Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61979J0129
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 27 MARCH 1980. MACARTHYS LTD V WENDY SMITH. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE COURT OF APPEAL IN LONDON. EQUAL PAY FOR MEN AND WOMEN. CASE 129-79.
Rozhodnutí ESD ze dne 27. března 1980
Věc 129/79
Macarthys Ltd. v Wendy Smith
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1980] ECR 1275 “Wendy Smith”
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1980 PAGES 1275
Předmět (klíčová slova):
Keywords		SOCIAL PROVISIONS;
Související předpisy:
Corresponding acts:		157E119
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Defrenne II
    - viz také Mary Marhy, věc 157/86, rozhodnutí z 4.2. 1988 [1988] ECR I-673
    - Jenkins, věc 96/80
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Miss Wendy Smith was employed by Macarthys Ltd. as a warehouse manageress at a weekly salary of 50. Her male predecessor, whose post she took up after an interval of four months, received a weekly salary of 60. Ms. Smith therefore brought an action before the Industrial Tribunal on the basis of the Equal Pay Act 1970. In the course of this action, the Court of Appeal stayed the proceedings, referring questions of interpretation of Article 119 of the Treaty and of EEC Council Directive of 10 February 1975 (75/117/EEC) to the European Court of Justice under Article 177 of the Treaty.
Slečna Wendy Smith byla zaměstnankyní společnosti Macarthys Ltd.. Pracovala jako manažerka skladu za týdenní mzdu 50 liber. Její předchůdce - muž -, na jehož místo nastoupila po čtyřměsíční přestávce, dostával týdenní mzdu 60 liber. Na základě ustanovení Zákona o stejném odměňování z r. 1970 se slečna Smith proto podala žalobu k průmyslovému tribunálu. V průběhu ř
í
zení došlo k jeho přerušení Odvolacím soudem, který předložil Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu článku 119 smlouvy ES a směrnice Rady EHS z 10. února 1975 (75/117/EHS) ve smyslu prejudiciálního řízení podle článku 177 Smlouvy.

Názor soudu a komentář:
Soudní dvůr ES omezil svou odpověď na výklad článku 119 Smlouvy, zejména na tři aspekty: rozdíl mezi přímou a zjevnou diskriminací a jejími skrytými formami, otázku důkazu a otázku obhajoby rozdílného zacházení. Soud potvrdil, svoje rozhodnutí ve věci
Defrenne II
, ve kterém prohlásil, že článek 119 je přímo aplikovatelný v situacích přímé a zjevné diskriminace. Specifikoval koncepci stejné mzdy, kterou v tomto rozhodnutí upravil, a vysvětlil požadavky, které podpoří předpoklad zjevné diskriminace.


Soud zopakoval závěry rozhodnutí ve věci
Defrenne II
, zejména že článek 119 Smlouvy “je přímo aplikovatelný a není tedy potřeba, aby Společenství nebo členské státy přijímaly podrobnější implementační opatření.” Znova však zdůraznil, že tato přímá aplikovatelnost se vztahuje pouze na formy “přímé a zjevné” diskriminace na rozdíl od jejích nepřímých a skrytých forem (viz
Defrenne II),
přičemž tento rozdíl dále specifikoval. Podle názoru Soudu je důvodem pro tento rozdíl je skutečnost, že přímou a zjevnou diskriminaci lez “identifikovat jedině s pomocí kritéria stejné odměny za stejnou práci, na kterou uvedený článek odkazuje”. Naopak nepřímé nebo skryté formy diskriminace vyžadují “srovnávací studie celých průmyslových odvětví”; v takových případech je prot
o nezbytné, aby národní a komunitární legislativa stanovila kritéria hodnocení (viz také
Jenkins
). Jinými slovy, zatímco přímou diskriminaci lze identifikovat na základě obecné koncepce stejné odměny ve smyslu článku 119, její nepřímé formy lze určit pouze na základě doplňujících ustanovení, které konkretizují koncepci nepřímé a skryté diskriminace. proto také přímá aplikovatelnost ve vztahu ke skrytým formám diskriminace není možná.


Otázkou, která se vztahuje k uvedenému požadavku specifikace koncepce diskriminace, je otázka, jak lze diskriminaci v daném případě prokázat. Co se týče důkazů, které jsou nutné pro prokázání přímé diskriminace, Soudu byla předložena otázka, zda zaměstnankyně musí prokázat, že její odměna byla nižší (a) než odměna, kterou by ob
d
ržela, kdyby byla mužem vykonávajícím stejnou práci, anebo (b) než odměna, kterou by obdržel muž zaměstnaný v období před tím, než byla zaměstnána tato žena, a který vykonával stejnou práci. Tento rozdíl byl v daném případě důležitý, protože slečna Smith
t
vrdila, že má nárok nejenom na stejnou odměnu jako její předchůdce, ale i na odměnu, kterou by za daných podmínek obdržel “hypotetický zaměstnanec - muž”.


Soud omezil použitelná srovnání na “paralely, které je možné vytyčit na základě konkrétních hodnocení skutečně vykonané práce zaměstnanci odlišného pohlaví na stejném místě nebo postu”. Srovnání vyplývající z alternativy (a), která je založena na koncepci “hypotetického pracovníka - muže” je podle mínění Soudu “třeba klasifikovat jako nepřímá a skrytá d
i
skriminace, jejíž identifikace (....) zahrnuje srovnávací studie (...) a proto předpokládá vypracování kritérií hodnocení národními a komunitárními zákonodárci”. Takové hodnocení není vhodné pro určení diskriminace v rámci přímé aplikace článku 119.

Soud
však ve vztahu k alternativě (b) výše jasně stanovil, že pro určení zda došlo k diskriminaci není nutné, aby zaměstnanec odkazoval na paralelu muže zaměstnaného na stejném místě
ve stejný čas.
Koncepce přímé diskriminace pouze vyžaduje, aby zaměstnanec prokázal rozdíl v zacházení mezi zaměstnancem mužem a zaměstnancem - ženou. “Rozsah koncepce, který je zcela kvalitativního charakteru, neboť se zabývá výlučně charakterem dotčených služeb, nesmí být omezován požadavkem časového souběhu”.

Nakonec se Soud ve
svém rozhodnutí zabýval otázkou, jakým způsobem lze zdůvodnit rozdílné zacházení s muži a ženami. V dané věci nebylo možné vyloučit, že rozdíl v zacházení se slečnou Smithovou a jejím předchůdcem vycházel z objektivních a nediskriminujících faktorů. Soud
s
e dále nezabýval faktory, na základě kterých je možné odůvodnit rozdílné zacházení s muži a ženami. Pouze uznal, že odůvodnění “faktory, jež nejsou spojeny s žádnou diskriminací na základě pohlaví” může dát pouze zaměstnavatel. Avšak otázku, zda takové dů
v
ody v dané věci existovaly, Soud ponechal na rozhodnutí národnímu soudu nebo tribunálu.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 119 OF THE EEC TREATY APPLIES DIRECTLY, AND WITHOUT THE NEED FOR MORE DETAILED IMPLEMENTING MEASURES ON THE PART OF THE COMMUNITY OR THE MEMBER STATES, TO ALL FORMS OF DIRECT AND OVERT DISCRIMINATION WHICH MAY BE IDENTIFIED SOLELY WITH THE AID OF THE CRITERIA OF EQUAL WORK AND EQUAL PAY REFERRED TO BY THE ARTICLE IN QUESTION. CASES WHERE MEN AND WOMEN RECEIVE UNEQUAL PAY FOR EQUAL WORK CARRIED OUT IN THE SAME ESTABLISHMENT OR SERVICE ARE AMONG THE FORMS OF DISCRIMINATION WHICH MAY BE THUS JUDICIALLY IDENTIFIED. IN SUCH A SITUATION THE DECISIVE TEST LIES IN ESTABLISHING WHETHER THERE IS A DIFFERENCE IN TREATMENT BETWEEN A MAN AND A WOMAN PERFORMING'' EQUAL WORK'' WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 119. THAT CONCEPT IS ENTIRELY QUALITATIVE IN CHARACTER IN THAT IT IS EXCLUSIVELY CONCERNED WITH THE NATURE OF THE SERVICES IN QUESTION. ITS SCOPE MAY NOT THEREFORE BE RESTRICTED BY ITS BEING CONFINED TO SITUATIONS IN WHICH MEN AND WOMEN ARE CONTEMPORANEOUSLY DOING EQUAL WORK FOR THE SAME
EMPLOYER. IT CANNOT, HOWEVER, BE RULED OUT THAT A DIFFERENCE IN PAY BETWEEN TWO WORKERS OCCUPYING THE SAME POST BUT AT DIFFERENT PERIODS IN TIME MAY BE EXPLAINED BY THE OPERATION OF FACTORS WHICH ARE UNCONNECTED WITH ANY DISCRIMINATION ON GROUNDS OF SEX. THAT IS A QUESTION OF FACT WHICH IT IS FOR THE COURT OR TRIBUNAL TO DECIDE.

2. IN CASES OF ACTUAL DISCRIMINATION FALLING WITHIN THE SCOPE OF THE DIRECT APPLICATION OF ARTICLE 119 COMPARISONS ARE CONFINED TO PARALLELS WHICH MAY BE DRAWN ON THE BASIS OF CONCRETE APPRAISALS OF THE WORK ACTUALLY PERFORMED BY EMPLOYEES OF DIFFERENT SEX WITHIN THE SAME ESTABLISHMENT OR SERVICE. THE PRINCIPLE OF EQUAL PAY ENSHRINED IN ARTICLE 119 THEREFORE APPLIES TO THE CASE WHERE IT IS ESTABLISHED THAT, HAVING REGARD TO THE NATURE OF HER SERVICES, A WOMAN HAS RECEIVED LESS PAY THAN A MAN WHO WAS EMPLOYED PRIOR TO THE WOMAN' S PERIOD OF EMPLOYMENT AND WHO DID EQUAL WORK FOR THE EMPLOYER.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):