Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61978J0033
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 22 NOVEMBER 1978. SOMAFER S.A. V SAAR-FERNGAS AG. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE OBERLANDESGERICHT SAARBRUECKEN. CASE 33-78.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1978 PAGES 2183 - 2195
Předmět (klíčová slova):
Keywords
BRUSSELS CONVENTION OF 27 SEPTEMBER 1968;JURISDICTION;
Související předpisy:
Corresponding acts:
468A0927(01)
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. listopadu 1978 Jednací jazyk: němčina, Somafer SA proti Saar-ferngas AG, věc 33/78, Recueil 1978

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberlandesgericht Saarbrücken – Německo

Předmět:

O výkladu slov „pobočka“ a „zastoupení“ ve smyslu čl. 5 bodu 5 úmluvy ze dne 27. září 1968

Skutkové okolnosti:

Předkládací rozhodnutí a písemná vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:

I – Skutkový stav a řízení

Společnost Établissements Somafer (dále jen „Somafer“), žalovaná v hlavním řízení a odvolatelka v odvolacím řízení, se sídlem v Uckange ve Francii, působící v oblasti demolic a odstřelování, v roce 1974 na objednávku ministerstva vnitra spolkové země Sársko provedla odstřel bunkru. Protože v bezprostřední blízkosti vedl plynovod společnosti Saar-Ferngas AG (dále jen „Ferngas“), žalobkyně v hlavním řízení a odpůrkyně v odvolacím řízení, přijala tato společnost bezpečnostní opatření, se souhlasem či bez souhlasu – účastníci se v tomto bodě rozcházejí – za účelem ochrany plynovodu, a požadovala od společnosti Somafer náhradu nákladů. Somafer používá ve Spolkové republice Německo při jednání se svými zákazníky dopisní papír s hlavičkou:

„SOMAFER
Vertreutung für Deutschland [zastoupení pro Německo]
6639 Beckingen (Saar)
Tel. 0 68 35 / 28 24
Bankverbindung [bankovní spojení]: Crédit Lyonnais Saarbrücken Nr. [č.] 10 146“

Ve spodní části dopisního papíru je uvedeno „Hauptverwaltung Uckange (Frankreich)“ [„Hlavní správa Uckange (Francie)“]. Zástupce či zaměstnanec společnosti Somafer zůstává příležitostně v Beckingen a společnost Ferngas tvrdí, že s ním bylo dohodnuto přijetí bezpečnostních opatření. Jelikož nedošlo k úhradě, společnost Ferngas zažalovala společnost Somafer u Landgericht v Saarbrücken na její zaplacení. Společnost Somafer namítla nepříslušnost tohoto soudu a společnost Ferngas odpověděla, že se žaloba týká výkonu smluvního závazku, který má být splněn v Německu, takže podle čl. 5 bodu 1 úmluvy ze dne 27. září 1968 jsou k řešení sporu příslušné německé soudy, a alternativně, že se týká provozu pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny ve smyslu čl. 5 bodu 5 úmluvy, a to také zakládá příslušnost tohoto soudu.

Podle společnosti Ferngas zmiňované skutečnosti, totiž existence adresy s telefonním číslem a přítomnost zástupce společnosti, prokazují, že společnost Somafer má provozovnu či zastoupení v Beckingen, nebo že přinejmenším poskytováním těchto kontaktních údajů vytvořila zdání existence takové provozovny či zastoupení. V obou případech je z těchto okolností třeba vyvodit, že německé soudy jsou příslušné. Společnost Somafer naopak tvrdí, že její zastoupení je zcela závislé na základním sídle společnosti v Uckange a že její zástupce pro Německo jednal se sárskými úřady v úzké součinnosti s Uckange. Navíc nemá ani vlastní vybavené kancelářské prostory v Beckingen, nevede samostatné účetnictví a není zapsána v obchodním rejstříku jako pobočka (Zweigniederlassung), německé soudy tudíž nejsou příslušné.

Když byla věc předložena Obarlandesgericht v Saarbrücken jako odvolání, usoudil tento soud, že případ zahrnuje otázky výkladu úmluvy ze dne 27. září 1968 a usnesením ze dne 21. února 1978 položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1. Podmínky ohledně soudní příslušnosti v případě ‘provozu pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny’ ve smyslu čl. 5 bodu 5 úmluvy mají být určeny:

2. Jaká kritéria mají být uplatňována v posledním případě (1 c) při výkladu pojmů „pobočka“ a „zastoupení“ v souvislosti s možností přijímat nezávislá rozhodnutí (mimo jiné při uzavírání smluv) a s rozsahem vnějších projevů?

3. Má být v této oblasti uplatňována – jak vyžaduje například německá právní doktrína (viz článek 21 Občanského soudního řádu, Baumbach, 36. vydání, poznámka 2 A; Stein-Jonas, 19. vydání, poznámka II 2; Oberlandesgericht Köln, Neue Juristische Wochenschrift 1953, str. 1834, Oberlandesgericht Breslau, Höchstrichterliche Rechtsprechung 1939, věc č. 111) – zásada občanskoprávní odpovědnosti toho, kdo řadou vnějších úkonů, tj. právních úkonů, které vůči němu mohou v dobré víře namítat třetí osoby, vyvolával zdání existence pobočky či jednatelství, takže se má za to, že takovouto pobočku či jednatelství provozoval?“

Předkládací usnesení bylo kanceláři Soudního dvora doručeno dne 13. března 1978.

Písemná vyjádření na základě článku 5 protokolu ze dne 3. června 1971 a podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily Spojené království a Komise Evropských společenství.

Soudní dvůr po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl zahájit ústní část řízení bez dokazování.

II – Vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS

A – Vyjádření vlády Spojeného království

K první otázce

Poté, co vláda Spojeného království připomněla, že v projednávaném případě vedle bydliště (čl. 2 druhý pododstavec) a provozu pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny (čl. 5 bod 5) mohou být dalšími základy pro určení soudní příslušnosti např. místo, kde závazek byl nebo měl být splněn (čl. 5 bod 1) nebo místo, kde došlo ke škodné události (čl. 5 bod 3), Spojené království podotýká, že základní zásada úmluvy pro územní příslušnost je obsažena v článku 2 a základy příslušnosti v oddíle 2 úmluvy je proto třeba vykládat restriktivně, jak již Soudní dvůr určil v rozsudku ze dne 30. listopadu 1976 (G. J. Bier BV v. Mines de Potasse d’Alsace SA, věc 21/76, Recueil 1976, s. 1735). Pokud je takováto výjimka stanovena, znamená to značné výhody při použití práva státu, jehož soudu byla věc předložena za účelem určení základu soudní příslušnosti. Výkladem úmluvy v souladu se svým vnitrostátním právem se soud vyhne rozporům, které by jinak nevyhnutelně vyplývaly ze skutečnosti, že tentýž výraz má v úmluvě jiný význam, pro určení soudní příslušnosti, než jaký má v právu vnitrostátního soudu pověřeného rozhodováním ve věci samé. Úmluva sama uznává tyto výhody tím, že v článku 52 a 53 odkazuje na vnitrostátní právo pro výklad pojmu bydliště. Nicméně pokud jde o čl. 5 bod 5, tento postup se nepoužije. Soud, který je tímto ustanovením určen, má rozhodovat hlavně v případech obchodní povahy vyplývajících z hospodářských vztahů, jež jsou cílem článku 2 Smlouvy o EHS. Tyto vztahy by mohly být narušeny, pokud by žaloby z nich vzešlé mohly být podávány k různým soudům používajícím různé právní předpisy. K tomu by mohlo docházet zejména tam, kde vnitrostátní pravidla soudní příslušnosti zvlášť usnadňují zahájit řízení proti zahraničním obchodníkům. Vzhledem ke skutečnosti, že na jedné straně obecné pravidlo příslušnosti soudu žalovaného poskytuje v systému úmluvy dostatečnou ochranu zájmům žalobce a že na druhé straně ve většině případů postačují výjimky obsažené v čl. 5 bodu 1 (smluvní) a bodu 3 (nedovolené jednání), mimořádná příslušnost podle čl. 5 bodu 5 – které se lze dovolávat pouze tehdy, nemá-li samotná transakce úzkou vazbu na dotyčný cizí stát – by měla být možná pouze v případě, pokud žalovaný vytvořil v cizím státě základy pro provádění obchodů pevné a trvalé povahy. Vnitrostátní právní řády nenabízejí v tomto ohledu uspokojivá kritéria, neboť ve svém vývoji byly vedeny odlišným záměrem: přivést žalovaného před vnitrostátní soud na základě toho, že žalobce nemá záruku získat rozsudek jinde. Spojené království dokládá tyto úvahy příkladem ze svého právního řádu, ze kterého vyplývá, že vnitrostátní ustanovení vztahující se na „zastoupení“ by daly slovu „zastoupení“ v čl. 5 bodu 5 úmluvy nepatřičný význam a uzavírá proto, že kritéria by měla být uplatňována jednotně všemi soudy.

Vláda Spojeného království se proto domnívá, že na otázky Oberlandesgericht v Saarbrücken 1 a) a 1 b) je třeba odpovědět záporně a na otázku 1 c) je třeba odpovědět kladně.

Ke druhé otázce

Pokud jde o pojmy „pobočka“ a „zastoupení“, vláda Spojeného království se domnívá, že ačkoli by bylo možné výhodně použít ustanovení právního řádu některých členských států, zejména skotského práva (článek 6 Sheriff Courts Scotland Act 1907), je nepravděpodobné, že by vnitrostátní pravidla poskytla širokou shodu v rámci celého Společenství. Proto se jako nezbytné jeví formulovat nová pravidla, podle kterých 1. zahraniční společnost musí vykonávat obchodní činnost trvalé povahy prostřednictvím jednoho či více zástupců, kteří působí ze základny ve státě příslušného soudu, a 2. základna by měla sestávat z prostor pevně zřízených na trvalých základech.

Pokud jde o nezávislost rozhodování zástupce, není otázka, zda je oprávněn zavazovat své nadřízené podstatná, pokud osoby jednající s tímto zástupcem působícím z patřičné základny mají důvod se domnívat, že tímto jednají se zahraniční společností.

Ke třetí otázce

Podle vlády Spojeného království je použití pravidel překážky založené na předchozím jednání věcí řízení před příslušným soudem, a nikoli otázkou výkladu čl. 5 bodu 5 úmluvy.

B – Vyjádření Komise

K první otázce

Otázkou, podle kterého práva mají být vykládány pojmy použité v úmluvě, se v minulosti zabývalo několik rozsudků Soudního dvora. Soudní dvůr určil v bodu 11 odůvodnění rozsudku ze dne 6. října 1976 (Tessili, věc 12/76, Recueil 1976, s. 1473), že „žádná z těchto dvou voleb (tedy nezávislý výklad nebo odkaz na věcná pravidla práva použitelného podle kolizních norem soudu, jemuž je věc poprvé předložena) nevylučuje tu druhou, neboť příslušný výběr může být učiněn pouze s ohledem na každé ustanovení úmluvy“, a v rozsudcích ze dne 14. října 1976 (LTU v. Eurocontrol, věc 29/76, Recueil 1976, s. 1541) a ze dne 14. července 1977 (spojené věci 9/77 a 10/77, Bavaria v. Eurocontrol, Recueil 1977, s. 1517), že „zásada právní jistoty v právním řádu Společenství a cíle Bruselské úmluvy... vyžadují, aby pojmy a právní nálezy Soudního dvora v rámci systému této úmluvy byly uplatňovány ve všech členských státech jednotně“ (bod 4 odůvodnění citovaného rozsudku ve spojených věcech 9/77 a 10/77). Konečně v rozsudku ze dne 12. listopadu 1977 (Industrial Diamond Supplies, věc 43/77, Recueil 1977, s. 2175) byl podán jednotný a nezávislý výklad pojmu „řádný opravný prostředek“ ve smyslu článků 30 a 38 úmluvy.

Z vodítek daných touto judikaturou Komise odvozuje, že výklad pojmu „pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna“ musí být jednotný a založený na úmluvě. Soudní dvůr začal správně ve svém rozsudku ze dne 6. října 1976 (De Bloos, věc 14/76, Recueil 1976, s. 1497) vykládat dotyčné pojmy tímto způsobem.

Ke druhé otázce

Na základě rozsudku ve věci 14/76 (výše citovaná věc De Bloos), ve kterém Soudní dvůr určil (body odůvodnění 20 a 21), že „jedním ze základních rysů pojmů pobočka a zastoupení je podřízení těchto útvarů vedení a kontrole mateřského podniku. Je jasné…že…úmluva vyžaduje, aby byl pojem „provozovna“ uvedený ve zmiňovaném článku založen na stejných základních rysech jako pobočka nebo zastoupení“, se Komise domnívá, že pojem „vedení a kontrola mateřského podniku“ je třeba vymezit. Tento pojem podle Komise předpokládá z hlediska organizace, že existují vnější projevy určitého významu, jako je provozovna, bankovní účet, telefonní číslo. Z hlediska nezávislého řízení, že vedoucí pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny je oprávněn nezávisle uzavírat obchody pod vedením a kontrolou mateřského podniku takovým způsobem, že zaváže mateřský podnik v důležitých transakcích, aniž by to musel pokaždé konzultovat. Z hlediska trvalé povahy, že obchodní činnost pobočky není pouze dočasná.

Ke třetí otázce

Jelikož zdaleka ne všechny členské státy uplatňují zásadu dostatečnosti zdání, která platí v německém právu, Komise nedoporučuje její rozšíření na výklad úmluvy. Takový výklad neusnadňuje nezávislé použití úmluvy a hrozí, že vyústí v opominutí, tam kde vyvstane, otázky existence kritérií pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny

Komise proto uzavírá, že pouhé zdání práva není dostatečným důvodem pro založení soudní příslušnosti.

Na jednání dne 27. září 1968 přednesly svá ústní vyjádření žalobkyně v hlavním řízení, kterou zastupoval pan Sroka, člen advokátní komory v Saarbrücken, žalovaná v hlavním řízení, kterou zastupoval pan Kammenhuber, rovněž člen advokátní komory Saarbrücken, a Komise Evropských společenství, kterou zastupoval její zmocněnec pan Wägenbaur.

Generální advokát přednesl své stanovisko na zasedání Soudního dvora dne 11. října 1978.

Právní otázky:

1. Oberlandesgericht v Saarbrücken na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (dále jen „úmluva“), požádal Soudní dvůr usnesením ze dne 21. února 1978 o rozhodnutí o třech předběžných otázkách k výkladu čl. 5 bodu 5 úmluvy. Podle ustanovení, jehož výklad je žádán, může být osoba, která má bydliště na území smluvního státu, v jiném členském smluvním žalována: … „5. jedná-li se o spor vyplývající z provozu pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, u soudu místa, kde se tyto nacházejí.“

2. Odpověď na předběžné otázky má vnitrostátnímu soudu umožnit rozhodnout, zda je příslušný podle citovaného ustanovení – bez ohledu na jeho příslušnost podle ostatních ustanovení úmluvy – k řízení o žalobě německého podniku na francouzský podnik se sídlem na území Francie, který však má na území Spolkové republiky Německo kancelář či kontaktní místo, označené v jeho dopisním papíře jako „Vertretung für Deutschland“ („zastoupení pro Německo“); předmětem této žaloby je úhrada nákladů německého podniku na ochranu jeho plynovodu proti případným škodám v důsledku demoličních prací, jež francouzský podnik prováděl v blízkém okolí na objednávku spolkové země Sársko.

3. První předběžná otázka zní

„Podmínky ohledně soudní příslušnosti v případě ‘provozu pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny’ obsažené v čl. 5 bodu 5 úmluvy mají být určeny:

4. Úmluva byla uzavřena na základě článku 220 Smlouvy o EHS a jejím záměrem, výslovně vyjádřeným v její preambuli, je provedení ustanovení tohoto článku o zjednodušení formalit, jimž podléhá vzájemné uznávání a výkon soudních rozhodnutí, a posílení v rámci Společenství právní ochrany osob v něm usazených. 5. Úmluva často užívá výrazy a pojmy převzaté z občanského, obchodního a procesního práva, které mohou mít v každém smluvním státě poněkud jiný význam. Vyvstává tedy otázka, zda tyto výrazy a pojmy mají být chápány tak, že mají nezávislý význam a jsou tak společné pro všechny smluvní státy, nebo zda odkazují na hmotné právo použitelné v každém případě podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc poprvé předložena. Odpověď na tuto otázku musí zajistit plnou účinnost úmluvy, pokud jde o dosahování cílů, jež sleduje.

6. Význam pojmů „spor vyplývající z provozu pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny“, které jsou základem příslušnosti určené podle čl. 5 bodu 5, se v jednotlivých smluvních státech liší, a to nejen v dotyčných právních předpisech, ale rovněž při provádění dvoustranných úmluv o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí.

7. Jejich funkce v úmluvě musí být posuzována ve vztahu k obecné zásadě soudní příslušnosti podle čl. 2 prvního pododstavce úmluvy, totiž že „s výhradou ustanovení této úmluvy mohou být osoby, které mají bydliště na území smluvního státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů uvedeného státu“.

8. Rozsah a meze oprávnění, jež žalobci poskytuje čl. 5 bod 5, je třeba určit těmi konkrétními skutečnostmi, které buď ve vztahu mezi mateřským podnikem a jeho pobočkami, zastoupeními nebo jinými provozovnami či ve vztahu mezi jednou z těchto jednotek a třetími stranami prokazují zvláštní spojení opravňující, při vyloučení článku 2, volbu stanovenou v prospěch žalobce. Z definice se jedná o otázku faktorů, které se týkají dvou subjektů usazených ve dvou různých smluvních státech, které však navzdory tomu musejí být hodnoceny stejně ať z hlediska mateřského podniku, z hlediska organizačních složek tohoto podniku v ostatních členských státech nebo z hlediska třetích stran, se kterými podnik navázal prostřednictvím těchto organizačních složek právní vztahy. Za těchto okolností požadavek právní jistoty a rovnosti práv a povinností stran ohledně moci vyloučit obecnou příslušnost podle článku 2 vyžaduje nezávislý, všem smluvním státům společný výklad pojmů obsažených v čl. 5 bodu 5 úmluvy, které jsou předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách.
9. Pro případ, že dotyčné výrazy mají být vykládány nezávisle, byla položena druhá předběžná otázka, jaká kritéria mají být uplatňována v souvislosti s možností přijímat nezávislá rozhodnutí (mimo jiné při uzavírání smluv) a s rozsahem vnějších projevů. 10. Na tyto dvě otázky je třeba odpovědět současně.

11. Jelikož dotyčné pojmy udělují možnost výjimky z obecné zásady soudní příslušnosti podle článku 2 úmluvy, jejich výklad musí bez obtíží prokazovat zvláštní souvislost opravňující takovouto výjimku.

12. Pokud jde o první bod, pojem pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna předpokládá místo podnikání, které se navenek projevuje trvale, jako organizační složka mateřského podniku, má vlastní vedoucí pracovníky a je materiálně vybaveno k tomu, aby mohlo sjednávat obchody se třetími stranami s tím, že tyto třetí strany sice vědí, že případný právní vztah vznikne s mateřským podnikem v zahraničí, avšak nemusejí s ním jednat přímo, ale obchody mohou uzavírat v místě uvedené organizační složky.

13. Pokud jde o druhý bod, musí předmět sporu souviset s činností pobočky, zastoupení či jiné provozovny. Pojem činnost zahrnuje jednak právní spory vztahující se k právům a smluvním či mimosmluvním závazkům ohledně řízení pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, jako jsou ty ohledně budovy, ve které takový subjekt sídlí nebo ohledně místního zaměstnávání pracovníků. Dále tento pojem zahrnuje také závazky, jež byly uzavřeny ve výše zmíněném místě podnikání jménem mateřského podniku a které musejí být splněny ve smluvním státě, ve kterém se nachází místo podnikání, a také spory ohledně mimosmluvních závazků vyplývajících z činnosti, kterou prováděla pobočka, zastupitelství nebo jiná provozovna ve výše zmíněném smyslu jménem mateřského podniku v místě, kde má sídlo. Soud členského státu musí v každém jednotlivém případě rozhodnout na základě zjištěných skutečností, zda se jedná o místo podnikání v uvedeném smyslu, a posoudit příslušný právní vztah z hlediska výše vymezeného pojmu „činnost“.

14. Vzhledem k výše uvedenému by byla odpověď na třetí otázku nadbytečná.

K nákladům řízení:

15. Výdaje vzniklé vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.


Z těchto důvodů



SOUDNÍ DVŮR


o předběžných otázkách, které mu předložil Oberlandesgericht v Saarbrücken usnesením ze dne 21. února 1978, rozhodl takto:

2. Pojem pobočka, zastoupení nebo jiná provozovna předpokládá místo podnikání, které se navenek projevuje trvale, jako organizační složka mateřského podniku, má vlastní vedoucí pracovníky a je materiálně vybaveno k tomu, aby mohlo sjednávat obchody se třetími stranami s tím, že tyto třetí strany sice vědí, že případný právní vztah vznikne s mateřským podnikem v zahraničí, avšak nemusejí s ním jednat přímo, ale obchody mohou uzavírat v místě uvedené organizační složky. právní spory vztahující se k právům a smluvním či mimosmluvním závazkům ohledně řízení pobočky, zastoupení nebo jiné provozovny, jako jsou ty ohledně budovy, ve které takový subjekt sídlí nebo ohledně místního zaměstnávání pracovníků;
právní spory vztahující se k závazkům, které byly uzavřeny ve výše zmíněném místě podnikání jménem mateřského podniku a které musejí být splněny ve smluvním státě, ve kterém se nachází místo podnikání, a také spory ohledně mimosmluvních závazků vyplývajících z činnosti, kterou prováděla pobočka, zastupitelství nebo jiná provozovna ve výše zmíněném smyslu jménem mateřského podniku v místě, kde má sídlo.
_____________________________________________________________________________