Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61992J0154
Název:
Title:
Rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 1. července 1993
Věc C-154/92
Remi van Cant versus Rujksdienst voor Pensioenen
Rozhodnutí opředběžné otázce
(1993)ECR I-3811
“Remi van Cant”
Publikace:
Publication:
European Court Reports 1993 page I-3811
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    · Ruzius-Wilbrink, věc C-102/88 Ruzius-Wilbrink versus Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor Overheidsdiensten (1989) ECR 4327
    · Evelyn Thomas, věc C-328/91 Secretary of State for Social Security versus Evelyn Thomas and Others (1993) ECR I-1247
    · c 71/85 Netherlands versus Federatie Nederlandse Vakbeweging (1986) ECR 3855
    · McDermott a Cotter, věc 286/85 Mc Dermott a Cotter versus Minister for Social Welfare and Attorney General (1987) ECR 1453
    · Borrie Clarke, věc 384/85 Borrie clarke versus Chief Adjudiccation Officer (1987) ECR 2865
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Když pan Remi van Cant dosáhl věku 65 let, od 1.července 1991 začal pobírat dávku starobního důchodu vypočítanou důchodovým úřadem ( Rijksdienst voor Pensioenen), a to na základě 45 kalendářních let, jež pro něho byly příjmově nejvýhodnější. Pan van Cant si stěžoval, že metoda výpočtu důchodu pro pracující ženy, která za základ bere 40 nejvýhodnějších let pracovní aktivity, ve své podstatě vede k vyššímu důchodu než jemu byl poskytnut.
Metoda výpočtu byla přijata podle dřívějších zákonů, které upravovaly starobní a vdovský důchod. Podle těchto ustanovení byl normálním důchodovým věkem pro muže věk 65 let, pro ženy 60 let. Oprávnění na starobní důchod vznikalo za každý rok poměrně z průměrných. platu, jejichž souhrn nesměl převyšovat u mužů 45 a u žen 40 ( zřejmě za předpokladu, že podle použitelných ustanovení ohledně důchodového věku trval pracovní život pro muže max. 45 let, pro ženy 40 let). Zatímco ustanovení ohledně důchodového věku byla zákonem z roku 1990 zrušena, metoda výpočtu částky starobního důchodu zůstala tímto novým zákonem nedotčena.
Antverpský prac
ovní soud ( Arbeidsrechtbank) , u něhož pan van Cant podal žalobu, řízení zastavil a podle článku 177 Smlouvy ES se na Evropský soudní dvůr obrátil s následujícími otázkami (parafrázováno Soudem) : (1) Vylučují články 4(1) a 7(1) směrnice Rady 79/7/EHS
Z 19 prosince 1978 o progresivním zavádění principu rovného zacházení s muži a ženami v otázkách sociálního zabezpečení (OJ 1979 L 6).
právní úpravu, která zakládá nárok pracujícím mužům a ženám k odchodu do důchodu, při dosažení stejného důchodového věku, avšak při způsobu výpočtu důchodu s rozdílným přístupem pro muže a ženy tak, že tento rozdíl je spojen s rozdílem v důchodovém věk
u, k
terý existoval podle dřívější právní úpravy; (2) je článek 4(1) směrnice přímo aplikovatelný, (3) musí být, v případě shledání nezákonné diskriminace zakázané článkem 4(1) Směrnice 79/7 použita výhodnější pravidla pro znevýhodněnou skupinu.


Názor soudu a komentář:
Článek 4(1) Směrnice 79/7 zakazuje jakoukoliv diskriminaci na základě pohlaví pokud jde o výpočet dávek, včetně starobních dávek ( viz.
Ruzius-Wilbrink
). A protože metoda výpočtu, o níž jde v této věci, rozlišuje podle pohlaví pracovníků, je tedy pro účely směrnice 79/7 diskriminační. Takováto diskriminace smí být - v zásadě - odůvodněna a ospravedlněna na základě objektivních důvodů nevztahujících se k žádnému rozlišování podle pohlaví. Navíc článek 7(1) směrnice počítá s ospravedlněním rozdílných důchodových věků. Jeho aplikace však současně žádá : “ Jestliže národní právní úprava zrušila rozdílné důchodové věky, které existovaly odlišně pro pracující muže a ženy (....), se článkem 7(1) Směrnice 79/7 se nemůže počítat pro odůvodnění zachování rozdílu, jenž je spojen s tou odlišností v důchodovém věku, která se týká způsobu výpočtu starobního důchodu.” ( pokud jde o výklad článku 7(1) (a), viz. také Evelyn Thomas). Podle předchozí rozhodovací praxe Soudu smí článek 4(1) Směrnice 79/7 uplatnit před národním soudem jednotlivci. “Soud tak shodně zastává názor, že kdekoliv se ustanovení směrnice objeví, v případě, že jím jsou věcně dotčeni jejich adresáti, a jsou-li nepodmíněná a dostatečně jasná, jednotlivci se těchto ustanovení mohou dovolávat, i pokud nedošlo k jejich včasné implementaci do národních právních řádů a pokud domácí národní ustanovení nejsou se směrnicí slučitelná” (věc 71/85). Jak Soud shledal již v dřívějších případech, článek 4(1) splňuje tyto požadavky, a je proto přímo použitelný od 23.12.1984 ( věc 71/85; McDermott a Cotter; Borrie Clarke ).Pokud jde o třetí otázku, řešící důsledky zjištění, že národní právo je v rozporu se zákazem diskriminace, Soud poukazuje, že v takovémto případě je znevýhodněná skupina oprávněna k použití stejných pravidel, která se používají v téže situaci u skupiny druhého pohlaví, neboť “ za těchto okolností tato pravidla zůstávají jediným platným vodítkem pro aplikaci národního práva ” ( McDermott a Cotter, Ruzius - Willbrink).


Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):