“, obecný cíl, který je mimo jiné rozšířen pravidly o soutěži zakotvenými v kapitole 1, hlavě I třetí části Smlouvy. Čl. 5 pododstavec 2 Smlouvy členským státům ukládá, aby se „zdržely jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů této smlouvy“. Otázka položená postupujícím soudem o slučitelnosti výše popsaného typu legislativy s články 3 f) a 5 se tak snaží zjistit, zda tato legislativa je v souladu se zásadami a cíli Smlouvy a s těmi ustanoveními Smlouvy, která je konkrétně provádějí.

9 Je třeba připomenout, že články 2 a 3 Smlouvy zakotvují vytvoření trhu charakterizovaného volným pohybem zboží, kde podmínky konkurence nejsou narušovány. Tento cíl je mimo jiné zajištěn článkem 30 a násl., které zakazují omezení obchodu uvnitř Společenství, na něž se účastníci řízení odvolávali v průběhu řízení před Soudním dvorem a článkem 85 a násl. o pravidlech soutěže, který je třeba posoudit jako první.

K aplikaci článků 3 f), 5 a 85 Smlouvy

10 Podle společnosti Leclerc francouzský zákon o cenách knih nezavádí státní kontrolu cen, ale pravidla omezující cenovou soutěž, protože ceny stanoví volně vydavatelé a dovozci. Proto by tento zákon měl být nejdříve posouzen z hlediska pravidel Smlouvy o hospodářské soutěži. V tomto ohledu Leclerc uvádí, že zákon zavádí kolektivní systém určování cen, jehož zavedení podnikům zakazuje článek 85, odst. 1 Smlouvy a který je v rozporu se systémem nenarušené soutěže na vnitřním trhu, který článek 3, písm. f) stanoví jako jeden z cílů Společenství. Druhý pododstavec článku 5 Smlouvy proto ukládá členským státům povinnost zdržet se jakýchkoli takových opatření, která mohou zbavit článek 85 účinnosti tím, že soukromým podnikům umožní, aby obcházely omezení tohoto článku, a tak ohrožovaly dosažení jednoho z cílů Smlouvy.

11 Francouzská vláda se domnívá, že čl. 3 písm. f) a článek 5 Smlouvy pouze stanoví obecné zásady a samy o sobě neukládají povinnosti. Na druhé straně se čl. 85 podle jejího názoru vztahuje pouze na určitá jednání podniků a nemůže být, ani ve spojení s čl. 3 f) a článkem 5 vykládán tak, že zakazuje členským státům přijímat opatření, která by mohla mít účinek na volnou soutěž.

12 Komise se domnívá, že čl. 3 písm. f) a čl. 5 nemohou být vykládány takovým způsobem, který zbavuje členské státy veškerých pravomocí v ekonomické oblasti tak, že jim zakáže zasahovat do volné soutěže. Protože se článek 85 týká pouze jednání podniků a nikoli opatření státu, stalo by se pouze ve výjimečném případě, že by členský stát ukládal nebo usnadňoval uzavření zakázaných dohod nebo zesiloval jejich účinky jejich rozšiřováním na třetí osoby nebo by sledoval konkrétní cíl, že umožní podnikům obcházet pravidla Společenství o hospodářské soutěži, a že by přijetí takových opatření státu mohlo představovat porušení povinností vyplývajících z čl. 5 odst. 2 Smlouvy. Komise se proto domnívá, že slučitelnost legislativy předmětného typu se Smlouvou se má posuzovat pouze v rámci článku 30 a násl.

13 V souladu s cílem stanoveným v článku 3 písm. f) Smlouvy jsou se společným trhem neslučitelné a podle čl. 85 odst. 1 Smlouvy zakázané veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení soutěže na společném trhu a zejména ty, které přímo nebo nepřímo určují nákupní ceny anebo jiné obchodní podmínky. Toto ustanovení tak pokrývá dohody, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě, které omezují soutěž mezi podniky, s výhradou výjimek udělených Komisí podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy.

14 Jestliže platí, že tato pravidla se týkají jednání podniků a nikoli legislativních nebo prováděcích opatření členských států, jsou členské státy nicméně povinny, podle čl. 5 odst. 2 Smlouvy, neohrožovat prostřednictvím své vnitrostátní legislativy úplnou a jednotnou aplikaci práva Společenství a účinek jeho prováděcích opatření, ani přijmout nebo ponechat v platnosti opatření legislativní povahy nebo pravidla je provádějící, která by mohla zrušit účinek pravidel o soutěži vztahující se na podniky (srovnej rozsudky ze dne 13. února 1969, Walt Wilhelm a ost., 14/68, Recueil s. 1, a ze dne 16. listopadu 1977, Inno v. ATAB, 13/77, Recueil s. 2115).

15 Avšak legislativa předmětného typu neukládá uzavírání dohod mezi vydavateli a maloobchodníky ani jiná jednání toho druhu, který stanoví čl. 85 odst. 1 Smlouvy, ale ukládá vydavatelům a dovozcům jako jejich právní povinnost, aby jednostranně stanovovali maloobchodní ceny. Za těchto podmínek vzniká otázka, zda vnitrostátní legislativa, která činí jednání podniků zakázané čl. 85 odst. 1 zbytečným tím, že činí vydavatele nebo dovozce knih odpovědnými za volné stanovení závazných maloobchodních cen, ohrožuje účinek působení článku 85, a proto je v rozporu s čl. 5 pododstavec 2 Smlouvy.

16 V této souvislosti je vhodné připomenout, že francouzská vláda trvá na tom, že článek 85 Smlouvy se nevztahuje na legislativní opatření a snaží se odůvodnit předmětnou legislativu tím, že jejím cílem je chránit knihy jako kulturní prostředek před negativními vlivy, které by pro rozmanitost a kulturní úroveň publikací vyplývaly z divoké konkurence maloobchodních cen. Kromě toho je taková legislativa nezbytná pro zachování specializovaných knihkupectví při existenci konkurence jiných distribučních kanálů, které uplatňují politiku snížených marží a omezeného počtu titulů, tak s cílem vyhnout se tomu, aby malý počet velkých distributorů mohl vnucovat svou vůli vydavatelům ke škodě děl z oblasti poezie, vědy a tvořivosti. Jde tedy o opatření nezbytné pro zachování knihy jako kulturního nástroje, který má své protějšky v systémech uplatňovaných ve většině členských států.

17 Komise, která se také domnívá, že článek 85 Smlouvy, a to i ve spojení s článkem 5 se nevztahuje na případy, jako je tento, nesdílí hodnocení francouzské vlády o stavu hospodářské soutěže v knižním sektoru. Popírá užitečnost a vhodnost zvláštních vnitrostátních právních úprav knižního trhu. Komise nicméně připustila, že ve většině členských států existují dohody vydavatelů a knihkupců o určování maloobchodních cen nebo jejich jednání ve shodě, i když různé vnitrostátní systémy vykazují výrazné odlišnosti v jednotlivých členských státech pokud jde o podmínky jejich aplikace a jejich pravidla.

18 Je třeba poznamenat, že Komisi, která veřejně oznámila svůj úmysl provést průzkum všech těchto systémů a způsobů jednání, se dosud nepodařilo ani dokončit tuto studii, ani určit způsob jednání ohledně výkonu pravomocí, které jí v této oblasti svěřuje Smlouva a nařízení č. 17. Nepředložila ani Radě žádný návrh její akce. Mimoto Komise nezahájila žádné řízení podle čl. 85 Smlouvy s cílem zakázat vnitrostátní systémy a praktiky při stanovování cen knih.

19 Jediné rozhodnutí Komise v oblasti určování cen knih se týká mezinárodní dohody mezi obchodními sdruženími ve dvou členských státech, kterou Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 17. ledna 1984 (VBVB a VBBB v. Komise, 43 a 63/82, Recueil 1984, s. 19) prohlásil za neslučitelnou s čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Je nutno připomenout, že Soudní dvůr v tomto rozsudku poznamenal, že vnitrostátní legislativní nebo soudní praxe, a to i za předpokladu, že by byla společná pro všechny členské státy, nemůže převážit nad aplikací pravidel o hospodářské soutěži stanovených Smlouvou. Avšak ani rozhodnutí Komise ani rozsudek Soudního dvora nezaujaly stanovisko ke slučitelnosti ryze vnitrostátních dohod o určování cen s článkem 85 Smlouvy.

20 Za těchto okolností je třeba konstatovat, že až dosud neexistuje politika Společenství ohledně hospodářské soutěže týkající se ryze vnitrostátních systémů nebo praxe v knižním sektoru, kterou by členské státy byly povinny respektovat v souladu se svou povinností zdržet se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit uskutečnění cílů Smlouvy. Z toho vyplývá, že za současného stavu práva Společenství povinnosti členských států podle čl. 5 Smlouvy ve s pojení s čl. 3 písm. f) a článkem 85 nejsou dostatečně konkrétní, aby jim zakázaly vydávat legislativu toho typu, jež je předmětem sporu, o soutěži v maloobchodních cenách knih, avšak za podmínky, že taková legislativa respektuje jiná konkrétní ustanovení Smlouvy, zejména ta, která se týkají volného pohybu zboží, která je proto nezbytné posoudit.

K aplikaci článků 30 a 36 Smlouvy

21Komise se domnívá, že předmětná legislativa představuje opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení dovozu, která čl. 30 Smlouvy zakazuje. Poznamenává, že dvě ustanovení zákona ze dne 10. srpna 1981 se ohledně dovážených knih aplikují odlišně, tj. za prvé, ustanovení, podle něhož cenu dovážené knihy stanoví dovozce, s tím, že za dovozce se považuje hlavní distributor, a za druhé ustanovení, podle něhož v případě dovozu knih vydaných ve Francii maloobchodní cena musí být alespoň taková, jako cena, kterou stanoví vydavatel. Tato dvě ustanovení podle názoru Komise narušují obchod tím, že dovozcům znemožňují uplatňovat nižší ceny a zbavuje je možnosti proniknout na francouzský trh prostřednictvím cenové soutěže. Leclerc vyjadřuje v podstatě stejné stanovisko.

22 Francouzská vláda argumentuje tím, že legislativa předmětného typu není v rozporu s článkem 30. Každý stát si ponechává volnost úpravy svého vnitřního obchodu. Omezení soutěže v maloobchodních cenách neomezuje jakýmkoli způsobem dovozy. S dováženými knihami a s domácími knihami je v tomto ohledu zacházeno stejně. Pokud jde o určování cen hlavním distributorem, je odpovědnost za určování cen zahraničních knih svěřena tomu, kdo na vnitřním trhu plní ty obchodní funkce, které se rovnají funkcím vydavatele při distribuci domácích knih. Ustanovení o knihách vydávaných ve Francii a zpětně dovážených představuje nezbytný doplněk, aby legislativa jako celek byla logicky skloubená a aby se zabránilo tomu, že zpětný dovoz knih bude používán jako nástroj pro obcházení zákona.

23 Je namístě připomenout, že ve smyslu článku 30 Smlouvy o EHS jsou zakázána množstevní omezení dovozu i veškerá opatření s rovnocenným účinkem v obchodě mezi členskými státy. Ve smyslu tohoto článku podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být každé vnitrostátní opatření, které může přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potencionálně, tvořit překážku obchodu uvnitř Společenství považováno za opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení. Jde zejména o případ vnitrostátní právní úpravy, která upravuje rozdílně postavení domácích výrobků a výrobků dovezených, nebo která jakýmkoli způsobem znevýhodňuje odbyt dovezených výrobků na trhu ve srovnání s výrobky domácími.

24 V tomto ohledu je nutno posoudit dvě odlišné situace, na něž se vztahuje vnitrostátní legislativa sporná v původním řízení, tedy za prvé, situaci knih publikovaných v jiném členském státě a dovážených do dotyčného členského státu, a za druhé situaci knih publikovaných v dotyčném členském státě a po vývozu do jiného členského státu a zpětně dovážených.

25 Pokud jde o legislativu, jako je ta, jež je předmětem sporu v původním řízení a která se vztahuje na knihy vydané v jiném členském státě a dovezené do dotyčného členského státu, ustanovení, podle něhož má být prodejní cena určena dovozcem odpovědným za splnění formality právního uložení jednoho výtisku této knihy úřadů, tj.u hlavního distributora, přenáší odpovědnost za určení maloobchodní ceny na obchodníka v jiném stádiu obchodního procesu, než vydavatel a znemožňuje kterémukoli dalšímu dovozci téže knihy uplatňovat v dovážejícím státě prodejní cenu, kterou považuje za cenu odpovídající nákladům ve státě, v němž byla kniha vydána pro odbyt na trhu dovážejícího státu.V rozporu s argumentací francouzské vlády, takové ustanovení se neomezuje pouze na přizpůsobení režimu vztahujícího se na dovážené knihy režimu domácích knih, ale vytváří pro dovážené knihy odlišnou právní úpravu, která může vytvářet překážky obchodu mezi členskými státy. Takové ustanovení proto musí být považováno za opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení dovozu zakázané podle článku 30 Smlouvy EHS.

26 Na druhé straně, pokud se taková legislativa vztahuje na knihy vydané v dotyčném členském státě a zpětně dovezené po vývozu do jiného členského státu, ustanovení, které ukládá, aby se tyto knihy prodávaly za prodejní cenu stanovenou vydavatelem, nečiní rozdíl mezi domácími knihami a dováženými knihami. Nicméně takové ustanovení znevýhodňuje odbyt zpětně dovážených knih na trhu, protože zbavuje dovozce takové knihy možnosti, aby maloobchodní cenou převedl na jiného výhodu, která vyplývá z výhodnější ceny, jaké lze docílit ve vyvážejícím členském státě. Takové ustanovení je tedy opatřením s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení dovozu, které je zakázáno podle článku 30.

27 Je nutno dodat, že takové zjištění se nevztahuje na případy, kdy je objektivně zjištěno, že dotyčné knihy byly vyvezeny za jediným účelem jejich zpětného dovozu s cílem obejít legislativu předmětného typu.

28 Aby odůvodnila obě předmětná ustanovení, francouzská vláda se znovu odvolala na imperativní požadavky ochrany spotřebitelů. Za tím účelem se odvolala na své výše uvedené stanovisko o nezbytnosti chránit knihu jako prostředek kultury.

29 V tomto ohledu je nutno poznamenat, že vnitrostátní právní úprava, která obchodníkům ukládá respektovat určité maloobchodní ceny a která znevýhodňuje odbyt dovážených produktů na trhu, je odůvodnitelná pouze důvody stanovenými v článku 36 Smlouvy.

30 Jelikož článek 36 představuje výjimku ze základního pravidla Smlouvy, musí být vykládán přesně a nemůže být rozšiřován na cíle, které v něm nejsou výslovně vypočteny. Článek 36 nezmiňuje ani ochranu zájmů spotřebitelů, ani ochranu tvořivosti a kulturní rozmanitosti v knižním sektoru. Z toho vyplývá, že odůvodnění předložená francouzskou vládou nelze přijmout.

31 Na otázku položenou Cour d‘appel v Poitiers je proto nutno odpovědět takto:

K nákladům

32 Náklady vynaložené francouzskou vládou a Komisí Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru připomínky, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky v původním řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech příslušný tento soud.

Z těchto důvodů,
SOUDNÍ DVŮR

v odpovědi na otázku, kterou mu svým rozsudkem ze dne 28. září 1983 postoupil Cour d‘appel v Poitiers, rozhoduje takto právem:



Mackenzie Start Bosco Kakouris

O´Keeffe Koopmans Everling Bahlmann Galmot Kolier


Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku, 10. ledna 1985.

P. Heim A.J. Mackenzie Stuart
Vedoucí soudní kanceláře Předseda




_____________________________________________________________________________