Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61993J0324
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 28 MARCH 1995.
THE QUEEN V SECRETARY OF STATE FOR HOME DEPARTMENT, EX PARTE EVANS MEDICAL LTD AND MACFARLAN SMITH LTD.
REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: HIGH COURT OF JUSTICE, QUEEN' S BENCH DIVISION - UNITED KINGDOM.
FREE MOVEMENT OF GOODS - IMPORTATION OF A NARCOTIC DRUG
(DIAMORPHINE).
CASE C-324/93.
Rozhodnutí ESD z 28. března 1995
Věc C-324/93
The Queen v The Secretary of State for the Home Department ex parte Evans Medical Ltd and Macfarlan Smith Ltd
Rozhodnutí o předběžné otázce
[1995] ECR I-563 “Evans Medical”
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1995 page I-0563
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    Case 2/90 Commission v Belgium [1992] ECR I-4431
    · Dassonville Case 8/74 Procureur du Roi v Dassonville [1974] ECR 837
    · Levy Case C-158/91 Levy [1993] ECR I-4287
    · Duphar Case 238/82 Duphar and Others v Netherlands [1984] ECR 523
    · De Peijper Case 104/75 De Peijper [1976] ECR 613
    · Beentjes Case 31/87 Beentjes v Netherlands [1988] ECR 4635
    · Case C-328/92 Commission v Spain [1994] ECR I-1569
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
In the United Kingdom, persons suffering from severe or incurable illness may receive diamorphine to alleviate their pain. This practice is in accordance with the 1961 Single Convention on Narcotic Drugs
United Nations Treaty Series, 520, p. 204.
(“the Convention”) to which the UK became a party in 1964 - before joining the Community - and which is also applicable in the other Member States. The Convention provides in particular that the Contracting States are to ensure that production and trade etc. of drugs is limited exclusively to medical and scientific purposes, that trade and distribution of drugs is subject to a licence and that import and export of drugs is being controlled under licence.
Until 1992, importation of diamorphine was prohibited in the UK. Only two companies were licensed to produce and process diamorphine, Macfarlan and Evans Medical, the applicants in the main proceedings. This practice was justified with the need to prevent illicit trade. In 1992, the Secretary of State, however, informed the two companies that he was authorizing the company Generics to import diamorphine from the Netherlands and that he considered the introduction of a tendering scheme in order to achieve compliance with Community law, namely Article 30 of the Treaty. Macfarlan and Evans subsequently brought an action before the High Court of Justice (Queen’s Bench Division) seeking annulment of that decision on legal grounds. They claimed that Article 30 of the Treaty was derogated by Article 234 of the Treaty since the Convention constituted an earlier international agreement and that the Convention required that the previous arrangements be maintained.
The High Court stayed the proceedings and referred to the Court of Justice questions on the interpretation of (1) Articles 30, 36 and 234 of the Treaty and (2) Council Directive 77/62/EEC
Of 21 December 1976 coordinating procedures for the award of public supply contracts (OJ 1977 L 13, p. 1), as amended by Council Directive 88/295/EEC of 22 March 1988 (OJ 1988 L 127, p. 1).
as specified below.
Ve Velké Británii mohou osob
y trpící těžkou nebo nevyléčitelnou nemocí získat k utišení bolesti diamorphine. Tento postup je v souladu s jedinou Úmluvou o narkotikách z roku 1961
1
1 United Nations Treaty Series, 520, str. 204
(“Úmluva”), jejíž stranou se Velká Británie stala roku 1964, tj. předtím než vstoupila do Společenství. Tato Úmluva se vztahuje i na ostatní členské státy. Úmluva zejména stanoví, že smluvní státy jsou povinny zajistit, aby výroba, obchod, atd. drog byly podmíněny licencí, a aby dovoz a vývoz drog byl rovněž kontrolován také prostřednictvím licencí.
Do roku
1992 byl dovoz diamorphinu do Velké Británie zakázán. Pouze dvě společnosti - Macfarlan a Evans Medical, žalobci v hlavním řízení, měly licenci na výrobu a zpracování diamorphinu. Tento stav byl odůvodněn potřebou předcházet nezákonnému obchodu. V roce 1
9
92 však ministr vnitra tyto dvě společnosti informoval, že udělil společnosti Generics povolení k dovozu diamorphinu z Nizozemí, a že v této otázce chystá zavedení systému veřejné soutěže, aby bylo docíleno souladu s právem Společenství, zejména článku 30

Smlouvy. Následně obě společnosti podaly žalobu k nejvyššímu soudu (“Queen´s Bench Division”), kterou se domáhaly neplatnosti tohoto rozhodnutí z právních důvodů. Podle jejich názoru došlo k derogaci článku 30 Smlouvy, a to článkem 234 Smlouvy, neboť Úmlu
v
a je mezinárodní smlouvou uzavřenou před vstupem Velké Británie do Společenství a že Úmluva vyžaduje, aby předchozí dohody byly zachovány.
Nejvyšší soud přerušil řízení a předložil Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu (1) článků 30, 36 a 234 Smlouvy; a (2) směrnice Rady 77/62/EHS
2
2
Z 21. prosince 1976 o koordinaci řízení na uzavření smluv o veřejných dodávkách (OJ 1977 L 13, str. 1) doplněná směrnicí Rady 88/295/EHS z 22. března 1988(OJ 1988 L 127, str.1)
níže uvedené.


Názor soudu a komentář:
The Court first points out that “goods taken across a frontier for the purposes of commercial transaction are subject to Article 30 of the Treaty, whatever the nature of those transactions” ( Case 2/90). Consequently, also the intra-Community transfer of the drugs in question falls in the scope of Article 30. Relying on its definition adopted in
Dassonville
, the Court restates that “all measures capable of hindering, directly or indirectly, actually or potentially, intra-Community trade, constitute a barrier to trade” in the meaning of that Article. A national prohibition on the import of drugs is therefore caught by Article 30 of the Treaty. The derogation of Community law in favour of earlier international agreements provided in Article 234 takes place only where the agreement imposes on a Member State an
obligation
that is incompatible with the Treaty. It does, however, not apply where the international agreement merely
allows
the Member State to take the measure incompatible with Community law without obliging it to do so. Consequently, the Court found that it was necessary to determine whether the agreement in question imposes upon the Member State an “obligation whose performance may still be required by non-member States which are parties to it” (
Levy
), a question that is not for the ECJ but of the national courts to determine.
The Court then examines whether the restriction to free movement of goods presently at issue could be justified under Article 36 of the Treaty. In particular, the High Court had demanded whether this justification could be invoked on the ground that the granting of an importation licence could threaten the viability of the sole licensed manufacturer and jeopardize reliability of supply of diamorphine for medical purposes. The Court points out that according to its case-law (
Duphar
) Article 36 relates to measures of a non-economic nature only. “A measure which restricts intra-Community trade cannot therefore be justified by a Member State’s wish to safeguard the survival of an undertaking”. The need to ensure the reliable supply drugs which are necessary for medical purposes, on the other hand, could provide a justification under Article 36 “if that objective is one of protecting the health and life of humans” (cf. Article 36). However, the Court emphasizes that the justification under Article 36 only applies if the objective pursued (e.g. protection of health and life of humans) cannot effectively protected by measures less restrictive of intra-Community trade (
De Peijper
).
With the second question on the Directive on public supply contracts (77/62), the High Court wished to ascertain whether the national authorities covered by this directive could, when seeking to obtain diamorphine, award the contract on the basis of the ability of the tendering undertakings to guarantee reliability and continuity of supplies in the country. The Court points out that under Article 25 of Directive 77/62, the national authority could make the award to the “most economically advantageous tender” and that “in selecting the most economically advantageous tender, the contracting authorities may choose the criteria which they intend to apply, but their choice may relate only to criteria designed to identify the most economically advantageous tender” (
Beentjes
). Reliability of supplies is one of the criteria which may be taken into account. However, the Court points out that if the contracting authorities make reliability of supplies a criterion for the award, pursuant to Article 25 (2) of the Directive this must be clearly indicated in the contract documents or in the contract notice. It had been argued in the proceedings before the Court that under Article 6 (1)(g) respectively Article 6 (4), the contracts could be awarded by negotiating procedure (cf. Article 1 f) of the Directive) rather than in an open or restricted invitation to tender (cf. Article 1 d) and e) of the Directive) because of the security measures which must be taken in order to prevent any diversion of the drugs. The Court rejects this argument, relying on its case-law under which the derogations provided in Article 6 are to be construed strictly ( Case C-328/92). The information produced in the present case did not “warrant the conclusion that the special nature of diamorphine and the security measures to be taken in order to prevent its diversion make it impossible to have an open or restricted invitation to tender”.
Soudní dvůr v prvé řadě zdůraznil, že “na zboží, které přechází hranice za účelem realizace obchodní transakce se vztahuje článek 30 Smlouvy, a to bez ohledu na charakter takové transakce” (věc 2/90). V důsledku toho, se ustanovení článku 30 vztahuje i na transfer dotčených narkotik uvnitř Společenství. S odkazem na definici přijatou v rozhodnutí ve věci
Dassonville,
Soud zopakoval, že “všechna opatření, která mohou zabránit, přímo nebo nepřímo, v dané chvíli nebo v budoucnosti, obchodu uvnitř Společenství, vytvářejí překážky obchodu” ve smyslu uvedeného článku. Na národní zákaz dovozu léků se proto článek 30 vztahuje. Odchylka od práva Společenství ve prospěch mezinárodních smluv uzavř
e
ných dříve, upravená článkem 234, se uplatňuje pouze tehdy, pokud daná smlouva členským státům ukládá
povinnost
, která je neslučitelná se Smlouvou. Neuplatňuje se však, pokud mezinárodní smlouva členským státům pouze
umožňuje
přijmout opatření neslučitelná s právem Společenství bez toho, že by byly povinny tak učinit. Následně Soudní dvůr došel k závěru, že je nutné určit, zda daná mezinárodní smlouva členskému státu ukládá “povinnost, jejíž splnění může být stále požadováno nečlenskými státy, které jsou s
tranou této mezinárodní smlouvy” (
Levy
). Toto posouzení však není věcí Soudního dvora, ale národních soudů členských států.
Poté se Soudní dvůr věnoval otázce, zda omezení volného pohybu zboží, o něž v dané věci šlo, může být odůvodněno ve smyslu ustanovení článku 36 Smlouvy. Nejvyšší soud se zejména tázal, zda je možné se tohoto odůvodnění dovolávat s odkazem na nebezpečí, že udělení licence k dovozu by mohlo ohrozit životaschopnost jediného výrobce a tím i ohrozit zajištění dodávek diamorphinu pro lékařs
k
é účely. Soud prohlásil, že podle jeho rozhodovací praxe (
Duphar
), se článek 36 vztahuje pouze na opatření neekonomického charakteru. Opatření, které omezují obchod uvnitř Společenství nemohou být proto ospravedlněna zájmem členského státu na zajištění další ekonomické existence daného podniku”. Na druhé straně potřeba zajistit dodávky diamorphinu, nezbytné pro lékařské účely, může být důvodem v souladu s ustanovením článku 36 “pokud je jeho cílem ochrana života a zdraví lidí” (viz článek 36). Soudní dvůr
v
šak zdůraznil, že důvody stanovené v článku 36 se uplatňuje pouze tehdy, pokud sledovaný cíl (tj. ochrana zdraví a života lidí) nemůže být účinně chráněn jinými prostředky, která omezují obchod uvnitř Společenství v menší míře (
De Pijper
).
U druhé otázky
týkající se směrnice o smlouvách na veřejné dodávky (77/62) žádal Nejvyšší soud Soudní dvůr o hodnocení, zda národní orgány, na než směrnice odkazuje, mohou v rámci získávání diamorphinu, uzavřít smlouvu s podnikem, který se tendru zúčastnil, na základě j
e
ho schopnosti zabezpečit stálé dodávky diamorphinu v zemi. Soudní dvůr prohlásil, že článek 25 směrnice 77/62 stanoví, že národní orgány mohou uzavřít smlouvu “na základě předložení ekonomicky nejvýhodnější nabídky” a že “v rámci výběru nejvýhodnější ekon
o
mické nabídky, si tyto orgány mohou zvolit kritéria, která mají v úmyslu aplikovat, nicméně jejich volba může být pouze ve vztahu ke kritériím, jejichž účelem je identifikovat nejvýhodnější ekonomickou nabídku” (
Beentjes
). Bezpečnost dodávek je jedním z kritérií, která mohou být zohledněna. Soudní dvůr však podotkl, že pokud orgány vyhlašující veřejnou soutěž zvolily zabezpečení dodávek jako jedno z kritérií pro uzavření smlouvy, pak podle ustanovení článku 25(2) směrnice musí být tato skutečnost jednoznačně uvedena ve smluvních dokumentech nebo v oznámení tendru. V rámci řízení před Soudním dvorem se objevil argument, že podle článku 6(1)(g) resp. článku 6(4), je smlouvu možno uzavřít na základě vyjednávací procedury (viz článek 1d) a e) směrnice), a to s

ohledem na bezpečnostní opatření, jež je třeba přijmout za účelem předejití zneužívání drog. Soud tento argument s odkazem na svou rozhodovací praxi odmítl. Podle jeho závěrů je třeba odchylku stanovenou článkem 6 vykládat striktně (věc C-328/92). Informa
c
e, které byly v dané věci poskytnuty, “neodůvodňují závěr, že zvláštní charakter diamorphinu a potřeba bezpečnostních opatření zabraňujících zneužívání drog, znemožňují otevřenou nebo neomezenou nabídku ve veřejné soutěži”.


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):