Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61986J0204
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 27 SEPTEMBER 1988. REPUBLIC OF GREECE V COUNCIL OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. TRANSFER OF APPROPRIATIONS FROM ONE CHAPTER TO ANOTHER WITHIN THE COMMISSION' S BUDGET ESTIMATES FOR THE FINANCIAL YEAR 1986 - SPECIAL AID FOR TURKEY. CASE 204/86.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1988 PAGES 5323
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FINANCIAL PROVISIONS;EXTERNAL RELATIONS;BUDGET;
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ano

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE DISTINCTION, LAID DOWN IN ARTICLE 203 OF THE TREATY AND ALSO ADOPTED IN ARTICLE 21 OF THE FINANCIAL REGULATION, BETWEEN COMPULSORY EXPENDITURE AND NON-COMPULSORY EXPENDITURE IS INTENDED TO DETERMINE THE RESPECTIVE POWERS OF THE EUROPEAN PARLIAMENT AND THE COUNCIL IN BUDGETARY MATTERS. SINCE THE OPERATION OF THE BUDGETARY PROCEDURE, AS IT IS LAID DOWN IN THE FINANCIAL PROVISIONS OF THE TREATY, IS BASED ESSENTIALLY ON INTER-INSTITUTIONAL DIALOGUE, PROBLEMS REGARDING THE DELIMITATION OF NON-COMPULSORY EXPENDITURE IN RELATION TO COMPULSORY EXPENDITURE SHOULD BE RESOLVED USING THE INTER-INSTITUTIONAL CONCILIATION PROCEDURE SET UP BY THE JOINT DECLARATION OF THE EUROPEAN PARLIAMENT, THE COUNCIL AND THE COMMISSION OF 30 JUNE 1982. THE DISCRETIONARY POWER WHICH THE COMMUNITY INSTITUTIONS POSSESS IN THIS CONTEXT WITH REGARD TO THE CLASSIFICATION OF EXPENDITURE IS, HOWEVER, LIMITED BY THE SEPARATION OF POWERS, AS LAID DOWN IN THE TREATY, BETWEEN THE INSTITUTIONS. THE COURT OF JUSTICE MUST THEREFORE MAKE SURE THA
T IN THE CONTEXT OF INTER-INSTITUTIONAL COOPERATION THE INSTITUTIONS DO NOT IGNORE THE RULES OF LAW AND DO NOT EXERCISE THEIR DISCRETIONARY POWER IN A MANIFESTLY WRONG OR ARBITRARY WAY.

2. THE COMMUNITY INSTITUTIONS DID NOT COMMIT AN ERROR IN LAW BY CLASSIFYING AS COMPULSORY EXPENDITURE THE APPROPRIATIONS ENTERED UNDER ITEM 9631 OF CHAPTER 100 (PROVISIONAL APPROPRIATIONS) OF THE 1986 BUDGET OF THE EUROPEAN COMMUNITIES IN ORDER TO COVER THE OBLIGATIONS ARISING UNDER THE FOURTH FINANCIAL PROTOCOL WITH TURKEY WHEN IT HAS BEEN DULY SIGNED AND CONCLUDED. THAT IS ALSO TRUE OF THE CLASSIFICATION AS COMPULSORY EXPENDITURE OF ITEM 9632 (SPECIAL AID FOR TURKEY) OF CHAPTER 96 (COOPERATION WITH MEDITERRANEAN COUNTRIES) OF THAT BUDGET. SINCE THE DECISION OF THE ASSOCIATION COUNCIL PROVIDING FOR COOPERATION WITH REGARD TO THE IMPLEMENTATION OF THE SPECIAL AID MADE AVAILABLE BY THE COMMUNITY INDICATES THAT THE COMMUNITY' S OFFER WAS ACCEPTED AND PLACES THAT AID WITHIN THE INSTITUTIONAL FRAMEWORK OF THE ASSOCIATION, IT DOES NOT APPEAR THAT THE CLASSIFICATION OF THE SPECIAL AID AS COMPULSORY EXPENDITURE IS VITIATED BY AN ERROR OF LAW OR A MANIFEST ERROR OF ASSESSMENT. MOREOVER, THE COMPULSORY CHARACTER OF TH
AT AID IS NOT AFFECTED BY THE FACT THAT IT WAS SUSPENDED FOLLOWING THE FREEZING OF RELATIONS BETWEEN THE COMMUNITY AND TURKEY IN 1981. IN THOSE CIRCUMSTANCES, THE COUNCIL WAS COMPETENT UNDER THE SECOND SUBPARAGRAPH OF ARTICLE 21 (2) OF THE FINANCIAL REGULATION TO DECIDE ON THE TRANSFER OF APPROPRIATIONS BETWEEN THE AFORESAID TWO BUDGETARY ITEMS.

3. ACCORDING TO ARTICLE 15 (4) OF THE FINANCIAL REGULATION, PROVISIONAL APPROPRIATIONS, WHICH IT AUTHORIZES TO BE ENTERED IN THE BUDGET, "MAY BE USED ONLY BY MEANS OF TRANSFER IN ACCORDANCE WITH THE PROCEDURE LAID DOWN IN ARTICLE 21" OF THE FINANCIAL REGULATION. ARTICLE 21 LAYS DOWN THE CONDITIONS AND THE LIMITS WITHIN WHICH THE INSTITUTIONS OF THE COMMUNITY MAY MODIFY THE BUDGET FORECAST. NEITHER IT NOR ANY OTHER BUDGETARY PROVISION PROHIBITS THE DIRECT TRANSFER OF PROVISIONAL APPROPRIATIONS TO BUDGETARY HEADINGS OTHER THAN THOSE ORIGINALLY INTENDED TO RECEIVE THEM WHICH ARE MENTIONED IN THE REMARKS RELATING TO THE CHAPTER IN WHICH THEY ARE ENTERED.

4. RESOLUTION NO 541 OF 18 NOVEMBER 1983 OF THE SECURITY COUNCIL OF THE UNITED NATIONS CALLING UPON ALL STATES NOT TO RECOGNIZE ANY CYPRIOT STATE OTHER THAN THE REPUBLIC OF CYPRUS IS COMPLETELY EXTRANEOUS TO RELATIONS BETWEEN THE EUROPEAN ECONOMIC COMMUNITY AND TURKEY IN THE CONTEXT OF THE ASSOCIATION BETWEEN TURKEY AND THE COMMUNITY; HENCE A SUBMISSION BASED ON THE ARGUMENT THAT THE GRANT OF AID BY THE COMMUNITY WITHIN THE FRAMEWORK OF THE AFORESAID ASSOCIATION IS IN BREACH OF THAT RESOLUTION OWING TO THE FACT THAT TURKEY IS IN BREACH OF THE RESOLUTION CANNOT SUCCESSFULLY BE RELIED ON BEFORE THE COURT.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz: Klíčová slova: Předmět:
ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
ve věci 204/86** Jednací jazyk: řečtina

I – Skutkové okolnosti

Za účelem obnovení jednání o přidružení EHS-Turecko rozhodla Rada v květnu 1979 o stanovisku Společenství při projednávání žádosti o přidružení. Společenství bylo v otázkách finanční spolupráce ochotno zahájit jednání o čtvrtém finančním protokolu. Pro přechodné období až do jeho vstupu v platnost bylo Společenství ochotno uvažovat o zvláštním opatření ve prospěch Turecka – ve formě darů ve výši 75 milionů ECU v průběhu dvou let – určeném k financování spolupráce.

Rada přidružení vzala dne 19. září 1980 na vědomí nabídku Společenství na poskytnutí výjimečné pomoci ve výši 75 milionů ECU Turecku a stanovila podmínky jejího využití. V této věci rozhodla (rozhodnutí rady přidružení č. 2/80), že:

1) při využití výjimečné pomoci Společenství ve výši 75 milionů ECU Turecku Společenství a Turecko spolupracují v rámci výboru pro přidružení;

2) při předkládání konkrétních projektů se Turecko obrací přímo na Komisi, která je vyhodnotí podle kritérií pro využití výjimečné pomoci určených delegací Společenství v radě přidružení;

3) Společenství informuje Turecko o vyřízení jeho žádostí;

4) výbor pro přidružení sleduje využívání pomoci a za tím účelem se sejde na žádost jedné ze stran;

5) toto rozhodnutí vstupuje v platnost dnem 1. července 1980.

S ohledem na antidemokratický vnitropolitický vývoj v Turecku rozhodlo Společenství koncem roku 1981 o zmrazení vztahů s touto zemí, zejména pokud jde o finanční pomoc. Z toho důvodu nebyl uzavřen čtvrtý protokol, parafovaný v červnu 1981. Poskytování zvláštní pomoci bylo pozastaveno poté, co bylo vynaloženo 46 milionů ECU, takže zbývalo vynaložit 29 milionů.

Počátkem roku 1986 došla Komise k názoru, že další vývoj v Turecku umožňuje obnovení vztahů. Na zasedání Rady dne 17. února 1986 bylo dosaženo shody o návrhu postupné normalizace vztahů mezi Společenstvím a Tureckem, zejména o obnovení finanční spolupráce a deblokaci zbývající částky zvláštní pomoci. Proti tomuto návrhu se však postavila Řecká republika a zdůraznila, že ani demokratické svobody ani ochrana lidských práv dosud nebyly v Turecku nastoleny natolik pevně, aby odůvodňovaly obnovení vztahů.

V rozpočtu na rok 1986 nebyla v příslušných liniích kapitoly 96 zahrnuta žádná závazná položka z titulu finanční spolupráce s Tureckem. Naproti tomu byla v kapitole 100 plánována závazná položka ve výši 10 milionů ECU z titulu čtvrtého finančního protokolu s Tureckem (bod 9631). Komise měla za to, že realizace čtvrtého finančního protokolu, zablokovaná v roce 1981, bude moci být obnovena nejdříve v roce 1987. Z této situace vyvodila závěr, že prostředky v kapitole 100 rozpočtu na rok 1986, zahrnuté z titulu čtvrtého finančního protokolu, nebudou moci být využity podle plánu.

Komise za těchto okolností a podle čl. 21 odst. 2 prvního pododstavce finančního nařízení navrhla rozpočtovému orgánu přímý převod částky 10 milionů ECU z kapitoly 100 (předběžné položky) bod 9631 (čtvrtý finanční protokol s Tureckem) do kapitoly 96 (spolupráce se zeměmi Středomoří) bod 9632 (zvláštní pomoc Turecku). Evropský parlament byl konzultován podle čl. 21 odst. 2 druhého pododstavce finančního nařízení a dne 29. května 1986 se vyslovil pro zamítnutí návrhu na převod.

Rada nepřijala žádné formální rozhodnutí. Za použití čl. 21 odst. 2 druhého pododstavce poslední věta finančního nařízení byl tudíž návrh převodu považován za schválený dnem 2. června 1986.


II – Právní rámec sporu

Těžištěm sporu mezi účastníky jsou články 203 a 205 Smlouvy o EHS spolu s čl. 15 odst. 4 a článkem 21 finančního nařízení. Výdaje Společenství se podle čl. 203 odst. 9 Smlouvy o EHS dělí na výdaje povinně vyplývající ze Smlouvy nebo z aktů přijatých na jejím základě a další. Předsedové Parlamentu, Rady i Komise přijali v roce 1982 „společné prohlášení ze dne 30. června 1982 za účelem zkvalitnění průběhu sestavování rozpočtu“. Toto „společné prohlášení“ uvádí jako povinné výdaje „výdaje, které rozpočtový orgán povinně zahrne do rozpočtu, aby Společenství mohlo dodržet své vnitřní i vnější závazky vyplývající ze smluv nebo z aktů přijatých na jejich základě.“

Pokud jde o řízení o převodu předběžných položek, čl. 205 třetí pododstavec Smlouvy o EHS stanoví, že „V rámci rozpočtu může Komise v mezích a za podmínek stanovených nařízením přijatým na základě článku 209 převádět prostředky z jedné kapitoly do druhé nebo z jedné jednotky nižšího členění do druhé.“

Článek 15 odst. 4 finančního nařízení konkrétněji stanoví: „Každý oddílu rozpočtu může obsahovat kapitolu ‚předběžné výdajové položky‘ a kapitolu ‚rezerva pro nepředvídané okolnosti‘. Výdajové položky těchto kapitol lze použít pouze prostřednictvím převodu postupem podle článku 21.“

Článek 21 odst. 2 finančního nařízení stanoví, že převod povoluje pouze rozpočtový orgán, a rozlišuje převod povinných výdajů (DO – dépenses obligatoires) do jiných povinných výdajů (DO-DO, druhý pododstavec), nepovinných výdajů (DNO – dépenses non obligatoires) do jiných nepovinných výdajů (DNO-DNO, třetí pododstavec), nebo takzvaný „smíšený“ převod (DO-DNO nebo DNO-DO, čtvrtý a pátý pododstavec). O převodu DO-DO (druhý pododstavec) rozhoduje Rada po konzultaci s Parlamentem. O převodu DNO-DNO (třetí pododstavec) rozhoduje Parlament po konzultaci s Radou. „Smíšené“ převody DO-DNO a DNO-DO (čtvrtý a pátý pododstavec) jsou považovány za schválené, pokud Rada ani Parlament nepřijmou zamítavé rozhodnutí do šesti týdnů ode dne, kdy tyto dva orgány návrhy obdržely.


III – Písemná část řízení a návrhy účastníků sporu

Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 4. srpna 1986 Řecká republika podala proti Radě projednávanou žalobu na zrušení podle článku 173 Smlouvy o EHS. Žaloba se zakládá na předpokladu, že bod 9632 byl chybně zařazen mezi povinné výdaje a Rada tudíž řízení o převodu výdajů tohoto druhu použila neprávem. Na její žádost, zapsanou dne 22. prosince 1986, Soudní dvůr usnesením ze dne 28. ledna 1987 povolil vedlejší účastenství Komise na podporu Rady.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování. Vyzval nicméně Radu a Komisi, aby odpověděly na otázky.

Řecká republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

- prohlásil žalobu za oprávněnou;

- zrušil akt, jímž Rada Evropských společenství dne 2. června 1986 implicitně schválila návrh Komise na převod položky č. 4/86 z kapitoly 100 bod 9631 do kapitoly 96 bod 9632 rozpočtu Evropských společenství na rok 1986;

- uložil Radě náhradu nákladů.

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

- zamítl žalobu jako neopodstatněnou;

- uložil žalobkyni náhradu nákladů.

Komise podpořila návrhové žádání Rady směřující k:

- zamítnutí žaloby na neplatnost jako neopodstatněné;

- uložení náhrady nákladů žalobkyni.


IV – Žalobní důvody a argumenty účastníků

Žalobkyně uvádí tři žalobní důvody ve prospěch žaloby na neplatnost převodu položky č. 4/86, a to

1) nepříslušnost Rady;

2) zneužití pravomoci Rady;

3) porušení závazku mezinárodního práva ze strany Společenství.

1. Nepříslušnost Rady

a) Žalobkyně poukazuje na skutečnost, že napadený převod musí být prohlášen za neplatný z důvodu nepříslušnosti Rady v otázkách položek nepovinných výdajů (DNO). Jedná se o takzvaný „smíšený“ převod, neboť výchozí bod (kapitola 100 bod 9631 – čtvrtý finanční protokol s Tureckem) je povinným výdajem (DO), zatímco cílový bod (kapitola 96 bod 9632 – zvláštní pomoc Turecku) je výdajem nepovinným. V důsledku toho měl být použit čl. 21 odst. 2 čtvrtý a pátý pododstavec finančního nařízení, nikoli jeho čl. 21 odst. 2 druhý pododstavec.

aa) V této souvislosti žalobkyně uvádí, že zvláštní pomoc Turecku byla neprávem zařazena mezi povinné výdaje jak v rozpočtu na rok 1986, tak ve společném prohlášení ze dne 30. června 1982 týkajícím se sestavování rozpočtu.

Tato zvláštní pomoc se netýkala výdajů povinně vyplývajících ze Smlouvy nebo z aktů přijatých na jejím základě ve smyslu čl. 21 odst. 2 finančního nařízení a čl. 203 odst. 4 Smlouvy o EHS, jakož i prvního pododstavce společného prohlášení. Tato pomoc se tedy nezakládala na smluvním závazku vůči Turecku na základě dohody o přidružení nebo kteréhokoli z podepsaných finančních protokolů, nýbrž Rada o ní dne 8. května 1979 rozhodla jednostranně při zaujímání stanoviska k jednání o přidružení Turecka. V zásadě tedy představovala gesto „dobré vůle“ vůči Turecku, jak tomu ostatně nasvědčují formulace rozhodnutí rady přidružení č. 2/80 týkajícího se využití zvláštní pomoci s odkazem na nabídku Turecku ze strany Společenství.

Podle obou hlavních teoretických výkladů pojmu povinné výdaje nelze považovat tuto zvláštní pomoc za povinný výdaj. Společenství není smluvně vázáno žádným existujícím právním aktem a Turecku z nabídky zvláštní finanční pomoci neplyne žádné právo. Správnosti tohoto názoru by též nasvědčovala skutečnost, že zvláštní pomoc byla pozastavena z politických důvodů, aniž by toto pozastavení vyplývalo z jakéhokoli mezinárodního právního rámce, jak by tomu nutně muselo být v případě právního závazku Společenství vůči třetímu státu.

bb) Žalobkyně následně prostřednictvím článku 184 Smlouvy o EHS poukazuje na nepoužitelnost provozní linie 9632 jakožto povinného výdaje. Doktrína i judikatura připouštějí, že článek 184 lze použít nejen na „nařízení“, nýbrž na každý obecný právní akt, který tvoří právní základ rozhodnutí napadeného žalobou na zrušení. Část obecného rozhodnutí, která se týká provedení rozpočtu Společenství na rok 1986 a v níž jsou dotyčné výdaje neprávem zařazeny mezi povinné, by nesporně představovala obecný právní předpis, který by mohl mít přímé či nepřímé právní důsledky (například co do pravomoci k převodům položek) a tudíž by se na ni vztahovala výjimka podle článku 184.

Uznání nepoužitelnosti (ve smyslu článku 184) a nikoli neplatnosti (ve smyslu článku 173) zařazení provozní linie 9632 jako povinného výdaje by v ostatním nikterak neporušilo vyváženost pravomocí orgánů Společenství.

b) Rada vznáší námitky proti stanovisku žalobkyně. Poukazuje na skutečnost, že zařazení bodu 9632 mezi povinné výdaje žádný ze tří orgánů (Parlament, Rada ani Komise) doposud nikdy nezpochybnil. Uvedená položka byla stále vedena jako povinný výdaj nejen v příloze ke společnému prohlášení ze dne 30. června 1982, ale rovněž v rozpočtu na rok 1986. Jestliže se Řecká republika domnívá, že tato položka by měla být zařazena mezi nepovinné výdaje, mohla vznést připomínku v rámci sestavování rozpočtu nebo podat žalobu na zrušení rozpočtu na rok 1986 ve lhůtě stanovené Smlouvami.

aa) Podle názoru Rady vznikají při zařazení bodu 9632 dva druhy problémů – obecná kritéria pro zařazení výdajů a jejich použití na daný případ.

Pokud se jedná o rozlišovací kritéria, Rada připomíná, že doktrína uváděná žalobkyní byla v jistém ohledu překonána společným prohlášením ze dne 30. června 1982, jehož bod I uvádí, že „všechny tři orgány zastávají názor, že povinné výdaje jsou takové výdaje, které je rozpočtový orgán povinen zařadit do rozpočtu, aby Společenství mohlo dodržet své vnitřní nebo vnější závazky přímo vyplývající ze smluv nebo z aktů přijatých na jejich základě.“ Z této formulace vyplývá, že kritérium, zvolené všemi třemi orgány, by mělo být širší než kritéria uváděná žalobkyní: posuzovat, zda rozpočtový orgán je vázán vnitřním nebo vnějším závazkem Společenství, lze pouze v rámci sestavování rozpočtu.

V daném případě se jednalo o vnější závazek ve smyslu společného prohlášení. Tato vnější povinnost vznikla z autonomního nebo smluvně zakotveného závazku Společenství.

Zvláštní pomoc se bezpochyby nezakládala na finančních protokolech mezi Společenstvím a Tureckem. V okamžiku, kdy se Společenství zavázalo k poskytnutí této pomoci za účelem financování spolupráce podle kritérií a podmínek stanovených rozhodnutím rady přidružení č. 1/80 ve výši 75 milionů ECU a přijatých Tureckem, bylo ovšem třeba tuto pomoc považovat za součást smluvních vztahů mezi smluvními stranami Ankarské dohody a právních závazků z ní vyplývajících.

Formálně byla tato zvláštní pomoc vyjádřena v rozhodnutí rady přidružení č. 2/80 ze dne 19. září 1980, které je podle článku 22 Ankarské dohody pro Společenství závazné. Rozhodnutí č. 2/80 tedy navzdory svému názvu nabylo povahy dohody mezi smluvními stranami (EHS-Turecko). Z pozice Společenství tudíž – vzhledem ke svému přímému napojení na dohodu o přidružení uzavřenou na základě článku 238 Smlouvy o EHS – tvořilo nedílnou součást právního řádu Společenství.

Pokud chceme tuto pomoc porovnat s pomocí poskytnutou na základě volného uvážení, bylo by možno uvést příklad pomoci nepřidruženým rozvojovým zemím (článek 930 rozpočtu na rok 1986 jako nepovinný výdaj). Pomoc těmto zemím není součástí žádného smluvního vztahu srovnatelného se vztahem mezi Společenstvím a Tureckem. Rozpočtový orgán tedy mohl volně uvážit, v jaké výši budou položky z tohoto titulu zahrnuty do rozpočtu. Zvláštní pomoc Turecku však představovala opatření předem dohodnuté s tureckou stranou.

Na připomínku žalobkyně, podle níž se „pozastavení“ pomoci jakožto právního závazku Společenství nutně muselo zahrnout do rámce mezinárodního práva, Rada odpověděla, že důsledkem faktického pozastavení pomoci nemohlo být zrušení závazku Společenství jako takového. Společenství ostatně nikdy ani neprojevilo úmysl svůj závazek zpochybnit.

bb) Rada vyjádřila zásadní pochybnosti o možnosti kteréhokoli členského státu odvolat se na článek 184 Smlouvy o EHS a dovolávat se u Soudního dvora nepoužitelnosti rozpočtu v souvislosti se sporem o zákonnost schválení převodu. Jestliže se žalobkyně domnívala, že bod 9632 byl chybně zařazen, mohla podat žalobu na zrušení rozpočtu na rok 1986 jako takového. Zdá se, že judikatura Soudního dvora se přiklání k tezi, podle níž by se členský stát dovolával článku 184 v rozporu s účelem tohoto článku, pokud ve stanovené lhůtě nenapadl samotný základní úkon (v tomto případě rozpočet), a to tím spíše, že schválení převodu (Beschluβ) nelze považovat za prováděcí rozpočtové opatření, které se ho týká.

Pokud jde o případné důsledky námitky neoprávněnosti v této věci, Rada podotýká, že lze těžko připustit, aby v případě žaloby na zrušení převodu bylo možno považovat některé součásti rozpočtu za nepoužitelné – zde konkrétně bod 9632 – zatímco různé součásti rozpočtu jsou v mnoha ohledech (základ nepovinných výdajů, maximální sazba aj.) „nedělitelné“. Rozpočtový orgán by měl vzít v úvahu případné zařazení této položky jako nepovinného výdaje, čímž by se měnil základ nepovinných výdajů, na nějž se vztahuje maximální sazba.

c) Vedlejší účastník řízení v podstatě ze stejných důvodů jako Rada zdůrazňuje, že rozpočtový orgán i Komise zcela odůvodněně považují položky pod bodem 9632 za výdaj, který vyplývá povinně z aktu přijatého na základě smluv.

Závaznost jednostranného projevu vůle by nesporně mohla být zdrojem závazku, zejména pokud byl příjemcem přijat. Ani ustanovení smluv, ani společné prohlášení nerozlišují to, zda jednání, z něhož závazek vyplývá, bylo jednostranné nebo dohodnuté, a žádnou z uvedených možností tedy není možno vyloučit.

V daném případě Společenství zřetelně formulovalo jednostranný závazek poskytnutí zvláštní pomoci Turecku a země určení jej přijala, jak vyplývá zejména z dohody dosažené na jednání Rady dne 10. května 1979 a z rozhodnutí rady přidružení č. 2/80 ze dne 19. září 1980.

2. Zneužití pravomoci Rady

a) Žalobkyně dále podpůrně poukazuje na zneužití pravomoci Rady, která schválila převod položky z kapitoly 100 (předběžné položky) bod 9631 do jiné provozní line než bylo stanoveno (kapitola 96 bod 9632). Rada objektivně zneužila své pravomoci tím, že svou posuzovací pravomoc v otázkách převodů z kapitoly 100 (čl. 15 odst. 4 a článek 21 finančního nařízení) použila k jinému účelu, než k jakému byla zmocněna.

aa) Žalobkyně v tomto kontextu uvádí v obecné rovině, že převod položek do konkrétní provozní linie vyžaduje existenci základního právního aktu. Podle čl. 205 odst. 3 Smlouvy o EHS, který opravňuje k převodům položek odchylně od zásady speciálního použití, se převody položek provádějí v rámci rozpočtové výkonné pravomoci Komise. Článek 21 finančního nařízení dbá na zachování rovnováhy mezi Radou a Parlamentem, a proto odchylně od litery čl. 205 třetího pododstavce svěřuje Radě a/nebo Parlamentu rozhodovací pravomoc, což však neznamená, že by nadále takové jednání nemělo v zásadě povahu prováděcího opatření. Převod by se logicky uskutečnil do linie, u níž by byl k dispozici rozbor použití jednotlivých položek, to znamená do linie, jejíž použití by určoval existující základní právní akt. V daném případě se nedá o existenci základního právního aktu k linii 9632 pochybovat.

bb) Žalobkyně dále uvádí, že předběžné položky vzhledem ke své specifičnosti mohou být převedeny z kapitoly 100 až po přijetí základního právního aktu z kapitoly 100 a pouze do odpovídající provozní linie, neboť se jedná o navzájem spojené položky. Předběžné položky kapitoly 100 mají vlastní souvztažný charakter a zároveň jsou pomocí příslušných poznámek dostatečně navzájem individualizovány a jsou blokovány, pokud jde o jejich použití cestou převodu do stanovené provozní linie. Jinak by nebyl patrný cíl čl. 15 odst. 4 finančního nařízení. Nebyl by naprosto žádný důvod k vytvoření podobné kategorie položek, pokud by kompetentní rozpočtový orgán mohl tyto položky zařadit do odpovídající kapitoly, článku nebo bodu přímo.

cc) Žalobkyně nakonec poukazuje na zneužití řízení. Rada vědomě zvolila přímý převod položky z kapitoly 100 na jinou linii než předepsanou podle „poznámek“ k rozpočtu, místo aby postupovala cestou „trojstranného“ převodu, a to oklikou („tranzitem“) přes odpovídající provozní linii. Souvztažná povinnost individualizace předběžných položek kapitoly 100 v „poznámkách“ vyvolává nezbytnost této „okliky“ přes odpovídající provozní linii.

b) Rada argumentaci žalobkyně zpochybňuje. Pouhé tvrzení není důkazem zneužití pravomoci, toto zneužití je nutno skutečně dokázat. Žalobkyně směšuje takzvané „objektivní“ zneužití pravomoci s otázkou techniky sestavování rozpočtu, to jest postupu při převodu předběžných položek. Kromě toho v daném případě nazývá zneužitím řízení použití výslovného ustanovení finančního nařízení, a to čl. 21 odst. 2 druhého pododstavce třetí věty.

aa) Pokud jde o spojitost mezi článkem 205 Smlouvy o EHS a čl. 21 odst. 2 finančního nařízení ohledně převodů mezi kapitolami, je nutno rozlišovat mezi

- předběžným schválením převodu rozpočtovým orgánem (Radou, Parlamentem, případně Radou a Parlamentem) na návrh Komise na jedné straně a
Schválení převodu rozpočtovým orgánem nabývá téže právní povahy jako zařazení položky do stanovené linie, tedy revize rozpočtového výhledu, k čemuž by nebylo nutno na základě práva vyžadovat existenci základního právního aktu. Základní právní akt jako zákonný důvod pro výdaj je zapotřebí až k vynaložení výdaje. Je na Komisi, aby se v rámci své odpovědnosti (články 205, 206a a 206b Smlouvy) přesvědčila, zda jsou podmínky pro uskutečnění výdaje splněny.

bb) Pokud jde o převody předběžných položek z kapitoly 100, Rada uvádí, že podle čl. 15 odst. 4 finančního nařízení nelze vynaložit výdaj na základě kapitoly 100 samé: napřed by bylo nutno převést předběžnou položku podle článku 21 finančního nařízení do příslušné „provozní“ linie. Kapitolu 100 tak lze chápat jako seskupení blokovaných a individualizovaných položek. V tomto ohledu se liší od kapitoly 101 (rezervy na nepředvídané výdaje), která má charakter globální rezervy.

Jestliže se zdá, že by základní právní akt ohledně odpovídající provozní linie nebylo možno přijmout a předběžná položka by v důsledku toho musela být anulována, rozpočtový orgán by zajisté mohl schválit převod do jiné linie podle potřeby. V tomto ohledu má velký prostor pro uvážení. To je ostatně uvedeno v bodě IV, 3 c) třetí pododstavec společného prohlášení ze dne 30. června 1982, kde jsou převody popisovány jako „náhradní řešení.“

cc) Rada poté upozorňuje na „technickou otázku“ takzvaného „trojstranného“ nebo „přímého“ převodu. Komise dosud navrhovala rozpočtovému orgánu, aby schvaloval přímé převody předběžných položek do linií jejich konečného určení – bez „okliky“ přes odpovídající provozní linie. Rada nicméně použila již několikrát „trojstranný“ postup, spočívající ve schválení dvou operací najednou (z kapitoly 100 do odpovídající linie a vzápětí „další převod“ do jiné provozní linie) a tím je „tranzit“ proveden v jeden okamžik. Tento postup není možno použít, pokud jsou tranzitní a cílová linie zařazeny odlišně (z linie povinného výdaje do linie nepovinného výdaje a naopak), neboť nelze použít současně dva odlišné postupy (čl. 21 odst. 2 druhý a třetí pododstavec finančního nařízení). V takovém případě je jedinou možností buď schválit dva rozdílné postupy za sebou (což by bylo příliš těžkopádné) nebo je schválit jako jeden smíšený převod (čl. 21 odst. 2 čtvrtý pododstavec) z kapitoly 100 přímo do linie cílového určení.

Vzhledem k obecnému charakteru čl. 15 odst. 4 finančního nařízení, globálně odkazujícího na „postup podle článku 21“, byl přímý převod naprosto správný.

Ke zneužití řízení nedošlo. Trojstranný převod sám o sobě neskýtá žádnou dodatečnou záruku ve srovnání s přímým převodem a důsledek schválení rozpočtovým orgánem je zcela totožný, bez ohledu na použitou metodu.

c) Vedlejší účastník řízení uplatňuje, že pojem zneužití pravomoci se na daný případ nevztahuje. Rozpočtový orgán užil svých pravomocí k cílům, k nimž mu byly svěřeny v souladu s článkem 21 finančního nařízení, to jest ke změnám rozpočtových přidělení v rámci rozpočtu v důsledku událostí, které nastaly po jeho přijetí. O porušení smluv nebo právních norem týkajících se jejich použití se rovněž nejednalo. Schválení převodu položky není v žádném případě podmíněno předchozím základním právním aktem vztahujícím se k výchozí položce.

V tomto stádiu je namístě připomenout, že užitek převodu spočívá v přizpůsobení původně schválených rozpočtových položek nejnovějším okolnostem – buď proto, že původní předpoklad by nebylo možno zcela nebo z větší části naplnit (kvůli nepřijetí základního právního aktu), nebo by tempo provádění bylo rychlejší či pomalejší oproti předpokladu. Převod je tak nástrojem rozpočtového orgánu k zajištění optimálního rozdělení položek v průběhu rozpočtového období a zamezení vzniku nevyužitých položek, to jest zbytečným žádostem o prostředky ze zdrojů Společenství. Převod se tudíž použije pokaždé, kdy je uznáno, že je zapotřebí zvětšit určitou položku na úkor jiné, jejíž případné využití by se jevilo jako časově vzdálenější nebo méně naléhavé. To znamená, že pro převod se může použít bod (výchozí bod), na který se nemusí vztahovat žádný základní právní akt.

Pokud se jedná o zneužití řízení, vedlejší účastník řízení zastává názor, že nebylo jiné volby, neboť postupu podle článku 21 finančního nařízení bylo použito zcela v souladu s jeho účelem, tedy pro převod z jedné kapitoly do jiné.

Vedlejší účastník řízení se na závěr domnívá, že přímý převod nepředstavuje žádný přestupek vůči stanovenému postupu schvalování rozpočtu, protože tento převod je jediným vhodným prostředkem v okamžiku, kdy je třeba odmítnout pevnější vazbu mezi položkou v kapitole 100 a jejími „poznámkami“.

3. Porušení závazku mezinárodního práva ze strany Společenství

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 541 (1983) „žádá všechny státy, aby neuznávaly jiný kyperský stát než Kyperskou republiku.“

a) Žalobkyně zdůrazňuje, že ačkoli Turecko prokazatelně porušilo rezoluci Rady bezpečnosti č. 541 (1983), Společenství mu přesto poskytlo „zvláštní pomoc“, čímž toto porušení popřelo a v důsledku samo porušilo závazek, který mělo podle mezinárodního práva dodržet.

Povinností Společenství je zaručit či přinejmenším neohrozit plnění závazku mezinárodního práva, tedy prosadit plnění rozhodnutí orgánů OSN – v daném případě tedy plnění rezolucí Rady bezpečnosti, které ukládají neuznávat takzvanou „Tureckou republiku Severního Kypru.“

b) Rada především vyslovuje pochyby, zda zmocnění Komise k převodu dané rozpočtovým orgánem jakožto opatření „vnitřní“ povahy v rámci Společenství může samo o sobě být v rozporu s mezinárodním právem.

Kromě toho by podle judikatury Soudního dvora Komise nebyla vázána usnesením orgánu OSN, adresovaným členským státům této organizace, pokud by Společenství nepřevzalo pravomoci, příslušející doposud členským státům, například v otázkách uznávání států. Ohledně rezoluce č. 541 (1983) Rada upozorňuje, že rezoluce neukládá žádné závazné opatření. Členské státy OSN včetně Společenství by tudíž vůbec nebyly automaticky povinny iniciativně přijímat protiopatření směřující k sankcionování případného porušení.

c) Vedlejší účastník řízení zdůrazňuje, že rezoluce je ze své podstaty nezávazným aktem a v daném případě ani z jejích formulací nelze vyvodit žádné nezákonné jednání.

Posléze je možno jen obtížně určit, v čem by mohlo schválení převodu, určeného k financování zvláštní pomoci Turecku, představovat oficiální uznání v duchu dotyčné rezoluce.





V – Odpovědi na otázky Soudního dvora

1. Na otázku položenou Soudním dvorem, zda rozhodnutí rady přidružení č. 2/80 ze dne 19. září 1980 týkající se zvláštní pomoci 75 milionů ECU Turecku bylo předmětem aktu Rady ve smyslu čl. 2 odst. 1 Dohody o opatřeních a postupech k provádění Dohody zakládající přidružení mezi EHS a Tureckem ze dne 12. září 1963 (Úř. věst. 217, 29.12.1964, s. 3703), odpovídá Rada záporně.

Rada nepovažovala za nutné přijmout takový akt s odůvodněním, že samotné rozhodnutí č. 2/80 již obsahuje základní prvky k svému provedení (výše pomoci, způsob předkládání projektů ze strany Turecka) a tím představuje dostatečný právní základ pro využití odpovídajících prostředků zahrnutých do rozpočtu Společenství.

2. K otázce, zda byla zvláštní pomoc pozastavena v souladu s aktem Společenství a jaké jsou právní důsledky pozastavení, Rada připomíná, že na společném zasedání ve dnech 7. a 8. prosince 1981 se Rada a Komise dohodly při neformální diskusi, ač příslušný bod nebyl na programu, že plnění finančních závazků Společenství vůči Turecku včetně zvláštní pomoci bude fakticky pozastaveno z důvodů tehdejší vnitropolitické situace v této zemi. Protože se jednalo o faktické pozastavení, neměnilo se tím z právního hlediska rozhodnutí rady přidružení č. 2/80. Vzhledem k právně závaznému charakteru tohoto rozhodnutí nemohlo být zařazení bodu 9632 mezi povinné výdaje zpochybněno, ani když závazné položky nebyly do rozpočtů na roky 1982 až 1986 na toto místo zařazeny.

Z textu společného prohlášení ze dne 30. června 1982 (viz body I/1 a 2 a II/6) podle Komise vyplývá, že rozhodujícím prvkem pro zařazení určitého výdaje je rozbor aktu, obsahujícího zásadu výdaje (základní akt). V tomto ohledu Komise zdůrazňuje, že základní akt, tedy rozhodnutí č. 2/80, nebyl nijak pozměněn v důsledku pozastavení zvláštní pomoci. Pozastavení zvláštní pomoci jako takové tudíž nikterak nezměnilo závazek Společenství vyplývající ze základního aktu. Pozastavení ve skutečnosti formulovalo podmínky plnění (týkající se procesu normalizace) nebo spíše dalšího plnění závazku. Pomoc tak nadále představovala pro Společenství závazek, avšak její obnovení již podléhalo podmínkám stanoveným Společenstvím.

Znění podmínek, kladených zemi určení ve věci poskytování zvláštní pomoci, samo o sobě nezrušilo zařazení bodu 9032 mezi povinné výdaje, neboť ani z povinného výdaje příjemci pomoci nevzniká žádné absolutní právo. Tento výdaj totiž často podléhá podmínkám a procedurám pro jeho využití, jak stanoví bod 2 rozhodnutí č. 2/80.

Stejně tak finanční protokoly se zeměmi Středomoří, zařazené mezi povinné výdaje, obecně stanovily, že Společenství projednává předložené žádosti o financování „v souladu se specifickými cíli společně dohodnuté finanční a technické spolupráce“. Za těchto předpokladů podmínky a procedury pro poskytnutí finanční pomoci různým projektům neponechávaly plnění závazku vůči zemi určení na libovůli Společenství, neboť závazek jako takový co do principu a výše zůstával nepochybný.

3. K otázce, zda a kdy byl tento akt o pozastavení pomoci formálně zrušen, Rada i Komise podotýkají, že vzhledem k tomu, že neexistuje žádný konkrétní formální akt o přerušení finančních vztahů s Tureckem, není třeba jej zrušit. V průběhu neformálního jednání v rámci zasedání ve dnech 17. a 18. února 1986 se Rada vyslovila pro postupnou normalizaci asociačních vztahů s Tureckem, zejména ve finanční oblasti, aniž by za tím účelem muselo Společenství přijímat odpovídající právní akt.

4. Rada i Komise nakonec připomínají, že vzhledem ke zvláštní povaze uvedené rozpravy v Radě a zejména vzhledem ke skutečnosti, že nebyla zaznamenána v protokolu z výše zmíněných zasedání z roku 1981 a 1986, nemohou v této záležitosti předložit žádné doklady.
U. Everling
soudce zpravodaj



ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
ze dne 27. září 1988** Jednací jazyk: řečtina

Ve věci 204/86,


Řecká republika, zastoupená Giannosem Kranidiotisem, zvláštním tajemníkem ministerstva zahraničí za asistence Steliose Perrakise, právního poradce pro evropské záležitosti oddělení Evropských společenství ministerstva zahraničí, a profesora Kraterose Ioannoua s adresou pro účely doručování v Lucemburku, v sídle velvyslanectví Řecké republiky, 117 rue Val-Sainte-Croix,
žalobkyně,

proti

Radě Evropských společenství, zastoupené Félixem Van Craeyenestem, vrchním radou právního oddělení Rady Evropských společenství s adresou pro účely doručování u Jörga Käsera, ředitele právního oddělení Evropské investiční banky, 100 boulevard Konrad-Adenauer, Lucemburk,
žalované,

s podporou

Komise Evropských společenství, zastoupené Hendrikem van Lierem, zaměstnancem jejího právního oddělení, jako zmocněncem s adresou pro účely doručování u Georgiose Kremlise, pracovníka jejího právního oddělení, budova Jeana Monneta, Lucemburk,
vedlejšího účastníka řízení,


jejímž předmětem je zrušení aktu, jímž byl dne 2. června 1986 mlčky schválen návrh Komise č. 4/86 na převod položek z kapitoly 100 bod 9631 do kapitoly 96 bod 9632 rozpočtu Evropských společenství na rozpočtový rok 1986,



SOUDNÍ DVŮR,

ve složení: Mackenzie Stuart, předseda, G. Bosco, O. Due, J. C. Moitinho de Almeida a G. C. Rodriguez Iglesias, předsedové senátu, T. Koopmans, U. Everling, K. Bahlmann, Y. Galmot, C. N. Kakouris a R. Joliet, soudci

generální advokát: G. F. Mancini
vedoucí kanceláře: D. Loutermanová, rada

s přihlédnutím ke zprávě k jednání a po ústní části řízení konané dne 16. března 1988, v jejímž průběhu zmocněnci žalovaného asistoval člen athénské advokátní komory Stavros Afendras a zmocněnci vedlejšího účastníka řízení asistovala pracovnice právního oddělení Komise Evropských společenství paní Boussartová,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 25. května 1988,

vydává tento
Rozsudek

1. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 4. srpna 1986 podala Řecká republika podle čl. 173 prvního pododstavce Smlouvy o EHS žalobu na zrušení aktu, jímž Rada dne 2. června 1986 mlčky schválila návrh Komise č. 4/86 na převod položek z kapitoly 100 (předběžné položky) bod 9631 (čtvrtý finanční protokol s Tureckem) do kapitoly 96 (spolupráce se zeměmi Středomoří) bod 9632 (zvláštní pomoc Turecku) rozpočtu Evropských společenství na rozpočtový rok 1986.

2. Jak vyplývá z odůvodnění, přiloženého k návrhu Komise, na zasedání Rady ve složení pro obecné záležitosti dne 17. února 1986 bylo dosaženo široké shody o Komisí navrhovaném přístupu s cílem „postupné normalizace vztahů mezi Společenstvím a Tureckem, zejména urychleného obnovení finanční spolupráce, pozastavené v roce 1981 z politických důvodů“. Podle Komisí naznačeného plánu by se jednalo o zahájení obnovy finanční spolupráce prostřednictvím deblokace zvláštní pomoci Turecku. Řecká republika se však postavila proti tomuto návrhu a zdůraznila, že ani demokratické svobody ani ochrana lidských práv dosud nebyly v Turecku nastoleny natolik pevně, aby odůvodňovaly obnovení vztahů.

3. Ze spisu je patrno, že počátky této pomoci sahají do roku 1979. Rada dne 16. května 1979 s cílem obnovit jednání o přidružení EHS-Turecko určila postoj Společenství při projednávání různých otázek v rámci procesu přidružení. Společenství projevilo v oblasti finanční spolupráce ochotu zahájit jednání o čtvrtém finančním protokolu. Na přechodné období, až do vstupu protokolu v platnost bylo ochotno jednat o zvláštním opatření ve prospěch Turecka – ve formě darů ve výši 75 milionů ECU v průběhu dvou let – určeném k financování opatření ke spolupráci. Rada přidružení dne 19. září 1980 vzala nabídku zvláštní pomoci Společenství ve výši 75 milionů ECU Turecku na vědomí a stanovila podmínky jejího využití (rozhodnutí rady přidružení č. 2/80).

4. S ohledem na vnitropolitický vývoj v Turecku rozhodlo Společenství koncem roku 1981 o zmrazení vztahů s touto zemí zejména v oblasti finanční spolupráce. V důsledku toho nebyl řádně uzavřen čtvrtý finanční protokol, parafovaný v červnu 1981. V okamžiku pozastavení poskytování zvláštní pomoci bylo čerpáno 46 milionů ECU, k čerpání tedy zbývalo 29 milionů ECU.

5. V rozpočtu na rok 1986 nebyla v příslušných liniích kapitoly 96 zahrnuta žádná závazná položka z titulu finanční spolupráce s Tureckem. Naproti tomu byla v kapitole 100 plánována závazná položka ve výši 10 milionů ECU z titulu čtvrtého finančního protokolu s Tureckem (bod 9631). Komise nicméně měla za to, že realizace čtvrtého finančního protokolu, zablokovaná v roce 1981, bude moci být obnovena nejdříve v roce 1987. Za těchto okolností tedy nebudou moci být odpovídající položky, zařazené do kapitoly 100 rozpočtu na rok 1986, použity podle původního předpokladu.

6. Komise tudíž dopisem ze dne 17. dubna 1986 na základě čl. 21 odst. 2 finančního nařízení navrhla rozpočtovému orgánu přímý převod 10 milionů ECU z kapitoly 100 (předběžné položky) bod 9631 (čtvrtý finanční protokol s Tureckem) do kapitoly 96 (spolupráce se zeměmi Středomoří) bod 9632 (zvláštní pomoc Turecku). V případě návrhů na převod výdajů povinně vyplývajících ze smluv nebo z aktů přijatých na jejich základě (dále jen „povinné výdaje“) toto ustanovení říká, že Rada po konzultaci s Evropským parlamentem rozhodne kvalifikovanou většinou do šesti týdnů. Pokud Rada v uvedené lhůtě nerozhodne, považují se návrhy na převody za schválené. Naproti tomu návrhy na současný převod povinných a nepovinných výdajů jsou považovány za schválené, pokud Rada ani Evropský parlament nepřijmou zamítavé rozhodnutí do šesti týdnů ode dne, kdy tyto dva orgány návrhy obdržely.

7. Komise má za to, že navržený převod se týká položek určených na krytí povinných výdajů. Evropský parlament se ve svém stanovisku ze dne 29. května 1986 v rámci stanoveného postupu uvedeného v čl. 21 odst. 2 druhém pododstavci finančního nařízení vyslovil pro zamítnutí návrhu na převod.

8. Protože Rada nepřijala žádné formální rozhodnutí, návrh na převod byl v souladu s uvedeným ustanovením považován ke dni 2. června 1986 za schválený.

9. Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu, průběhu řízení a důvodů a argumentů účastníků řízení se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

10. Řecká republika uvádí tři žalobní důvody pro svou žalobu, a to nepříslušnost Rady, zneužití pravomoci Rady a porušení závazku mezinárodního práva ze strany Společenství.


K žalobnímu důvodu vycházejícímu z nepříslušnosti Rady

11. Řecká republika zdůrazňuje, že schválení převodu musí být prohlášeno za neplatné vzhledem k nepříslušnosti Rady ve věci rozhodování o převodech položek v rámci nepovinných výdajů.

12. V daném případě se jednalo o „smíšený“ převod, protože výdaj pod výchozím bodem (9631 kapitoly 100) je povinný a výdaj pod cílovým bodem (9632 kapitoly 96) představuje nepovinný výdaj. Rada totiž o zvláštní pomoci Turecku rozhodla dne 8. května 1979 jednostranně v rámci stanoviska k vývoji procesu přidružení Turecka a v podstatě se tedy jednalo o gesto „dobré vůle“ vůči této zemi, čemuž by ostatně nasvědčovala samotná formulace rozhodnutí rady přidružení č. 2/80. Postup formou současného převodu povinných a nepovinných výdajů podle čl. 21 odst. 2 čtvrtého pododstavce finančního nařízení byl tedy použitelný a s ohledem na záporné stanovisko Evropského parlamentu neměl být převod proveden.

13. Rada i Komise naproti tomu mají za to, že podmínky k použití převodu povinných výdajů byly v daném případě splněny. Oba orgány poukazují zejména na skutečnost, že žádný ze tří orgánů, podílejících se na sestavování rozpočtu, to jest Evropský parlament, Rada ani Komise, zařazení bodu 9632 mezi povinné výdaje nikdy nezpochybnil. Podle jejich společného prohlášení ze dne 30. června 1982 (Úř. věst. C 194, s. 1) se jednalo o vnější závazek Společenství vůči Turecku. Záměr poskytnout zvláštní pomoc byl tak vyjádřen v rozhodnutí rady přidružení č. 2/80 ze dne 19. září 1980, které zavazuje Společenství podle článku 22 dohody o přidružení EHS-Turecko. Bod 9632 byl tudíž v příloze ke společnému prohlášení zařazen mezi povinné výdaje. Rada kromě toho zastává názor, že případné sporné zařazení položky by mělo být řešeno v rámci procedury stanovené společným prohlášením a nikoli soudní cestou.

14. Nejprve je namístě uvést, že článek 203 Smlouvy ve věci vymezení pravomocí Evropského parlamentu a Rady v otázkách rozpočtu rozlišuje „výdaje povinně vyplývající ze Smlouvy nebo z aktů přijatých na jejím základě“ a výdaje „jiné než povinně vyplývající ze Smlouvy nebo z aktů přijatých na jejím základě“. Toto rozlišení bylo převzato do článku 21 finančního nařízení.

15. S ohledem na potíže s určením dosahu uvedených podmínek a na několikeré minulé neshody orgánů při řešení rozpočtových krizí Evropský parlament, Rada i Komise v rámci výše uvedeného společného prohlášení ze dne 30. června 1982 uvedly, že „řádné fungování Společenství vyžaduje hladkou spolupráci orgánů“ a „při dodržování smluvně vymezených pravomocí jednotlivých orgánů Společenství je zapotřebí se společně dohodnout na opatřeních pro zajištění plynulejšího průběhu schvalování rozpočtu“. Všechny tři orgány se dohodly, že „povinné výdaje představují výdaje, které rozpočtový orgán povinně zahrne do rozpočtu, aby Společenství mohlo dodržet své vnitřní i vnější závazky vyplývající ze smluv nebo z aktů přijatých na jejich základě“.

16. V tomto ohledu je namístě připomenout, že v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 3. července 1986 (Rada v. Parlament, 34/86, Recueil s. 2155) je vymezení nepovinných výdajů vůči povinným předmětem interinstitucionálního smírčího řízení podle společného prohlášení Evropského parlamentu, Rady a Komise ze dne 30. června 1982 a může být v tomto rámci řešeno. Proces schvalování rozpočtu v souladu s finančními ustanoveními Smlouvy totiž probíhá hlavně na základě dialogu mezi příslušnými orgány. V rámci tohoto dialogu vystupují do popředí tytéž vzájemné povinnosti z korektní spolupráce, jimiž se podle nálezu Soudního dvora řídí vztahy mezi členskými státy a orgány Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 10. února 1983, Lucembursko v. Evropský parlament, 230/81, Recueil s. 255).

17. Je třeba dodat, že orgány Společenství byly vybaveny posuzovací pravomocí v otázkách zařazení výdajů, která je však omezena rozdělením pravomocí mezi jednotlivé orgány podle Smlouvy. Soudní dvůr tudíž musí dbát na to, aby se orgány při vzájemné spolupráci řídily právními předpisy a aby nevyužívaly svých posuzovacích pravomocí zjevně nesprávným způsobem nebo svévolně.

18. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že účastníci řízení nezpochybnili zařazení výchozího bodu, to jest bodu 9631 (čtvrtý finanční protokol) kapitoly 100 (předběžné položky) mezi povinné výdaje. Toto zařazení vychází dále ze skutečnosti, že předběžné položky představují rezervu, v zásadě určenou k použití v provozní linii. V daném případě byla položka pod bodem 9631 zařazena mezi povinné výdaje vzhledem k tomu, že má umožnit plnění závazků Společenství ze čtvrtého finančního protokolu, jakmile tento protokol bude řádně podepsán a uzavřen. Orgány Společenství se tudíž nedopustily právního omylu, když považovaly výchozí post za povinný výdaj.

19. Pokud jde o cílový bod, tedy bod 9632 (zvláštní pomoc Turecku) kapitoly 96 (spolupráce se zeměmi Středomoří), je třeba zdůraznit, že v dokumentu ze dne 10. května 1979, přijatém radou dne 16. května 1979 a určujícím postoj Společenství při obnovení jednání o přidružení EHS-Turecko, Společenství prohlašuje, že je „ochotno uvažovat o zvláštním opatření ve prospěch Turecka – ve formě darů ve výši 75 milionů ECU v průběhu dvou let – určeném k financování spolupráce“. Jak ze znění, tak z obsahu tohoto dokumentu vyplývá, že měl poskytovat směrnice delegaci Společenství pro její jednání s Tureckem. Tyto směrnice jako takové tudíž nemohly sloužit za základ vnějšího závazku.

20. Naproti tomu skutečnost, že tato jednání vyústila do rozhodnutí rady přidružení č. 2/80, svědčí o tom, že Turecko nabídku Společenství na „poskytnutí zvláštní pomoci ve výši 75 milionů ECU“ přijalo. Rada přidružení vybudovala spolupráci „za účelem poskytování pomoci... Turecku k volnému použití“ a tím ji začlenila do institucionálního rámce přidružení. Za těchto okolností nelze z žádné části spisu vyvodit závěr, že zařazením zvláštní pomoci mezi povinné výdaje došlo k právnímu omylu nebo ke zjevnému omylu v posouzení.

21. Řecká vláda dále uvedla, že pozastavení zvláštní pomoci v důsledku zmrazení vztahů mezi EHS a Tureckem, k němuž došlo v roce 1981, mohlo mít dopad na její závaznost. V tomto ohledu je však postačující zjištění, že následky pozastavení pomoci neovlivňují právní povahu předmětného závazku. Rozhodnutí č. 2/80 se totiž v důsledku pozastavení zvláštní pomoci v ničem nemění.

22. Za těchto okolností je namístě konstatovat, že rozpočtový orgán nevyužil své posuzovací pravomoci zjevně nesprávným způsobem nebo svévolně, když zařadil bod 9632 (zvláštní pomoc Turecku) mezi povinné výdaje. Žalobní důvod vycházející z nepříslušnosti Rady je proto nutno zamítnout.

K žalobnímu důvodu vycházejícímu ze zneužití pravomoci

23. Řecká republika tvrdí, že předběžné položky mohou být převedeny pouze do linií uvedených v poznámkách ke kapitole 100, a to až po přijetí odpovídajícího základního právního aktu. V daném případě však základní právní akt ohledně bodu 9631 (čtvrtý finanční protokol) nebyl nikdy přijat a převod sloužil k pokrytí jiného bodu, tedy bodu 9632 (zvláštní pomoc Turecku). Rada se kromě toho držela procedury přímého převodu položek z kapitoly 100 do jiné linie, než požadovaly poznámky k této kapitole, zatímco správně měla použít „trojstranný“ převod, tedy „tranzit“ přes odpovídající provozní linii.

24. Rada i Komise mají za to, že omezení, vztahující se podle názoru Řecké republiky na převody, nevyplývají z textu rozpočtu. Na jedné straně schválení převodu položky z kapitoly 100 nemůže být podmíněno předchozím základním právním aktem. Na druhé straně přímý převod je naprosto správný, ovšem s jedinou podmínkou – že bude dodržen postup stanovený v článku 21 finančního nařízení.

25. Z čl. 15 odst. 4 finančního nařízení vyplývá, že předběžné položky „lze použít pouze prostřednictvím převodu postupem podle článku 21“ uvedeného nařízení. Toto ustanovení stanoví podmínky a limity, v jejichž rámci mohou orgány Společenství pozměnit rozpočtový výhled. Z článku 21 finančního nařízení ani z jiných rozpočtových ustanovení nevyplývá žádný zákaz převodu předběžných položek do jiných linií, než uvedených v poznámkách ke kapitole 100.

26. Z výše uvedeného vyplývá, že rozpočtový orgán může přistoupit k „přímému“ převodu z kapitoly 100 i do jiné linie, než uvádějí poznámky k této kapitole. Převod způsobem, který zvažuje Řecká republika, by v ničem nepřispěl ani k transparentnosti rozpočtu ani jeho správné realizaci. Žalobní důvod vycházející ze zneužití pravomoci je proto nutno zamítnout.

K žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení závazku mezinárodního práva

27. Řecká republika v tomto ohledu poukazuje na porušení závazku mezinárodního práva ze strany Společenství, a to rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 541 ze dne 18. listopadu 1983, která žádala všechny státy, aby neuznávaly jiný kyperský stát než Kyperskou republiku. Ačkoli Turecko tuto rezoluci porušilo, Společenství mu přesto poskytlo zvláštní pomoc, čímž toto porušení popřelo a v důsledku samo porušilo závazek, který mělo podle mezinárodního práva dodržet.

28. V tomto ohledu je postačující konstatování, že výše uvedená rezoluce Rady bezpečnosti OSN se v ničem netýká vzájemných vztahů Evropského hospodářského společenství a Turecka v rámci přidružení. Tento žalobní důvod je proto rovněž nutno zamítnout.

29. Je tudíž namístě žalobu zamítnout v plném rozsahu.


K nákladům řízení

30. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neměla úspěch ve věci, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení včetně nákladů vedlejšího účastníka řízení.


Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1) Žaloba se zamítá.

2) Řecké republice se ukládá náhrada nákladů řízení včetně nákladů vedlejšího účastníka řízení.



_____________________________________________________________________________