Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61979J0155

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT, 18 MAY 1982. AM AND S EUROPE LIMITED V COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. LEGAL PRIVILEGE. CASE 155/79.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1982 PAGES 1575 - 1616

	Předmět (klíčová slova): Keywords		COMPETITION;

	Související předpisy: Corresponding acts:		379D0670

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ARTICLE 14 (1) OF REGULATION NO 17 EMPOWERS THE COMMISSION WHEN INVESTIGATING AN UNDERTAKING TO REQUIRE PRODUCTION OF'' BUSINESS RECORDS'', THAT IS TO SAY, DOCUMENTS CONCERNING THE MARKET ACTIVITIES OF THE UNDERTAKING, IN PARTICULAR AS REGARDS COMPLIANCE WITH THOSE RULES. WRITTEN COMMUNICATIONS BETWEEN LAWYER AND CLIENT FALL, IN SO FAR AS THEY HAVE A BEARING ON SUCH ACTIVITIES, WITHIN THAT CATEGORY OF DOCUMENTS.

2. SINCE BY VIRTUE OF ARTICLE 14 (1) OF REGULATION NO 17 THE COMMISSION MAY DEMAND PRODUCTION OF THE DOCUMENTS WHOSE DISCLOSURE IT CONSIDERS'' NECESSARY'' IN ORDER THAT IT MAY BRING TO LIGHT AN INFRINGEMENT OF THE TREATY RULES ON COMPETITION, IT IS IN PRINCIPLE FOR THE COMMISSION ITSELF, AND NOT THE UNDERTAKING CONCERNED OR A THIRD PARTY, TO DECIDE WHETHER OR NOT A DOCUMENT MUST BE PRODUCED TO IT.

3. THE NATIONAL LAWS OF THE MEMBER STATES PROTECT, IN SIMILAR CIRCUMSTANCES, THE CONFIDENTIALITY OF WRITTEN COMMUNICATIONS BETWEEN LAWYER AND CLIENT PROVIDED THAT, ON THE ONE HAND, SUCH COMMUNICATIONS ARE MADE FOR THE PURPOSES AND IN THE INTERESTS OF THE CLIENT' S RIGHTS OF DEFENCE AND, ON THE OTHER HAND, THEY EMANATE FROM INDEPENDENT LAWYERS, THAT IS TO SAY, LAWYERS WHO ARE NOT BOUND TO THE CLIENT BY A RELATIONSHIP OF EMPLOYMENT. VIEWED IN THAT CONTEXT REGULATION NO 17 MUST BE INTERPRETED AS PROTECTING, IN ITS TURN, THE CONFIDENTIALITY OF WRITTEN COMMUNICATIONS BETWEEN LAWYER AND CLIENT SUBJECT TO THOSE TWO CONDITIONS, AND THUS INCORPORATING SUCH ELEMENTS OF THAT PROTECTION AS ARE COMMON TO THE LAWS OF THE MEMBER STATES. SUCH PROTECTION MUST, IF IT IS TO BE EFFECTIVE, BE RECOGNIZED AS COVERING ALL WRITTEN COMMUNICATIONS EXCHANGED AFTER THE INITIATION OF THE ADMINISTRATIVE PROCEDURE UNDER REGULATION NO 17 WHICH MAY LEAD TO A DECISION ON THE APPLICATION OF ARTICLES 85 AND 86 OF THE TREATY OR TO A DECISION IMP
OSING A PECUNIARY SANCTION ON THE UNDERTAKING. IT MUST ALSO BE POSSIBLE TO EXTEND IT TO EARLIER WRITTEN COMMUNICATIONS WHICH HAVE A RELATIONSHIP TO THE SUBJECT-MATTER OF THAT PROCEDURE. THE PROTECTION THUS AFFORDED MUST APPLY WITHOUT DISTINCTION TO ANY LAWYER ENTITLED TO PRACTISE HIS PROFESSION IN ONE OF THE MEMBER STATES, REGARDLESS OF THE MEMBER STATE IN WHICH THE CLIENT LIVES. HOWEVER, THE PRINCIPLE OF CONFIDENTIALITY DOES NOT PREVENT A LAWYER' S CLIENT FROM DISCLOSING THE WRITTEN COMMUNICATIONS BETWEEN THEM IF HE CONSIDERS THAT IT IS IN HIS INTERESTS TO DO SO.

4. SINCE DISPUTES CONCERNING THE APPLICATION OF THE PROTECTION OF THE CONFIDENTIALITY OF WRITTEN COMMUNICATIONS BETWEEN LAWYER AND CLIENT AFFECT THE CONDITIONS UNDER WHICH THE COMMISSION MAY ACT IN A FIELD AS VITAL TO THE FUNCTIONING OF THE COMMON MARKET AS THAT OF COMPLIANCE WITH THE RULES ON COMPETITION, THEIR SOLUTION MAY BE SOUGHT ONLY AT COMMUNITY LEVEL. IF, THEREFORE, AN UNDERTAKING WHICH IS THE SUBJECT OF AN INVESTIGATION UNDER ARTICLE 14 OF REGULATION NO 17 REFUSES, ON THE GROUND THAT IT IS ENTITLED TO PROTECTION OF THE CONFIDENTIALITY OF INFORMATION, TO PRODUCE, AMONG THE BUSINESS RECORDS DEMANDED BY THE COMMISSION, WRITTEN COMMUNICATIONS BETWEEN ITSELF AND ITS LAWYER, AND THE COMMISSION IS NOT SATISFIED THAT PROOF OF THE CONFIDENTIAL NATURE OF THE DOCUMENTS HAS BEEN SUPPLIED, IT IS FOR THE COMMISSION TO ORDER, PURSUANT TO ARTICLE 14 (3) OF THE ABOVEMENTIONED REGULATION, PRODUCTION OF THE COM MUNICATIONS IN QUESTION AND, IF NECESSARY, TO IMPOSE ON THE UNDERTAKING FINES OR PERIODIC PENALTY PAYMEN
TS UNDER THAT REGULATION AS A PENALTY FOR THE UNDERTAKING' S REFUSAL EITHER TO SUPPLY SUCH ADDITIONAL EVIDENCE AS THE COMMISSION CONSIDERS NECESSARY OR TO PRODUCE THE COMMUNICATIONS IN QUESTION WHOSE CONFIDENTIALITY, IN THE COMMISSION' S VIEW, IS NOT PROTECTED BY LAW.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. května 1982 AM & S Europe Limited proti Komisi Evropských společenství, Věc 155/79, Recueil 1982, s. 1575

Klíčová slova:

Ochrana důvěrnosti; legal privilege

Předmět:

Žádost, aby Soudní dvůr
a) přezkoumal podle článku 173 Smlouvy o EHS legalitu čl. 1 písm. b) rozhodnutí Komise č. 79/670 ze dne 6. července 1979 (Úř. věst. L 199, s. 31), které ukládá žalobci povinnost předložit ke kontrole ze strany Komise některé dokumenty, pro které žalobce požaduje „legal privilege“;
b) prohlásil podle článku 174 Smlouvy o EHS ustanovení čl. 1 písm. b) rozhodnutí ze dne 6. července 1979 za neplatná od počátku; podpůrně aby je prohlásil za neplatná, pokud požadují, aby žalobce předložil ke kontrole ze strany Komise veškeré dokumenty in extenso.

Skutkové okolnosti:

I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení

AM & S Europe Limited (dále jen AM & S) je společností založenou podle anglického práva. Má dceřinou společnost, která vlastní a provozuje slévárnu zinku v Avonmouth.

Dne 10. února 1978 nařídil člen Komise odpovědný za politiku hospodářské soutěže provést šetření podle článku 14 nařízení Rady č. 17/62 v různých podnicích, mezi nimiž byla také AM & S.

Ve dnech 20. a 21. února 1979 provedli tři úředníci Komise v prostorách AM & S v Bristolu kontrolu, jejímž cílem bylo, jak bylo uvedeno v pověřeních, která předložili, prošetřit „…podmínky hospodářské soutěže týkající se výroby a distribuce zinkových kovů, zinkových slitin a koncentrátů za účelem kontroly, zda nedochází k porušování článků 85 a 86 Smlouvy o EHS“.

Po ukončení tohoto šetření uvedení úředníci opustili prostory AM & S, odnesli si kopie určitého počtu dokumentů a zanechali pro AM & S písemnou žádost o některé další dokumenty, které byly v žádosti upřesněny.

Dopisem ze dne 26. března 1979 AM & S zaslala Komisi kopie některých dokumentů, avšak současně odmítla doručit další, o kterých se její právní poradci domnívali, že se na ně vztahuje „legal privilege“, to znamená zásada profesního tajemství advokátů, jak je chápána v jurisdikcích zvykového práva. Mimo jiné uvedla, že její právní zástupci jsou Komisi k dispozici v případě, že by si přála získat přesnější svědectví ohledně dokumentů, pro které byl požadován „privilege“.

Komise nepřijala tuto nabídku, ale rozhodnutím ze dne 6. července 1979 přijatým v souladu s čl. 14, odst. 3 nařízení č. 17/62 vyzvala společnost AM & S, aby strpěla nové šetření ve svých prostorách v Bristolu a v Avonmouth a aby předložila některé obchodní záznamy rozdělené do tří skupin (čl. 1 písm. a), b) a c) rozhodnutí). Písmeno b) se týká „veškerých dokumentů, pro něž je požadován ’legal privilege’, které jsou zmíněny v příloze dopisu Australian Mining & Smelting Europe Limited Komisi ze dne 26. března 1979“.

Ve dnech 25., 26. a 27. července 1979 provedli dva úředníci Komise podle rozhodnutí ze dne 6. července 1979 nové šetření v prostorách AM & S v Bristolu.

Při této příležitosti AM & S sdělila, že není ochotna předložit inspektorům Komise celý obsah dokumentů, pro které požadovala „legal privilege“, že však, aniž by byly dotčeny její argumenty, které by mohla použít pro zpochybnění práva Komise nahlížet do jakékoli části dokumentů, o kterých AM & S soudí, že se na ně vztahuje „privilege“, souhlasí s tím, aby bylo povoleno nahlédnout do výňatků z těchto dokumentů, aby se inspektoři mohli rozumně přesvědčit, že se na tyto dokumenty skutečně vztahuje „privilege“. Právní zástupci AM & S mimoto navrhli, že přijedou do Bruselu, aby příslušným útvarům Komise předložili své argumenty.

Inspektoři Komise poté prohlásili, že přeruší šetření, pokud jde o dokumenty, pro něž byl požadován „legal privilege“, ale že si Komise vyhrazuje veškerá práva k těmto dokumentům. Pokud jde o schůzi, kterou požadovali právní zástupci AM & S, upřesnili, že se z různých důvodů může konat až po 7. září 1979.

Dne 23. srpna 1979 právní zástupci AM & S napsali řediteli ředitelství A generálního ředitelství IV (hospodářská soutěž) a požádali jej o stanovení data schůzky, na níž by bylo možné projednat otázku dokumentů, na které se vztahuje „privilege“.

Na základě tohoto dopisu byla sjednána schůzka, která se uskutečnila dne 18. září 1979 v Bruselu a které se zúčastnili za AM & S její advokát a právní zástupci a za Komisi v nepřítomnosti ředitele ředitelství A ředitel odboru p. Rihoux a další úředníci.

V průběhu této schůzky AM & S vyjádřila své přání dospět k dohodě o postupu, který by smířil dva protikladné zájmy, a to a) přání Komise přesvědčit se o tom, že se na nějaký dokument opravdu vztahuje „privilege“, a b) nutnost zachovat v tajnosti komunikaci mezi právními poradci a jejich klienty za účelem získání právního poradenství. Navrhovaný postup v podstatě spočívá v nahlédnutí do některých částí dotyčného dokumentu, což by podle AM & S umožnilo jasně rozpoznat jeho povahu.

Zástupci Komise návrh AM & S odmítli. Prohlásili, že jsou vázáni rozhodnutím ze dne 6. července 1979, které vykládali tak, že inspektorovi uděluje právo přečíst si, pokud to považuje za vhodné, celý dokument.

Návrhem ze dne 4. října 1979, zapsaným téhož dne do rejstříku kanceláře Soudního dvora, AM & S podala projednávanou žalobu.

Návrhy předloženými dne 15. února 1980 a 5. března 1980 Spojené království a Francouzská republika navrhly vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastníci.

Soudní dvůr povolil vedlejší účastenství Spojeného království usnesením ze dne 27. února 1980 a Francouzské republiky usnesením ze dne 12. března 1980.

Návrhem předloženým dne 3. března 1980 navrhla Poradní komise advokátních komor Evropského společenství vstup do tohoto řízení jako vedlejší účastník. Toto účastenství bylo povoleno usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 7. května 1980.

Po vyslechnutí zprávy soudce-zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování. Vyzval však všechny účastníky řízení a vlády vystupující jako vedlejší účastníci, „aby se při ústní části jednání vyjádřili k existenci a dosahu zásady dodržování profesního tajemství v právu hospodářské soutěže Společenství, k čemuž se vedlejší účastník řízení, Poradní komise advokátních komor, obsáhle vyjádřil“.

II – Návrhová žádání účastníků řízení

AM & S navrhuje, aby Soudní dvůr:

1) prohlásil čl. 1 písm. b) rozhodnutí ze dne 6. července 1979 za neplatný a neúčinný;

2) podpůrně zrušil čl. 1 písm. b) rozhodnutí ze dne 6. července 1979, pokud stanoví požadavek zpřístupnit inspektorovi Komise celý obsah každého z dokumentů, pro které žalobce požaduje ochranu na základě jejich důvěrné povahy;

3) uložil Komisi v každém případě náhradu nákladů řízení;

4) nařídil náhradu škody, kterou bude v každém případě považovat za odpovídající právu nebo spravedlnosti.

Komise Evropských společenství navrhuje aby Soudní dvůr:

1) zamítl žalobu;

2) uložil AM & S náhradu nákladů řízení.

III – Žalobní důvody a argumenty účastníků řízení

AM & S ve své žalobě nejprve poukazuje na to, že záležitost, která je předmětem sporu, je otázkou procesní. Jde totiž o to, zda vůbec, a v jakém rozsahu, je Komise oprávněna nahlížet do dokumentu, aby posoudila, zda byla námitka „privilege“ uplatněná pro některé dokumenty vyměňované mezi advokátem a jeho klientem vznesena oprávněně.

Tato procesní otázka vyvstává ve vztahu k existenci zásady, podle níž má důvěrná povaha vztahů mezi advokátem a jeho klientem nárok na ochranu podle práva Společenství.

Podle AM & S zmíněná zásada není v projednávané věci sporná. Účastníci řízení jsou ve sporu nikoli o existenci této zásady, ale o postup, který má být použit pro její uplatnění.

V tomto ohledu se AM & S domnívá, že dokud nepřijme Rada na návrh Komise nařízení o ověřování opodstatněnosti požadavků na ochranu důvěrnosti na základě „legal privilege“, přísluší účastníku řízení dovolávajícímu se této ochrany i samotné Komisi, aby přijali rozumný postup vedoucí ke shodě o způsobech šetření, aniž by byla Komise oprávněna nahlížet do obsahu dokumentů, pro něž je požadována ochrana. V případě, že se účastníci řízení nedohodnou, náleží v posledním stupni Soudnímu dvoru, a pouze jemu, právo nahlížet do dokumentů a rozhodnout o sporu.

Kdyby totiž Komise mohla nahlížet do těchto dokumentů a využít z nich získané znalosti, byla by důvěrná povaha dokumentů zmařena a ochrana by se stala značně iluzorní. V členských státech, kde účastníci řízení ve sporu mají právo nahlížet do dokumentů protistrany, je stanoven zvláštní postup, který zaručuje šetření prováděné nezávislými osobami, pokud jde o dokumenty týkající se poskytování právního poradenství a pomoci.

Postup navrhovaný AM & S by jen velmi zřídka nutil zúčastněné osoby předkládat Soudnímu dvoru žádost, aby rozhodl o povaze dokumentu, pro nějž je požadován „privilege“.

Ani stanovisko Komise ostatně nevylučuje možnost, že Soudní dvůr bude nakonec povolán rozhodnout o povaze dokumentu v případě, že dotyčný podnik odmítne předat Komisi jeho kopii s odvoláním na chráněnou povahu tohoto dokumentu a Komise se pokusí ho k tomu přinutit svým rozhodnutím.

V takovém případě však, i kdyby Soudní dvůr potvrdil chráněnou povahu dokumentu, jeho ochrana by již byla bezcenná z toho důvodu, že by se Komise již předtím s obsahem dokumentu seznámila.

Jedná se tedy o stanovení postupu šetření s ohledem na to, že se dotyčný podnik, což AM & S ochotně připouští, nemůže jednoduše omezit jenom na odvolávání se na chráněnou povahu dokumentu, ale musí také poskytnout důkaz svého tvrzení.

Tento postup by mohl být stanoven orgány Společenství, v případě nutnosti prostřednictvím nařízení Rady.

V současné době, kdy neexistuje žádné ustanovení práva Společenství týkající se takového postupu, navrhuje AM & S, aby důkaz chráněné povahy dokumentu mohl poskytnout dotyčný podnik tak, že ukáže Komisi část dokumentu za účelem určení jeho povahy. Například britský podnik by mohl Komisi ukázat „backsheet“ (zadní stranu) „Pokynů pro advokáta“, které byly zaslané advokátovi právním zástupcem, a záhlaví první strany těchto pokynů. Pokud by to bylo považováno za nedostatečné, bylo by možné svěřit úkol prověření dokumentu uznávanému, zkušenému a naprosto nezávislému právníkovi, vybranému po vzájemné dohodě účastníků řízení. Není pochyb o tom, že existují ještě jiné možnosti (písemné prohlášení nebo prohlášení učiněné pod přísahou, atd.). Zato kdyby podnik odmítl předložit jakýmkoli způsobem dostatečné důkazy pro určení chráněné povahy dokumentu, neměl by moc šancí úspěšně odporovat rozhodnutí Komise, které by mu ukládalo pokutu nebo penále. Za těchto podmínek by jen málo podniků riskovalo bezdůvodné uplatňování práv z „privilege“ a žádosti o rozhodnutí ve věci ochrany tajemství předložené Soudnímu dvoru by nebyly příliš časté.

Kdyby naopak Soudní dvůr přijal názor Komise, nebyla by už žádná možnost zachovat tajemství, ani u dokumentů, jejichž chráněná povaha by byla zcela nepopiratelná.

Druhý žalobní důvod předkládaný AM & S se týká porušování zásady proporcionality již dlouho uznávané judikaturou Společenství tím, že Komise požaduje předložení úplných dokumentů, pro něž byla požadována ochrana, zatímco dotčený veřejný zájem bylo možno způsobem plně uspokojivým a proveditelným náležitě zohlednit jinými prostředky, aniž by inspektor musel mít přístup k obsahu dokumentů.

Komise předkládá svou žalobní odpověď, která se skládá ze dvou částí.

V první části zkoumá problém ochrany profesního tajemství v právu Společenství a ukazuje, že na rozdíl od tvrzení AM & S tato zásada není nikdy absolutním pravidlem s přesným vymezením, která by převažovala nad jinými právními zásadami v případě kolize s nimi, ale pouze jednou z několika právních zásad, jejichž pravidla mohou být stanovena různým způsobem a upravena podle okolností.

Ve druhé části vysvětluje své stanovisko, pokud jde o způsob, jímž je třeba prověřovat dokumenty, pro něž byla požadována ochrana, a vznáší četné námitky, a to i praktické, ohledně postupu navrhovaného AM & S.

První část: K problému ochrany profesního tajemství v právu Společenství

Návrh Komise na první nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy o EHS, které se stalo nařízením č. 17/62, neobsahoval ustanovení o profesním tajemství. I když dodatek ve smyslu začlenění ustanovení o ochraně profesního tajemství do zmíněného návrhu byl schválen Parlamentem, Rada v konečném znění nařízení č. 17/62 tento návrh nepřijala. Je tedy zřejmé, že zákonodárce Společenství přezkoumal otázku, zda by měla ustanovení práva Společenství stanovit ochranu, která by měla sloužit k zachování důvěrné povahy dokumentů vyměňovaných mezi advokátem a jeho klientem, a rozhodl, že by tomu tak být nemělo.

Nezdá se, že by neexistence jakýchkoli právních předpisů zabývajících se touto otázkou, působila po mnoho let nějaké skutečné problémy v praxi. O tomto tématu se však diskutovalo častěji po přistoupení tří nových členských států v roce 1973.

Dne 22. června 1978 Komise v odpovědi na písemnou otázku p. Coustého, člena Evropského parlamentu, nejdříve připomněla, že právo Společenství nestanoví žádnou ochranu dokumentů právní povahy, a poté nicméně prohlásila, že „vycházejíc z pravidel existujících v právu hospodářské soutěže některých členských států a vedena péčí o nestrannost“ je ochotna nepoužívat jako důkaz případného porušení pravidel hospodářské soutěže tyto dokumenty, jejichž povahu jí ale v každém případě přísluší pod kontrolou Soudního dvora posuzovat.

Na druhé straně je pravda, že v dokumentu sepsaném p. Ehlermannem, generálním ředitelem, a p. Oldekopem, členem právní služby Komise, a předloženém účastníkům konference FIDE (Fédération internationale du droit européen - Mezinárodní federace evropského práva) v Kodani v červnu 1978, se počítá s existencí obecné zásady práva Společenství, která by v určitých mezích zaručovala výsadu profesního tajemství.

Rozhodnutí Komise ze dne 6. července 1979 bylo přirozeně založeno na posouzení situace s ohledem na právo Společenství, jak bylo vysvětleno v odpovědi na otázku p. Coustého.

Je totiž velmi obtížné vytýčit jednotnou zásadu ochrany profesního tajemství platnou pro všechny členské státy. I ze zprávy sepsané v tomto ohledu p. D.A.O. Edwardem QC a zveřejněné Poradní komisí advokátních komor Evropského společenství (dále jen „CCBE“) mimo jiné vyplývá, že ochrana rad poskytnutých advokátem v rukou klienta je zaručena pouze v jurisdikcích zvykového práva, zatímco v původních šesti členských státech je zaručena pouze ochrana dokumentů, které má v držení advokát, a že v žádném případě není ochranou absolutní.

Podle Komise existují dva hlavní důvody, které by mohly odůvodnit přijetí zásady ochrany důvěrných vztahů mezi advokátem a jeho klientem v právu Společenství.

První vychází z názoru, že existuje obecná právní zásada, kterou se řídí právo získat právní pomoc a z níž v důsledku toho vyplývá jistá ochrana dokumentů vztahujících se k této pomoci.

Druhým je skutečnost, že zájem Společenství, aby bylo umožněno podnikům požívat právní pomoci za účelem lepšího poznání povinností, které pro ně vyplývají z pravidel Společenství, musí převážit nad zájmem, aby mohly být dokumenty vztahující se k této pomoci používány jako důkaz.

Pokud jde o první argument, i když existuje obecná zásada týkající se práva získat právní pomoc, názory na rozsah ochrany, kterou je nutno zajistit pro dokumenty vztahující se k této pomoci, se značně liší. Komise se domnívá, že tento rozsah nelze vyvodit ze samotné zásady, ale musí být určen na základě praktických úvah a s přihlédnutím ke všem okolnostem. Ochrana poskytnutá komunikaci mezi advokátem a jeho klientem se v jednotlivých členských státech značně liší a žádné absolutní ani bezpodmínečné pravidlo neexistuje. Rozsah a samotná existence ochrany závisí na účelu, pro který se požaduje zpřístupnění dokumentu. Čím větší je význam přikládaný tomuto účelu, tím méně je dokument chráněn.

Pokud jde o druhý argument, spočívá na předpokladu, že většina podniků si upřímně přeje jednat v souladu s ustanoveními práva Společenství a že většina advokátů čestně pomáhá svým klientům jednat v souladu s těmito ustanovením. Tento předpoklad je bezpochyby ve většině případů správný, ale existují jistě i výjimky. Otázku, zda je dodržování práva Společenství lépe zaručeno povinností zpřístupnění, nebo ochranou proti zpřístupnění, tedy nelze řešit na základě obecných zásad, ale podle okolností.

Tento argument předpokládá, že zneužití jsou velmi vzácná, byl by proto podle Komise velmi posílen, kdyby advokátní komory a vnitrostátní sdružení advokátů výslovně uznaly, že pomáhá-li advokát svému klientovi přijmout opatření, která dostatečně zjevně porušují právní normu, kterou má dodržovat – v projednávaném případě právo Společenství, je to v rozporu s profesní etikou a může to vést k disciplinárním opatřením,.

Jiným důležitým faktorem, který je nutno vzít v úvahu, je to, do jaké míry pokládají advokáti za svou povinnost dbát o to, aby jejich klienti zpřístupňovali všechny dokumenty, které jsou právně povinni uvést ve známost. Kdyby advokáti ve všech členských státech takové chování pokládali za svou povinnost, bylo by rozumné rozšířit ochranu důvěrných vztahů mezi advokátem a jeho klientem.

V současné době je ale důvod domnívat se, že postoj organizací advokátů Společenství nebo alespoň jeho části, pokud jde o dvě výše zmíněné otázky, není tak jasný a bezvýhradný, jak by si to Komise přála.

Komise dále poznamenává, že i ve Spojeném království se připouští, že rozsah ochrany profesního tajemství musí být stanoven podle okolností. V tomto smyslu cituje jednu pasáž ze zprávy Law Reform Committee Spojeného království týkající se „privilege“ v občanskoprávním řízení, jakož i rozsudek Sněmovny lordů (Waugh proti British Railway Board (1979) 2 All. ER 1169), z nichž vyplývá, že zásada ochrany převažuje nad zásadou povinnosti předložit soudci veškeré důkazní materiály pouze tehdy, jestliže byl dokument sepsán za hlavním účelem vyžádání právního poradenství.

Ve své odpovědi p. Coustému Komise ujistila, že nebude používat jako důkaz dokumenty přísně právní povahy sepsané za účelem vyžádání nebo poskytnutí rad k otázkám práva, které má být dodržováno, které jsou v držení podniku, ani dokumenty, které se vztahují k obhajobě. Když tak činí, považuje Komise v praxi za chráněné veškeré dokumenty, které by byly chráněné ve smyslu britské a irské právní teorie o „privilege“, a to i v případě, kdyby takové dokumenty nebyly chráněny ve smyslu zásady „profesního tajemství“ nebo odpovídajících pravidel dodržovaných v ostatních členských státech. Při chybějících ustanoveních práva Společenství, která by výslovně upravovala tuto oblast, by ujištění Komise poskytlo podnikům významnou výhodu ve srovnání s ustanoveními některých členských států.

Komise se domnívá, že nemůže udělat více, aniž by otevřela dveře zneužívání.

Druhá část: K problémům vzneseným v projednávané věci

Komise nejprve prohlašuje, že sdílí názor AM & S, podle něhož se spor týká jedině procesní otázky, a nikoli otázky, zda se na nějaký konkrétní dokument vztahuje ochrana profesního tajemství, ale že to nijak nepředjímá postoj, který by mohla v nějakém daném případě zaujmout ve věci samé.

Po tomto vysvětlení přednáší Komise své zásadní námitky vůči názoru, který zastává AM & S. Podle názoru Komise není ochrana důvěrných vztahů mezi advokátem a jeho klientem jasně vymezeným absolutním nebo neměnným pravidlem, které převažuje nad jinými právními úvahami, ale je pouze jedním z více cílů, které je v konkrétních situacích nutné uvést co možná nejvíce do souladu. Významnou úlohu sehrávají zejména další dvě zásady: zásada, podle níž musí být veškeré důkazní materiály předloženy Soudnímu dvoru, a zásada, podle níž jestliže se jeden z účastníků řízení dovolává toho, že s některým důkazem nesmí být seznámen Soudní dvůr, lze tento požadavek uznat pouze tehdy, je-li zjevně odůvodněný. Dodržování obou zásad může zaručit pouze postup používaný Komisí. Vzhledem k tomu, že Komise nepoužívá chráněný dokument jako důkaz porušení práva, a že se navíc zavazuje, že její rozhodnutí nebude záviset na poznatcích získaných přečtením takového dokumentu, nemohou být zájmy podniku nijak poškozeny přezkumem dokumentu prováděným pouze s cílem určit, zda může být použit, nebo ne.

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od některých členských států platné právo Společenství nestanovuje žádný postup šetření prováděného nezávislým orgánem, neváhala Komise poskytnout veškerá ujištění, o nichž se domnívá, že od ní mohou být rozumně vyžadována.

Podle Komise nemůže být uspokojivá žádná metoda, která vylučuje přezkum dokumentů, pro něž je požadována ochrana. Ukazuje se, že AM & S ve skutečnosti připouští, že v případě, kdy podnik odmítne, mohou být tyto dokumenty prozkoumány Soudním dvorem. Avšak slabá stránka tvrzení AM & S spočívá právě v tom, že Soudní dvůr není soudem, který by mohl rozhodovat o skutkovém stavu.

Samozřejmě, kdyby podnik odmítl předložit dokument a kdyby Komise přijala rozhodnutí, které podniku nařizuje předložení tohoto dokumentu, mohl by podnik předložit Soudnímu dvoru přímou žalobu ve smyslu článku 173 Smlouvy, ale Soudní dvůr by mohl rozhodovat pouze o otázce, zda důvody udávané pro rozhodnutí jsou postačující, a nikoli o chráněné povaze dokumentu.

Vzhledem k tomu, že by Komise dokument neviděla, nebyla by schopna uvést důvody, pro které se domnívá, že není chráněn, a tak hrozilo nebezpečí, že její rozhodnutí bude zrušeno. V praxi by tak měl podnik často možnost rozhodnout sám, zda dokument má být předložen, nebo ne, protože by sám rozhodoval o tom, co je vhodné o dokumentu sdělit, a Komise by neměla žádný způsob ověření toho, co podnik tvrdí.

Dokonce i kdyby podnik zcela jednoduše odmítl dokument předložit, není jisté, že by to bylo dostatečné odůvodnění pro rozhodnutí Komise. Za předpokladu, že by tomu tak bylo, přesto by se spor předložený soudnímu dvoru týkal odůvodnění rozhodnutí, a nikoli chráněné povahy dokumentu. Soudní dvůr by mohl ověřit správnost prohlášení podniku pouze tehdy, kdyby mohl do dokumentu nahlédnout. Avšak AM & S nevysvětlila, jak by Soudní dvůr byl příslušný k přezkumu samotného dokumentu v rámci řízení, které se týká platnosti rozhodnutí Komise.

Komise se domnívá, že jediným uspokojivým postupem by byl ten, který by umožnil Soudnímu dvoru, aby rozhodl skutečný spor mezi Komisí a podnikem, to znamená o otázce, zda je dokument chráněný. Avšak tento spor nemůže být přímo předložen Soudnímu dvoru prostřednictvím žádného z procesních prostředků, které stanoví Smlouva ve svém současném znění.

Názor, který zastává AM & S, znamená, že kdyby takový případ nastal, Soudní dvůr by rozhodoval jako soud prvního stupně. Jak však AM & S připouští, v případě neshody mezi podnikem a Komisí o chráněné povaze nějakého dokumentu lze věc předložit Soudnímu dvoru pouze podle článku 173, který stanoví řízení, v němž není Soudní dvůr povolán rozhodovat o otázkách skutkového stavu. Navíc, i kdyby tento rozpor mohl být vyřešen, přesto by Soudní dvůr hrál úlohu soudu rozhodujícího o skutkovém stavu, což neodpovídá jeho úloze vymezené ve Smlouvě o EHS.

Pokud by bylo zapotřebí důkazu pro toto tvrzení, je možné jej najít v usnesení předsedy Soudního dvora ve věci 109/75, „National Carbonising Company Limited proti Komisi“. Uvedené nařízení totiž upřesňuje, „že by bylo v rozporu s institucionální rovnováhou vyplývající ze Smlouvy, aby Soudní dvůr nahrazoval Komisi při výkonu přenesených pravomocí (přijetí předběžných opatření), které přísluší v první řadě Komisi pod dohledem Soudního dvora“. Podle stanoviska Komise se stejná zásada vztahuje na jakoukoli jinou předběžnou otázku, včetně předkládání dokumentů.

Komise se poté obrací ke skutkovým okolnostem věci a vybírá z nich několik příkladů problémů, které by v praxi vyvolávala teorie zastávaná AM & S.

Podle názoru AM & S by se inspektor Komise měl omezit na přečtení titulní strany nebo obalu a nadpisu na první straně celého dokumentu, pro nějž je požadována ochrana profesního tajemství. Avšak je třeba vzít v úvahu, že četné dokumenty nemají ani obaly, ani nadpis a že obsah dalších dokumentů, které je mají, nemusí nutně jako celek odpovídat údajům uvedeným na obalu nebo v nadpisu. Mimoto přijetí takového postupu, který doporučuje AM & S, by mohlo umožnit nepoctivým lidem, aby pod zavádějícím obalem a nadpisem schovávali dokumenty, které ve skutečnosti nejsou nijak chráněny profesním tajemstvím.

Komise se obecně domnívá, že bez ohledu na způsob, jimž mohou být dokumenty sepsány, pouhé nahlédnutí do několika povrchních částí dokumentu by jí nemohlo poskytnout přesný dojem o jeho povaze, a že by to tak byl nakonec podnik, kdo by rozhodoval o tom, zda je dokument chráněn, nebo ne.

Rovněž několik praktických důvodů vede Komisi k tomu, aby odmítla postup navrhovaný AM & S.

Tím prvním je to, že takový postup by snadno mohl být zneužíván nepoctivými podniky.

Za druhé, pokud by se Komise musela opírat pouze o prohlášení advokáta podniku, ocitla by se v nepříjemném, a dokonce v neudržitelném postavení, protože by musela rozhodovat, zda může důvěřovat tomuto nebo onomu advokátovi, a to až do doby, než by všechny advokátní komory členských států výslovně uznaly, že určitý způsob chování směřující k ochraně zájmu klienta za každou cenu je v rozporu s profesní etikou a podléhá disciplinárním sankcím.

Za třetí, pokud by inspektor rozhodl (což je docela dobře možné), že části, které mu byly předloženy, nesvědčí dostatečně přesvědčivě o tom, že obsah dokumentu je chráněný, pak by otázkou, která má být položena Soudnímu dvoru, nebylo to, zda je dokument chráněn, ale to, zda ta část dokumentu, která byla předložena, postačuje k přesvědčení osoby v dobré víře, že dokument je chráněn. Zde se také jedná o otázku skutkovou, a nikoli právní.

Nakonec se může ukázat jako nezbytné rozhodnout o spojených otázkách, které mohou být vyřešeny pouze tehdy, je-li dokument přečten jako celek.

Tak by tomu bylo v případě, když je pro zjištění, zda je dokument chráněn, nezbytné prověřit např.:

- zda je osoba, která jej napsala, nebo osoba, které je adresován, advokátem způsobilým pro výkon tohoto povolání;

- zda advokát pomáhá svému klientovi v nedovolených činnostech nebo se na nich podílí, což by jakoukoli ochranu vylučovalo;

- zda jedná jako advokát nebo v jiném postavení;

- zda byl dokument napsán výlučně, hlavně nebo pouze zčásti za účelem právní pomoci nebo v rámci sporu.

Z toho vyplývá, že Soudní dvůr, i kdyby měl možnost prozkoumat dotčené dokumenty podle postupu navrhovaného AM & S, by byl v určitých případech stejně donucen jednat jako soud prvního stupně a rozhodovat o spojených skutkových otázkách, které by bylo možné vyřešit pouze předložením důkazů a výslechem svědků.

Komise považuje za vhodné upozornit na všechny tyto aspekty, protože v praxi by měl Soudní dvůr rozhodovat o každém dokumentu, pro nějž je požadována ochrana, i kdyby se následně ukázalo, že je dokument zcela bezvýznamný.

AM & S se pokouší odpovědět na tuto námitku, kterou již předvídala, tvrzením, že Soudní dvůr by nebyl povinen rozhodovat v mnoha bezvýznamných věcech, protože „v praxi by se Komise téměř jistě odhodlala navrhnout nařízení Rady s cílem zavedení právního postupu šetření“. Když však toto AM & S říká, v podstatě tím připouští, že postup, který navrhuje, by byl přímo „neúnosný“, pokud by nebyl změněn nařízením.

Konečně pokud jde o žalobní důvod, který AM & S vyvozuje z údajného porušování

zásady proporcionality

, Komise upřesňuje, že pro svého inspektora požaduje pouze právo prozkoumat dokument v míře nezbytné pro ověření, zda požadavek požívat „privilege“ je odůvodněný. Může se často stát, že inspektor usoudí, že není nezbytné se seznamovat s celým dokumentem.

Zásada proporcionality vyžaduje, aby použitý prostředek nebyl nepřiměřený ve vztahu k cíli, jehož má být dosaženo. Nemůže naproti tomu odůvodnit, aby se šetření stalo neúčinným nebo bylo znemožněno, a nemůže být ani používána jako záminka umožňující podniku, aby sám rozhodoval o tom, zda je dokument chráněn.

AM & S ve své

replice

poznamenává, že se zdá, že i přes některé nejednoznačnosti Komise připouští existenci zásady práva Společenství týkající se profesního tajemství. Za těchto podmínek představuje ochrana profesního tajemství hmotněprávní normu a nemůže být odevzdána k volnému uvážení Komise. Kdyby tomu bylo jinak, „právo“ na ochranu by bylo zbaveno veškerého právního obsahu.

V projednávaném případě není nezbytné určovat rozsah a dosah uvedené zásady, což popřípadě možno učinit v rámci jiné žaloby.

Mimoto oba účastníci řízení připouštějí, že Komise nebude používat chráněné dokumenty jako důkazní materiály.

Takže jediná otázka, která má být v projednávané věci rozhodnuta, se vztahuje ke vhodnému postupu prověření žádostí o ochranu, a právě v této otázce má různost názorů, i když je současně omezená, klíčový význam.

Pokud jde o postup navrhovaný Komisí, AM & S se domnívá, že stále ještě nezaručuje ochranu profesního tajemství, i když Komise ve své žalobní odpovědi prohlásila, že svým inspektorům vydá příkaz, aby nevyužívali poznatků nabytých z chráněných dokumentů.

Takové ujištění orgánem, který odpovídá za šetření, stíhání a rozhodování zároveň, především nemůže nahrazovat objektivní právní normy, které chrání zákonná práva.

Navíc uvádí inspektory Komise do téměř neudržitelného postavení: jsou totiž povinni zapomenout na určité části dokumentu, do nichž nahlíželi, třebaže jejich funkcí je odhalovat fakta, vyvozovat z nich závěry, věnovat se nepřímým důkazům a vytvořit spis.

V každém případě Komise neupřesnila, jaké by byly právní důsledky vědomého či nevědomého nedodržení záruky dané Komisí ze strany inspektorů. I kdyby to ostatně mělo nějaké právní důsledky, podnik by zpravidla nebyl schopen prokázat, že inspektor použil chráněný poznatek.

AM & S se mimo jiné domnívá, že Komise nevzala v úvahu praktický dopad ujištění, které nabídla později ve snaze o nápravu jedné ze slabin svého postoje.

Mohlo by se například stát, že poté, co inspektor Komise nahlédne do dokumentu, rozhodne, že tento dokument není chráněný. Za těchto okolností by podnik nemohl, i kdyby domníval, že se na dokument vztahuje profesní tajemství, Komisi zabránit, aby jej použila podle své vůle.

Má-li být dále ochrana profesního tajemství zaručena právními normami, bylo by potřeba, aby tyto normy zaručovaly nejen dodržování práva, ale také zjevnou povahu tohoto dodržování. Tak by tomu ovšem nebylo, pokud by dokumenty, o kterých podnik tvrdí, že jsou chráněné, měly být prozkoumány Komisí, to znamená právě tím účastníkem řízení, vůči němuž je ochrana požadována.

AM & S poznamenává, že povolit samotnému orgánu soudního stíhání, proti němuž se zákon snaží zajistit ochranu, zkoumání chráněných dokumentů, jejichž tajemství je takto prolomeno, znamená popřít zásadu ochrany profesního tajemství.

Postup navrhovaný AM & S je za současného stavu práva Společenství nepochybně improvizovaným postupem, ale to jednoduše vychází ze skutečnosti, že Komise až dosud opomněla při výkonu své pravomoci zákonodárné iniciativy navrhnout nařízení, jež by způsobem odpovídajícím právu Společenství stanovilo postup, který by byl použitelný pro takovéto případy.

Pokud jde o námitky, které Komise vznáší proti postupu prosazovanému AM & S, nemají žádný vztah k realitě a jsou neopodstatněné.

Na první z těchto námitek je možné odpovědět, že není pravda, že podle tvrzení AM & S může jedině podnik posoudit, zda je dokument chráněn, či nikoliv. AM & S poznamenává, že Komise má jasné právo nahlédnout do dokumentů v držení podniku, a že podnik tedy nemůže napadnout rozhodnutí Komise, které mu ukládá, aby předložil některé dokumenty, ledaže by poskytl Komisi dostatečné materiály, aby ji přesvědčil, že tyto dokumenty jsou chráněné, nebo dal v posledním stupni souhlas s tím, aby bylo nezávislé třetí osobě povoleno prověřit příslušné skutečnosti.

Pokud by podnik napadl rozhodnutí Komise přijaté na základě šetření provedeného nezávislou třetí osobou, musel by Soudní dvůr říci, zda dokumenty jsou chráněné, ale rozhodl by jako odvolací soud, a nikoli jako soud prvního stupně. Pokud by podnik odmítl obrátit se na nezávislou třetí osobu, neměl by v důsledku toho žádnou možnost napadnout rozhodnutí Komise, které mu nařizuje předložit dokumenty. Mohl by pouze napadnout konečné rozhodnutí Komise podle článku 85 nebo článku 86 Smlouvy o EHS s odvoláním na to, že toto rozhodnutí je založeno na zneužití chráněných dokumentů.

Názor Komise má naopak tu nevýhodu, že podniku neposkytuje žádný účinný opravný prostředek, jestliže inspektor neprávem rozhodne, že dokument není chráněný.

Druhá námitka Komise spočívá v tom, že názor AM & S by nutil Soudní dvůr jednat jako soud prvního stupně.

Ve skutečnosti by podle postupu navrhovaného AM & S rozhodovala o tom, zda je dokument chráněný, vždy Komise, ale na základě popisu tohoto dokumentu ověřeného, pokud si to Komise přeje, třetí stranou nezpochybnitelného postavení a pověsti. Nelze si tedy představit, jak by toto řešení nutilo Soudní dvůr jednat jako soud prvního stupně. Není správné ani tvrzení, že by v tomto případě neexistovala žádná povinnost zpřístupnit samotný dokument: pokud to Komise požadovala, musel by tento dokument být zpřístupněn nejdříve třetí nezávislé osobě, a pokud by jeho obsah byl závažný a věc by byla předložena Soudnímu dvoru, mohl by Soudní dvůr požadovat jeho zpřístupnění v rámci dokazování.

Konečně by mohl být podle Komise postup, který popisuje AM & S, zneužíván ze strany advokátů bez skrupulí nebo by mohl mít za následek některá trestuhodná jednání. Pokud jde o tento argument, je namístě nejprve poznamenat, že otázka, zda profesní tajemství chrání dokumenty, které způsobují nedovolené jednání ze strany advokáta, je otázkou věcnou, a nikoli procesní. Tuto otázku lze každopádně vyřešit určením (což by mohl udělat Soudní dvůr, pokud by mu byl problém předložen), že nedovolené jednání advokáta odstraňuje jakoukoli ochranu profesního tajemství. Další otázkou je, zda by přijetí postupu doporučovaného AM & S zvýšilo riziko zatajování nebo odstraňování dokumentů, na jejichž přezkum má Komise zákonné oprávnění. AM & S se naopak domnívá, že pokud podnik nebo jeho advokáti budou chtít pokoušet se bez skrupulí zatajovat dokumenty, pak je zničí nebo uschovají, ale nebudou poskytovat jejich nepřesný popis, což by muselo být nezbytně zjištěno při šetření prováděném nezávislou třetí stranou.

Avšak pokud Komisi nejvíce znepokojují hlediska profesní etiky, AM & S podpůrně navrhuje, aby v členských státech, které mají vhodná pravidla profesní etiky, byl postup šetření v souladu alespoň s těmito pravidly.

Takové řešení by zároveň umožnilo vnitrostátním orgánům vyhnout se vážným obtížím. Podle článku 14 nařízení č. 17/62 příslušné orgány členského státu, na jehož území se šetření provádí, mohou, a někdy dokonce i musí, být nápomocny úředníkům Komise při výkonu jejich povinností. Avšak ve Spojeném království by bylo naprosto v rozporu se základními zásadami vnitrostátního práva, kdyby příslušné orgány byly povinny ve smyslu čl. 14 odst. 5 nebo 6 nařízení Rady č. 17/62 nabízet svou pomoc inspektorům Komise, a umožnit jim tak prolomit důvěrný vztah mezi advokátem a jeho klientem.

AM & S nakonec zpochybňuje některé argumenty, které vznesla Komise ve své žalobní odpovědi.

AM & S tak poznamenává, že přestože Komise připouští existenci zásady profesního tajemství v právu Společenství, současně prohlašuje, že taková zásada není v nařízení č. 17/62 výslovně uvedena. Nebylo však nezbytné stanovit nějaké výslovné ustanovení o profesním tajemství, protože tento pojem již byl dříve přijat v právu všech členských států a automaticky se stal nedílnou součástí základních práv právního řádu Společenství. Tato situace se nijak nezměnila po vstupu Spojeného království a Irska, protože všechny jurisdikce zvykového práva se řídí obecnou zásadou, podle níž obecný akt nelze vykládat tak, že ruší nějaké pravidlo zvykového práva týkající se zvláštní a konkrétní oblasti, nevyjadřuje-li obecný akt výslovně záměr upravovat tuto oblast.

Pokud jde o tvrzení, že se nezdá, že by neexistence jakéhokoli ustanovení práva Společenství o profesním tajemství působila po mnoho let nějaké skutečné problémy v praxi, AM & S poukazuje na to, že Komise přijímala rozhodnutí o ukládání pokut až od r. 1969 a že proces, kdy si podniky postupně uvědomovaly problém profesního tajemství, probíhal zejména v sedmdesátých letech, kdy jednak Komise začala „ukazovat svaly“ v oblasti hospodářské soutěže, jednak vzhledem k tomu, že se právo Společenství stávalo stále komplexnějším, pociťovaly podniky zvýšenou potřebu získávat podrobné a písemné právní poradenství. Se vstupem zemí zvykového práva, v nichž má ochrana profesního tajemství dlouhou historickou tradici, nabyla tato otázka v posledních letech nevyhnutelně rostoucího významu. Existuje-li nějaký postup, který nepůsobí potíže, pak je to právě postup, který navrhuje AM & S, jak je možné konstatovat u vnitrostátních systémů, jako je systém Spojeného království, kde se podobné postupy používají.

Pokud jde o rozlišení mezi „lex lata“ a „lex ferenda“, je pravda, že v současném stadiu relativně málo rozvinutého právního řádu Společenství musí být právo určováno ve světle obecných zásad a při zohlednění praktických důsledků: ale to neznamená, že se mluví „

de lege

ferenda

“, a nikoli „

de lege lata

“.

Odvolávky na rozmanitost nezávislých vnitrostátních právních norem v oblasti profesního tajemství v Edwardově zprávě vyplývají částečně ze skutečnosti, že tato zpráva, jak nyní Poradní komise advokátních komor Evropského společenství uznává, nebere plně v úvahu metody výkladu a používání právních textů v šesti původních členských státech. Pokud jde o podrobnosti, AM & S tvrdí, že není přesné, že pojem profesního tajemství ve vnitrostátním právu nemůže nikdy chránit radu nebo informaci, kterou advokát sdělí svému klientovi, a cituje v tomto ohledu několik rozhodnutí vydaných vnitrostátními soudy.

Pokud jde o odůvodnění ochrany profesního tajemství, jasně se ukazuje, že Komise tuto zásadu přijala, protože se domnívá, že výhoda, která pro Společenství vyplývá ze skutečnosti, že si podniky mohou zajistit právní pomoc, převažuje nad jakoukoli jinou výhodou, která by mohla vyplývat z používání důvěrných právních dokumentů jako důkazních prostředků. Ale postup navrhovaný Komisí by naopak způsobil odrazování podniků od získávání písemných právních rad, a ještě více od jejich uchovávání.

Komise

ve své

duplice

postupně popírá jednotlivá tvrzení AM & S, podle nichž:

1) v právu Společenství neexistuje postup umožňující určit, zda je dokument chráněný;

2) ujištění, která dala Komise při několika příležitostech, jsou pouze prohlášeními o záměru, a navíc nemohou být dodržována, aniž by inspektory Komise uvedla do „neudržitelného“ postavení;

3) podniky by neměly žádnou záruku, kdyby inspektor použil protiprávně informace získané při prověřování dokumentu za účelem rozhodnutí, zda je dokument chráněný, nebo kdyby neprávem rozhodl, že dokument není chráněný;

4) postup zastávaný Komisí nemůže u veřejnosti vyvolávat dojem, že je profesní tajemství chráněno, dokonce ani kdyby je ve skutečnosti měl chránit.

K prvnímu bodu Komise poznamenává, že postup, kterým je třeba se řídit v případech, jako je projednávaný případ, by měl být jednoduše stejný jako postup používaný v rámci nařízení č. 17/62, když se inspektor a podnik neshodují v otázce, zda se některý dokument nebo spis vztahuje rozhodnutí o šetření přijaté podle článku 14 uvedeného nařízení. Tento postup musí být používán, pokud a dokud nebude změněn právními předpisy Společenství.

Pokud jde o otázku ujištění, která Komise dala, poukazuje Komise na to, že se nejedná o pouhá prohlášení o záměru, ale o prohlášení, která upřesňují a potvrzují právní normy, a tvrdí, že tato ujištění nepostaví inspektory před žádné dilema.

Podle systému Komise totiž úředník nikdy nevykonává funkci inspektora a následně zpravodaje v téže věci. V důsledku toho inspektor nikdy nemá možnost použít poznatky získané při nahlédnutí do chráněného dokumentu. Kdyby se pokusil je použít jako základ nějakého tvrzení ve své zprávě o důkazech, které shromáždil, nemohl by přirozeně uvádět, že své poznatky vyvozuje z chráněného dokumentu, a zpravodaj by tedy byl povinen odmítnout takové tvrzení jako nepodložené. Kdyby je na druhé straně použil k tomu, aby se dostal k jiným, nechráněným, důkazům, byly by dvě možnosti, a to že buď se na tyto dokumenty vztahuje rozhodnutí o šetření a jsou v prostorách, v nichž má šetření proběhnout, a tak je možné předpokládat, že by je našel v každém případě, anebo se dokumenty vymykají předmětu rozhodnutí o šetření nebo jsou v jiných prostorách podniku, a tak je inspektor v žádném případě nemůže získat vzhledem k tomu, že nemůže překročit rozsah rozhodnutí o šetření.

Pokud jde o tvrzení, podle něhož podnik nemá žádnou možnost zabránit tomu, aby inspektor protiprávně použil poznatky získané z chráněného dokumentu nebo neprávem rozhodl, že dokument není chráněn, je jasné, že zájmy podniku by byly poškozeny pouze rozhodnutím, jímž Komise konstatuje, že podnik porušil Smlouvu. Přitom takové rozhodnutí může dotyčný podnik napadnout, a kdyby se prokázalo, že je založeno na informacích obsažených v chráněném dokumentu, mohlo by být Soudním dvorem zrušeno.

Konečně skutečnost, že inspektor, který nahlíží do dokumentu, není osobou, která následně rozhoduje o tom, zda existují dostatečné důkazy, že podnik porušil Smlouvu, zaručuje nejen to, že zásada profesního tajemství je skutečně dodržována, ale jasně z ní vyplývá, a to i v očích „široké veřejnosti“, že je vyloučena jakákoli možnost zneužití.

Komise takto odpovídá na kritiku AM & S, a poté zase sama kritizuje postup, který navrhuje AM & S.

Každý postup ověření řádného opodstatnění žádosti ve věci ochrany musí podle Komise splňovat dva požadavky:

1) zaručit, že chráněné dokumenty nejsou protiprávně používány jako důkazy;

2) umožnit, aby se o žádosti rozhodlo spravedlivě.

Komise se domnívá, že „její postup“, jak to již prokázala, splňuje první i druhý požadavek, zatímco postup navrhovaný AM & S splňuje pouze první. Nutnost dohody mezi Komisí a podnikem totiž znamená, že by podnik mohl odmítnout přijmout podmínky, které mu nevyhovují, anebo dokonce oddalovat svůj souhlas nebo jej vázat na množství podmínek různé povahy. Kdyby byla Komise postavena před takový postoj, nezbývalo by jí jiné řešení než přijmout rozhodnutí, které by bez jakéhokoli důkazu stanovilo, že dokument není chráněn.

Jinou závažnou námitkou je ta, že kdyby se měl použít postup navrhovaný AM & S, Komise by musela vyjednávat dohodu s každým podnikem požadujícím ochranu dokumentu, který má ve svém držení, jakož i s osobou vybranou jako nezávislá třetí strana. Rozumí se samo sebou, že taková jednání by od Komise vyžadovala značný čas a hodně by překážela její práci.

Základním nedostatkem tvrzení AM & S však je to, že za určitých okolností nutí Komisi přijmout rozhodnutí prohlašující, že dokument není chráněný, aniž by Komise kdy byla schopna seznámit se se skutečnostmi. Všechno by se tak redukovalo na postup jak předložit otázku odvolacímu soudu. Avšak právo Společenství by nemělo záviset na takových umělých procesních mechanismech.

AM & S jistě připouští, že ryze formální uplatňování „privilege“ nepostačuje k tomu, aby Komisi zabránilo nahlédnout do dokumentu, ale že je přece jen potřeba dovolit Komisi shlédnout určité části dokumentu, aby se mohla rozumně přesvědčit o tom, že dokument je chráněný. Komise však zastává stanovisko, že povaha dokumentu může být řádně prokázána pouze jeho obsahem vzhledem k tomu, že záhlaví a popis předmětu nejsou vždy průkazné.

AM & S pak prohlašuje, že je možné obrátit se na nezávislou třetí osobu a že v každém případě, kdyby Komise nesouhlasila se závěry této třetí osoby, bylo by možné přijmout rozhodnutí o tom, že dokument není chráněný.

Komise se v tomto ohledu táže, jak by mohla odůvodnit rozhodnutí, které není v souladu se závěry této třetí osoby, když AM & S nenavrhla, aby třetí osoba odůvodnila své závěry, a tím méně, aby zahrnula důkazy a argumenty příznivé pro Komisi.

AM & S nakonec tvrdí, že Soudní dvůr může dokument prozkoumat a že by v tomto případě nejednal jako „soud prvního stupně“. Komise nezná žádný postup stanovený ve Smlouvě, v jehož rámci by Soudní dvůr měl takovou pravomoc. Krom toho, i kdyby Soudní dvůr mohl dokument prověřovat, byl by nezbytně být prvním soudem nebo soudním stupněm pro posouzení hlavního důkazu umožňujícího rozhodnout o otázce, zda dokument je, nebo není chráněný. Avšak podle ustálené judikatury Soudního dvora musí být soudem prvního stupně ve všech otázkách hospodářské soutěže Komise, a nikoli Soudní dvůr.

Za těchto podmínek je namístě dojít k závěru, že postup navrhovaný AM & S není schopen umožnit prověření opodstatněnosti žádosti o ochranu. Jako odpověď na všechny argumenty AM & S lze ještě dodat, že tento postup nezabraňuje eventuálnímu nečestnému jednání advokátů a že se nezdá, jak vyplývá z právních předpisů Spojeného království a z judikatury jeho soudů, že by základní zásady britského práva byly v rozporu s postupem uváděným Komisí.

Pokud jde o žalobní důvod vycházející z porušování zásady proporcionality, Komise poznamenává, že postup, který používá, je „objektivní“, předpokládá účinnou kontrolu ze strany Soudního dvora a dovoluje konstatovat, že je učiněno spravedlnosti zadost. Přitom toto jsou přesně požadavky, o nichž se AM & S domnívá, že musí být splněny, aby byla dodržena zásada proporcionality.

Spojené království

, které vystupuje jako vedlejší účastník řízení na podporu návrhových žádání AM & S, tvrdí, že v zásadě není správné a že použitelná právní úprava Společenství nevyžaduje, aby bylo ověřování opodstatněnosti požadavku „legal privilege“ provedeno postupy, které umožňují: buď účastníku řízení, který požaduje zpřístupnění dokumentu, aby do tohoto dokumentu nahlédl před provedením šetření a s cílem, aby toto šetření provedl on sám; nebo účastníku řízení, který se staví proti zpřístupnění, aby sám rozhodl o opodstatněnosti svého požadavku bez jakékoli možnosti nezávislé kontroly.

Z toho vyplývá, že pokud to povolují právní předpisy Společenství, postupy šetření by měly:

1) stanovit, aby účastník řízení, který požaduje „privilege“, zpřístupnil dostatečné informace o povaze dotčeného dokumentu a o povaze požadavku (bez zpřístupnění samotného dokumentu), aby mohl účastník řízení, který žádá o zpřístupnění, předložit Soudnímu dvoru všechny právní otázky, které lze v projednávaném případě položit, a umožnit mu rozhodnout o nich;

2) stanovit, že účastníci řízení mohou ve vzájemné dohodě předložit jakýkoli spor (pokud jde o právo nebo použití tohoto práva) k posouzení nezávislé osobě nebo orgánu, který je oprávněn prověřovat dotčený dokument pouze za účelem rozhodnutí;

3) dovolit účastníkům řízení, aby se v nezbytné obrátili o pomoc k Soudnímu dvoru za účelem konečného určení, a umožnit Soudnímu dvoru zkontrolovat dokument pouze za účelem tohoto určení.

Spojené království se domnívá, že právní předpisy Společenství použitelné v této věci takové postupy umožňují.

Vzhledem k tomu, že se projednávaná věc týká pouze procesní otázky, není nezbytné se zabývat existencí, dosahem nebo omezením zásady ochrany profesního tajemství. Spojené království se nicméně domnívá, že je důležité zaujmout postoj ke hmotnému právu a upřesnit, že ochrana profesního tajemství je součástí práva Společenství ve smyslu článku 164 Smlouvy. Odmítá tedy jakýkoli případný výklad, podle něhož by dodržování profesního tajemství Komisí bylo pouze příkladem „fair play“, a nikoli právní povinností, kterou tomuto orgánu ukládá právo Společenství.

Je pravda, že neexistuje žádný harmonizovaný koncept profesního tajemství ve všech členských státech. To však nebrání tomu, aby tato zásada

sama o sobě

byla uznána v celém Společenství a aby byla součástí práva Společenství.

Základ zásady spočívá v uznání skutečnosti, že zájmy spravedlnosti a dobré správy vyžadují, aby jednotlivci měli možnost hledat a získávat právní poradenství. To je však možné pouze za podmínky, že existuje vztah důvěrnosti mezi advokátem a jeho klientem. Tento cíl není možné sledovat, jestliže tento vztah důvěry je oslaben nebo zničen, nebo i pokud by se jen myslelo, že může být oslaben. Na druhé straně je třeba předcházet jakémukoli zneužití ochrany poskytnuté takovému vztahu.

Z těchto důvodů je Spojené království názoru, že postup, kterým je třeba se řídit, musí ctít vztah důvěry, bez něhož nemůže být profesní tajemství chráněno.

Takový postup by měl:

1) být spravedlivý a jako takový vnímán;

2) být svěřen kvalifikovaným a nestranným osobám;

3) vylučovat jakékoli nebezpečí (a dokonce i zdání nebezpečí), že informace získané v průběhu šetření by mohly být použity v rozporu s profesním tajemstvím.

Spojené království se poté s ohledem na výše uvedená kritéria zabývá postupy navrhovanými Komisí i AM & S.

Pokud jde o postup navrhovaný Komisí, Spojené království poznamenává, že inspektoři Komise jednak mohou být povoláni k tomu, aby za účelem určení, zda je dokument chráněn, řešili velmi složité právní otázky, přičemž na rozhodování o nich možná nejsou dostatečně kvalifikováni, jednak, protože jsou současně vyšetřovateli, nemohou být v očích zúčastněných osob považováni za nestranné osoby. Tento postup tedy nezaručuje účel „privilege“, a ani se nezdá, že by jej mohl zaručit.

Ujištění dané Komisí, že její inspektoři nepoužijí poznatky získané při nahlédnutí do chráněného dokumentu, na tomto stavu věcí nic nemění. Člověk, který získá nějaký poznatek, není totiž nikdy schopen ho zcela vymazat ze své paměti, takže není možné vyloučit, že tento poznatek někdy využije, pokud ne úmyslně, pak alespoň podvědomě. Mimoto je nemožné zjistit, zda poznatek byl využit, nebo ne.

Postup navrhovaný AM & S zato dodržuje zásadu profesního tajemství i zájmy spravedlnosti, povinnosti Komise a zájmy Společenství. Tento postup by také vedl k méně častým podáním Soudnímu dvoru.

Konečně je třeba připomenout, že pravomoci, které Komisi svěřuje nařízení č. 17/62, jsou omezeny na to, co je „nezbytné“ pro dosažení stanovených výsledků, a že význam nějakého dokumentu nebo informace pro účely šetření nezbytně neznamená povinnost jeho zpřístupnění. V případech, jako je projednávaný případ, leží na druhé misce vah velmi důležitá zásada, zásada profesního tajemství. Za těchto podmínek je namístě vzít pro určení, zda je zpřístupnění dokumentu skutečně nezbytné, v úvahu zásady proporcionality nebo rovnováhy zásad, které stojí proti sobě.

Bylo by rovněž možné, dokud neexistuje žádný dostatečně rozpracovaný soubor právních předpisů Společenství v této oblasti, uplatnit vůči Komisi vnitrostátní zákony o profesním tajemství, a to v rozsahu, v němž je možné se jich dovolávat vůči vnitrostátním orgánům.

Takové řešení by jistě vedlo k některým rozdílům (ale nikoli k svévolné diskriminaci) v zacházení s podniky, ale zároveň by dalo nezbytný impuls pro hledání řešení problému na úrovni Společenství.

Francouzská republika

, která vystupuje jako vedlejší účastník řízení na podporu návrhových žádání předkládaných Komisí, je toho názoru, že právo Společenství ve svém současném stavu neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvilo ochranu dokumentů vyměňovaným mezi právním poradcem a jeho klientem.

„Legal privilege“, které AM & S požaduje, je sice v jistých ohledech srovnatelný s některými ustanoveními členských států jiných než Spojené království, není však „zásadou společnou právům všech členských států“.

Z toho vyplývá, že vyšetřovatelé Komise musí být schopni obvyklým způsobem a plně vykonávat pravomoci, které jim uděluje článek 14 nařízení č. 17/62, jenž je mimo jiné opravňuje „kontrolovat účetní knihy a jiné obchodní záznamy“. Nic přitom neumožňuje přijmout názor AM & S, podle něhož „dokumenty právní povahy sepsané za účelem získání nebo poskytnutí právní pomoci“ nepředstavují obchodní záznamy ve smyslu výše uvedeného článku 14.

Je třeba ostatně poznamenat, že se v projednávané věci nejedná o ochranu dokumentů v držení advokátů nebo komunikaci mezi advokáty, ale pouze o dokumenty v držení podniku.

Podle Francouzské republiky tak nemůže nějaká zásada vnitrostátního práva, jako je „legal privilege“, bránit přímému a jednotnému použití ustanovení nařízení č. 17/62 ve všech členských státech. Pokud by se připustilo, že písemnosti, na které se vztahuje „privilege“, mohou představovat výjimku z článku 14, vytvořilo by se narušení neslučitelné s článkem 189 Smlouvy o EHS a s ustálenou judikaturou Soudního dvora ve věci přímé a jednotné použitelnosti právních norem Společenství v právu členských států. S podniky by tak bylo zacházeno odlišně podle toho, zda právo členského státu, v němž jsou usazeny, poskytuje ochranu některých dokumentů, nebo ne (nebo poskytuje v užších mezích). Právo různých členských států použitelné na dokumenty vyměňované mezi právním poradcem a jeho klientem je totiž velmi odlišné. K tomu, aby bylo možné se o tom přesvědčit, postačuje konstatovat rozdíl, který existuje mezi pojmem „profesní tajemství“ společným pro právo šesti původních členských států a pojmem „legal professional privilege“, jak byl formulován britskou judikaturou.

I když lze v právu všech členských států nalézt jistou ochranu, tato se ve svém obsahu tak odlišuje, že by bylo problematické ji povyšovat na „zásadu společnou právu všech členských států“ a bylo by ještě více pochybné z ní učinit právní normu, která může měnit smysl předpisů Společenství, který ustálená praxe Komise dodržuje.

V rámci Smlouvy o EHS je úlohou Komise bdít nad tím, aby hospodářská soutěž na společném trhu nebyla narušována. Společenství má tedy zájem na tom, aby Komise v souladu s použitelnou právní úpravou Společenství vykonávala své pravomoci šetření. Tento zájem není chráněn v režimu navrhovaném AM & S, o němž lze prokázat, že je v rozporu se Smlouvou nejen proto, že vytváří nový postup založený na právních normách (možnost dovolávat se výjimky z povinnosti předložení veškerých obchodních záznamů stanovené v článku 14 nařízení č. 17/62, nutnost dohody mezi účastníky řízení o postupu, kterým je třeba se řídit při šetření povahy dokumentu, možnost, aby podnik v prvním stupni posuzoval, zda dokument má „privilegovanou“ povahu, či nemá), které v současné době v právu Společenství neexistují, ale také proto, že by změnil institucionální rovnováhu Smlouvy.

Ve schématu navrhovaném AM & S by byl totiž Soudní dvůr vybaven pravomocí prohlásit, zda má být dokument požadovaný Komisí „chráněn“, nebo nikoli. Ve struktuře systému prováděného v oblasti hospodářské soutěže nařízením č. 17/62, přísluší však právě Komisi, aby šetřila věci spojené s porušováním svobodné hospodářské soutěže, a je obtížné tvrdit, že tato vyšetřovací pravomoc nezahrnuje pravomoc zkoumat dokumenty v jejich celistvosti a posuzovat povahu odůvodněnosti nebo neodůvodněnosti požadavku jakékoli ochrany. Jediná pravomoc, kterou je v této oblasti Soudní dvůr vybaven, je pravomoc přezkoumávat legalitu rozhodnutí Komise v případě žaloby podané ve smyslu článku 173 Smlouvy.

Komise prokázala, že si je vědoma skutečnosti, že v některých členských státech právní normy chrání tajemství informací vyměňovaných mezi poradcem a jeho klientem, a jednala v rámci pravomocí, které jí byly svěřeny nařízením č. 17/62. Ale bylo by v rozporu s tímto nařízením vyvozovat z toho, že Komise nemůže mít přístup k celému obsahu dokumentu za účelem šetření opodstatněnosti požadované ochrany. Jiné rozhodnutí by otevíralo dveře pro zneužívání, k nimž může vždy dojít.

Francouzská republika se tedy v konečném vyznění domnívá, že není v souladu s právem Společenství činit z právního poradce a z podniku, který je předmětem řízení na ochranu hospodářské soutěže, rozhodce v otázce, zda je nějaký dokument chráněný, nebo není.

Poradní komise advokátních komor Evropského společenství

(dále jen „CCBE“), která vystupuje jako vedlejší účastník řízení na podporu návrhových žádání AM & S, poznamenává, že jak to připouštějí oba účastníci řízení, týká se otázka vznesená v projednávaném případě pouze postupu a spočívá v určení vhodné metody pro ověření, zda dokument může být chráněn „legal privilege“.

Návrhy, k nimž účastníci řízení v tomto ohledu došli, jsou však odlišné z toho důvodu, že AM & S a Komise nejsou zajedno v definici zásady hmotného práva, v jehož kontextu je otázka vznesena.

Podle AM & S v právu Společenství skutečně existuje zásada „legal privilege“, která poskytuje právo na ochranu důvěrných dokumentů.

Postoj Komise je zato méně jasný. Zdá se, že některá z jejich prohlášení připouštějí existenci zásady, která uznává právo na ochranu proti zpřístupnění dokumentů, jež se týkají právního poradenství; jiná prohlášení, zdá se, popírají existenci jasné, jediné a obecně přijímané zásady ochrany. Krom toho se ukazuje, že argument, který Komise předkládá, aby prokázala opodstatněnost svého vlastního postupu, předpokládá právo na ochranu proti použití některých dokumentů, ale nikoli proti jejich zpřístupnění. Není tedy možné, nebo by bylo přinejmenším riskantní, předpokládat, že Komise připouští existenci právní teorie nebo zásady „legal privilege“ v právu Společenství.

Podle názoru CCBE lze otázku postupu vyřešit až po rozhodnutí o existenci uplatňované zásady.

V tomto ohledu CCBE tvrdí, že v právu Společenství právní teorie nebo zásada „legal privilege“ existuje. Sotva lze popírat, že jakožto ochrana proti zpřístupnění důvěrné komunikace mezi advokátem a jeho klientem je zásada „legal privilege“ součástí práva každého členského státu.

Argument Komise a Francouzské republiky, podle něhož neexistuje žádná právní teorie nebo zásada společná pro všechny členské státy, protože lze prokázat, že metoda a rozsah ochrany poskytované „legal privilege“ se liší, nemůže být přijat. V opačném případě by tak bylo nutné popřít rovněž existenci společných zásad v oblasti lidských práv.

Ve skutečnosti pouhá existence procesních rozdílů, nebo dokonce rozdílů týkajících se omezení při uplatňování, sama o sobě nedokazuje, že neexistují zásady společné pro všechny členské státy.

Argument o „narušení“ vznesený Francouzskou republikou také neplatí. Za předpokladu, že zásada „legal privilege“ existuje v právu některých členských států, ale v právu jiných neexistuje, vede její uznání jako zásady práva Společenství k závěru, že je použitelná na všechny podniky Společenství, zatímco její odmítnutí by mělo za následek, že by podniky některých zemí byly zbaveny práva, které jim přiznávají jejich vnitrostátní zákony.

Vzhledem k tomu, že cílem práva Společenství je nalézt nejlepší možné řešení se zřetelem k vnitrostátním právům, proto je nezbytné prozkoumat ducha, hlavní směry a obecnou tendenci vnitrostátních práv, pokud jde o „legal privilege“.

CCBE tvrdí, že o této věci nelze mít žádné pochyby. Jak vyplývá z Edwardovy zprávy, nejenže všechny členské státy poskytují ochranu důvěrným vztahům mezi advokátem a jeho klientem, ale existuje také nápadná shoda ve vysvětlení „ratio legis“ a jasně rozeznatelná obecná tendence spíše rozšiřovat než zužovat oblast této ochrany. Konečně prostudování srovnávacího práva ukazuje, že profesní tajemství je jedním z charakteristických prvků demokratických systémů, a že naopak má velmi málo místa v právu totalitních nebo v autoritářských států.

„Legal privilege“ je ve význačném a rostoucím rozsahu považován za praktickou záruku základních ústavních nebo lidských práv. K tomuto závěru došla právní teorie i judikatura, zejména judikatura Evropského soudu pro lidská práva.

CCBE tedy tvrdí, že:

- důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem se uznává jako základní ústavní nebo lidské právo, že je přídavné nebo doplňující k jiným podobným právům, která jsou výslovně uznána, a že toto právo by mělo být jako takové uznáno a používáno jako součást „práva“ ve smyslu článku 164 Smlouvy o EHS;

nebo podpůrně,

- pokud nelze prohlásit, že toto právo existuje samostatně, pak právní teorie nebo zásada „legal privilege“ chránící důvěrnou povahu komunikace mezi advokátem a jeho klientem představuje nutný logický následek základních ústavních nebo lidských práv, která jsou výslovně uznána a chráněna, a že právní teorie nebo zásada „legal privilege“ by měla být uznána jako taková a používána jakožto součást práva Společenství a že v obou případech

- zákon poskytuje právní ochranu proti zpřístupnění důvěrné komunikace mezi advokátem a jeho klientem.

Pokud je tento názor správný, není důležité, že nařízení č. 17/62 neobsahuje žádný odkaz na ochranu „legal privilege“. Právo na tuto ochranu tvoří nedílnou součást práva, takže se musí předpokládat, že je součástí právního kontextu, v němž bylo toto nařízení přijato.

Kdyby v právu Společenství neexistovala žádná zásada „legal privilege“, mohl by být advokát povinen předat informace nebo předložit dokumenty při přímém porušení svých povinností podle vnitrostátního práva.

Jediný způsob jak se vyhnout tomuto závěru, je připustit, že zásada „legal privilege“ je nedílnou součástí obecného práva zahrnutého ve Smlouvě a ve všech právních předpisech Společenství.

Jemné rozdíly v použití této zásady v různých členských státech závisí na skutečnosti, že v každém členském státě „legal privilege“ není statickým pojmem, nýbrž se neustále vyvíjí, zejména z důvodu moderního vývoje metod komunikace mezi advokátem a jeho klientem. Obecná tendence vnitrostátního práva členských států však směřuje k ochraně důvěrné povahy samotného vztahu mezi advokátem a klientem, a nikoli té či oné metody komunikace. Toto pojetí umožňuje řešit problém různého rozsahu nebo omezení „legal privilege“ v různých členských státech, protože dokument je chráněn z důvodu své důvěrné povahy, a nikoli z toho důvodu, že má nějaké fyzické vlastnosti nebo že je v držení určité osoby.

Pokud jde o spornou otázku, CCBE se domnívá, že nejde o to, zda je správný názor AM & S, ale spíše o to, zda je správný názor Komise.

V tomto ohledu se CCBE ztotožňuje s praktickými a právními námitkami formulovanými AM & S. Zabývá se zejména situací, která by nastala, kdyby nějaký inspektor Komise neprávem rozhodl, že nějaký dokument není chráněný. V takovém případě by tento dokument byl začleněn do spisu Komise. Přitom skutečnost, že tímto způsobem se může dokument přečíst každá osoba, která má přístup ke spisu, představuje sama o sobě porušení profesního tajemství.

Tvrzení Komise však navíc rovněž nesplňuje zásadní kritéria.

Je-li za prvé „legal privilege“ právem, jeho existence nebo neexistence v konkrétním případě by měla být určena osobou, jejíž ústavní funkcí je zabývat se takovýmito otázkami, to znamená v případě, že neexistuje dohoda mezi účastníky řízení, ani právní norma, která účinně chrání základní práva, soudem.

Pokud je za druhé cílem „legal privilege“ zachovat důvěrnou povahu komunikace, přijatý postup by měl být s to zaručit důvěrnou povahu v největší možné míře slučitelné s nutností zajistit, aby požadavek důvěrné povahy byl odůvodněný. Tento postup by měl mimoto nejen zaručit tajemství, ale také prokázat, že je zaručuje.

Za třetí, vzhledem ke skutečnosti, že kontrolní povinnost Komise a jejich inspektorů je pozitivní, přijatý postup by neměl vytvářet další povinnost (ověřování „privilege“), která by byla s první povinností potenciálně ve střetu.

Za čtvrté, jelikož má Komise zájem na předložení předmětných dokumentů, je nutno použít zásadu „memo iudex in causa propria“.

Výše uvedené úvahy se uplatňují tím důrazněji, má-li se za to, že „legal privilege“ patří mezi základní ústavní nebo lidská práva, protože obecný zájem na existenci těchto práv, k jejichž ochraně je procesní zabezpečení určeno, je větší než jakýkoli veřejný nebo soukromý zájem na výsledku konkrétního sporu.

Charakteristikou procesních záruk takových práv je to, že důsledky jejich nedodržování nemohou zůstat bez povšimnutí, a to z praktických důvodů nebo s odvoláním na otázku, zda jejich nedodržení způsobilo v konkrétním případě nespravedlnost nebo újmu. V důsledku toho je nezbytné, pokud jde o „legal privilege“, zabránit nejen skutečnému zneužití důvěrné informace, ale i možnosti takového zneužití.

Stále s výhradou svého stanoviska k otázce zásady podává CCBE tyto připomínky k praktické proveditelnosti postupu, který je alternativou k postupu Komise.

Je nutno rozlišovat mezi požadavkem předložit dokumenty a požadavkem zpřístupnit jejich obsah. Vezmeme-li například praxi skotských soudů, je možné předložit dokumenty v zapečetěné obálce, kterou může otevřít pouze osoba, která má rozhodnout o důvěrné povaze dokumentů.

Neexistuje-li dohoda mezi účastníky řízení, ani nařízení, které zaručuje základní práva, neexistuje žádná alternativa k tomu, aby byl zpochybněný požadavek „privilege“ předložen k rozhodnutí soudu.

Tímto soudem by nemusel nutně být Soudní dvůr, protože by mělo být možné požádat o pomoc vnitrostátní orgány a předložit spor ve věci „legal privilege“ příslušnému vnitrostátnímu soudu, který by při rozhodování sporu byl povinen použít právo Společenství. Ale i v případě, že by dodržování práva mohlo být zajištěno pouze žalobou na uznání „privilege“ k Soudnímu dvoru, jeho příslušnost by měla být každopádně připuštěna podle článku 164 Smlouvy, podle něhož „Soudní dvůr zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění této smlouvy.“ Krom toho článek 49 jednacího řádu umožňuje Soudnímu dvoru jmenovat znalce k prověření dotčených dokumentů.

Jelikož je vhodné, aby CCBE navrhla postup, doporučuje nejprve postup, jenž znamená prověřování prováděné „znalcem“, který se může omezit na popis dokumentů, nebo může naopak zaujmout stanovisko k otázce, zda se na dokumenty vztahuje ochrana, nebo ne.

Kdyby v rámci právní úpravy Společenství, která nyní platí, „znalecký posudek“ nebyl možný, spor týkající se dokumentů by mohl být vždy vyřešen po dohodě účastníků řízení arbitráží, a to na stejných základech, jaké jsou navrženy výše.

CCBE tedy navrhuje zvážit postup, který:

a) předpokládá okamžité předložení sporných dokumentů v zapečetěném balíčku, čímž budou dány mimo kontrolu podniku, který je podroben šetření, přičemž se zároveň zamezí prozrazení jejich obsahu inspektorům, a

b) stanoví arbitráž pro případ, že je možné v rozumné lhůtě dosáhnout dohody, a tam, kde to možné není, znalecký posudek.

CCBE mimoto prohlašuje, že je připravena diskutovat s Komisí o metodách a kritériích pro výběr skupiny nezávislých „znalců/arbitrů“, jakož i o pravidlech a kritériích, která by byli povinni uplatňovat.

Pokud se nařízení ukáže jako nezbytné, CCBE se domnívá, že by se mělo omezit na procesní otázky, a nemělo by se pokoušet definovat právní teorii „legal privilege“, jeho rozsah nebo jeho meze.

V příloze IV svého vyjádření vysvětluje CCBE důvody, proč není připravena ve věci právní etiky přijmout závazky, které by si Komise přála, i když se domnívá, že otázka, kterou v tomto ohledu vznesla Komise, není v projednávaném případě relevantní.

IV Ústní část řízení

1. AM & S Europe Limited, Komise Evropských společenství, Spojené království, Francouzská republika a CCBE předložily svá ústní vyjádření na jednání dne 19. listopadu 1980.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 20. ledna 1981.

2. Vzhledem k tomu, že Soudní dvůr konstatoval, že následkem náhodných okolností nebyl při tomto jednání složen ze všech soudců, kteří se účastnili dokazování a ústní části řízení, však Soudní dvůr usnesením ze dne 21. ledna 1981 znovu zahájil ústní část řízení.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 28. ledna 1981.

3. Usnesením ze dne 4. února 1981 Soudní dvůr rozhodl takto:

„1. Ústní část řízení ve věci 155/79 se znovu zahajuje; datum jednání bude účastníkům řízení sděleno.

2. Žalobce předá Soudnímu dvoru ve lhůtě tří týdnů od oznámení tohoto usnesení v zapečetěné obálce dokumenty uvedené v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí a zmíněné v příloze dopisu AM & S Europe Limited Komisi ze dne 26. března 1979.

3. Před dnem jednání Soudní dvůr připraví zprávu o těchto dokumentech v takové formě, jakou bude považovat za vhodnou, aby nepředjímal své konečné rozhodnutí; tato zpráva bude sdělena účastníkům řízení.

4. Žalobce a žalovaná, jakož i vedlejší účastníci, budou vyslechnuti v průběhu jednání o otázkách, které budou upřesněny později.“

4. V souladu s odstavcem 2 výše uvedeného usnesení žalobce dne 9. března 1981 předložil Soudnímu dvoru zapečetěnou obálku obsahující několik dokumentů. Soudce zpravodaj a generální advokát za pomoci náměstka vedoucího soudní kanceláře dne 2. dubna 1981 otevřeli tuto obálku. Z této operace byl pořízen zápis, který zaznamenává dokumenty obsažené v zapečetěné obálce.

5. Dopisem ze dne 17. července 1981 Soudní dvůr předal v zapečetěné obálce hlavním a vedlejším účastníkům řízení zprávu zpracovanou podle odstavce 3 výše uvedeného usnesení týkající se zmíněných dokumentů. Tímtéž dopisem byli hlavní a vedlejší účastníci řízení informováni o tom, že datum jednání je stanoveno na den 27. října 1981. Byli vyzváni, aby na tomto jednání ústně zaujali postoj ke stavu právních předpisů, právní teorie a judikatury různých členských států týkajících se existence a rozsahu ochrany, kterou poskytují – v rámci vyšetřovacích postupů prováděných veřejnými orgány za účelem zjišťování případů porušení předpisů v hospodářské oblasti, a zejména v oblasti hospodářské soutěže – korespondenci vedené mezi:

1) dvěma advokáty;

2) nezávislým advokátem a jeho klientem;

3) advokátem a podnikem, když je advokát vázán k podniku stálým smluvním vztahem nebo pracovním poměrem;

4) právníkem podniku a zaměstnancem takového podniku nebo přidruženého podniku;

5) zaměstnanci téhož podniku nebo různých podniků vázaných navzájem vztahem přidružení, pokud korespondence mezi těmito zaměstnanci dává důraz na právní poradenství vydávané buď nezávislým advokátem, nebo advokátem či právníkem ve službách jednoho z těchto podniků nebo ve službách třetích podniků přidružených ke stejné skupině.

Výše uvedený dopis posléze uváděl, že vzhledem k tomu, že složení Soudního dvora se od prvního jednání dne 19. listopadu 1980 změnilo, účastníci řízení mohou, pokud to považují za vhodné, znovu vysvětlit na jednání dne 27. října 1981 skutková a právní tvrzení, které předložili v průběhu prvního jednání.

6. Dopisem ze dne 21. srpna 1981 W. H. Godwin, Principal Assistant Treasury Solicitor, jako zmocněnec vlády Spojeného království, vedlejšího účastníka řízení, požádal Soudní dvůr o upřesnění, pokud jde o vymezení výrazů „advokát“ a „právník“ obsažených v dopise ze dne 17. července 1981 a dotazoval se, zda výraz „účastníci řízení“ vyskytující se v posledním odstavci téhož dopisu zahrnuje vedlejší účastníky řízení. Mimoto požádal o kopii francouzského znění uvedeného dopisu.

Na tuto žádost Soudní dvůr odpověděl dopisem ze dne 3. září 1981, který potvrdil, že výraz „účastníci řízení“ zahrnuje vedlejší účastníky řízení, a k němuž bylo připojeno francouzské znění dopisu ze dne 17. července 1981.

7. Dálnopisem ze dne 10. září 1981 Slaughter & May, Solicitors zastupující žalobce požádali Soudní dvůr, aby jim povolil, stejně jako žalované a Poradní komisi advokátních komor Evropského společenství (CCBE), vedlejšímu účastníku řízení, předložit písemné vyjádření k otázkám, které Soudní dvůr položil ve svém dopise ze dne 17. července 1981, a aby jim k tomu účelu stanovil lhůtu do 31. prosince 1981.

Dopisem ze dne 11. září 1981 D. Edward, předseda CCBE, jako zástupce tohoto účastníka řízení oznámil Soudnímu dvoru důvody výjimečné povahy, které mu mohou zabránit, aby se zúčastnil jednání.

Na výše uvedený dálnopis a dopis odpověděl Soudní dvůr dopisem ze dne 23. září 1981, přičemž potvrdil stanovení termínu jednání na 27. října 1981.

8. Zmocněni vlády Francouzské republiky N. Museaux a A. Carnelutti požádali Soudní dvůr, aby jim povolil předložit písemné vyjádření jako odpověď na otázky položené v jeho dopise ze dne 17. července 1981 za účelem přípravy jednání dne 27. října 1981, a poté jim Soudní dvůr dopisem ze dne 9. října 1981 sdělil, že je jim dovoleno zaslat tento dokument všem dotčeným účastníkům řízení a požádat o jejich souhlas s jeho předložením na jednání, a že pokud z jejich strany nebudou námitky, Soudní dvůr dotčený dokument přijme.

9. Na jednání dne 27. října 1981 byla vyslechnuta ústní vyjádření AM & S Europe Limited, Komise Evropských společenství, Spojeného království, Francouzské republiky a CCBE.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 26. ledna 1982.

Právní otázky:

1 Návrhem podaným kanceláři Soudního dvora dne 4. října 1979 společnost Australian Mining & Smelting Europe Limited (AM & S Europe), usazená ve Spojeném království, předložila podle čl. 173 odst. 2 Smlouvy o EHS žalobu na zrušení čl. 1 písm. b) individuálního rozhodnutí Komise č. 79/760 ze dne 6. července 1979 (Úř. věst. L 199, s. 31) oznámeného žalobci a ukládajícího mu povinnost předložit zmocněncům Komise pověřeným šetřením veškeré dokumenty, pro něž je požadován „legal privilege“, které jsou zmíněny v příloze dopisu AM & S Europe Komisi ze dne 26. března 1979.

2 Na podporu žaloby žalobce tvrdí, že korespondence mezi advokáty a jejich klienty je ve všech členských státech chráněná podle obecné zásady společné všem těmto státům, i když se rozsah této ochrany a způsoby jak jí dosáhnout v jednotlivých státech liší. Tato zásada, která se podle žalobce používá „s jistým případným omezením“ rovněž v právu Společenství, předpokládá, že Komise v rámci šetření nařízeného podle čl. 14 odst. 3 nařízení Rady č. 17/62 ze dne 6. února 1962 (Úř. věst. 1962, s. 204) nemůže požadovat předložení korespondence, alespoň ne v jejím úplném znění, která byla vedena mezi advokátem a jeho klientem, když „podnik požaduje ochranu a přijímá přiměřená opatření, aby přesvědčil Komisi o opodstatněnosti“ toho, že na předmětné dokumenty se skutečně vztahuje „legal privilege“.

3 Na základě tohoto předpokladu žalobce tvrdí, že by bylo popřením zásady důvěrnosti povolit orgánu, který provádí šetření nebo prověřování, jako v tomto případě Komise, vůči němuž je zásada ochrany uplatňována, aby zkoumal chráněné dokumenty, neboť by tak byla porušena důvěrná povaha těchto dokumentů. Uznává však, že „Komise má právo prima facie nahlédnout do dokumentů v držení podniku“ v souladu s článkem 14 nařízení č. 17/62 a že podle tohoto práva „o tom, zda dokumenty jsou, nebo nejsou chráněny, rozhoduje stále ještě Komise, ale na základě popisu dokumentů“, nikoli na základě prozkoumání celých dokumentů inspektory.

4 Žalobce v této věci připouští, že v první fázi podnik, který se dovolává ochrany, by měl poskytnout Komisi dostatečné materiály pro posouzení, jako popis dokumentů zpracovaný podnikem a předložení „některých částí dokumentů“ s vyloučením pasáží, pro něž je požadována ochrana, inspektorům Komise, aby Komisi přesvědčil, že uvedené dokumenty jsou skutečně chráněné. V případě, že by Komise nebyla přesvědčena o důvěrné povaze předmětných dokumentů, podnik by byl povinen povolit „kontrolu třetí nezávislou stranou, která prověří popis obsahu dokumentů“.

5 Napadené rozhodnutí, založené na zásadě, podle níž přísluší Komisi, aby určila, zda daný dokument může být použit, nebo ne, nařizuje AM & S povolit inspektorům pověřeným Komisí prohlédnout celé sporné dokumenty. Žalobce s odvoláním na to, že předmětné dokumenty splňují požadované podmínky, aby mohly požívat právní ochrany ve výše uvedeném smyslu, žádá Soudní dvůr, aby prohlásil za neplatný a neúčinný čl. 1 písm. b) výše uvedeného rozhodnutí a aby podpůrně zrušil článek 1 písm. b) rozhodnutí ze dne 6. července 1979, pokud stanoví požadavek zpřístupnit inspektorovi Komise celý obsah každého z dokumentů, pro které žalobce požaduje ochranu na základě jejich důvěrné povahy.

6 Vláda Spojeného království jako vedlejší účastník řízení se v podstatě připojila k argumentaci žalobce a tvrdí, že zásada právní ochrany korespondence mezi advokáty a jejich klienty je uznávána jako taková v různých zemích Společenství, i když pokud jde o jeho vymezení, neexistuje harmonizovaný, jednotný a neměnný koncept. Připouští, že tento koncept může být předmětem odlišných přístupů v různých členských státech.

7 Pokud jde o nejvhodnější postup pro řešení případných sporů mezi podnikem a Komisí ohledně toho, zda některé dokumenty mají, či nemají důvěrnou povahu, vláda Spojeného království navrhuje pro případ, že inspektor Komise není spokojen s důkazy předloženými podnikem, obrátit se na nezávislého znalce a případně, pokud spor není vyřešen, žalobu k Soudnímu dvoru předloženou dotčeným účastníkem řízení v důsledku rozhodnutí, které Komise přijala podle nařízení č. 17/62.

8 Poradní komise advokátních komor Evropského společenství také jako vedlejší účastník na podporu žalobce se domnívá, že právo na důvěrnost komunikace mezi advokátem a jeho klientem (v obou směrech) se uznává jako základní ústavní nebo lidské právo, které je přídavné nebo doplňující k jiným podobným právům, která jsou výslovně uznána, a že toto právo by mělo být jako takové uznáno a používáno jako součást práva Společenství. CCBE vysvětlila, že se nejedná o statický pojem, ale o pojem neustále se vyvíjející, a dochází k závěru, že v případě sporu mezi podnikem a Komisí o důvěrné povaze dokumentu nejvhodnější postup spočívá v použití znaleckého posudku nebo arbitráže. Krom toho za předpokladu, že Soudní dvůr je jediný stupeň příslušný rozhodnout takový spor, měl by se v tomto případě omezit na prověření případné důvěrné povahy sporných dokumentů s ohledem na znalecký posudek nařízený podle článku 49 jednacího řádu.

9 Komise namítá proti všem těmto argumentům, že i když v právu Společenství existuje obecná zásada chránící důvěrnost korespondence mezi advokáty a jejich klienty, rozsah této ochrany nelze vymezit obecným a abstraktním způsobem, ale musí být vytýčen s přihlédnutím ke zvláštnostem dotčené právní úpravy Společenství, k jejímu znění, systému a k požadavkům, kterým odpovídá.

10 Komise z toho vyvozuje, že správný výklad článku 14 nařízení č. 17/62 vylučuje možnost, aby se tato zásada, jak se ji dovolává žalobce, mohla použít na dokumenty vyžadované při šetření nařízeném podle uvedeného článku, včetně korespondence vedené mezi dotyčným podnikem a jeho advokáty.

11 Podle Komise je tvrzení žalobce nepřijatelné o to více, že z praktického pohledu nenabízí žádný účinný prostředek, který by inspektorům umožnil ujistit se o obsahu a skutečné povaze sporných dokumentů. Právě naopak, řešení navrhovaná v této věci žalobcem by měla za účinek, a to zejména z důvodu délky lhůt, které jsou vlastní všem arbitrážním řízením dokonce i za předpokladu, že by byla arbitráž právně přípustná vážné zpoždění, ne-li zmaření úsilí Komise o odhalení případného porušení článků 85 a 86 Smlouvy, a tak i zmaření nejpodstatnějších cílů nařízení č. 17/62.

12 Vláda Francouzské republiky jako vedlejší účastník řízení na podporu Komise poznamenává, že právo Společenství ve svém současném stadiu neobsahuje žádné ustanovení, které by poskytovalo ochranu dokumentů vyměňovaných mezi právním poradcem a jeho klientem. Z toho dovozuje, že Komise musí mít možnost vykonávat své pravomoci podle článku 14 nařízení č. 17/62, aniž by narážela na důvěrnou povahu dokumentů, jejichž znalost považuje za nezbytnou, aby mohla plnit svůj úkol, který jí stanoví toto nařízení. Podle názoru vlády není v souladu s právem Společenství učinit z právního poradce a z podniku podrobeného řízení ve věci hospodářské soutěže rozhodce v otázce, zda dokument je, nebo není chráněný, což by nutně způsobilo vážné narušení uplatňování pravidel hospodářské soutěže.

13 Z žaloby, jakož i z právního základu napadeného rozhodnutí vyplývá, že předmětem projednávaného sporu je v podstatě výklad článku 14 nařízení Rady č. 17/62 za účelem stanovení omezení, jemuž případně podléhá výkon vyšetřovací pravomoci Komise, který upravuje toto ustanovení, z důvodu právní ochrany poskytované důvěrnosti korespondence mezi advokáty a jejich klienty.

14 Jakmile je ověřena existence takové ochrany v právu Společenství a stanoveny podmínky jejího použití, je třeba určit mezi dokumenty uvedenými v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí ty, které by mohly být případně považovány za důvěrné, a z toho důvodu vyňaty z vyšetřovací pravomoci Komise. Vzhledem k tomu, že sám žalobce mezitím část těchto dokumentů Komisi dobrovolně předložil, dokumenty k přezkumu nyní jsou ty, které byly předloženy v zapečetěné obálce kanceláři Soudního dvora dne 9. března 1981 podle usnesení Soudního dvora ze dne 4. února 1981, které znovu zahajuje ústní část řízení v projednávané věci.

a) K výkladu článku 14 nařízení č.17/62

15 Nařízení Rady č. 17/62, přijaté za použití čl. 87, odst. 1, prvního pododstavce Smlouvy, má podle odst. 2 písm. a) a b) téhož článku za cíl zajistit dodržování zákazů uvedených v čl. 85 odst. 1 a v článku 86 Smlouvy a určit prováděcí pravidla k čl. 85 odst. 3. Je tedy určeno k zajištění uskutečnění cíle stanoveného v čl. 3 písm. f) Smlouvy. Za tím účelem svěřuje Komisi širokou pravomoc šetření a získávání informací, přičemž v osmém bodě odůvodnění stanoví, že Komise musí mít pravomoc požadovat na celém společném trhu poskytování takových informací a provádět taková šetření, „která jsou nezbytná“ k odhalení porušování článků 85 a 86 Smlouvy.

16 Články 11 a 14 nařízení tedy stanoví, že Komise může získávat „informace“ a provádět „nezbytná“ šetření za účelem stíhání porušování pravidel hospodářské soutěže. Zejména čl. 14 odst. 1 zmocňuje Komisi vyžadovat předložení obchodních záznamů, to znamená dokumentů, které pojednávají o činnosti podniku na trhu, zejména pokud se jedná o dodržování pravidel hospodářské soutěže. Korespondence mezi advokátem a klientem, pokud se vztahuje k takovéto činnosti, spadá do kategorie dokumentů uvedených v článcích 11 a 14.

17 Krom toho, vzhledem k tomu, že dokumenty, které Komise může požadovat, jsou, jak tvrdí čl. 14, odst. 1, ty, jejichž zpřístupnění považuje za „nezbytné“, aby mohla odhalit porušování pravidel hospodářské soutěže podle Smlouvy, přísluší v zásadě samotné Komisi, a nikoli dotčenému podniku nebo třetí straně, znalci nebo rozhodci, aby rozhodla o tom, zda jí dokument musí, nebo nemusí být předložen.

b) K použitelnosti ochrany důvěrnosti v právu Společenství

18 Výše uvedená právní úprava však nevylučuje možnost uznat za jistých podmínek důvěrnou povahu některých obchodních záznamů. Právo Společenství pocházející ze vzájemného nejen ekonomického, ale také právního prolínání členských států, musí totiž brát v úvahu zásady a pojetí společné právním řádům těchto států, pokud jde o dodržování důvěrnosti, zejména s ohledem na určitou komunikaci mezi advokáty a jejich klienty. Tato důvěrnost totiž odpovídá požadavku, jehož význam je uznáván ve všech členských státech, že každý procesní subjekt musí mít možnost se zcela volně obrátit na svého advokáta, jehož samotná profese zahrnuje poskytování nezávislé právní pomoci všem, kteří to potřebují.

19 Pokud jde o ochranu korespondence mezi advokáty a jejich klienty, z právních řádů členských států je zjevné, že přestože je zásada této ochrany obecně uznávána, její rozsah a kriteria jejího použití se liší, jak to ostatně připouštějí jak žalobce, tak i vedlejší účastníci řízení vystupující na jeho podporu.

20 I když se v některých členských státech ochrana důvěrnosti korespondence mezi advokáty a klienty zakládá hlavně na uznání samotné povahy povolání advokáta, protože přispívá k zachování zákonnosti, v jiných členských státech nachází tato stejná ochrana své odůvodnění v konkrétnějším požadavku – ostatně uznávaném v prvně uvedených státech – v dodržování práv obhajoby.

21 Nehledě na tyto rozdíly však vnitrostátní právní řády členských států odhalují existenci společných kritérií v tom, že za podobných podmínek chrání důvěrnost korespondence mezi advokáty a klienty, jedná-li se jednak o korespondenci vedenou v rámci a pro účely práva obhajoby klienta a jednak pochází-li tato korespondence od nezávislých advokátů, to znamená od advokátů, kteří nejsou ke klientovi vázáni zaměstnaneckým vztahem.

22 Při zasazení do tohoto kontextu musí být nařízení č. 17/62 vykládáno tak, že i ono chrání důvěrnost korespondence mezi advokáty a klienty za těchto dvou podmínek, a tím přebírá znaky společné právu členských států, které zakládají tuto ochranu.

23 Pokud jde o první z těchto dvou podmínek, samotné nařízení č. 17/62, zejména v jedenáctém bodu odůvodnění a v ustanovení článku 19, pečuje o ochranu plného výkonu práv obhajoby, jehož nezbytný doplněk představuje ochrana důvěrnosti korespondence mezi advokáty a klienty. V tomto případě, aby byla ochrana účinná, musí být chápána tak, že se ze zákona vztahuje na veškerou korespondenci vedenou po zahájení správního řízení podle nařízení č. 17/62, které může vést k rozhodnutí o použití článků 85 a 86 Smlouvy nebo k rozhodnutí, které podniku ukládá peněžitou sankci; musí také být možné ji rozšířit i na dřívější korespondenci, která má spojitost s předmětem daného řízení.

24 Pokud jde o druhou podmínku, je namístě upřesnit, že požadavek na postavení a stav nezávislého advokáta, které musí mít právní poradce, od něhož pochází korespondence, která může být chráněna, vychází z pojetí úlohy advokáta považovaného za pomocníka spravedlnosti, povolaného k zajištění právní pomoci, již klient potřebuje, zcela nezávisle a ve vyšším zájmu spravedlnosti. Tato ochrana je vyvážena profesní disciplínou stanovenou a kontrolovanou v obecném zájmu k tomu oprávněnými orgány. Takové pojetí odpovídá společným právním tradicím členských států a objevuje se rovněž v právním řádu Společenství, jak to vyplývá z článku 17 Statutu Soudního dvora EHS a ESAE, jakož i z článku 20 Statutu Soudního dvora ESUO.

25 S přihlédnutím k zásadám Smlouvy týkajícím se svobody usazování a volného pohybu služeb se musí ochrana takto poskytovaná právem Společenství, a to zejména v rámci nařízení č. 17/62, korespondenci mezi advokáty a jejich klienty bez rozdílu vztahovat na všechny advokáty zapsané u advokátní komory jednoho z členských států bez ohledu na členský stát, v němž má klient bydliště.

26 Tato ochrana by neměla být rozšiřována mimo tento rámec stanovený dosahem společných pravidel týkajících se výkonu povolání advokáta, jež vyplývají ze směrnice Rady 77/249 ze dne 22. března 1977 (Úř. věst., L 78, s. 17), která je sama založena na tom, že všechny členské státy vzájemně uznávají pojmy, jež jsou vlastní jejich vnitrostátnímu právu v této věci.

27 S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem je tedy namístě dojít k závěru, že i když nařízení č. 17/62, a to zejména jeho článek 14 vykládaný s ohledem na jeho znění, jeho systém a cíle a se zřetelem k právu členských států, zmocňuje Komisi k tomu, aby si nechala při šetření ve smyslu uvedeného článku předložit veškeré obchodní dokumenty, jejichž znalost považuje za nezbytnou pro stíhání případných porušení článků 85 a 86 Smlouvy, včetně korespondence mezi advokátem a klientem, přesto je tato pravomoc omezena požadavkem chránit důvěrnost za výše stanovených podmínek a okolností, že předmětná korespondence je vedena mezi nezávislým advokátem, to znamená advokátem, který není ke klientovi vázán zaměstnaneckým vztahem, a jeho klientem.

28 Je namístě konečně poznamenat, že zásada důvěrnosti nemůže bránit tomu, aby klient advokáta zpřístupnil korespondenci mezi nimi, pokud se domnívá, že má zájem na tom učinit tak.

c) K postupům týkajícím se uplatňování ochrany důvěrnosti

29 V případě, že podnik podrobený šetření podle článku 14 nařízení č. 17/62 odmítne, s odvoláním na právo ochrany důvěrnosti, předložit mezi obchodními záznamy vyžadovanými Komisí korespondenci, kterou vedl se svým advokátem, přísluší mu v každém případě povinnost poskytnout pověřeným zmocněncům Komise užitečné materiály, jež by mohly prokázat, že tato korespondence splňuje podmínky odůvodňující její výše stanovenou právní ochranu, aniž by jim přitom musel prozrazovat obsah předmětné korespondence.

30 Pokud se Komise domnívá, že takový důkaz nebyl předložen, nemůže být posouzení těchto podmínek přenecháno rozhodci nebo vnitrostátnímu orgánu. Vzhledem k tomu, že se jedná o posouzení a o rozhodnutí, která se týkají podmínek působení Komise v tak podstatné oblasti fungování společného trhu, jako je dodržování pravidel hospodářské soutěže, lze řešení sporů o používání ochrany důvěrnosti korespondence mezi advokáty a jejich klienty hledat pouze na úrovni Společenství.

31 V takovém případě přísluší Komisi, aby nařídila za použití čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17/62 předložení sporné korespondence a, pokud je to potřeba, uložila podniku podle téhož nařízení pokutu nebo penále za účelem potrestání odmítnutí podniku poskytnout dodatečné důkazy, které Komise považuje za nezbytné, nebo předložit předmětnou korespondenci, o níž se Komise domnívá, že nemá právně chráněnou důvěrnou povahu.

32 Okolnost, že podle článku 185 Smlouvy o EHS žaloba podaná dotyčným podnikem proti takovým rozhodnutím nemá odkladný účinek, dovoluje odpovědět na obavu, kterou projevuje Komise, pokud jde o důsledky, jež může mít doba vyžadovaná řízením před Soudním dvorem na účinnost dohledu, který Komise musí vykonávat nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže podle Smlouvy, zatímco na druhé straně jsou zájmy dotyčného podniku chráněny možností, kterou poskytují články 185 a 186 Smlouvy, jakož článek 83 jednacího řádu Soudního dvora, dosáhnout nařízení odkladu výkonu přijatého rozhodnutí nebo jakéhokoli jiného předběžného opatření.

d) K důvěrnosti sporných dokumentů

33 Z dokumentů, které žalobce dne 9. března 1981 předložil Soudnímu dvoru, vyplývá, že téměř celá korespondence v nich obsažená byla pořízena na základě nebo se vztahuje k právním radám poskytnutým ke konci roku 1972 a v průběhu prvního pololetí roku 1973.

34 Ukazuje se, že předmětná korespondence byla pořízena v doby, která předcházela a bezprostředně následovala po přistoupení Spojeného království ke Společenství, a že se týká především otázky, do jaké míry by bylo možné vyhnout se případnému střetu mezi žalobcem a orgány Společenství, pokud jde o postavení žalobce, zejména vzhledem k ustanovením práva Společenství o hospodářské soutěži. Tyto okolnosti odůvodňují, že přes časové období, které odděluje zmíněnou korespondenci od okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení, tato korespondence musí být považována za korespondenci, která spadá do rámce dodržování práv obhajoby a zvláštního poslání advokáta v tomto ohledu. Musí tedy požívat důvěrnosti.

35 Z důvodu takového vztahu a s přihlédnutím k výše rozvedeným úvahám musí být tedy sporná korespondence, pochází-li od nezávislého advokáta zapsaného v advokátní komoře jednoho členského státu, považována za důvěrnou a vyňatou z tohoto důvodu z vyšetřovací pravomoci Komise zakotvené v článku 14 nařízení č. 17/62.

36 Se zřetelem ke zvláštnostem této korespondence je namístě zrušit čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí, pokud nařizuje žalobci předložit dokumenty zmíněné v příloze dopisu Australian Mining & Smelting Europe Limited Komisi ze dne 26. března 1979 a vyjmenované v seznamu dokumentů předložených Soudnímu dvoru dne 9. března 1981 pod čísly 1 a) a b), 4 a) až f), 5 a 7.

37 Naproti tomu musí být žaloba zamítnuta, pokud směřuje proti těm ustanovením výše uvedeného čl. 1 písm. b), která se týkají jiných dokumentů než těch, které jsou uvedeny výše, rovněž vyjmenovaných ve výše uvedené příloze a seznamu a dosud Komisi nepředložených.

K nákladům řízení

38 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení. Podle odstavce 3 téhož článku může Soudní dvůr rozhodnout, že každý účastník řízení uhradí své vlastní náklady v plné výši nebo zčásti, pokud je každý účastník řízení neúspěšný v jednom nebo více bodech, nebo ve výjimečných případech.

39 Vzhledem k tomu, že účastníci řízení a vedlejší účastníci nebyli úspěšní v části svých žalobních důvodů, je namístě, aby uhradili své vlastní náklady.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1. Ustanovení čl. 1 písm. b) rozhodnutí Komise č. 79/760 ze dne 6. července 1979 se zrušují, pokud nařizují žalobci předložit dokumenty, které jsou zmíněny v příloze dopisu Australian Mining & Smelting Europe Limited Komisi ze dne 26. března 1979 a vyjmenované v seznamu dokumentů předložených Soudnímu dvoru dne 9. března 1981 pod čísly 1 a) a b), 4 a) až f), 5 a 7.

2. Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3. Všichni účastníci řízení a vedlejší účastníci, ponesou své vlastní náklady.

USNESENÍ SOUDU
ZE DNE 4. ÚNORA 1981

AM & S Europe Limited
proti Komisi Evropských společenství

Věc 155/79

Ve věci 155/79

AM & S EUROPE LIMITED

proti

KOMISI EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ

vedlejší účastníci: SPOJENÉ KRÁLOVSTVÍ
FRANCIE
CCBE

Žalobou předloženou dne 4. října 1979 podle článku 173 Smlouvy o EHS se žalobce domáhá toho, aby byla prohlášena za neplatná a neúčinná ustanovení čl. 1 písm. b) rozhodnutí Komise 79/670 ze dne 6. července 1979 (Úř. věst. L 199, s. 31), pokud mu ukládají povinnost předložit dokumenty v nich uvedené, nebo přinejmenším předložit celý obsah každého z nich. Žalobce na podporu svého návrhového žádání tvrdí, že výše uvedená ustanovení jsou protiprávní z hlediska práva Společenství, protože požadují, aby byly Komisi předloženy dokumenty, jejichž důvěrná povaha je chráněná obecnou právní zásadou, která je srovnatelná s “legal privilege” známou v anglickém právu.

Ustanovení čl. 1 písm. b) rozhodnutí 79/760 přijatého Komisí v rámci ustanovení článku 14 nařízení Rady č. 17/62 ze dne 6. února 1962 (Úř. věst. 13, s. 204) a založeného zejména na odstavci 3 tohoto článku ukládá žalobci povinnost předložit ke kontrole “veškeré dokumenty, pro něž je požadován ’legal privilege’, které jsou zmíněny v příloze dopisu AM & S Europe Limited Komisi ze dne 26. března 1979”.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby jako neopodstatněné a trvala na svém právu požadovat předložení sporných dokumentů.

Žalobce a žalovaná, jakož i vedlejší účastníci, byly vyslechnuti na jednání dne 19. listopadu 1980. Generální advokát předložil své stanovisko na jednáních ve dnech 20. a 28. ledna 1981.

Vzhledem k tomu, že popis sporných dokumentů jak v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí, tak v příloze I výše uvedeného dopisu ze dne 26. března 1979, neuvádí skutečnosti, jejichž posouzení se může ukázat jako nezbytné pro rozhodnutí sporu, konkrétně datum, místo, kde byly zpracovány, přesné postavení autora a adresáta, jakož i dostatečné údaje o povaze jejich obsahu, Soudní dvůr se domnívá, aniž je dotčeno jeho rozhodnutí, pokud jde o řešení sporného problému, že je třeba provést dokazování, kterým se nařídí AM & S Europe Limited, aby mu předala celé tyto dokumenty.

Soudní dvůr se mimoto domnívá, že s přihlédnutím ke skutkovým a právním okolnostem, které vyplynuly z jednání dne 19. listopadu 1980 a ve dnech 20. a 28. ledna 1981, je za účelem rozsudku namístě zabývat se do hloubky rozepří mezi účastníky řízení v otázce některých konkrétních stránek sporné záležitosti tak, aby se vyjasnila jejich stanoviska, pokud jde o problém ochrany důvěrné povahy komunikace mezi podniky a jejich advokáty nebo právními poradci.

Z těchto důvodů,

s ohledem na čl. 45 odst. 2 písm. b), články 60 a 61 jednacího řádu,

po vyslechnutí generálního advokáta

SOUDNÍ DVŮR

ve složení: J. Mertens de Wilmars, předseda, P. Pescatore, Mackenzie Stuart a T. Koopmans, předsedové senátů, A. O´Keeffe, G. Bosco, A. Touffait, O. Due a U. Everling, soudci,

generální advokát: J.-P. Warner
vedoucí soudní kanceláře: A. Van Houtte

rozhodl takto:

1) Ústní část řízení ve věci 155/79 se znovu zahajuje; datum jednání bude účastníkům řízení sděleno.

2) Žalobce předá Soudnímu dvoru ve lhůtě tří týdnů od oznámení tohoto usnesení v zapečetěné obálce dokumenty uvedené v čl. 1 písm. b) napadeného rozhodnutí a zmíněné v příloze dopisu AM & S Europe Limited Komisi ze dne 26. března 1979.

3) Před dnem jednání Soudní dvůr připraví zprávu o těchto dokumentech v takové formě, jakou bude považovat za vhodnou, aby nepředjímal své konečné rozhodnutí; tato zpráva bude sdělena účastníkům řízení.

4) Žalobce a žalovaná, jakož i vedlejší účastníci, budou vyslechnuti v průběhu jednání o otázkách, které budou upřesněny později.

V Lucemburku dne 4. února 1981

Vedoucí soudní kanceláře Předseda
A. Van Houte J. Mertens de Wilmars

_____________________________________________________________________________