Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61980J0246

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 6 OCTOBER 1981. C. BROEKMEULEN V HUISARTS REGISTRATIE COMMISSIE. (REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE COMMISSIE VAN BEROEP HUISARTSGENEESKUNDE, THE HAGUE). RIGHT OF ESTABLISHMENT - DOCTORS. CASE 246/80.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1981 PAGES 2311 - 2332

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;FREE MOVEMENT OF SERVICES;RIGHT OF ESTABLISHMENT;

	Související předpisy: Corresponding acts:		375L0362;375L0362;375L0362

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. IF, UNDER THE LEGAL SYSTEM OF A MEMBER STATE, THE TASK OF IMPLEMENTING PROVISIONS ADOPTED BY THE INSTITUTIONS OF THE COMMUNITY IS ASSIGNED TO A PROFESSIONAL BODY ACTING UNDER A DEGREE OF GOVERNMENTAL SUPERVISION, AND IF THAT BODY, IN CONJUNCTION WITH THE PUBLIC AUTHORITIES CONCERNED, CREATES APPEAL PROCEDURES WHICH MAY AFFECT THE EXERCISE OF RIGHTS GRANTED BY COMMUNITY LAW, IT IS IMPERATIVE, IN ORDER TO ENSURE THE PROPER FUNCTIONING OF COMMUNITY LAW, THAT THE COURT SHOULD HAVE AN OPPORTUNITY OF RULING ON ISSUES OF INTERPRETATION AND VALIDITY ARISING OUT OF SUCH PROCEEDINGS. IT FOLLOWS THAT IN THE ABSENCE, IN PRACTICE, OF ANY RIGHT OF APPEAL TO THE ORDINARY COURTS, THE APPEALS COMMITTEE, WHICH OPERATES WITH THE CONSENT OF THE PUBLIC AUTHORITIES AND WITH THEIR COOPERATION, AND WHICH, AFTER AN ADVERSARIAL PROCEDURE, DELIVERS DECISIONS WHICH ARE IN FACT RECOGNIZED AS FINAL, MUST, IN A MATTER INVOLVING THE APPLICATION OF COMMUNITY LAW, BE CONSIDERED AS A COURT OR TRIBUNAL OF A MEMBER STATE WITHIN THE MEAN
ING OF ARTICLE 177 OF THE TREATY.

2. THE FREE MOVEMENT OF PERSONS, THE RIGHT OF ESTABLISHMENT AND THE FREEDOM TO PROVIDE SERVICES GUARANTEED BY ARTICLES 3 (C), 48, 52 AND 59 OF THE TREATY, FREEDOMS WHICH ARE FUNDAMENTAL TO THE SYSTEM SET UP BY THE COMMUNITY, WOULD NOT BE FULLY REALIZED IF MEMBER STATES WERE ABLE TO DENY THE BENEFIT OF PROVISIONS OF COMMUNITY LAW TO THOSE OF THEIR NATIONALS WHO HAVE AVAILED THEMSELVES OF THE FREEDOM OF MOVEMENT AND THE RIGHT OF ESTABLISHMENT AND WHO HAVE ATTAINED, BY THOSE MEANS, THE PROFESSIONAL QUALIFICATIONS MENTIONED IN A DIRECTIVE ON THE MUTUAL RECOGNITION OF DIPLOMAS IN A MEMBER STATE OTHER THAN THE STATE WHOSE NATIONALITY THEY HOLD.

3. DIRECTIVE 75/362/EEC IS TO BE INTERPRETED AS MEANING THAT A NATIONAL OF A MEMBER STATE WHO HAS OBTAINED A DIPLOMA LISTED UNDER ARTICLE 3 OF THE DIRECTIVE IN ANOTHER MEMBER STATE AND WHO, BY THAT TOKEN, MAY PRACTISE GENERAL MEDICINE IN THAT OTHER MEMBER STATE IS ENTITLED TO ESTABLISH HIMSELF AS A GENERAL PRACTITIONER IN THE MEMBER STATE OF WHICH HE IS A NATIONAL, EVEN IF THAT MEMBER STATE MAKES ENTRY TO THAT PROFESSION BY HOLDERS OF DIPLOMAS OF MEDICINE OBTAINED WITHIN ITS OWN BORDERS SUBJECT TO ADDITIONAL TRAINING REQUIREMENTS.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1981 Jednací jazyk: nizozemština, C. Broekmuelen proti Huisarts Registratie Commissie, věc 246/80, Recueil 1981

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Commissie van Beroep Huisartsgeneeskunde, Haag - Nizozemsko. Právo usazování – lékaři.

Předmět:

O výkladu směrnice Rady 75/362/EHS ze dne 16. června 1975 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci lékařů, obsahující opatření pro usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb, a směrnice Rady 75/363/EHS ze dne 16. června 1975 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti lékařů

Skutkové okolnosti:

Předkládací rozhodnutí, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS lze shrnout takto:

I - Skutkový stav a písemná část řízení

1. V Nizozemsku byla přijata zvláštní opatření ohledně uznávání způsobilosti „huisarts“ (praktických lékařů), tedy lékařů, kteří jsou kvalifikováni pro výkon praxe všeobecného lékařství a poskytování první lékařské pomoci. Tato opatření vycházejí z pravidel, které jsou součástí stanov a vnitřních předpisů Koninklijke Nederlandse Maatschappij tot Bevordering der Geneeskunst (Nizozemská královská společnost na podporu medicíny, dále jen „Společnost“). Shrnutí těchto pravidel je podáno níže.

Podmínky, které je třeba splnit za účelem uznání způsobilosti praktického lékaře, jsou stanoveny College voor Huisartsgeneeskunde (Rada pro všeobecné lékařství), jež je orgánem Společnosti. Rozhodnutí této rady podléhají kontrole nizozemské vlády.

Huisarts Registratie Commissie (Registrační komise praktických lékařů, dále jen „Registrační komise“) je pověřena výkonem a aplikací ustanovení, která stanovují podmínky ohledně uznávání. Tyto podmínky upravují mimo jiné zápis do seznamu uznaných praktických lékařů, zápis je podmínkou uznání způsobilosti k výkonu činnosti praktického lékaře. Žádosti o zápis jsou nejprve zkoumány výkonným výborem, který je složen ze členů Registrační komise. Žádost může být přezkoumána přímo Registrační komisí, pokud, například, výkonný výbor neposoudí jednomyslně žádost jako oprávněnou..

Pokud Registrační komise odmítne zapsat žadatele do seznamu, může žadatel podat odvolání ke Commissie van Beroep Huisartsgeneeskunde (Odvolací komise pro všeobecné lékařství, dále jen „Odvolací komise“).

Jak Registrační komise, tak Odvolací komise byly ustaveny na základě čl. 1102 odst. 2 vnitřních předpisů Společnosti.

2. C. Broekmeulen, žalobce v původním řízení, je nizozemským státním příslušníkem. Dne 30. června 1979 obdržel na základě zkoušek, které složil na lékařské fakultě katolické univerzity v Lovani v Belgii, „diplom doktora lékařství, chirurgie a porodnictví“, uvedený v čl. 3 písm. b) směrnice Rady 75/362/EHS ze dne 16. června 1975.

Na základě článku 2 Wet Regelende de Uitoefening der Geneeskunst (zákon o výkonu lékařské činnosti) mu ministr zdravotnictví a životního prostředí udělil rozhodnutím ze dne 18. září 1979 povolení vykonávat lékařskou činnost v Nizozemsku. Dne 19. října 1979 složil lékařskou přísahu.

Dopisem ze dne 14. listopadu 1979 C. Broekmeulen požádal o zápis do seznamu uznaných praktických lékařů. Dopisem ze dne 18. března 1980 ho tajemník Registrační komise informoval, že jeho zápis do seznamu není dle rozhodnutí č. 1-1977 College voor Huisartsgeneeskunde (Rady pro všeobecné lékařství) možný, protože nevyhovuje podmínkám rozhodnutí č. 1-1974 této rady, které upravuje potřebné vzdělání praktických lékařů. Z toho plyne, že C. Broekmeulen musí, stejně jako nizozemští lékaři, kteří jsou držiteli „universitair getuigschrift van arts“ (universitní lékařské osvědčení), vydaného nizozemskou univerzitou, jak je uvedeno ve čl. 3 písm. h) směrnice Rady 75/362/EHS, absolvovat roční přípravnou praxi všeobecného lékařství, než bude moci být zapsán do seznamu uznaných praktických lékařů.

Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání k Odvolací komisi.

3. Preambule rozhodnutí č. 1-1977 College voor Huisartsgeneeskunde (dále jen rozhodnutí 1-1977), a jeho článek 1 jsou formulovány takto:

„College voor Huisartsgeneeskunde ...

s ohledem na to, že směrnice Společenství 75/362/EHS a 75/363/EHS o právu usazování lékařů ve Společenství vstoupily v platnost dne 20. prosince 1976;

s ohledem na to, že je žádoucí zavést na jedné straně obecná pravidla uznávání a zápisu lékařů jiného než nizozemského občanství a vzdělání, a na druhé straně pravidla pro státní příslušníky členských států Evropského společenství, kteří jsou držiteli jednoho z diplomů uznávaných na základě směrnic Evropských společenství; vzhledem k tomu, že se očekává dohoda o použití zmíněných směrnic v souvislosti s všeobecným lékařstvím, se zdá vhodné omezit dobu platnosti níže uvedeného rozhodnutí;

s ohledem na stanoviska Registrační komise praktických lékařů;

s ohledem na články 1107 a 1109 vnitřních předpisů Nizozemské královské společnosti na podporu medicíny

rozhodla,

že lékaři, kteří jsou držiteli zahraničních diplomů a kteří dostali povolení k výkonu lékařské činnosti v Nizozemsku, budou zapsáni do seznamu praktických lékařů podle následujících ustanovení:

Článek 1

Státní příslušníci ostatních členských států Evropského společenství, kteří jsou držiteli diplomu v oboru lékařství vydaného jiným členským státem a uznaného podle směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS a kteří předloží Registrační komisi řádný důkaz, že jim bylo vydáno povolení vykonávat lékařskou činnost v Nizozemsku, budou na základě své žádosti zapsáni do seznamu uznaných praktických lékařů.“

Článek 2 směrnice Rady 75/362/EHS ze dne 16. června 1975 stanoví:

„Každý členský stát uznává diplomy, osvědčení a jiné doklady o dosažené kvalifikaci vydané státním příslušníkům členských států ostatními členskými státy v souladu s článkem 1 směrnice 75/363/EHS, které jsou vyjmenovány v článku 3, a přiznává těmto dokladům na svém území, pokud se jedná o přístup k činnostem lékaře a jejich výkon, stejné účinky, jaké mají diplomy, osvědčení a jiné doklady o dosažené kvalifikaci, které sám vydává.“

Mezi diplomy, které jsou vyjmenovány v článku 3, je pro Belgii pod písmenem b) uveden „diplom doktora lékařství, chirurgie a porodnictví“.

4. Před odvolací komisí C. Broekmeulen uvedl, že podle své preambule se rozhodnutí 1-1977 vztahuje na „státní příslušníky členských států Evropského společenství, kteří jsou držiteli diplomu v oboru lékařství uznávaného na základě směrnic Evropského společenství“ a že on patří do této skupiny. Nadto tvrdí, že ustanovení rozhodnutí 1-1977 se na něj nemohou vztahovat, protože jeho právo být zapsán do seznamu uznaných praktických lékařů, aniž by musel v Nizozemsku absolvovat roční přípravnou praxi všeobecného lékařství, plyne přímo ze směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS.

Rozhodnutím ze dne 21. října 1980 došlým Soudnímu dvoru dne 4. listopadu 1980 přerušila Odvolací komise řízení podle článku 177 Smlouvy o EHS a položila Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Vyplývá ze směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS (Úř. věst. L 167, 30. 6. 1975), že nizozemský státní příslušník, který v Belgii obdržel Wettelijk Diploma van Doktor in de Genees-, Heel- en Verloskunde (diplom doktora lékařství, chirurgie a porodnictví) a který je z tohoto titulu oprávněn v Belgii vykonávat povolání praktického lékaře, má právo v případě, že se usadí v Nizozemsku, být zapsán do seznamu uznaných praktických lékařů Nizozemské královské společnosti na podporu medicíny, aniž by před tím musel v Nizozemsku absolvovat přípravnou praxi všeobecného lékařství? Pro účely této otázky se předpokládá, že na základě kogentních ustanovení nizozemského práva je zápis do zmiňovaného seznamu možný pouze po vykonání oné přípravné praxe a že lékař může v Nizozemsku vykonávat povolání praktického lékaře pouze poté, co je zapsán do zmíněného seznamu.“

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je zřejmé, že se Odvolací komise domnívá, že čl. 1 rozhodnutí 1-1977 je třeba vyložit v tom smyslu, že lékař nizozemské státní příslušnosti, který je držitelem belgického lékařského diplomu, může být zapsán do seznamu uznaných praktických lékařů pouze tehdy, jestliže v Nizozemsku absolvoval přípravnou praxi všeobecného lékařství v délce jednoho roku.

Odvolací komise dále uvedla, že:

a) článek 26 stanov Společnosti stanoví, že ustanovení vnitřních předpisů Společnosti, která se vztahují k uznávání a zápisu praktických lékařů, mohou být měněna pouze po konzultaci s ministry, jejichž ministerstva odpovídají za vyšší vzdělávání a veřejné zdraví;

b) podle článku 1109 vnitřních předpisů, rozhodnutí Rady pro všeobecné lékařství, která stanovují požadavky na vzdělání praktických lékařů a na instituce vzdělávající praktické lékaře, podléhají dozoru zmíněných ministrů, kteří tento dozor vykonávají formou práva veta;

c) královské nařízení ze dne 4. ledna 1966 (Staatsblad 3), přijaté podle zákona o zdravotním pojištění, upravené královským nařízením ze dne 15. srpna 1973 (Staatsblad 428), které stanovuje „Verstrekkingenbesluit“ (nařízení o dávkách), vymezuje „praktického lékaře“ jako lékaře zapsaného v seznamu uznaných praktických lékařů vedeném Společností;

d) podle tohoto ustanovení tedy lékaři, kteří nejsou zapsáni do zmíněného seznamu, nemohou provozovat lékařskou praxi uznanou zdravotní pojišťovnou a je tedy vyloučené, aby mohli poskytovat péči velkému počtu případných pacientů; soukromé pojišťovny vymezují praktického lékaře totožným způsobem jako nařízení o dávkách;

e) podle tohoto předpisu se ustanovení stanov a vnitřních předpisů Společnosti vztahují bez výjimky na všechny lékaře, včetně těch, kteří nejsou členy Společnosti.

Odvolací komise dále učinila tato zjištění:

a) na základě jeho belgického diplomu bylo C. Broekmeulenovi uděleno povolení k výkonu lékařské činnosti v Nizozemsku podle článku 2 Wet Regelende de Uitoefening der Geneeskunst (Zákon o výkonu lékařské činnosti); v tomto ohledu není žádný rozdíl mezi ním a nizozemským státním příslušníkem, který získal diplom v oboru lékařství na nizozemské univerzitě;

b) belgický diplom umožňuje vykonávat povolání praktického lékaře v Belgii;

c) v některých případech byli belgičtí státní příslušníci, kteří jsou držiteli belgického diplomu v oboru lékařství, na základě své žádosti zapsáni do seznamu praktických lékařů bez dalších formalit

Co se týče použitelnosti článku 177 Smlouvy o EHS, Odvolací komise soudí, že prima facie musí být pokládána za „soud“ ve smyslu článku 177 Smlouvy o EHS. V tomto směru připomíná, že ustanovení vnitřních předpisů Společnosti ohledně uznávání a zápisu praktických lékařů, včetně právní úpravy složení, úkolů a fungování Odvolací komise (článek 1102, články 1129 až 1132) podléhají dozoru ministerstva.

Ministr zdravotnictví a ministr školství jmenují předsedu a dva členy Odvolací komise (článek 1129 a čl. 1031 odst. 1 písm. d). Předsedou by měl být přednostně jmenován vysoký soudní úředník.

Úkoly Odvolací komise jsou formulovány takto: „Odvolací komise zkoumá odvolání, která k ní byla podána“ (čl. 1132 odst. 1).

Tato odvolání se řídí čl. 1118 odst. 5, čl. 1120 odst. 7, čl. 1122 odst. 4 a čl. 1125 odst. 7 vnitřních předpisů.

Předpisy, na základě kterých komise zkoumá odvolání, jsou obecně platné. Důsledkem nařízení o dávkách je rozšíření závaznosti rozhodnutí Odvolací komise, podle jejího názoru, i na nečleny Společnosti.

5. V souladu se článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS písemná vyjádření předložili C. Broekmeulen, žalobce v původním řízení, zastoupený G. van der Walem, advokátem v Tilburgu, Huisarts Registratie Commissie (Registrační komise praktických lékařů), žalovaná v původním řízení, zastoupená B. H. ter Kuilem, advokátem v Haagu, nizozemská vláda a Komise Evropských společenství, zastoupená H. J. Bronkhorstem, členem svého právního oddělení, jakožto zmocněncem, s pomocí Christine Berardis-Kayser, členky právního oddělení Komise.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez dokazování. Vyzval nicméně nizozemskou vládu, aby písemně odpověděla na několik otázek o právním statutu Odvolací komise.

II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

Použitelnost článku 177 Smlouvy o EHS

Podle C. Broekmeulena, žalobce v původním řízení, je seznam praktických lékařů veden organizací soukromého práva, totiž Společností. Vnitřní předpisy této organizace stanoví řízení o zápisu s možností odvolání a v rámci tohoto řízení je Odvolací komise nejvyšší rozhodující orgán.

Domnívá se nicméně, že se může proti rozhodnutí Odvolací komise odvolat k běžnému soudu, a to k Arrondissementsrechtbank (okresní soud), aby přezkoumal zákonnost tohoto rozhodnutí. Z pohledu Společnosti se tedy jedná o konečné rozhodnutí, které může být případně napadeno v běžném občanskoprávním řízení. Nicméně Odvolací komise může být považována za „vnitrostátní soud“ ve smyslu článku 177 druhého či třetího pododstavce Smlouvy o EHS.

Nizozemská vláda uvádí, že Odvolací komise se skládá ze tří členů jmenovaných lékařskými fakultami a tří členů jmenovaných řídícím výborem Společnosti. Další dva členové jsou jmenováni ministry odpovědnými za vyšší vzdělávání, resp. zdravotnictví, stejně jako předseda Odvolací komise. Zároveň je jmenován určitý počet náhradníků. Členové i náhradníci jsou jmenováni na dobu pěti let. Mohou být jmenováni opakovaně (články 1129 a 1130 vnitřních předpisů). Tato právní úprava byla přijata po dohodě s odpovědnými ministry a může být změněna pouze s jejich souhlasem.

Nařízení o dávkách vyžaduje k tomu, aby lékař mohl vykonávat praxi všeobecného lékařství v Nizozemsku, zápis v příslušném seznamu. Podmínky zápisu jsou upraveny vnitřními předpisy Společnosti a rozhodnutími Rady pro všeobecné lékařství. Tato nařízení také podléhají vládnímu dohledu. Z toho vyplývá, že Odvolací komise aplikuje při svém rozhodování právní předpisy.

Řízení před Odvolací komisí se řídí článkem 1132 vnitřních předpisů. Odvolací komise může předvolat zúčastněné. Odvolací komise má povinnost vyslechnout zúčastněné a Registrační komisi, a to na jejich žádost. Pokud je odvolání podáno proti rozhodnutí Registrační komise, kterým se odmítá zápis do příslušného seznamu, může se žadatel nechat zastupovat právním zástupcem.

Nizozemská vláda dodává, že skutečnost, že Odvolací komise je nucena vykládat právo Společenství, je již sama o sobě dostatečným důvodem k použití článku 177 Smlouvy o EHS. Navíc se nizozemská vláda odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 30. června 1966 (G. Vaassen (née Goebbels) (a widow) v. Management of the Beambtenfonds voor het Mijnbedrijf, věc 61/65, Recueil 1966, s. 377).

Komise Evropských společenství se nejprve odvolává na výše uvedený rozsudek ze dne 30. června 1966, věc 61/65.

Co se týče dohledu, který vykonává nizozemská vláda nad stanovami a vnitřními předpisy Společnosti, Komise odkazuje na odůvodnění předkládací žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

Domnívá se, že Odvolací komise musí být považována za stálý orgán, jehož úkolem je rozhodovat ve věcech obecně vymezených vnitřními předpisy Společnosti. Mimoto je Odvolací komise podřízena předpisům podobným těm, kterými se řídí sporné řízení.

Přestože v Nizozemsku nejsou praktičtí lékaři povinni být členy Společnosti, podmínka zápisu praktických lékařů se vztahuje na členy i nečleny Společnosti a tento zápis má určité právní důsledky podle veřejného práva. V tomto ohledu se Komise zmiňuje o nařízení o dávkách

Dále je Komise toho názoru, že ve světle procesních pravidel obecně použitelných před Odvolací komisí, každý další soud by rozhodl o své nepříslušnosti z důvodu, že odvolání podané k Odvolací komisi je ve skutečnosti řízením před orgánem dostatečně nezávislým na orgánu, který vydal rozhodnutí, jež je předmětem odvolání.

K věci samé

C. Broekmeulen připomíná, že články 52, 53, 59 a 62 Smlouvy o EHS mají přímý účinek. Směrnice vyžadované těmito ustanoveními Smlouvy mají pouze zajistit praktický účinek právům zakotveným tamtéž. C. Broekmeulen připouští, že výkon práva usazování lékařů se neobejde bez určitých zvláštních obtíží, o kterých, co se týče uznávání diplomů, výslovně pojednává čl. 57 odst. 3 Smlouvy. Nicméně tvrdí, že tyto obtíže byly vyřešeny, jakmile vstoupily v platnost směrnice 75/362/EHS a 75/363/EHS, které zakazují omezování a sjednocují požadavky na potřebné vzdělání v oblasti medicíny.

Obě směrnice mají přímý horizontální i vertikální účinek, to znamená, že jednotlivcům zaručují práva, která je vnitrostátní soud povinen chránit.

C. Broekmeulen poznamenává, že zápis praktického lékaře v Nizozemsku je svěřen soukromé organizaci. Použitá norma nevyžaduje přijetí dalších opatření Radou pro všeobecné lékařství nebo orgánem veřejné moci, neboť „účinek je směrnicím dán články 2 a 3 zákona o výkonu lékařské činnosti, které zaručují vydání povolení vykonávat lékařskou praxi v Nizozemsku těm, kteří za účelem usazení se v této zemi jako lékaři požádají o toto povolení a podají důkaz o tom, že jsou držiteli diplomu v oboru lékařství vyjmenovaného v článku 3 první směrnice (75/362/EHS) a že jsou státními příslušníky jednoho z členských států EHS“ (odpověď paní Veder-Smit, ministryně zdravotnictví a životního prostředí, druhá komora generálních stavů, zasedání 1979-1980, příloha č. 1504, s. 2921).

C. Broekmeulen tvrdí, že obě směrnice se použijí na praktické lékaře, protože se projednávaná věc týká přípravy, způsobilosti a činnosti lékaře, který vykonává všeobecné lékařství. Toto tvrzení podporuje vývoj článku 21 směrnice 75/362/EHS, který stanoví, že členské státy, které podmiňují uzavření smlouvy o poskytování zdravotní péče mezi lékařem a zdravotní pojišťovnou získáním přípravné praxe, mohou stejnou povinnost uložit státním příslušníkům ostatních členských států, a to po přechodnou dobu. Toto ustanovení se týká výhradně situace ve Spolkové republice Německo. Během práce na směrnicích prohlásili zástupci nizozemské vlády, že jejich vláda nevyžaduje, aby se článek 21 vztahoval na Nizozemsko. Z toho vyplývá, že se směrnice vztahují na praktické lékaře jako celek.

Dále nizozemská ministryně zdravotnictví vyjádřila stanovisko nizozemské vlády k otázce provedení směrnic v dopise adresovaném Radě pro všeobecné lékařství, ve kterém sdělila radě závažné výhrady k rozhodnutí 4-1980. Paní Veder-Smit, ministryně zdravotnictví, k tomu napsala:

„Podle názoru vlády, požadavek přípravné praxe ve všeobecném lékařství nesmí bránit státním příslušníkům ostatních členských států Evropského společenství, kteří jsou držiteli některého z dokladů o dosažené kvalifikaci uvedeného ve směrnicích, v usazení se jako praktický lékař a v uzavření smlouvy se zdravotní pojišťovnou bez nutnosti absolvovat zvláštní přípravnou praxi. Výše uvedené rozhodnutí 4-1980 to totiž nedovoluje. To se mutatis mutandis vztahuje i na nizozemské občany, kteří jsou držiteli diplomu v oboru lékařství z jiného členského státu EHS“ (Medisch Contact, časopis Společnosti, č. 40 ze dne 3. října 1980).

Důsledkem tohoto dopisu je neúčinnost rozhodnutí 4-1980 .

C. Broekmeulen se domnívá, že má nárok být zapsán do seznamu uznaných praktických lékařů. Podle rozhodnutí 1-1977 mohou být zapsáni „státní příslušníci ostatních členských států Evropského společenství, kteří jsou držiteli jednoho z diplomů v oboru lékařství uděleného v jiném členském státě, uznávaného podle směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS“. Nicméně rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979 ve věci 115/78, Knoors v. Staatssecretaris van Economische Zaken, Recueil 1979, s. 399 potvrdil, že taková právní úprava nemůže vyloučit vlastní státní příslušníky dotyčného členského státu.

Podle názoru žalobce se uvedené směrnice vztahují na lékaře a specialisty, tedy i na praktické lékaře. Zápis do seznamu uznaných praktických lékařů, kteří jsou držiteli některého diplomu uvedeného ve směrnicích, by se měl uskutečnit, aniž by členské státy nebo soukromoprávní profesní organizace směly klást další podmínky, a to z toho důvodu, že diplomy uznané ve směrnicích jsou rovnocenné.

Podle C. Broekmeulena se článek 8 směrnice 75/362/EHS nevztahuje na praktické lékaře. Právě z tohoto důvodu Komise předložila návrh doplňující směrnice o praktických lékařích.

Registrační komise poznamenává, že zvláštní přípravná praxe pro praktické lékaře byla v Nizozemsku zavedena s účinností od 1. května 1973. Byla označena jako povinná pro ty, kteří chtějí vykonávat všeobecné lékařství. Zavedením tohoto systému sledovalo nizozemské zákonodárství vývoj, ke kterému docházelo v řadě zemí.

Rozhodnutí 1-1977 Rady pro všeobecné lékařství bylo založeno na následujících úvahách. Za prvé, dotyčné směrnice neobsahují právní úpravu ohledně vzájemného uznávání různých přípravných praxí pro praktické lékaře, které následují po zkoušce z medicíny. Takové praxe už v některých členských státech existují. Za druhé, volný pohyb služeb a svoboda usazování v tomto odvětví uvnitř Společenství nesmí narušit odpovědnost členských států za zajištění nejlepšího možného systému zdravotní péče. Za třetí, analogické použití článku 8 směrnice 75/362/EHS je tudíž odůvodněné.

Tento článek stanoví:

„Hostitelský členský stát je oprávněn požadovat od státních příslušníků členských států, kteří usilují o získání některého z diplomů, osvědčení nebo jiných dokladů o dosažené kvalifikaci v odborném lékařství, které nejsou uvedeny v článcích 4 a 6 nebo které jsou uvedeny v článku 6, ale nejsou vydávány v členském státě původu nebo posledního usazení, aby splnili podmínky odborné přípravy stanovené jeho vlastními právními a správními předpisy.“

Co se týče praktických lékařů, poradní výbor pro vzdělávání lékařů ve svém stanovisku ze dne 13. listopadu 1979 navrhnul členským státům, „aby uznaly všeobecné lékařství jako zvláštní obor, srovnatelný s uznanými specializovanými obory, za účelem použití článku 8 směrnice 75/362/EHS“. Komise Evropských společenství zohlednila tento názor v návrhu směrnice Rady o všeobecných lékařích ze dne 24. ledna 1980, kterou se doplňují směrnice 75/362/EHS a 75/363/EHS.

Nizozemská vláda se odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979 ve věci 115/78, Knoors v. Staatssecretaris van Economische Zaken, Recueil 1979, s. 399 a rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 1979 ve věci 136/78, Ministere Public v. Vincent Auer, Recueil 1979, s. 437

Oblast osobní působnosti směrnice 75/362/EHS je vymezena v jejím článku 2. S přihlédnutím k věci 115/78, Knoors, se nizozemská vláda domnívá, že toto vymezení musí být vykládáno šířeji ve smyslu, že státní příslušníci všech členských států musí mít možnost požívat osvobozujících opatření, která stanovují, že ocitnou-li se v některé ze situací, které směrnice zmiňuje, není možné činit rozdíl v zacházení s nimi na základě místa jejich bydliště nebo jejich státní příslušnosti.

Nizozemská vláda je tudíž toho názoru, že chce-li se držitel belgického „diplomu doktora lékařství, chirurgie a porodnictví“ usadit v Nizozemsku, nic nesmí záviset na tom, zda má belgické nebo nizozemské státní občanství.

Tvrdí, že potřeba doplňující přípravné praxe praktických lékařů se objevila již během 60. let. Navzdory plánům zavést systém přípravné praxe v Nizozemsku, nizozemská vláda v zájmu nezdržování dokončení připravovaných směrnic v Radě roku 1973 výslovně prohlásila, že tato doplňující přípravná praxe nebude vyžadována od držitelů diplomů udělených v ostatních členských státech a uznávaných podle článku 3 směrnice 75/362/EHS, budou-li se chtít usadit v Nizozemsku. V tomto ohledu by mělo být zmíněno následující prohlášení zápisu ze zasedání Rady: „Rada prohlašuje, že v některých členských státech se projevuje obecná tendence přikládat větší význam práci praktických lékařů a jejich vzdělání. Rada vyzývá Komisi ke studiu problémů, které vyvstávají v souvislosti s tímto vývojem a k tomu, aby jí předložila návrhy v této záležitosti“. Nizozemská vláda lituje, že doplňující směrnice v této věci ještě nebyly přijaty.

Komise Evropských společenství uvádí, že problém C. Broekmeulena by měl být nahlížen na pozadí nedostatečné kapacity vzdělávání v oblasti medicíny. Tento problém na jedné straně vyvstává na univerzitách, kde vedl k zavedení opatření omezujících přístup na lékařské fakulty. Navíc, možnosti zvláštní přípravné praxe praktických lékařů jsou v Nizozemsku rovněž nedostatečné. Čekací doba na přijetí do těchto přípravných kurzů může dosáhnout až dvou let.

Působnost článku 2 směrnice 75/362/EHS není podle Komise omezena na státní příslušníky ostatních členských států, ale naopak ve svém důsledku zahrnuje i vlastní státní příslušníky členského státu. Tento pohled je v souladu s prohlášením zapsaným v zápisu ze zasedání Rady, které je formulováno následovně:

„Prohlášení Rady o definici osob podléhajících směrnicím

Podle Rady se rozumí, že svoboda usazování, zvláště pro držitele diplomů získaných v ostatních členských státech Společenství, musí být zajištěna za stejných podmínek jak pro státní příslušníky ostatních členských států, tak i pro státní příslušníky dotčeného státu, jak je tomu v případě ostatních směrnic.“

Toto prohlášení je v souladu s judikaturou Soudního dvora v této oblasti. Podle znění čl. 57 odst. 1 Smlouvy mají dotyčné směrnice za cíl zejména usnadnit přístup k činnostem a jejich vykonávání osobám, které chtějí využít práva volného pohybu, jak ho zaručuje Smlouva. Přijetím těchto směrnic se Rada nesnažila ustavit čistě akademickou rovnost diplomů v nich zmíněných. Jejím záměrem bylo usnadnit účinný přístup k lékařskému povolání a k výkonu tohoto povolání v členských státech.

Komise tvrdí, že možnost vykonávat činnost ve prospěch pacientů zařazených do systému sociální péče je nepochybně podmínkou účinného vykonávání lékařského povolání v členském státě. Za situace, která nastala v Nizozemsku, kde lékař má sice právo vykonávat lékařskou činnost, ale nemá povolení léčit pacienty, kteří jsou zařazeni do systému zdravotního pojištění, je účinný výkon lékařského povolání zcela iluzorní.

To je podle Komise důvod, proč se směrnice snaží účinně zprostit držitele diplomů vyjmenovaných ve směrnici 75/362/EHS povinnosti absolvovat přípravnou praxi provozovanou v Nizozemsku. Zásada, na které je směrnice 75/362/EHS založena, spočívá v tom, že každý státní příslušník Společenství, který je držitelem některého z diplomů v oboru lékařství vyjmenovaných v článku 3 směrnice, má nárok na účinný přístup k povolání lékaře a k jeho vykonávání. Z tohoto důvodu Komise na závěr navrhuje Soudnímu dvoru, aby na položenou otázku odpověděl takto:

„Ze směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS vyplývá, že nizozemský státní příslušník, který získal v Belgii „diplom doktora lékařství, chirurgie a porodnictví“, má během doby, kdy bude usazen v Nizozemsku, nárok být zapsán v seznamu praktických lékařů uznaných Nizozemskou královskou společností na podporu medicíny, aniž by předtím musel absolvovat přípravnou praxi všeobecného lékařství v Nizozemsku.“

V odpovědi na otázky, které jí položil Soudní dvůr, nizozemská vláda shledává, že stanovy Společnosti a z nich odvozené vnitřní předpisy mají povahu soukromých vnitřních předpisů soukromoprávní organizace.

Orgány Společnosti, včetně Odvolací komise, mají pouze pravomoci odvozené z vnitřních předpisů, které se řídí soukromým právem.

Nic na tom nemění skutečnost, že dotyčná ustanovení byla vypracována ve spolupráci s veřejnými orgány.

Ve skutečnosti pravomoci ministra školství a ministra zdravotnictví jsou odvozeny výhradně stanov a předpisů Společnosti. Tito ministři nemají žádné nezávislé pravomoci na základě veřejného práva, aby dávali Společnosti pokyny ohledně pravidel, která mají být dodržována při přijímání a zápisu odborných lékařů, lékařů v rámci sociálního zabezpečení a praktických lékařů.

Z toho vyplývá, že rozhodnutí Společnosti nemohou být právně připisována Nizozemskému státu. Veřejné orgány udělily souhlas s přijetím vnitřních pravidel Společnosti; navíc tyto orgány přijaly důsledky tohoto souhlasu, například v čl. 1 písm. d) nařízení o dávkách (Verstrekkingenbesluit), který uznává kvalifikaci stanovenou orgány Společnosti. Rozhodnutí těchto orgánů si nicméně zachovávají povahu rozhodnutí učiněných právnickou osobou podle soukromého práva.

Nizozemská vláda uvádí, že v nizozemském právu musí mít soudní orgán, jakožto instituce nizozemského státu, toto své postavení potvrzeno zákonem. S ohledem na předchozí vyjádření je zjevné, že Odvolací komise podle nizozemského práva toto postavení nemá.

Nizozemská vláda se nicméně domnívá, že Soudní dvůr by mohl ve světle své dřívější judikatury přesto pokládat Odvolací komisi za vnitrostátní soud ve smyslu článku 177 Smlouvy o EHS. V tomto ohledu vláda předpokládá, že Odvolací komise činí svá rozhodnutí na základě právních předpisů. Kromě toho je tento předpoklad potvrzován skutečností, že podle předběžné otázky předložené Soudnímu dvoru se Odvolací komise domnívá, že její rozhodnutí v hlavním řízení závisí na výkladu směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS. Vzhledem ke složení Odvolací komise může být považováno za jisté, že se tato bude cítit vázána rozhodnutím Soudního dvora o předběžné otázce.

Nizozemská vláda se domnívá, že lékaři, kteří nejsou členy Společnosti, se mohou obrátit přímo na běžný soud s žádostí o přezkum rozhodnutí Registrační komise, protože vnitřní předpisy soukromé organizace nemohou odepřít přístup k běžnému soudu osobám, které nejsou členy této organizace. Lékaři, kteří jsou členy Společnosti, musejí nejprve podat odvolání proti nepříznivým rozhodnutím k Odvolací komisi. Ve skutečnosti tím, že se stali členy Společnosti, se podřídili jejím vnitřním předpisům. Nicméně jim zůstává právo odvolání k běžným soudům proti rozhodnutím, která jsou mimo jiné v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Běžné soudy mohou zohlednit všechna příslušná hlediska sporu, aby mohly posoudit zákonnost napadeného rozhodnutí.

Konečně se nizozemská vláda domnívá, že rozhodnutí soukromých organizací směřující k omezení nebo zbavení účinnosti subjektivních práv, která státní příslušníci EHS (včetně nizozemských státních příslušníků) odvozují z práva Společenství, musí být vždy napadnutelná, buď přímo nebo v rámci odvolání, u běžných soudů. Rozhodnutí přijatá orgány Společnosti nejsou v tomto ohledu výjimkou.

III - Ústní část řízení

Na jednání dne 19. května 1981 přednesli svá vyjádření: C. Broekmeulen, žalobce v původním řízení, zastoupený G. van der Walem, advokátem v Tilburgu, Registrační komise, žalovaná strana v původním řízení, zastoupená L. H. van Lennepem, advokátem v Haagu, nizozemská vláda, zastoupená A. Bosem, jakožto zmocněncem a Komise Evropských společenství, zastoupená H. Bronkhorstem, jakožto zmocněncem, s pomocí C. Berardis-Kayser.

Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 25. června 1981.

Právní otázky

1. Rozhodnutím ze dne 21. října 1980, došlým Soudnímu dvoru dne 11. listopadu 1980, Commissie van Beroep Huisartsgeneeskunde (Odvolací komise pro všeobecné lékařství, dále jen „Odvolací komise“), se sídlem v Haagu, položila podle článku 177 smlouvy o EHS předběžnou otázku o výkladu směrnice Rady 75/362/EHS ze dne 16. června 1975 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci lékařů, obsahující opatření pro usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb, a směrnice Rady 75/363/EHS ze dne 16. června 1975 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti lékařů (Úř. věst. č. L 167, s. 1 a 14)

2. Tato otázka je vznesena v rámci odvolání podaného lékařem nizozemské státní příslušnosti, C. Broekmeulenem, který získal diplom doktora lékařství, chirurgie a porodnictví na katolické univerzitě v Lovani, Belgie, a kterému bylo nizozemským ministrem zdravotnictví a životního prostředí uděleno povolení k výkonu lékařského povolání v Nizozemsku, nicméně Huisarts Registratie Commissie (Registrační komise praktických lékařů, dále jen „Registrační komise“) jej odmítla zapsat mezi „huisarts“ (praktické lékaře).

3. Z dokumentů k případu a z důkazů předložených účastníky řízení je zřejmé, že Registrační komise praktických lékařů a Odvolací komise pro všeobecné lékařství jsou orgány ustavené Nizozemskou královskou společností na podporu medicíny (dále jen „Společnost“). Společnost je založena jako soukromoprávní sdružení podle nizozemského práva a velká většina lékařů vykonávajících svou činnost v Nizozemsku je jejími členy. Jedním z jejích cílů je zlepšit přípravu lékařů, včetně vzdělávání po ukončení univerzity, a to jak z praktického, tak teoretického hlediska. Vnitřní předpisy Společnosti obsahují ustanovení o uznání a zápisu specializovaných lékařů, specialistů na sociální medicínu a praktických lékařů; podle stanov Společnosti mohou být tato ustanovení vnitřních předpisů měněna pouze po konzultaci s ministry, jejichž ministerstva odpovídají za vyšší vzdělávání a veřejné zdraví.

4. Uznání a zápis praktických lékařů je předmětem článků 1101-1135 vnitřních předpisů Společnosti. Tato pravidla stanoví zřízení tří orgánů: College voor Huisartsgeneeskunde (Rady pro všeobecné lékařství), jejímž hlavním úkolem je stanovit požadavky na vzdělání praktických lékařů; Registrační komise, zodpovědné především za zápisy do seznamu praktických lékařů těch, kteří o to požádají a kteří splňují požadavky určené Radou pro všeobecné lékařství; a Odvolací komise, pověřené zkoumáním odvolání podaných proti rozhodnutím Registrační komise.

5. V projednávaném případě Registrační komise odmítla zapsat C. Broekmeulena mezi praktické lékaře, protože nesplňoval podmínky stanovené v rozhodnutích Rady pro všeobecné lékařství. Podle těchto rozhodnutí měl C. Broekmeulen absolvovat, stejně jako nizozemští lékaři, kteří jsou držiteli univerzitního diplomu v oboru lékařství, vydaného nizozemskou univerzitou, roční přípravnou praxi všeobecného lékařství, aby mohl být zapsán do seznamu praktických lékařů.

6. Registrační komise tvrdí, že rozhodnutí Rady pro všeobecné lékařství výslovně uvádí, že státní příslušníci ostatních členských států, kteří jsou držiteli diplomu v oboru lékařství vydaného univerzitou jiného členského státu a uznaného na základě směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS, a kteří obdrželi povolení vykonávat lékařskou činnost v Nizozemsku, mají být zapsáni do seznamu praktických lékařů, pokud o to požádají, ale tato výjimka se na C. Broekmeulena nevztahuje z důvodu jeho nizozemské státní příslušnosti.

7. Poté, co Odvolací komise obdržela odvolání proti tomuto rozhodnutí, přerušila řízení a položila Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku: „Vyplývá ze směrnic 75/362/EHS a 75/363/EHS, že Nizozemský státní příslušník, který získal v Belgii Wettelijk Diploma van Doctor in de Genees-, Heel- en Verloskunde (diplom doktora lékařství, chirurgie a porodnictví) a z tohoto titulu může vykonávat povolání praktického lékaře v Belgii, má nárok v případě, že se usadí v Nizozemsku, být zapsán do seznamu praktických lékařů Společnosti, aniž by před tím musel absolvovat přípravnou praxi všeobecného lékařství v Nizozemsku?“. Odvolací komise upřesnila, že podle kogentních ustanovení nizozemského práva není zápis do seznamu možný bez absolvovaní dotyčné přípravné praxe a že v Nizozemsku nemůže lékař vykonávat povolání praktického lékaře, pokud v tomto seznamu není zapsán.

Použitelnost článku 177

8. Odvolací komise je orgánem Společnosti, je tedy na místě nejprve prozkoumat, zda má být pokládána za soud členského státu ve smyslu článku 177 Smlouvy.

9. Podle vnitřních předpisů Společnosti je Odvolací komise, jmenovaná na dobu pěti let, složena ze tří členů jmenovaných nizozemskými lékařskými fakultami, tří členů jmenovaných řídícím výborem Společnosti a tří členů jmenovaných ministry odpovědnými za vyšší vzdělávání a zdravotnictví, mezi nimiž je i předseda, který je přednostně vybírán mezi vysokými soudními úředníky. Z toho vyplývá, že sestavení Odvolací komise vyžaduje významný stupeň účasti ze strany nizozemské veřejné moci.

10. Podle těchto vnitřních předpisů rozhoduje Odvolací komise spory na kontradiktorním principu, to znamená po vyslechnutí Registrační komise a dotyčného lékaře, případně jeho poradce nebo advokáta.

11. Nizozemská vláda upřesnila, že podle jejího názoru nelze Odvolací komisi pokládat ve smyslu nizozemského práva za soud. Nicméně tvrdí, že tato okolnost není rozhodující pro výklad článku 177 Smlouvy a že by otázka, zda se může na základě tohoto článku takový orgán, jakým je odvolací komise, obrátit na Soudní dvůr, měla být prozkoumána z hlediska úlohy, kterou vykonává v rámci odvolacího systému otevřeného těm, kdo se pokládají za oběti porušení práva Společenství.

12. V tomto ohledu žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zmiňuje královské nařízení z roku 1966, nařízení o dávkách („Verstreckingenbesluit“), přijaté podle zákona o zdravotním pojištění; pro účely tohoto nařízení se pojem „praktický lékař“ vztahuje výhradně na lékaře zapsaného v seznamu praktických lékařů vedeném Společností. Lékaři, kteří nejsou zapsáni v seznamu, nejsou uznáni jako lékaři v systému zdravotního pojištění. Za těchto okolností nemůže lékař, který není zapsán v seznamu, léčit jako praktický lékař pacienty zařazené do systému sociálního zabezpečení. Ve skutečnosti je výkon soukromé praxe znemožněn tím, že soukromé pojišťovny vymezují pojem „praktický lékař“ ve svých zásadách totožným způsobem jako ustanovení nařízení o dávkách.

13. Z prozkoumání nizozemského práva i stanov a vnitřních předpisů Společnosti vyplynulo, že lékař, který se chce usadit v Nizozemsku, nemůže vykonávat praxi specialisty, odborníka na sociální medicínu, případně praktického lékaře, pokud není orgány Společnosti uznán a zapsán. Takto zavedený systém je výsledkem úzké spolupráce mezi lékaři, kteří jsou členy Společnosti, lékařskými fakultami a ministerstvy zodpovědnými za vyšší vzdělávání a zdravotnictví.

14. Je tedy zřejmé, že jak v oblasti spadající pod systém sociálního zabezpečení, tak v oblasti soukromého lékařství je nizozemský zdravotnický systém založen na statutu, který lékařům uděluje Společnost a že zápis mezi praktické lékaře je nezbytný pro každého lékaře, který se chce usadit v Nizozemsku a vykonávat tam povolání praktického lékaře.

15. Praktický lékař, který se dovolává práv Společenství v oblasti práva na usazení a práva na volný pohyb služeb, se proto musí obrátit na Registrační komisi zřízenou Společností a v případě odmítnutí žádosti podat odvolání k Odvolací komisi. Nizozemská vláda vyjádřila názor, že lékař, který není členem Společnosti, má právo odvolat se proti zamítavému rozhodnutí k běžnému soudu, ale že takový případ nikdy nizozemský soud neřešil. Všichni lékaři, ať již členové nebo nečlenové Společnosti, jejichž zápis mezi praktické lékaře byl zamítnut, se tedy obracejí na Odvolací komisi, jejíž rozhodnutí, pokud je nizozemské vládě známo, nikdy nebyla předmětem odvolání k běžnému soudu.

16. Má-li být možné odpovědět na otázku použitelnosti článku 177 Smlouvy, musí být zmíněno, že jsou členské státy povinné učinit kroky nezbytné k tomu, aby na svých územích zajistily úplné provedení předpisů přijatých orgány Společenství. Pokud je v právním systému členského státu úkol provádět ustanovení přijatá orgány Společenství svěřen profesní organizaci, která je podřízena vládnímu dohledu a pokud tato organizace ve spolupráci s odpovědnými orgány veřejné správy v tomto rámci zavede cesty opravného prostředku schopné ovlivnit výkon práv zaručených právem Společenství, řádné fungování práva Společenství vyžaduje, aby se Soudní dvůr mohl vyjádřit k otázkám výkladu a platnosti, které se mohou vyskytnout v rámci takového řízení.

17. Výsledkem všech předcházejících úvah a praktické neexistence práva odvolání k běžným soudům je, že Odvolací komise, která působí se souhlasem veřejné moci a za její spolupráce, a která po kontradiktorním řízení vydává rozhodnutí, jež jsou ve skutečnosti chápána jako konečná, musí být, co se týče aplikace práva Společenství, považována za soud členského státu ve smyslu článku 177 Smlouvy. Z tohoto důvodu má Soudní dvůr pravomoc odpovědět na vznesenou předběžnou otázku.

K položené otázce

18. Otázka položená vnitrostátním soudem zaprvé směřuje ke zjištění, zda se nizozemský státní příslušník, který je držitelem belgického diplomu uvedeného ve článku 3 směrnice 75/362/EHS a uznávaného každým členským státem podle článku 2 téže směrnice, může dovolávat těchto nařízení, pokud se hodlá usadit v Nizozemsku.

19. Podle článku 2 této směrnice každý členský stát uznává diplomy vyjmenované ve článku 3 „vydané státním příslušníkům členských států jinými členskými státy“. Z tohoto textu vyplývá, že tohoto ustanovení se může v členském státě dovolávat státní příslušník jakéhokoliv členského státu, který obdržel v jiném členském státě diplom uvedený ve článku 3.

20. Tento výklad je ostatně v souladu s požadavky vyplývajícími z volného pohybu osob, svobody usazování a volného poskytování služeb, které zajišťují čl. 3 písm. c) a články 48, 52 a 59 Smlouvy. Tyto svobody, které jsou zásadní v systému Společenství, tedy nebudou plně uskutečněny, pokud budou členské státy moci odmítnout možnost využít ustanovení práva Společenství těm svým státním příslušníkům, kteří využili svobody pohybu a práva usazovaní a kteří díky tomu získali profesní způsobilost uvedenou ve směrnici v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky.

21. Druhý problém uvažovaný v předložené otázce spočívá v tom, zda členský stát může podmínit výkon povolání praktického lékaře držitelem diplomu z jiného členského státu a uznaného podle ustanovení směrnice 75/362/EHS absolvováním doplňující přípravné praxe určitého časového rozsahu, to znamená podmínkou, jejíž splnění vyžaduje tento členský stát rovněž od držitelů diplomů v oboru lékařství udělených na jeho vlastním území.

22. Registrační komise, žalovaná v původním řízení, tvrdí, že směrnice 75/362/EHS neobsahuje žádná pravidla ohledně uznávání profesního vzdělávání praktických lékařů následujícího po složení univerzitní zkoušky z lékařství. Současný názorový vývoj ukazuje, že všeobecné lékařství je zvláštním oborem, který odpovídá specializovaným oborům, u nichž článek 8 této směrnice připouští možnost, že členské státy mohou požadovat i po držitelích diplomů udělených v jiných členských státech, doplňující vzdělání určitého rozsahu. Navíc svoboda usazovaní lékařů nesmí narušit snahy členských států o zavedení nejlepšího možného systému zdravotní péče.

23. Tyto úvahy jsou nicméně v rozporu s obecným uspořádáním směrnice 75/362/EHS, která je založena na rozlišování mezi uznáváním diplomů v oboru lékařství (články 2 a 3) a uznáváním diplomů v oboru odborného lékařství (články 4 až 8). Článek 2 členským státům ukládá povinnost uznat rovnocennost diplomů uvedených ve článku 3, pokud se týká práva k přístupu k činnostem samostatně výdělečně činného lékaře a jejich výkonu. Pouze v případě lékařů specialistů směrnice dovoluje členskému státu vznést v souladu s články 4 až 8 doplňující požadavky na jejich vzdělání. Tento výklad ostatně potvrzuje preambule směrnice, podle které „cílem této směrnice je uznávání diplomů…které umožňují přístup k činnostem lékaře a jejich výkon a rovněž diplomů…o dosažené kvalifikaci v odborném lékařství“.

24. Je nesporné – a v každém případě jasné ze znění článků 5 a 7 směrnice - že výkon všeobecného lékařství, ve smyslu nizozemského právního řádu, není touto směrnicí chápán jako druh odborného lékařství. Z toho plyne, že v situaci, jaká je v Nizozemsku, kde je vykonávání lékařské činnosti podmíněno uznáním za praktického lékaře, vyplývá právo výkonu lékařské činnosti pro držitele diplomu vydaného jiným členským státem přímo z uznání diplomu podle článku 2 směrnice a nezávisí na jakékoli další kvalifikaci získané ve státě, ve kterém chce lékař vykonávat činnost.

25. Navíc je na místě poznamenat, že lékaři, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států a obdrželi diplom uznaný podle směrnice 75/362/EHS v jiném členském státě než je Nizozemsko, zde mohou vykonávat povolání praktického lékaře, aniž by museli absolvovat doplňující přípravnou praxi. Z předchozích úvah vyplývá, že možnost vykonávat povolání praktického lékaře nemůže být u lékaře nizozemské státní příslušnosti, který obdržel stejný diplom, podmíněna žádnými dalšími požadavky.

26. Na závěr je na místě konstatovat, že článek 21 směrnice 75/362/EHS výslovně dovoluje členským státům nařídit po přechodné období pěti let povinnost získat přípravnou praxi. Na konci tohoto období členský stát tedy již nemá právo ukládat takovou podmínku nebo vyžadovat jakoukoli další přípravnou praxi na lékařích, kteří se usadí na jeho území, aby tu vykonávali činnost praktického lékaře a jsou držiteli diplomů získaných v jiném členském státě a uznaných na základě směrnice.

27. V důsledku toho je na místě odpovědět na otázku Odvolací komise, že směrnice 75/362/EHS musí být vyložena v tom smyslu, že státní příslušník členského státu, který získal v jiném členském státě diplom uvedený v článku 3 této směrnice a z tohoto titulu může vykonávat v tomto jiném členském státě povolání praktického lékaře, má právo se usadit jako praktický lékař ve členském státě, jehož je státním příslušníkem, i když tento členský stát podmiňuje možnost vykonávat toto povolání držitelům diplomů vydaných na svém území dalšími požadavky vzdělání.

Náklady řízení

28. Výdaje vniklé nizozemské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR

o otázce, kterou mu položila Commissie van Beroep Huisartsgeneeskunde rozhodnutím ze dne 21. října 1980, rozhodl takto:

Směrnice 75/362/EHS musí být vyložena v tom smyslu, že státní příslušník členského státu, který získal v jiném členském státě diplom uvedený v článku 3 této směrnice a z tohoto titulu může v tomto jiném členském státě vykonávat povolání praktického lékaře, má právo se usadit jako praktický lékař v členském státě, jehož je státním příslušníkem, i když tento členský stát podmiňuje možnost vykonávat toto povolání držitelům diplomů vydaných na svém území dalšími požadavky vzdělání.

_____________________________________________________________________________