Odkaz:
Rozsudek Soudu (prvního senátu) ze dne 9. listopadu 1995** Jednací jazyk: francouzština, France-aviation proti Komisi Evropských společenství, T-346/94, Recueil 1995
Klíčová slova:
Vrácení cla – Zásada kontradiktornosti řízení – Zvláštní situace
Předmět:
Ve věci T-346/94, France-aviation proti Komisi Evropských společenství, jejímž předmětem je zrušení rozhodnutí Komise REM 4/94 ze dne 18. července 1994, v němž se konstatuje na základě žádosti Francouzské republiky, že vrácení dovozního cla nebylo v případě žalobkyně oprávněné, Soud prvního stupně Evropských společenství (první senát) vydává tento rozsudek:
Odůvodnění
Právní rámec a skutkové okolnosti
1 Žalobkyně, jejíž hlavní činností je údržba lehkých civilních a vojenských letadel, dováží od roku 1980 do Francie části strojů a náhradní díly k letounům. Dovážené zboží spadá do různých podpoložek společného celního sazebníku v závislosti na tom, zda je určeno k civilním účelům (zboží je osvobozeno od cla) či vojenským účelům (zboží podléhá clu).
2 Je jisté, že žalobkyně nemůže při dovozu většiny dotyčných dílů předem stanovit, k jakému účelu budou tyto díly později použity, jinými slovy řečeno, žalobkyně nemůže určit, zda tyto díly budou namontovány na civilní či vojenské stroje. Z tohoto důvodu žalobkyně pro dotyčné díly nikdy neobdržela ani nepožadovala písemné povolení uvedené v čl. 3 odst. 1 nařízení Komise (EHS) č. 4142/87 ze dne 9. prosince 1987, kterým se stanoví podmínky pro uplatnění zvýhodněného sazebního režimu u některého zboží při dovozu na základě jeho zvláštního konečného použití (Úř. věstník L 387, s. 81, dále jen „nařízení č. 4142/87“), které bylo nezbytným předpokladem, aby dovoz dílů používaných žalobkyní byl osvobozen od cla z důvodu jejich „civilního“ použití.
3 Za těchto okolností francouzská celní správa nejdříve tolerovala, aby všechny díly dovážené žalobkyní, bez ohledu na jejich konečné použití, byly deklarovány jako „civilní“, s tím, že byla posléze prováděna pravidelná náprava stavu věcí u dílů použitých pro vojenské účely, a tudíž podléhajících clu.
4 Jak vyplývá ze soudního spisu, francouzská celní správa v průběhu roku 1988 upozornila žalobkyni, že postup spočívající v dovozu zboží bez cla a úhradě dlužného cla na základě jeho pozdějšího vyměření, se ukázal jako nevyhovující. Připomněla žalobkyni její závazek, který přijala na počátku téhož roku, že zřídí soukromý celní sklad, spravovaný pomocí výpočetní techniky, neboť takové řešení by jí umožňovalo deklarovat každý díl v závislosti na tom, zda je určen k civilním nebo vojenským účelům, až při vyskladnění. Podle nařízení Rady (EHS) č. 2503/88 ze dne 25. července 1988 o celních skladech (Úř. věstník L 225, s. 1) je totiž účelem celního skladu mimo jiné pomáhat hospodářským subjektům, které neznají konečný účel použití zboží, jež není zbožím Společenství, nebo které ještě nechtějí uvést u tohoto zboží konečný účel použití.
5 Dopisem ze dne 26. prosince 1988 žalobkyně skutečně požádala o otevření soukromého celního skladu v prostorách na letišti. Vzhledem k tomu, že po uplynutí jednoho roku nebyla tato žádost stále ještě vyřízena, potvrdila francouzská celní správa v dopise ze dne 28. listopadu 1989 uplatňování metody pozdějšího vypořádání cla, která byla používána v minulých letech s poznámkou, že „vzhledem k potížím, spojeným se ... zřízením soukromého zvláštního skladu nebude u této příležitosti udělena žádná pokuta“.
6 Dopisem ze dne 25. června 1991 se žalobkyně obrátila na příslušný celní úřad, aby znovu požádala o otevření soukromého celního skladu. Dopisem ze dne 2. října 1991 ředitel regionálního celního úřadu upozornil na přetrvávající obtíže v této záležitosti spojené se změnou předpisů upravujících skladovací prostory. Konečně pak dopisem ze dne 16. dubna 1992 ředitel regionálního celního úřadu informoval žalobkyni o vydání povolení provozovat požadovaný sklad. Po přemístění dosud příslušného celního úřadu týž ředitel zaslal dopisem ze dne 20. října 1992 žalobkyni dodatek k původně udělenému povolení. Celní sklad byl zřízen až k 1. lednu 1993, přičemž žalobkyně připisuje toto zpoždění výše uvedeným administrativním průtahům.
7 Již dříve, dopisem ze dne 12. června 1990, informoval příslušný celní úřad žalobkyni o tom, že výhody, jichž doposud požívala formou preferenčního celního zacházení, jí budou od 1. července 1990 odňaty, neboť nedodržela své závazky, a nezřídila v roce 1990 výše uvedený celní sklad. V důsledku tohoto rozhodnutí byla žalobkyně nucena dát veškeré své dovezené zboží do volného oběhu a ihned uhradit příslušné clo, včetně cla za díly, které byly později použity k „civilním“ účelům. Výše uvedený dopis v této souvislosti obsahuje následující sdělení: „Od nynějška je vaší povinností předkládat vždy na konci účetního období žádost o vrácení cel a poplatků za díly k letounům, které byly použity k civilnímu účelům.“
8 Na základě první žádosti o vrácení cel a celních poplatků, kterou žalobkyně předložila v říjnu 1991, jí ředitel regionálního celního úřadu odpověděl dopisem ze dne 23. prosince 1991, že „zásada vrácení je schválena“, a dále uvedl, že by měly být předloženy ještě některé doklady za účelem přezkoumání, které provede příslušné oddělení. Poté žalobkyně dopisem ze dne 12. července 1993 předložila celní správě žádost o vrácení cel, která zaplatila v souvislosti s dovozem dílů v letech 1990, 1991 a 1992, jež byly nakonec namontovány do civilních letadel. Přesná výše požadované částky byla upřesněna později, a činí 1 610 338 francouzských franků. Francouzské úřady ani Komise tuto částku ani způsob jejího výpočtu nikdy nezpochybnily.
9 Dopisem ze dne 4. ledna 1994 upozornilo generální ředitelství cel a nepřímých daní žalobkyni na skutečnost, že v okamžiku předání dotyčného dovezeného zboží ke spotřebě nebyla držitelem povolením, které by ji opravňovalo ke zvýhodněnému sazebnímu režimu pro zvláštní použití zboží, takže clo, které předtím uhradila, byla ze zákona dlužna podle nařízení č. 4142/87. Generální ředitelství cel a nepřímých daní žalobkyni rovněž informovalo o tom, že se vzhledem ke zvláštním okolnostem tohoto případu rozhodlo postoupit žádost o vrácení cla Komisi Evropských společenství podle čl. 13 odst. 1 nařízení Rady (EHS) č. 1430/79 ze dne 2. července 1979 o vracení nebo promíjení dovozního nebo vývozního cla (Úř. věstník L 175, s. 1), který ve znění vyplývajícím z nařízení Rady (EHS) č. 3069/86 ze dne 7. října 1986, kterým se mění nařízení č. 1430/79 (Úř. věstník L 286, s. 1, dále jen „článek 13“), zní takto:
11 Jestliže Komise zjistí, že informace poskytnuté členským státem nejsou dostatečné, může požádat o poskytnutí doplňujících informací. Po konzultaci se skupinou odborníků složenou ze zástupců všech členských států, kteří se sejdou v rámci Výboru pro osvobození od cla k projednání dané věci, Komise rozhodne, zda zkoumaná situace umožňuje vrátit clo či nikoliv (článek 907). Toto rozhodnutí musí být oznámeno zúčastněnému členskému státu, a na základě tohoto rozhodnutí pak vnitrostátní orgány rozhodnou o žádosti zúčastněné osoby (článek 908).
12 Francouzské ministerstvo rozpočtu přiložilo ke svému dopisu ze dne 4. února 1994 dvoustránkový spis, v němž byl popsán případ žalobkyně za období od roku 1990 do roku 1992, aniž by zde byl uveden celní režim uplatňovaný u žalobkyně před rokem 1990, změna režimu uložená v červenci roku 1990 nebo korespondence se žalobkyní, která proběhla v období mezi rokem 1988 a 1992 v záležitosti případného vrácení cla a zřízení celního skladu. Ze spisu vyplývá zejména to,
– že žalobkyně tedy uváděla dovezené zboží do volného oběhu a hradila s tím spojená cla, zatímco v rámci výše uvedeného režimu by bývala mohla využít toho, že zboží je osvobozeno od cla,
14 Na žádost Komise doplnilo ministerstvo v květnu roku 1994 spis tím, že předložilo číselné údaje a kopii celního prohlášení.
15 Dne 18. července 1994 na základě výše uvedeného spisu a po konzultaci se skupinou odborníků, zřízenou podle platných právních předpisů, přijala Komise na základě čl. 13 odst. 1 rozhodnutí REM 4/94, podle něhož je vrácení dovozního cla v daném případě neopodstatněné vzhledem k tomu,
– že porušení právních předpisů nepředstavuje zvláštní situaci ve smyslu článku 13,
– že došlo k celé řadě dovozů a pochybení se opakovalo,
– že se žalobkyně dopustila hrubé nedbalosti.
Řízení
17 Za těchto podmínek podala žalobkyně tuto žalobu, která byla kanceláří Soudu zapsána dne 18. října 1994.
18 Písemná část řízení řádně proběhla.. Poté co byla vyslechnuta vyjádření účastníků řízení, byla rozhodnutím soudu ze dne 9. března 1995 věc postoupena prvnímu senátu, složenému ze tří soudců. Na základě zprávy soudce zpravodaje Soud (první senát) rozhodl zahájit ústní část řízení bez provedení předchozího dokazování. Soud nicméně přijal určitá organizační procesní opatření. Řeči a odpovědi účastníků řízení byly vyslechnuty na jednání konaném dne 27. září 1995. Na konci jednání prohlásil předseda ústní část řízení za skončenou.
Návrhy účastníků řízení
19 Žalobkyně navrhuje, aby Soud:
– prohlásil žádost o vrácení cla zaslanou prostřednictvím generálního ředitelství cel a nepřímých daní za v zásadě opodstatněnou s tím, že si generální ředitelství cel a nepřímých daní vyhrazuje právo přezkoumat částku cla, která má být vrácena;
– uložil žalované náhradu nákladů řízení.
– uložil žalobkyni náhradu nákladů řízení.
21 Na podporu svých návrhů na zrušení rozhodnutí uvádí žalobkyně tři žalobní důvody, vycházející jednak z porušení tzv. zásady kontradiktornosti řízení vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla možnost uplatnit své argumenty před Komisí, dále z porušení zásady ochrany legitimního očekávání vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí zklamalo její legitimní očekávání, pokud jde o informace od francouzské celní správy ve věci vrácení zaplaceného cla, a konečně pak z chybného výkladu pojmu „zvláštní situace“ ve smyslu článku 13 vzhledem k tomu, že Komise zcela zjevně nepřešetřila skutečnou situaci se zřetelem na všechny relevantní možnosti. Soud pokládá za vhodné zabývat se nejprve důvodem vycházejícím z porušení zásady kontradiktornosti řízení.
K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady kontradiktornosti řízení
Tvrzení účastníků řízení
22 Žalobkyně tvrdí, že zásada kontradiktornosti řízení, která je nezbytnou podmínkou pro dodržování práv obhajoby, uznaných za základní zásadu práva Společenství, je obecně použitelným pravidlem, podle něhož adresátům rozhodnutí orgánů veřejné moci, která se citelně dotýkají jejich zájmů, musí být umožněno účelně vyjádřit svá stanoviska (rozsudek Soudního dvora ze dne 23. října 1974, Transocean Marine Paint/Komise, 17/74, Recueil, s. 1063, bod 15 a rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1983, Michelin/Komise, 322/81, Recueil, s. 3461, bod 7). Zásada kontradiktornosti řízení se uplatní nejen v řízeních, v nichž mohou být uloženy sankce, ale i v řízeních, která mohou mít pro podniky nepříznivé důsledky, což je i tento případ.
23 Žalobkyně připomíná, že nemohla uplatnit své argumenty ani před skupinou odborníků, ani před útvary Komise. V této souvislosti zdůrazňuje, že porušení zásady kontradiktornosti řízení vedlo Komisi v daném případě k chybnému posouzení situace a k použití nařízení č. 4142/87, které v žádném případě neodpovídá skutečnému stavu věcí. Francouzská celní správa totiž ve spise předaném Komisi neozřejmila úlohu, kterou sama sehrála v událostech, jež předcházely žádosti o vrácení cla. Žalobkyně tak byla zbavena možnosti předložit argumenty, jež mají zásadní význam pro obhajobu jejího případu před Komisí a před skupinou odborníků.
24 Komise, která uznává význam zásady kontradiktornosti řízení, odkazuje na judikaturu Soudního dvora, podle níž postup při přijímání rozhodnutí ve věci vrácení cla – jenž se skládá z několika různých etap, z nichž některé probíhají na úrovni členského státu (podání žádosti podnikem, její první posouzení celní správou), a jiné na úrovni Společenství (předložení žádosti Komisi, přezkoumání spisu Výborem pro osvobození od cla, konzultace se skupinou odborníků, rozhodnutí Komise, oznámení rozhodnutí příslušnému členskému státu) – dává zúčastněným osobám veškeré nezbytné právní záruky [rozsudek ze dne 17. března 1983, Control Data/Komise, 294/81, Recueil, s. 911, rozsudek ze dne 13. listopadu 1984, Van Gend & Loos/Komise, 98/83 a 230/83, Recueil, s. 3763 a rozsudek ze dne 6. července 1993, CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux/Komise, C-121/91 a C-122/91, Recueil, s. I-3873, bod 48].
25 Komise prohlašuje, že v daném případě byl tento postup řádně dodržen, a žalobkyni bylo umožněno předložit argumenty francouzským orgánům, které její žádost o vrácení cla podpořily před Komisí i skupinou odborníků. Jestliže francouzské orgány neozřejmily úlohu, kterou mohly sehrát v této záležitosti, bylo to bezpochyby proto, že dle jejich názoru nebylo vhodné uvádět tento bod buď proto, že nebyl prokázán, nebo proto, že neměl vliv na věcné posouzení žádosti. Ostatně Komise po prostudování spisu, který jí byl předán vnitrostátními orgány, necítila potřebu vyžádat si doplňující informace, které by za žádných okolností nemohly změnit napadené rozhodnutí.
26 V odpovědi na dotaz vznesený soudem, týkající se případného významu rozsudku Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991 ve věci Technische Universität München (C-269/90, Recueil, s. I-5469), Komise konstatovala, že tuto judikaturu není možno transponovat na daný spor. Důvody, pro které byla věc předložena Komisi, totiž nejsou v těchto dvou případech srovnatelné: ve věci C-269/90 se jednalo o přesunutí technického posouzení žádosti o osvobození od cla pro vědecké přístroje na nejvhodnější úroveň rozhodování, neboť vnitrostátní orgán usoudil, že Komise ve spolupráci s členskými státy je oproti němu v lepším postavení, aby provedla technická srovnání a ověřila existenci rovnocenných přístrojů v rámci Společenství. Naproti tomu v tomto případě, který se týká vrácení cla, závisí určení příslušnosti na tom, jaké rozhodnutí a s jakými důsledky pro vlastní zdroje Společenství bylo přijato, neboť Komise je příslušná v případě, jedná-li se o rozhodnutí ve věci případného vrácení cla, zatímco členský stát si ponechává rozhodovací pravomoc v případě odmítnutí vrácení cla. Komise znovu potvrdila, že upřesnění, o nichž se žalobkyně domnívala, že je uvádí na podporu své žaloby, nebyla v žádném případě takového charakteru, aby napadené rozhodnutí změnila.
27 V odpovědi na dotaz vznesený soudem, týkající se režimu zvláštního použití, Komise připomněla, že získání povolení je nezbytnou podmínkou pro přiznání výhod plynoucích z tohoto režimu. Je samozřejmé, že ve fázi povolení, ale především pak ve fázi celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu, musí být oprávněná osoba schopna označit zboží za způsobilé splňovat podmínky požadované pro zvláštní použití. Jediným zákonným řešením pro žalobkyni bylo provedení tohoto označení nejpozději v okamžiku celního prohlášení s návrhem na propuštění zboží do volného oběhu. Bylo však jasné, že pokud se žalobkyně domnívala, že při uvedení zboží do volného oběhu není schopna rozčlenit výrobky podle jejich civilního či vojenského použití, pak předchozí získání povolení zvláštního použití ztrácelo jakýkoliv význam. Komise z toho vyvozuje, že žalobkyně nebyla za žádných okolností schopna, i kdyby tomu chtěla, získat povolení zvláštního použití, a tedy ani využívat výhod, plynoucích z tohoto povolení.
Závěry Soudu
28 Úvodem je třeba konstatovat, že v souladu s výše popsaným právním rámcem proběhlo správní řízení, jež vyústilo v přijetí sporného rozhodnutí, v několika etapách, a to jednak na úrovni členského státu, kdy žalobkyně předložila francouzským úřadům žádost o vrácení cla spolu s doklady, a jednak na úrovni Společenství, kdy francouzské úřady založily a předaly spis žalobkyně Komisi, která na základě dobrozdání skupiny odborníků prohlásila žádost o vrácení cla za neoprávněnou.
29 V této souvislosti Komise – s odkazem na výše uvedené rozsudky Control Data/Komise, Van Gend & Loos/Komise, a zejména CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux/Komise – tvrdí, že v daném případě bylo právo žalobkyně být slyšen dodrženo vzhledem k tomu, že ve sporném řízení bylo žalobkyni umožněno předložit všechny argumenty francouzským orgánům, a že spis, který tyto orgány předaly, byl k dispozici jak skupině znalců, tak i Komisi.
30 V tomto ohledu Soud konstatuje, že právo žalobkyně být slyšen v takovém řízení, jako je to, jež je předmětem tohoto sporu, musí být skutečně zaručeno, v první řadě pak ve vztazích mezi zúčastněnou osobou a orgány daného státu. Nařízení č. 2454/93 totiž upravuje pouze styk mezi zúčastněnou osobou a správním orgánem a mezi správním orgánem a Komisí. Přestože tento předpis neupravuje přímý styk mezi útvary Komise a zúčastněnou osobou, neznamená to nezbytně, že by se Komise měla ve všech případech, kdy má rozhodnout o žádostech o vrácení cla, spokojit s údaji, které jí předložil správní orgán daného státu. V tomto ohledu je třeba připomenout, že v čl. 905 odst. 2 nařízení č. 2454/93 se stanoví, že Komise může požádat zúčastněný členský stát o poskytnutí doplňujících informací. Je tedy třeba posoudit, zda v daném případě měla Komise o takové poskytnutí informací požádat, aby bylo zaručeno právo žalobkyně být slyšen, a to prostřednictvím dodatečných vysvětlení, předložených nejprve žalobkyní francouzským úřadům a poté předaných Komisi.
31 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že skutkové okolnosti tohoto případu se podstatně liší od případů uvedených výše v bodech 24 a 29. V projednávané věci žalobkyně totiž namítá, že spis, který založily a předaly Komisi francouzské úřady, nebyl úplný, zatímco ve třech výše uvedených případech nebyl žádný takový žalobní důvod uplatněn. Ve věci CT Control (Rotterdam) a JCT Benelux/Komise žalobkyně dokonce uznaly, že veškeré argumenty, které mohly předložit, byly v žalobě uvedeny, a že tedy neexistuje žádná nová skutečnost, kterou by mohly zahrnout do své argumentace (bod 49 rozsudku). V projednávané věci naopak žalobkyně prohlásila v odpovědi na organizační procesní opatření nařízená Soudem, že se nepodílela na tvorbě spisu, že neměla možnost do spisu před jeho předáním nahlédnout, a že do něj skutečně nikdy nenahlédla.
32 Kromě toho je třeba připomenout, že v rozsudku vydaném ve výše uvedené věci Technische Universität München týkající se osvobození vědeckého přístroje od dovozního cla Soudní dvůr poukázal na to, že ve správním řízení vyžadujícím komplexní technické posouzení má Komise diskreční pravomoc, a zdůraznil, že v souvislosti s takovouto pravomocí nabývá dodržování záruk, poskytovaných právním řádem Společenství ve správních řízeních, zásadního významu, a že tyto záruky zahrnují především právo zúčastněné osoby vyjádřit své stanovisko (bod 13 a 14). Vzhledem k tomu, že příslušné právní předpisy Společenství nepředpokládají možnost, že by dovozce podal před Komisí vysvětlení, přestože by jím podané informace o užitných vlastnostech dovezeného vědeckého přístroje a o jeho plánovaném využití mohly být velmi užitečné, Soudní dvůr rozhodl, že právo být slyšen v takovém řízení vyžaduje, aby bylo zúčastněné osobě umožněno, a to i v řízení probíhajícím před Komisí, zaujmout a účelně vyjádřit své stanovisko ohledně závažnosti skutkových okolností a popřípadě i ohledně dokumentů, které instituce Společenství vzala v úvahu (body 23 až 25).
33 Je třeba posoudit, zda výše uvedené úvahy Soudního dvora mohou mít význam i z hlediska postupu podle článku 13, tak jako je tomu v projednávané věci. V tomto ohledu Komise namítla, a jistě právem, že v rámci rozhodování o vrácení či nevrácení cla „komplexní technické posouzení“ téměř neprovádí. Soud se však domnívá, že zvláštní technická povaha spisu není jediným důvodem, zakládajícím právo žadatele být slyšen před Komisí, ale že je to i diskreční pravomoc, jíž Komise v této souvislosti požívá.
34 Soud však shledává, že Komise má v řadě ohledů jistou míru uvážení při použití článku 13, který Soudní dvůr kvalifikoval jako „obecné ustanovení o spravedlnosti“ (rozsudek ze dne 15. prosince 1983, Schoellershammer/Komise, 283/82, Recueil, s. 4219, bod 7). Na jedné straně se toto ustanovení týká „zvláštních situací“, což nutně předpokládá, že Komise zohlední a zváží z řady skutkových a právních okolností ty, které mohou být důležité pro vydání konečného rozhodnutí. Na druhé straně Komise musí prověřit, zda je zúčastněná strana odpovědná nikoliv pouze za nedbalost, ale za „hrubou“ nedbalost. A konečně je Komise povinna před přijetím rozhodnutí konzultovat skupinu odborníků v souladu s článkem 907 nařízení č. 2454/93, z čehož vyplývá, že má na výběr, zda se bude řídit stanoviskem této skupiny či nikoliv. S ohledem na všechny tyto skutečnosti je Soud toho názoru, že v rámci postupu podle článku 13 je Komise nadána přinejmenším stejnou diskreční pravomocí, jakou jí Soudní dvůr přiznal ve výše uvedeném rozsudku Technische Universität München. Z toho vyplývá, že v řízeních o vrácení cla musí být zaručeno dodržování práva být slyšen.
35 Co se týče projednávaného případu, je třeba konstatovat, že spis, který francouzské orgány předaly Komisi, obsahuje dopis, který žalobkyně zaslala dne 12. července 1993 celní správě, a v němž naznačuje obtíže spojené se zřízením svého celního skladu a „potvrzení“ případného vrácení cla uhrazeného v letech 1990 až 1992. Avšak korespondence, která proběhla mezi žalobkyní a francouzskou celní správou o těchto dvou bodech, není zařazena ve spise. Je tedy zřejmé, že Komise přijala napadené rozhodnutí na základě neúplného spisu.
36 Je třeba dodat, že francouzské orgány navrhly ve svém spise přiznání nároku na vrácení cla, a zdůraznily, že žalobkyni nelze vytýkat „jakoukoliv nedbalost“. Pokud Komise měla v úmyslu se odchýlit od tohoto stanoviska a zamítnout žádost o vrácení cla z důvodu, že žalobkyně byla dokonce odpovědná za „hrubou nedbalost“ – označení „hrubý“ bylo explicitně doplněno výše uvedeným nařízením č. 3069/86 ze dne 7. října 1986, bylo její povinností nechat žalobkyni vyslechnout francouzskými orgány. Takovéto rozhodnutí o stupni nedbalosti totiž předpokládá komplexní právní posouzení, které mohlo být provedeno pouze na základě veškerých důležitých skutkových okolností, včetně rozhodnutí a prohlášení vnitrostátních orgánů vůči žalobkyni. Soud se domnívá, že v takovéto situaci, kdy Komise vznesla proti žalobkyni vážné obvinění z „hrubé nedbalosti“, bylo pro žalobkyni ještě mnohem nezbytnější být slyšen vnitrostátními orgány než ve výše uvedené věci Technische Universität München, v níž Soudní dvůr trval na tom, aby byl dovozce vyslechnut v průběhu řízení, které se konalo před Komisí, a kdy byl zpochybněn pouze objektivní technický posudek vydaný na vědecký přístroj.
37 Kromě toho okolnost zdůrazňovaná Komisí, že i francouzský člen skupiny odborníků, která byla konzultována před přijetím napadeného rozhodnutí, se vyslovil proti vrácení cla, není významná. Nebylo totiž prokázáno ani tvrzeno, že tento člen skupiny odborníků byl obeznámen se všemi okolnostmi tohoto případu.
38 Z toho vyplývá, že napadené rozhodnutí bylo přijato ve správním řízení, v němž bylo porušeno právo žalobkyně být slyšen.
39 Pokud Komise tvrdí, že i kdyby přihlédla k doplňujícím informacím předloženým žalobkyní Soudu, nemohlo by to ovlivnit napadené rozhodnutí, je třeba poznamenat, že argumentaci, kterou se Komise snaží popřít závažnost výše konstatované vady řízení, nelze podpořit. Soud nemůže nahradit příslušný správní orgán, ani předjímat výsledek, k němuž tento orgán dospěje v novém správním řízení na základě spisu, doplněného francouzskými orgány a žalobkyní. Kromě toho skupina odborníků, kterou je Komise povinna před přijetím rozhodnutí konzultovat podle článku 907 nařízení č. 2454/93, se ještě neseznámila s takto doplněným spisem, a tudíž se nemohla vyjádřit na základě plné znalosti předložené věci.
40 Ze všech výše uvedených skutečností vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení zásady kontradiktornosti řízení musí být přijat. Proto musí být napadené rozhodnutí zrušeno, aniž by bylo třeba se vyjádřit k ostatním žalobním důvodům uplatňovaným žalobkyní.
K návrhům požadujícím prohlášení žádosti o vrácení cla za oprávněné
41 V odpovědi na dotaz Soudu žalobkyně uvedla, že trvá na svém návrhu na prohlášení i v případě, že by bylo rozhodnuto o zrušení napadeného rozhodnutí. V tomto ohledu žalobkyně zdůraznila, že svůj požadavek na vrácení cla zakládá především na legitimním očekávání, které vkládala do tvrzení francouzských orgánů ve věci vrácení uhrazeného cla. Tento právní spor, který se vymyká běžnému postupu zavedenému články 905 a následujícími nařízení č. 2454/93, by spadal do soudní pravomoci samotného Soudu, který by mohl ve věci návrhu žalobkyně vynést rozhodnutí týkající se požadovaného vrácení cla, jež by bylo přímo vykonatelné.
42 V tomto ohledu stačí připomenout, že podle ustálené judikatury soud Společenství v rámci žaloby na neplatnost podané podle článku 173 Smlouvy o ES nemůže nařídit orgánu Společenství přijetí opatření nezbytných pro výkon rozsudku, který ruší nějaké rozhodnutí, aniž by zasáhl do výsad správního orgánu (viz např. usnesení Soudu ze dne 27. května 1994, J/Komise, T-5/94, Recueil, s. II-391, bod 17, a rozsudek Soudu ze dne 8. listopadu 1990, Barbi/Komise, T-73/89, Recueil, s. II-619, bod 38). Článek 176 Smlouvy o ES, podle něhož je orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, povinen přijmout nezbytná opatření, je v této záležitosti limitující právní úpravou. Je třeba dodat, že v každém případě musí Komise v projednávané věci znovu zahájit správní řízení, takže by bylo předčasné, aby se Soud vyjadřoval k žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení zásady ochrany legitimního očekávání.
43 Z toho vyplývá, že návrhy požadující prohlášení žádosti o vrácení cla za oprávněnou musí být prohlášeny za nepřípustné.
Náklady řízení
44 Podle čl. 87 odst. 2 prvního pododstavce jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, požadoval náhradu nákladů ve svém návrhu. Vzhledem k tomu, že Komise byla ve sporu z převážné části neúspěšná, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů SOUD (první senát) rozhodl takto:
1) Rozhodnutí Komise REM 4/94 ze dne 18. července 1994, zaslané Francouzské republice, generálnímu ředitelství cel a nepřímých daní, se zrušuje.
2) Žaloba se ve zbývající části zamítá.
3) Komisi se ukládá náhrada nákladů řízení.
_____________________________________________________________________________