Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61977J0022
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT OF 13 OCTOBER 1977. FONDS NATIONAL DE RETRAITE DES OUVRIERS MINEURS V GIOVANNI MURA. PRELIMINARY RULING REQUESTED BY THE COUR DU TRAVAIL MONS. CASE 22-77.
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1977 PAGES 1699 - 1709
Předmět (klíčová slova):
Keywords
SOCIAL SECURITY FOR MIGRANT WORKERS;
Související předpisy:
Corresponding acts:
371R1408;371R1408
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:
Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
SO LONG AS A WORKER IS RECEIVING A PENSION BY VIRTUE OF NATIONAL LEGISLATION ALONE, THE PROVISIONS OF REGULATION NO 1408/71 DO NOT PREVENT THE NATIONAL LEGISLATION, INCLUDING THE NATIONAL RULES AGAINST THE OVERLAPPING OF BENEFITS, FROM BEING APPLIED TO HIM IN ITS ENTIRETY, PROVIDED THAT IF THE APPLICATION OF SUCH NATIONAL LEGISLATION PROVES LESS FAVOURABLE THAN THE APPLICATION OF THE RULES REGARDING AGGREGATION AND APPORTIONMENT THOSE RULES MUST, BY VIRTUE OF ARTICLE 46 (1) OF REGULATION NO 1408/71, BE AP- PLIED.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. října 1977 Fonds national de retraite des ouvriers mineurs proti Giovanni Mura, Recueil 1977, s. 01699


Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Tribunal du travail de Mons - Belgie.


Předmět:

Výklad článku 12 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14 června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149 ze dne 5. července 1971, s. 2)





Právní otázky
Skutkové okolnosti, řízení a písemná vyjádření přeložená na základě článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora Evropských společenství mohou být shrnuty takto:



I – Skutkové okolnosti a písemná část řízení

Žalovaný v původním řízení, G. Mura, italské státní příslušnosti, pracoval jako horník ve Francii od roku 1958 do roku 1962 (tj. po dobu 4 let, 5 měsíců a 14 dnů) a v Belgii od roku 1962 do roku 1973 (tj. po dobu 11 let).

Od 1. listopadu 1973 mu byl přiznán belgický invalidní důchod. Podmínka délky trvání zaměstnání stanovená čl. 1 odst. 2 královské vyhlášky ze dne 19. listopadu 1970 byla splněna na základě doby, po kterou byl pojištěn v Belgii. Od 1. listopadu 1973 byla G. Murovi rovněž přiznána poměrná část francouzského invalidního důchodu. Tato poměrná část byla přiznána na základě součtu dob výkonu práce v Belgii a ve Francii, jelikož nárok na francouzský důchod nevznikl na základě doby, po kterou byl pojištěn ve Francii.

Poté, co byl informován o přiznání francouzského důchodu, žalobce v původním řízení, Fonds national de retraite des ouvriers mineurs (dále jen „FNROM“) snížil výši belgického důchodu o odpovídající částku, sečetl nedoplatky francouzského důchodu týkající se období od 1. listopadu 1973 do 31. března 1975 (tj. 20 745 BEF) a požadoval po dotyčném náhradu přeplatku ve výši 10 181 BEF.

Ke snížení došlo na základě vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu (čl. 23 odst. 1 výše uvedené královské vyhlášky) a čl. 46 odst. 3 nařízení č. 1408/71.

Za účelem odůvodnění svého nároku na belgický důchod bez jakéhokoliv snížení G. Mura podal, zejména na základě rozsudku vydaného Soudním dvorem ve věci 24-75 (Petroni, Recueil 1975, s. 1149), žalobu k Tribunal du travail de Mons, který vyhověl jeho žalobě. FNROM podal odvolání ke Cour du travail de Mons, který se rozhodnutím ze dne 21. ledna 1977 rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí mít článek 12 nařízení č. 1408/71, který povoluje souběh dávek, přednost před vnitrostátními pravidly o zákazu souběhu v případech, kdy je výsledkem pravidel Společenství zvýhodnění migrujících pracovníků oproti pracovníkům, kteří nemigrují?“

Předkládací rozsudek došel Soudnímu dvoru dne 10. února 1977.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta Soudní dvůr rozhodl o zahájení ústní části řízení bez dokazování.




II — Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru na základě článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS

Podle FNROM se pravidla o zákazu souběhu stanovená v čl. 12 odst. 1 a 2 nařízení č. 1408/71 nepoužijí na dávky vypočítané v souladu s článkem 46. Neodůvodněný souběh, k jehož vyloučení tento článek směřuje, nepřipouští čl. 46. odst. 3.

Nicméně rozhodnutí, že oprava stanovená uvedeným ustanovením je neslučitelná s článkem 51 Smlouvy, by mělo za následek:
葉abže článek 46 by zaváděl diskriminaci vůči pracovníkům, kteří nemigrují;
葉abže článek 12 by byl rovněž v rozporu s čl. 46 odst. 1 prvním pododstavcem;
葉abže článek 12 by měl být prohlášen za neslučitelný s články 7, 48 a 51 Smlouvy a nemohl by tak mít přednost před vnitrostátními pravidly o zákazu souběhu.

G. Mura k tomu uvádí dvě úvodní poznámky:
葉abzatímco francouzský fond mu přiznal poměrnou část důchodu ve výši 2 003,81 FRF ročně, belgický orgán při snižování belgického důchodu bral v úvahu částku ve výši 2603,45 FRF. Z tohoto důvodu nedoplatky francouzského důchodu nekompenzují částky údajně předběžně vyplacené belgickým fondem a přeplatek požadovaný po žalovaném v původním řízení je požadován neoprávněně;
葉abz ustanovení čl. 1 odst. 2 královské vyhlášky ze dne 19. listopadu 1970, která stanoví minimální délku doby pojištění stanovenou pro přiznání plného invalidního důchodu ve zvláštním režimu pro horníky, a z čl. 46 odst. 2 písm. c) nařízení č.1408/71 vyplývá, že žalovaný v původním řízení měl nárok na plný belgický důchod bez snížení.

K podstatě předběžné otázky G. Mura nejprve poznamenává, že Soudní dvůr ve více věcech rozhodl, že skutečnost, že v některých případech je migrující pracovník zvýhodněn v porovnání se státními příslušníky země, ve které migrující pracovník pracuje, vyplývá ze systému, který je v současnosti platný a který spočívá v pouhé koordinaci dosud neharmonizovaných vnitrostátních právních předpisů

Belgický orgán může uplatnit vnitrostátní pravidla o zákazu souběhu pouze ve spojení s článkem 12 nařízení č. 1408/71. Toto ustanovení však nelze uplatnit za účelem snížení dávek stejného druhu vypočítaných na základě článku 46.

Ve svém vyjádření ve věci 112-76, Manzoni, belgická vláda odvodila z (výše uvedené) judikatury Petroni a Strehl (rozsudek ze dne 3. února 1977, Recueil 1977, s. 211) – podle níž je čl. 46 odst. 3 nařízení č. 1408/71 neslučitelný s článkem 51 Smlouvy – že článek 12 uvedeného nařízení je rovněž neslučitelný s články 7 a 48 Smlouvy, protože zavádí diskriminaci mezi migrujícími pracovníky a pracovníky, kteří byli zaměstnáni pouze v jednom státě. Články 7 a 48 pak zakazují jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti; článek 12 ale žádnou diskriminaci na základě státní příslušnosti pracovníků nezakládá.

Výkladem článku 11 nařízení č. 3, který obsahuje přísnější pravidla o zákazu souběhu než ta, která stanoví článek 12 nařízení č. 1408/71, Soudní dvůr ve věci Duffy (34-69, Recueil 1969, s. 597) a ve věci Kaufmann (184-73, Recueil 1974, s. 517) potvrdil, že „ustanovení o snížení nebo pozastavení stanovená právními předpisy členského státu pro případ souběhu dávky s jinými dávkami sociálního zabezpečení lze použít na pojištěné osoby pouze tehdy, pokud jim byly přiznány dávky na základě uplatnění evropských nařízení“. Ve věci v původním řízení byl přitom nárok na belgický důchod získán jinak než na základě pravidel o sčítání stanovených uvedenými nařízeními. Na rozdíl od zásad potvrzených Soudním dvorem v uvedených rozsudcích některé orgány zdůrazňují dva jiné rozsudky (vydané ve věci Mancuso, 140-73, Recueil 1973, s. 1449, a Massonet, 50-75, Recueil 1975, s. 1473), v nichž bylo rozhodnuto, že vnitrostátní právní předpisy mohou upravovat problém souběhu důchodů na základě článku 11 nařízení č. 3, pokud se jedná o dávky získané mimo působnost nařízení Společenství. Uvedené orgány se v důsledku toho domnívají, že jsou k uplatnění vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu za účelem snížení důchodů vyplácených podle jejich právních předpisů legitimně oprávněné. Avšak uplatnění uvedených pravidel obvykle vede k paradoxním a nerovným situacím. Je tedy důležité, aby byl problém souběhu důchodů rovněž upraven právní normou Společenství, které by bylo možné se dovolávat před vnitrostátními soudy a která by mohla podléhat kontrole Soudního dvora.

Žalovaný v původním řízení tedy navrhuje odpovědět, že

„Orgány členských států nejsou oprávněny dovolávat se vnitrostátních ustanovení o zákazu souběhu za účelem snížení dávek vypočítaných podle práva Společenství. Za současného stavu právní úpravy Společenství nepovoluje článek 12 nařízení č. 1408/71 snížení dávek stejného druhu, získaných buď pouze na základě vnitrostátních právních předpisů členského státu, nebo v důsledku sčítání dob pojištění.“


Belgická vláda připomíná svou argumentaci v případě Manzoni a předkládá zcela stejná vyjádření jako FNROM.

Italská vláda poukazuje na to, že vzhledem k tomu, že dotyčný pobíral dvě dávky stejného druhu, lze čl. 12 odst. 2 nařízení č. 1408/71 uplatnit. Vzhledem k tomu, že výklad znění tohoto ustanovení může vést pouze ke kladné odpovědi na položenou otázku, je třeba se domnívat, že záměrem soudu bylo vyjádřit pochybnost, pokud jde o uplatnění uvedeného ustanovení, neexistuje-li právní norma Společenství o zákazu souběhu, která by popřípadě vedla ke zvýhodnění migrujícího pracovníka oproti tuzemskému pracovníkovi.

Nicméně pochybnost vyjádřená belgickým soudem není opodstatněná. V kontextu právní úpravy, jejíž nezbytnost se připouští nikoli za účelem přijetí autonomního normativního pravidla, ale za účelem koordinace a harmonizace vnitrostátních právních předpisů, Soudní dvůr právě s ohledem na skutečnost, že cíle právní úpravy Společenství by byly ohroženy, pokud by jejich uplatnění mělo připravit pracovníka o práva získaná na základě právních předpisů pouze jednoho členského státu, prohlásil právní normy Společenství o zákazu souběhu za neslučitelné s článkem 51 Smlouvy. Neuplatnění čl. 12 odst. 2 a možnost uplatnit vnitrostátní právní normy o zákazu souběhu, která z toho vyplývá, vede k tomu, že je ustanovení práva Společenství, které bylo prohlášeno za protiprávní, provedeno v jiné podobě. Do přijetí vyčerpávající právní úpravy Společenství je situace, kdy je umožněno zvýhodnit migrujícího pracovníka podle platných ustanovení práva Společenství, méně škodlivá než riskovat, že pro něj vznikne zcela nevýhodná situace (viz stanovisko generálního advokáta Warnera ve věci Strehl, 62-76).


V tomto případě nedochází k žádnému skutečnému překrývání ani skutečných, ani fiktivních dob, jelikož belgický důchod je přiznán podle právních předpisů založených na riziku, na jediné podmínce, kterou je výkon činnosti po dobu deseti let (viz věc 50-75).

Nizozemská vláda se domnívá, že výjimku ze základního pravidla uvedenou v čl. 12 odst. 2 druhé ve větě lze definovat tak, že ji nelze uplatnit na vnitrostátní ustanovení o snížení. Uvedená výjimka se uplatní pouze v případě, kdy jsou dávky stejného druhu přiznány orgány ve dvou nebo více členských státech, v souladu s ustanoveními článku 46. V případě dávek přiznaných „v souladu s ustanovením článku 46“ nemohou být zahrnuty ty dávky, na které zakládá nárok již vnitrostátní právo: na vnitrostátní dávky ve věci v původním řízení se tak nevztahuje výjimka uvedená v druhé větě čl. 12. odst. 2.

Kromě toho mezi čl. 12. odst. 2 nařízení č. 1408/71 a čl. 11 odst. 2 nařízení č. 3 není podstatný rozdíl. Důsledkem omezení dosahu čl. 46 odst. 3, vyjádřeného ve věci Petroni, je tak to, že směr vytyčený v judikatuře Soudního dvora týkající se nařízení č. 3 může být nadále sledován (viz věci 140-73 a 50-75); to nepochybně znamená, že v případě takového souběhu, k jakému dochází ve věci v původním řízení, je namístě zavést vnitrostátní ustanovení o snížení. Pokud by takové zavedení nebylo možné, část dávky, kterou by nebylo možné přiznat na základě uplatnění uvedených ustanovení, by musela být přesto vyplacena na základě nařízení, což by s ohledem na rozsudek Petroni znamenalo, že by nic nebránilo uplatnění ustanovení čl. 46 odst. 3. Vztah, který existuje mezi čl. 12 odst. 2 druhou větou a čl. 46 odst. 3 vede v praxi k tomu, že snížení musí být vždy možné uplatnit na základě jednoho z těchto dvou ustanovení.

Konečně důsledkem článků 48 a 51 Smlouvy nemůže být skutečnost, že dotyčná osoba může získat dávky, které by v souhrnu překročily výši mzdy, kterou pobírala po dobu, po kterou pracovala. Navíc pokud by dávky přiznané na základě právních předpisů třetího státu byly sníženy, došlo by k porušení zásady rovného zacházení. K této otázce nizozemská vláda poukazuje na předběžné otázky položené Sozialgericht Augsburgvevěci 32-77 (Giuliani/Landesversicherungsanstalt Schwaben).

Vláda Spojeného království se domnívá, že – pokud má být zásada stanovená rozsudkem Petroni potvrzena jako zásada stanovící, že čl. 46 odst. 3 nelze uplatnit za účelem jakéhokoliv snížení dávek, s ohledem na dodatečnou výhodu přiznanou právní úpravou Společenství, pokaždé, kdy je dotyčná dávka zaručena právními předpisy pouze jednoho členského státu, nezávisle či nikoli na době pojištění nebo práce – je nezbytným následkem nařízení č. 1408/71, že umožňuje určité osobě pobírat dávku v celé výši ve státě A a poměrnou část dávky ve státě B, poskytovanou s ohledem na doby pojištění dosažené v obou zemích, aniž by se stát A mohl dovolávat snížení z důvodu souběhu. Stát A tak poskytuje příliš velkou část dávky.

Vhledem k judikatuře ve výše uvedené věci 34-69 a v míře, v jaké čl. 46 odst. 3 umožňuje snížení výše dávky přiznané pouze na základě vnitrostátních právních předpisů, přičemž toto snížení nepřesahuje výši dávky vzniklé výhradně na základě uplatnění nařízení č. 1408/71, se nezdá, že by uvedené ustanovení bylo neslučitelné s cíli článku 51 Smlouvy.

Komise nejprve poukazuje na to, že je možné předpokládat, že ve skutečnosti došlo ke dvojímu souběhu dávek, a tedy k jejich dvojímu snížení. Rozhodnutí FNROM bylo založeno na čl. 46 odst. 3, ale rovněž na článku 12 nařízení č. 1408/71, článku 7 nařízení č. 574/72 a článku 23 belgické královské vyhlášky ze dne 19. listopadu 1970. Posledně uvedené ustanovení je ustanovením o snížení v případě souběhu dávek různého druhu. Lze se tedy domnívat, že G. Mura kromě belgického a francouzského invalidního důchodu pobírá důchod z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, který mu vyplácí Belgie. Skutečnou otázkou, která vyvstává, není otázka uplatnění pravidla o zákazu souběhu stanoveného belgickými právními předpisy, bez ohledu na zákaz uplatnit takové pravidlo stanovený článkem 12 nařízení č. 1408/71, jsou-li dávky stejného druhu přiznány v souladu s článkem 46, ale otázka uplatnění čl. 46 odst. 3 a výše uvedené judikatury Soudního dvora ve věci Petroni, potvrzená rozsudkem ze dne 3. února 1977 ve věci Strehl. Zdá se tedy, že kromě výkladu článku 12 nařízení č. 1408/71, který je požadován po Soudním dvoru, a znění tohoto ustanovení, je třeba položit otázku, zda je ustanovení, které umožňuje uplatnění vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu, slučitelné s článkem 51 Smlouvy.

Článek 12 stanoví především zásadu, podle níž ustanovení právních předpisů o zákazu souběhu upravená vnitrostátními právními předpisy mohou být uplatněna vůči pracovníkům, na něž se vztahuje nařízení č. 1408/71, s výjimkou případu, kdy se jedná o některé dávky stejného druhu, a zejména o dávky týkající se invalidity přiznané v souladu s článkem 46. Předkládací soud pak pokládá otázku, zda v případě, že použití článku 12 má za následek zvýhodnění migrujícího pracovníka v porovnání s nemigrujícím pracovníkem, musí mít přesto uplatnění pravidla Společenství přednost před uplatněním vnitrostátního pravidla o zákazu souběhu. Taková otázka zpochybňuje základní zásadu přednosti práva Společenství před vnitrostátním právem. Úzký vztah, který existuje mezi zásadou přímé použitelnosti ustanovení Smlouvy, a fortiori nařízení Společenství a zásadou přednosti těchto právních norem, byl přitom zvláště zdůrazněn Soudním dvorem v několika věcech. Nicméně – počet případů předložených Soudnímu dvoru je toho důkazem – členské státy se proti zásadě neomezených nezávislých důchodů houževnatě staví na odpor.

Soudní dvůr však ve věcech 1-67 a 2-67, Ciechelski a De Moor, Recueil 1967, s. 235 a 255 prohlásil, že snížení důchodů je možné za předpokladu, že došlo k překrývání dob, tzn. pokud se dávka vztahuje k dobám, které již sloužily pro výpočet výše dávek vyplácených příslušným orgánem některého státu. Příklady předložené Komisí dokazují, že souběh důchodů může vést nejen k přiznání částky, jejíž výše přesahuje nejvyšší možnou teoretickou výši, ale i k částce, která může značně překročit výši mzdy, která byla v minulosti vyplácena dotyčnému. Je tedy obtížné zjistit, od jakého okamžiku se jedná o souběh neoprávněných výhod a jestli zákonodárci Společenství nebo vnitrostátnímu zákonodárci přísluší, aby stanovil tento okamžik a způsob, jakým může být snížení, pokud bylo připuštěno, uskutečněno.

Soudní dvůr uznal, že za určitých předpokladů, kdy nejde o překrývání dob pojištění, může z jeho výkladu článku 51 vyplývat souběh důchodů, ale upřesnil, že „tento důsledek nevyplývá z výkladu práva Společenství, ale ze systému, který je v současnosti platný a který, v důsledku neexistence společného systému sociálního zabezpečení, spočívá v pouhé koordinaci dosud neharmonizovaných vnitrostátních právních předpisů“ (věc 50-75). Ve stanovisku k rozsudku 140-73, ve kterém již byl tento závěr obsažen, generální advokát Trabucchi konstatoval, že v otázkách týkajících se invalidity „Soudní dvůr, pokud byl postaven před volbu mezi nebezpečím nedostatečné ochrany, které by mohlo vyplynout v některých případech z přijetí obecného kritéria vyloučení z důvodu souběhu, a mezi možností nadměrné ochrany pracovníka vždy zvolil druhé řešení“. Soudní dvůr však rozhodl, jak ve věci 50-75, tak ve věci 140-73, „že z článku 11 nařízení č. 3 vyplývá, že vnitrostátní právní předpisy mohou upravovat tento problém (souběh důchodů), pokud se jedná o dávky přiznané mimo působnost článků 27 a 28 nařízení č. 3“. Znamená to tedy, že Soudní dvůr považuje uplatnění vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu za účelem snížení dávky, získané pouze na základě vnitrostátních právních předpisů a aniž by došlo ke sčítání, za slučitelné s článkem 51 Smlouvy? Pokud by se Soudní dvůr měl vyslovit v tomto smyslu, potvrdilo by to výlučnou působnost vnitrostátních právních předpisů, pokud jde o snížení nezávislých důchodů. To by mimoto podnítilo členské státy, ve kterých neexistují pravidla o zákazu souběhu, k tomu, aby je zavedly do svých právních předpisů. V poslední řadě by hrozilo, že výlučná pravomoc členských států povede ke snížení v neodůvodněném rozsahu. Je samozřejmě možné uvažovat o koordinaci uplatňování pravidel o zákazu souběhu na úrovni Společenství. Ale kromě skutečnosti, že již komplexní proces přiznávání dávek by byl ještě ztížen a že doby přiznání by byly více prodlouženy, by takové řešení nakonec vedlo ke stejnému výsledku, jakým je systematika čl. 46 odst. 3, kterou Soudní dvůr považoval za neslučitelnou s článkem 51 Smlouvy. Komise se domnívala, že nalezla řešení tohoto problému v návrhu nařízení, které předložila Radě dne 20. listopadu 1968.

Komise se tedy domnívá, že odpověď na položenou otázku by mohla být následující:

„Základní zásada přednosti práva Společenství před vnitrostátním právem předpokládá, že právní norma vnitrostátního práva nemůže být uplatněna, pokud to právní úprava Společenství zakazuje, a to i v případě, že výsledkem uplatnění právní normy Společenství je zvýhodnění migrujícího pracovníka v porovnání s nemigrujícím pracovníkem.“

Vzhledem k tomu, že na jednání konaném dne 8. června 1977 byla vyslechnuta ústní vyjádření žalobce v původním řízení, zastoupeného p. Mariscalem, žalovaného v původním řízení, zastoupeného p. Rossinim, ředitelem italského „Patronato ACLI“, belgické vlády, zastoupené p. Donisem, jako zmocněncem, italské vlády, zastoupené p. Fiumarou, jako zmocněncem, a Komise Evropských společenství, zastoupené pí Jonczy, jako zmocněnkyní;

vzhledem k tomu, že generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 20. září 1977;


Právní otázky


1 Rozsudkem ze dne 21. ledna 1977, došlým kanceláři Soudního dvora dne 10. února 1977, položil Cour du travail de Mons podle článku 177 Smlouvy o EHS otázku ohledně výkladu článku 12 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (Úř. věst. L 149 ze dne 5. července 1971, s. 2).
2 Tato otázka byla položena v rámci sporu týkajícího se způsobu, jakým příslušný belgický orgán vypočetl invalidní důchod italského státního příslušníka žalovaného v původním řízení, který pracoval jako horník nejprve ve Francii a poté v Belgii.
3 Tento pracovník splnil všechny podmínky požadované belgickými vnitrostátními právními předpisy pro získání nároku na invalidní důchod podle systému pro horníky.
4 Naproti tomu pro získání svého nároku na dávky ve Francii se musel dovolávat ustanovení článku 45 nařízení č. 1408/71 a pro výpočet této dávky byly sečteny doby skutečně získané v obou členských státech a francouzská dávka byla určena v poměrné výši.
5 Na základě použití vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu belgický orgán odečetl z invalidního důchodu výši francouzské poměrné části a žádal, aby dotyčný vrátil přeplatek.
6 Žalovaný v původním řízení tvrdí, že na základě použití vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu belgický orgán odečetl nikoli výši francouzské poměrné části (2 003,81 FRF za rok), ale francouzskou teoretickou částku (2 603,45 FRF).
7 Posouzení takové okolnosti pro použití vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu přísluší vnitrostátnímu soudu.
8 Předmětem otázky je, zda článek 12 nařízení č. 1408/71, které povoluje souběh dávek, musí mít přednost před vnitrostátními pravidly o zákazu souběhu v případě, že pravidla práva Společenství vedou ke zvýhodnění migrujících pracovníků oproti nemigrujícím pracovníkům.
9 K výtce, podle níž jsou migrující pracovníci zvýhodněni oproti pracovníkům, kteří nikdy neopustili svou zemi, nelze přihlížet, jelikož nemůže dojít k žádné diskriminaci v právních situacích, které nejsou srovnatelné.
10 Případné rozdíly, které existují ve prospěch migrujících pracovníků, jsou dány nikoli výkladem práva Společenství, ale neexistencí společného systému sociálního zabezpečení, nebo nedostatkem harmonizace stávajících vnitrostátních systémů, který nemůže zmírnit pouhá probíhající koordinace.
11 Ustanovení čl. 12 odst. 2 nařízení 1408/71 stanoví, že „ustanovení právních předpisů členského státu týkající se snížení, pozastavení nebo odnětí dávek v případě souběhu s jinými dávkami sociálního zabezpečení nebo s jiným příjmem se použijí, i když tyto dávky byly získány podle právních předpisů jiného členského státu nebo byl takový příjem získán na území jiného členského státu. Toto ustanovení se však nepoužije, když dotyčná osoba pobírá dávky stejného druhu týkající se invalidity, stáří, úmrtí (důchody) nebo nemoci z povolání, které jsou přiznány orgány dvou nebo více členských států v souladu s články 46, 50 a 51 nebo čl. 60 odst. 1 písm. b)“.

12 Jak již Soudní dvůr rozhodl v rozsudku ze dne 21. října 1975 (věc Petroni, 24-75, Recueil 1975, s. 1149), čl. 46 odst. 3 je neslučitelný s článkem 51 Smlouvy v míře, v jaké stanoví omezení dávek získaných v různých členských státech snížením výše dávky získané pouze na základě vnitrostátních právních předpisů.
13 Z toho vyplývá, že ustanovení uvedeného odstavce nejsou použitelná v případě, kdy vedou ke snížení dávky získané pouze na základě vnitrostátních právních předpisů členského státu a že v takovém případě nelze uplatnit druhou větu čl. 12 odst. 2.
14 Pokud nelze uvedenou druhou větu uplatnit, použije se první věta, v důsledku čehož se uplatní ustanovení vnitrostátních právních předpisů týkající se snížení, pozastavení nebo odnětí dávek.
15 Nicméně z čl. 46 odst. 1 vyplývá, že pokud je uplatnění samotných vnitrostátních ustanovení pro získání a výpočet nároku pro pracovníka méně příznivé, než uplatnění pravidel sčítání a rozdělení, musí být použita posledně uvedená pravidla.
16 Je tedy namístě odpovědět tak, že pokud pracovník získá důchod pouze na základě vnitrostátních právních předpisů, ustanovení nařízení č. 1408/71 nebrání úplnému uplatnění vnitrostátních právních předpisů, včetně vnitrostátních pravidel o zákazu souběhu za předpokladu, že pokud se uplatnění uvedených vnitrostátních právních předpisů ukáže být méně příznivé než uplatnění právních předpisů o sčítání a rozdělení, musí být na základě čl. 46 odst. 1 nařízení č. 1408 uplatněny výše uvedené právní předpisy;







K nákladům řízení

17 Výdaje vzniklé belgické vládě, italské vládě, nizozemské vládě, vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily svá vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují.
18 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.









_____________________________________________________________________________