Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. listopadu 1978, trestní řízení proti Michelu Choquetovi (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná usnesením Amtsgericht Reutlingen), C-16/78, Recueil 1978, s. 2293
Klíčová slova:
Uznávání řidičských průkazů mezi členskými státy
Předmět:
Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu článků 5, 7, 48 a 56 Smlouvy o EHS s ohledem na právní předpisy Spolkové republiky Německo ohledně řidičských průkazů
Skutkové okolnosti:
Skutkové okolnosti, řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora ES lze shrnout takto:
I.— Skutkové okolnosti a písemné řízení
M. Choquet, francouzské státní příslušnosti, pracující jako elektromechanik, s bydlištěm v Reutlingen (Spolková republika Německo), se dne 15. října 1977 stal účastníkem dopravní nehody v Reutlingen-Gröningen.
Na návrh státního zastupitelství u Landsgericht (krajského soudu) Tűbingen ze dne 15. listopadu 1977 byl p. Choquet trestním příkazem Amtsgericht (okresního soudu) Reutlingen ze dne 3. prosince 1977 odsouzen k zaplacení pokuty ve výši 1 600 DM za nebezpečné řízení a řízení bez řidičského průkazu.
Ve Spolkové republice Německo je k řízení motorového vozidla nezbytný úřední řidičský průkaz, jinak je řidič postižen na základě článků 2 a 21 Straßenverkehrsgesetz (zákona o silničním provozu) ze dne 19. prosince 1952. Podle článků 6 a 7 Pařížské úmluvy o automobilovém provozu ze dne 24. dubna 1926 ve spojení s Předpisem o mezinárodním automobilovém provozu ze dne 12. listopadu 1934 ve znění ze dne 18. dubna 1940 je cizí státní příslušník oprávněn řídit motorové vozidlo na spolkovém území v souladu s ustanoveními své země původu, se svým národním nebo mezinárodním řidičským průkazem po dobu jednoho roku od data překročení hranice nebo vydání průkazu. Po uplynutí této lhůty musí mít cizí státní příslušník ve Spolkové republice Německo německý řidičský průkaz. Pan Choquet, který má bydliště ve Spolkové republice Německo od 1. ledna 1976, je držitelem francouzského řidičského průkazu, jenž vydala préfecture de l’Aisne, nikoli však držitelem německého řidičského průkazu.
Dne 14. prosince 1977 bylo k Amtsgericht Reutlingen podáno odvolání, a ten rozhodl usnesením ze dne 13. února 1978 na základě článku 177 Smlouvy o EHS odročit rozhodnutí, dokud Soudní dvůr nerozhodne o této předběžné otázce:
Je slučitelné s právem Společenství, aby členský stát vyžadoval od občanů ostatních členských států, aby si pro účely řízení motorových vozidel opatřili národní řidičský průkaz, a případně je trestal za řízení bez tohoto průkazu, i když tito státní příslušníci Společenství mají oprávnění k pobytu v souladu s článkem 48 a násl. Smlouvy o EHS a jsou držiteli srovnatelného národního řidičského průkazu?
Usnesení Amtsgericht Reutlingen bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 16. února 1978.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložila dne 24. dubna 1978 písemná vyjádření Komise Evropských společenství, dne 8. května 1978 vláda Nizozemského království, dne 17. května 1978 vláda Spojeného království a dne 22. května 1978 p. Choquet, obžalovaný v hlavním řízení.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní řízení bez předběžného šetření.
Vyzval však Komisi, aby pro něj vypracovala srovnávací tabulku právních a správních předpisů devíti členských států ohledně otázky, zda je cizí státní příslušník vlastnící řidičský průkaz svého členského státu původu, který si zvolil bydliště na území dotyčného členského státu, povinen, případně za jakých podmínek, pokud jde o lhůtu, postup, formu a podstatu, opatřit si řidičský průkaz státu, ve kterém má bydliště. Této výzvě bylo vyhověno po prodloužení stanovené lhůty.
II — Písemná vyjádření podaná Soudnímu dvoru
Pan Choquet, obžalovaný v hlavním řízení, považuje německé právní předpisy o silničním provozu za neslučitelné s právem Společenství, jelikož vyžadují, aby si státní příslušník členského státu vlastnící národní řidičský průkaz své země původu stejně jako ostatní cizí státní příslušníci opatřil po ročním pobytu ve Spolkové republice Německo německý řidičský průkaz, a jelikož po uplynutí této lhůty hrozí státnímu příslušníkovi členského státu vlastnícímu národní řidičský průkaz sankce za řízení bez řidičského průkazu, jestliže ve Spolkové republice Německo pokračuje v řízení.
a) Tato ustanovení porušují povinnost jednat způsobem výhodným pro Společenství, uvedenou v článku 5 Smlouvy o EHS. Povinnost cizího státního příslušníka podrobit se národní řidičské zkoušce není v rámci Společenství s ohledem na jeho cíle odůvodněná: členské státy tvoří jednotný hospodářský prostor vykazující stejný stupeň technického vývoje, industrializace a hustoty silniční dopravy, v jehož rámci existuje značná unifikace předpisů o silničním provozu; požadavky různých členských států pro získání řidičského průkazu se mohou lišit, ale byly stanoveny ve stejném duchu a se stejným cílem. Dodržování Smlouvy vyžaduje, aby od státních příslušníků členských států nebylo obecně požadováno získání národního řidičského průkazu, jak je tomu u ostatních cizích státních příslušníků, ale aby byla přijetím méně radikálních opatření odstraněna omezení, která mohou existovat.
b) Německé právo silničního provozu porušuje ustanovení Smlouvy zajišťující volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství (článek 48 a násl.). To je zejména případ profesionálních řidičů motorových vozidel. Držitel národního řidičského průkazu může jako státní příslušník jiného členského státu kdykoli získat zaměstnání řidiče ve Spolkové republice Německo; po jednom roce však nemůže ve svém zaměstnání pokračovat, v každém případě nikoli za dosud platných podmínek, jestliže se nepodrobí německé řidičské zkoušce. Ta pro něj znamená velmi podstatný výdaj, zejména kvůli jazykovým obtížím spojeným s komplikovaným zněním německého silničního zákona; porušuje tak zásadu národního zacházení.
c) Ustanovení německého práva silničního provozu porušují svobodu usazování stanovenou v článku 52 a násl. Smlouvy o EHS. Držitel národního řidičského průkazu se může kdykoli usadit jako nezávislý dopravce nebo řidič taxi. Pro tyto nezávislé činnosti získání národního řidičského průkazu v podstatě zakládá osvědčení o způsobilosti k výkonu povolání ve smyslu článku 57 Smlouvy o EHS. Německé právní předpisy představují překážku účinného výkonu svobody usazování tím, že vyžadují, přinejmenším pro trvalý výkon povolání, opětovné předložení důkazu o způsobilosti, již podaného za téměř totožných podmínek v jiném členském státě.
d) Ustanovení německých právních předpisů nejsou oprávněná ani z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti ve smyslu čl. 56 odst. 1 Smlouvy o EHS. Toto zjištění vyplývá z prosté skutečnosti, že kterýkoli cizí státní příslušník, ačkoli není nic známo o podmínkách, které klade členský stát původu pro získání řidičského průkazu, je oprávněn jezdit po dobu jednoho roku na německých silnicích; tím spíše to platí pro státní příslušníky členských států, jejichž podmínky, které stanoví pro získání řidičského průkazu, jsou dostatečně známy. Shoda podmínek silničního provozu v členských státech navíc znamená, že jakákoli osoba, která získala řidičský průkaz v jednom z členských států a může tedy v tomto státě jezdit, nepředstavuje nebezpečí pro veřejnou bezpečnost a veřejný pořádek v jiném členském státě z důvodu své účasti na silničním provozu v tomto státě.
Vláda Nizozemského království upozorňuje, že povinnost státu uznávat národní řidičský průkaz jiných států vyplývá z mezinárodních úmluv o silničním provozu uzavřených v Paříži dne 24. dubna 1926 a v Ženevě dne 19. září 1949, ke kterým Nizozemsko přistoupilo. Postoj ke Spolkové republice Německo se řídí výměnou nót ze dne 28. října 1959. Nizozemsko zamýšlí přistoupit rovněž k Úmluvě o silničním provozu, uzavřené ve Vídni dne 8. listopadu 1968, a k evropské úmluvě doplňující tuto úmluvu, podepsané v Ženevě dne 1. května 1971. Výše uvedená povinnost se však týká jen mezinárodní přepravy cestujících. V důsledku toho, je-li držitel cizího řidičského průkazu usazen v Nizozemsku, vyžaduje se nizozemský řidičský průkaz podle nizozemských právních předpisů o silničním provozu. Držitel platného cizího řidičského průkazu nebo průkazu, jenž byl k datu jeho usazení v Nizozemsku neplatný po dobu kratší než jeden rok, má nicméně právo získat nizozemský řidičský průkaz bez nové zkoušky. Musí však splňovat zákonné požadavky použitelné v Nizozemsku, pokud jde o fyzickou způsobilost k řízení motorového vozidla: žadatel musí předložit lékařské prohlášení podepsané jeho vlastní rukou; na základě tohoto prohlášení může být rovněž předepsáno lékařské vyšetření. Cizí státní příslušník, který se usadí v Nizozemsku, je tak oprávněn získat nizozemský řidičský průkaz po předložení svého cizího řidičského průkazu za předpokladu, že splňuje podmínky fyzické způsobilosti stanovené nizozemským právem. Nenaráží tedy při přepisu svého národního průkazu na žádnou větší překážku než nizozemský občan.
Tento režim je výhodnější než právní úprava stanovená Úmluvou Evropské hospodářské komise o minimálních požadavcích pro vydání a platnost řidičského průkazu, uzavřenou v Ženevě dne 1. dubna 1975, ke které Nizozemsko dosud nepřistoupilo. Nizozemsko zamýšlí přizpůsobit svůj systém výměny řidičských průkazů podmínkám této úmluvy; více omezující podmínky, které tím budou přijaty, pokud jde o výměnu řidičských průkazů, by se však nepoužily na držitele řidičských průkazů pocházející z ostatních členských států EHS. Pro tuto kategorii by Nizozemsko zachovalo systém nepodmíněný výměnou.
Právní úprava, podle které je osoba usazená v Nizozemsku povinna požádat o vydání nizozemského řidičského průkazu, vyplývá ze skutečnosti, že za současných okolností je národní řidičský průkaz klíčovým nástrojem k zachování pořádku ve vnitrostátním silničním provozu. Jakýkoli zásah do této právní úpravy by měl pro Nizozemsko tyto nepříjemné následky:
– kontrola dodržování pravidel silničního provozu by byla komplikovanější;
– kontrola dodržování zákazu řídit vozidlo by byla obtížnější;
– odebrání řidičského průkazu vydaného jiným členským státem z důvodu zjištění nezpůsobilosti řídit motorové vozidlo nebo z důvodu fyzické nezpůsobilosti držitele by bylo nemožné;
– nizozemský řidičský průkaz platí pět let; doba platnosti většiny řidičských průkazů vydaných ostatními členskými státy je neomezená. Usazení v Nizozemsku by ztížilo pravidelné obnovování dokladu;
– z důvodu osvobození by řidiči, státní příslušníci ostatních členských států EHS, usazení v Nizozemsku, nemuseli splňovat podmínku použitelnou v Nizozemsku, předkládat každých pět let při obnově průkazu nové prohlášení o způsobilosti a z toho důvodu by ani nebylo možné vyžadovat od nich, aby se podrobili lékařskému vyšetření, které se na základě tohoto prohlášení může stát nezbytným.
Do doby dosažení větší koordinace pravidel použitelných na úrovni EHS trvá Nizozemsko na dodržování požadavku, že v případě usazení v jiném členském státě musí být vyžadován řidičský průkaz tohoto členského státu.
Vláda Spojeného království se domnívá, že v zájmu veřejné bezpečnosti musí mít každý členský stát právo kontrolovat podmínky pro řízení motorových vozidel na svých silnicích. Členské státy vykonávají tuto kontrolu tím, že vydávají řidičské průkazy pouze osobám, které považují za způsobilé k bezpečnému řízení na svých silnicích, a tím, že zakazují řízení motorových vozidel každé osobě, která není držitelem takového průkazu. Tento zákaz se nevztahuje na řidiče s přechodným pobytem, kteří vlastní platný řidičský průkaz nebo mezinárodní řidičský průkaz vydaný v jiné zemi, který je uznáván tak dlouho, dokud tyto osoby zůstávají pouhými návštěvníky, a jestliže země, která průkaz vydala, a přijímající země jsou obě signatáři Pařížské úmluvy z roku 1926, Ženevské úmluvy z roku 1949 a Vídeňské úmluvy z roku 1968.
Při neexistenci jakéhokoli ustanovení práva Společenství musí být každý členský stát oprávněn použít vnitrostátní kritéria, zejména ta, která se týkají řidičské zkoušky, přizpůsobená vnitrostátním podmínkám provozu a vyžadovat od každého uchazeče o řidičský průkaz, aby tato kritéria splňoval. Soudní dvůr rozhodl, že bez ohledu na pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu služeb má každý členský stát právo stanovit vlastní předpisy na ochranu profesních norem; tím spíše má právo stanovit vlastní předpisy týkající se podmínek, za kterých je osoba oprávněna řídit motorové vozidlo na jeho silnicích, jelikož na rozdíl od volného pohybu služeb právní předpisy týkající se vydávání řidičských průkazů nevycházejí ze smluv.
Vnitrostátní právní předpisy by bezpochyby neměly být na státní příslušníky ostatních členských států, jejichž povolání zahrnuje řízení motorových vozidel, používány takovým způsobem, že by kladly překážku volnému pohybu. O překážku tohoto volného pohybu však nejde, jestliže se státní příslušníci ostatních členských států mohou za stejných podmínek jako státní příslušníci hostitelského členského státu kvalifikovat a získat jakýkoli národní řidičský průkaz vyžadovaný pro výkon zvoleného povolání, a když sankce za řízení bez průkazu a náklady na získání řidičského průkazu nejsou diskriminační ani nadměrné.
Komise se domnívá, že povinnost vlastnit řidičský průkaz, jak je definována právními předpisy Spolkové republiky Německo, může být v rozporu s právem volného pohybu zakotveným v článku 48 Smlouvy o EHS, jestliže existuje přímý vztah mezi řízením vozidla a cílem práva volného pohybu, tj. pokud je nezbytné pro vyhledávání a výkon činnosti a pokud není povinnost vlastnit řidičský průkaz odůvodněna veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo veřejným zdravím. Povinnost vlastnit řidičský průkaz není sama o sobě překážkou volného pohybu, pokud podmínky pro získání tohoto průkazu neznamenají pro státního příslušníka jiného členského státu neúnosný finanční náklad nebo diskriminaci.
Státní příslušníci ostatních členských států fakticky nemusejí nést neúnosné nebo diskriminační náklady, aby získali německý řidičský průkaz: na základě čl. 15 odst. 1 Straßenvefkehrszulassungsordnung obdrží každá osoba vlastnící cizí řidičský průkaz odpovídající německý řidičský průkaz, pokud neexistují žádné pochybnosti o její způsobilosti, pokud má bydliště ve Spolkové republice, pokud po dobu jednoho roku pobývala většinou ve Spolkové republice a pokud během tohoto období řídila vozidlo kategorie, pro kterou požaduje řidičský průkaz. Na rozdíl od německých žadatelů nemusí držitel cizího řidičského průkazu dokazovat, že je seznámen s opatřeními, která je třeba podniknout v případě nehody, a že absolvoval kurs první pomoci. Držitel cizího řidičského průkazu, který nesplňuje podmínky bydliště a pobytu, získá německý řidičský průkaz, pokud úspěšným absolvováním zkoušky prokáže dostatečné znalosti německých ustanovení o silničním provozu.
Takto má držitel cizího řidičského průkazu právo získat německý řidičský průkaz. Úspěšné složení zkoušky se vyžaduje jen v určitých přesně vymezených případech. V praxi se tento systém rovná přepsání cizího řidičského průkazu nebo jeho výměně za národní řidičský průkaz. Příslušný orgán může k pokrytí správních nákladů vybírat poplatek, který nesmí překročit 100 DM (nebo 250 DM v případě psychologického nebo lékařského vyšetření kandidáta).
Otázka o slučitelnosti vnitrostátní povinnosti vlastnit řidičský průkaz s právem Společenství tedy vyžaduje kladnou odpověď.
Je vhodné zdůraznit, že v rámci své společné dopravní politiky zaslala Komise Radě dne 17. srpna 1972 návrh směrnice o harmonizaci právních předpisů o řidičských průkazech pro silniční motorová vozidla (Úř. věst. C 119, s. 1). Tento návrh stanovil zavedení jednotného postupu vydávání řidičských průkazů. Po konzultaci s Evropským parlamentem a Hospodářským a sociálním výborem zaslala Komise Radě dne 5. prosince 1975 na základě čl. 149 druhého pododstavce Smlouvy o EHS pozměněný návrh (Úř. věst. C 8, 1976, s. 2). Cílem tohoto návrhu bylo zavedení řidičského průkazu Společenství, který by mohl být vydáván nepovinně a souběžně s národním řidičským průkazem, a který by se vzhledem k tomu, že by platil na celém území Společenství, prakticky rovnal vzájemnému uznávání národních řidičských průkazů členskými státy. Tento návrh v současnosti projednávají příslušné pracovní skupiny Rady.
Na otázku položenou Amtsgericht Reutlingen lze odpovědět takto:
Právo svobody volného pohybu stanovené článkem 48 Smlouvy o EHS není porušeno vnitrostátními ustanoveními, která zakazují a sankcionují řízení motorových vozidel bez národního řidičského průkazu, a která stanoví vydání tohoto národního řidičského průkazu bez zkoušky držiteli cizího řidičského průkazu.
III — Ústní řízení
Pan Choquet, obžalovaný v hlavním řízení, zastoupený R. Koflerem, advokátem v Reutlingen, vláda Spojeného království, zastoupená R. D. Munrowem, Assistant Treasury Solicitor a Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem, N. Kochem, předložili svá ústní vyjádření a odpovědi na otázky položené Soudním dvorem na jednání dne 26. září 1978.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 24. října 1978.
Odůvodnění:
1 Usnesením ze dne 13. února 1978, které došlo do kanceláře Soudního dvora dne 16. února 1978, položil Amtsgericht Reutlingen Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS otázku týkající se zejména výkladu článku 48 Smlouvy o EHS ve spojení se vzájemným uznáváním řidičských průkazů pro motorová vozidla ve prospěch státních příslušníků Společenství.
Tato otázka byla vznesena v rámci trestního řízení vedeného proti francouzskému státnímu příslušníkovi usazenému ve Spolkové republice Německo, kde je zaměstnán jako elektromechanik, žalovanému za řízení vozidla bez řidičského průkazu platného podle německých právních předpisů.
2 Ze soudního spisu vyplývá, že obžalovaný se při kontrole prováděné policií při příležitosti dopravní nehody, jíž byl účastníkem, prokázal řidičským průkazem vydaným francouzskými orgány.
Tento průkaz nepovažují německé správní orgány za platný, jelikož podle ustanovení vnitrostátních předpisů o silničním provozu je každý držitel cizího řidičského průkazu, jenž je na území Spolkové republiky Německo usazen déle než rok, povinen opatřit si německý řidičský průkaz.
Podle informací poskytnutých v průběhu řízení však vydání průkazu v tomto případě podléhá jednodušším podmínkám ve srovnání s vydáním národního řidičského průkazu a obecně nevyžaduje novou zkoušku.
V této souvislosti předkládající soud upozorňuje, že získání nového řidičského průkazu může nicméně dotyčné osobě způsobit jazykové obtíže a náklady tak neúměrné, že mohou vyústit v diskriminaci státních příslušníků ostatních členských států, odporující článku 7 Smlouvy, a ohrožení výkonu práva volného pohybu pracovníků zaručeného článkem 48.
3 Pro objasnění této pochybnosti položil Amtsgericht Soudnímu dvoru otázku, zda je „slučitelné s právem Společenství, aby členský stát vyžadoval od občanů ostatních členských států, aby si pro účely řízení motorových vozidel opatřili národní řidičský průkaz, a případně je trestal za řízení bez tohoto průkazu, ačkoli tito státní příslušníci Společenství mají právo pobytu podle článku 48 a násl. Smlouvy o EHS a vlastní srovnatelný národní řidičský průkaz“.
K souvislosti sporné věci se Smlouvou o EHS
4 Ve vyjádřeních předložených během řízení upozorňovala vláda Spojeného království, že neexistuje žádné ustanovení práva Společenství, které by se týkalo zvláště vydávání řidičských průkazů.
V této souvislosti je vhodné především upozornit, že v návrhu směrnice o harmonizaci právních předpisů o řidičských průkazech pro motorová vozidla, předložené Radě dne 5. prosince 1975 (Úř. věst. C 8, 1976, s. 2), uvedla Komise jako právní základ navrhovaných opatření čl. 75 odst. 1 písm. c) Smlouvy, týkající se provádění společné dopravní politiky.
Uvedený článek, zmocňující Radu k přijetí „veškerých jiných potřebných předpisů“ v záležitostech dopravy, může poskytnout informaci pro řešení tohoto sporu pouze prostřednictvím prováděcích opatření přijatých Radou, která v současné době neexistují.
Nicméně je třeba uznat, že vnitrostátní předpisy týkající se vydávání a vzájemného uznávání řidičských průkazů členskými státy mají zároveň přímý i nepřímý vliv na výkon práv zaručených ustanoveními Smlouvy týkajícími se volného pohybu pracovníků, usazování, a s výhradou ustanovení čl. 61 odst. 1 Smlouvy, poskytování služeb obecně.
S ohledem na význam prostředků individuální dopravy může totiž mít vlastnictví řidičského průkazu řádně uznaného hostitelským členským státem dopad na účinný výkon velkého počtu profesionálních činností zaměstnaných nebo samostatně výdělečně činných osob podléhajících právu Společenství.
5 Je tedy zřejmé, že i za neexistence zvláštních ustanovení práva Společenství v této oblasti Amtsgericht správně položil Soudnímu dvoru otázku o případném důsledku podmínek vydávání nebo uznávání řidičských průkazů pro svobodu pohybu pracovníků, k níž je třeba přidat svobodu usazování a volný pohyb služeb, jež jsou zaručeny Smlouvou.
6 Nelze neuznat, že předpisy pro vydávání řidičských průkazů včetně určení podmínek, za kterých lze cizí řidičský průkaz uznat nebo vyměnit za národní řidičský průkaz, spadají v první řadě do působnosti členských států na jejich vnitrostátním území, pokud jde o bezpečnost silniční dopravy.
7 Ze srovnávací studie současného stavu v této oblasti v členských státech vyplývá, že právní předpisy členských států týkající se vydávání řidičských průkazů zahrnují – zejména pokud jde o podmínky zkoušek, opakování lékařských kontrol, dobu platnosti průkazů a určení různých tříd vozidel – takové rozdíly, že s prostým uznáváním řidičských průkazů ve prospěch osob, které se rozhodnou usadit a trvale pobývat na území jiného členského státu, než je stát, který jim vydal řidičský průkaz, nelze počítat bez dostatečného stupně harmonizace podmínek vydávání těchto průkazů.
Za těchto okolností nelze samotné požadavky kladené členským státem vůči osobám usazeným na jeho území, pokud se týká uznávání řidičských průkazů vydaných ostatními členskými státy, považovat za překážku volného pohybu pracovníků, svobody usazování nebo volného pohybu služeb.
Kontroly určené k tomu, aby členským státům zaručily, že každý držitel řidičského průkazu vydaného jiným členským státem, usazený na jejich území, splňuje požadavky kladené právními předpisy použitelnými v této oblasti na vlastní státní příslušníky, nelze tedy v zásadě pokládat za požadavek neslučitelný s pravidly Smlouvy
8 Právní předpisy tohoto druhu mohou být považovány za odporující právu Společenství pouze v případě, že by jejich použití způsobilo v členském státě osobám, které získaly řidičský průkaz v jiném členském státě, takové obtíže, jež by představovaly zásah do svobodného výkonu práv, která jim zaručují články 48, 52 a 59 Smlouvy v souvislosti s volným pohybem osob, svobodou usazování a volným pohybem služeb.
9 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět, že není v zásadě neslučitelné s právem Společenství, aby členský stát vyžadoval od státních příslušníků ostatních členských států, aby si pro účely řízení motorových vozidel v případě, že jsou trvale usazeni na jeho území, opatřili národní řidičský průkaz, i když vlastní řidičský průkaz vydaný orgány jejich členského státu původu.
Takový požadavek by nicméně mohl být považován za nepřímý zásah do výkonu práva volného pohybu, práva volného usazování nebo volného pohybu služeb, zaručených články 48, 52 a 59 Smlouvy v tomto pořadí, a tedy za neslučitelný se Smlouvou, jestliže by se ukázalo, že podmínky uložené vnitrostátními předpisy držiteli řidičského průkazu vydaného jiným členským státem jsou ve vztahu k požadavkům bezpečnosti silniční dopravy nepřiměřené.
Náklady řízení:
10 Výdaje vzniklé vládě Nizozemského království, vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.