Odkaz: Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 1979, Ireks-Arkady GmbH proti Radě a Komisi Evropských společenství, věc 238/78, Recueil 1979.
Klíčová slova:
Předmět: Postup podle článku 178 a čl. 215 druhého pododstavce Smlouvy
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti věci, průběh soudního řízení, návrhy, důvody a argumenty účastníků mohou být shrnuty takto:
I – Skutkový stav a průběh řízení
1. V rozsudku ze dne 19. října 1977 ve spojených věcech 117/76 a 16/77, Ruckdeschel & Co a Hans-Lagerhaus Ströh & Co v. Hauptzollamt Hamburg St. Annen a Diamalt AG v. Hauptzollamt Itzehoe, Recueil 1977, s. 1753 (dále jen „rozsudek ze dne 19. října 1977“) rozhodl Soudní dvůr, že:
1) Ustanovení článku 11 nařízení Rady č. 120/67 ze dne 13. června 1967, ve znění platném od 1. srpna 1974 po změně zavedené článkem 5 nařízení Rady č. 1125/74 ze dne 29. dubna 1974 a převzaté následujícími nařízeními jsou neslučitelná se zásadou rovného zacházení, jelikož obsahují rozdílné zacházení u quellmehl (derivát škrobu) a želírovacího škrobu, co se týče produkčních náhrad pro kukuřici použitou při výrobě těchto dvou výrobků;
2) příslušným orgánům v oblasti společné zemědělské politiky přísluší přijmout opatření nezbytná k nápravě této neslučitelnosti.
2. Nařízením č. 1125/78 ze dne 22. května 1978, kterým se mění nařízení č. 2727/75 o společné organizaci trhu s obilovinami (Úř. věst. č. L 142, 30. 5. 1978, s. 21) a nařízením č. 1127/78 ze dne 22. května 1978, kterým se mění č. 2742/75 o produkčních náhradách v odvětví obilovin a rýže (Úř. věst. č. L 142, 30. 5. 1978, s. 24) zavedla Rada znovu až do konce hospodářského roku 1978 – 1979 režim produkčních náhrad pro kukuřici a pšenici obecnou používaných pro výrobu škrobové moučky určené pro výrobu chleba. Hlavními prvky této právní úpravy jsou:
– rovné zacházení pro zpracování kukuřice i pšenice obecné ať již na quellmehl, nebo na želírovací škrob; – na požádání zúčastněných subjektů jsou náhrady poskytovány zpětně od 19. října 1977, od data výše uvedeného rozsudku Soudního dvora.
Prováděcí pravidla těchto ustanovení byla stanovena v nařízení Komise č. 1570/78 ze dne 4. července 1978, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 2742/75, pokud jde o produkční náhrady pro škrob a zrušující nařízení č. 2026/75 (Úř. věst. č. L 185, 7. 7. 1978, s. 22).
Ustanovení článku 2 nařízení č. 1570/78 zní:
„Produkční náhrady uvedené v článcích 1 a 4 nařízení č. 2742/75 se vyplácejí:
a) výrobci škrobu a škrobové moučky určené na výrobu chleba a vyrobené z pšenice nebo kukuřice;...“
Ustanovení článku 4 tohoto nařízení stanoví toto:
„Za kukuřici zpracovanou na krupici a krupičku, zlomkovou rýži a pšenici nebo kukuřici zpracovanou na škrobovou moučku ode dne 19. října 1977 do dne vstupu v platnost tohoto nařízení a použitou v pivovarnictví nebo pekařství se vyplácí produkční náhrady, pokud žadatel prokáže, že kukuřice a pšenice byly zpracovány v průběhu této doby a přiloží k žádosti o náhradu důkaz o prodeji kukuřičné mouky a krupice, quellmehl nebo zlomkové rýže pivovaru nebo pekařství a uvede podrobné údaje o množství a místě určení uvedené v čl. 3 odst. 4.“
3. Projednávaná žaloba podaná dne 30. října 1978 má zejména za cíl uložit Evropskému hospodářskému společenství náhradu škody způsobené žalobci a vyplývající ze skutečnosti, že nebyla poskytnuta produkční náhrada pro prodej quellmehl uskutečněný Albertem Ruckdeschelem & Co, Kulmbach, žalobcem v původním řízení ve výše uvedené věci 117/76 v období mezi 1. srpnem 1974 a 19. říjnem 1977. Albert Ruckdeschel, který je součástí stejné skupiny jako žalobce, postoupil žalobci práva, kterých se nyní dovolává u Soudního dvora.
Žalobce uvádí, že uvedený quellmehl je zpravidla zpracováván tak, že se přidá s jinými látkami do různých zvláštních přípravků na vaření a pak je prodáván prostřednictvím velkoobchodu průmyslovým nebo malým pekárnám, které používají varná činidla získaná z quellmehl pro výrobu chleba a jiných pekařských výrobků. Část quellmehl se také posílá průmyslovým nebo živnostenským pekárnám, aniž by byl s jinými látkami smíchán.
4. Žádost o náhradu škody po zrušení produkčních náhrad pro quellmehl je také hlavním problémem spojených věcí 261/78 a 262/78, Interquell Stärke-Chemie a Diamalt AG v. Rada a Komise.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování. Soudní dvůr však požádal účastníky o odpovědi na některé otázky.
II – Návrhová žádání účastníků řízení
1. Žalobce navrhuje, po změně svého stanoviska v replice, aby Soudní dvůr rozhodl:
– uložit žalovanému vyplatit žalobci částku 1 306 968,01 DM zvýšenou o úroky se sazbou 6 % od 1. prosince 1977; – uložit žalovanému zmocnit a přinutit Spolkovou republiku Německo, aby mu zaplatila, jakožto plnění povinnosti náhrady škody Společenstvím, jménem Společenství částku rovnající se produkční náhradě pro kukuřici, pšenici obecnou a pšeničnou mouku pro množství, které Albert Ruckdeschel & Co, Kulmbach zpracoval, což může být dokázáno, v quellmehl pro potravinové účely ve střediscích výroby v Kulmbachu, Hamburku a Bottropu v období od 1. srpna 1974 do 18. října 1977, a to do stejné výše jako byla částka produkční náhrady stanovená a vyplacená pro zpracování kukuřice nebo pšenice na škrob ve stejném období, navýšená o úroky se sazbou 6 % od 1. prosince 1977; – uložit žalovanému náhradu nákladů řízení.
2. Rada žádá Soudní dvůr, aby zamítl žalobu jako nepřípustnou, nebo ji zamítl jako neodůvodněnou a uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
3. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
III – Důvody a argumenty účastníků řízení
A – K přípustnosti
1. Hlavní návrh žalobce
a) Komise podotýká, že žalobce nemůže vyvolat přijetí nařízení, která by mu poskytovala právo na vyplacení požadovaných náhrad, podáním žaloby podle článků 173 a 175 Smlouvy, což podle ní svědčí proti přípustnosti žaloby o náhradu škody, která má stejný cíl.
Žalobce odpovídá, že tento cíl nesleduje: uplatňuje pouze individuální právo na náhradu škody z důvodu porušení zásady rovného zacházení, neboť orgány Společenství takovéto nařízení nepřijaly od počátku. Otázka, zda má žalobce právo na tuto náhradu škody, je otázkou týkající se opodstatněnosti a nikoli přípustnosti žaloby.
V duplice Komise zkoumá kritéria týkající se přípustnosti a opodstatněnosti žaloby v rámci jedné zprávy. Vyjádření Komise k této otázce jsou shrnuta v bodě III B.
b) Komise mimo to uvádí, že nevyloučí-li se postoupení práva na náhradu vůči orgánům Společenství, tak je třeba alespoň vyloučit jednání před soudy. Komise ponechává řešení o rozhodnutí o této otázce na úvaze Soudního dvora.
Komise zdůrazňuje, že pokud by se jednalo pouze o projednávanou věc, neměla by nic proti tomu, aby se žalobce domáhal práva, které mu bylo postoupeno. Podle ní však postoupení práv na náhradu škody, kterých se lze domáhat na Společenství, je zásadním problémem. Výhrady Komise jsou vyvolány těmito úvahami: takové postoupení není uznáváno v právních systémech všech členských států; nelze vyloučit možnost zneužití takovéhoto přenesení; právo Společenství nepamatuje na postoupení a neobsahuje tedy v tomto smyslu žádné ustanovení; na druhou stranu se nelze dovolávat vnitrostátních právních řádů, protože jsou příliš rozdílné.
Podle žalobce neexistuje žádný vážný důvod pro zpochybnění platnosti postoupení peněžité pohledávky, ať je její základ jakýkoli, pokud se nejedná o zcela osobní pohledávku, která je svou povahou nepřenosná.
c) V duplice Rada uvádí, že žalobce v replice chce nejspíše získat vyplacení náhrad, které mu, jak se domnívá, náleží podle rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 1977. Pokud je hlavním návrhem žalobce skutečně žaloba o vyplacení náhrad, ptá se Rada, zda tato nepodléhá spíše vnitrostátnímu soudu, neboť v tomto případě by Soudní dvůr musel tento hlavní návrh prohlásit za nepřípustný, tím spíše, že pokud se odvolává na obecné zásady práv členských států evokované článkem 215 Smlouvy, musí mít uvedená žaloba za cíl náhradu škody a nikoli vyplacení požadované dlužné částky.
2. Podpůrný návrh žalobce
Rada poznamenává, že poskytnout požadované náhrady pouze žalobci by bylo neslučitelné se zásadou rovného zacházení s danými výrobci, neboť rozhodnutí tak, jak ho požaduje žalobce, by se mělo použít na všechny zúčastněné osoby. To, čeho má žalobce dosáhnout, by ve skutečnosti byl obecně závazný akt. Podle Rady jednotlivec nemá právo požadovat, aby orgány Společenství přijímaly takovéto akty, neboť tato část návrhu by byla nepřípustná v souladu s judikaturou Soudního dvora podle článku 175 Smlouvy: rozsudek ze dne 15. ledna 1974 ve věci 134/73 Holtz & Willemsen GmbH v. Rada (Recueil 1974, s. 1, 5. odstavec tohoto rozhodnutí). Rada dodává, že se nezdá být přijatelné, aby jednotlivec mohl získat prostřednictvím článku 215 Smlouvy to, co mu bylo odepřeno v rámci článku 175.
Komise zdůrazňuje, že tímto návrhem by žalobce chtěl získat náhradu „ naturální náhradou“. Podle Komise německé právo, stejně jako práva většiny ostatních členských států, v žalobách o náhradu škody podaných proti veřejným orgánům vylučuje tuto cestu. V každém případě je návrh podle Komise nepřípustný ještě z jiných důvodů: pokud by měl znamenat, že žalobce usiluje tímto způsobem o přijetí některých nařízení, byl by nepřípustný podle čl. 175 prvního a třetího pododstavce Smlouvy, protože by se nejednalo o akty určené žalobci; vždyť žaloba nepřípustná podle článku 175 se nemůže stát přípustnou článkem 215.
Pokud by měl návrh za cíl přijetí rozhodnutí zvýhodňujícího zejména žalobce, žaloba by byla stejně tak nepřípustná podle čl. 175 třetího pododstavce Smlouvy, neboť žalobce hledá rozhodnutí určené nikoli jemu, ale Spolkové republice Německo.
Žalobce vysvětluje, že jeho podpůrný návrh má za cíl pouze ušetřit Soudnímu dvoru práci s ověřováním, zda Albert Ruckdeschel & Co skutečně ve sporném období vyráběl a prodával quellmehl nebo případně z něj odvozená činidla na vaření pro potravinářské účely. Žalobce dodává, že neponechá podpůrný návrh v rámci ústního řízení, pokud Rada a Komise ponechají tvrzení žalobce k tomuto bodu bez repliky.
3. Rada nakonec tvrdí, že v rozsahu, v jakém je žaloba založena na diskriminaci vyplývající z nařízení Komise č. 1570/78, je proti Radě nepřípustná v souladu s judikaturou Soudního dvora: rozsudek ze dne 13. listopadu 1973 ve spojených věcech 63 až 69/72, Werhahn Hansamühle a ostatní v. Rada (Recueil 1973, s. 1229, 7. odstavec rozhodnutí).
Žalobce odpovídá, že nezakládá svou žalobu ani na nařízení č. 1125/78, ani na nařízení č. 1570/78, ale jak se vyjádřil Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku ze dne 19. října 1977, na skutečnosti, že:
„Ustanovení článku 11 nařízení Rady č. 120/67 ... jsou neslučitelná se zásadou rovného zacházení v rozsahu, v jakém obsahují rozdílné zacházení u quellmehl a škrobu ...“
Rada a Komise mají stejnou odpovědnost za právní akty, na kterých žalobce zakládá svou žalobu.
Rada v duplice uvádí, že pokud si žalobce stěžuje na to, že orgány opomenuly zpětně zavést náhradu od 1. srpna 1974, měl by říci, vzhledem k tomu, že jeho žaloba je založena na článku 215 Smlouvy, že jelikož byla činnost prováděna až od 19. října 1977, daná nařízení porušila zjevně a závažně právní normu nadřazeného práva, která ho chrání.
B – K věci samé
1. Žalobce tvrdí, že přijetím článku 4 nařízení č. 1570/78 omezily orgány Společenství svou diskreční pravomoc, jakým způsobem odstranit, i zpětně, diskriminaci co se týče quellmehl. Podle jeho názoru zásada rovného zacházení velí stejným způsobem odstranit diskriminaci pro období od 1. srpna 1974 do 19. října 1977. Ustanovení článku 4 nařízení č. 1570/78 porušuje tedy zásadu rovného zacházení v rozsahu, ve kterém nestanoví produkční náhrady u quellmehl pro posledně uvedené období.
Žalobce dochází k závěru, že v tomto rozsahu mají orgány Společenství povinnost nahradit způsobenou škodu.
Žalobce dále uvádí, že jak vyplývá nejen ze skutečností předcházejících diskriminaci, ale také z řízení ve věcech 117/76 a 16/77, Ruckdeschel, uspořádání a cíl přijatých nařízení ukazuje, že záměrem bylo vyloučit produkční náhradu pouze pro quellmehl určený pro účely výživy skotu. Žalobce je přesvědčen, že čl. 2 písm. a) a článek 4 nařízení č. 1570/78 musí být vykládány v závislosti tohoto uspořádání a tohoto cíle. Dodává, že je třeba vzít v úvahu zejména skutečnost, že produkční náhrada u výroby želírovacího škrobu z obilí nebo kukuřice je udělována, i když tento škrob není používán pro potravinářské účely.
Žalobce dodává, že z důvodu konkurenceschopnosti co se týče kukuřičného a pšeničného škrobu ani on, ani Albert Ruckdeschel & Co nezvýšili prodejní ceny z důvodu zrušení produkčních náhrad.
Nakonec žalobce uvádí, že kvůli tomu, aby ušetřil Soudní dvůr dokazování, a pro urychlení řízení, předložil podpůrný návrh, což umožňuje bez dokazování rozhodnout samotnou otázku zásady, tj. otázku, zda Společenství musí poskytnout produkční náhradu pro kukuřici a pšenici určené pro výrobu quellmehl pro potravinářské účely také za období do 19. října 1977.
2. Rada zdůrazňuje, že žalobce předpokládá, že nařízení č. 1125 a 1127/78 jsou nejen neplatná, ale obsahují také závažné porušení nadřazené právní normy, která chrání jednotlivce.
Připomíná, že se jedná o opatření zahrnující hospodářskou volbu, a tudíž nesoucí s sebou, podle ustálené judikatury Soudního dvora, široký prostor pro uvážení ze strany orgánů Společenství.
Rada dále uvádí, že Soudní dvůr nechal v rozsudku ze dne 19. října 1977 otevřenou volbu mezi znovuzavedením náhrady pro quellmehl a zrušením náhrady pro želírovací škrob. Rada dodává, že pokud by byla vybrána druhá možnost, mohla by být obnovena rovnost mezi dvěma výrobky od 1. srpna 1974, aniž by byla nezbytná náhrada již vyplacených náhrad výrobcům želírovacího škrobu. Domnívá se skutečně, že existují přesvědčivé důvody právní jistoty, které svědčí pro nenahrazování již vyplacených náhrad, je-li právo na tyto náhrady zpětně zrušeno, aby se napravilo pochybení správy. Zdůrazňuje, že rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1978 ve věci 54/77, Herpels v. Komise (Recueil 1978, s. 585, 38. odstavec) potvrzuje toto stanovisko. Tedy v případě, že bude náhrada na želírovací škrob odstraněna s účinností od 1. srpna 1974, žalobce nebude moci podle Rady požadovat jakoukoli náhradu na svůj výrobek. Pokud vycházíme z tohoto hlediska, podle Rady se jeví složité připustit, že nebylo dovoleno, při výběru mnohem příznivějšího řešení pro dané výrobce, omezit nařízení v čase, jak to bylo učiněno v projednávaném případě. Rada dále uvádí, že Soudní dvůr v rozsudku neuložil orgánům přijmout opatření se zpětným účinkem; připomíná, že návrhy Komise nepředpokládaly zpětnou účinnost.
Rada dochází k závěru, že výše uvedená nařízení nijak nepřekračují prostor pro uvážení, který v projednávaném případě má, a následkem toho jsou platná, takže nemohou být závažným porušením nadřazené právní normy, která chrání jednotlivce.
Rada se ptá, na základě předpokladu, podle kterého žalobce skutečně nezvýšil prodejní ceny, aby vyvážil zrušení náhrad, zda opravdu existovaly přesvědčivé důvody, které mu v tom bránily.
V této souvislosti připomíná, že z vyjádření žalovaného v původním řízení v rozsudku ze dne 19. října 1977 vyplývá, že v situaci volné hospodářské soutěže, mimo veškeré náhrady, je quellmehl, pokud jde o jeho výrobní náklady, levnější než želírovací škrob; ostatně, zatímco želírovací škrob se nabízel za 85 DM za metrický cent, quellmehl, z důvodu zrušení náhrad, měl být prodáván za 100 DM. Při těchto cenách získáme, podle Rady, z důvodu náhrady na želírovací škrob, konkurenční výhodu v řádu 8,6 % z prodejní ceny quellmehl. Pokud se vezme v úvahu zvýšení cen surovin v průběhu období zrušení náhrad, zvýšení v řádu 30 % základní ceny, zdá se Radě nepravděpodobné, že žalobce neměl možnost promítnout do svých prodejních cen výhodu 8,6 %, která při zvýšení cen obou výrobků o 30 % dosahuje 6,3 %. V této souvislosti Rada zdůrazňuje, že zdražení surovin se týká také výrobců želírovacího škrobu.
Rada dochází k závěru, že zrušení náhrad nepřekročilo rozsah hospodářských rizik, které jsou součástí činností žalobce, a že jistě nemohlo ohrozit výnosnost jeho podniku.
Rada nakonec uvádí, že kvůli nedostatku údajů nezbytných k posouzení výrobní ceny quellmehl vyráběné žalobcem, jeho prodejní ceny, zvýšení konkurence želírovacího škrobu z důvodu prospěchu z náhrad nemůže v tomto stadiu řízení důkladněji zaujmout stanovisko k existenci škody způsobené žalobci. Ostatně, pochybuje v tomto bodě o přípustnosti žaloby s přihlédnutím k čl. 38 odst. 1 jednacího řádu.
3. Komise uvádí, že žalobce nepožaduje náhradu vzniklé škody, ale vyplacení produkčních náhrad. Připomíná, že podle rozsudku Soudního dvora ze dne 15. června 1976 ve věci 74/74, CNTA v. Komise (Recueil 1976, s. 797) musí být považovány za škodu, za kterou přísluší náhrada v rámci žaloby o náhradu škody, nikoli neposkytnuté dávky, ale pouze majetkové ztráty vzniklé z důvodu neposkytnutí dávek. To je v souladu s pojmem škody, který existuje ve většině vnitrostátních právních řádů.
Komise dodává, že žalobce nepředložil sebemenší informaci o rozsahu škody, která mu vznikla. Vzhledem k tomu, že množství quellmehl prodané žalobcem v tomto období je zřejmě stejné jako množství prodané v předcházejících obdobích, nedomnívá se Komise, že by žalobce mohl prokázat existenci škody.
Komise kromě toho také uvádí, že žalobce nesplňuje ani ostatní podmínky, jimiž se řídí odpovědnost Společenství za normativní akt, jak byly stanoveny rozsudkem Soudního dvora ze dne 25. května 1978 ve spojených věcech 83 a 94/76, 4, 15 a 40/77, HNL a ostatní v. Rada a Komise (Recueil 1978, s. 1209).
V této souvislosti Komise připouští, že zásada rovného zacházení je nadřazenou právní normou práva, které chrání jednotlivce. Dodává však, že porušení této zásady mohou vést k právu na náhradu škody, pouze pokud jsou v souladu s právními zásadami společnými členským státům, a neznamenají povinnost napravit účinky tohoto porušování nezávisle na povinnosti nahradit škodu.
Podle Komise poskytuje rozsudek Soudního dvora ze dne 19. října 1977 údaje na podporu jejího tvrzení: v okamžiku vydání tohoto rozsudku nebylo pochyb, že z důvodu nabytých práv a ochrany legitimního očekávání nemohou být náhrady udělené výrobcům škrobu odstraněny se zpětným účinkem; z tohoto důvodu Soudní dvůr, pokud sdílel stanovisko žalobce, mohl velmi dobře říci, pokud jde o uplynulé období, že výrobci quellmehl měli právo na stejnou náhradu, jako byla náhrada poskytnutá pro škrob; avšak Soudní dvůr prohlásil, že existuje několik možností náhrad pro „případně způsobenou škodu dotyčným osobám“. Orgánům Společenství tedy přísluší, aby vybraly z těchto možností.
Podle názoru Komise z toho všeho pro tento případ vyplývá toto: je nezpochybnitelné, podle rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 1977, že orgány zrušením produkční náhrady pro quellmehl od 1. srpna 1974 porušily zásadu rovného zacházení vůči žalobci; od tohoto data mohl mít žalobce, pokud by byly splněny ostatní právní podmínky, nárok na náhradu škody od orgánů Společenství; toto případné právo na náhradu škody však neobsahuje na první pohled pozdější udělení neproplacené náhrady, protože tato je předmětem dávek a nemůže být považována za škodu; žalobce se snaží obejít tuto pro něj nepříznivou právní situaci tím, že tvrdí, že podle rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 1977 musely orgány v každém případě, podle zásady rovného zacházení, znovu zavést náhradu pro quellmehl se zpětnou účinností od 1. srpna 1974; z tohoto důvodu požaduje žalobce náhradu škody; to však je podle Komise mylné, neboť orgány Společenství měly vůči žalobci v souladu s výše uvedeným rozsudkem Soudního dvora pouze případnou povinnost náhrady škody podle zásad článku 215 Smlouvy.
Podle Komise však neexistovala povinnost znovu zavést se zpětným účinkem od 19. října 1977 produkční náhradu pro quellmehl. Omezení diskreční moci nevyplývá podle Komise ze skutečnosti, že Rada – v rozporu s tvrzeními Komise – přece jen stanovila omezenou zpětnou účinnost, neboť Rada měla důvody k rozlišení mezi obdobím předcházejícím a následujícím po rozsudku Soudního dvora.
Ostatně Komise se nedomnívá, že by omezila svou diskreční pravomoc, neboť nestanovila předpisy se zpětnou účinností.
Komise dodává, že žalobce se nemůže spoléhat na zásadu rovného zacházení, pokud jde o omezení diskreční pravomoci. Podle Komise znamená tato zásada pouze to, že ve stejné situaci nemůže být s jednou osobou zacházeno jinak než s druhou; naopak nezakazuje zacházet se stejnou osobou nebo stejnou skupinou osob určitým způsobem v prvním případě a jiným způsobem v druhém případě.
Komise mimoto uvádí, že v žádném případě Společenství neporušilo zjevně a závažně omezení, která jsou uložena k výkonu jeho pravomoci: zrušení náhrad bylo důsledkem praktických úvah a nebylo svévolné.
Stejně tak, poté, co Soudní dvůr vydal rozsudek ze dne 19. října 1977, nelze podle Komise hovořit o zjevném a závažném zneužití pravomoci z její strany: existují důležité zásadní úvahy, které jsou namířeny proti právu na zpětné udělení náhrad; ostatně, rozsudek Soudního dvora neukládá orgánům Společenství žádnou povinnost udělit toto právo.
Komise nakonec uvádí, že po zrušení náhrad podniky zjevně neměly žádné velké obtíže s udržením objemu prodeje quellmehl na původní úrovni. Opatření přijatá Společenstvím neměla tedy v žádném případě pro žalobce takové účinky, aby byla nevyhnutelně založena odpovědnost Společenství z důvodu závažnosti jeho zásahu.
4. Žalobce v replice uvádí, že skutkové okolnosti na základě spojených věcí 83 a 94/76, 4, 15 a 40/77, HNL, jsou zásadně odlišné od projednávaného případu: v projednávaném případě se jedná o porušení nikoli zásady proporcionality, ale pouze zásady rovného zacházení, porušení, které s sebou pro soutěžní subjekty stejného hospodářského odvětví neslo nerovnost v zacházení; ve věcech HNL bylo se všemi soutěžiteli stejného hospodářského odvětví zacházeno stejným způsobem. Podle žalobce se skutkový stav této věci liší od skutkového stavu věcí HNL v tom, že v tomto případě orgány Společenství obecně a závažně překročily meze své pravomoci: věděly, že quellmehl a želírovací škrob jsou vzájemně zaměnitelné a vzájemně si konkurují.
Žalobce mimoto uvádí, že lze srovnávat skutkový stav této věci se skutkovým stavem věci 74/74, CNTA – která se týká zrušení peněžitých vyrovnávacích částek – pouze pokud by orgány náhle zrušily produkční náhrady najednou pro quellmehl i želírovací škrob. Jelikož se v tomto případě nejedná, jako ve věci CNTA, o porušení zásady ochrany legitimního očekávání, ale o rovné zacházení, měli výrobci quellmehl podle žalobce právo využívat produkční náhrady stejně tak dlouho, jako jejich konkurenti.
Žalobce se domnívá, že závěry Rady a Komise, podle kterých chtěl Soudní dvůr rozsudkem ze dne 19. října 1977 vyloučit náhradu škody na částku odpovídající náhradě, jsou mylné. Podle něho tento rozsudek konstatuje také co se týče minulosti, že orgány musí odškodnit výrobce quellmehl, a nechává za tímto účelem otevřeno více možností. Žalobce dodává, že jelikož rozsah vzniklé škody závisel na chování výrobců v tomto období, nebyl Soudní dvůr schopen konstatovat výši škody.
Žalobce mimoto v replice uvádí, že mohl přenést na kupující v průběhu sporného období zvýšení cen surovin způsobené zvýšením prahové ceny pšenice a kukuřice, jelikož výrobci škrobu, kteří nadále pobírali produkční náhrady, měli v tomto ohledu stejné náklady a museli je přenést na kupující svých výrobků. Zcela jinak by tomu však bylo, kdyby se následkem nerovného zacházení s konkurenčními podniky objevila porušení rovnováhy v hospodářské soutěži. V tomto případě nelze obecně přenést zvýšení nákladů na kupující.
Pokud v důsledku příležitostné události obchodník zvýší pořizovací cenu a pokud obchodník nemůže přenést toto zvýšení na kupující vzhledem k riziku, že jeho konkurenti nabídnou nižší ceny a on z tohoto důvodu ztratí své klienty, bude-li požadovat vyšší cenu, musí podle žalobce, aby udržel výrobu, rezignovat a snášet ztráty a nadále prodávat svým klientům za nezvýšenou cenu. Taková situace nastala v tomto případě: pro Alberta Ruckdeschela & Co bylo předvídatelné, že situace vyplývající ze zrušení náhrad pro quellmehl nemůže být trvalá; žalobce a Albert Ruckdeschel & Co byli vedeni naprosto rozumnými obchodními úvahami. Žalobce dochází k závěru, že z prostého faktu, že společnosti nadále vyráběly a prodávaly, se nelze domnívat, že jim nevznikla žádná škoda.
Žalobce mimoto popírá, že nárok na náhradu škody ve výši zrušených náhrad závisí na tom, zda mohl přenést zvýšení svých nákladů vyvolané tímto zrušením. Své přesvědčení vyvozuje z obecného pojmu škody: škoda, která má být nahrazena v rámci žaloby o náhradu škody, se rovná rozdílu mezi majetkovým stavem poškozené osoby v případě, že by nedošlo ke škodné události, a majetkovým stavem, který vzešel ze škodné události.
Podle žalobce je otázka, zda škoda byla nebo mohla být nižší po události, kdy poškozená osoba mohla přenést škodu na kupujícího, zcela jinou otázkou, která spadá v německém právu pod pojem „Vorteilsanrechnung“ (vyrovnání získaných výhod). Žalobce tvrdí, že podle německé judikatury mohou být vzaty v úvahu pouze okolnosti zachovávající příslušný vztah kauzality se škodnou událostí. Žalobce dochází k závěru, že pokud by se v projednávaném případě měla použít tato judikatura, nemohl by se brát ohled na přenesení zvýšení nákladů vyplývající ze zrušení náhrad na klienty: i když žalobce přenesl zvýšení na kupující, bylo to jen díky vlastní iniciativě společnosti a nikoli z důvodu neoprávněného zadržení náhrad. Na druhou stranu by Společenství bylo neprávem zproštěno svých závazků, kdyby v konečném výsledku ještě mělo mít zisk ze skutečnosti, že výrobce quellmehl tím, že přenesl na své klienty zvýšení nákladů způsobené zadržením produkční náhrady, byl této výhody zbaven. Žalobce se domnívá, že německá judikatura musí platit také v právu Společenství.
5. Rada ve své duplice připomíná, že žalobci ve spojených věcech 117/76 a 26/77, Ruckdeschel, uvedli, že po zrušení náhrad byla výrobní cena quellmehl 98,79 DM za 100 kg, zatímco želírovací škrob mohl být díky náhradám nabízen za 98 DM za 100 kg. Podle Rady je tedy pravděpodobné, že žalobce odrazil zcela nebo částečně ztrátu z náhrady ve svých prodejních cenách.
Rada se dále vyjadřuje k tvrzení žalobce, podle kterého musí být poškozené osobě obnoveno finanční postavení, které by bývala měla, kdyby nevznikla škoda.
Rada pochybuje o relevanci, jakož i v německém právu, této právní teorie občanského práva v rámci řízení správního práva, ve kterém stojí jednotlivec proti veřejné moci, pokud jde o příspěvek, o němž se tento jednotlivec domnívá, že na něj má právo, a každopádně se domnívá, že tuto právní teorii nelze uplatnit v rámci žaloby na určení mimosmluvní odpovědnosti vyplývající z práva Společenství. Rada dodává, že z rozsudku Soudního dvora ve věci 74/74, CNTA vyplývá, že Společenství nemusí nahradit škodu, která, přestože je bezprostřední, se následně neprojeví.
6. Komise v duplice uvádí, že pokud je představa žalobce, podle které má žalobce právo na vyplacení produkční náhrady pro quellmehl za období od 1. srpna 1974 do 18. října 1977 podle zásady rovnosti, v tomto případě správná, je třeba vyloučit právo na náhradu škody, protože ještě může podat přímo žalobu na splnění své pohledávky. Pokud existuje tato možnost, nemůže žalobce v žádném případě uvádět, že mu vznikla škoda.
Komise se domnívá, že tento argument může být vzat v úvahu již při přezkoumávání přípustnosti žaloby o náhradu škody a že tedy žaloba musí být zamítnuta jako nepřípustná, protože schází potřeba ochrany, a protože skutečným předmětem žaloby není náhrada škody, ale plnění.
Bude-li žaloba prohlášena za přípustnou, z přezkoumání věci samé podle Komise vyplyne, že žaloba není odůvodněná: pokud existuje skutečně žaloba na plnění, nemůže zde být současně škoda: pokud naopak není přiznáno právo na plnění, nemůže být ani právo na žalobu o náhradu škody ze stejného důvodu.
V důsledku je Komise toho názoru, že rozdělení pravomocí mezi orgány Společenství a vnitrostátní orgány způsobuje, že v tomto případě požadavek na náhradu musí být předmětem žaloby u vnitrostátního soudu a musí směřovat proti příslušným orgánům. Soudní dvůr by tedy mohl přijmout rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výhradně otázky, zda zásada rovného zacházení ukládá poskytnout žalobce rovněž produkční náhradu pro quellmehl se zpětným účinkem na období od 1. srpna 1974 do 18. října 1977. O všech ostatních otázkách musí rozhodovat vnitrostátní orgány a soudy. Žalobce měl předložit věc přímo Soudnímu dvoru pouze za účelem žaloby o náhradu škody.
Komise uvádí, že pokud jde o škodu, která údajně žalobci vznikla, nižší zisky žalobce způsobené zrušením náhrady nemohou být pokládány za skutečnou ztrátu, jelikož náhrada není obchodním ziskem; ve skutečnosti není přínosem vlastního úsilí, ale výhradně dotací veřejných orgánů poskytovanou za určitým cílem. Cíl však nespočívá v opatření daného obchodního zisku podnikům.
Komise k důvodům zamítnutí poskytnout náhradu na uplynulá období uvádí, že v rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 1977 není zmínka o povinnosti poskytnout náhradu se zpětným účinkem, i když v té době již bylo zřejmé, že nebude možné uložit výrobcům škrobu, aby vrátili částky vyplacené na základě náhrady. Skutečnost, že Soudní dvůr navzdory tomuto neuložil Radě ani Komisi poskytnutí náhrady se zpětným účinkem, ale že v této souvislosti zmínil možnost nahradit případné škody, má podle názoru Komise nutně určitý význam. Důvodem, proč umožnit pouze náhradu případných škod, je podle názoru Komise hlavně skutečnost, že poskytnutí náhrady opožděně neumožňuje dosáhnout cíle, kvůli kterému byla udělena, tj. zvýhodnit odbyt některých výrobků v určitém období.
Nakonec Komise uvádí, že není správné říci, jak to činí žalobce, že se Komise zavázala přijetím prováděcích pravidel o znovuzavedení produkčních náhrad pro quellmehl v nařízení č. 1570/78: po přijetí povinného ustanovení obsaženého v článku 6 nařízení Rady č. 1127/78 neměla Komise v této oblasti už žádnou posuzovací pravomoc; to však nebrání domněnkám, že důvody uvedené Radou zcela odůvodňují odlišné režimy podle toho, zda se jedná o období předcházející nebo následující po vyhlášení rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 1977.
IV – Ústní část řízení
Na jednání dne 10. července 1979 byla vyslechnuta vyjádření účastníků řízení.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 12. září 1979.
Právní otázky:
1 Žalobce v této věci požaduje, aby Evropskému hospodářskému společenství zastoupenému Radou a Komisí bylo v souladu s čl. 215 odst. 2 Smlouvy o EHS uloženo uhradit náhradu škody, která, jak uvádí, vznikla kvůli zrušení produkčních náhrad pro quellmehl vyplývajících z nařízení Rady č. 1125/74 ze dne 29. dubna 1974, kterým se mění nařízení č. 120/67 o společné organizaci trhu s obilovinami (Úř. věst. č. L 128, 10. 5. 1974, s. 12).
2 V rozsudku ze dne 19. října 1977 vyneseném na základě žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Finanzgericht v Hamburku ve spojených věcech 117/76 a 16/77, Ruckdeschel & Co a Hansa Lagerhaus Ströh & Co v. Hauptzollamt Hamburg St. Annen, a Diamalt AG v. Hauptzollamt Itzehoe (Recueil 1977, s. 1753) rozhodl Soudní dvůr, že sporná ustanovení nařízení Rady jsou neslučitelná se zásadou rovného zacházení v té míře, v jaké obsahují rozdílné zacházení, pokud jde o produkční náhrady pro quellmehl a želírovací škrob. Soudní dvůr mimo jiné prohlásil, že příslušným orgánům v oblasti společné zemědělské politiky přísluší přijmout opatření nezbytná k nápravě této neslučitelnosti.
3 Po vynesení rozsudku byly produkční náhrady pro quellmehl určený pro výrobu chleba znovu zavedeny nařízením Rady č. 1125/78 ze dne 22. května 1978, kterým se mění nařízení č. 2727/75 o společné organizaci trhu s obilovinami (Úř. věst. č. L 142, 30. 5. 1978, s. 21). Výše náhrady byla stanovena nařízením Rady č. 1127/78, přijatým a zveřejněným ke stejnému dni jako nařízení č. 1125/78 (Úř. věst. č. L 142, s. 24). Obě nařízení vstoupila v platnost třetí den po zveřejnění v Úředním věstníku Evropských společenství. Nicméně podle znění čl. 1 posledního pododstavce nařízení č. 1125/78 a článku 6 nařízení č. 1127/78 byly náhrady na žádost dotyčného poskytnuty od 19. října 1977, tj. se zpětným účinkem od data přijetí rozsudku Soudního dvora ve výše uvedených řízeních o předběžných otázkách.
4 Předmětem žádostí žalobce je náhrada škody, která mu byla způsobena neposkytnutím náhrad v období od 1. srpna 1974, ode dne prvního použití nařízení č. 1125/74, do 19. října 1977. Škoda spočívala v neexistenci příjmů odpovídajících výším náhrad, které by byly žalobci vyplaceny, kdyby pro quellmehl byly poskytnuty stejné náhrady jako pro škrob.
6 Rada a Komise, žalovaní, mimo jiné uvádějí ve věci námitky nepřípustnosti skutečnost, že žalobce měl pro získání požadované náhrady podat proti příslušným vnitrostátním orgánům u vnitrostátního soudu žalobu o vyplacení náhrad. Tato námitka však nemůže být vzata v úvahu. Pokud je pravda, že žaloba o zaplacení dlužných částek na základě právní úpravy Společenství nemůže být podána na základě článku 178 a čl. 215 druhého pododstavce Smlouvy o EHS, nepovažují se žaloby předložené žalobcem v projednávaném případě za žaloby o proplacení částek, ale za žaloby o náhradu škody, která vyplývá z protiprávnosti uvedené v rozsudku Soudního dvora ze dne 19. října 1977. Za okolností daných v projednávaném případě je kromě toho nepochybné, podle uvedeného rozsudku Soudního dvora, že vnitrostátní soud nemůže vyhovět žalobě o proplacení, jelikož neexistuje ustanovení předpisů Společenství opravňující vnitrostátní orgány k zaplacení požadovaných částek.
7 Stejně tak je tomu i pokud jde o námitku vznesenou Komisí, spočívající v tvrzení, že skutečného předmětu žaloby, tj. poskytnutí nevyplacených náhrad, může být dosaženo pouze přijetím nového nařízení a že žalobce, který není oprávněn dosáhnout cíle prostřednictvím žalob stanovených články 173 a 175 Smlouvy o EHS, nemůže tak učinit ani prostřednictvím žaloby o odpovědnosti podle článku 178 a čl. 215 druhého pododstavce. Totiž, jak tvrdí Soudní dvůr v ustálené judikatuře, posledně jmenovaná žaloba byla podána jako samostatný opravný prostředek. Žalobcem předložené požadavky musí být přezkoumány v rámci této žaloby a mohou být přijaty, pokud jsou opodstatněné, aniž by bylo nezbytné, aby žalovaní přijali nové předpisy.
9 Prohlášení, že právní stav vyplývající z normativního aktu Společenství je protiprávní, nezakládá samo o sobě odpovědnost Společenství. Soudní dvůr se již v tomto smyslu vyjádřil v rozsudku ze dne 25. května 1978 ve spojených věcech 83/76 a dalších, Bayerische HNL Vermehrungsbetriebe a ostatní v. Rada a Komise (Recueil 1978, s. 1209). V této záležitosti Soudní dvůr připomíná ustálenou judikaturu, podle které se odpovědnosti Společenství vyplývající z normativního aktu, který zahrnuje také výběr hospodářské politiky, lze dovolávat pouze při dostatečně závažném porušení nadřazeného předpisu práva chránícího jednotlivce. S ohledem na zásady, které v právních systémech členských států řídí odpovědnost veřejných orgánů za škody způsobené jednotlivcům právními akty, uvádí Soudní dvůr, že v kontextu norem Společenství charakterizovaném výkonem rozsáhlé diskreční pravomoci nezbytným pro uplatnění společné zemědělské politiky může být odpovědnost Společenství založena pouze výjimečně, tj. v případech, kdy příslušný orgán zjevně a závažně překročil omezení výkonu své pravomoci.
10 Za okolností v projednávaném případě je Soudní dvůr veden k domněnce, že ze strany Rady se jednalo o takovéto závažné a zjevné překročení omezení, které musí dodržovat při výkonu její diskreční pravomoci v rámci společné zemědělské politiky. Soudní dvůr v tomto ohledu přihlíží zejména k těmto skutečnostem.
11 Nejprve je třeba vzít v úvahu, že zásada rovného zacházení zakotvená zejména v čl. 40 odst. 3 druhém pododstavci Smlouvy o EHS, která zakazuje jakoukoli diskriminaci ve společné organizaci zemědělských trhů, má mezi předpisy práva Společenství určenými k ochraně zájmů jednotlivců zvláštní důležitost. Za druhé, porušení této zásady v projednávaném případě zasáhlo omezenou a jasně definovanou skupinu hospodářských subjektů. Zdá se totiž, že počet výrobců quellmehl ve Společenství je velmi omezený. Mimoto škoda uváděná žalobcem přesahuje hranice hospodářských rizik souvisejících s činností v dotyčné oblasti. Konečně, rovné zacházení s výrobci kukuřičného škrobu, které bylo dodržováno od samého začátku společné organizace trhu s obilovinami, bylo Radou v roce 1974 zrušeno bez dostatečného odůvodnění.
12 Z těchto důvodů došel Soudní dvůr k závěru, že odpovědnost se zakládá Společenství za zrušení náhrad pro quellmehl vyplývající z nařízení Rady č. 1125/74.
13 Po tomto prohlášení je třeba přezkoumat škodu vyplývající z diskriminace, jejímž předmětem byli výrobci quellmehl. Původ škody uváděné žalobcem se nachází ve zrušení náhrad Radou, náhrad, které by byly výrobcům quellmehl vyplaceny, kdyby bylo dodrženo rovné zacházení s výrobci kukuřičného škrobu. Výše těchto náhrad musí tedy být základem výpočtu při posouzení vzniklé škody.
14 Proti této metodě výpočtu škody vznesla Rada i Komise námitku, podle které výrobci quellmehl snížili nebo mohli snížit škodu přenesením znevýhodnění vyplývajícího ze zrušení náhrad do svých prodejních cen. V zásadě nemůže být takováto námitka nepřipuštěna jako neopodstatněná v rámci žaloby o odpovědnosti. Skutečně je třeba připustit, že za předpokladu, že zrušení náhrad bylo skutečně přeneseno nebo mohlo být přeneseno do cen, nemůže být škoda vyměřena v závislosti na nevyplacených náhradách. Zvýšení cen nahrazuje v tomto případě poskytnutí náhrad a výrobce zůstane nepoškozen.
15 Žalobce ze své strany zpochybňuje možnost využití tohoto přenesení. Uvádí, že v hospodářské soutěži s výrobci škrobu, kterým přísluší náhrady, zvolil v rámci své obchodní politiky prodej quellmehl se ztrátou, aby si udržel trhy, místo aby zvýšil ceny a riskoval jejich ztrátu. Zvýšení cen uvedené Radou a Komisí souviselo podle žalobce se zvýšením základních cen kukuřice a se zvýšením výrobních nákladů.
16 Statistické údaje a argumenty předložené účastníky řízení neumožňují určit, zda žalobce skutečně přenesl nebo mohl přenést ztrátu vyplývající ze zrušení náhrad do prodejních cen.
17 Z výše uvedeného vyplývá, že škoda, za kterou by žalobce měl obdržet náhradu, musí být vypočítána jako rovnající se náhradám, které by byly vyplaceny, kdyby v období od 1. srpna 1974 do 19. října 1977 použití kukuřice na výrobu quellmehl určeného k výrobě chleba zakládalo právo na stejné náhrady jako použití kukuřice na výrobu škrobu.
18 Žalobce předložil Soudnímu dvoru určitý počet dokladů zdůvodňujících množství quellmehl, které by mělo být nahrazeno, a výši nevyplacených náhrad za toto množství. Soudní dvůr však není schopen, v tomto stadiu řízení, vyjádřit se ke správnosti údajů. Je tedy třeba mezitímním rozsudkem stanovit kritéria Soudního dvora pro náhradu škody pro žalobce a ponechat stanovení výše náhrad na společné dohodě účastníků řízení nebo v případě, že se nedohodnou, na Soudním dvoře.
20 Jelikož se jedná o požadavek související s nesmluvní odpovědností Společenství podle čl. 215 druhého pododstavce, musí být posouzen s přihlédnutím k zásadám společným právům členských států, na která toto ustanovení odkazuje. Z toho vyplývá, že žádost o úroky je obecně přijatelná. S ohledem na kritéria posouzení škody, ke kterým přihlíží Soudní dvůr, vzniká na základě tohoto rozsudku povinnost platit úroky, jelikož ten stanoví povinnost nahradit škodu. Úroková sazba, kterou je třeba použít, činí 6 %.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
rozhodl mezitímním rozhodnutím takto:
1) Evropské hospodářské společenství zaplatí Ireks-Arkady GmbH, Kulmbach částky rovnající se produkčním náhradám pro quellmehl určený na výrobu chleba, které měl tento podnik právo obdržet, pokud by v období od 1. srpna 1974 do 19. října 1977 použití kukuřice na výrobu quellmehl zakládalo právo na stejné náhrady jako použití kukuřice na výrobu škrobu.
2) Částky budou vyplaceny společně s 6% úrokem od data přijetí tohoto rozsudku.
3) Účastníci řízení sdělí Soudnímu dvoru do dvanácti měsíců od vyhlášení tohoto rozsudku výši částek náhrad stanovených po společné dohodě.
4) V případě, že se nedohodnou, zašlou účastníci řízení Soudnímu dvoru v téže lhůtě své vyčíslené návrhy.
5) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
_____________________________________________________________________________