Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61974J0009
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 3 JULY 1974. DONATO CASAGRANDE V LANDESHAUPTSTADT MUENCHEN. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE BAYERISCHES VERWALTUNGSGERICHT MUENCHEN. CASE 9-74.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1974 PAGES 0773 - 0780
Předmět (klíčová slova):
Keywords
FREE MOVEMENT OF WORKERS;
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Verwaltungsgericht München – Německo.
Související předpisy:
Corresponding acts:
368R1612
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. ALTHOUGH UNDER THE PRELIMINARY RULINGS PROCEDURE THE COURT CANNOT JUDGE A NATIONAL LAW, IT IS COMPETENT TO SUPPLY THE NATIONAL COURT WITH THE PRINCIPLES OF INTERPRETATION ARISING FROM COMMUNITY LAW WHICH COULD GUIDE IT IN ASSESSING THE EFFECTS OF THE NATIONAL LAW.

2. SINCE REGULATIONS, UNDER ARTICLE 189 OF THE TREATY, HAVE GENERAL APPLICATION AND ARE BINDING IN THEIR ENTIRETY AND DIRECTLY APPLICABLE IN ALL MEMBER STATES, IT IS IRRELEVANT THAT THE CONDITIONS OF THEIR IMPLEMENTATION ARE LAID DOWN BY RULES ISSUED BY THE CENTRAL POWER, BY THE AUTHORITIES OF A COUNTRY FORMING PART OF A FEDERAL STATE OR OF OTHER TERRITORIAL ENTITIES OR EVEN BY AUTHORITIES WHICH THE NATIONAL LAW EQUATES WITH THEM.

3. IN PROVIDING THAT THE CHILDREN OF A NATIONAL OF A MEMBER STATE WHO IS OR HAS BEEN EMPLOYED IN THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE SHALL BE ADMITTED TO EDUCATIONAL COURSES'UNDER THE SAME CONDITIONS AS THE NATIONALS' OF THE HOST STATE, ARTICLE 12 OF REGULATION NO 1612/68 REFERS NOT ONLY TO RULES RELATING TO ADMISSION, BUT ALSO TO GENERAL MEASURES INTENDED TO FACILITATE EDUCATIONAL ATTENDANCE.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 1974 Donato Casagrande v. Landeshauptstadt München, 9-74, Recueil 1974, s. 773

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Verwaltungsgericht München – Německo.

Předmět:

Výklad čl. 12 odst. 1 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 (Úř. věst. 1968 L 257, s. 2),

Skutkové okolnosti

Vzhledem k tomu, že skutkový stav věci, průběh soudního řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:

I ─ Skutkový stav a písemná část řízení

Žalobce v původním řízení, narozený dne 29. prosince 1953, je stejně jako jeho matka italský státní příslušník a od svého narození bydlí v Mnichově. Jeho otec, který zemřel 24. ledna 1971, pracoval jako dělník ve Spolkové republice Německo.

Žalobce v původním řízení chodil během školního roku 1971 – 1972 až do 30. dubna 1972 „do přechodového ročníku“ 10 střední školy (Realschule) Fridtjof Nansen v Mnichově.

Podle článku 2 «bavorského zákona o podpoře vzdělávání (Bayerisches Ausbildungsförderungsgesetz ─ BayAföG)» může každá osoba, která chodí do středoškolského ročníku 5 až 10 a nemá dostačující vlastní prostředky, obdržet «příspěvek na vzdělání» ve výši 70 DM měsíčně.

Žalobce v původním řízení se domáhal tohoto obnosu na městu Mnichov ─ žalovaném v původním řízení ─ za příslušné období své školní docházky.

Žalovaná strana v původním řízení mu odmítla vyplatit příspěvek na vzdělání, dovolávaje se článku 3 BayAföG, podle kterého se příspěvek na vzdělání vztahuje výhradně na následující kategorie osob:

1. Němci ve smyslu ústavy;

2. cizinci bez státní příslušnosti ve smyslu zákona ze dne 25. dubna 1951 o právním postavení cizinců bez státní příslušnosti na území federální republiky (BGBl. I, s. 269), naposledy pozměněného zákonem ze dne 9. září 1965 (BGBl. I, s. 1273);

3. cizinci, kteří mají trvalé bydliště na bavorském území a kterým je přiznáno právo azylu podle článku 28 cizineckého zákona ze dne 28. dubna 1965 (BGBl. I, s. 353), naposledy pozměněného zákonem ze dne 23. června 1970 (BGBl. I, s. 805).

Bayerisches Verwaltungsgericht, u kterého žalobce podal žalobu na neplatnost, usnesením ze dne 14. prosince 1973 zapsaným kanceláří Soudního dvora dne 11. února 1974 odložil rozhodnutí a požádal Soudní dvůr na základě uplatnění článku 177 Smlouvy o EHS, aby rozhodl o předběžné otázce, zda:

„je čl. 3 odst. 2 a 3 bavorského zákona doplňujícího federální zákon o podpoře individuálního vzdělávání (BayAföG), ve verzi zveřejněné dne 5. prosince 1972 (BGBl. 1973, s. 3) slučitelný s čl. 12 prvním pododstavcem nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst 1968, L 257, s. 2)“.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla předložena písemná vyjádření státním zastupitelstvím při Bayerisches Verwaltungsgericht, žalobcem v původním řízení, vládou Italské republiky, zastoupenou velvyslancem A. Marescaem jako zmocněncem ve spolupráci s G. Zagarim, zástupcem l´avvocato generale dello Stato, a Komisí Evropských společenství, zastoupenou právním poradcem P. Karpensteinem.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování.

II ─ Vyjádření předložená podle článku 20 Statutu Soudního dvora Evropských hospodářských společenství

1. Státní zastupitelství při Bayerisches Verwaltungsgericht v Mnichově se domnívá, že jako představitel obecného zájmu má právo předložit vyjádření týkající se žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Verwaltungsgericht. Neexistují-li speciální ustanovení práva Společenství, musí být otázka právní způsobilosti a oprávnění účastnit se soudního řízení rozhodnuta podle pravidel vnitrostátního práva. Vzhledem k čl. 63 odst. 4 německého nařízení o řízení před správními soudy (Verwaltungsgerichtsordnung ─ VwGO) musí být představitel veřejného zájmu považován za účastníka ve smyslu článku 20 Statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství.

Ze znění článku 12 nařízení č. 1612/68 vyplývá, že toto ustanovení zajišťuje dětem pracovníků pocházejících z jiných členských států pouze právo na přístup ke vzdělání, jaké mají vlastní státní příslušníci, ale ne právo na individuální příspěvky na vzdělání, které mají finanční charakter. Rada měla podle článků 48 a 49 Smlouvy o EHS pravomoc vydat nařízení č. 1612/68. Z těchto ustanovení vyplývá, že Rada je pověřena regulovat tyto otázky jen v souvislosti s podmínkami pracovníků. Z toho je nezbytné vyvodit, že pracovník se může domáhat stejného zacházení jako se státními příslušníky hostitelské země, jen pokud jde o sociální dávky, které jsou v přímém vztahu s pracovní smlouvou jako takovou a s pobytem rodiny. Jelikož však individuální příspěvky na vzdělávání spadají do oblasti vzdělávací politiky, nelze podobný přímý vztah v daném případě stanovit. Výklad článku 12 nařízení č. 1612/68 doporučovaný soudem Verwaltungsgericht proto není odůvodněný.

2. Žalobce v původním řízení upozorňuje, že skutečnost, že byl diskriminován, je neslučitelná s ustanoveními článku 12 nařízení č. 1612/68. Výraz „za stejných podmínek“ obsažený v citovaném ustanovení potvrzuje, že přístup ke vzdělání nelze chápat jako teoretickou možnost mít přístup ke vzdělání, ale že musí být zejména chápán jako materiální možnost uplatnit toto právo. Z toho vyplývá, že členské státy nemohou odmítnout dětem migrujících pracovníků příspěvky a podporu, které považují za vhodné pro vlastní státní příslušníky.

3. Vláda Italské republiky nejprve podotýká, že cílem uvedené předběžné otázky je výklad článku 12 nařízení č. 1612/68. Podporuje stanovisko Verwaltungsgericht, které vyjádřil již v usnesení o postoupení věci a podle kterého výše uvedený článek 12 zaručuje nejen přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání, ale vztahuje se rovněž na finanční podmínky přístupu ke vzdělání, které zahrnují jak osvobození od placení školních poplatků, tak i poskytování finanční podpory.

Tento názor potvrzují i sociální cíle nařízení Rady (EHS) č. 1612/68. Ustanovení článku 12 uvedeného nařízení je třeba posuzovat především z pohledu zásady nediskriminace stanovené článkem 48 Smlouvy o EHS. V této souvislosti je rovnost finanční podpory pro přijetí a pomoci v průběhu vzdělávání rozhodujícím prvkem ustanovení obsaženého ve výše citovaném článku 12.

4. Komise podotýká, že je třeba chápat předběžnou otázku Verwaltungsgericht v tomto smyslu:

(a) Obsahuje článek 12 nařízení č. 1612/68 zákaz diskriminace?

(b) Je třeba vykládat tento zákaz ─ omezující se na přístup ke vzdělání – striktně nebo extenzivně?

Verwaltungsgericht se správně dovolává článku 12 nařízení č. 1612/68 proti diskriminačním ustanovením článku 3 BayAfőG. Ustanovení článku 7 Smlouvy o EHS se v tomto případě nepoužije, protože toto ustanovení obecné povahy ustupuje specifickým ustanovením článků 48 a 49 Smlouvy o EHS a pravidlům sekundárního práva, která jsou založena na článku 49 Smlouvy o EHS. Ustanovení článku 7 nařízení č. 1612/68 rovněž nepřichází v úvahu. Zákaz diskriminace obsažený v tomto ustanovení se vztahuje pouze na zaměstnání a prospěch z něj mají jen samotní pracovníci, takže výhody určené členům jejich rodiny jsou z uplatnění článku 7 vyloučeny. Podle článku 12 nařízení č. 1612/68 mají děti migrujícího pracovníka přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání „za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu (hostitelského), pokud tyto děti mají bydliště na jeho území“.

Jak znění, tak i postavení článku 12 v nařízení č. 1612/68 vedou k závěru, že toto ustanovení zahrnuje zákaz diskriminace, který má přímý účinek ve vnitrostátním právním řádu členských států.

Pokud jde o otázku, zda se přístup ke vzdělání za stejných podmínek, jaké platí pro státní příslušníky hostitelské země, týká příspěvků na vzdělávání, dovolává se Komise judikatury Soudního dvora v rozsudcích ze dne 15. října 1969 ve věci 15-69 (Ugliola, Recueil 1969, s. 363), ze dne 13. prosince 1972 ve věci 44-72 (Marsman Recueil 1972, s. 1243) a ze dne 11. dubna 1973 ve věci 76-72 (Michel S., Recueil 1973, s. 437). Podle této judikatury jsou předpisy Společenství v sociální oblasti založeny na zásadě, podle které právo každého členského státu musí zajistit státním příslušníkům jiných členských států, zaměstnaných na jeho území, všechny výhody, které přiznává svým vlastním státním příslušníkům. V rozsudku ze dne 12. dubna 1973 považoval Soudní dvůr, s odvoláním na 5. bod odůvodnění nařízení č. 1612/68, článek 12 za vztahující se na výhody stanovené právními předpisy hostitelské země vzhledem k sociální rehabilitaci osob se sníženou pracovní schopností. Vzhledem k jasné orientaci judikatury Soudního dvora v této věci nelze pochybovat o tom, že «přístup k obecnému vzdělání» musí být chápán v širším smyslu, zahrnujícím rovněž rovné zacházení s dětmi migrujících pracovníků, pokud jde o finanční podmínky stanovené v právním řádu hostitelských zemí pro docházku v zařízeních poskytujících obecné vzdělání.

III ─ Ústní řízení

Žalobce v původním řízení D. Casagrande, státní zastupitelství při Bayerisches Verwaltungsgericht, Landeshauptstadt München a Komise Evropských společenství byli vyslechnuti na jednání konaném dne 7. května 1974.

Žalobce v původním řízení zastupovala pí Del Vecchio, státní zastupitelství při Bayerisches Verwaltungsgericht zastupoval Dr. Walter, Landeshauptstadt München zastupovala pí Goltz a Komisi Dr. Karpenstein.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 11. června 1974.




Odůvodnění


1 Vzhledem k tomu, že usnesením ze dne 14. prosince 1973 došlým kanceláři Soudního dvora dne 11. února 1974 Bayerisches Verwaltungsgericht (bavorský správní soud) v Mnichově předložil Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku ohledně výkladu článku 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství;

že podle usnesení žalobce v původním řízení, který je italským státním příslušníkem a který je potomkem italského pracovníka ve Spolkové republice Německo, navštěvoval během školního roku 1971 – 1972 střední školu v Mnichově a domáhá se na městu Mnichov, žalovaném v původním řízení, vyplacení příspěvku na vzdělání ve výši 70 DM měsíčně, stanoveném v článku 2 bavorského zákona na podporu vzdělávání (Bayerisches Ausbildungsförderungsgesetz);

že mu žalovaný v původním řízení odmítl poskytnout tento příspěvek na základě toho, že článek 3 jmenovaného zákona se vztahuje jen na Němce, na osoby bez státní příslušnosti a cizince, kterým je přiznáno právo azylu, je kladena otázka, zda je tento článek 3 slučitelný s čl. 12 prvním pododstavcem nařízení č. 1612/68;

2 vzhledem k tomu, že i přesto, že se Soudní dvůr v rámci postupu stanoveného v článku 177 nemůže vyjádřit k výkladu nebo platnosti právních předpisů vnitrostátní povahy, je nicméně příslušný k výkladu článku 12 nařízení č. 1612/68 a k prohlášení, zda se tento článek vztahuje či nevztahuje na uplatnění takových opatření určených k podpoře vzdělávání, jakými jsou sporná opatření;

3 vzhledem k tomu, že podle článku 12 «děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území», je na členských státech požadováno, aby podporovaly „podněty umožňující těmto dětem navštěvovat zařízení poskytující výše uvedené vzdělání za nejlepších podmínek“;

že podle 5. bodu odůvodnění uvedeného nařízení bylo nařízení přijato zejména z toho důvodu, že «aby právo volného pohybu mohlo být vykonáváno za objektivních podmínek svobody a důstojnosti, musí být…odstraněny překážky volného pohybu pracovníků, zejména pokud jde o práva pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země»;

4 že toto začlenění předpokládá, v případě dítěte cizího pracovníka, které si přeje navštěvovat střední školu, že tomuto dítěti budou poskytnuty za stejných podmínek jako jeho protějškům, příslušníkům hostitelské země, výhody stanovené právními předpisy této země v oblasti podpory vzdělávání;

že z ustanovení čl. 12 druhého pododstavce, podle kterého členské státy podporují podněty umožňující těmto dětem získávat uvedené vzdělání za co nejlepších podmínek, vyplývá, že tento článek je zaměřen na podporu zvláštního úsilí, aby zajistil, aby tyto děti měly možnost na stejné úrovni využívat vzdělávání a dostupné prostředky na podporu vzdělávání;

že z toho je nezbytné vyvodit, že stanovením, že dotyčné děti mají přístup ke vzdělání „za stejných podmínek jako státní příslušníci hostitelské země“ se článek 12 vztahuje nejen na předpisy týkající se přístupu, ale rovněž na obecná opatření, která mají usnadnit školní docházku;

5 vzhledem k tomu, že „Staatsanwaltschaft“ u správního soudu, vystupující jako vedlejší účastník v původním řízení, ještě zdůrazňoval, že vzdělávací politika spadá do pravomoci členských států;

že tato politika spadá ve Spolkové republice Německo z větší části do pravomoci „Länder“, je namístě položit si otázku, zda se článek 12 uplatňuje nejenom na podmínky stanovené právními předpisy ústřední moci, ale rovněž i na podmínky vyplývající z opatření přijatých orgány země, která je členem federálního státu nebo jinými územními celky;

6 vzhledem k tomu, že i když vzdělávací politika není jako taková zahrnuta do oblastí, které Smlouva svěřila do pravomoci institucí Společenství, nevyplývá z toho, že výkon pravomocí přenesených na Společenství je určitým způsobem omezen, je-li takové povahy, že ovlivňuje opatření přijatá při výkonu takové politiky, jakou je vzdělávací politika;

že zejména kapitoly I a II hlavy III Smlouvy obsahují několik ustanovení, jejichž uplatnění může mít případně dopad na tuto politiku;

že pokud jde o článek 12 nařízení č. 1612/68, i když stanovení zmiňovaných podmínek je v působnosti orgánů příslušných na základě vnitrostátního práva, musí být tyto podmínky nicméně uplatňovány bez diskriminace mezi dětmi tuzemských pracovníků a dětmi pracovníků, státních příslušníků jiného členského státu, které mají bydliště na území hostitelské země;

že kromě toho, jelikož nařízení mají podle článku 189 Smlouvy obecnou působnost a jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech, není důležité, že dotyčné podmínky jsou stanoveny předpisy přijatými ústřední mocí, orgány země, která je členem federálního státu nebo jinými územními celky nebo i orgány, které vnitrostátní právo staví na stejnou úroveň.

K nákladům řízení

7 Vzhledem k tomu, že výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují;

že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud;

z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu předložil Bayerisches Verwaltungsgerichtv Mnichově usnesením ze dne 14. prosince 1973, rozhodl takto:

Tím, že stanoví, že děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup ke vzdělání «za stejných podmínek jako příslušníci» hostitelské země, se článek 12 nařízení č. 1612/68 vztahuje nejen na předpisy o přístupu ke vzdělání, ale rovněž i na obecná opatření, která mají usnadňovat školní docházku.


_____________________________________________________________________________