Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. prosince 1990, Max Witzemann proti Hauptzollamt München-Mitte, Věc C-343/89, Recueil 1990, s. I-4477
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Finanzgericht München – Německo. Clo – Dovozní daň z obratu – Padělané peníze.
Skutkové okolnosti:
Zpráva k jednání předložená ve věci C-106/91
Předmět:
Výklad článků 3,9 a 12 až 29 Smlouvy o EHS, jakož i článku 2 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1).
I – Skutkový stav a skutečnosti předcházející sporu
1. Rámec právní úpravy sporu
Mezinárodní úmluva o potírání penězokazectví (Sbírka smluv Společnosti národů, sv. 112, s. 371) byla podepsána dne 20. dubna 1929 v Ženevě a vstoupila v platnost dne 22. února 1931. Ratifikovaly ji nebo k ní přistoupily všechny členské státy Společenství s výjimkou Lucemburského velkovévodství. Podle článku 3 musí být trestáno jako obecné trestné činy veškeré podvodné zhotovování nebo pozměňování peněz, podvodné uvádění padělaných peněz do oběhu, dovoz padělaných peněz do země, jejich přijímání nebo obstarávání s vědomím toho, že jde o padělky, jakož i pokusy o tyto trestné činy nebo úmyslná účast na nich. Článek 5 upřesňuje, že z hlediska trestnosti nelze rozlišovat mezi uvedenými činy podle toho, zda se jedná o národní nebo cizí měnu. Podle článku 11 musí být padělané peníze zajištěny a prohlášeny za propadlé. Následně musí být na vyžádání odevzdány vládě nebo emisní bance, o jejíž měnu se jedná, s výjimkou předmětů doličných a vzorků předávaných ústřednám jednotlivých států. V každém případě však musí být padělané peníze učiněny nezpůsobilými k použití.
Z celního hlediska spadaly bankovky až do roku 1987 pod položku 49.07 společného celního sazebníku (dále jen „SCS“). Nyní jsou zařazeny pod kód č. 4907 00 kombinované nomenklatury (dále jen „KN“). Jejich dovoz je osvobozen od cla. Jelikož však padělané bankovky nebyly nikdy zákonným platidlem, nejsou považovány za bankovky ve smyslu SCS. Mohly by tudíž spadat pod zůstatkovou položku 49.11 B (v současnosti kód č. 4911 99 00 KN).
Pokud jde o celní dluh, směrnice Rady 79/623/EHS ze dne 25. června 1979 o harmonizaci právních a správních předpisů týkajících se celního dluhu (Úř. věst. L 179, s. 31) použitelná do 31. prosince 1988, neobsahovala žádné zvláštní ustanovení týkající se zboží, jehož dovoz je zakázán. Článek 2 pouze stanovil, že celní dluh při dovozu vzniká zejména v důsledku uvedení zboží podléhajícího dovoznímu clu do volného oběhu na celním území Společenství a vstupu takového zboží na celní území Společenství v rozporu s ustanoveními přijatými podle článku 2 směrnice Rady č. 68/312/EHS ze dne 30. července 1968 o harmonizaci právních a správních předpisů týkajících se: 1) celního zacházení se zbožím vstupujícím na celní území Společenství; 2) dočasného uskladnění takového zboží (Úř. věst. L 194, s. 13). Podle čl. 9 odst. 2 písm. a) druhé odrážky téže směrnice celní dluh při dovozu zaniká mimo jiné tehdy, je-li zboží deklarované k propuštění do volného oběhu zničeno na příkaz nebo se souhlasem příslušných orgánů nebo odevzdáno státní pokladně se souhlasem zmíněných orgánů.
Směrnice 79/623 byla k 1. lednu 1989 nahrazena nařízením Rady (EHS) č. 2144/87 ze dne 13. července 1987 o celním dluhu (Úř. věst. L 201, s. 15), jehož čl. 2 odst. 2 zní takto:
„Celní dluh při dovozu vzniká i tehdy, týká-li se zboží, na něž se vztahují jakékoliv zákazy nebo omezení dovozu. Celní dluh však nevzniká při protiprávním vstupu omamných látek, které se nenacházejí v hospodářském oběhu pod přísným dohledem příslušných orgánů za účelem jejich použití pro lékařské a vědecké účely na celním území Společenství. Pro účely trestního práva použitelného při porušení celních předpisů se má však za to, že celní dluh vznikl, pokud je podle trestního práva členského státu clo základem pro stanovení sankcí nebo pokud je existence celního dluhu podkladem pro zahájení trestního stíhání.“
Konečně, pokud se týká daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), čl. 2 odst. 2 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1) stanoví, že dovoz zboží podléhá DPH.
2. Skutečnosti předcházející sporu
Pravomocným rozsudkem vydaným Landgericht München I dne 16. února 1982 byl Max Witzemann, žalobce v původním řízení, odsouzen pro padělání peněz (článek 146 a násl. Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník)). Podle uvedeného rozsudku převzal žalobce dne 17. června 1981 v Montecatini (Itálie) dodávku první série pěti vzorků padělaných bankovek hodnoty 100 USD, které uvedl do oběhu v Německu. Po úspěchu této operace převzal dne 24. června 1981 ve Sterzing-Vipiteno (Itálie) padělané bankovky hodnoty 100 USD v celkové nominální hodnotě přibližně 300 000 USD. Dohodnutá nákupní cena těchto bankovek, které byly určeny k prodeji v Mnichově za cenu pohybující se od 30 do 50 % jejich nominální hodnoty, činila 45 000 000 ITL (přibližně 90 450 USD v tehdejším směnném kurzu). Bankovky ukryté za palubní přihrádkou vozu žalobce v původním řízení byly skutečně dopraveny do Německa. Žalobce byl zatčen v Mnichově a v jeho bydlišti bylo zajištěno 2 989 bankovek hodnoty 100 USD (v celkové nominální hodnotě 298 900 USD).
Daňovým výměrem ze dne 26. března 1984 vymáhal Hauptzollamt München-Mitte na žalobci v původním řízení úhradu cla ve výši 17 279,40 DEM s odůvodněním, že nebylo prokázáno, že padělané bankovky mají původ ve Společenství, a úhradu dovozní daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 29 640,50 DEM. Uvedené clo a daň byly vypočteny na základě celní hodnoty částky 210 724,50 DEM, získané přepočtem 30 % nominální hodnoty 298 900 USD. Po stížnosti podané žalobcem snížil žalovaný rozhodnutím ze dne 15. listopadu 1984 požadované částky na 7 389,70 DEM u cla a 12 676 DEM u dovozní DPH na základě celní hodnoty částky 90 118,35 DEM přepočtem kupní ceny 45 000 000 ITL.
Žalobce v původním řízení výše zmíněné rozhodnutí napadl před Finanzgericht München, přičemž uplatňoval, že výběr cla a dovozní DPH za padělané peníze je v rozporu s čl. 9 odst. 1 a s články 12 až 29 Smlouvy o EHS. V tomto ohledu se odvolával na rozsudky Soudního dvora ze dne 5. února 1981 ve věcech Horvath v. Haupzollamt Hamburg-Jonas (50/80, Recueil, s. 385) a Wolf v. Haupzollamt Düsseldorf (221/81, Recueil, s. 3681) a Einberger v. Haupzollamt Freiburg (240/81, Recueil, s. 3699) týkající se omamných látek, přičemž tvrdil, že z nich vyplývá, že členský stát není oprávněn vybírat cla a dovozní daně za výrobky, jejichž uvádění do oběhu je zakázáno ve všech členských státech. Takto odvozené zásady mohou být použity rovněž v případě padělaných peněz, jejichž dovoz a uvádění do oběhu je zakázáno ve všech členských státech Společenství.
Žalovaný v původním řízení má naopak za to, že výše zmíněná judikatura je použitelná pouze na omamné látky.
3. Předběžná otázka
Vzhledem k tomu, že měl Finanzgericht München za to, že spor vyvolává otázku výkladu práva Společenství, usnesením ze dne 21. června 1989 přerušil řízení a požádal Soudní dvůr o rozhodnutí o této předběžné otázce:
„Mají být ustanovení Smlouvy o EHS [čl. 3 písm. b), čl. 9 odst 1, články 12 až 29] a šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (čl. 2 odst. 2) vykládána v tom smyslu, že členský stát není oprávněn vybírat cla ani dovozní daně z obratu za protiprávně dovezené zboží, jehož výroba a uvádění na trh jsou zakázány ve všech členských státech – jako jsou padělané peníze?“
Finanzgericht München v odůvodnění předkládacího usnesení odkazuje na judikaturu Soudního dvora (výše uvedené rozsudky ze dne 5. února 1981, Horvath, a ze dne 26. října 1982, Wolf a Einberger I, rozsudek ze dne 28. února 1984, Einberger v. Hauptzollamt Freiburg II, 294/82, Recueil, s. 1177), podle níž členské státy nesmějí vybírat cla ani daně z obratu při dovozu omamných látek, které se nenacházejí v hospodářském oběhu pod přísným dohledem příslušných orgánů za účelem jejich použití pro lékařské a vědecké účely. Předkládající soud zastává stanovisko, že výše uvedené zásady se vztahují rovněž na dovoz padělaných peněz, jejichž škodlivost je právě tak zjevná.
Krom toho podle mezinárodních závazků podléhají i padělané peníze ve všech členských státech úplnému zákazu dovozu a uvádění do oběhu, což je v případě jejich odhalení důvodem k jejich zajištění a zničení. Navíc argument, podle něhož drogy nejsou součástí hospodářského oběhu a jsou vyloučeny z obchodu, je a fortiori platný v případě padělaných peněz, které nejsou předmětem legální dovozní nebo distribuční cesty podléhající dohledu ani předmětem černého trhu co do významu srovnatelného s černým trhem s omamnými látkami.
II – Řízení
Předkládací usnesení bylo zapsáno kanceláří Soudního dvora dne 6. listopadu 1989.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora (EHS) předložila dne 13. února 1990 Komise Evropských společenství, zastoupená právním poradcem Jörnem Sackem, jako zmocněncem, písemné vyjádření.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování.
Soudní dvůr rozhodnutím ze dne 22. května 1990 za použití čl. 95 odst. 1 a 2 jednacího řádu přidělil věc šestému senátu.
III – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru
Komise má za to, že ustálená judikatura Soudního dvora ve smyslu neuložení cla (výše uvedené rozsudky ze dne 5. února 1981, Horvath, a ze dne 26. října 1982, Wolf a Einberger I) a DPH (výše uvedený rozsudek ze dne 28. února 1984, Einberger II, a rozsudky ze dne 5. července 1988, Mol v. Inspektor der Invoerrechten en Accijnzen, 269/86, a Vereniging Happy Family Rustenburgerstraat v. Inspecteur der Omzetbelasting, 289/86, Recueil, s. 3627 a 3655) na protiprávní dovoz omamných látek a jejich uvádění na trh musí být a fortiori použita na obchod s padělanými penězi. Ten je ve všech zemích předmětem absolutního zákazu dotýkajícího se nejen národní měny, ale i cizích měn. Jediná možná výjimka se týká padělaných bankovek, s nimiž se obchoduje výhradně pro sběratelské účely.
Komise připomíná, že vždy vyjadřovala výhrady vůči judikatuře Soudního dvora v oblasti omamných látek. Vzhledem k tomu, že celní předpisy nečiní rozdíl mezi legálním a nelegálním dovozem, Komise by z důvodů právní jistoty dala přednost tomu, aby se ve všech případech postupovalo shodně. Avšak vzhledem k ustálené povaze judikatury nemá Komise v úmyslu judikaturu jakkoli zpochybňovat.
Čl. 2 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2144/87, vylučující vznik celního dluhu při protiprávním dovozu omamných látek, byl vložen navzdory tomu, že Komise a některé členské státy upřednostňovaly opačné řešení, protože nebylo možné vyloučit, že judikatura Soudního dvora se opírá o ustanovení Smlouvy.
Během přípravných prací na nařízení č. 2144/87 zřejmě nikdo nepomyslel na problém padělaných peněz, možná i z toho důvodu, že pojem „zboží“ ve smyslu zmíněného nařízení lze vykládat jako pojem vylučující výrobky, které nemohou být v žádném případě předmětem legálních transakcí. Takový výklad, který bere v úvahu jak objektivní skutečnost, tak právní stav, je sice možný, ale Komise se k němu nepřiklání, neboť může vést k závěrům odporujícím spravedlnosti: například kůže živočišného druhu, s nímž je zakázáno obchodovat, by již nebyly zbožím a jejich dovoz by byl osvobozen od cla. Komise proto navrhuje Soudnímu dvoru, aby se v rozsudku v této věci neopíral o pojem „zboží“ a ostatně ani o pojem „dovoz“.
Jestliže jsou tedy padělané peníze „zbožím“ a jejich protiprávní vstup na území Společenství představuje dovoz, vybízí Komise, aniž by zpochybňovala judikaturu v oblasti omamných látek, Soudní dvůr k tomu, aby v zájmu právní jistoty vyřešil dvě právní otázky, které se neustále vracejí.
Zaprvé je třeba určit, zda se judikatura v oblasti omamných látek opírá o závazný výklad ustanovení primárního práva Společenství a zda tudíž zavazuje zákonodárce Společenství. Tato otázka má značnou důležitost, jednak proto, že by zákonodárce Společenství mohl chtít rozhodnout určité věci způsobem odporujícím rozsudkům Soudního dvora; jednak proto, že je třeba posoudit dosah a upřesnit výklad právní úpravy, která již byla přijata, přinejmenším pokud jde o cla, a která stanoví vznik celního dluhu při dovozu zakázaných produktů, s výjimkou případu omamných látek. Komise má však za to, že i kdyby bylo nařízení č. 2144/87 v projednávané věci již použitelné , Soudní dvůr by mohl případ padělaných peněz řešit analogicky k případu omamných látek, aniž by se musel nutně odvolávat na primární právo Společenství.
Komise v souvislosti s tím připomíná, že podle ní žádné ustanovení smluv neukládá osvobození zakázaného zboží od cel a dovozních daní. Protiprávní transakce totiž mohou mít někdy značný dopad na hospodářský život. Jelikož navíc většinu zákazů vydávají vnitrostátní zákonodárci, předpokládané osvobození zakázaného zboží od cla s sebou nese riziko rozcházejících se způsobů použití celní a daňové právní úpravy Společenství.
Zadruhé je třeba upřesnit, z jakých úvah Soudní dvůr vycházel ve svých rozsudcích v oblasti omamných látek, a stanovit obecná, jasná a trvalá kritéria. Je totiž možné, že kromě protiprávního obchodu s omamnými látkami musí být osvobozeny od povinnosti uhradit cla a daně některé další, byť velmi vzácné případy obchodu se zakázaným zbožím. Na základě kritérií stanovených Soudním dvorem může pak Komise navrhnout Radě změnu nařízení č. 2144/87s cílem zajistit právní jistotu.
Komise za tímto účelem navrhuje tři kritéria, která jsou založena na současné judikatuře a na znění čl. 2 odst. 2 nařízení č. 2144/87. Za prvé, v zájmu jednotného používání právní úpravy Společenství se musí jednat o skutečný zákaz určitého zboží ve všech členských státech, a to o zákaz, z jehož povahy a důležitosti lze usuzovat, že bude v budoucnu dodržován bez velkých změn. Tento zákaz by měl být ve všech členských státech prakticky shodný a v případech, jako je protiprávní obchod se zbraněmi nebo s pornografickým materiálem, kde se zákazy stát od státu značně liší, by mohlo být dokonce vyloučeno vymezení „tvrdého jádra“ opatření zákazu. Navíc je třeba požadovat, aby případné probíhající legální transakce tvořily obchodní oběh zcela oddělený od protiprávního obchodu, aby nemohlo docházet k jejich vzájemnému prolínání.
Druhým kritériem je, že zboží samo o sobě představuje ohrožení veřejného pořádku a bezpečnosti, což je případ omamných látek a padělaných peněz, nikoli však například kůží chráněných živočišných druhů. Otázka, zda ve druhém případě vzniká zajištěním zboží celní dluh, byla upravena článkem 8 nařízení č. 2144/87.
Podle třetího kritéria je nutno určit, zda výrobky byly uvedeny do hospodářského oběhu Společenství za účelem jejich užití pro účely, které nepodléhají zákazu. Pokud je tomu tak, pak neexistuje naprosto žádný důvod k upuštění od výběru cel nebo daní, neboť zboží legálně uváděné na trh je za stejných okolností rovněž zatíženo výše uvedenými poplatky (viz případy omamných látek používaných k výrobě léčivých přípravků).
Komise tedy navrhuje, aby Soudní dvůr v odůvodnění rozsudku případně poskytl vysvětlení, která považuje za nezbytná, a na předběžnou otázku odpověděl takto:
„Společný celní sazebník a článek 2 směrnice Rady 79/623 o harmonizaci právních a správních předpisů týkajících se celního dluhu, jakož i článek 2 šesté směrnice Rady č. 77/388 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, musí být vykládán v tom smyslu, že protiprávním dovozem padělaných peněz do členského státu Společenství nevzniká žádný celní nebo daňový dluh.“
Odůvodnění:
1 Usnesením ze dne 21. června 1989, došlým Soudnímu dvoru dne 6. listopadu téhož roku, položil Finanzgericht München na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článků 3, 9 a 12 až 29 této smlouvy, jakož i článku 2 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145 s. 1, dále jen „šestá směrnice“).
2 Uvedená otázka byla vznesena v rámci sporu mezi Maxem Witzemannem a Hauptzollamt München-Mitte (dále jen „Hauptzollamt“) o úhradu cla a dovozní daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) v souvislosti se vstupem padělaných bankovek na území Spolkové republiky Německo.
3 Rozsudkem Landgericht München I ze dne 16. února 1982 byl Max Witzemann odsouzen k trestu odnětí svobody za trestný čin padělání peněz podle článku 146 a násl. Strafgesetzbuch (německý trestní zákoník). Uvedený rozsudek, který je pravomocný, určil, že M. Witzemann v roce 1981 dovezl na území Spolkové republiky Německo zásilku padělaných bankovek amerických dolarů, kterou převzal v Itálii.
4 Hauptzollamt na základě tohoto zjištění požadoval po M. Witzemannovi úhradu cla a dovozní DPH za padělané peníze. Uložení cla se zjevně opíralo o skutečnost, že nebyl prokázán původ zboží ve Společenství.
5 Max Witzemann napadl uvedené rozhodnutí u Finanzgericht München, přičemž uplatňoval, že výběr cla a dovozního DPH je v rozporu s články 9 a 12 až 29 Smlouvy.
6 Za takových okolností Finanzgericht přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:
8 Je na místě poukázat na to, že otázka položená vnitrostátním soudem se skládá ze dvou částí, z nichž jedna se týká uložení cla a druhá výběru dovozní DPH za padělané peníze.
Ke clu
9 Vzhledem k tomu, že ze spisu ve věci v původním řízení jasně nevyplývá důvod, který vedl Haupzollamt k tomu, aby požadoval úhradu cla za zásilku padělaných peněz pocházejících z jiného členského státu, je třeba poznamenat, že clo lze vybírat pouze za zboží dovážené na celní území Společenství ze třetího státu, a nikoli za zboží pocházející z jiného členského státu (články 9 a 12 až 15 Smlouvy).
10 První část otázky je tudíž třeba chápat tak, že směřuje v podstatě ke zjištění, zda dovozem padělaných peněz na celní území Společenství může vzniknout celní dluh.
11 V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 26. října 1982 ve věci Wolf (221/81, Recueil, s. 3681) a Einberger I (240/81, Recueil, s. 3699) rozhodl, že při dovozu omamných látek, které se nenacházejí v hospodářském oběhu pod přísným dohledem příslušných orgánů za účelem jejich použití pro lékařské a vědecké účely, nevzniká žádný celní dluh.
12 Soudní dvůr dospěl k uvedenému rozhodnutí poté, co uvedl, že dovoz a uvádění omamných látek na trh mimo zmíněný hospodářský oběh pod přísným dohledem jsou zakázány ve všech členských státech v souladu s mezinárodními závazky, které tyto státy v dané oblasti přijaly. Z toho učinil závěr, že při dovozu omamných látek, které nesmějí být uváděny na trh a začleňovány do hospodářství Společenství, nemůže vzniknout celní dluh.
13 Soudní dvůr dále poukázal na to, že zavedení společného celního sazebníku podle čl. 3 písm. b) Smlouvy je v souladu s cíli, které článek 2 připisuje Společenství, a hlavními zásadami, které stanoví článek 29 pro řízení celní unie. Dovoz omamných látek do Společenství, které mohou vést pouze k represivním opatřením, nemá s těmito cíli a hlavními zásadami žádnou souvislost.
14 Tento přístup je o to více nezbytný v případě padělaných peněz. Padělané peníze jsou totiž zaprvé rovněž předmětem mezinárodní úmluvy, a sice Mezinárodní úmluvy o potírání penězokazectví (Sbírka smluv Společnosti národů, svazek 112, s. 371), jejímiž smluvními stranami jsou v současnosti všechny členské státy s výjimkou Lucemburského velkovévodství a která ve svém článku 3 zavazuje smluvní strany k tomu, aby trestaly jako obecné trestné činy veškeré podvodné zhotovování nebo pozměňování peněz, podvodné uvádění padělaných peněz do oběhu, dovoz padělaných peněz do země, jejich přijímání nebo obstarávání s vědomím toho, že jde o padělky, za účelem jejich uvedení do oběhu. Zadruhé je zhotovování, držení, dovoz a uvádění padělaných peněz, ať již se jedná o národní nebo cizí měnu, na trh zakázáno ve všech členských státech.
15 Z uvedeného vyplývá, že dovoz padělaných peněz nebo jejich uvádění do oběhu je ve všech členských státech podléhá absolutnímu zákazu, zatímco obchod s omamnými látkami a jejich používání pro lékařské a vědecké účely jsou i nadále povoleny.
16 Na první část položené otázky je tedy třeba odpovědět, že právo Společenství musí být vykládáno v tom smyslu, že při dovozu padělaných peněz na celní území Společenství nemůže vzniknout žádný celní dluh.
K dovoznímu DPH
17 Podstatou druhé části otázky vnitrostátního soudu je, zda článek 2 šesté směrnice má být vykládán v tom smyslu, že při dovozu padělaných peněz do Společenství může být vybírána DPH.
18 V souvislosti s tím již Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 28. února 1984 ve věci Einberger II (294/82, Recueil, s. 1177) shledal, že dovozní DPH a clo vykazují srovnatelné hlavní rysy, jelikož vznikají dovozem do Společenství a následným uvedením do hospodářského oběhu členských států a jelikož DPH i clo představují složku prodejní ceny, která je vypočtena na sebe navazujícími hospodářskými subjekty obdobným způsobem. Tuto paralelnost potvrzuje skutečnost, že čl. 10 odst. 3 šesté směrnice opravňuje členské státy k tomu, aby vázaly den uskutečnění zdanitelného plnění a vznik daňové povinnosti u dovozní DPH na rozhodnou skutečnost u cla.
19 Vzhledem k tomu, že se jedná o protiprávní dovoz omamných látek do Společenství, který může vést pouze k represivním opatřením, Soudní dvůr dospěl k závěru, že takové operace nemají zcela žádnou souvislost s ustanoveními šesté směrnice týkajícími se stanovení daňového základu a tudíž ani se vznikem daňového dluhu v oblasti DPH.
20 Z výše uvedených důvodů týkajících se cla jsou úvahy Soudního dvora v oblasti protiprávního dovozu omamných látek a fortiori použitelné ve věci dovozu padělaných peněz.
21 Na druhou část otázky Finanzgericht München je tedy třeba odpovědět, že článek 2 šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, musí být vykládán v tom smyslu, že dovozní DPH nemůže být vybírána z dovozu padělaných peněz do Společenství.
22 Toto zjištění, stejně jako zjištění vztahující se ke clu, nijak neovlivňuje pravomoc členských států postihovat porušení jejich právních předpisů v oblasti padělání peněz přiměřenými sankcemi se všemi důsledky, které z nich plynou, a to i ve finanční oblasti.
K nákladům řízení
23 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
1) Právo Společenství musí být vykládáno v tom smyslu, že při dovozu padělaných peněz na celní území Společenství nemůže vzniknout žádný celní dluh.
2) Článek 2 šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládán v tom smyslu, že dovozní DPH nemůže být vybírána z dovozu padělaných peněz do Společenství.
_____________________________________________________________________________