Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. července 1972, Komise Evropských společenství v. Italská republika, C-48-71, Receuil 1972, s. 00529
Klíčová slova:
Provedení rozsudku C-7-68
Předmět:
I – Skutkové okolnosti a řízení
Skutkové okolnosti a řízení mohou být shrnuty takto:
Dne 7. března 1968 podala Komise Evropských společenství k Soudnímu dvoru žalobu na Italskou republiku, ve které se domáhala určení, že Italská republika nesplnila povinnosti, které jí ukládá článek 16 Smlouvy o EHS, tím, že po 1. lednu 1962 nadále vybírala progresivní daň stanovenou zákonem č. 1089 ze dne 1. června 1939 na vývoz předmětů s uměleckou, historickou, archeologickou nebo etnografickou hodnotou do ostatních členských států Společenství. Rozsudkem ze dne 10. prosince 1968 Soudní dvůr rozhodl, že Italská republika tím, že po 1. lednu 1962 nadále vybírala dotyčnou daň, nesplnila své povinnosti podle článku 16 Smlouvy o EHS.
Jelikož Italská republika od 10. prosince 1968 nepřijala vhodná opatření k zajištění souladu s rozhodnutím Soudního dvora, situace zůstala beze změny.
Dopisy ze dne 2. června 1969 a ze dne 1. října 1970 vyzval předseda Komise vládu Italské republiky, aby přijala nezbytná opatření s cílem zrušit uvedenou daň.
Jelikož Komise nepovažovala předložení návrhu zákona, který mimo jiné stanovil zrušení dotyčné daně, italskému parlamentu za dostatečné, poskytla dopisem ze dne 21. prosince 1970 Italské republice příležitost předložit své připomínky a dne 18. května 1971 ji odůvodněným stanoviskem podle článku 169 Smlouvy o EHS vyzvala, aby během jednoho měsíce přijala nezbytná opatření s cílem ukončit uvedené porušování.
Jelikož italská vláda na odůvodněné stanovisko Komise neodpověděla, ani ve stanovené lhůtě nepřijala nezbytná opatření, předložila Komise Soudnímu dvoru žalobu, která byla podána soudní kanceláři dne 29. srpna 1971.
Písemná část řízení proběhla řádně.
Soudní dvůr po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl zahájit ústní část řízení bez předběžného šetření.
Účastníci řízení přednesli svou řeč na zasedání Soudního dvora dne 17. května 1972.
Generální advokát přednesl své stanovisko na zasedání Soudního dvora dne 22. června 1972.
Telegramem ze dne 4. července 1972, potvrzeným dopisem ze dne 10. července 1972, informovala vláda Italské republiky Soudní dvůr, že přijala vládní nařízení s mocí zákona č. 882 ze dne 5. července 1972 (Gazzetta ufficiale, 6. 7. 1972, č. 172), které v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci 7-68 s platností od 1. ledna 1962 formálně zrušuje vybírání daně z vývozu uměleckých děl do ostatních členských států, a prohlásila, že daň vybraná po uvedeném datu bude na vyžádání dotčených subjektů vrácena. Žalovaná zastává stanovisko, že žaloba je nadále bezpředmětná.
Telegramem ze dne 10. července 1972 Komise informovala Soudní dvůr, že je připravena žalobu stáhnout poté, co bude uvedené vládní nařízení s mocí zákona transformováno na řádný zákon.
II – Návrhy účastníků řízení
Žalobkyně žádá Soudní dvůr, aby:
a) určil, že Italská republika tím, že neprovedla rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1968 ve věci 7-68, nesplnila povinnosti, které jí ukládá článek 171 Smlouvy o EHS,
b) nařídil Italské republice uhradit náklady řízení.
Žalovanážádá Soudní dvůr, aby:
a) zamítl žalobu Komise,
b) nařídil Komisi uhradit náklady řízení.
III – Důvody a argumenty účastníků
Důvody a argumenty účastníků mohou být shrnuty takto:
Žalobkynětvrdí, že Italská republika tím, že nepřijala nezbytná opatření s cílem provést rozsudek ze dne 10. prosince 1968 ve věci 7-68, neplnila povinnosti, které jí ukládá článek 171 Smlouvy o EHS.
Komise při výkonu pravomocí, jež jí přiznává článek 155 Smlouvy o EHS, upozornila dotyčný stát na nutnost provést uvedený rozsudek a na závažnost precedentu, který by takové neplnění založilo.
Jelikož italská vláda nereagovala na výzvu, aby přijala nezbytná opatření, Komise se domnívá, že jsou splněny podmínky vyžadované pro podání žaloby podle čl. 169 druhého pododstavce Smlouvy o EHS.
Žalovanánamítá, že Komise nevzala ohled na skutečnost, že zrušení dotyčné daně je úzce spojeno se souhlasem italského parlamentu a s provedením pravidel s cílem zajistit účinnou ochranu národního uměleckého, historického, archeologického a etnografického dědictví, až dosud chráněného daní stanovenou zákonem č. 1089 ze dne 1. června 1939.
Italská vláda provedla rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1968, jelikož předložila italskému parlamentu k posouzení návrh zákona, kterým se mimo jiné stanoví zrušení daně uvedené v článku 37 zákona č. 1089 ze dne 1. června 1939. V tomto případě se jedná o restrukturalizaci celé jedné oblasti práva týkající se ochrany významného kulturního dědictví. Vzhledem k obtížím s tím spojeným je na zrušení této daně třeba přiměřená doba.
Žalobkyně ve své replice připomíná, že Soudní dvůr ve svých rozsudcích ze dne 5. května 1970 ve věcech 77-69, Komise v. Belgické království, Receuil 1970, s. 237, a 8-70, Komise v. Italská republika, Receuil 1970, s. 961, jasně stanovil, že „odpovědnost členského státu podle článku 169 vzniká bez ohledu na to, který státní orgán svým jednáním či nečinností způsobil neplnění povinnosti, a to i v případě ústavně nezávislé instituce“. Argument, že italská vláda předložením návrhu zákona, kterým se stanoví zrušení dotyčné daně, italskému parlamentu splnila své povinnosti, musí tudíž být odmítnut jako irelevantní.
Komise dále upozorňuje na tyto skutečnosti:
— již v roce 1966 předložila italská vláda parlamentu návrh zákona o zrušení dotyčné daně, jenž byl neúspěšný v důsledku rozpuštění Senátu a Poslanecké sněmovny dne 11. března 1968;
— po vynesení rozsudku ze dne 10. prosince 1968 měl členský stát neprodleně zvolit způsob, jak v nejkratší možné době zrušit daň, jež je v rozporu s ustanoveními Smlouvy o EHS. Vláda mohla: znovu předložit parlamentu neúspěšný návrh zákona a označit jej za naléhavý; přijmout vládní nařízení s mocí zákona a upozornit parlament na nutnost transformovat jej na zákon; nebo dát příslušné pokyny útvarům pověřeným výběrem dotyčné daně, atd.;
— postup, který ve skutečnosti zvolila italská vláda, kterým byl italskému parlamentu předložen zbytečně složitý návrh zákona – téměř dva roky po vynesení rozsudku Soudního dvora a aniž by byl označen za naléhavý – vede k tomu, že se dotyčná daň vybírá ještě tři roky po vynesení rozsudku. Za těchto okolností je zřejmé, že dochází k porušení ustanovení článku 171 Smlouvy o EHS.
Komise se domnívá, že článek 171 by měl být chápán tak, že předepisuje, aby byla nezbytná opatření přijata v nejkratší možné době. Z rozsudku ze dne 10. prosince 1968 vyplývá, že od 1. ledna 1962, kdy skončila první etapa přechodného období, žalovaná neplnila povinnosti, které jí ukládá článek 16 Smlouvy o EHS. Skutečnost, že Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 26. října 1971 ve věci 18-71, Eunomia di Porro v. Italská republika, Receuil 1971, s. 811, určil, že „počínaje 1. lednem 1962…má článek 16 Smlouvy o EHS přímé účinky v právních vztazích mezi členskými státy a procesními subjekty a uděluje těmto subjektům práva, která mají vnitrostátní soudy povinnost chránit“, neodstraňuje protiprávní stav, přestože se zainteresované strany mohou domáhat svého práva neplatit dotyčnou daň. Italské orgány se svolením vlády také nadále vyžadují platbu této daně a i před soudy se brání vůči žalobám dotyčných osob proti tomuto postupu. V souladu s tím je Komise, která je podle článku 155 Smlouvy o EHS povinna dbát na provádění právních předpisů Společenství, nucena konstatovat porušení článku 171 a předložit věc Soudnímu dvoru.
Žalovanáve své duplice tvrdí, že Komise není oprávněna připomínat návrh zákona předložený italskému parlamentu v roce 1966. Jelikož se jedná o událost, která nastala před vyhlášením rozsudku ze dne 10. prosince 1968, nemůže být faktorem, k němuž by se mělo přihlížet v této věci, jejímž jediným předmětem je údajné neprovedení uvedeného rozsudku. Italská vláda trvá na tom, že zvolený postup, tj. vypracování návrhu zákona, který není omezen na prosté zrušení dotyčné daně, je jediným rozumným řešením. Potřeba ochrany kulturního dědictví vyžaduje, aby bylo zrušení daně provedeno jako součást úpravy, kterou se přijmou odpovídající ustanovení, která ji nahradí. Proto jednání Italské republiky nelze považovat za nesplnění povinností stanovených v článku 171 Smlouvy o EHS.
Na výzvu Soudního dvora Italská republika znovu zdůrazňuje, že nemohla znovu předložit návrh zákona č. 4341 ze dne 3. srpna 1967, který zanikl ke konci IV. legislativního období. Bylo nezbytné mezi zainteresovanými ministerstvy dosáhnout nové dohody s přihlédnutím k námitkám, jež byly vzneseny ohledně nedostatečnosti předchozího návrhu, který pouze zrušoval dotyčnou daň.
Předložení vládního nařízení s mocí zákona by vyvolalo nesouhlas italského parlamentu.
Použití takového mimořádného nástroje je možné tam, kde je to nezbytné a naléhavé. Není tomu tak v tomto případě, kdy se jedná o provedení rozhodnutí Soudního dvora.
Rovněž není možné přijmout jako řešení administrativní pokyny s cílem ukončit použitelnost dotyčného zákona. Vnitrostátní právní řád Italské republiky dovoluje zrušení zákona pouze prostřednictvím nástroje stejné právní síly.
Odůvodnění:
1 Dne 23. července 1971 podala Komise Soudnímu dvoru žalobu podle článku 169 Smlouvy, ve které se domáhá určení, že Italská republika tím, že neprovedla rozsudek vynesený dne 10. prosince 1968 ve věci 7-68, nesplnila povinnosti, které jí ukládá článek 171 Smlouvy o EHS.
2 V tomto rozsudku Soudní dvůr určil, že Italská republika tím, že po 1. lednu 1962 při vývozu předmětů s uměleckou, historickou, archeologickou nebo etnografickou hodnotou do ostatních členských států Společenství nadále vybírala progresivní daň stanovenou článkem 37 zákona č. 1089 ze dne 1. června 1939, nesplnila povinnosti, které jí ukládá článek 16 Smlouvy o EHS.
3 Italská republika uznává, že je povinna přijmout opatření s cílem provést tento rozsudek, upozorňuje však na obtíže, se kterými se setkala během parlamentního postupu, který má za cíl zrušit tuto daň a reformovat systém ochrany národního kulturního dědictví. Tato opatření musí být nezbytně přijata ve formě stanovené jejím ústavním právem a v souladu s jeho postupy. Jelikož vybírání dotyčné daně může skončit pouze po jejím formálním zrušení a jelikož prodlení při provádění tohoto zrušení je způsobeno okolnostmi mimo kontrolu příslušných orgánů, není důvod konstatovat neplnění povinností podle článku 171 Smlouvy.
4 Komise tvrdí, že zrušení vnitrostátních ustanovení mohlo být provedeno rychlejšími prostředky.
5 Aniž by musel zkoumat oprávněnost těchto argumentů, Soudnímu dvoru stačí konstatovat, že rozsudkem ze dne 10. prosince 1968 kladně odpověděl na otázku ve sporu mezi italskou vládou a Komisí, zda se má dotyčná daň považovat za poplatek s účinkem rovnocenným vývoznímu clu ve smyslu článku 16 Smlouvy.
7 V tomto případě účinek práva Společenství, jak byl určen v rozsudku ohledně Italské republiky, znamená pro příslušné vnitrostátní orgány zákaz se sílou zákona ve vztahu k vnitrostátnímu předpisu prohlášenému za neslučitelný se Smlouvou, a pokud to okolnosti vyžadují, jejich povinnost přijmout veškerá příslušná opatření s cílem umožnit plné používání práva Společenství.
8 Dosažení cílů Společenství vyžaduje, aby pravidla právních předpisů Společenství stanovená samotnou Smlouvou nebo na základě postupů, které zřídila, byla plně použitelná od stejného okamžiku a se stejnými účinky na celém území Společenství, aniž by tomu členské státy mohly klást jakékoli překážky.
9 Převedení práv a pravomocí v souladu s ustanoveními Smlouvy ze strany členských států na Společenství zahrnuje trvalé omezení jejich svrchovaných práv, proti němuž se nelze dovolávat vnitrostátních právních předpisů jakékoli povahy.
10 Je tudíž třeba určit, že Italská republika tím, že neprovedla rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1968 ve věci 7-68, nesplnila povinnosti, které jí ukládá článek 171 Smlouvy.
11 Sdělením ze dne 4. července 1972 žalovaná oznámila Soudnímu dvoru, že dotyčná daň přestala být vybírána, a že byla zrušena s účinností od 1. ledna 1962, data, kdy mělo vybírání daně skončit.
Náklady řízení:
12 Z výše uvedeného vyplývá, že žaloba Komise byla důvodná. Žalované porušování povinností skončilo až po závěru písemné a ústní části řízení. Za těchto okolností je namístě nařídit žalované úhradu nákladů řízení.
Z těchto důvodů,
s přihlédnutím ke spisovému materiálu;
po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje;
po vyslechnutí ústních stanovisek účastníků;
po vyslechnutí závěrů generálního advokáta;
s přihlédnutím ke Smlouvě o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména k jejímu článku 171;
s přihlédnutím k Protokolu o statutu Soudního dvora Evropského hospodářského společenství;
s přihlédnutím k jednacímu řádu Soudního dvora Evropských společenství,
SOUDNÍ DVŮR
1) bere na vědomí, že Italská republika s účinností od 1. ledna 1962 ukončila neplnění povinností, které jí ukládá článek 171 Smlouvy o EHS;
2) nařizuje žalované uhradit náklady řízení.
_____________________________________________________________________________