Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předložená Cour de Cassation Belgického království. – Autorské právo a právo distribuční: Vysílání kabelové televize.
Předmět:
Žádost předložená Soudnímu dvoru Cour de Cassation Belgického království na základě článku 177 Smlouvy o EHS o rozhodnutí ve sporu probíhajícím před tímto soudem o výkladu článků 85 a 86 Smlouvy.
Skutkové okolnosti:
I –Skutkové okolnosti a písemná část řízení Rozsudkem ze dne 30. března 1979 Cour d´appel v Bruselu ve sporném řízení mezi kabelovými televizními společnostmi Coditel and Others a belgickou distribuční společností Ciné-Vog and Others zpochybnil belgické vnitrostátní právní předpisy týkající se filmových autorských práv a přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru dvě předběžné otázky týkající se výkladu článku 59 Smlouvy o EHS.
Ve svém rozsudku ze dne 18. března 1980 (Coditel, věc 62/79, Recueil s. 881) Soudní dvůr v odpovědi na položené otázky rozhodl takto:
„Ustanovení Smlouvy o volném pohybu služeb nebrání tomu, aby se nabyvatel práva na uvádění filmového díla v některém členském státě dovolával svého práva zakázat jím nedovolené uvádění filmového díla v tomto členském státě prostřednictvím kabelové televize, jestliže takto uváděný film byl zachycen a přenášen poté, co byl se svolením původního majitele práva vysílán v jiném členském státě třetí stranou.“
Zatímco Cour d´appel v Bruselu předložil věc Soudnímu dvoru, žalobci v původním řízení podali kasační stížnost proti rozhodnutí Cour d´appel z toho důvodu, že v uvedeném rozhodnutí je výslovně uvedeno, že vzhledem k tomu, že právo na uvádění je součástí zvláštního předmětu autorského práva, není článek 85 Smlouvy o EHS ve sporu použitelný.
Skutkový základ sporu byl již popsán v rozhodnutí ve věci 62/79, Coditel.
Stačí tudíž pouze připomenout, že smlouvou ze dne 8. července 1969 získala belgická filmová distribuční společnost Ciné-Vog od výrobce filmu, francouzské společnosti Les Films La Boétie, výhradní právo na uvádění filmu nesoucího název „Le Boucher“ v Belgii po dobu sedmi let. Bylo však ujednáno, že právo na vysílání filmu belgickou televizí nebude vykonáváno po dobu 40 měsíců po jeho prvním uvedení v Belgii, které se konalo dne 15. května 1970.
Společnost „Les Films La Boétie“ poté postoupila německé televizi právo na televizní vysílání dotyčného filmu ve Spolkové republice Německo. Dne 5. ledna 1971 byl tudíž film vysílán německou televizí, zachycen třemi belgickými kabelovými televizními společnostmi a distribuován kabelem jejich předplatitelům v Belgii.
Na základě žaloby Ciné-Vog rozhodl soud prvního stupně v Bruselu rozsudkem ze dne 19. června 1975, že společnosti Coditel porušily autorské právo držené Ciné-Vog.
Ve svém odvolání se Coditel dovolával toho, že výhradní právo poskytnuté společností „Les Films La Boétie“ společnosti Ciné-Vog je neslučitelné jednak s ustanoveními Smlouvy upravujícími hospodářkou soutěž (článek 85) a jednak upravujícími volný pohyb služeb (článek 59).
Svým rozsudkem ze dne 30. března 1979 Cour d´appel v Bruselu rozhodl za prvé, že na základě Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl v její revidované bruselské verzi ze dne 26. června 1948 přijaté belgickým zákonem ze dne 26. června 1951 společnosti Coditel potřebovaly svolení Ciné-Vog k šíření filmu „Le Boucher“ ve své síti dne 5. ledna 1971; za druhé, že právo na uvádění je součástí zvláštního předmětu autorského práva a že v důsledku toho se neuplatní článek 85 ; za třetí, že žalobní důvod, který vycházel ze článku 59 Smlouvy, vyvolal problém týkající se výkladu tohoto ustanovení a je třeba obrátit se na Soudní dvůr.
Žalobci v původním řízení podali kasační stížnost proti prvním dvěma rozhodnutím obsaženým v uvedeném rozsudku Cour d´appel v Bruselu.
Rozsudkem ze dne 3. září 1981 belgický Cour de cassation jednak zamítl žalobní důvod týkající se porušení Bernské úmluvy a jednak, maje za to, že žalobní důvod, týkající se porušení článků 36 a 85 Smlouvy o EHS vyvolal otázku výkladu práva Společenství, se rozhodl na základě článku 177 Smlouvy o EHS přerušit řízení a obrátit se na Soudní dvůr s touto předběžnou otázkou:
„Jestliže společnost, která je majitelkou užívacího práva k filmu poskytne na základě smlouvy společnosti jiného členského státu výhradní právo na uvádění tohoto filmu v tomto státě na dobu určitou, může tato smlouva, z důvodu práv a závazků, které obsahuje a z důvodu hospodářských a právních okolností představovat dohodu zakázanou v čl. 85 odst. 1 a 2 Smlouvy nebo jsou tato ustanovení nepoužitelná buď proto, že právo na uvádění filmu je součástí zvláštního předmětu autorského práva a že tedy podle článku 36 Smlouvy by byla překážkou uplatnění článku 85, anebo proto, že právo na uvádění, které uplatňuje nabyvatel práva, vyplývá z právního postavení, které přiznává nabyvateli ochranu erga omnes, která nespadá kategorie do dohod a jednání ve shodě podle výše uvedeného článku 85?“
Předkládací usnesení bylo zapsáno do rejstříku Soudního dvora dne 30. září 1981.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla písemná vyjádření předložena žalobci v původním řízení, zastoupenými G. Kirschenem, A. Braunem, F. Herbertem a A. de Caluwem, advokáty z advokátní komory v Bruselu a J. Dijckem, advokátem z advokátní komory v Antverpách, žalovanými Ciné-Vog a Chambre syndicale belge de la cinématographie, zastoupenými P. Demoulinem, advokátem z advokátní komory v Bruselu, vládou Francouzské republiky, zastoupenou Marysou Aulagnonovou ve funkci zmocněnce, nizozemskou vládou, zastoupenou F. Italianerem ve funkci zmocněnce, vládou Spojeného království, zastoupenou J. D.Howesem z Treasury Sollicitor´s Department ve funkci zmocněnce za asistence R. Jakoba Q.C. barrister a Komisí evropských společenství zastoupenou N.Kochem, právním poradcem a E. de Marchem, členem právního oddělení, oběma ve funkci zmocněnců.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl zahájit ústní část řízení bez provádění předchozího dokazování.
II –Vyjádření předložená v souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS A –Vyjádření žalobců v původním řízení
Žalobci v původním řízení poté, co připomněli důvody, které vedly Cour d´appel v Bruselu k zamítnutí uplatnění článku 85 Smlouvy o EHS na spornou věc, předkládají pět částí důvodů kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí:
– První část důvodu: toto rozhodnutí Cour d´appel v Bruselu představuje chybný výklad článků 85 a 36, protože článek 36 neomezuje oblast působnosti článku 85. – Druhá část důvodu: Cour d´appel nebral v úvahu kumulativní účinek paralelních dohod uzavřených v dotyčném sektoru. – Třetí část důvodu: Cour d´appel nesprávně posoudil neoddělitelnost povahy výhradního práva ve vztahu k dohodě jako takové. – Čtvrtá část důvodu: Cour d´appel vyložil nesprávně účinek neplatnosti výhradního práva. – Pátá část důvodu: Cour d´appel neodpověděl na žalobní důvod týkající se existence diskriminační klauzule ve smlouvě.
Pravidla hospodářské soutěže směřují ostatně nejen k tomu, aby se zabránilo rozdělení vnitrostátních trhů, ale také k tomu, aby se zajistilo udržení skutečné hospodářské soutěže. Z toho podle žalobců v původním řízení vyplývá, že cíl a oblast působnosti pravidel hospodářské soutěže „jsou širší než cíl a oblast působnosti pravidel volného pohybu zboží, pokud se tato druhá pravidla týkají podniků“.
Nicméně je možné vyzdvihnout podobnosti ve výkladu a uplatňování článků 30 a 85.Zejména, že omezující opatření jsou možné pouze za podmínek přesně vymezených článkem 36 a čl. 85 odst. 3 a že v obou případech je uplatnění ustanovení o výjimkách podřízena zásadě proporcionality.
Podle názoru žalobců v původním řízení z toho vyplývá, že lze odvodit čtyři zásady s ohledem na vztah mezi články 36 a 85:
1) Článek 36, který stanoví výjimky pouze ze zásady volného pohybu zboží, nebrání uplatňování článku 85.
2) Jestliže je výkon práva k průmyslovému nebo duševnímu vlastnictví, kterého se je dovoláváno, předmětem, prostředkem nebo následkem dohody, která omezuje hospodářskou soutěž, při posuzování jeho zákonnosti je třeba přihlédnout k k uplatňování článku 85.
3) Právo k průmyslovému nebo duševnímu vlastnictví není obecně vyjmuto z uplatnění článku 85.
4) Článek 85 odst. 3 nicméně zaručuje do určité míry, že zájmy, jejichž ochrana je zajištěna článkem 36 v oblasti volného pohybu zboží, mohou být také předmětem ochrany v rámci článku 85.
V důsledku toho žalobci v původním řízení navrhují, odpovědět na tuto část otázky položenou Cour de cassation takto:
„Článek 36 stanoví výjimky pouze z uplatnění ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží.Pravidla hospodářské soutěže zůstávají nedotčena. Na právo k průmyslovému a duševnímu vlastnictví se nadále vztahuje zákaz obsažený v článku 85, je-li předmětem, prostředkem nebo účinkem dohody, která omezuje hospodářskou soutěž.“
b) Povaha práva uplatňovaného nabyvatelem vzhledem k článku 85
Podle žalobců v původním řízení se tyto otázky dotýkají problému, zda je článek 85 neuplatitelným, protože tyto kroky vyplývají z právního statutu. Podle takového výkladu je skutečnou otázkou „ jaká je v tomto případě souvislost. Při takovém výkladu vyvstává otázka, „kde je v tomto případě třeba rozlišovat mezi existencí autorského práva a jeho výkonem“. Soudní dvůr se domnívá, že výkon takového práva může spadat do působnosti zákazů obsažených ve Smlouvě vždy, když se sám projeví jako předmět, prostředek nebo následek omezujícího opatření. Tudíž, jestliže právo k duševnímu vlastnictví, jehož se dovolává Ciné-Vog, nesporně vyplývá ze smlouvy, je třeba posoudit tuto smlouvu z hlediska článku 85.
Aby bylo možno přistoupit k takovému posouzení, žalobci v původním řízení si nejprve všímají povahy sporné smlouvy. Podle jejich názoru byla tato povaha vždy nejasná . Smlouvu, nazvanou stranami v původním řízení „výhradní distribuční právo“, kvalifikoval totiž Cour d´appel jako „dočasné a omezené postoupení“ (popis přijatý Soudním dvorem ve věci 62/79) - zatímco podle názoru Komise, se jedná o výhradní licenční smlouvu. Žalobci v původním řízení sdílejí v této otázce názor Komise, ale zdůrazňují, že ať se jedná o licenční smlouvu nebo smlouvu o postoupení omezuje smlouva v každém případě zřejmě hospodářskou soutěž nejenom proto, že obsahuje ustanovení o výhradním právu, ale také proto, že zahrnuje první doložku k článkům 7 a 8 určující výši tržeb, které mají připadnout filmu „Le Boucher“ v případě jeho společného uvádění s jiným filmem a s krátkometrážními filmy, které jsou nabízeny jako přídavek a druhou doložku, podle které televizní práva nemohou být vykonávána lucemburskou televizí dřív než 32 měsíců po jejich výkonu belgickou televizí. Vzhledem k tomu, že tato poslední doložka stanoví nestejné podmínky rovnocenným službám, je výslovně zakázána čl. 85 písm. d).
Pokud jde o zákonnost výhradního práva poskytnutého Ciné-Vog tvrdí žalobci v původním řízení, že poskytnutí licencí a s nimi souvisejícího výhradního práva nepatří v žádném případě do kategorie existence práv průmyslového vlastnictví, ale pouze do jejich výkonu. Tím způsobem výhradní práva, která vyplývají z dohody neboz jednání ve shodě, spadají do působnosti článku 85 Smlouvy o EHS. Tyto zásady se uplatní rovněž v oblasti autorských práv, jak to ukázala praxe Komise v této oblasti.
Toto hodnocení výhradního práva ve smyslu článku 85 není ve své podstatě rozdílné, pokud se jedná o výhradní postoupení spíše než o výhradní licenci. Žalobci v původním řízení uvádějí, že jejich názor je potvrzen rozsudky Soudního dvora ze dne 27. března 1974 (BNT-SABAM, věc 127/73, Recueil s. 313) a ze dne 25. října 1979 (Greenwich, věc 22/79, Recueil s. 3275).
Žalobci se také domnívají, že jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, hodnocení omezujícího účinku smlouvy by mělo zohlednit současné okolnosti a existence podobných smluv je skutečností, která může být podstatným faktorem v hospodářském a právním kontextu, ve kterém může být smlouva posouzena (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 12.12.1967, Brasserie de Haecht v. Wilkin, věc 23/67, Recueil s. 525 a rozsudek ze dne 25.10.1977, Metro v. Komise, věc 26/76, Recueil s. 1875). V tomto případě je třeba mít na zřeteli dohodu s německou televizí, stejně jako další smlouvy o postoupení práv na filmové a televizní užití a uvádění, i když podle žalobců v původním řízení je „téměř jisté, že v jiných členských státech byly uzavřeny podobné smlouvy obsahující obdobná omezení“. Pokud jde o výhradní právo na jedná straně a jednak o doložky o rozdělení příjmů, je účinkem takové sítě smluv přinejmenším omezení hospodářské soutěže. Je třeba mít na zřeteli také pověst tvůrce a herců v hlavních rolích stejně jako popularitu, která z ní může na trhu vyplývat.
Žalobci v původním řízení se konečně domnívají, že rozsudek ve věci 62/79 nezmění závěry, ke kterým došli pokud jde o nezákonnost smlouvy o výhradním postoupení z důvodu její neslučitelnosti s čl. 85 odst. 1. Tento rozsudek se skutečně týká pouze otázky volného pohybu služeb a byl vynesen v rámci řízení o předběžné otázce. V této záležitosti byla tedy vznesena pouze otázka oprávněnosti zákazu televizního přenosu na jinou stanici a v důsledku toho se Soudní dvůr rozhodl o tomto bodu a nikoli o otázce předložené belgickým Cour de cassation, totiž otázce zákonnosti, s ohledem na článek 85, s absolutního výhradního práva na uvádění platného nejen pokud jde o přenos vysílání televizních programů do jiného členského státu , ale také zejména pokud jde o přímý televizní přenos a zvláště o filmové užití jinými distributory.
Žalobci v původním řízení se také domnívají, jak to prohlásil Soudní dvůr, že pokud je určujícím prvkem v případě práva na uvádění filmového díla právo majitele práva požadovat poplatky, není obsaženo ani v právu požadovat poplatky ani v existenci práva na uvádění, aby toto právo bylo vykonáváno výhradně jednou ze smluvních stran.
V důsledku toho žalobci v původním řízení navrhují, aby odpověď na druhou část otázky položené Cour de cassation zněla takto:
„Jestliže je právo na uvádění, které uplatňuje nabyvatel, předmětem, prostředkem nebo důsledkem dohody, která omezuje hospodářskou soutěž, jak svým předmětem, obsahujícím ustanovením o výhradním právu, dávky s tím spojené a diskriminační podmínky, tak svým hospodářským a právním kontextem, do kterého se tato dohoda řadí, není možné vyhnout se přezkumu slučitelnosti tohoto práva s článkem 85 na základě toho, že toto právo se odvozuje z právního statutu.“
B – Písemná vyjádření Komise
Komise nejprve připomíná, že účelem práva na uvádění filmových děl je umožnit jeho majiteli hospodářsky užívat své dílo a mít z něho spravedlivý zisk. K tomu má k dispozici různé prostředky, včetně smluv o výhradní licenci. „I když není důvod k námitkám pokud jde o ochranu majitele v případě smluv o poskytnutí nevýhradní licence, je zde dostatečný důvod uvažovat o problému použitelnosti článku 85 Smlouvy o EHS v případě výhradních licencí.“
V případě výhradních licencí může totiž pouze majitel licence vykonávat práva obsažená v autorském právu, zatímco majiteli tohoto práva je bráněno, aby poskytoval další licence a popřípadě sám užíval svoje dílo na tomto území.
Jde o typická omezení svobody hospodářské činnosti, která obecně spadají do působnosti čl. 85, odst. 1 Smlouvy.
Ostatně cílem takové doložky o výhradním právu je zabránit případné konkurenci ze strany třetích distributorů.
Za těchto okolností a jak vyplývá z praxe Komise v oblasti udělování výhradních licencí na patenty, výhradní licence na právo na užití filmových děl mohou obsahovat omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
Je jistě pravda, že záruka existence práva k průmyslovému a obchodnímu vlastnictví vyplývající z článku 36 Smlouvy musí být rovněž použitelná v oblasti hospodářské soutěže. Nicméně tato obecná zásada může vyloučit výkon práv k ochranné známce, autorských práv nebo práv k patentu z působnosti článku 85 pouze do té míry, do níž jejich uplatnění škodí zvláštnímu předmětu těchto práv. Bylo by tudíž snadné předvést, že základním smyslem práv na užití filmových děl není užití jednou osobou, ale užití, z něhož jsou vyloučeny třetí osoby nemající souhlas a v důsledku toho, že poskytnutím výhradních licencí není dotčeno právo majitele vyloučit třetí osoby, ale jeho svoboda vykonávat právo podle své libosti, přičemž omezení z něho vyplývající nesmí být součástí „monopolu jednání“vlastníka.
Tak, podle Komise, smluvní zřeknutí se práva vykonávat autorské právo k filmu není výkonem práva, ale vzdáním se tohoto práva jeho majitelem. Z toho vyplývá, že „dalek toho, aby poškozoval zvláštní předmět práva, názor, podle něhož výhradní licence omezují hospodářskou soutěž, chrání právo majitele na užití díla proti smluvním omezením“.
Komise odmítá dále hospodářský a finanční argument hájící výhradní práva na filmová díla a uvádí, že to jak argument týkající se financování filmového průmyslu ospravedlňuje smlouvy zaručující výhradní práva, je důkazem, že výhradní licence má za cíl zajistit majiteli licence ochranu proti konkurenci případných dalších majitelů licencí. Tato okolnost by mohla naopak ospravedlnit vynětí podle čl. 85 odst. 3.
Konečně tak jak výhradní právo představuje omezení svobody majitele práva, skutečnost, že existuje rozdíl mezi literárními a jinými uměleckými díly, jejichž zveřejnění je neoddělitelné od zpřístupnění jejich hmotné podoby a díly která jsou zveřejněna formou uvádění díla veřejnosti, tedy v nehmotné podobě, není v tomto případě relevantní.
Nicméně pokud ustanovení o výhradním právu na právo licenční smlouvy týkající se práva na uvádění filmu představuje omezení hospodářské soutěže ve smyslu článku 85 Smlouvy, je třeba ještě, aby toto ustanovení spadalo do působnosti čl. 85 odst. 1, aby ostatní podmínky stanovené v tomto ustanovení byly také splněny a především aby „toto omezení hospodářské soutěže bylo citelné, aby bylo způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy a aby tento účinek na obchod mezi členskými státy byl sám o sobě také citelný“. Tak otázka, zda dohoda spadá do působnosti čl. 85 odst. 1 závisí spíše na účincích na hospodářskou soutěž a na obchod mezi členskými státy než na její právní povaze . Pak hodnocení této první podmínky spadá do pravomoci vnitrostátních soudů.
V důsledku toho se Komise domnívá, že je možné odpovědět na otázku položenou belgickým Cour de cassation takto:
„Závazek společnosti vlastnící právo na užití filmového díla poskytnout výhradní právo společnosti v jiném členském státě prostřednictvím smlouvy poskytující této společnosti právo uvádění tohoto filmového díla veřejnosti v tomto státě je dohodou mezi podniky, která by mohla omezit hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 85, odst. 1 Smlouvy. Tato dohoda může představovat dohodu zakázanou a tím neplatnou podle odstavce 1 a 2 uvedeného článku, pokud jsou ostatní podmínky stanovené v článku 85 Smlouvy splněny.“
C – Písemná vyjádření žalovaných v původním řízení
Podle žalovaných v původním řízení je předmětem otázky položené belgickým Cour de cassation zjistit, zda sporná smlouva je bez dalšího neplatná podle čl. 85 odst. 1 a 2 Smlouvy, protože uvedená smlouva obsahuje udělení výhradního práva na uvádění filmu, a toto výhradní právo je omezeno na území členského státu a souběžně uděluje toto výhradní právo dalším distributorům pro jiná území společného trhu. Tyto charakteristické znaky neodůvodňují uplatnění článku 85, protože jsou vlastní povaze práva na uvádění filmového díla, které je autorským právem svou povahou výhradním a toto právo může být vykonáváno tolikrát kolikrát je film sdělován. Kromě toho musí být možné, aby toto právo zůstalo výhradním právem dalších držitelů, nabyvatelů nebo majitelů licence a pro zeměpisné oblasti, které se mohou shodovat s územím členských států pokud se bude uskutečňovat harmonické užití chránící oprávněné zájmy evropského filmového průmyslu.
Žalovaní v původním řízení připomínají v tomto ohledu pravidla financování evropského filmu. Evropská filmová tvorba je možná pouze s finanční účastí distributorů. Ti budou souhlasit s poskytováním záloh jenom tehdy, pokud každý distributor usazený v určité zemi „má jistotu, že je jediný, kdo může uvádět zamýšlené filmové dílo na území, na kterém provozuje svoji činnost.“ Tak výhradní právo spojené s výkonem práva na uvádění, „které je vlastní tomuto právu“, musí být možno převést z tvůrce na distributora, protože je nutnou podmínkou rizika, které je distributor ochoten nést.
Žalovaní v původním řízení se tedy domnívají, že pokud distributor již není schopen užívat výhradní práva, evropský výrobce nezíská od zmíněného distributora další finance a to povede ke zničení evropského filmového průmyslu ve prospěch amerického filmového průmyslu, jehož filmy jsou promítány v kinech po celém světě distribučními společnostmi, které vlastní pobočky v každém členském státě a tak se na ně nevztahuje článek 85 Smlouvy. V důsledku toho a tou měrou, jak je oprávněné uvažovat o tom, že cílem právní úpravy Společenství není zničit evropskou hospodářskou a uměleckou tvorbu, „na základě skutečností je stanoveno, že se článek 85 Smlouvy v tomto případě neuplatní“.
Ale právo je v souladu se skutečnostmi a abychom se o tom přesvědčili, stačí si znovu přečíst odůvodnění rozsudku vyneseného ve věci 62/79. Z důvodu 11 skutečně vyplývá, že námitka, založená na možném rozdělení trhu, nemůže být přijata v případě práv na uvádění filmového díla.
V důvodu č. 12 Soudní dvůr tím, že odlišil dílo od jeho hmotné podoby a že rozdílně pojal uvádění díla i, které jediné je zde dotčené, a vydání hmotné podoby díla, potvrdil oprávněnost výhradního práva spojeného s právy na uvádění díla .
V důvodu č. 13 Soudní dvůr konstatoval, že výkon práva na uvádění díla veřejnosti je oprávněně odměněn poplatky za povolení ke uvádění filmového díla veřejnosti v závislosti na skutečném nebo možném počtu uvedení; bez výhradního práva by tedy nebylo možné tyto poplatky stanovit, protože pravděpodobný počet uvedení by nebyl znám.
Důvod č. 15 může být „vyjádřen tím, že se nahradí v jeho formulaci článek 59 článkem 85 Smlouvy“.
Z důvodu č. 16 vyplývá, že o nic víc než článek 59 nemůže být článek 85 překážkou zeměpisným limitům popsaným ve smlouvách.
Konečně z důvodu č. 17 vyplývá, že právo na uvádění může být předmětem výhradního práva omezeného na jeden členský stát, aniž by tomu právo Společenství činilo překážku. Článek 85 se tedy jako ustanovení práva Společenství nemůže více stavět proti poskytnutí a výkonu výhradního práva omezeného na území členského státu, když právo postoupené je právem na uvádění filmu.
V důsledku toho, „se zdá, že odpověď, která může být dána belgickému Cour de cassation je, že článek 85 se v tomto případě neuplatní především proto, že výhradní právo spojené s právy na uvádění je jedním ze zvláštních aspektů tohoto autorského práva“.
Žalovaní v původním řízení nadto dodávají, že tomu nemůže být jinak, protože právo udělit souhlas k uvádění nějakého filmu zahrnuje nutně právo zakázat takové uvádění a bylo by nemožné takové právo vykonávat, aniž by se poskytlo výhradní právo distributorovi filmu pro určité území, protože při neexistenci výhradního práva může každý distributor zakázat všechna povolená uvádění poskytnutá svých konkurentů, přičemž se provozování filmu omezuje na nulu.
D – Písemná vyjádření francouzské vlády
Francouzská vláda je rovněž toho názoru, že právo uvádět díla je nedílnou součástí autorského práva a nepředstavuje rozdělení tohoto práva. Z Bernské úmluvy skutečně vyplývá, že autorské právo v této otázce zahrnuje zároveň trvalé a nezadatelné morální právo spojené s autorstvím a úctou k dílu a majetkové právo, které může být předmětem transakcí mezi autory a nabyvateli a týkat se vydávání nebo rozmnožování a uvádění díla. Tedy práva na rozmnožování a uvádění jsou nedílné prvky autorského práva.
Ve filmovém průmyslu je výrobce výhradním nabyvatelem autorských práv a toto výhradní užívací právo jím může být postoupeno distributorovi, který také poskytne práva uvádění filmového díla jeho uživateli; současně výrobce dává záruku distributorovi a také on dává především záruku uživateli, že toto dílo nebude vysíláno v televizi. Francouzská vláda zdůrazňuje v tomto směru, že rozšíření oblastí příjmu televizního vysílání v důsledku vysílání kabelové televize zvyšuje nutnost „absolutního potvrzení výhradní povahy autorských práv jak v rukou samotných autorů tak jejich nabyvatelů“.
Z hlediska platného práva se francouzská vláda domnívá, že z odstavce 12 rozsudku ve věci 62/79 vyplývá, že Soudní dvůr souhlasil s přiznáním zvláštního režimu odpovídajícího tomu, že „existují dva aspekty finančních práv vyplývajících z filmů– právo na rozmnožování a právo na uvádění “ Kromě toho z odstavce 14 téhož rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr uznal „na základě článku 36 Smlouvy o EHS přednost autorského práva v oblasti filmové tvorby před pravidly Společenství o volném pohybu“.
Podle francouzské vlády je nicméně ještě třeba stanovit, zda smlouva o postoupení finančních práv spojených s autorskými právy není v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Podle francouzské vlády z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá (rozsudek ze dne 29. 2. 1968, věc 24/67, Parke Davis, Recueil s. 81 a rozsudek ze dne 20. 1. 1981, věc 55 a 57/80, Gema, Recueil s. 147), že „samo o sobě toto autorské právo (stejně jako v něm obsažené výhradní právo na uvádění filmového díla)– nemůže být považováno za zakázanou dohodu podle článku 85, odstavce 1“. Takto se připouští slučitelnost prodeje autorského práva a nevýhradní licence na toto právo s pravidly hospodářské soutěže. Nicméně je toto přechodné řešení, které výhradní licence představuje, zakázáno čl. 85 odst. 1, protože taková dohoda představuje výkon práva jeho majitelem, pokud jeho poskytnutí představuje postoupení výhradního práva na uvádění filmového díla na dobu určitou, a nikoli vzdání se tohoto práva. Taková smlouva o výhradním právu není tedy zasahováním do volného pohybu, ale naopak, neudělení výhradního práva by vedlo k narušení distribuce a narušení hospodářské soutěže tím, že by nutila distributory, aby zahájili obchodní válku „jejímž jediným výsledkem by bylo snížení kvality distribuce“.
Konečně se francouzská vláda domnívá, že pokud by proti všem očekáváním bylo rozhodnuto, ze dotčená smlouva omezuje hospodářskou soutěž, měla by se na tuto smlouvu vztahovat nejen výjimka podle čl. 85 odst. 3, ale také vynětí na základě článku 36, protože zvláštní předmět autorského práva vyplývá z právního statutu a spočívá ve výhradním právu na uvádění filmu .
V důsledku toho je francouzská vláda toho názoru, „že čl. 85 odst. 1 Smlouvy o založení EHS se neuplatňuje na výhradní licenci na uvádění filmu, pokud právo spojené s touto licencí představuje zvláštní předmět autorského práva, který vyplývá z právního statutu.
E – Písemná vyjádření nizozemské vlády
Nizozemská vláda nemá v úmyslu zkoumat, zda sporná smlouva je v rozporu s článkem 85, ale domnívá se, že v souvislosti se spornou věcí vyvstává otázka, zda autorské právo, jehož výkon je slučitelný s článkem 59, může být neslučitelné s článkem 85, je-li předmětem smlouvy.
V odpovědi na tuto otázku nizozemská vláda uvádí paralelu mezi článkem 85 na jedné straně a články 30 a 36 na druhé straně. Za předpokladu, že majitel licence tuto licenci využívá, je možné z judikatury Soudního dvora odvodit následující zásady týkající se článku 85 Smlouvy o EHS:
- článek 36 se rovněž uplatňuje v otázce hospodářské soutěže, pokud se týká existence práv k průmyslovému a duševnímu vlastnictví, výkon těchto práv může nicméně spadat do působnosti zákazů stanovených článkem 85; - právo k průmyslovému a duševnímu vlastnictví jako právní nástroj nepředstavuje samo o sobě vlastnosti uvedené v čl. 85 odst. 1; - nicméně výkon takového práva může podléhat článku 85 vždy, když je předmětem, prostředkem nebo důsledkem dohody; - pokud je takové právo vykonáváno na základě smluvního postoupení věci, je třeba zkoumat v každém konkrétním případě, zda takový výkon vede ke vzniku situace spadající do působnosti zákazu obsaženému v článku 85; - taková situace může nastat především následkem omezujících dohod mezi majiteli práv nebo jejich nástupci, které jim umožní bránit dovozům z jiných členských států. Pokud jde o vztahy mezi článkem 30 a právům k průmyslovému a duševnímu vlastnictví spadajícím pod článek 36, Soudní dvůr uváděl vždy stejné důvody:
- právní předpisy, jejichž uplatňování vede k narušení obchodu mezi členskými státy, musí být považovány za opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30 Smlouvy; - nicméně článek 36 umožňuje odchylky z tohoto pravidla pokud jsou omezení dovozů odůvodněná ochranou průmyslového a duševního vlastnictví; - majitel takového práva nesmí nicméně bránit dovozu výrobku legálně uvedeného na trh v jiném členském státě jím samým nebo s jeho souhlasem. Nizozemská vláda vyvozuje ze všech těchto rozhodnutí závěr, že o nic víc než majitel, ani „držitel licence na průmyslové a duševní vlastnictví nemůže zabránit paralelnímu dovozu zboží legálně uvedeného na trh“ v jiných členských státech. Na druhé straně výkon ex contractu takového práva není zakázán článkem 85 , pokud tento výkon zůstává v hranicích toho, co je dovoleno samotným majitelům podle článků 30 a 36. Vzhledem k tomu, že sporná smlouva zůstane v těchto výše uvedených hranicích, nepředstavuje podle nizozemské vlády dohodu zakázanou v článku 85.
Toto úvaha se analogicky použije na otázku, zda autorské právo, jehož výkon je slučitelný s článkem 59, může být neslučitelné s článkem 85, stane-li se předmětem smlouvy. Ve svém rozsudku ve věci 62/79 Soudní dvůr vedl tyto úvahy v souladu s výkladem článků 30 a 36 a tento rozsudek jasně stanoví „jasné výchozí body k tomu, aby byla dána odpověď na otázku vznesenou belgickým Cour de cassation“.
Nizozemská vláda konečně dodává, že jak potvrdil Hoge Raad dne 30. října 1981 ve věci č. 11739, „z článku 11 Bernské úmluvy revidované v Bruselu dne 26. června 1948 vyplývá, že přenos programu, vysílaného televizním vysílačem a chráněného autorským právem prostřednictvím kabelové distribuční sítě provozované třetí stranou musí být pokládán za zvláštní veřejnou komunikaci ve smyslu řečené úmluvy“ a že samostatné veřejné uvádění díla chráněného autorským právem vždy podléhá svolení autora nebo jeho právních nástupců.
Závěrem je nizozemská vláda toho názoru, že „smlouva mezi autorem a jeho právními nástupci nespadá do oblasti působnosti zákazu podle článku 85 Smlouvy o EHS, pokud nepřivodí dotčenému uživateli kabelové sítě omezení přísnější než jsou ta, která by se na něj při neexistenci uvedené smlouvy vztahovala podle článku 59 Smlouvy o EHS“.
F – Písemná vyjádření vlády Spojeného království
Podle vlády Spojeného království podstata otázky položené belgickým Cour de Cassation spočívá v její první části. Ve druhé části otázky belgický soud navrhuje dva alternativní důvody, proč by smlouva nemusela spadat do působnosti článku 85. Podle názoru Spojeného království sporná smlouva nespadá do působnosti článku 85 nejen z obou dvou důvodů uvedených belgickým soudem ve druhé části položené otázky, ale také „z prostého dalšího důvodu, že smlouva neobsahuje nic – ani svým předmětem ani svým účinkem – čím by byl dotčen obchod mezi členskými státy nebo co by vyloučilo, omezovalo nebo narušovalo hospodářskou soutěž uvnitř společného trhu“.
Před zahájením právního rozboru zdůrazňuje vláda Spojeného království stejně jako francouzská vláda a žalovaní v původním řízení skutečnost, že prohlášení výhradní licence za odporující článku 85 by způsobilo nefunkčnost současného systému výroby a distribuce filmových děl, protože charakteristické rysy filmové tvorby a systémů distribuce v této sféře jsou takové, že k tomu, aby systém fungoval, je třeba v mnohým případech, aby převod různých práv byl výhradní, zejména pokud jde o distributory , protože tito budou dělat filmu propagaci jenom tehdy, když jako kompenzaci získají výhradní právo na uvádění tohoto filmu.
Z pohledu platného práva, britská vláda zmiňuje nejprve krátce rozdíl mezi postoupením práva a licencemi a zdůrazňuje, že postoupení je převod vlastnického práva, zatímco licence je součástí smluvního práva. Upřesňuje, že toto rozlišení neodráží skutečný rozdíl v obchodní sféře, protože to, co je důležité v tomto případě je výhradní právo a z toho považuje uvedený rozdíl mezi postoupením práva a licencí nemá pro rozhodnutí v této věci význam.
Vláda Spojeného království dále zvažuje slučitelnost takového postoupení práva nebo výhradní licence s článkem 85 Smlouvy. Podle jejího názoru takové postoupení práva nebo výhradní licence mohou, ale nezbytně nemusí, představovat porušení článku 85. Upřesňuje, že v každém případě se jedná o skutkovou otázku, která by měla být rozhodnuta vnitrostátním soudem. Kromě toho v projednávané věci by taková licence nebo výhradní postoupení neodpovídaly podmínkám článku 85, protože účinek tohoto postoupení nebo licence by byl jen takový, že by převedl výhradní právo z jedné strany na druhou stranu, která je dokáže lépe využít. Tento převod by ani nezvýhodnil ani nepoškodil skutečnou nebo potencionální hospodářskou soutěž ani by neovlivnil obchod mezi členskými státy. Na druhé straně se podle Spojeného království Soudní dvůr již skutečně vyjádřil v tomto smyslu v odůvodnění 16 ve věci 62/79.
Spojené království ještě dodává, že v tomto případě nešlo o vytváření umělých překážek a že se Soudní dvůr tím, že použil v odstavcích 13 a 14 výrazy „majitel autorských práv a jeho právní nástupci“, soudil, že autorské právo může být postoupeno.
V důsledku toho, „rozsudek v projednávané věci v opačném smyslu by učinil z rozsudku Coditel č. 1 slohové cvičení“.
Tím, že poté rozebírá to, co nazývá dvěma důvody nepoužitelnosti článku 85 uvedenými belgickým Cour de cassation, Spojené království nejprve tvrdí, že pokud jde o článek 36, vyplývá z rozsudku ze dne 18. února 1971 (Sirena, věc 40/70, Recueil s. 69), že řečený článek je také analogicky použitelný na záležitosti upravené článkem 85. Za těchto podmínek ochrana článku 36 také slouží k ochraně nabyvatele nebo majitele výhradní licence na základě jeho práva požadovat poplatky je součástí zvláštního předmětu autorského práva.
Pokud jde o právní postavení majitele licence, Spojené království chápe, že podle belgického práva je majitel výhradní licence získá právo zahájit řízení o porušení zákona nebo obdobné řízení proti třetím stranám. Spojené království se však domnívá, že v projednávané věci pouhý převod práva k průmyslovému vlastnictví a smlouva spojená s tímto převodem nemohou jako takové spadat do působnosti článku 85, protože neobsahují vytváření umělých překážek obchodu mezi členskými státy.
Konečně vláda Spojeného království analyzuje důsledky rozsudku a prohlašuje, že sporná smlouva odporuje článku 85.Článek 85 odst. 2 stanoví, že dohoda je neplatná, ale tato neplatnost nemuší být absolutní.Skutečně je možné, že pouze ustanovení, která mají nepříznivý účinek na hospodářskou soutěž, budou prohlášena za neplatná. Nicméně v tomto případě „se nezdá, že ustanovení o výhradním právu by mohlo být odděleno od dohody, zatímco zbytek této dohody by byl uplatněn vůči odpovědné osobě“.
Je rovněž možné přijmout rozhodnutí vnitrostátních soudů příslušných k uplatnění rozhodnutí Soudního dvora ve věci Sirena. Vyplývá z něho nicméně, že i když dohoda byla technicky v rozporu s článkem 85, je stále možné uplatňovat autorské právo vůči porušiteli zákona. I kdyby však by byla dohoda prohlášena za absolutně neplatnou a v důsledku toho žádný převod autorských práv nemohl nastat, nebyl by důvod k tomu, aby autor nemohl uplatňovat svá práva vůči odpovědným osobám. Tato situace by tedy znamenala, že majitel licence nebo nabyvatel práva by neměl jistotu, že může uplatňovat autorské právo on sám nebo přimět k tomu poskytovatele licence, aby to udělal proti své vůli a dovolil „jedné straně porušit slib v zájmu zachování fungujícího filmového distribučního systému Společenství“.
Konečně pokud dohoda byla shledána neplatnou jedině proto, že obsahovala poskytnutí výhradního práva, právo Společenství by podle vlády Spojeného království neoprávněně zvýhodňovalo velké filmové společnosti, které přímo uvádějí své filmy v celém Společenství na úkor malých nezávislých výrobců, kteří nemají k dispozici svou vlastní společnost pro celé Společenství .
V důsledku toho se Spojené království domnívá, že Soudní dvůr by měl na položenou otázku odpovědět záporně a že by mu stačilo potvrdit ve zvláštní souvislosti článek 85 to, jak učinil ve věci Coditel č. 1 v odstavci 17, totiž:
„17. Nabyvatel výhradních práv na uvádění filmu pro celé území členského státu se tedy může dovolávat svého práva vůči kabelovým televizním společnostem, které přenášely tento film po té, co ho zachytily z televizního vysílače umístěného v jiném členském státě, aniž by to bylo v rozporu s právem Společenství.“
III – Ústní část řízení Na jednání konaném dne 16. června 1982 žalobci v původním řízení, zastoupení za společnosti Coditel a Intermixt G. Kirschenem, A. Braunem a F. Herbertem, advokáty z Bruselu, za Union professionnelle de radio et de télédistribution, zastoupenou A. de Caluwém, advokátem z Bruselu a za Inter-Regies, zastoupenou J.Dyckem, advokátem z Antverp, a žalovaní v původním řízení Ciné-Vog Films a Chambre syndicale belge de la cinématographie, zastoupení P. Demoulinem, advokátem v Bruselu, vláda Francouzské republiky, zastoupená A. Carneluttim, ve funkci zmocněnce, vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená Prof. Dr. Dr R. Lukesem, ve funkci zmocněnce, vláda Spojeného království, zastoupená J.D.Howesem, ve funkci zmocněnce, za asistence H.I.L Laddie, barrister z Middle Temple a Komise, zastoupená N.Kochem a E. de Marchem, zmocněnci, předložili ústní vyjádření a odpověděli na otázky, které jim položil Soudní dvůr.
Generální advokát předložil svá stanoviska na jednání dne 14. září 1982.
Právní otázky:
Náklady řízení
21 Výlohy vzniklé vládě Spojeného království, vládě Francouzské republiky, vládě Nizozemského království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
otázku předloženou belgickým Cour de cassation na základě rozsudku ze dne 3. září 1981 odpověděl takto:
22 Na samotnou smlouvu, kterou majitel autorského práva uděluje výhradní právo na uvádění filmu na území některého členského státu po určitou dobu, se nevztahují zákazy, obsažené v článku 85 Smlouvy o EHS. Nicméně je věcí vnitrostátního soudu zjistit, zda v projednávané věci se na způsob výkonu výhradního práva uděleného touto smlouvou vztahují takové hospodářské a právní okolnosti, jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení nebo omezení distribuce filmů nebo narušení hospodářské soutěže na filmovém trhu s ohledem na jeho zvláštnosti.
_____________________________________________________________________________