Podle první věty čl. 93 odst. 3 Smlouvy byla o tomto návrhu vyrozuměna Komise sdělením ze dne 22. dubna 1969. Další projekty spadající do téhož programu byly již oznámeny dříve (20. února 1969) nebo k jejich oznámení došlo v následujících měsících (9. června a 19. září 1969). V průběhu parlamentního řízení o přijetí tohoto návrhu byly dodatečné informace, týkající se zejména změn přijatých v druhém čtení, předloženy Komisi dne 20. června 1969 při mnohostranných konzultacích organizovaných Komisí. Bundestag a Bundesrat návrh schválily a ten se stal zákonem ze dne 18. srpna 1969 o investičních podporách (Investitionszulagegesetz, BGBl 1, 1211), který vstoupil v platnost dne 22. srpna 1969.
Úředníci Komise dokončili zprávu pro Komisi o souboru projektů oznámených od února do září 1969 až 18. prosince 1969. Komise usoudila, že navržený systém podpor není slučitelný se společným trhem a dne 13. ledna 1970 zahájila řízení podle čl. 93 odst. 2 Smlouvy.
Žalobce v původním řízení, dopravní podnik, který měl v plánu vybudovat skladiště, žádal po žalovaném v původním řízení potvrzení o hospodářském významu tohoto investičního projektu, nutné pro poskytnutí podpory. Jeho žádost byla zamítnuta a žalobce podal u Verwaltungsgericht ve Frankfurtu nad Mohanem žalobu na vydání tohoto zamítnutého potvrzení.
Tento soud usoudil, že daný spor vyvolává otázky výkladu práva Společenství a svým usnesením ze dne 19. března 1970 předložil tyto předběžné otázky:
a) Je třeba vykládat třetí větu čl. 93 odst. 3 v tom smyslu, že Komise je povinna přijmout konečné rozhodnutí za všech okolností, tudíž i tehdy, byl-li návrh vnitrostátního zákona shledán Komisí slučitelným s článkem 92 Smlouvy o EHS?
b) Pokud Komise nezahájí „neprodleně řízení“ podle druhé věty čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS poté, co byla informována členským státem podle první věty čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS, má to ten právní následek, že zákaz obsažený ve třetí větě čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS se neuplatní a režim podpor může být proveden?
c) Uplatní se zákaz daný tímto ustanovením i tehdy, když řízení podle druhé věty čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS přesto, že členský stát informoval Komisi včas, bylo zahájeno až po vstupu režimu podpor v platnost?
d) Je v případě záporné odpovědi na otázku b) a kladné odpovědi na otázku c) „konečné rozhodnutí“ podmínkou platnosti návrhu vnitrostátního zákona a musí být tento vnitrostátní zákon přijatý v rozporu s tímto ustanovením považován za neplatný nebo nepoužitelný do doby přijetí tohoto rozhodnutí?
e) Musí se pojem „členský stát“ obsažený ve třetí větě čl. 93 odst. 3 Smlouvy o EHS vykládat v tom smyslu, že nedodržení tohoto ustanovení porušuje přímá práva jednotlivců, nebo musí vnitrostátní soud, za okolností uvedených v otázce d), z úřední povinnosti při svém rozhodování přihlédnout k neplatnosti zákona?
Pokud jde o první otázku, přiklání se vnitrostátní soud ke kladné odpovědi, a to především s ohledem na požadavky právní jistoty a na zásadu, jež vyžaduje, aby každé řízení bylo zakončeno rozhodnutím.
U druhé otázky pochybuje Verwaltungsgericht, že mlčení či nečinnost Komise lze vykládat jako znamení jejího souhlasu. V takovém případě by členské státy měly vznést formální stížnost a zahájit řízení pro nečinnost v souladu s čl. 175 prvním a druhým pododstavcem. Jakékoli jiné řešení by vyžadovalo, aby členské státy vyložily pojem „neprodleně“, který by tak mohl mít v různých státech různý význam.
O třetí a čtvrté otázce se tento soud domnívá, že vnitrostátní zákonodárce, který nepočká na rozhodnutí Komise o navrženém opatření, riskuje, že jej bude muset zrušit nebo sledovat jeho rušení soudy, protože jinak by třetí věta čl. 93 odst. 3 neměla žádný faktický účinek. Podle předkládajícího soudu tak překážka tvořená třetí větou čl. 93 odst. 3, zejména tehdy, pokud je podpůrné opatření zavedeno zákonem, představuje pro tento zákon formální podmínku platnosti.
Pokud jde o poslední otázku, Verwaltungsgericht ve Frankfurtu nad Mohanem usuzuje, že i když nemá třetí věta čl. 93 odst. 3 přímý účinek, je vnitrostátní soud příslušný k tomu, aby konstatoval porušení Smlouvy a vyvodil z něj jako právní důsledek absolutní neplatnost, a to právě z toho důvodu, že toto ustanovení Společenství představuje svým charakterem formální podmínku platnosti vnitrostátních zákonů.
Předkládací usnesení ze dne 19. března 1973 došlo do kanceláře Soudního dvora dne 12. dubna 1973.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr, že není třeba zahajovat předběžné dokazování.
Komise, vláda Spolkové republiky Německa a vláda Velké Británie předložily svá písemná vyjádření.
Ústní vyjádření byla dne 10. října 1973 přednesena Komisí, kterou zastupoval zmocněnec pan Karpenstein, německou vládou, kterou zastupoval pan Seidel, Regierungsdirektor, a Spojeným královstvím, kterou zastupoval pan G. Slynn, Junior Counsel to the Treasury.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 7. listopadu 1973.
A – Vyjádření Komise
Komise uvádí, že v oblasti státních podpor rozlišuje Smlouva mezi existujícími podporami a novými podporami. Pokud již podpora byla poskytnuta, pak řízení zahájené Komisí podle čl. 93 odst. 2 nemůže samo o sobě ovlivnit vnitřní platnost dotčeného vnitrostátního předpisu. Totéž platí i pro rozhodnutí Soudního dvora podle článku 169 a 170 Smlouvy, že dotyčný stát nesplnil svou povinnost. Podle článku 171 Smlouvy je členský stát povinen přijmout opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora.
Pokud jde naopak o nové podpory, pak vzhledem k tomu, že zde nepůsobí požadavky právní jistoty a důvěry v právo, je postup podle čl. 93 odst. 3 náročnější. Členské státy zde mají dvojí povinnost: jednak včas informovat Komisi o navrhovaném podpůrném opatření tak, aby to Komisi umožnilo podat svá vyjádření, a jednak počkat s uváděním takových opatření v platnost až do okamžiku, kdy Komise vyjádří své stanovisko. Tato druhá povinnost vyvolává tyto otázky: odkdy existuje, jak dlouho trvá a jaké důsledky, pokud jde o platnost či použitelnost vnitrostátního podpůrného opatření, vyplývají z jejího porušení?
U první otázky zastává Komise názor, že povinnost zdržet se uvedení opatření v platnost nemůže záviset výhradně na tom, že Komise zahájí řízení podle čl. 93 odst. 2. Tato povinnost je již důsledkem povinnosti informovat Komisi, takže dotyčný členský stát je vázán omezující povinností již během lhůty na zkoumání vyhrazené Komisi. Poslední věta čl. 93 odst. 3 obsahuje pouze rozšíření této povinnosti.
Pokud jde o dobu trvání této omezující povinnosti, Komise uvádí, že se ve své praxi řídí názorem zastávaným většinou autorů, podle které tato povinnost existuje pouze během přiměřené lhůty na zkoumání poté, co byla Komise řádně informována. V návrhu nařízení předloženému Radě dne 18. dubna 1966 o použití článku 93, Komise navrhuje lhůtu, jejíž obvyklá délka činí 8 týdnů a která nikdy nepřekročí 16 týdnů, po jejímž uplynutí mohou členské státy, neobdrží-li výslovné rozhodnutí, přistoupit k uvedení podpůrných opatření v platnost.
Komise nicméně připouští, že vzhledem k tomu, že tento návrh Rada nepřijala, lze výše uvedené tezi vytknout, tak jak to učinil předkládající soud, nedostatek přesnosti, který je v rozporu se zásadou právní jistoty. Komise proto nevidí důvod k námitce proti tomu, aby její ustálená praxe podávat vyjádření i v případech, kdy soudí, že není třeba mít námitky proti předloženým projektům, byla vykládána tak, že zakládá právní povinnost. Taková povinnost by mohla být podpořena sankcí v podobě řízení pro nesplnění povinnosti. Sdělení tohoto druhu by nicméně nemuselo být v podobě formálního rozhodnutí ve smyslu článku 189; kromě toho by nemuselo mít za následek vyloučení dodatečné kontroly, tentokrát podle čl. 93 odst. 1 a 2. Komise na druhé straně připouští, že po uplynutí přiměřené lhůty omezující povinnost končí a není nutné čekat na rozhodnutí, které by mělo být vydáno až po této lhůtě. Třetí věta čl. 93 odst. 3 se vztahuje pouze na řízení uvedené v čl. 93 odst. 2.
Zákaz uvést navržené podpůrné opatření v platnost, který platí od okamžiku ohlášení, tak končí buď sdělením Komise konstatujícím, že projekt je slučitelný se společným trhem, nebo uplynutím přiměřené lhůty na zkoumání. Platnost zákazu se naopak prodlouží v případě, že před uplynutím lhůty na zkoumání je zahájeno řízení podle čl. 93 odst. 2. Konečně, pokud je toto řízení zahájeno až po uplynutí lhůty na zkoumání, je třeba jej chápat jako řízení proti již existující podpoře a má tedy účinek pouze pro budoucnost.
Pokud jde o důsledky porušení zákazu uvést navržené podpůrné opatření v platnost, Komise zdůrazňuje, že rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1964 (věc 6/64, Costa v. Enel, Recueil 1964, s. 1141) a ze dne 19. června 1973 (věc 77/72, Capolongo, dosud nezveřejněna) přiznaly poslední větě čl. 93 odst. 3 přímý účinek.
Tento přímý účinek však nelze omezit výhradně na případ, kdy Komise zahájila řízení podle druhé věty čl. 93 odst. 3. Přímý účinek musí být také spojen s omezující povinností během lhůty na zkoumání následující po oznámení projektu podpory. Porušení této povinnosti nemá nutně za následek neplatnost vnitrostátního opatření uvedeného v platnost. Postačí, když jej vnitrostátní soud prohlásí za nepoužitelné po dobu trvání omezující povinnosti.
Komise navrhuje odpovědět na otázky položené předkládajícím soudem takto: u první otázky Komise soudí, že je její povinností vyjádřit své hodnocení projektu podpory v každém případě. Tato povinnost, která však nevyžaduje vypracování formálního rozhodnutí, vychází spíše z obecných zásad právní jistoty než ze třetí věty čl. 93 odst. 3.
Odpověď na druhou otázku musí být kladná. Pokud Komise nezahájí v přiměřené lhůtě řízení podle druhé věty čl. 93 odst. 3, zákaz uvést opatření v platnost končí.
Komise poznamenává, že v projednávaném sporu považuje cíle zákona ze dne 18. srpna 1969 celkově za přijatelné. Zamýšlí jej pouze doplnit v několika bodech a omezit jeho působnost. Z toho důvodu oznámila spolkové vládě, že německou podporu regionálnímu hospodářství považuje za již existující podporu, z čehož plyne, že řízení zahájené dne 13. ledna 1970 není překážkou pro vstup tohoto zákona v platnost před vydáním konečného rozhodnutí.
Odpověď na třetí otázku závisí na okamžiku, kdy je řízení zahájeno. Zahájí-li se řízení v průběhu běžné lhůty, během níž platí omezení, dojde tím podle třetí věty čl. 93 odst. 3 k jejímu prodloužení. Po této lhůtě omezení končí a jednalo by se tudíž o řízení proti existující podpoře, které může mít pouze účinek ex nunc.
O páté otázce Komise soudí, že jak obecné omezení během lhůty na zkoumání, tak i prodloužené omezení stanovené třetí větou čl. 93 odst. 3, mají přímý účinek. Porušení této omezující povinnosti by však nemělo za následek neplatnost. Vnitrostátní soudy mohou opatření prohlásit za nepoužitelné do konečného rozhodnutí Komise.
B – Vyjádření vlády Velké Británie
Vláda Velké Británie se domnívá, že čl. 93 odst. 3 obsahuje restriktivní podmínku jen tehdy, pokud Komise, poté co byla včas informována, aby mohla podat svá vyjádření, sdělí, že považuje projekt za neslučitelný se společným trhem a pokud ihned zahájí řízení podle čl. 93 odst. 2.
Z uspořádání článku 93 vyplývá, že členské státy mohou uvádět v platnost a používat své existující režimy podpor volně dle vlastního uvážení, avšak s výhradou podmínky slučitelnosti se společným trhem uvedené v článku 92 a kontroly ze strany Komise předpokládané článkem 93 a zejména jeho odstavcem 2.
Pokud jde o kontrolu záměrů poskytnout nové podpory uvedenou v čl. 93 odst. 3, zdůrazňuje vláda Velké Británie především to, že neexistuje výslovná podmínka, že Komise musí svůj souhlas či schválení výslovně vyjádřit. Neexistence schválení netvoří překážku pro zavedení nebo změnu systému podpor. Na druhé straně neexistuje žádná povinnost Komise vyjádřit své hodnocení ve stádiu uvedeném v první větě čl. 93 odst. 3. Komise může zahájit řízení podle druhé věty čl. 93 odst. 3 jen tehdy, má-li za to, že dotyčný záměr není slučitelný se společným trhem. Třetí věta čl. 93 odst. 3 se vztahuje výhradně jen k výše uvedenému řízení podle čl. 93 odst. 2.
Jedinou povinností členských států tedy je ohlášení navrhovaných podpor a pozastavení těchto plánovaných opatření, pokud je Komise posoudí jako neslučitelné se společným trhem a neprodleně zahájí řízení podle čl. 93 odst. 2.
Vláda Velké Británie popírá tvrzení předkládajícího soudu, podle něhož z čl. 93 odst. 3 vyplývá, že Komise musí zahájit řízení nejenom tehdy, když je navrhovaná podpora shledána neslučitelnou, ale i tehdy, má-li být povolena jako slučitelná se Smlouvou. Pro členský stát by zdržení se provedení svých záměrů do doby vydání takového rozhodnutí znamenalo nežádoucí a nadbytečný zásah do svobody členského státu, který jej činí závislým na dobré vůli Komise. Možnost podání žaloby z důvodu porušení povinností ze strany Komise nijak nesnižuje neopodstatněnost takového omezení. V případě, kdy se rozhodnutí Komise vlivem složitosti předloženého projektu opožďuje, bylo by jen správné, aby členský stát mohl začít realizovat plánovaný projekt, který by však zůstával pod stálou kontrolou dle čl. 93 odst. 1 a 2.
I kdyby se na rozdíl od názoru vlády Velké Británie připustilo, že Komise musí podle čl. 93 odst. 3 učinit v každém případě konečné rozhodnutí, ze skutečnosti, že článek 93 neobsahuje obecný zákaz udělení podpory, vyplývá, že nečinnost Komise v průběhu přiměřené lhůty nebo před datem, kdy má být podpora provedena, představuje tichý souhlas či osvobození od povinnosti počkat na konečné rozhodnutí, jak je zřejmé ze stanoviska generálního advokáta Lagrangea k článku 102 ve věci Costa v. Enel (věc 6/64, Recueil 1964, str. 1185). Existence žaloby pro nesplnění povinnosti toto tvrzení nevyvrací.
Pokud jde o odpověď na první otázku, vláda Velké Británie soudí, že čl. 93 odst. 3 neobsahuje žádnou povinnost Komise dospět v každém případě ke konečnému rozhodnutí, i tehdy, kdy považuje daný projekt za slučitelný se společným trhem.
Podle názoru vlády Velké Británie je třeba na druhou otázku odpovědět kladně. Nečinnost Komise v průběhu přiměřené lhůty po příslušném vyrozumění činí zákaz obsažený v čl. 93 odst. 3 neúčinným. Jakákoli pozdější činnost Komise musí probíhat podle čl. 93 odst. 2.
Odpověď na třetí otázku je záporná, protože řízení zahájené Komisí po této lhůtě je opožděné.
Čtvrtá i pátá otázka jsou bezpředmětné, jsou-li odpovědi navrhované vládou Velké Británie na první, druhou a třetí otázku správné. Tato odpověď by tedy byla nadbytečná.
C – Vyjádření německé vlády
Po provedení analýzy všech ustanovení Smlouvy použitelných v oblasti podpor uvádí německá vláda, že zákaz obsažený v čl. 92 odst. 1 nedopadá na všechna podpůrná opatření, ale pouze na ta opatření, která ovlivňují obchod mezi členskými státy a narušují hospodářskou soutěž. Proto je tento zákaz určen pouze členským státům a nemá přímý účinek. Význam ochrany zájmů členských států je zřejmý i z pravomoci udělovat výjimky za výjimečných okolností přiznané Radě v čl. 93 odst. 2 třetím pododstavci.
Německá vláda je toho názoru, že na první otázku je třeba odpovědět záporně. Kontrola podpor se podle čl. 93 odst. 3 uskutečňuje pomocí dvojího řízení. Povinnost členského státu oznamovat záměry poskytnout podporu má Komisi umožnit vyjádření svého stanoviska buď v tom smyslu, že nemá námitky proti zavedení plánovaných opatření, nebo že vzhledem k určitým námitkám bylo zahájeno formální řízení. Posledně uvedené znamená, že se informační řízení nahrazuje řízením vyšetřovacím. V průběhu informačního řízení nelze přijímat žádné opatření vedoucí k provedení navržených podpor, protože první věta čl. 93 odst. 3 konkrétně uvádí, že ohlášení musí poskytnout Komisi čas k podání svých vyjádření. Bylo by tedy nelogické a v rozporu se systémem preventivní kontroly, aby členský stát mohl během první fáze přijímat opatření, která mu budou později zakázána v rámci vyšetřovacího řízení. Ani znění, ani účel čl. 93 odst. 3 nevyžadují vydání konečného rozhodnutí Komise v závěru informačního řízení. Vzhledem k tomu, že zákaz obsažený v článku 92 nemá přímý účinek, bylo by dostačující, aby Komise oznámila neformálním způsobem, že nemá proti navrhované podpoře námitky. I v případě, kdy Komise ukončí informační řízení zahájením řízení vyšetřovacího podle druhé věty čl. 93 odst. 3, by formální rozhodnutí nebylo nutné, protože případný opravný prostředek proti takovému rozhodnutí by byl neslučitelný s čistě informativním charakterem prvního řízení.
Tento výklad, který je potvrzen i praxí Komise, je v souladu s návrhem nařízení o provádění některých ustanovení článku 93, který Komise předložila Radě během roku 1966. Článek 1 totiž členským státům umožňuje uvést v platnost oznámený projekt, jakmile dá Komise na vědomí, a to buď výslovně nebo uplynutím určité lhůty, že nehodlá uplatnit žádné námitky.
Potřeby právní jistoty, na něž odkazuje předkládající soud při požadavku konečného rozhodnutí, by byly rovněž zajištěny, pokud jde o záležitosti týkající se pouze členských států a institucí, potvrzením o souladu nebo oznámením o zahájení formálního vyšetřování.
Pokud jde o důsledky nečinnosti Komise ve lhůtě nezbytné pro vydání vyjádření k oznámenému projektu podpor (druhá otázka), je německá vláda toho názoru, že omezení vycházející z první věty čl. 93 odst. 3 existuje pouze v průběhu určité lhůty, jež je různá podle konkrétního případu, a že po uplynutí této lhůty může být řádně ohlášený projekt podpor proveden. Ve svém návrhu nařízení o provádění některých ustanovení článku 93 počítala Komise se stejným řešením. Stejné stanovisko ostatně zastával i generální advokát Mayras ve věci 70/72 (Komise vs. Spolková republika Německo). Lhůta, v níž je Komise povinna oznámit své případné námitky, musí být v každém jednotlivém případě vyměřena s ohledem na naléhavost navrhované podpory i na informační potřeby Komise.
V případě, že Komise podá příznivé vyjádření, pak ji její případné pozdější pochybnosti opravňují pouze k zahájení řízení podle čl. 93 odst. 2, které nemá odkladný účinek. Jinak tomu není ani v případě, kdy Komise nechá uplynout lhůtu pro zkoumání. K odlišné situaci by došlo za předpokladu, že by řízení bylo zahájeno sice po lhůtě pro zkoumání, ale před uvedením plánovaných opatření v platnost. Takový případ však nebyl Soudnímu dvoru předložen k posouzení.
Pokud jde o odpověď na třetí otázku, je německá vláda toho názoru, že řízení zahájené proti systému podpor realizovanému až po uplynutí lhůty pro zkoumání může být založeno pouze na čl. 93 odst. 2 a že tedy může mít účinek jen do budoucna.
U čtvrté otázky německá vláda soudí, že porušení zákazu stanoveného poslední větou čl. 93 odst. 3 nemůže způsobovat absolutní neplatnost dotyčného vnitrostátního zákona, ale může jej učinit nepoužitelným, pokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí. Z odůvodnění Soudního dvora ve věci 34/67 (rozsudek ze dne 4. dubna 1968, Lück, Recueil 1968, s. 370) totiž vyplývá, že kde se jedná o předpisy Společenství s přímým účinkem, mohou vnitrostátní soudy přijímat opatření zaručující nadřazenost práva Společenství, aniž by nutně musely konstatovat absolutní neplatnost příslušného vnitrostátního zákona.
Dále, vnitrostátní právní norma, jejímž přijetím byl porušen zákaz vyjádřený v poslední větě čl. 93 odst. 3, není zbavena účinku trvale, ale závisí pouze na konečném rozhodnutí Komise o její slučitelnosti se společným trhem.
Na pátou otázku odpovídá německá vláda tak, že se plně ztotožňuje s rozsudkem Soudního dvora ze dne 15. července 1964 (věc 6/64, Costa v. Enel, Recueil 1964, s. 1162), podle kterého třetí věta čl. 93 odst. 3 přiznává přímá práva soukromým subjektům. Nepoužitelnost dotyčného zákona musí být zkoumána z úřední povinnosti, a to vzhledem k nadřazenosti práva Společenství.
Po této zprávě k jednání následovala ústní část řízení.
Tyto otázky se týkaly způsobů preventivní kontroly státních podpor a zejména účinků opožděného přijetí stanoviska Komise vůči projektům, které jí byly oznámeny, nebo opožděného zahájení řízení zjišťujícího jejich neslučitelnost se společným trhem nebo účinků opomenutí takového zásahu.
2 Článek 93 stanoví postup umožňující Komisi zjišťovat státní podpory, které jsou neslučitelné se společným trhem podle článku 92 Smlouvy a zajišťovat jejich zrušení nebo zabraňovat jejich vstupu v platnost.
Odstavec 1 tohoto článku, týkající se již existujících podpor, dává Komisi pravomoc k tomu, aby poté, co vyzvala zúčastněné strany k podání připomínek podle odstavce 2, mohla zavazovat dotyčné členské státy k jejich rušení či úpravám ve lhůtě, kterou sama stanoví.
Odstavec 3 zavádí preventivní kontrolu záměrů poskytnout novou podporu nebo upravit podporu již existující a stanoví, že „Komise musí být včas informována o záměrech poskytnout nebo upravit podpory, aby mohla podat svá vyjádření. Má-li za to, že takový záměr není s ohledem na článek 92 slučitelný se společným trhem, zahájí neprodleně řízení podle odstavce 2. Dotyčný členský stát neprovede zamýšlená opatření, dokud Komise v tomto řízení nepřijme konečné rozhodnutí.“
3 Ustanovením, že Komise musí být informována o záměrech poskytnout novou podporu nebo o upravit existující podporu „včas… aby mohla podat svá vyjádření“ zamýšleli autoři Smlouvy poskytnout tomuto orgánu dostatečnou dobu pro uvážení a zkoumání, aby si tak mohl udělat jasný názor o částečné nebo úplné shodě jemu oznámených projektů se Smlouvou.
Teprve když je schopna si vytvořit tento názor, je Komise povinna, pokud shledá záměr neslučitelný se společným trhem, zahájit neprodleně sporné řízení podle čl. 93 odst. 2 vyzváním členského státu, aby podal své připomínky.
4 Podle poslední věty článku 93 neprovede dotyčný členský stát zamýšlená opatření, dokud nebude v tomto řízení přijato konečné rozhodnutí.
Cíl sledovaný v čl. 93 odst. 3, tj. zabránit realizaci podpor, které jsou v rozporu se Smlouvou, předpokládá, že takový zákaz platí již po celou dobu trvání této předběžné etapy.
Tato etapa sice poskytne Komisi dostatek času, avšak Komise musí jednat urychleně a přihlížet k zájmům členských států na rychlé informování o pozici Komise v oblastech, kde může mít potřeba zásahu naléhavý charakter z důvodu účinku, který členské státy očekávají od navrhovaných podpůrných opatření.
Při neexistenci nařízení stanovujícího tuto lhůtu nemohou členské státy jednostranně ukončovat předběžnou etapu nutnou k tomu, aby Komise mohla plnit své poslání.
Činnost Komise však nelze považovat za náležitě pečlivou, pokud nedokáže přijmout stanovisko v přiměřené lhůtě.
Po této lhůtě sice členský stát může zahájit realizaci projektu, avšak požadavky právní jistoty vyžadují, aby o tom Komisi předběžně informoval.
Ze skutečnosti, že se Komise necítila být vázána povinností zahájit sporné vyšetřovací řízení v rámci výše zmíněné přiměřené lhůty, nelze vyvodit, že podpůrné opatření je v souladu se Smlouvou.
Podpora provedená bez vyjádření Komise po uplynutí lhůty nutné k jejímu předběžnému zkoumání bude tudíž jako existující podpora spadat pod ustanovení čl. 93 odst. 1 a 2.
Totéž ustanovení navíc předpokládá, že pokud Komise poté, co byla členským státem informována o záměru poskytnout nebo upravit podporu, nezahájí sporné řízení, může tento stát po uplynutí dostatečné lhůty pro předběžné zkoumání projektu poskytnout navrženou podporu pod podmínkou, že o tom Komisi předběžně informoval, a tato podpora pak bude patřit do režimu existujících podpor.
Vzhledem k těmto odpovědím na otázky a, b a c je otázka d bezpředmětná.
7 Poslední otázkou se zjišťuje, zda se pojem „členský stát“ obsažený v čl. 93 odst. 3 Smlouvy musí vykládat v tom smyslu, že jednotlivci mají přímé právo ve vztahu k tomuto ustanovení, nebo zda, přinejmenším, nezavazuje vnitrostátní soud, aby z úřední povinnosti bral v úvahu absolutní neplatnost zákona, kterým se poskytuje podpora přes zákaz provádění uvedený v čl. 93 odst. 3.
8 Jak již bylo konstatováno v rozsudku ze dne 15. července 1964 (věc 6/64, Recueil 1964, str. 1141), zákaz provádění uvedený v poslední větě čl. 93 odst. 3 má přímý účinek a vytváří práva ve prospěch jednotlivců, která musí vnitrostátní soudy chránit.
Bezprostředně použitelný charakter tohoto zákazu se vztahuje na celé období, pro které platí.
Přímý účinek zákazu se tak vztahuje na každou podporu, která byla provedena, aniž byla předtím oznámena, a v případě jejího oznámení platí po dobu předběžné etapy a pokud Komise zahájí sporné řízení, pak až do konečného rozhodnutí.
9 Pokud jde o druhou část této otázky, zatímco přímý účinek tohoto zákazu zavazuje vnitrostátní soudy k tomu, aby jej používaly, aniž by jej bylo možné vyloučit jakýmkoli druhem vnitrostátního právního předpisu, je na vnitřním právním řádu každého členského státu, aby určil právní postup vedoucí k tomuto výsledku.
SOUDNÍ DVŮR
o otázkách, které mu předložil Verwaltungsgericht ve Frankfurtu nad Mohanem svým usnesením ze dne 19. března 1973, rozhodl takto: 1) Ustanovení čl. 93 odst. 3 třetí věty Smlouvy se musí vykládat tak, že pokud Komise během předběžného zkoumání podpory, která jí byla oznámena, dospěje k závěru, že není třeba zahajovat sporné řízení, není povinna přijímat rozhodnutí ve smyslu článku 189.
2) Pokud Komise poté, co byla členským státem informována o záměru poskytnout nebo upravit podporu, nezahájí sporné řízení uvedené v čl. 93 odst. 2 vyzváním dotyčného členského státu, aby předložil své připomínky, může tento stát po uplynutí dostatečné lhůty pro předběžné zkoumání podpory udělit navrhovanou podporu pod podmínkou, že o tom Komisi předběžně informoval, a tato podpora pak bude patřit do režimu existujících podpor.
3) Přímý účinek zákazu pro dotyčný členský stát provést navrhovaná podpůrná opatření se vztahuje na každou podporu, která byla udělena, aniž byla předtím oznámena nebo v případě jejího oznámení byla udělena během předběžné etapy a pokud Komise zahájí sporné řízení, pak platí až do konečného rozhodnutí. Pokud jde o celé toto období, přiznává jednotlivcům práva, která musí vnitrostátní soudy chránit.
4) Zatímco přímý účinek poslední věty článku 93 zavazuje vnitrostátní soudy k tomu, aby toto ustanovení používaly, aniž by proti němu mohly namítat ustanovení jakékoli vnitrostátní právní normy, je na vnitřním právním řádu každého členského státu, aby určil právní postup vedoucí k tomuto výsledku.