Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. listopadu 1956, Fédération Charbonnière de Belgique proti Vysokému úřadu Evropského společenství uhlí a oceli, Věc 8/55, Recueil 1955, s. 291.
Klíčová slova:
Žaloba na neplatnost rozhodnutí Vysokého úřadu.
Předmět:
Žaloba na neplatnost rozhodnutí Vysokého úřadu č. 22/55 ze dne 28. května 1955 a některých rozhodnutí Vysokého úřadu vyplývajících z jeho dopisu ze dne 28. května 1955 vládě Belgického království o úpravě vyrovnávacího režimu.
Skutkové okolnosti:
1. Řízení
Ve svém rozsudku ze dne 16. července 1956 v projednávané věci rozhodl Soudní dvůr, že ústní řízení bude znovu zahájeno dne 20. září 1956 a že se bude týkat výlučně úrovně odhadovaných výrobních nákladů pro každý druh a kategorii belgického uhlí na konci přechodného období a jejich významu ve vztahu k cenám určeným rozhodnutím č. 22/55. Dne 1. září 1956 měli účastníci řízení předložit kanceláři Soudu požadované dodatečné informace a podrobnosti. Na žádost účastníků řízení odložil předseda Soudu usnesením ze dne 30. července 1956 uvedená data na 15., resp. 25. října 1956.
Účastníci řízení předložili svá vyjádření dne 15. října 1956.
V průběhu veřejné ústní části jednání konané dne 25. října 1956 byli vyslechnuti účastníci řízení; při téže ústní části jednání byl vyslechnut generální advokát, který setrval na svém dřívějším stanovisku.
2. Shrnutí informací poskytnutých účastníky řízení
Účastníci řízení se shodují v tom, že není možné odděleně stanovit odhadované výrobní náklady pro každý druh uhlí v rámci dané kategorie, protože se všechny druhy uhlí v rámci dané kategorie těží současně a za stejných podmínek. Krom toho se účastníci řízení shodli, že by se uhlí mělo seskupit do čtyř kategorií, a to: žírné uhlí B; žírné uhlí A a ¾ žírné; ½ žírné; ¼ žírné a antracit.
Žalobce se domnívá, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 16. července 1956 rozhodl, že účastníci řízení musí vzít za referenční období začátek roku 1955. Zastává také názor, že za odhadovanou těžbu v r. 1955 musí být vzato 850 kg, což je hodnota přijatá žalovanou ve společné odpovědi na otázky položené soudcem zpravodajem v červnu 1956. Pokud jde o seskupení kategorií, tvrdil žalobce při ústní části jednání, že je nezbytné brát v úvahu buď souhrn kategorií žírné uhlí A, žírné uhlí B, ¾ žírné a ½ žírné, nebo všechny kategorie s vyloučením těch druhů uhlí, na něž se již vyrovnávací režim nevztahuje. Avšak žádné z těchto seskupení se neobjevuje v informacích poskytnutých žalobcem.
Podle názoru žalobce se při hodnocení odhadovaných výrobních nákladů nesmí brát v úvahu odhadované dotace, které stát v r. 1958 vyplatí marginálním dolům, protože poskytnutí těchto dotací nesnižuje výrobní náklady, ale pouze vede k tomu, že se část z nich přenáší na stát.
Žalobce dále hodnotí koeficient „odpisů“ výrobních nákladů jako v průměru 65 franků na tunu. Tato hodnota je o 27 franků vyšší než hodnota navrhovaná Vysokým úřadem. Podle žalobce se odpisy musí počítat na základě ceny zařízení v r. 1955 v době hodnocení, v souladu jednak s obecným pojmem „skutečnosti a okolnosti známé v okamžiku hodnocení“, který Soudní dvůr zvolil ve svém rozsudku ze dne 16. července 1956, jednak se „směrnicemi pro výpočet výše odpisů“, které platí v celém Společenství a které Vysoký úřad potvrdil dopisem ze dne 23. července 1954.
Podle žalobce vypadá srovnání odhadovaných nákladů a průměrných prodejních cen takto:
 | Žírné uhlí B | Žírné uhlí A a ¾ žírné | ½ žírné | Žírné uhlí A a B, ¾ a ½ žírné | Antracit a ¼ žírné | Všechny kategorie |
| Odhadované výrobní náklady pro referenční období 1955 bez odečtení odhadovaných dotací pro r. 1958, těžba 850 kg | 637 | 741 | 777 | 721 | 815 | 744 |
| Skutečné průměrné prodejní ceny | 622 | 655 | 691 | 668 | 822 | 707 |
Z této tabulky vyplývá, že skutečná průměrná prodejní cena všech kategorií dohromady je nižší než průměrné odhadované výrobní náklady a že skutečná průměrná prodejní cena je nižší než odpovídající průměrné výrobní náklady u každé kategorie, s výjimkou žírného uhlí B a ¼ žírného a antracitu.
Žalovaná uvádí, že Soudní dvůr dosud nerozhodl o otázce, ze kterého referenčního období je třeba vycházet při hodnocení odhadovaných výrobních nákladů; trvá na své dřívější tezi, podle níž se za základ musí vzít r. 1952. V průběhu veřejné ústní části jednání žalovaná prohlásila, že výpočet musí být založen na těžbě 819 kg vyhodnocené pro r. 1952, přičemž popřela, že by souhlasila s hodnotou 850 kg pro referenční období 1955, protože tato hodnota je nedostatečná. Žalovaná dodala, že pokud se Soudní dvůr domnívá, že za referenční základ by bylo třeba vzít r. 1955, musela by být hodnota těžby zvýšena nejméně na 900 kg, jak to navrhuje dokázat novým šetřením věci po této stránce.
Žalovaná odmítá tvrzení žalobce, že „výše odpisů“ musí být vypočítána na základě hodnoty zařízení v době hodnocení; nemůže přijmout ani metodu použitou pro výpočet výše odpisů, ani hodnoty, které z toho vycházejí.
Zastává názor, že za částku odpisů je třeba považovat 38 franků, což je částka dotace na obnovu zařízení stanovená Belgickou vládou v r. 1947; tato hodnota je minimální částka, kterou byly belgické doly povinny poskytnout jako odpisy na financování investic. „Směrnice pro výpočet výše odpisů“ mají pouze omezený cíl, a to provedení čl. 2 odst. 5 Úmluvy, za účelem zjednodušení a vyjasnění statistických informací Vysokého úřadu. S cílem prokázat, že „směrnice“ se na projednávaný případ nemohou vztahovat, upozorňuje žalovaná na to, že tyto směrnice například umožňují zahrnout do celkových „odpisů“ částku 9 franků, která představuje odpisy zařízení, která byla již zcela odepsána.
Podle žalované vychází srovnání odhadovaných výrobních nákladů a průměrných prodejních cen takto:
| Žírné uhlí B | Žírné uhlí A a ¾ žírné | Souhrn žírného uhlí | ½ žírné | ¼ žírné a antracit | Všechny kategorie |
| Odhadované výrobní náklady pro referenční období 1952, s odečtem odhadovaných dotací pro r. 1958, těžba 819 kg. | 610 | 703 | 661 | 731 | 766 | 704 |
| Teoretické průměrné prodejní ceny | 686 | 680 | 683 | 718 | 853 | 734 |
| Skutečné průměrné prodejní ceny | 662 | 655 | 658 | 691 | 822 | 707 |
Za účelem vysvětlení výše uvedené tabulky dodává žalovaná některé poznámky. Skutečnost, že jsou ceny kategorie ½ žírné na jedné straně a souhrnu kategorií žírné A a ¾ žírné na straně druhé nižší než odpovídající výrobní náklady, se vysvětluje takto: v prodejním ceníku se musí příslušné postavení různých kategorií určit v závislosti na užitné hodnotě pro spotřebitele. Z tohoto důvodu rozpětí mezi prodejními cenami žírného uhlí A a žírného uhlí B nijak nezávisí na rozpětí mezi jejich příslušnými výrobními náklady. Před otevřením společného trhu nebyl mezi těmito prodejními cenami žádný rozdíl a rozdíly zavedené na začátku přechodného období zůstaly od té doby stálé. Vzhledem k tomu, že čl. 26 odst. 2 písm. a) neupřesňuje, zda mají být ceny stanovené Vysokým úřadem určeny v závislosti na průměru odhadovaných výrobních nákladů pro „všechny kategorie“, nebo podle jednotlivých kategorií, domnívá se žalovaná, že se může jednat jen o průměrné náklady pro „všechny kategorie“. Při veřejné ústní části jednání žalovaná dodala, že vzhledem k tomu, že se spor týká ceníku určeného v roce 1955, zdá se více odůvodněné vzít součet kategorií žírné A, žírné B a ¾ žírné vzhledem k tomu, že verze ceníku z r. 1952 se vztahuje pouze na tyto kategorie.
Právní otázky:
A - POKUD JDE O ROZHODNUTÍ č. 22-55 ZE DNE 28. KVĚTNA 1955
I. Pravomoc Vysokého úřadu stanovovat ceník a stanovovat jej na nižší úrovni
V souladu s článkem 8 Úmluvy musí ustavení společného trhu předcházet vytvoření vyrovnávacích mechanismů stanoveného v části tři této Úmluvy. Úmluva tedy od začátku vystavuje belgický trh uhlí účinkům společného trhu pouze při současném použití zvláštních opatření, zejména zavedením vyrovnávacího režimu. Tato opatření lze vysvětlit existencí rozdílu mezi Belgií a ostatními zeměmi Společenství, který vyplývá z nevýhodných výrobních podmínek.
V průběhu ústního řízení vysvětlila žalovaná strana příčiny tohoto znevýhodnění. Tomuto vysvětlení nebylo odporováno a Soudnímu dvoru se zdá správné. V Belgii totiž existují:
1. geologické podmínky výroby obecně méně příznivé než v zemích ovládajících ceny na společném trhu, jak to ukazuje existence jistého počtu tak zvaných „marginálních“ dolů;
2. technické zaostávání způsobené tím, že po několik let nebylo možné realizovat nezbytné investice;
3. úroveň mezd vyšší než v jiných zemích výrobců.
Z těchto důvodů jsou výrobní náklady v Belgii vyšší než jinde s tím výsledkem, že i cenová hladina je vyšší než v jiných zemích. Za účelem integrování belgického trhu do společného trhu a sblížení cen se Smlouva snaží neutralizovat tento rozdíl snížením rozdílu výrobních nákladů prostřednictvím vyrovnávacích plateb za podmínek stanovených v článku 26 Úmluvy. Tento článek stanoví pro všechny spotřebitele belgického uhlí snížení cen tohoto uhlí, aby se tyto ceny přiblížily cenám společného trhu, přičemž současně uvádí podmínky, které musí podniky splnit, aby mohly mít prospěch z vyrovnávacích opatření, datum, od něhož musí výše uvedené přibližování probíhat, a rozsah, v němž se musí snížení cen provést. Takto uznané zájmy spotřebitelů vyžadují tedy, aby snížení belgických cen až přibližně na odhadované výrobní náklady nabylo plné účinnosti s výjimkou výkyvů na belgickém trhu. Kdyby se přiblížení cen, jak se toho žalobce dovolával, uskutečnilo zvýšením cen společného trhu, a nikoli snížením belgických cen, změnilo by se tím vyrovnávací opatření v dotaci bez jakéhokoli důvodu a jakéhokoli účelu.
Podle článku 26 Úmluvy znamená situace, která může odůvodnit vyrovnávací opatření, nutnost snížení hladiny belgických cen na víceméně pevnou mezní hodnotu vyplývající z celkového vyhodnocení založeného na odhadovaných výrobních nákladech v Belgii na konci přechodného období. Na druhé straně je třeba poznamenat, že znění článku 26 neobsahuje žádné přesné pokyny, jakým způsobem má být provedeno sblížení cen ve stanovených mezích, zda má být provedeno samotnými podniky nebo z moci úřední.
Žalobce přitom tvrdil, že Smlouva stanoví tržní systém, v němž ceny určují podniky, a že tedy v projednávaném případě určují ceny, až na výslovné výjimky, samotné podniky, což musí dělat, pokud dostávají vyrovnávací platby, na úrovni odhadovaných výrobních nákladů. Žalobce tedy nevylučuje absolutně zásah Vysokého úřadu do určování cen, ale omezuje jej na případy, které výslovně předpokládá Smlouva, a to zejména její článek 61.
Snížení belgických cen požadované Úmluvou je operací značného významu, jejímž smyslem je připravit, za zvlášť obtížných podmínek, integraci belgického uhlí do společného trhu a která se inspiruje obecným zájmem Společenství na postupné standardizaci společného trhu uhlí.
Podle této konstrukce by v průběhu přechodného období všechny tyto cíle podléhaly nebo by se na ně v první řadě vztahovalo volné uvážení samotných belgických dolů. Takový důsledek nelze přijmout.
Normální fungování tržního hospodářství by navíc vedlo k utváření tržních cen na základě nabídky a poptávky, které by podléhaly neustálým výkyvům. Ceny belgického uhlí se přitom musí v průběhu přechodného období ustálit a udržovat přibližně na úrovni odhadovaných výrobních nákladů. Tato mezní hodnota, jejíž určení vyplývá z celkového vyhodnocení založeného, mimo jiné, na odhadovaném zlepšení těžby dolů a účincích plánů na uzavření marginálních dolů, nepodléhá tržním vlivům. Kdyby byly ceny belgického uhlí vystaveny účinku nabídky a poptávky na trhu, jejich snížení by nebylo možné zaručit.
Konečně, článek 61 Smlouvy zde nelze použít. Toto ustanovení umožňuje totiž pouze zásah v případech nutnosti odvrátit přechodné obtíže způsobené nadměrnými nárůsty vyvolanými normálním fungováním tržního hospodářství: použít tento článek k tomu, aby se ceny stále udržovaly na umělé hladině vyplývající z odhadovaných výrobních nákladů na konci přechodného období, by znamenalo zneužít jej pro něco jiného, než je jeho skutečný účel. Těžkopádný postup podle článku 61 se stěží hodí pro určování cen, které podléhají revizi v důsledku změn v odhadech výrobních nákladů, k nimž dochází, jak se blíží termín a jak jsou plány již zčásti uskutečněny.
Mimoto skutečnost, která jasně ukazuje, že článek 61 nebyl zamýšlen pro případ tohoto druhu, je to, že vyžaduje předběžnou konzultaci Poradního výboru a Rady „týkající se jak vhodnosti těchto opatření, tak i úrovně cen, které tato opatření určují“, to znamená hledisek ekonomické vhodnosti. V projednávaném případě se jedná o zcela jinou věc, a to hodnocení budoucích výrobních nákladů s přihlédnutím ke zlepšení těžby, kterého se má dosáhnout uskutečněním plánů obnovy zařízení a modernizace, což je ryze technická záležitost. Pokud jde o míru snížení, o té se nemá diskutovat, protože již byla určená Úmluvou.
Avšak žalobce v průběhu ústního řízení upozornil, že pokud podniky nedostojí povinnosti snižovat své ceny v mezích stanovených v Úmluvě, disponuje Vysoký úřad nepřímými prostředky jak zajistit uskutečnění cíle článku 26, tj. má nástroj odnětí vyrovnávacích plateb podnikům, které neplní své povinnosti. Vzhledem k tomu, že je tento nástroj dostatečně účinný, nemusí být určování cen z moci úřední přijímáno jako nezbytné.
Soudní dvůr nemůže tento argument přijmout, protože při použití obecně přijímané právní normy by taková nepřímá reakce Vysokého úřadu na protiprávní jednání podniků musela být úměrná rozsahu tohoto jednání. Z tohoto důvodu by mohl být Vysoký úřad oprávněn pouze ke snížení vyrovnávacích plateb v rozsahu, který je rovnocenný rozsahu, v němž podniky nesnížily své ceny ve stanovených mezích. V takovém případě by přitom podniky měly vždy jistý zájem riskovat takové snížení vyrovnání a dát přednost ziskům z cen, které jsou relativně příliš vysoké, před zisky z vyššího vyrovnání odpovídajícího snížení cen, kdyby na ně přistoupily, a to tím spíše, že dostupné vyrovnávací fondy ubývají.
Z výše uvedeného vyplývá, že nepřímý zásah Vysokého úřadu, jako je snížení vyrovnávacích plateb, není dostatečný pro uskutečnění cíle čl. 26 odst. 2 písm. a Úmluvy.
Za těchto okolností je třeba konstatovat, že pouze přímý zásah Vysokého úřadu může zaručit okamžité snížení cen, jež musí nezbytně doprovázet vyrovnání.
Žalobce v průběhu ústního řízení tvrdil, že chybějící výslovné udělení pravomoci určovat ceny z moci úřední v Úmluvě brání uznání takové pravomoci prostřednictvím výkladu, který považuje za extenzivní a nepřípustný z právního hlediska. Soudní dvůr toto stanovisko nesdílí, jelikož se v projednávaném případě jedná o pravomoc, bez níž, jak právě konstatoval, nemůže vyrovnání fungovat podle článku 26 Úmluvy, tj. na základě okamžitého a zaručeného snížení cen. Podle stanoviska Soudního dvora je možné neuchýlit se k extenzivnímu výkladu a použít pravidlo všeobecně uznávané v mezinárodním právu i v právu vnitrostátním, podle něhož z právních norem zakotvených mezinárodní smlouvou nebo zákonem vyplývají normy, bez nichž by prvně jmenované normy neměly smysl nebo by nemohly být rozumně a užitečně používány. Kromě toho je podle znění článku 8 Smlouvy úkolem Vysokého úřadu zajišťovat plnění cílů vytyčených touto Smlouvou za podmínek v ní stanovených. Z tohoto ustanovení, které je hlavní zásadou pro udělování pravomocí definovaných v kapitole I Smlouvy Vysokému úřadu, je třeba vyvodit závěr, že totiž požívá jistou autonomii za účelem určování prováděcích opatření vyžadovaných pro uskutečnění cílů uvedených ve Smlouvě nebo v Úmluvě, která tvoří její nedílnou součást. Protože se v projednávaném případě jedná o uskutečnění cíle článku 26 Úmluvy, má Vysoký úřad pravomoc, ne-li povinnost, přijmout - v mezích daných tímto ustanovením – opatření, která by mohla zajistit snížení cen belgického uhlí.
Z toho vyplývá, že plnění úkolu Vysokého úřadu v projednávaném případě předpokládá, že má pravomoc určovat ceny. Avšak je třeba uznat, že rozsah této pravomoci je omezen pouze na cíl zajistit všem spotřebitelům belgického uhlí snížení ceny tohoto uhlí již od začátku přechodného období a v rozsahu, který předepisuje Úmluva ve svém článku 26.
Žalobce dále Vysokému úřadu upřel pravomoc určovat ceny, když tvrdil, že věta čl. 26 odst 2 písm. a) „ceník sestavený na tomto základě nelze měnit bez souhlasu Vysokého úřadu“, musí být vykládána tak, že zakazuje Vysokému úřadu stanovit v tabulce hladinu, na kterou musí být ceny belgického uhlí sníženy podle článku 26 Úmluvy. Avšak výše uvedené znění žádný takový zákaz neobsahuje; žalobce jej z něj vyvozuje nepřímo a a contrario. Takový argument je přitom přijatelný pouze v poslední instanci, když se žádný jiný výklad neprokáže jako shodný nebo slučitelný se zněním, kontextem a jejich cíli. V projednávaném případě však tomu tak není, vzhledem k tomu, že znění, jak je sepsáno, lze vysvětlit snahou podřídit každou pozdější změnu schválení Vysokého úřadu v případech, kdy Vysoký úřad nemusel zasahovat vzhledem k tomu, že podniky snížily své ceny ze své vlastní iniciativy.
I když z předchozích úvah vyplývá, že Vysoký úřad jednal v projednávaném případě zjevně v rámci svého pověření, je ještě nezbytné přezkoumat, zda se dopustil zneužití pravomoci vůči žalobci tím, že jak žalobce uvádí, sledoval strukturální cíle a že jeho kroky byly vedeny přáním snížit ceny s ohledem na jisté obtíže s odbytem uhlí v době, kdy bylo napadené rozhodnutí přijato.
Snížení cen v závislosti na vyrovnání povinně stanoví článek 26 Úmluvy, současně s rozsahem takového snížení. Za těchto podmínek nemůže jít o zneužití pravomoci, protože jediné opatření, které Vysoký úřad mohl přijmout za účelem dosažení cíle článku 26, je přesně to, které spočívá ve snížení cen belgického uhlí. Neexistuje-li důkaz, že úroveň cen, kterou stanovil Vysoký úřad vydáním svého rozhodnutí č. 22-55, byla odlišná od úrovně, která vyplývala z řádného stanovení cen podle čl. 26 odst. 2 písm. a) Úmluvy, nemůže být výše uvedené rozhodnutí napadeno pro zneužití pravomoci. I kdyby totiž bylo dokázáno - což není – že byl Vysoký úřad veden přáním vyvolat jisté strukturální změny nebo vyrovnat se s odbytovými potížemi prostřednictvím snížení cen, byl by se pouze zaměřil na působení, které by bylo v každém případě nevyhnutelně důsledkem sledování legitimního cíle jeho jednání. Mimoto nelze žalované vytýkat, že se v období od r. 1952 do r. 1955 pokoušela zdokonalit své přibližné odhady výrobních nákladů pro r. 1958, ani že k tomu účelu shromažďovala, jak to také činila, dokumentaci poskytující vysvětlení v tomto ohledu. Ze zprávy Smíšeného výboru pro studium vyrovnání pro belgické doly, jakož i z podrobných výpočtů Vysokého úřadu týkajících se vyhodnocení úrovně odhadovaných výrobních nákladů vyplývá, že jedním z cílů Vysokého úřadu bylo snížit ceny belgického uhlí v rámci režimu uvedeného v článku 26 Úmluvy, a zejména v rozsahu stanoveném tímto ustanovením. I kdyby se k důvodům, které odůvodňují jednání Vysokého úřadu, přidal nepodložený důvod, nemůže být kvůli tomu rozhodnutí napadeno pro zneužití pravomoci, pokud jím není dotčen základní cíl článku 26 Úmluvy.
Z výše uvedených důvodů je třeba odmítnout první a druhý bod žalobního důvodu podaný v žalobě.
II. Vztah mezi prodejními cenami a odhadovanými výrobními náklady
Žalobce uvedl, že se Vysoký úřad dopustil zneužití pravomoci, když určil ceny, aniž vzal v úvahu odhadované výrobní náklady na konci přechodného období, s tím výsledkem, že průměrná cena uvedená v tabulce uveřejněné k tomu účelu je nižší než odhadované výrobní náklady.
Článek 26 Úmluvy přitom stanoví rozsah, v němž musí být belgické ceny sblíženy s cenami společného trhu, přičemž se rozumí, že pokud ceny společného trhu překročily hladinu odhadovaných výrobních nákladů v Belgii, nebylo namístě snižovat belgické ceny až přibližně na odhadované výrobní náklady, protože v takovém případě již bylo cíle sblížení cen dosaženo.
Před zkoumáním otázky, zda Vysoký úřad určil ceny ve stanoveném rozsahu, je třeba prošetřit, zda, jak uvádí žalobce, Vysoký úřad nahradil ceny společného trhu cenami Porúří, aniž vzal v úvahu uměle nízkou cenovou hladinu Porúří a vyšší cenovou hladinu některých dalších uhelných pánví.
Žalovaná uvádí, že si přála snížit rozdíl mezi belgickými cenami a cenami Porúří ve stanovených mezích vzhledem k tomu, že tato uhelná pánev vykonává na společném trhu „cenové vedení“, protože v druzích uhlí, na které se vztahuje vyrovnávací režim, disponuje největšími přebytky, které lze vyvážet.
Pokud jde o tento rozdíl v názoru, Soudní dvůr zjišťuje, že když Vysoký úřad snížil rozdíl mezi belgickými cenami a cenami Porúří a založil své rozhodnutí na uplatňovaných cenách Porúří, tj. bez ohledu na případnou umělou povahu těchto cen, ponechal mezi těmito dvěma cenovými hladinami určité rozpětí. Pokud jde o případně umělou povahu cen Porúří, byl Vysoký úřad oprávněn nebrat ji v úvahu, protože otázka, zda jsou ceny společného trhu určeny cenami Porúří, je faktickou otázkou, která nezávisí na případně umělé povaze těchto cen. Vzhledem k tomu, že tedy Vysoký úřad nestanovil belgické ceny na úrovni cen Porúří, je třeba konstatovat, že žalobce prokázal, že ceny určené Vysokým úřadem byly v několika výjimečných případech nižší než ceny platné pro některé jiné uhelné pánve, jmenovitě pánve Cáchy, Nord a Pas-de-Calais. Pouze v těchto několika případech bylo poukázáno na to, že Vysoký úřad překročil cenovou hladinu společného trhu. Avšak žalobce neuvedl žádnou skutečnost nebo okolnost, která by umožnila prokázat, že by ve výše uvedených případech cenová hladina v dotčených uhelných pánvích určovala cenovou hladinu společného trhu. Za těchto podmínek nelze přijmout, že by v projednávaném případě byly ceny určené Vysokým úřadem nižší než ceny společného trhu.
První otázka, která vyvstává, je tedy, zda Vysoký úřad tím, že sbližování cen zajistil určením belgických cen na nižší hladině, než byla v platnosti předtím, zneužil odhad výrobních nákladů pro r. 1958, který byl povinen zpracovat, nebo nikoli, vzhledem k tomu, že podle článku 26 byla úroveň těchto nákladů mezní hodnotou jakéhokoli snížení cen, které mohlo být odůvodněno vyrovnávacím režimem.
Cíl, který představuje úplná a definitivní integrace belgického uhlí do společného trhu, je totiž nepochybně v souladu s obecnou působností Smlouvy, ale překračuje působnost ustanovení čl. 26 odst. 2 písm. a) Úmluvy, která stanoví integraci pouze v rozsahu, v jakém to dovolí belgické výrobní náklady na konci přechodného období. V průběhu tohoto období stanoví ustanovení čl. 26 odst. 2 písm. a) vyrovnávací režim, který je časově omezen. Vyrovnávání je tak spojeno s vývojem odhadovaných výrobních nákladů za účelem zajištění odpovídajícího vývoje cen. Je možné, že se na konci přechodného období ukáže jako nezbytné energičtější snížení výrobních nákladů s cílem umožnit konečnou integraci belgického uhlí do společného trhu; dosažení tohoto nového cíle bude záviset na prostředcích, které budou v té době k dispozici, ale tato otázka zůstává mimo působnost čl. 26 odst. 2 písm. a) Úmluvy a režimu tam stanoveného. Pokud by bylVysoký úřad, jak tvrdí žalobce, určil ceny jedině za účelem jejich sblížení s cenami společného trhu a současně ignoroval úroveň odhadovaných výrobních nákladů na konci přechodného období, jeho rozhodnutí by bylo napadeno pro zneužití pravomoci a muselo by být zrušeno. Avšak to není tento případ.
Žalobce nepředložil, jak mu to přísluší, důkaz o tom, že žalovaná určila prodejní ceny v rozporu s ustanoveními Smlouvy, s objektivními skutečnostmi a se zájmy belgických uhelných dolů a že vyhodnotila odhadované výrobní náklady dotčených druhů uhlí v r. 1958 s jediným cílem, nebo alespoň s hlavním cílem, snížit ceny bez ohledu na mezní hodnotu stanovenou čl. 26 odst. 2 písm. a) Úmluvy.
Rozdílná stanoviska, která zaujímali účastníci řízení v průběhu jednání ohledně odhadování výrobních nákladů belgického uhlí na konci přechodného období, se týkají výlučně faktorů statistické povahy, jejichž čistě účetní posouzení nemůže předjímat legalitu napadeného opatření, jestliže toto posouzení nevykazuje žádné známky toho, že při něm Vysoký úřad sledoval jiný cíl, než je cíl definovaný v čl. 26 odst. 2 písm. a) Úmluvy.
I když se žalovaná dopustila některých omylů při výběru údajů pro své výpočty, jak je tomu v případě referenčního roku a jak by tomu mohlo být také v případě odpisů a seskupení kategorií uhlí, nevyplývá z toho, že její omyly představují ipso facto důkaz překročení pravomoci, pokud nebylo také zjištěno, že Vysoký úřad v projednávaném případě objektivně sledoval, z vážného nedostatku obezřetnosti nebo prozíravosti rovnajícího se popření cíle zákona, jiné cíle než cíle, pro které mu byly svěřeny pravomoci stanovené čl. 26 odst. 2 písm. a).
Pokud jde o stanovení úrovně odhadovaných výrobních nákladů pro r. 1958, se totiž zdá zřejmé, že – co se týká výběru referenčního roku 1952 „caeteris paribus“ spíše než roku 1955, kdy byla přijata dotčená rozhodnutí – faktory, které byly nepředvídatelné v r. 1952 a dříve, byly nebo se mohly stát předvídatelnými v r. 1955. Je třeba také poznamenat, že žalovaná nicméně překonala nebo se alespoň pokusila překonat tyto omyly zvýšením prodejních cen uhlí i částky vyrovnávacích plateb s ohledem na zvýšení mezd a jiné méně významné faktory. Stejně tomu bylo i v tom, že žalovaná vzala v úvahu odhady provedené v r. 1955 týkající se reorganizace marginálních dolů (viz zpráva Smíšeného výboru pro doly) a některé dotace a některé výdaje na obnovu zařízení z důvodu odpisů, aniž by však přijala odpisové sazby zanesené v účtech podniků. Ať již jsou tyto skutečnosti zvažovány společně nebo jednotlivě, charakterizují legitimní přání a vůli žalované hledat stále přesnější hodnocení odhadovaných výrobních nákladů na konci přechodného období.
Pokud jde o rozdělení nebo „seskupení“ uhlí podle druhu a kategorie, uznávají účastníci řízení shodně, že je možné pouze rozdělení podle kategorií. Před vynesením rozsudku ze dne 16. července 1956 a přes jisté výhrady z každé strany, předložili účastníci řízení ve vzájemné dohodě údaj představující průměr, který vyplývá ze seskupení všech kategorií dohromady, a potom s odvoláním na tyto výhrady předložili a obhajovali údaje založené na nových seskupeních, která jsou tak odlišná, že je obtížné, ne-li nemožné, je srovnávat. Aniž bychom po meritorní stránce rozhodovali o příslušných vnitřních vlastnostech těchto různých způsobů seskupování, je třeba konstatovat, že jejich podrobné prozkoumání neprokazuje, že by žalovaná výběrem své metody dospěla k výsledku opačnému než přibližování cen belgického uhlí cenám společného trhu při zanedbání mezní hodnoty dané přibližnými odhadovanými výrobními náklady v r. 1958.
Z výše uvedených důvodů, není žalobní důvod překročení pravomoci opodstatněný, pokud jde o hladinu prodejních cen a vztah mezi touto hladinou a hladinou odhadovaných výrobních nákladů na konci přechodného období.
III. Zásah Belgické vlády
Když žalobce uvedl, že rozhodnutí č. 22/55 snížilo prodejní ceny za tím účelem, aby posloužilo vlastním cílům hospodářské politiky Belgické vlády, a na její zásah, neupřesnil, v kterých bodech jsou tyto cíle v rozporu s cíli, které je Vysoký úřad oprávněn sledovat, a nahradily je. Žalobce nepředložil důkaz, že Vysoký úřad svým rozhodnutím č. 22/55 obětoval legitimní zájmy belgických výrobců ve prospěch politiky jejich vlády. Je ostatně zcela běžné, že se v takové oblasti vedou diskuse a konzultace. Nepopíraná skutečnost, že Vysoký úřad stanovil prodejní ceny na vyšší hladině, než byla navrhována Belgickou vládou, spíše naznačuje, že si Vysoký úřad zachoval volnost posuzování.
Za těchto okolností je tento bod žalobního důvodu neopodstatněný.
IV. Určení prodejních cen v některých případech bez vyrovnání
Žalovaná strana tvrdí, že vyloučení neklasifikovaného živičného uhlí z Campine z vyrovnání v žádném případě neznamená, že tyto druhy uhlí již jsou natolik integrovány do společného trhu, aby byly vyňaty z režimu vyrovnání; je toho názoru, že je třeba brát v úvahu případ, kdy je namístě zajistit určité další snížení belgických cen a popřípadě obnovit vyrovnávací platby také dolům v Campine.
Dopis ze dne 28. května 1958 totiž ponechává dotčené druhy uhlí ve vyrovnávacím režimu, přestože mění pravidla, podle nichž se určuje částka vyrovnávacích plateb pro některé podniky. Režim stanovený čl. 26 odst. 2 písm. a) Úmluvy se tedy na tyto druhy vztahuje, zejména pokud jde o potřebu zajistit plný účinek tohoto režimu prostřednictvím určování cen.
Jak již bylo prokázáno, je určování cen obecné a nezbytné opatření pro použití výjimečného režimu stanoveného v čl. 26 odst. 2 pro veškerou produkci belgického uhlí.
Otázka, zda může tento režim umožňovat snížení nebo dokonce odnětí vyrovnání podle výrobních podmínek některých jednotlivých podniků, je předmětem žalobního důvodu týkajícího se zásady selektivity při uplatňování článku 26. Oprávněnost takové selektivity bude zkoumána dále v souvislosti se všemi ustanoveními dopisu Vysokého úřadu Belgické vládě ze dne 28. května 1955. Nezávisle na rozhodnutí, které bude přijato ohledně této zásady, lze naopak již nyní konstatovat, že nelze naplánovat existenci více ceníků pro spotřebitele belgického uhlí, ani koexistenci volných a pevně určených cen pro uhlí stejného druhu.
Z toho vyplývá, že ve výše uvedeném případě neznamená snížení nebo dokonce odnětí vyrovnání pouze pro některé druhy a v některých případech vynětí těchto druhů z ceníku vzhledem k tomu, že ceník, který je výsledkem uplatnění čl. 26 odst. 2, může být pro všechny spotřebitele belgického uhlí jen jediný.
Učiněné rozhodnutí lze tedy vysvětlit běžným použitím režimu uvedeného v článku 26 a normálním výkonem pravomoci nezbytné pro realizaci tohoto režimu; žalobní důvod zneužití pravomoci tedy není opodstatněný.
B - POKUD JDE O DOPIS ZE DNE 28. KVĚTNA 1955
I. Snížení nebo odnětí vyrovnání pro některé podniky
Žalobce za prvé uvádí že zavedení selektivního kritéria do vyrovnávacího režimu, to znamená přizpůsobení vyrovnání individuální situaci podniků, představuje diskriminaci, kterou Smlouva zakazuje.
Toto tvrzení musí být odmítnuto. V důsledku rozhodnutí obsaženého v dopise ze dne 28. května 1955 se vyrovnání snižuje, ba dokonce ruší, jelikož nevýhody vyplývající z méně příznivých geologických podmínek, které jsou jedním ze samotných předpokladů zvláštního režimu přiznaného belgickému uhelnému průmyslu, jsou skutečně odstraněny. Z toho vyplývá, že diferenciace částek vyrovnání podle skutečných výrobních podmínek směřuje k uznání rozdílů, které skutečně existují, za účelem zajištění stejné podpory pro srovnatelné případy a v důsledku toho zamezení diskriminace. Tvrzení žalobce by bylo případné pouze tehdy, kdyby Vysoký úřad nepoužil objektivní a jednotné kritérium k ověření toho, zda individuální situace podniků splňuje předpoklady vyrovnání. Rozhodnutí obsažené v dopise přitom takové kriterium definuje, a navíc nebyl soulad situace tří dolů s tímto kriteriem zpochybněn.
Za druhé se žalobce domnívá, že skutečnost, že čl. 26 odst. 2 mluví o „belgickém uhlí“ a že vyrovnávací platby uvedené v písmenech b) a c) mají obecnou povahu, je určující pro stejně obecnou povahu vyrovnání podle písm. a).
Tento argument není rozhodující vzhledem k tomu, že platby podle písm. b) a c) jsou jednoznačně určeny pro uvedení belgického hutnictví železa i vývozců uhlí do takového stavu, aby snesli konkurenci na společném trhu, pokud je mezní hodnota vycházející z odhadovaných výrobních nákladů příliš vysoko nad cenami společného trhu. Z těchto důvodů jsou cíle sledované vyrovnávacími platbami podle písmen b) a c) jiné povahy než cíle vyrovnávání podle písmene a). Písmena b) a c) jsou navíc složena z řady ustanovení určených pro úpravu rozdělování těchto vyrovnávacích plateb, kdežto pro vyrovnávání podle písmene a) taková pravidla chybí. S přihlédnutím k těmto rozdílům mezi písmeny a), b) a c) a k tomu, že výraz „belgické uhlí“ dává smysl v jednom i ve druhém případě, není možné pouze na základě samotného znění článku 26 dojít k závěru, že vyrovnávání podle písmene a) musí mít obecnou povahu.
Za předpokladu, že by vyrovnávací platby podle písmene a) byly jednotné pro všechny podniky bez ohledu na rozdíly v jejich výrobních podmínkách, stalo by se vyrovnání diskriminačním a ztratilo by své opodstatnění, protože by se stalo dotací, jelikož by bylo poskytováno podnikům, jejichž výrobní podmínky nejsou vystaveny nevýhodám, které jsou základními předpoklady vyrovnávání. Z toho vyplývá, že vyrovnávání musí nezbytně brát zřetel na individuální situaci podniků, pokud jde o jejich výrobní podmínky.
Na podporu svého tvrzení se žalobce ještě odvolává na existenci záruky zachování zisků.
Přestože Úmluva o případné existenci vztahu mezi vyrovnáním a zisky mlčí a zisky jsou zmíněny pouze v článku 25 ve vztahu k základu odvodů, byl by podobný výklad přípustný pouze tehdy, pokud by vyrovnání muselo nezbytně a za všech okolností pokrývat celý rozdíl mezi sníženými prodejními cenami a zisky na začátku přechodného období. Ale tak tomu není, protože vyrovnávání je pouze jedním z nezbytných ochranných opatření, aby se zamezilo překotnému a nebezpečnému přemisťování výroby. V souladu s článkem 24 Úmluvy musí výjimečný režim stanovený za tímto účelem brát v úvahu situace existující v okamžiku založení společného trhu. Ale není možné toto ustanovení vykládat extenzivně, tj. ve smyslu záruky zachování původní úrovně zisků. Zavedení výjimečného režimu, jako je vyrovnávací režim, se vysvětluje tím, že v Belgii existují určité výrobní podmínky, které se podstatně liší od výrobních podmínek jiných zemí, které se účastní společného trhu. Vyrovnání tak nesmí překročit meze toho, co je přísně nezbytné za účelem neutralizace, do určité míry, účinků nevýhod vyplývajících z těchto rozdílů, což neznamená záruku zachování původních zisků. Otázka, do jaké míry se musí součet prodejní ceny a vyrovnání – který určuje zisk podniků – v průběhu přechodného období měnit, je otázkou, kterou musí Vysoký úřad musí přezkoumat v závislosti na postupu obnovy zařízení a reorganizace belgických dolů.
Kromě toho, kdyby bylo vyrovnání určeno k zajištění zachování původních zisků, bylo by v rozporu se zásadou snižování uvedenou v článku 25 Úmluvy. V souladu se svým článkem 1 Úmluva navíc směřuje k postupnému přizpůsobení výrob novým podmínkám vyplývajícím ze založení společného trhu, a nikoliv k přizpůsobení nových podmínek zachování situací existujících na začátku přechodného období.
Pokud by ostatně vyrovnání mělo, jak to tvrdí žalobce, zajistit dolům finanční prostředky považované za nezbytné pro provádění jejich programů obnovy zařízení, překračoval by předmět vyrovnání dalece důvody, kterými je lze vysvětlit, a přeměnil by je v opatření určené k aktivnímu a přímému přispívání na reorganizaci belgických dolů, což by bylo v rozporu se spíše pasivní povahou ochranného opatření.
Konečně žalobce uvádí, že vyrovnání musí být jednotné pro všechny doly z toho důvodu, že Smlouva a Úmluva stanoví, jmenovitě v čl. 5 odst. 4 a v článku 62 Smlouvy a v čl. 24 písm. b) a čl. 26 odst. 4 Úmluvy, zvláštní opatření určená k vyrovnání rozdílů, které existují mezi doly uvažovanými jednotlivě.
Tento argument není právoplatný, protože jestliže výše uvedená ustanovení stanoví k odstranění rozdílů existujících mezi doly jiná opatření než vyrovnání, nijak to nebrání tomu, aby vyrovnání v případě Belgie bralo také v úvahu individuální rozdíly, jelikož to vyrovnávací režim stanovený pro tuto zemi připouští.
V důsledku toho není tento bod žalobního důvodu opodstatněný.
II. Hrozba odnětí vyrovnání
Vzhledem k tomu, že vyrovnání je ochranným opatřením a umožňuje integraci belgického uhlí do společného trhu od začátku přechodného období, v jehož průběhu má být uskutečněna reorganizace a obnova zařízení, není určeno k tomu, aby k tomuto procesu přispělo aktivně a přímo. Je jasné, že vyrovnání je poskytováno za předpokladu, že reorganizace a obnova zařízení belgických dolů mohou být uskutečněny v dostatečném rozsahu, aby byla na konci přechodného období možná konečná integrace belgického uhlí do společného trhu.
Cílem vyrovnání není financovat obnovu zařízení a reorganizaci dolů. Pokud by se navíc ukázalo, že některé podniky reorganizaci a obnovu zařízení neuskutečnily, a to tak, že za to nesou odpovědnost, bylo by nezbytné uznat, že vyrovnání ztratilo svůj důvod nebo opodstatnění. Tyto podniky by se tak svým vlastním zaviněním zbavily práva na prospěch z vyrovnání.
Vysoký úřad musí brát takovou možnost v úvahu. Učinil tak, podmíněně, zejména v bodě 2 písm. d) svého dopisu ze dne 28. května 1955 tím, že zmocnil Belgickou vládu, aby případně odňala vyrovnání, s výhradou předchozího souhlasu Vysokého úřadu. Ze znění dopisu není možné dojít k závěru, že by byl Vysoký úřad podmínil svůj souhlas neobjektivními kriterii, která nejsou odůvodněná z faktického hlediska. Vysoký úřad se tedy nedopustil zneužití pravomoci a žaloba není v tomto bodě opodstatněná.
C – K NÁKLADůM ŘÍZENÍ
Podle článku 60 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. Je tedy namístě žalobci uložit náhradu nákladů řízení.
S ohledem na spis;
S ohledem na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. července 1956 v této věci;
Po vyslechnutí účastníků řízení;
Po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta;
S ohledem na článek 1, čl. 3 písm c), články 4, 5, 8, 14, 33, 34, 36, 50, 60, 61 a 62 Smlouvy a články 1, 8, 24, 25 a 26 Úmluvy;
S ohledem na protokol o statutu Soudního dvora;
S ohledem na jednací řád Soudního dvora a pravidla Soudního dvora o nákladech řízení,
SOUDNÍ DVŮR
zamítl všechna ostatní obšírnější nebo opačná stanoviska a rozhodl takto:
1. Žaloba na neplatnost rozhodnutí Vysokého úřadu č. 22/55 ze dne 28. května 1955 a některých rozhodnutí Vysokého úřadu vyplývajících z jeho dopisu ze dne 28. května 1955 vládě Belgického království o úpravě vyrovnávacího režimu se zamítá.
2. Žalobci se ukládá náhrada nákladů řízení.