Odkaz:
Daňový režim vína
Předmět:
Skutkové okolnosti případu, průběh řízení, návrhová žádání a žalobní důvody a argumenty účastníků řízení lze shrnout takto:
I – Připomenutí skutkových okolností a řízení
Dopisem ze dne 14. července 1976 Komise oznámila vládě Spojeného království, že velký rozdíl mezi sazbou spotřební daně z nešumivých vín s nízkým obsahem alkoholu vyrobených v ostatních členských státech (2,955 GBP za galon) a sazbou spotřební daně z piva vyrobeného ve Spojeném království (0,557 GBP za galon) vytváří nepřímou ochranu ve prospěch piva a představuje porušení čl. 95 prvního pododstavce Smlouvy o EHS. Důsledkem toho Komise v souladu s čl. 169 prvním pododstavcem Smlouvy vyzvala vládu Spojeného království, aby jí předložila vyjádření k tomuto porušení svých povinností.
Ve své odpovědi ze dne 6. října 1976 vláda Spojeného království zejména popřela existenci významného vztahu mezi trhem piva a vína a zpochybnila dopad zdanění na maloobchodní ceny těchto výrobků předkládaný Komisí.
Dne 8. listopadu 1977 vydala Komise ve vztahu ke Spojenému království odůvodněné stanovisko podle čl. 169 prvního pododstavce Smlouvy o EHS. V něm konstatovala, že spotřební daň vybíraná z nešumivých vín s nízkým obsahem alkoholu vyrobených z čerstvých hroznů byla k 1. lednu 1977 zvýšena z 2,955 GBP za galon na 3,250 GBP za galon, zatímco ke stejnému okamžiku činila spotřební daň u piva s původním obsahem extraktu 1 030º nebo nižším 17,424 GBP za 36 galonů, k čemuž se přičítá 0,5808 GBP za každý stupeň přesahující 1 030º, což se v případě piva s původním obsahem extraktu 1 038º rovná pouze 0,613 GBP za galon. Z hlediska objemu tak spotřební daň u piva s původním obsahem extraktu 1 037,71º činila 0,6084 GBP za galon oproti 3,250 GBP za galon u vína; v závislosti na obsahu alkoholu činila spotřební daň u piva s původním obsahem extraktu 1 037,71º a o obsahu alkoholu 3 % objemová 0,2028 GBP za galon a na obsah alkoholu v porovnání se spotřební daní 0,2955 GBP, resp. 0,2708 GBP, u nešumivých vín s nízkým obsahem alkoholu 11, respektive 12 %; z hlediska vztahu k cenám představuje spotřební daň u piva v průměru 25 % a u nejprodávanějších vín minimálně 38 % prodejní ceny pro spotřebitele.
Mezi pivem a vínem existuje takový konkurenční vztah, že výše spotřební daně z vína ve Spojeném království chrání spotřebu piva. Za těchto podmínek Spojené království neplní povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy; v důsledku toho bylo vyzváno, aby ve lhůtě jednoho měsíce přijalo opatření nezbytná k dosažení souladu s odůvodněným stanoviskem Komise.
Návrhem došlým dne 7. srpna 1978 podala Komise na základě čl. 169 druhého pododstavce Smlouvy o EHS Soudnímu dvoru žalobu na Spojené království pro nesplnění povinností, které pro něj vyplývají z čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy o EHS, pokud jde o vnitrostátní zdanění nešumivých vín s nízkým obsahem alkoholu.
Ve své žalobě Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– prohlásil, že vláda Spojeného království tím, že nezrušila ani nezměnila sporná ustanovení týkající se spotřební daně z nešumivých vín s nízkým obsahem alkoholu, porušila čl. 95 druhý pododstavec Smlouvy;
– uložil vládě Spojeného království náhradu nákladů řízení.
Vláda Spojeného království požádala Soudní dvůr, aby zamítl žalobu Komise a uložil jí náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 17. ledna 1979 povolil Soudní dvůr podle čl. 37 prvního pododstavce Protokolu o statutu Soudního dvora EHS vedlejší účastenství Italské republiky na podporu návrhových žádání Komise.
Vláda Italské republiky požádala Soudní dvůr, aby vyhověl žalobě Komise proti Spojenému království a rozhodl v tomto smyslu.
Po uzavření písemné části řízení Komise písemně odpověděla na dvě otázky položené Soudním dvorem; vláda Spojeného království předložila svá vyjádření k těmto otázkám.
Řeči hlavních účastníků sporu i vedlejšího účastníka byly vyslechnuty na jednání dne 9. října 1979; generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 28. listopadu 1979.
Dne 27. února 1980 vydal Soudní dvůr mezitímní rozsudek (Recueil, s. 417) a dříve, než vyhověl žalobě pro nesplnění povinnosti podané Komisí, rozhodl ve výroku takto:
1) Účastníci řízení přezkoumají předmět sporu s ohledem na právní hlediska uvedená v tomto rozsudku a o výsledku tohoto přezkumu podají Soudnímu dvoru zprávu před 31. prosincem 1980. Soudní dvůr po tomto datu vydá konečný rozsudek s přihlédnutím ke zprávám, které mu budou předloženy, nebo bez nich. 2) O nákladech řízení bude rozhodnuto později.
Lhůta k předložení zpráv stanovená rozsudkem Soudního dvora byla na společnou žádost účastníků sporu v původním řízení postupně prodloužena do 30. dubna 1981, do 30. září 1981 a do 30. ledna 1982, a to usneseními Soudního dvora ze dne 17. prosince 1980, respektive ze dne 6. května a 14. října 1981.
Zprávy byly předloženy vládou Spojeného království dne 1. prosince 1981, Komisí dne 2. prosince 1981. Na výzvu Soudního dvora předložila vláda Italské republiky jako vedlejší účastník svá vyjádření k těmto zprávám dne 1. února 1982.
Poté, co se Soudní dvůr rozhodl znovu zahájit ústní část řízení, byla znovu na jednání konaném dne 19. května 1982 vyslechnuta ústní vyjádření účastníků v původním řízení i vedlejšího účastníka, jakož i jejich odpovědi na otázky položené Soudním dvorem.
Generální advokát předložil doplňující stanovisko na jednání dne 16. června 1982.
Po ukončení ústní části řízení bylo zřejmé, že Soudní dvůr byl nedostatečně informován o určitých aspektech případu. Soudní dvůr se především domníval, že za účelem vydání rozsudku musí mít k dispozici doplňující informace týkající se na jedné straně spotřebitelských cen a cen bez daně vína a piva, v obou případech běžné kvality, tj. těch, které patří k druhům vína a piva, jež se ve Spojeném království, a pokud možno i v ostatních členských státech, prodávají a spotřebovávají nejobvykleji, a na druhé straně vývoje celkové roční spotřeby vína a piva ve Spojeném království a v ostatních členských státech od roku 1972.
Usnesením ze dne 15. července 1982 proto Soudní dvůr požádal
– vládu Spojeného království, aby mu předložila tabulku spotřebitelských cen a cen bez daně pro víno a pivo běžné kvality ve Spojeném království od roku 1977 a dále tabulku s přehledem vývoje roční spotřeby vína a piva ve Spojeném království od 1. ledna 1972;
– Komisi, aby mu předložila tabulku spotřebitelských cen a cen bez daně pro víno a pivo běžné kvality v jednotlivých členských státech a tabulku s přehledem roční spotřeby vína a piva v jiných členských státech než ve Spojeném království od 1. ledna 1977.
Tabulky požadované Soudním dvorem mu Komise a vláda Spojeného království předložily spolu se stručným vyjádřením ke stejnému datu, tj. ke dni 30. září 1982.
Vláda Italské republiky jako vedlejší účastník předložila v dokumentu dne 12. listopadu 1982 k informacím poskytnutým hlavními účastníky řízení svá vyjádření.
Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o znovuzahájení ústního řízení bez dodatečného dokazování.
II – Vyjádření účastníků řízení po mezitímním rozsudku ze dne 27. února 1980
Komise má za to, že s ohledem na právní úvahy rozsudku ze dne 27. února 1980 zbývá vyjasnit jednak charakteristické rysy konkurenčního vztahu mezi vínem a pivem, a jednak problém vhodného poměru zdanění obou výrobků z hlediska celého Společenství.
A – K charakteristickým rysům konkurenčního vztahu
a) Pokud jde o výrobní postupy, jistě existují rozdíly mezi sklizní čerstvých hroznů na jedné straně a sklizní ječmene a chmelu na straně druhé; ječmen a chmel lze navíc skladovat déle než rok, což umožňuje vařit pivo kdykoliv, zatímco víno může být podle zákona vyráběno pouze z čerstvých hroznů nebo moštu z čerstvých hroznů, takže jeho kvašení musí začít bezprostředně po sklizni.
Kvasné procesy jsou u vína a piva do značné míry podobné: v obou případech spočívají ve vystavení cukrů přítomných v rostlinné hmotě působení kvasnic, které „požírají“ cukry, a tím vyvolávají tvorbu alkoholu a oxidu uhličitého; v případě vína však kvasnice působí přímo na cukr, který je přirozeně přítomen v hroznech, zatímco u piva musí ječmen projít zvláštním zpracováním, než na něj mohou začít kvasinky působit. Obecně se víno vyrábí průmyslovým způsobem stejně jako pivo; největší pivovary a největší a nejmodernější podniky vyrábějící stolní víno zjevně těží z úspor z rozsahu.
Rozdíly mezi postupy při výrobě vína a piva proto samy o sobě nejsou fakticky rozhodující. Rozdíl mezi velkým moderním vinařským podnikem a drobným tradičním vinařským závodem je pravděpodobně větší než mezi velkým podnikem a pivovarem.
b) Pokud jde o přirozené vlastnosti, generální advokát ve svém prvním stanovisku k projednávané věci konstatoval, že z hlediska spotřebitele mají pivo a víno stejné použití, neboť vykazují stejné vlastnosti; proto si navzájem konkurují navzdory rozdílům v obsahu alkoholu a v jejich výrobních nákladech.
V projednávané věci se srovnání týká ze Společenství dováženého „klasického“ stolního vína o obsahu alkoholu 10 až 12 % objemových a „klasického“ britského piva o obsahu alkoholu 3,5 až 3,6 % objemových, tj. komerčního vína a piva, která nejlépe reprezentují tyto dva nápoje a jsou velmi hojně konzumována širokou veřejností.
Kromě výkyvů zapříčiněných inflací, kolísáním směnných kurzů a úpravami daňových režimů, zůstává cena jak běžných stolních vín, tak i nejběžnějších piv, relativně stabilní.
Rozdíly mezi přirozenými vlastnostmi vína a piva nemají v rámci projednávané věci téměř žádný význam, protože se zde zpochybňují nepřímé daně odváděné dovozcem či domácím výrobcem a následně vybrané od spotřebitelů jako součást prodejní ceny.
c) Na tom, že se víno řadí k zemědělským produktům, zatímco pivo k průmyslovým výrobkům, příliš nezáleží. Oba nápoje jsou výsledkem kvašení a jejich složky jsou samy o sobě zemědělskými produkty. Je však pravda, že relativní stabilita cen běžných stolních vín na úrovni výroby i spotřeby je důsledkem vlivu společné zemědělské politiky, zatímco relativní stabilita cen nejběžnějších piv je zapříčiněna skutečností, že jednotlivé složky, které nejsou tak citlivé a lépe se skladují, se zpracovávají po celý rok a podléhají rovněž společné zemědělské politice.
d) Struktura cen nejběžnějších stolních vín dovážených ze Společenství je u každé vinice jiná; zahrnuje výrobní náklady, které závisí na vlastnostech půdy, jakož i na rozsahu a stupni modernizace vinařských závodů, dále náklady, které jsou ovlivňovány finančními zásahy v rámci společné zemědělské politiky, distribuční náklady zahrnující přepravní náklady související s vývozem, stáčení do lahví atd., a také zisk, který závisí na těchto nákladech a tržních silách.
Struktura cen nejběžnějších britských piv se rovněž do určité míry liší u jednotlivých pivovarů: zahrnuje výrobní náklady, které závisí na velikosti a stupni modernizace podniků, dále distribuční náklady, které jsou obecně určovány místními podmínkami a na kterých mají malý podíl i náklady na stáčení do lahví a umísťování do přepravek, a také zisk, který závisí na těchto nákladech a tržních silách.
Struktura trhu ve Spojeném království vytváří i další rozdíly:
– 90 % piva se prodává v hostincích, jež patří nejčastěji pivovarům, které jim dodávají pivo, nebo které jsou k nim přidruženy, nebo také v dělnických klubech; 75 % piva se prodává přímo ze sudu, což šetří náklady na stáčení do lahví, zatímco víno se téměř vždy prodává v lahvích;
– 35 % vína se prodává v restauracích, kde se ceny značně navyšují ve prospěch provozovatele restaurace;
– 65 % vína se spotřebuje v domácnostech;
– jedinými maloobchodními prodejními místy, kde mají spotřebitelské ceny vína a piva neutrální povahu, a jsou tudíž relativně transparentní, jsou supermarkety a specializované obchody.
Struktura britského trhu znemožňuje jakékoliv relevantní srovnání prodejních cen běžných vín mezi sebou a cen vína s cenami piva. Jediný ukazatel, který umožňuje vhodné a do určité míry objektivní srovnání, spočívá, jak uvedl Soudní dvůr, v posouzení dopadu daňového zatížení v závislosti na obsahu alkoholu v dotyčných nápojích.
B – Ke vhodnému poměru zdanění
a) Průkazným kritériem pro porovnání daňových režimů uplatňovaných na oba dotyčné výrobky je dopad spotřební daně připadající na obsah alkoholu ve stejném množství vína a piva. Toto kritérium je však průkazné pouze tehdy, pokud ukazuje, že víno podléhá vyššímu zdanění než pivo a že toto vnitřní zdanění může poskytovat nepřímou ochranu pivu, což je v rozporu s čl. 95 druhým pododstavcem Smlouvy; není průkazné, pokud jde o volbu vhodné metody zdanění alkoholických výrobků. Zdanění založené na obsahu alkoholu je jediným spolehlivým kritériem, které umožňuje prokázat nerovnost ve zdanění obou dotyčných výrobků a výskyt ochranného účinku; nevyplývá z něj však, zda uplatnění daně vypočtené na základě obsahu alkoholu představuje vhodnou metodu pro skutečné zdanění vína a piva. Komise se tohoto srovnávacího kritéria dovolává za účelem stanovení toho, zda došlo k porušení čl. 95 druhého pododstavce, či nikoliv, u členských států, které vyrábí pouze jeden z těchto dvou nápojů a druhý dováží, bez ohledu na skutečně uplatňovanou metodu zdanění.
b) Pokud je v členském státě, který vyrábí významná množství vína i piva, dovážené víno zdaňováno stejnou sazbou či je ze stejného důvodu jako domácí víno od daně osvobozeno a pokud v něm dovážené pivo podléhá stejnému daňovému režimu jako domácí pivo, je třeba konstatovat, že žádný z těchto dvou dovážených výrobků není předmětem daňové diskriminace podle článku 95. Poměr mezi spotřební daní z vína a z piva musí být stanoven na základě harmonizace podle článku 99 Smlouvy.
c) Pokud neexistuje žádné domácí víno, dovážené víno konkuruje domácímu pivu a poměr mezi spotřební daní z daného objemu dovezeného vína a spotřební daní ze stejného objemu domácího piva není vyšší než poměr mezi jejich obsahem alkoholu, nelze říci, že dovezené víno podléhá většímu daňovému zatížení než domácí pivo. Pokud je naopak tento poměr překročen a dovezené víno podléhá většímu zatížení, vyvstává domněnka, že se jedná o nepřímou ochranu piva, i když existenci takové ochrany není možné na základě žádného přesného čísla prokázat.
d) Z hlediska celého Společenství představují příslušné sazby spotřební daně vybírané z obsahu alkoholu ve stejném množství obou dotyčných nápojů s ohledem na čl. 95 druhý pododstavec vhodný poměr, který umožňuje prokázat existenci většího daňového zatížení dováženého nápoje a pravděpodobnost, že větší daňové zatížení má ochranný účinek.
C – K projednávané věci
a) V projednávané věci se poměr mezi nejběžnějším pivem o obsahu alkoholu od 3,5 do 3,6 % a nejběžnějšího stolního vína o obsahu alkoholu od 10 do 12º pohybuje mezi 1:2,8 a 1:3,4. Pokud mají běžná stolní vína obsah alkoholu pouze 9 či 10º, nikoliv 10 až 12º, činí přijatelný poměr zdanění, pod jehož úrovní nevzniká domněnka, že se jedná o diskriminaci, 1:2,8. Tento poměr je rovněž odůvodněn konkurenčními nevýhodami, které postihují dovážené víno.
b) Poměr vyšší než 1:2,8 ve Spojeném království poukazuje na to, že zde víno podléhá většímu daňovému zatížení než pivo, v důsledku čehož vyvstává domněnka nepřímé ochrany piva.
c) Poměr zdanění ve Spojeném království kolísal od roku 1973 do roku 1981 mezi 1:4,2, 1:3,2, 1:4,2, 1:5,6, 1:5,3, 1:4,9 a 1:4,2. I při neexistenci „přesné referenční hodnoty“ pro úroveň zdanění, při které ochranný účinek začíná působit, je zřejmé, že ve Spojeném království tato úroveň byla v okamžiku zahájení řízení výrazně překročena. Ačkoliv ochranářské tendence zjištěné Soudním dvorem v jeho rozsudku následně oslabily, prozatím nebyly zcela odstraněny.
Vláda Spojeného království předložila především následující vyjádření.
A – Ke srovnávacímu kritériu
a) Komise stále neuvedla, jaké je „stejné daňové zatížení“, kterému by mělo podléhat víno a pivo v obvyklém konkurenčním vztahu.
b) Tuto otázku zkoumal Daňový a finanční výbor (Neumarkův výbor), který ve zprávě předložené Komisi v roce 1962 uvedl, že pokud existuje podezření, že došlo k nepřímé ochraně domácího výrobku ve vztahu k potravinářskému výrobku vyrobenému v jiném státě, je třeba porovnat výši obou daní s cenou výrobku bez daně.
c) Srovnávací kritérium založené na obsahu alkoholu nemá žádný vliv na přednost, kterou spotřebitel dává jednomu nápoji před druhým; neposkytuje žádné vodítko v otázce, zda konkrétní daňová sazba poskytuje ochranu jednomu či druhému nápoji. Nic neopravňuje k myšlence, že nepřímá ochrana je pivu poskytnuta tím, že se na víno uplatňuje v závislosti na obsahu alkoholu vyšší daňová sazba.
d) V praxi se v žádném členském státě na alkoholické nápoje jako celek neuplatňuje daň s jedinou a neměnnou sazbou na obsah alkoholu; sama Komise takovéto kritérium nedoporučuje.
e) Rozdíly mezi výrobními metodami a přirozenými vlastnostmi obou nápojů neumožňují stanovit metodu, která by mohla určit dopad zdanění na každý z nich; v souvislosti s odpovědí na otázku, zda oba výrobky podléhají stejné daňové zátěži, tudíž neexistuje uspokojivé východisko. Nejméně závadným a zavádějícím srovnávacím základem je podle doporučení Neumarkova výboru dopad daně na spotřební výdaje.
Je pravda, že rozsah cen placených konzumenty vín je poměrně široký, avšak rozpětí obsahu alkoholu je rovněž velké. Daň z vína se ve Spojeném království vybírá ve stejné sazbě za hektolitr u všech vín o obsahu alkoholu od 8,5 do 15 %. Tato daň je zcela v souladu s doporučeními Komise uvedenými v jejích návrzích za účelem harmonizace právních předpisů týkajících daní z alkoholických nápojů. Důsledkem nicméně je, že daňové zatížení vypočtené na jednotku obsahu alkoholu je u vína o obsahu alkoholu 8,5 % vyšší o více než 70 % než daňové zatížení vína o obsahu alkoholu 15 %.
g) Daň z přidané hodnoty, která se obecně považuje za neutrální v největší míře, se rovněž odvíjí od ceny placené spotřebitelem: DPH vybíraná z lahve vína vysoké kvality prodávané v restauraci je mnohem vyšší než DPH vybíraná z lahve obyčejného vína prodávané v supermarketu, ačkoliv jejich obsah alkoholu může být totožný. Slučitelnost režimu DPH se Smlouvou o EHS prokazuje, že se rovnost daňového zatížení v závislosti na obsahu alkoholu podle článku 95 nevyžaduje.
h) Za účelem porovnání dopadu daně za jednotku ceny vína a piva je nutné určit průměrnou cenu vína; tento výpočet je však nezbytný i pro srovnání na základě obsahu alkoholu. Jakýkoliv výpočet průměrné ceny zajisté zahrnuje určitou statistickou chybu, nicméně je přesnější a méně variabilní než stanovení průměrného obsahu alkoholu.
i) Vyrovnání daňové zátěže vína a piva vypočtené na základě obsahu alkoholu může mít v každém případě význam pouze pro omezení překážek obchodu, které vyplývají z odlišnosti mezi vnitrostátními daňovými systémy podle článku 95 Smlouvy; není relevantní k ověření existence diskriminačních či ochranářských daňových praktik ve smyslu článku 95. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že články 95 a 99 sledují cíle značně odlišné.
B – K účinkům rozdílných srovnávacích metod
a) Pokud se připustí, že nejméně zavádějícím srovnávacím základem je dopad zdanění v přepočtu na jednotku běžné ceny, je namístě konstatovat, že daňová politika Spojeného království nevede k rozdílu, který by mohl chránit pivo.
Sporná spotřební daň představovala v dotyčném období 23 % prodejní ceny piva a 24 % ceny vína; v současné době představuje v případě vín vyráběných v ostatních členských státech ještě nižší procento jejich cen a s největší pravděpodobností menší podíl na spotřebních výdajích než v případě piva. Za těchto okolností nemůže daň, kterou z vína Spojené království vybírá, představovat vnitřní zdanění, „které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům“.
b) Generální advokát ve svém prvním stanovisku k projednávané věci konstatoval, že neexistenci jakéhokoliv skutečného vlivu vyššího zdanění vína na chování spotřebitelů prokazují zjištěné statistické údaje, z nichž jasně vyplývá, že ani spotřeba vína, ani spotřeba piva nebyla dosud zdaněním ovlivňována.
c) I kdyby bylo srovnání založeno na dopadu zdanění v závislosti na běžném obsahu alkoholu, což je krajně nepravděpodobné, nelze současný poměr považovat za neslučitelný s povinnostmi vyplývajícími ze Smlouvy. Jelikož běžný obsah alkoholu se u stolního vína pohybuje přibližně kolem 12 % a u piva zhruba okolo 3 %, měl by poměr spotřební daně vybrané z daného objemu činit řádově 4:1, avšak v současnosti je tento poměr ve Spojeném království přibližně 4,2:1. Takto malý rozdíl nemůže být rozhodující, a to tím spíš, že sama Komise více než určitý poměr mezi příslušnými sazbami daně doporučila maximální výši poměru.
d) Komise doporučila, aby byly lihoviny v závislosti na obsahu alkoholu zdaňovány vyšší sazbou než likérová vína; tím připustila, jak se zdá, že uplatnění relativně vyšší daňové sazby na nápoje s vyšším obsahem alkoholu lze ospravedlnit sociálními důvody. Daňová sazba, která je relativně vyšší u vína než u piva, by proto měla být přijatelná.
e) I kdyby byla daňová sazba u vína založená na stanoveném hodnotícím kritériu významně vyšší než v případě piva, měl by se vzít v úvahu názor vyjádřený italskou vládou v jiném řízení před Soudním dvorem, podle kterého může rozpor s článkem 95 existovat pouze tehdy, pokud by jediným cílem stanovení odlišných sazeb bylo narušení výroby, kterou nelze z objektivních důvodů uskutečnit na domácím území. Avšak výroba vína je ve Spojeném království zcela určitě možná.
C – K vývojové tendenci
Úpravy příslušných daňových sazeb se v letech 1972 až 1979 projevily v odpovídajícím vyšším nárůstu daně u vína než u piva. Dne 27. března 1980 však byla daň u piva o původním obsahu extraktu nepřesahujícím 1 030° zvýšena z 10,65 GBP na 13,05 GBP za hektolitr; daň z vína o obsahu alkoholu nepřevyšujícím 15 % byla zvýšena z 71,49 GBP na 81,82 GBP za hektolitr; dne 11. března 1981 byla daň z piva opět zvýšena na 18 GBP za hektolitr, daň z vína byla zvýšena na 95,20 GBP za hektolitr. Od roku 1972 se tak daň u běžného piva o obsahu 1 038° zvýšila o 168,5 % a u vína o 168,4 %; ochranářská tendence uváděná Soudním dvorem tudíž byla zcela vyloučena.
D – Ke zpětnému účinku rozsudku
Pokud by Soudní dvůr, ačkoliv je to nepravděpodobné, rozhodl, že daňový režim Spojeného království obsahuje jakýkoliv rozpor s čl. 95 druhým pododstavcem Smlouvy, mohla by tím zpětně vzniknout určitá individuální práva, ledaže by Soudní dvůr tyto zpětné účinky omezil podle zásady uvedené v rozsudku ze dne 8. dubna 1976 (Defrenne, 43/75, Recueil, s. 455).
Vláda Italské republiky jako vedlejší účastník je toho názoru, že rozsudek ze dne 27. února 1980 s konečnou platností konstatoval, že mezi pivem a vínem existuje konkurenční vztah a že víno podléhá ve Spojeném království většímu daňovému zatížení než pivo; zbývá proto pouze vyřešit otázku, zda rozdíl v daňovém zatížení může mít ochranný účinek ve prospěch piva. V tomto ohledu Soudní dvůr zjistil, že vývoj obou dotyčných daňových režimů vykazuje ochranářskou tendenci na úkor dovozů vína do Spojeného království; je proto namístě posuzovat vyšší míru zdanění zatěžující víno ve Spojeném království s ohledem na kritérium vhodného poměru zdanění z hlediska Společenství jako celku.
A – K vyjádření vlády Spojeného království
a) Tvrzení, podle kterého značné rozdíly mezi vínem a pivem z hlediska jejich příslušných výrobních postupů a vlastností způsobují, že jejich vzájemné nahrazení je nepravděpodobné, je v přímém rozporu se zjištěními obsaženými v rozsudku Soudního dvora. Tyto rozdíly mohou být přinejmenším zohledněny za účelem stanovení vhodného poměru zdanění tak, aby neovlivňovalo obvyklé fungování hospodářské soutěže mezi oběma výrobky.
b) Nový argument, podle kterého může být relativně vyšší daňová sazba u vína než u piva ospravedlněna sociálními důvody, je nepřijatelný a neopodstatněný.
Nachází se také mimo rámec vymezený mezitímním rozsudkem Soudního dvora. V každém případě, pokud je zjištěna existence konkurenčního vztahu mezi dvěma výrobky, nemůže být daňový systém, nastavený tak, aby chránil domácí výrobek na úkor výrobku dováženého, odůvodněn s ohledem na článek 95 Smlouvy okolnostmi, které se týkají sociálních cílů, jež možná sleduje vnitrostátní zákonodárce. Úvahy této povahy by se ostatně měly posuzovat na úrovni Společenství; ve vztazích mezi zemědělským produktem, tj. vínem, a průmyslovým výrobkem, tj. pivem, by v rámci požadavků společné zemědělské politiky mohlo být odůvodněno nanejvýš zavedení daňové sazby zvýhodňující zemědělský produkt.
c) Argumentace založená na vyjádřeních italské vlády v jiné věci je pro stávající spor zjevně nepatřičná, uvádí rozsudek ze dne 27. února 1980. V každém případě, ačkoliv článek 95 zajisté umožňuje členským státům vyhradit si na základě legitimních hledisek hospodářské politiky odlišný daňový režim pro podobné či konkurenční výrobky, může tomu tak být pouze v případě, pokud se jedná o výrobky, které byly ve skutečnosti, či alespoň potenciálně, vyrobeny v dané zemi; právě v této souvislosti je třeba zohlednit konkrétní geografické a klimatické podmínky a konkrétní podmínky technického vybavení, které by mohly umožnit ekonomicky schůdnou výrobu dotyčného zboží, budou-li odstraněny daňové překážky. Mluvit konkrétně a realisticky o potenciální výrobě vína ve Spojeném království není možné.
d) Obdobně irelevantní je argument, podle kterého je ochranářská povaha daňového systému Spojeného království popřena skutečností, že v průběhu posledních let zaznamenalo daňové zatížení obou výrobků zhruba stejný procentní nárůst. Ochranářskou tendenci, kterou prokázalo objektivní zjištění, že se v minulosti daň u vína zvyšovala podstatně rychleji než u piva, nelze zpochybňovat pouhou skutečností, že rozdíl v navýšení u obou sazeb nedávno zmizel; tato okolnost pouze prokazuje, že diskriminační opatření přijatá v minulosti již dosáhla úrovně více než dostatečné k tomu, aby zaručila požadovaný ochranný účinek.
a) Debata by se měla omezit pouze na použití článku 95; otázkou není možná harmonizace vnitrostátních právních předpisů týkajících se spotřebních daní ve smyslu článku 99. Je proto zapotřebí zohlednit výhradně konkrétní charakteristické znaky stávajícího systému používaného ve Spojeném království: v tomto ohledu je třeba konstatovat, že kritérium zdanění vína a piva na základě jejich objemu je samo o sobě s ohledem na článek 95 zcela oprávněné. Jedná se o to, za jakých podmínek může být tento systém, který zohledňuje pouze objem výrobku, a nikoliv jeho cenu nebo obsah alkoholu, považován za vyhovující požadavkům článku 95.
V rámci tohoto systému může být poměrem zdanění, který je v souladu s čl. 95 druhým pododstavcem Smlouvy, pouze rovnost; určitý objem vína musí podléhat stejné dani jako tentýž objem piva.
b) Skutečnost, že nejsou zohledněny rozdíly existující mezi vínem a pivem, pokud jde o jejich vzájemné prodejní ceny a obsah alkoholu, pouze odráží rozhodnutí vnitrostátního zákonodárce, který přijal kritérium založené výhradně na objemu; jestliže je požadavkem, aby zdanění nenarušovalo konkurenční vztah, musí se toto kritérium na poměr zdanění vína a piva použít obdobně.
c) Volba mezi vínem a pivem není založena na snaze získat maximální množství alkoholu za co nejnižší cenu; oba výrobky si konkurují z toho důvodu, že se jedná o nápoje s nízkým obsahem alkoholu, které se konzumují spolu s jídlem nebo k uhašení žízně; konkrétní rozdíly, které určují volbu spotřebitele, se netýkají obsahu alkoholu, ale obecných vlastností, zejména charakteristické chutě a vůně obou výrobků. Zdanění odvíjející se od průměrného obsahu alkoholu, jemuž podléhají výrobky, u kterých tento obsah nehraje z pohledu spotřebitele žádnou charakteristickou skutečnou ani rozhodující roli, nemůže mít jiný smysl a jiný cíl než víno v konkurenčním vztahu s pivem znevýhodnit.
d) Za předpokladu, že rozdíly mezi vínem a pivem mohou i v rámci daňového systému založeného na objemu umožnit odchýlit se od kritéria rovnosti daňových sazeb uplatnitelných na stejný objem domácího piva a dovezeného vína, musí být rozsah takovéto odlišnosti v každém případě přísně posouzen v závislosti na všech charakteristických rysech významných z hlediska spotřebitele, které jsou vlastní oběma výrobkům, a nikoliv pouze v závislosti na jedné z nich, náhodně vybrané.
Rovnost sazeb představuje více či méně kritérium „tendence“, které se přijímá za účelem použití čl. 95 druhého pododstavce; jakákoliv odchylka od této rovnosti musí být odpovídajícím způsobem odůvodněna.
e) V žádném případě nelze odůvodnit poměr zdanění stejného množství vína a piva, který přesahuje příslušný poměr jejich obsahu alkoholu.
f) Poměr zdanění rovnající se příslušnému poměru obsahu alkoholu nemůže být považován za „vhodný poměr“ ve smyslu mezitímního rozsudku Soudního dvora; představuje pouze maximální hranici, jejíž překročení je jasným porušením čl. 95 druhého pododstavce. Bez ohledu na jakékoliv kritérium přijaté v praxi nelze uvažovat o žádném důvodu, proč by měly být sazby uplatňované na víno a na pivo ještě rozdílnější.
g) Pouhý rozdíl v obsahu alkoholu nemůže odůvodnit odpovídající rozdíl v daňové sazbě.
Na jedné straně mohou být v rámci systému zdanění založeném na množství považovány kvalitativní vlastnosti dotyčných výrobků za důležité pouze tehdy, pokud se týkají příslušných množství konzumovaných za stejných okolností. Avšak příslušný obsah alkoholu u vína a piva jako takový není pro jejich uživatele důležitý; naopak, vysvětlit, proč je za stejných okolností konzumace piva tradičně větší než konzumace vína, mohou obecné vlastnosti obou výrobků. Zkušenosti ukazují, že vzhledem k návykům spotřebitelů ve Společenství jako celku nemůže být tento poměr vyšší než 1:1,5.
Na druhou stranu nemůže být s ohledem na čl. 95 druhý pododstavec žádná ochranářská forma zdanění odůvodněná, i kdyby neznevýhodňovala veškeré dovážené konkurenční výrobky, ale pouze některé z nich. Stanovení poměru zdanění vypočteného na základě průměrného obsahu alkoholu ve vínech proto nemůže být v žádném případě správné; takovýto poměr může nanejvýš umožnit zaručení soutěžní neutrality daně u vín o obsahu alkoholu stejném nebo vyšším než průměr; tato neutralita však nemůže být zajištěna u vín o obsahu alkoholu nižším, než je průměr. Proto je nutné tento nižší obsah alkoholu při výpočtu vhodných poměrů zdanění mezi vínem a pivem v každém případě zohlednit, pokud se jako kritérium, které však je ve skutečnosti příliš omezené a jednostranné, přijme obsah alkoholu.
Pivu nejvíce konkurují slabší vína o obsahu alkoholu mezi 9 a 10°; v důsledku toho by se vzhledem k obvyklému obsahu alkoholu u piva (3,7°) poměr zdanění ani podle tohoto kritéria neměl příliš odchylovat od poměru 2:1. S ohledem na veškeré charakteristické rysy obou výrobků by měl být tento poměr ještě snížen na úroveň 1,5:1.
h) Za předpokladu, že by bylo oprávněné vybrat pouze jeden z četných faktorů, které víno a pivo charakterizují, a učinit ho jediným výchozím parametrem pro stanovení vhodného poměru zdanění, bylo by logické zohlednit nikoliv pouze alkohol přítomný v konečných výrobcích, ale také veškeré cukry a jiné alkohol produkující látky přítomné v moštu, ze kterého se oba nápoje vyrábí. Tento faktor je zajisté významnější než samotný alkohol přítomný v konečném výrobku; lze jej rovněž s dostatečnou přesností měřit.
Srovnání moštových extraktů nejběžnějších vín a piv vede k poměru okolo 1,8:1.
i) V závislosti na samotném kritériu obsahu alkoholu nemůže být odpovídající poměr zdanění vyšší než 2,8:1. Vzhledem k tomu, že obsah alkoholu nejběžnějšího piva není nižší než 3,7°, měl by být tento poměr dokonce mírně snížen na hodnotu zhruba 2,5:1.
j) Není možné vycházet výhradně z průměrné prodejní ceny.
Tento přístup byl zamítnut mezitímním rozsudkem Soudního dvora. Navíc v rámci systému zdanění založeném na objemu nehraje cena či hodnota výrobků z povahy věci žádnou roli: nejdražší i nejlevnější vína podléhají jediné sazbě, stejně tak jako se jediná sazba uplatňuje na nejvyhlášenější i nejběžnější piva. Odvolávání se na průměrné prodejní ceny pouze za účelem rozlišení daňových sazeb podle objemu obou konkurenčních výrobků by bylo v rozporu s logikou systému.
Stanovení určitého poměru zdanění na základě průměrné ceny vín by vedlo k diskriminaci levnějších vín, jejichž prodejní cena je nižší než průměrná. Takovou situaci nelze považovat za situaci splňující požadavky článku 95. Realizací soutěžní neutrality zdanění v souvislosti s určitými dováženými víny nelze odstranit či kompenzovat diskriminační a ochranářskou povahu daně ve vztahu k těmto jiným vínům.
Nepřijatelnost jakéhokoliv referenčního základu vycházejícího z průměrné ceny je zdůrazněna tím, že vzhledem k nižšímu obsahu alkoholu mohou pivu nejsnáze konkurovat nejlevnější vína.
Ceny používané pro výpočet průměru nejsou navzájem stejnorodé: týkají se přímého prodeje v hostincích, prodeje v restauracích nebo prodeje ve specializovaných obchodech či supermarketech; vzhledem k velkým rozdílům v nákladech v těchto jednotlivých případech by takto vypočtený průměr neměl žádný význam.
Čistě aritmetické průměry prodejních cen či obsahů alkoholu žádný význam mít nemohou. V každém případě by bylo zapotřebí vypočítat průměr vážený, který by zohledňoval skutečné rozvrstvení jednotlivých druhů vína a piva na základě jejich ceny a obsahu alkoholu.
k) Srovnání daňového režimu platného ve Spojeném království s poměrem zdanění vína a piva převyšujícím hodnotu 5:1 za tentýž objem s odpovídajícím poměrem, který se stanoví na základě objektivních kritérií, jasně a nepopíratelně poukazuje na to, že má tento systém diskriminační povahu a jeho funkcí je ochrana piva domácí výroby.
III – Informace a písemná vyjádření účastníků řízení předložená po usnesení ze dne 15. července 1982
Komise poskytla Soudnímu dvoru dva soubory tabulek.
a) První tabulka uvádí v národních měnách vyjádřené spotřebitelské ceny, objem daně z přidané hodnoty a spotřební daně, jakož i spotřebitelské ceny bez daně u vína a piva ve Spolkové republice Německo, ve Francii, Itálii, Nizozemsku, Belgii a Lucembursku za období od roku 1977 do roku 1981; v případě Dánska se údaje týkají pouze piva a v případě Řecka nebyly dodány žádné údaje o zdanění.
Roční spotřebitelské ceny představují průměry spotřebitelských cen zaznamenaných každý měsíc v určitém počtu prodejních míst v různých městech po celém území dotyčného členského státu; tyto mohou být považovány za průměrné prodejní ceny.
Navíc se druhy piv a vín konzumované v jednotlivých členských státech a rovněž jejich obsah alkoholu, značně liší; druhy piv a vín zahrnuté v přehledech proto nejsou nutně srovnatelné.
Žádnou cenu nesdělily národní statistické úřady Spojeného království a Irska; údaje proto byly shromážděny z polooficiálních zdrojů.
Z údajů zejména vyplývá, že u piv existují velké rozdíly mezi cenami typických piv (piv o původním obsahu extraktu 1 038°), která se prodávají v hostincích, v závislosti na regionu a povaze zařízení, kde se pivo prodává, a mezi cenami typických piv prodávaných v maloobchodních prodejnách. Je proto velmi obtížné stanovit jedinou typickou cenu; cena udávaná Spojeným královstvím ve výši 60 pencí za pintu (0,568 l) či 1,06 GBP za litr může být nicméně považována za cenu představující dolní mezní hodnotu hypotetické škály typických cen piva běžné kvality prodávaného v hostincích či maloobchodních prodejnách.
Pokud jde o ceny vína, výběr cen zveřejněný ve specializovaném časopise poskytuje velmi obecný přehled o průběžném vývoji cen stolních vín ve Spojeném království a rovněž o rozsahu těchto změn, který je často značný; typickou cenu za litr „vína obvyklé kvality“ lze rozumně stanovit na 3 GBP.
Daň z piva o původním obsahu extraktu 1 038° v současnosti činí 25,84 GBP za hektolitr; daň z vína je v současnosti 106,8 GBP za hektolitr.
Dopad spotřební daně na cenu bez daně za litr typického piva, které se prodává za 1,6 GBP za litr, představuje 39 %; u litru vína prodávaného za 3 GBP za litr je to 69,3 %.
Dopad spotřební daně na cenu vín přesahuje o více než dvě pětiny dopad spotřební daně na cenu piv. Aby byl dopad daně u obou výrobků stejný, musela by být spotřební daň z vína snížena ze 106,8 GBP za hektolitr na přibližně 60 GBP za hektolitr.
Komise pro tyto výpočty používá sazby spotřební daně platné ve Spojeném království po úpravách provedených v rámci rozpočtu na rok 1982; poměr spotřební daně z vína a z piva v současnosti činí 4,175:1 namísto 5:1, jak tomu bylo v době podání žaloby.
Číselné údaje předložené Komisí potvrzují, že závažné porušení článku 95 ve Spojeném království přetrvává, a to navzdory úpravám sazeb spotřební daně z vína a piva, které byly provedeny ve dvou rozpočtech po sobě.
Je však třeba konstatovat, že vzhledem ke specifické povaze spotřebních daní z vína a piva je stanovení poměru mezi těmito dvěma spotřebními daněmi na základě ceny, zvláště z důvodu nesourodosti cen vín, mimořádně riskantní a málo důvěryhodné. Je rovněž zapotřebí vzít v úvahu to, že je pro daňový orgán technicky nemožné sledovat neustálé změny cen, jež mohou být způsobeny velkým množstvím faktorů, mezi nimiž je v případě vína zvláště důležité i kolísání směnných kurzů v závislosti na původu výrobků.
V souladu s odůvodněním, které Soudní dvůr uvedl v mezitímním rozsudku ze dne 27. února 1980, je namístě konstatovat, že posouzení dopadu daňového zatížení v souvislosti s obsahem alkoholu u dotyčných nápojů představuje jediné kritérium, které umožňuje provést, i když stále nedokonale, objektivní srovnání sazeb uplatňovaných na víno a na pivo.
b) Komise předložila Soudnímu dvoru rovněž tabulky zachycující výrobu, dovoz, vývoz, celkovou domácí spotřebu piva i vína a spotřebu těchto nápojů na obyvatele ve všech členských státech kromě Řecka v období od roku 1972 do roku 1981.
Vláda Spojeného království Soudnímu dvoru rovněž předložila několik dokumentů.
a) První tabulka obsahuje reprezentativní ceny pinty piva přepočtené na ceny za litr za období od roku 1977 do roku 1982, jak vyplývají ze zpráv správy cel a nepřímých daní předkládaných každoročně Parlamentu. Tyto ceny přiměřeně reprezentují cenu čepovaného piva v hostincích a neměly by být považovány za cenu průměrnou; byly vypočteny na základě sledování cenových trendů v jednotlivých vnitrostátních pivovarech.
Tato tabulka u každé ceny rovněž uvádí výši spotřební daně, výši daně z přidané hodnoty a cenu bez spotřební daně a DPH.
b) Zprávy předložené správou cel a nepřímých daní neobsahují žádný údaj o reprezentativních cenách vína. Žádná kategorie prodejních míst neposkytuje informace o objemu maloobchodního prodeje stolních vín; podstatná část celkového prodeje řady jednotlivých vín spotřebiteli se uskutečňuje zejména v restauracích, a to za cenu velmi se lišící od ceny, za kterou jsou tatáž vína prodávána v jiných kategoriích obchodů, zejména v těch, které mají licenci umožňující výhradní prodej nápojů ke konzumaci mimo prodejní prostory.
Stolními víny vyráběnými v některém členském státě, která se „ve Spojeném království nejčastěji prodávají a konzumují“, jsou ve smyslu usnesení Soudního dvora dva druhy vín dovážené z Německa („Blue Nun“ a „Goldener Oktober“). Vláda Spojeného království předkládá tabulky obsahující ceny těchto dvou druhů vín zjištěné v zařízeních, která prodávají nápoje ke konzumaci mimo prodejní prostory, a rovněž výši spotřební daně, DPH a ceny bez spotřební daně a DPH.
c) Údaje o těchto dvou značkách vína nicméně nejsou srovnatelné s údaji týkajícími se piva: každá z obou dotyčných značek představuje pouze malou část celkového trhu stolních vín ve Spojeném království, zatímco údaje o pivu se týkají mnoha značek, které dohromady pokrývají velkou část spotřeby tohoto nápoje.
d) Čtvrtá tabulka zachycuje průměrnou spotřebitelskou cenu piva a vína ve všech zařízeních prodávajících nápoje, včetně restaurací, zjištěnou vládním Ústředním statistickým úřadem; tento přehled rovněž u každé průměrné spotřebitelské ceny obsahuje výši spotřební daně, DPH a ceny bez spotřební daně a DPH.
e) Z údajů o cenách piva vyplývá, že „průměrná“ cena je mírně vyšší než „reprezentativní“ cena; u vína je „průměrná cena“ reprezentativní jak pro prodejní cenu stolních vín, tak pro vína, která se „ve Spojeném království nejčastěji prodávají a konzumují“, na něž odkazuje důvodová zpráva usnesení Soudního dvora.
f) Pátá tabulka uvádí objem a ceny stolních vín dovezených do Spojeného království v roce 1980, což je poslední rok, za který jsou k dispozici úplné údaje. Z tohoto přehledu vyplývá, že průměrná cena stolních vín dovezených v roce 1980 do Spojeného království z jiných členských států byla asi o 10 % vyšší než průměrná cena všech dovozů, poté co byly ceny dovozů z třetích zemí zvýšeny za účelem zohlednění maximální výše cel, která lze uložit. Cenový rozdíl mezi dovozem a prodejem spotřebiteli se v závislosti na původu stolních vín příliš neliší; ceny všech stolních vín uvedené ve čtvrté tabulce po odečtení cel a daní jsou proto asi o 10 % nižší než ceny, které odpovídají průměrným cenám stolních vín dovezených z jiných členských států.
g) Šestá tabulka zachycuje čistý objem stolních vín a piv, které byly ve Spojeném království v jednotlivých letech od roku 1972 do roku 1981 včetně předmětem zdanění. Tyto údaje představují nejlepší ukazatel spotřeby, který je k dispozici.
Vláda Italské republiky jako vedlejší účastník předkládá řadu vyjádření ohledně údajů poskytnutých Soudnímu dvoru účastníky původního řízení.
a) Jediným vhodným srovnávacím základem je v případě vína a piva míra zdanění na jednotku objemu každého z těchto výrobků; nanejvýš lze ještě použít míru zdanění v závislosti na obsahu alkoholu. Spotřebitelské ceny, zejména pokud se jedná o průměrné ceny, jsou ovlivněny příliš mnoha nejistými faktory na to, aby bylo možné z nich vyvozovat racionální základ pro srovnání daňového zatížení obou konkurenčních výrobků.
b) I srovnání spotřebitelských cen zjevně poukazuje na značnou daňovou diskriminaci v neprospěch vína.
U piva činí dopad spotřební daně na cenu 39 %, respektive 42 %, podle toho, zda spotřebitelská cena za litr typického piva, které se prodává v hospodě a představuje největší část trhu, je 1,6 či 1,3 GBP.
U vína vykazují spotřebitelské ceny obyčejného vína běžné kvality velmi široké rozpětí; podle informací Komise činí spotřebitelská cena u velké části těchto vín zhruba 3 GBP či méně. Dopad spotřební daně se proto pohybuje okolo 69 % či více, tedy o dost výše než dopad spotřební daně z piva.
Dvě značky německého bílého vína uvedené Spojeným královstvím není možné považovat za značky typické ani za značky běžně spotřebovávané a ani za značky reprezentativní pro britský trh, jelikož pokrývají pouze malou část tohoto trhu. Údaje poskytnuté britskou vládou proto neumožňují srovnání pojmů stejného druhu.
Bezpočet francouzských a italských vín se ve Spojeném království prodává za ceny v přepočtu na litr výrazně nižší, než jsou ceny obou německých vín, na která odkazuje Spojené království; v rámci cenového rozpětí uváděného Komisí se ceny těchto německých vín pohybují v horní části.
Při použití kritéria spotřebitelských cen by bylo třeba vycházet z rozpětí cen uváděného Komisí, z něhož vyplývá, že se značná část stolních vín konzumovaných ve Spojeném království nabízí za spotřebitelské ceny okolo 3 GBP za litr nebo nižší.
Srovnání podle článku 95 Smlouvy o EHS může být řádně provedeno pouze na základě cen běžného vína a ceny běžného piva; při použití této zásady však činí dopad spotřební daně z nejlevnějšího vína okolo 160 %, zatímco v případě piva dosahuje pouze 39 až 42 %.
c) Srovnávat nelze průměrné ceny. Průměrná cena vína uváděná Spojeným královstvím totiž zcela určitě v žádném ohledu nereprezentuje cenu typického, běžně konzumovaného vína, minimálně z toho důvodu, že zahrnuje značné náklady na obsluhu. Údaje poskytnuté Spojeným královstvím nepředstavují spolehlivý prvek pro posouzení situace s cílem . vyřešit spor
d) Průměrná cena stolních vín dovážených do Spojeného království, kterou tato země uvádí, je příliš vysoká: odpovídá spotřebitelským cenám ve výši 2,56 GBP za rok 1980 a 2,99 za rok 1982, tj. spotřebitelským cenám značně vyšším, než jsou spotřebitelské ceny italského vína uvedené v tabulkách poskytnutých Komisí.
V každém případě však i kdyby průměrná hodnota dovozu uváděná Spojeným královstvím přijata byla, nemohla se mezi lety 1980 a 1982 výrazně měnit. Pokud bude pro rok 1982 platit rovněž průměrná hodnota ve výši 0,7388 GBP, nemůže „průměrná“ spotřebitelská cena stolního vína přesáhnout 3 GBP za litr, což znamená dopad spotřební daně z vína zhruba 69,3 %, zatímco u piva se dopad pohybuje zhruba mezi 39 až 42 %.
Diskriminace je proto zřejmá při použití kritéria srovnání spotřebitelských cen, a to dokonce i když se u vína za základ považuje značně vysoká spotřebitelská cena 3 GBP za litr.
e) V rámci daňového režimu, jaký používá Spojené království, kde se víno a pivo zdaňují výhradně v závislosti na objemu, by se mělo i určení správného poměru mezi sazbami vztahujícími se na oba výrobky logicky odvíjet od čistě množstevních kritérií. Poměr mezi daňovým zatížením určitého objemu vína a daňovým zatížením stejného objemu piva by proto měl přinejmenším směřovat k rovnosti. Odchylku pohybující se v přesně definovaných mezích od této teoretické rovnosti lze odůvodnit pouze tehdy, pokud se rozdíly mezi oběma sazbami striktně pohybují v mezích poměru, v jakém se oba výrobky obvykle konzumují za podobných okolností, tak aby obvyklé množství konzumovaného vína a obvyklé množství konzumovaného piva podléhaly stejné výši daně. Tento poměr, v jakém se víno a pivo obvykle konzumují, činí zhruba 1:1,5. Zásady stanovené v článku 95 Smlouvy vyžadují, aby poměr mezi daňovými sazbami založenými na objemu ve Spojeném království tomuto poměru u obou výrobků odpovídal.
IV - Ústní část řízení
Vyjádření Komise, zastoupené A. McClellanem, vlády Spojeného království, zastoupené P. Archerem, a vlády Italské republiky, zastoupené p. Contim, a jejich odpovědi na otázky Soudního dvora byly vyslechnuty na jednání dne 15. března 1983.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání dne 10. května 1983.
Právní otázky
1 Návrhem ze dne 7. srpna 1978 podala Komise na základě článku 169 Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Spojené království tím, že zatížilo vína s nízkým obsahem alkoholu vyrobená z čerstvých hroznů (dále jen „vína“) relativně vyšší spotřební daní, než je spotřební daň zatěžující pivo, porušilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy o EHS. 2 Dne 27. února 1980 vydal Soudní dvůr mezitímní rozsudek (Recueil, s. 417), kterým jednak vyřešil několik právních bodů týkajících se výkladu článku 95, a jednak předběžně posoudil některé otázky, u kterých se v té době ještě nezdálo, že by bylo možné je vyřešit s konečnou platností. Před přijetím rozhodnutí o žalobě podané Komisí Soudní dvůr požádal účastníky řízení, aby přezkoumali předmět sporu s ohledem na právní hlediska rozsudku a aby mu do určeného data podali zprávu buď o jakémkoliv řešení sporu, ke kterému došli, nebo o svých názorech. Soudní dvůr si vyhradil právo rozhodnout s konečnou platností po uvedeném datu, a to s přihlédnutím ke zprávám, které mu budou předloženy, nebo bez nich . 3 Následně po tomto rozsudku účastníci řízení nejdříve posoudili spor na dvoustranném základě. Poté se jej Komise pokusila vyřešit v rámci jednání v Radě prostřednictvím obecné úpravy zdanění alkoholických nápojů. Po dobu očekávání výsledků tohoto jednání účastníci řízení několikrát s úspěchem požádali o prodloužení lhůty stanovené rozsudkem ze dne 27. února 1980. Jelikož nebylo dosaženo vzájemné dohody, účastníci řízení dne 1. a 2. prosince 1981 předložili své zprávy; italská vláda jako vedlejší účastník dostala příležitost vyjádřit své stanovisko. 4 Vysvětlení účastníků řízení byla vyslechnuta na jednání dne 19. května 1982. Jelikož se údaje poskytnuté v této fázi stále jevily nedostatečné na to, aby umožnily vydání rozhodnutí, Soudní dvůr usnesením ze dne 15. července 1982 přijatým na základě článků 45 a 60 jednacího řádu nařídil rozšíření dokazování. Požádal účastníky řízení o doplňující informace, pokud jde o spotřebitelské ceny, včetně ceny bez daně, vína a piva obvyklé kvality, tj. náležících ke druhům vína a piva, které jsou jak ve Spojeném království, tak v ostatních členských státech prodávány a konzumovány nejběžněji. Kromě toho si vyžádal údaje o vývoji celkové roční spotřeby vína a piva ve Společenství. 5 Po obdržení odpovědí na tyto otázky Soudní dvůr účastníky řízení znovu vyslechl na jednání dne 15. března 1983.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
rozhodl takto:
1) Tím, že zatížilo vína s nízkým obsahem alkoholu vyrobená z čerstvých hroznů relativně vyšší spotřební daní, než je spotřební daň zatěžující pivo, porušilo Spojené království Velké Británie a Severního Irska povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 95 druhého pododstavce Smlouvy o EHS. 2) Komise Evropských společenství a Spojené království ponesou své vlastní náklady. Náklady vzniklé Italské republice nahradí Spojené království. _____________________________________________________________________________