Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. června 1984, Siegfried Zelger proti Sebastianu Salinitrimu, C-129/83, Recueil 1984, s. 2397

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Oberlandesgericht München – Německo. Bruselská úmluva: článek 21, zahájení řízení u soudu.

Předmět:

O výkladu článku 21 úmluvy o zahájení řízení u soudu.

Skutkové okolnosti:

Skutkové okolnosti, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství lze shrnout takto:

I – Skutkové okolnosti a řízení

Oba účastníci původního řízení jsou obchodníci, z nichž jeden je usazen v Mnichově ve Spolkové republice Německo a druhý v Mascali na Sicílii.

Žalobce v původním řízení podal proti žalovanému v původním řízení žalobu na splacení dlužné částky z půjčky z let 1975 a 1976. Uplatňuje, že účastníci řízení výslovnou ústní dohodou určili Mnichov jako místo plnění závazku splatit půjčku. Žalovaný v původním řízení zpochybnil závazek splatit půjčku i dohodu o místu plnění.

Žaloba, která je předmětem sporu, byla uložena dne 5. srpna 1976 u kanceláře Landgericht München I a dne 13. ledna 1977 byla doručena žalovanému. Žalobce kromě toho podal další žalobu mající stejný skutkový a právní základ u Tribunale Civile v Catanii, Itálie, prostřednictvím obdobného dokumentu, který tento soud obdržel dne 22. nebo 23. září 1976 a který byl žalovanému doručen dne 23. září 1976.

Landgericht nejprve odmítl žalobu žalobce v původním řízení pro nedostatek mezinárodní příslušnosti z důvodu, že neformální dohoda účastníků řízení o místě plnění smluvních závazků nemohla založit soudní příslušnost podle čl. 5 bodu 1 úmluvy. Naopak měly být dodrženy formální požadavky stanovené v článku 17 úmluvy. Také Oberlandesgericht München žalobu odmítl z důvodu, že nebyl mezinárodně příslušný. Následně Bundesgerichtshof požádal Soudní dvůr, aby rozhodl o předběžné otázce, zda neformální dohoda mezi obchodníky o místě plnění splňovala požadavky čl. 5 bodu 1 úmluvy.

Rozsudkem ze dne 17. ledna 1980 (Recueil s. 89) Soudní dvůr odpověděl:

„Jestliže místo plnění smluvního závazku bylo stranami stanoveno doložkou platnou podle vnitrostátního práva použitelného na smlouvu, je soud tohoto místa příslušný pro rozhodování sporů týkajících se tohoto závazku podle čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968, bez ohledu na dodržení formálních podmínek stanovených článkem 17.“

Bundesgerichtshof proto zrušil rozsudky soudů nižších stupňů a vrátil věc Landgericht, aby ji znovu přezkoumal a přijal nové rozhodnutí.

Landgericht opět žalobu odmítl jako nepřípustnou z důvodu mezinárodní nepříslušnosti. I pokud se strany opravdu dohodly, že místem plnění smluvního závazku má být Mnichov, vyplývá nepříslušnost ze skutečnosti, že u soudu v Catanii, který je soudem místa bydliště žalovaného a je příslušný podle článku 2 úmluvy, již byla podána žaloba mající stejný skutkový a právní základ a toto řízení u uvedeného soudu dosud probíhá. U Landgericht München I bylo řízení zahájeno jednoznačně až dne 13. ledna 1977 doručením žaloby (§ 261 odst. 1 a § 253 odst. 1 Zivilprozeßordnung), zatímco u soudu v Catanii už dne 23. září 1976 doručením rovnocenného podání. Podle názoru Landgericht München je soud v Catanii příslušný podle článku 21 úmluvy, který stanoví, že:

„Jsou-li u soudů různých smluvních států podány žaloby mající stejný skutkový a právní základ a předmět a týkající se stejných účastníků řízení, každý soud odlišný od soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve, se z moci úřední vzdá příslušnosti ve prospěch soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve.“

Žalobce se odvolal k Oberlandesgericht s tvrzením, že rozhodný není okamžik doručení žaloby, nýbrž okamžik, kdy byla žaloba podána u soudu.

Oberlandesgericht München se domnívá, že spor se týká otázek výkladu výše uvedené úmluvy. Proto přerušil řízení a usnesením ze dne 22. června 1983 položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Je pro posouzení otázky, u kterého soudu smluvního státu bylo řízení zahájeno nejdříve (článek 21 úmluvy), rozhodný okamžik, kdy byla žaloba podána u soudu („Anhängigkeit“), nebo okamžik, kdy bylo řízení doručením žaloby žalovanému v plném rozsahu zahájeno („Rechtshängigkeit“)?“

Předkládací usnesení bylo uloženo u kanceláře Soudního dvora dne 8. července 1983.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložili svá písemná vyjádření žalobce v původním řízení, Siegfried Zelger, zastoupený pány Grasmüllerem, Peterem a Hartlem, Rechtsanwälte z Mnichova, italská vláda, zastoupená O. Fiumarou, zmocněncem, a Komise Evropských společenství, zastoupená svým právním poradcem, E. Zimmermannem, ve spolupráci s Wolf-Dietrichem Krause-Ablassem, Rechtsanwalt z Düsseldorfu.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.

Usnesením ze dne 7. prosince 1983 Soudní dvůr přidělil věc čtvrtému senátu podle čl. 95 odst. 1 a 2 jednacího řádu.

II – Písemná vyjádření

Žalobce v původním řízení uvádí, že žaloba, která je předmětem sporu, byla uložena dne 5. srpna 1976 u kanceláře Landgericht München I. Pokud to bylo možné zjistit, žaloba vypracovaná v Itálii byla italskému soudu podána dne 22. září 1976. Žaloba v Itálii byla žalovanému doručena dne 23. září 1976 a žaloba podaná u Landgericht München I byla doručena dne 13. ledna 1977.

Jakmile byla žaloba nejdříve uložena u Landgericht München, stalo se tím řízení „anhängig“. Soud v Catanii je tedy soudem odlišným od soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve, a proto se měl v souladu s ustanoveními článku 21 úmluvy z moci úřední vzdát příslušnosti ve prospěch Landgericht München I.

Žalobce v původním řízení uplatňuje, že znění článku 21 ukazuje spíše na pojem „anhängig“ než na pojem „rechtshängig“ nebo „erhoben“. Na podporu tohoto tvrzení uvádí tři argumenty:

1. Znění článku 21 je jasné. Nelze předpokládat, že si autoři úmluvy nebyli vědomi rozdílu mezi „anhängig“ a „rechtshängig“ nebo popřípadě „erhoben“.

Vypracování návrhu úmluvy se účastnili také němečtí právníci, a ti si tento rozdíl rovněž uvědomovali jako ostatní zúčastnění vyjednavači.

Autoři tedy jasně prokázali, že znají rozdíl mezi pojmy „anhängig“ a „erhoben“ ve smyslu „rechtshängig sein“.

Bylo by vhodné, aby také soudy braly za rozhodný okamžik ten, kdy byla podána žaloba. Takto je příslušný soud určen již od okamžiku podání žaloby.

Italská vláda se domnívá, že z názvu oddílu, ve kterém se článek 21 nachází, a z pravidla v něm obsaženého vyplývá, že se úmluva týká dvou „zahájených“ věcí, přičemž okamžik, od něhož má být každá z nich považována za zahájenou, se určí podle různých vnitrostátních právních řádů, takže „podání“ žaloby, které dotyčné pravidlo zmiňuje, je významné pouze tím, že – a pokud – označuje okamžik, od něhož je spor zahájen podle práva státu soudu, u něhož spor probíhá.

Výslovný odkaz na skutečnost, že pojem litispendence je jediným rozhodujícím hlediskem a že okamžik zahájení věci určují vnitrostátní právní řády, obsahuje „zpráva“ k úmluvě (Bulletin Evropských společenství, doplněk 12/72), která uvádí, že „podle článku 21 se soudy smluvního státu z moci úřední musejí vzdát příslušnosti ve sporu, který jim byl předložen, jestliže u soudu jiného státu již bylo zahájeno řízení týkající se stejné věci“; že soud by měl tuto otázku zvážit z moci úřední, umožňují-li okolnosti domnívat se, „že u soudů jiné země bylo zahájeno stejné řízení“; a konečně, že „výbor rozhodl, že není potřeba upřesňovat v textu okamžik, od kterého má být věc považována za zahájenou, a ponechává řešení této otázky na vnitrostátních právech jednotlivých smluvních států“.

Pořadí, v němž bylo zahájeno řízení, kterého se úmluva týká, tedy musí být určeno podle „skutečnosti litispendence“, kterou je třeba zjistit podle různých vnitrostátních pravidel.

Pokud jde o italský právní řád, litispendenci upravuje článek 39 občanského soudního řádu, který za použití terminologie podobné terminologii článku 21 úmluvy stanoví, že „pokud byla stejná věc zahájena u dvou různých soudů, soud, u kterého bylo řízení zahájeno později ... prohlásí překážku litispendence“, a uvádí, že „pořadí se určí podle doručení žaloby“.

Italská vláda se domnívá, že německé znění článku 21 může být vykládáno stejným způsobem jako italské a francouzské znění. Název oddílu zní ve francouzském jazyce „Litispendance et connexité“. Článek 21 úmluvy stanoví, že jsou-li u soudů různých smluvních států podány (siano state proposte) žaloby mající stejný skutkový a právní základ a předmět a týkající se stejných účastníků řízení, každý soud odlišný od soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve (il giudice successivamente adito), se z moci úřední vzdá příslušnosti ve prospěch soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve. V německém jazyce se oddíl nazývá „Rechtshängigkeit und im Zusammenhang stehende Verfahren“ a článek 21 uvádí, že věc je „anhängig gemacht“ a že „später angerufene“ soud se vzdá příslušnosti. Článek 22 neodkazuje na „Anhängigkeit“, nýbrž na „Erhebung“, pojem, který se vztahuje specificky k doručení žaloby. Ačkoliv text odkazuje na žaloby, které jsou „anhängig“, a následně v článku 22 na žaloby, které jsou „erhoben“, vzhledem k tomu, že v obou případech italské znění používá termínu „proposte“, francouzské znění termínu „formées“ a nizozemské znění termínu „aanhangig“, musí být zvláštní význam přikládán pojmu litispendence vyjádřenému v názvu oddílu („Rechtshängigkeit ...“) a pořadí, v němž byla řízení zahájena u soudů (das später angerufene Gericht – giudice successivamente adito – juridiction saisie en second lieu), pokud jde o okamžik, od kterého věc probíhá, takže „Anhängigkeit“, na kterou ustanovení odkazuje, je významná pouze tím, že – a pokud – označuje okamžik, od něhož je spor zahájen (Rechtshängigkeit).

Všechna čtyři jazyková znění musejí vést k jednotnému výkladu. Zdá se, že z italského a francouzského znění je možné výše uvedený jednotný výklad bez obtíží vyvodit a tento výklad se nezdá být nijak neslučitelný s německým a nizozemským zněním.

V důsledku toho italská vláda navrhuje, aby na předběžnou otázku položenou Soudnímu dvoru byla dána tato odpověď: „Pro posouzení otázky, u kterého soudu smluvního státu bylo řízení zahájeno nejdříve ve smyslu článku 21 Bruselské úmluvy, je třeba vzít v úvahu okamžik, od něhož je každý spor zahájen podle vnitrostátních právních řádů“.

Komise uplatňuje, že úmluva neobsahuje žádné ustanovení o způsobu, jímž má být žaloba podána u vnitrostátních soudů. Zejména, článek 21 úmluvy výslovně neuvádí, zda je doručení žaloby předběžnou podmínkou pro podání žaloby ve smyslu „Erhebung“ nebo „Anhängigmachung“.

Bylo by zbytečné zabývat se různými pojmy použitými v článcích 21 a 22 úmluvy, to je:

– „Překážka litispendence“ („Rechtshängigkeit“) (název oddílu 8 úmluvy),
– „Podána žaloba“ („Klage anhängig gemacht“) (čl. 21 první pododstavec),
– „Soud, u kterého bylo řízení zahájeno“ („Das angerufene Gericht“) (čl. 21 první pododstavec a článek 22),
– „Podána žaloba“ („Klage erhoben“) (čl. 22 první pododstavec).

Rozdílný význam pojmů „Klageerhebung“ na jedné straně a „Anhängigkeit“ na straně druhé, které jsou vysvětleny v předkládacím usnesení, je zřejmý pouze s odkazem na německé procesní právo, které tyto dva pojmy definuje rozdílně. Naopak v článcích 21 a 22 úmluvy jsou výše uvedené pojmy použity, aniž by bylo možné stanovit mezi nimi věcný rozdíl. Francouzské znění nerozlišuje mezi „Klage … anhängig gemacht“ (čl. 21 první pododstavec) a „Klage … erhoben“ (čl. 22 první pododstavec) používaje v obou případech stejné formulace („demandes formées“).

Ačkoliv v jiné souvislosti úmluva stanoví požadavek doručení žaloby, není možné z toho vyvozovat, že úmluva považuje toto doručení za podmínku pro zahájení řízení. Jak se poznamenává ve Schlosserově zprávě ze dne 9. října 1978 k Úmluvě o přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království k úmluvě (Úř. věst. 1979, C 59, s. 71), doručení žaloby není vždy nezbytné pro to, aby nastala litispendence. Tím je potvrzen názor, který už předtím zastávala Jenardova zpráva:

„Výbor rozhodl, že není potřeba upřesňovat v textu okamžik, od kterého má být věc považována za zahájenou, a ponechává řešení této otázky na vnitrostátních právech jednotlivých smluvních států.“

Vůči tomuto řešení lze namítnout, že v zájmu jednotného výkladu úmluvy ve všech smluvních státech je třeba hledat autonomní výklad článku 21 úmluvy, a proto by také podmínky upravující zahájení řízení měly být stanoveny jednotně pro všechny smluvní státy. Za současného stavu práva Společenství a sjednocování procesního práva členských států však není možné prosadit zásadu autonomního výkladu úmluvy v neomezené podobě. Jak Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 6. října 1976 ve věci 12/76, Tessili/Dunlop, Recueil, s. 1473, právní pojmy obsažené v úmluvě mohou být popřípadě chápány jako odkaz na hmotněprávní pravidla práva členských států.

Přestože je na základě předchozích úvah nezbytné odkázat na vnitrostátní procesní právo za účelem stanovení podmínek pro platné zahájení řízení, neznamená to, že je třeba na otázku předkládajícího soudu odpovědět výlučně odkazem na procesní právo použitelné před soudy, u kterých bylo v projednávaném případě řízení zahájeno, jmenovitě soudy v Německu a Itálii. Jelikož zahájení řízení nezřídka trvá po určité časové období (uložení žaloby u kanceláře soudu a následné doručení této žaloby žalovanému), vyvstává také otázka, zda článek 21 úmluvy má na mysli úplné zahájení řízení nebo některé předcházející stadium, například okamžik uložení podání u kanceláře soudu. Tato otázka musí být zodpovězena pomocí autonomního výkladu úmluvy, neboť tu neexistují žádné důvody výše uvedeného druhu, aby bylo nezbytné odkázat na vnitrostátní právo smluvních států. Naopak, v zájmu jednotného výkladu úmluvy by v tomto ohledu měly být vůči všem smluvním státům uplatňovány stejné zásady.

Je pravda, že ze znění článků 21 a 22 úmluvy není možné dovodit nic, co by umožňovalo odpovědět na otázky položené Soudnímu dvoru, jelikož z výše uvedených důvodů nelze rozdíly ve výběru slov použít na podporu jednoho nebo druhého výkladu. Odpověď na otázku je proto třeba odvodit z kontextu ostatních ustanovení a z ducha a účelu úmluvy.

Podle článku 21 úmluvy může být příslušnost, která platí na základě pravidel příslušnosti stanovených v článcích 2 až 17 úmluvy, dodatečně změněna. Jedná se o výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně. Změna příslušnosti, která platí na základě ustanovení úmluvy, může být odůvodněna, pouze pokud již byla žaloba podána u soudu jiného smluvního státu a vedla k tomu, že řízení bylo u tohoto soudu již úplným způsobem zahájeno. Dokud nedojde k úplnému zahájení řízení u uvedeného soudu, není jasné, zda toto řízení skutečně proběhne. Tak například v německém procesním právu může být žaloba stažena před doručením žalovanému, aniž by došlo k jejímu formálnímu zpětvzetí. Kromě toho nelze ztrácet ze zřetele, že žalovanému zpravidla není známo, že proti němu bylo zahájeno řízení, dokud mu není doručena žaloba, a za těchto okolností proto nemůže vznést námitku překážky věci zahájené. Z tohoto důvodu je třeba za rozhodný okamžik pro účely článku 21 úmluvy považovat ten, kdy bylo řízení úplným způsobem zahájeno.

Na druhé straně lze uplatňovat, že v zájmu ochrany žalovaného by měl okamžik, v němž dochází k litispendenci („Rechtshängigkeit“), který je rozhodující z hlediska článku 21 úmluvy, nastat co možná nejdříve, aby žalovaný, který se jiným způsobem dozvěděl o tom, že byla podána žaloba, neztratil vinou prodlení v jejím doručení výhodu námitky překážky věci zahájené. V tomto ohledu je nicméně třeba vzít v úvahu, že žalovaný je před značným znevýhodněním vyplývajícím z opožděného doručení chráněn článkem 20, čl. 27 bodem 2 a článkem 46 úmluvy. V souladu s tím se zdá, že při řešení otázky, kterému ze dvou řízení zahájených za okolností uvedených v článku 21 úmluvy má být dána přednost, není potřeba v zájmu ochrany žalovaného posunout okamžik, v němž nastala litispendence, na dřívější dobu.

Na základě předchozích úvah Komise navrhuje, aby na otázku položenou Soudnímu dvoru byla dána následující odpověď:

„Pro určení, u kterého soudu bylo řízení zahájeno nejdříve ve smyslu článku 21 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, je pro každý soud, u kterého bylo řízení zahájeno, rozhodným okamžikem ten, kdy bylo řízení u tohoto soudu úplným způsobem zahájeno podle předpisů před ním použitelného vnitrostátního procesního práva.“

III – Ústní část řízení

Na jednání konaném dne 16. února 1984 byli vyslechnuti a na otázky položené Soudním dvorem odpověděli žalovaný, zastoupený Jürgenem Blumem, Rechtsanwalt z Mnichova, a Komise, zastoupená E. Zimmermannem, právním poradcem, ve spolupráci s W. D. Krause-Ablassem, Rechtsanwalt z Düsseldorfu.

Žalovaný v původním řízení uplatňoval, že německý soud není příslušný, neboť žaloba byla doručena dříve v Itálii než v Německu. Pojem „Anhängigkeit“ v německé verzi úmluvy není použit ve stejném smyslu jako v německém právu.

Rozdíl mezi pojmy „Anhängigkeit“ a „Rechtshängigkeit“ v německém právu nemá důsledky pro výklad úmluvy, která je mezinárodní úmluvou mezi několika členskými státy. Musí být tedy vykládána pouze jedním způsobem.

Žalovaný v původním řízení z toho vyvozuje, že otázka litispendence musí být posouzena podle vnitrostátního práva každého smluvního státu. Za účelem rozhodnutí, který soud je příslušný ve smyslu článku 21 úmluvy, je třeba nejprve stanovit, kde bylo řízení úplným způsobem zahájeno. Tato otázka musí být posouzena podle lex fori soudu, u kterého bylo řízení zahájeno.

Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 11. dubna 1984.

Odůvodnění:

1 Usnesením ze dne 22. června 1983, které Soudní dvůr obdržel dne 8. července 1983, Oberlandesgericht München položil Soudnímu dvoru na základě Protokolu ze dne 3. června 1971 o výkladu Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech Soudním dvorem (dále jen „úmluva“) předběžnou otázku týkající se výkladu článku 21 této úmluvy.

2 Oba účastníci původního řízení jsou obchodníci, z nichž jeden je usazen v Mnichově ve Spolkové republice Německo a druhý v Mascali na Sicílii. Žalobce v původním řízení podal proti žalovanému v původním řízení žalobu na splacení dlužné částky z půjčky z let 1975 a 1976. Žaloba, která je předmětem sporu, byla uložena dne 5. srpna 1976 u kanceláře Landgericht München I a dne 13. ledna 1977 byla doručena žalovanému v původním řízení. Žalobce kromě toho podal další žalobu mající stejný skutkový a právní základ u Tribunale Civile v Catanii, Itálie, prostřednictvím obdobného dokumentu, který tento soud obdržel dne 22. nebo 23. září 1976 a který byl žalovanému doručen dne 23. září 1976.

3 Landgericht žalobu odmítl pro nedostatek mezinárodní příslušnosti. U Landgericht München I bylo řízení zahájeno doručením žaloby (§ 261 odst. 1 a § 253 odst. 1 Zivilprozeßordnung) až dne 13. ledna 1977, zatímco u soudu v Catanii už dne 23. září 1976 doručením rovnocenného podání. Podle názoru Landgericht München je soud v Catanii příslušný podle článku 21 úmluvy.

4 Žalobce se odvolal k Oberlandesgericht a uplatňoval, že rozhodný není okamžik doručení žaloby, nýbrž okamžik, kdy byla žaloba podána u soudu.

5 Oberlandesgericht se domnívá, že spor se týká otázek výkladu výše uvedené úmluvy. Proto přerušil řízení a usnesením ze dne 22. června 1983 položil Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Je pro posouzení otázky, u kterého soudu smluvního státu bylo řízení zahájeno nejdříve (článek 21 úmluvy), rozhodný okamžik, kdy byla žaloba podána u soudu („Anhängigkeit“), nebo okamžik, kdy bylo řízení doručením žaloby žalovanému v plném rozsahu zahájeno („Rechtshängigkeit“)?“

„Jsou-li u soudů různých smluvních států podány žaloby mající stejný skutkový a právní základ a předmět a týkající se stejných účastníků řízení, každý soud odlišný od soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve, se z moci úřední vzdá příslušnosti ve prospěch soudu, u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve.

Soud, který se musí vzdát příslušnosti, může řízení přerušit, je-li příslušnost jiného soudu popírána.“

8 Podle názoru žalobce v původním řízení je doručení žaloby žalovanému v německém právu věcí soudu a nikoliv účastníků řízení. Příslušnost soudu, u kterého bylo řízení zahájeno, tedy nemůže záviset na prodlevách v doručování prováděném samotným soudem.

9 Žalovaný v původním řízení se domnívá, že rozdíl v německých slovech použitých v článcích 21 a 22 úmluvy jako rovnocenná forma výrazu „formées“ ve francouzské verzi nemůže mít důsledky pro výklad úmluvy. Tvrdí, že pojem podání žaloby ve smyslu článku 21 úmluvy musí být vykládán tak, že označuje úplné zahájení řízení, a že obsah tohoto pojmu musí být určen podle lex fori soudu, u kterého bylo řízení zahájeno.

10 Je třeba upozornit, že procesní pravidla různých smluvních států nejsou totožná, pokud jde o určení data zahájení řízení u soudu.

11 Z informací srovnávacího práva předložených Soudnímu dvoru skutečně vyplývá, že ve Francii, Itálii, Lucembursku a Nizozemsku je spor považován za zahájený před soudem od okamžiku, kdy byl návrh na zahájení řízení doručen žalovanému. V Belgii je řízení zahájeno u soudu tehdy, když je věc zapsána na všeobecnou listinu soudu, přičemž takový zápis zásadně předpokládá předchozí doručení návrhu na zahájení řízení žalovanému.

12 Ve Spolkové republice Německo je podle § 253 odst. 1 Zivilprozeßordnung žaloba podána, jakmile je návrh na zahájení řízení doručen žalovanému. Doručení provádí z moci úřední soud, u kterého byl předtím podán návrh. Procesní stadium mezi uložením návrhu u kanceláře soudu a doručením se nazývá „Anhängigkeit“. Podání návrhu na zahájení řízení má význam z hlediska promlčení a dodržení procesních lhůt, ale v žádném případě neurčuje okamžik, kdy nastává litispendence. Z výše uvedených ustanovení § 253 a § 261 odst. 1 Zivilprozeßordnung vyplývá, že litispendence nastává tehdy, když je návrh na zahájení řízení doručen žalovanému.

13 Ze srovnání těchto právních předpisů vyplývá, že sblížením různých příslušných vnitrostátních ustanovení není možné dospět ke společnému pojmu litispendence. A fortiori proto nelze, jak to navrhuje žalobce v původním řízení, rozšířit na všechny smluvní strany koncepci, která je vlastní německému právu a která vzhledem ke svým charakteristickým rysům nemůže být převedena do ostatních dotyčných právních systémů.

14 Z článku 21 jako celku lze vyvodit, že povinnost soudu vzdát se příslušnosti ve prospěch jiného soudu existuje, pouze pokud je určeno, že před soudem některého jiného státu bylo úplným způsobem zahájeno řízení mající stejný skutkový a právní základ a předmět a týkající se stejných účastníků řízení . Kromě toho článek 21 nenaznačuje, jaké procesní formality je třeba vzít v úvahu pro účely posouzení, zda má nebo nemá být uznána existence takového účinku; zejména nenaznačuje odpověď na otázku, zda litispendence nastává tehdy, když soudu došla žaloba anebo když tato žaloba byla doručena příslušnému účastníku řízení.

15 Jelikož předmětem úmluvy není sjednotit tyto formality, které jsou úzce spojeny s organizací soudního řízení v různých státech, musí být otázka, kdy jsou splněny podmínky úplného zahájení řízení ve smyslu článku 21, posuzována a řešena pro každý soud podle pravidel jeho vlastního vnitrostátního práva. Tato metoda umožňuje každému soudu určit s dostatečnou jistotou podle vlastního vnitrostátního práva, pokud jde o něj, a podle vnitrostátního práva každého jiného soudu, u kterého bylo řízení zahájeno, pokud jde o tento soud, časové pořadí více řízení zahájených za podmínek stanovených úmluvou.

16 Na otázku položenou Oberlandesgericht München je tedy třeba odpovědět tak, že článek 21 úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že za soud, „u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve“, je třeba pokládat soud, u něhož byly nejdříve splněny podmínky úplného zahájení řízení, přičemž tyto podmínky musí být určeny podle vnitrostátního práva každého z dotyčných soudů.

Náklady řízení:

17 Výdaje vzniklé italské vládě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu předložil Oberlandesgericht München usnesením ze dne 22. června 1983, rozhodl takto:

Článek 21 úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že za soud, „u kterého bylo řízení zahájeno nejdříve“, je třeba pokládat soud, u něhož byly nejdříve splněny podmínky úplného zahájení řízení, přičemž tyto podmínky musí být určeny podle vnitrostátního práva každého z dotyčných soudů.