Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 1976 EMI Records Limited proti United Kingdom Limited, věc 51/75, Recueil 1976, s. 00811
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: High Court of Justice, Chancery Division – Spojené království
Předmět:
Výklad ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží a pravidlech hospodářské soutěže ve věci známkového práva
Skutkové okolnosti:
Předkládací rozsudek a písemná vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:
I – Skutkový stav a písemná část řízení
1. V květnu 1887 byla ve Spojených státech amerických ustavena „American Graphophone Company“ působící v oblasti výroby a použití grafofonů. V roce 1894 koupila tato společnost „Columbia Phonograph Company General“, společnost, která byla v té době dceřinou společností jiné americké společnosti. V době před první světovou válkou nechala tato společnost ve Spojených státech amerických, ve Spojeném království a v jiných zemích zapsat určitý počet ochranných známek obsahujících (nikoli výlučně) slovo „Columbia“, mimo jiné v oblasti gramofonových desek. V roce 1913 změnila společnost Columbia Phonograph Company General svůj název na „Columbia Graphophone Company“.
Dne 13. února 1917 založila společnost Columbia Graphophone Company v Anglii stoprocentně vlastněnou dceřinou společnost pod názvem „Columbia Graphophone Company Limited“, jíž svěřila řízení své podnikatelské činnosti ve Spojeném království a v Evropě.
V průběhu téhož roku převedla Columbia Graphophone Company na tuto dceřinou společnost svá práva k ochranné známce zapsané ve Spojeném království a v dalších zemích Evropy, včetně ochranných známek obsahujících slovo „Columbia“. Dvě dohody vztahující se k tomuto převodu ze dne 27. dubna 1917 zahrnovaly dohodu o prodeji a dohodu o převodu ochranné známky. V rámci posledně uvedené dohody převedla společnost Columbia Graphophone Company na společnost Columbia Graphophone Company Limited svůj podíl a goodwill v podnikatelské činnosti, kterou řídila sama prostřednictvím londýnské pobočky nebo z této pobočky, společně s výlučným právem na název nebo firmu „Columbia Graphophone Company“ a s ochrannými známkami zapsanými v několika zemích Evropy a jinde.
Článek 2 této dohody stanoví:
„Po dobu, po kterou bude tato společnost existovat a provozovat podnikatelskou činnost, ať už sama, nebo společně s jinou osobou či osobami nebo společností jako její správce nebo zástupce, se prodávající zavazují, že na území nebo jakékoli jeho části či částech, kde byla až doposud provozována podnikatelská činnost, která se touto dohodou převádí (s výjimkou Rakousko-Uherska), napříště nebudou přímo ani nepřímo provozovat žádnou podnikatelskou činnost podobnou či shodnou s činností, která se touto dohodou převádí, ani se nebudou takovou činností zabývat, podílet se na ní nebo na ní mít zájem, s výjimkou případu, kdy prodávající mohou mít jako akcionáři společnosti zájem na podnikatelské činnosti, která se touto dohodou převádí, nebo být společností zaměstnáni při provozování této podnikatelské činnosti.“
V rámci dohody o prodeji společnost Columbia Graphophone Company souhlasila s tím, že společnosti Columbia Graphophone Company Limited prodá mimo jiné goodwill a veškerá aktiva související s podnikatelskou činností řízenou do té doby společností samou nebo prostřednictvím londýnské pobočky společně s výlučným právem užívat název „Columbia Graphophone Company.“ Článek 8 uvedené dohody stanoví:
„Po dobu, po kterou bude tato společnost existovat a provozovat podnikatelskou činnost, ať už sama, nebo společně s jinou osobou či osobami nebo společností jako její správce nebo zástupce, prodávající se společnosti zavazují, že na území nebo jakékoli jeho části či částech, kde byla až doposud provozována podnikatelská činnost (s výjimkou Rakousko-Uherska), napříště nebudou přímo ani nepřímo provozovat žádnou podnikatelskou činnost podobnou či shodnou s činností, která je předmětem této dohody o prodeji, ani se nebudou takovou činností zabývat, podílet se na ní nebo na ní mít zájem, s výjimkou případu, kdy prodávající mohou mít jako členové společnosti zájem na podnikatelské činnosti společnosti nebo být společností v této podnikatelské činnosti zaměstnáni.“
2. V prosinci 1917 byla ve Spojených státech ustavena společnost Columbia Graphophone Manufacturing Company. Mezi tímto podnikem a společností American Graphophone Company byl uskutečněn převod podílů. Převedené podíly údajně zahrnovaly podíl společnosti American Graphophone Company ve společnosti Columbia Graphophone Company Limited. Je pravděpodobné, že se společnost Columbia Graphophone Company stala též dceřinou společností nového podniku. V roce 1920 společnost American Graphophone Company zanikla.
3. V roce 1922 byl podíl American Graphophone Manufacturing Company ve společnosti Columbia Graphophone Company Limited prostřednictvím třístranné dohody uzavřené dne 16. listopadu 1922 mezi třemi společnostmi převeden na anglickou společnost Constructive Finance Company Limited. Na základě této dohody doplněné dohodou ze dne 12. dubna 1923 bylo odděleno vlastnictví amerických a evropských ochranných známek Columbia, jelikož mezi těmito dvěma podniky Columbia již nadále neexistovala žádná vazba.
V jisté době mezi lety 1922 a 1925 se americké ochranné známky obsahující slovo „Columbia“ staly majetkem další americké společnosti s názvem „Columbia Phonograph Company Incorporated“. V roce 1925 získala Columbia Graphophone Company Limited rozhodující podíl v tomto podniku, který se tak stal její dceřinou společností.
4. V roce 1931 byla v Anglii ustavena nová společnost s názvem „Electric and Musical Industries Limited“. Tento podnik, známý dnes jako „EMI Limited“, získal v průběhu výše uvedeného roku akcie společnosti Columbia Graphophone Company Limited a akcie další anglické společnosti s názvem „Gramophone Company Limited“. V souladu s dohodami o tomto převodu se společnost Columbia Graphophone Company Limited zbavila svého podílu ve společnosti Columbia Phonograph Company Incorporated, který byl převeden na americkou společnost s názvem „Grigsby-Grunow“.
V roce 1965 převedla společnost Columbia Graphophone Company Limited všechny své ochranné známky, včetně britské ochranné známky Columbia společně s jejím goodwillem, na společnost Gramophone Company Limited, druhou anglickou společnost ze skupiny EMI Limited (dále jen „EMI“), která v roce 1973 změnila svůj název na „EMI Records Limited“. Tato společnost je žalobcem v původním řízení.
EMI Records Limited (dále jen „EMI Records“) je majitelem ochranných známek, které jsou předmětem tohoto řízení, a ostatních ochranných známek, které zahrnují jméno „Columbia“ nebo jsou jím tvořeny, ve všech členských státech Společenství kromě Francie, kde jsou tyto ochranné známky ve vlastnictví další dceřiné společnosti EMI Limited. EMI Records kromě toho vyrábí gramofonové desky ve Spojeném království pod různými ochrannými známkami, včetně ochranné známky Columbia. Gramofonové desky nesoucí tuto ochrannou známku vyrábějí rovněž další dceřiné společnosti EMI Limited ve většině členských států Společenství.
5. V roce 1934 Grigsby-Grunow, americký podnik, který v roce 1931 koupil podíl společnosti Columbia Graphophone Limited ve společnosti Columbia Phonograph Company Incorporated, tento podíl, který koupila nejprve společnost Sacro Entreprises Inc. a později společnost American Record Corporation, prodal v dražbě. V roce 1938 koupila akcie posledně uvedeného podniku, včetně jeho podílu ve společnosti Columbia Phonograph Company Incorporated, společnost Columbia Broadcasting System Inc. Sérií převodů uskutečněných během několika let se společnost Columbia Phonograph Company Incorporated zbavila amerických ochranných známek Columbia: v roce 1954 se staly tyto ochranné známky majetkem společnosti Columbia Broadcasting System Inc., která je od roku 1974 známa jako „CBS Inc“.
6. Majitel ochranných známek Columbia ve Spojených státech, společnost CBS Inc. (skupina zahrnující dceřiné společnosti, označovaná dále jen jako „CBS“), vlastní též ochranné známky Columbia v zemích Severní a Jižní Ameriky a v řadě dalších zemí. Většina gramofonových desek vyráběných ve Spojených státech a jinde je opatřena ochrannou známkou Columbia.
CBS kromě toho prodává gramofonové desky vyráběné ve výrobních zařízeních, která vlastní v některých členských státech. Tyto gramofonové desky jsou prodávány pod jinou ochrannou známkou než Columbia, ve většině případů pod ochrannou známkou CBS.
Část uvedených gramofonových desek je vyráběna z amerických nahrávek Columbia a následně prodávána pod ochranou známkou CBS. Tak je tomu však pouze tehdy, dosáhne-li poptávka po americké nahrávce určitého počtu kusů. V poměrně omezeném počtu případů, ve kterých se poptávka ve Spojeném království po gramofonových deskách původně vyrobených ve Spojených státech nejevila jako dostatečně vysoká, aby ospravedlňovala takovou reprodukci, byly dovezeny ze Spojených států evropskými dceřinými společnostmi CBS Inc. a maloobchodními prodejci. Pro účely tohoto dovozu byla ochranná známka Columbia někdy vymazána nebo zakryta samolepicí etiketou na gramofonové desce a jejím obalu, jindy však, zejména na gramofonových deskách, nebylo vymazání provedeno.
Společnost CBS United Kingdom Limited (dále jen „CBS UK“) koupená v roce 1964 společností CBS Inc., CBS Grammofon A/S (dále jen „CBS Grammofon“), dnes známá pod názvem „CBS Records Abs.“, a společnost CBS Schallplaten GmbH (dále jen „CBS Schallplaten“), ustavené v uvedeném pořadí v roce 1970 a 1963, jsou dceřinými společnostmi CBS Inc. ve Spojeném království, v Dánsku a ve Spolkové republice Německo. Uvedené tři společnosti jsou žalované v původním řízení.
7. Je to právě dovoz a prodej výše zmíněných gramofonových desek, na nichž byla viditelná ochranná známka Columbia, které vedly k tomuto řízení.
Společnost EMI Records tvrdí, že dovoz gramofonových desek, pocházejících od společnosti CBS Inc. a nesoucích ochrannou známku Columbia, do Spojeného království, Dánska a Spolkové republiky Německo a jejich tamní prodej představuje zásah do práv z ochranné známky, jejichž majitelem je v těchto státech i v celém Společenství. V této souvislosti se obrátila na High Court of Justice v Londýně, na Sø-og Handelsret v Kodani a na Landgericht Köln s žádostí, aby společnosti CBS nařídily zastavit v těchto státech výrobu, dovoz a prodej gramofonových desek nesoucích ochrannou známku Columbia.
Společnost CBS naproti tomu uvádí, že zásady práva Společenství, zvláště ustanovení o volném pohybu zboží a hospodářské soutěži, zakazují žalobci výkon práva, jehož se domáhá.
Ochranné známky uvedené v projednávané věci jsou tyto:
a) slovní ochranná známka „Columbia“ zapsaná v roce 1920 ve Spojeném království společností Columbia Graphophone Company Limited pod číslem 402 839. Tato ochranná známka byla ve Spojeném království poprvé užita v roce 1900, a to společností Columbia Phonograph Company General;
b) slovní ochranná známka „Columbia“ zapsaná v roce 1928 ve Spojeném království společností Columbia Graphophone Company Limited pod číslem 497 370.
8. Usnesením ze dne 22. května 1975 předložil High Court of Justice v Londýně Soudnímu dvoru v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS žádost o rozhodnutí o těchto předběžných otázkách:
„Mají být ustanovení Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména zásady práva Společenství a pravidla týkající se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže, vykládány v tom smyslu, že zakazují „A“ výkon práv z ochranné známky přiznaných vnitrostátním právem každého členského státu, jestliže výkon těchto práv brání:
i) „B“ prodávat ve všech členských státech zboží nesoucí ochrannou známku „X“, které B vyrobil a označil ochrannou známkou „X“ mimo Společenství na území, kde je tento subjekt oprávněn užívat ochrannou známku „X“, nebo
ii) „B“ vyrábět v jakémkoli členském státě zboží nesoucí ochrannou známku „X“?“
Pro lepší objasnění rozsahu těchto otázek poskytl High Court of Justice tyto upřesňující údaje:
„1) Hospodářský subjekt „A“ (zahrnující mateřskou společnost a její dceřiné společnosti) je majitelem určité ochranné známky („X“) ve Spojeném království a ve všech ostatních státech Společenství;
2) „A“ vyrábí a prodává v rámci Společenství ve velkém měřítku zboží nesoucí ochrannou známku „X“;
3) hospodářský subjekt „B“, který nemá žádnou vazbu na „A“, vlastní stejnou ochrannou známku „X“ v jedné nebo více zemích, které nejsou členskými státy Společenství, a legálně užívá ochrannou známku „X“ v těchto zemích na podobném zboží;
4) „B“ zahrnuje (mimo jiné) mateřskou společnost usazenou mimo Společenství a jednu nebo více stoprocentně vlastněných dceřiných společností usazených ve Společenství a vyrábí a prodává v rámci Společenství značné množství podobného zboží pod ochrannými známkami odlišnými od ochranné známky „X“;
5) „B“ nyní prodává a má v úmyslu i nadále prodávat ve Společenství podobné, avšak ochrannou známku „X“ nesoucí zboží;
6) po dobu několika let dosti dlouho před druhou světovou válkou byla ochranná známka „X“, v současnosti vlastněná „A“ a „B“ na jejich území, v držení týchž vzájemně propojených podniků („A“ získal svá práva k ochranné známce „X“ na základě ujednání uzavřených mezi jeho právními předchůdci a právními předchůdci „B“ v době, kdy tito právní předchůdci byli v uvedeném pořadí stoprocentně vlastněnou dceřinou společností a mateřskou společností), avšak vlastnictví ochranné známky, kterou nyní vlastní „B“, přešlo několikrát do jiných rukou;
7) mezi „A“ a „B“ v podobě, v jaké jsou v současnosti ustaveny, neexistuje a nikdy neexistovala žádná právní, finanční, technická nebo hospodářská vazba; a
8) podle vnitrostátních právních předpisů členských států Společenství (s výjimkou práva Společenství) má „A“ právo učinit kroky proti porušování ochranné známky, aby zabránil výrobě a/nebo prodeji zboží „B“ nesoucího ochrannou známku „X“ v členských státech.
9. Krátce nato Sø-og Handelsret v Kodani (věc 86/75) a Landgericht Köln (věc 96/75) předložily Soudnímu dvoru v souladu s článkem 177 Smlouvy o EHS podobné otázky, v nichž je učiněn odkaz na předkládací usnesení mezitím přijaté High Court of Justice v Londýně.
10. Ověřený opis předkládacího usnesení byl Soudnímu dvoru doručen dne 9. června 1975. V souběžných věcech 86/75 a 96/75 byla předkládací usnesení Soudnímu dvoru doručena dne 1. srpna 1975 a dne 5. září 1975.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily svá písemná vyjádření společnost EMI Records Limited, zastoupená C. C. Marriottem (věc 51/75), Kaj Holm-Nielsenem (věc 86/75) a H. Rasnerem (věc 96/75); společnost CBS United Kingdom Limited, zastoupená F. P. Neillem, Q. C. a Antony Watsonem, pověřených Mc Kenna & Co.; společnost CBS Grammofon A/S, zastoupená Eskilem Trollem; společnost CBS Schallplatten GmbH, zastoupená Dietrichem Ohlgartem; belgická vláda (věc 96/75), dánská vláda, vláda Spolkové republiky Německo, francouzská vláda, irská vláda, nizozemská vláda a vláda Spojeného království, zastoupené svými zmocněnci; Komise Evropských společenství, zastoupená svými právními poradci Johnem Templem Langem a Antony McClellanem (věc 51/75), Svenem Zieglerem (věc 86/75) a Erichem Zimmermannem (věc 96/75).
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr, že zahájí ústní část řízení bez dokazování.
Usnesením ze dne 3. prosince 1975 rozhodl, aby všechny tři věci byly pro účely ústního řízení spojeny.
II – Písemná vyjádření předložená v souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS
Vzhledem ke spojitosti projednávané věci s oběma dalšími souběžnými věcmi je možné shrnout podání předložená ve třech řízeních takto:
A – Písemné vyjádření předložené společností EMI Records Limited
Společnost EMI Records připomíná, že právo k ochranné známce uplatňované ve věci 85/75 se opírá o zápis v dánském rejstříku ochranných známek z roku 1960, a uvádí, že žádný z převodů, k nimž došlo v roce 1917 a 1923, se netýkal zápisu této ochranné známky do dánského rejstříku.
Práva společnosti EMI v Dánsku před rokem 1960 zahrnují mimo jiné zápis obrazové ochranné známky z roku 1922 obsahující jméno „Columbia“. V rámci projednávané věci není nezbytné rozhodnout otázku, zda měla EMI v Dánsku na základě uvedeného zápisu nebo dalších skutečností v roce 1922 nebo dříve výlučné právo na slovní ochrannou známku Columbia.
Pokud jde dále o ochranné známky Columbia uplatňované ve věci 96/75, totiž ochranné známky zapsané do rejstříku v Německu v roce 1924 a 1931, společnost EMI neznala skutečnost, že v Německu v té době existovala pod číslem 101 424 další ochranná známka. Doba platnosti této ochranné známky, zapsané do rejstříku dne 6. srpna 1907 společností Columbia Phonograph Co. GmbH Berlín, definitivně uplynula dnem 10. prosince 1937. Existence této ochranné známky nemá však na toto řízení žádný vliv. Položené otázky se mohou – vzhledem ke svému znění – vztahovat též na převod uvedené ochranné známky.
Po uvedení těchto skutkových údajů poznamenává společnost EMI na jedné straně, že mezi společností CBS a původním převodcem amerických ochranných známek Columbia neexistuje vztah totožnosti, a na straně druhé, že sporné evropské ochranné známky jsou ve všech členských státech Společenství užívány již řadu let výlučně skupinou EMI, takže si je spotřebitelé navykli spojovat s určitým druhem výrobků.
Funkce ochranné známky spočívá právě v tom, že umožňuje zákazníkům rozlišit mezi konkurenčními výrobky a výrobky, na které je umístěna, a pro tento účel není nezbytné, aby zákazníci znali jméno majitele ochranné známky.
Odepřít společnosti EMI možnost bránit sporným dovozům by tedy znamenalo nejen omezit výkon práv z ochranné známky, která má tato společnost v rámci Společenství, ale i popřít samotnou existenci těchto práv, která by již nemohla plnit svou specifickou funkci.
Společnosti EMI a CBS si tvrdě konkurují jak na evropském, tak na americkém trhu. Výkonem svého práva k ochranné známce nebrání společnost EMI společnosti CBS v jejím právu využívat v Evropě trh, který si vytvořila užíváním ochranné známky, pod kterou je tam známa (ve většině případů je to ochranná známka CBS). Ve skutečnosti usiluje společnost CBS o to, aby byla zproštěna povinnosti umísťovat etiketu na gramofonové desky vyrobené ve Spojených státech a zasílané do Evropy s cílem pokrýt poptávku, kterou nelze okamžitě uspokojit místní výrobou, nebo nepřímo o to, aby byla schopna takovou výrobu omezit tím, že ji nahradí dovozy ze Spojených států.
Tvrzení, že společnost EMI poškozuje výkonem svých práv z ochranné známky společnost CBS, pokud jde o hospodářskou soutěž, je tedy nesprávné a přehnané. Stěžovat si na nemožnost svobodného přístupu na trh, kam vyváží své výrobky, by si mohl rovněž každý obchodník užívající ochranné známky, k nimž nemá na tomto trhu vlastnické právo. Dále, ačkoliv je pravda, že společnost EMI distribuuje – mimo jiné – americké gramofonové desky společnosti CBS, nic to nemění na tom, že pro účely této distribuce společnost EMI dbá na to, aby ochranná známka Columbia byla vymazána a aby byly dotyčné gramofonové desky prodávány pod jinou ochrannou známkou. Případy, kdy byly gramofonové desky distribuovány nepřímou dceřinou společností pod ochrannou známkou Columbia umístěnou společností CBS ve Spojených státech, jsou vzácné a v rozporu s pokyny vedení. Podle německého práva nemají ostatně za následek „vyčerpání“ práv společnosti EMI. Koneckonců již pouhá skutečnost, že společnost EMI mohla získat významnou část amerického trhu, třebaže na svých gramofonových deskách vymazala ochrannou známku Columbia a užívala jiných ochranných známek, dokazuje, že je takové tvrzení přehnané.
Konečně je chybné tvrdit, že užití ochranné známky Columbia společností EMI může spotřebitele uvádět v omyl. Zaprvé se zde jedná o problém, který spadá do působnosti vnitrostátního práva a není předmětem projednávaného sporu. Zadruhé argument, podle něhož jméno „Columbia“ tvořící též součást názvu nebo firmy „Columbia Broadcasting System“, zkráceně „CBS“, navíc vyvolává u spotřebitelů představu, že se jedná o americký výrobek nebo výrobek společnosti CBS, a nikoli o výrobek společnosti EMI, nepřihlíží ke skutečnosti, že společnost CBS měla uvedený název nebo firmu ještě předtím, než získala práva k dotyčné ochranné známce.
Společnost EMI Records se poté zabývá právními aspekty položených otázek z hlediska pravidel Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže, vyložených na základě judikatury Soudního dvora a několika rozhodnutí Komise. Poznamenává zejména toto:
1. K pravidlům Smlouvy týkajícím se volného pohybu zboží
a) Ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží mají za cíl zrušení množstevních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem, avšak pouze tehdy, jedná-li se o „obchod mezi členskými státy“. Tento výklad se opírá nejen o vlastní znění těchto pravidel Smlouvy, o „Preambuli“ a „Zásady“, ale i o judikaturu Soudního dvora.
Je tudíž zřejmé, že ustanovení článků 30 a 36 Smlouvy nebrání společnosti EMI v jeho právu zakázat dovoz sporných výrobků. Kromě toho výkonem svého práva k ochranné známce za účelem dosažení tohoto zákazu vyvozuje společnost EMI pouze ze samotné existence práva, do něhož nemůže Smlouva zasahovat, důsledky stanovené vnitrostátními právními předpisy členských států. Společnost EMI se nedopouští „svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy“ ve smyslu druhé věty článku 36 Smlouvy. Nerozděluje ani trhy uvnitř Společenství, protože vlastní práva ke sporné ochranné známce ve všech členských státech.
Tvrzení, podle něhož společnost EMI usilovala a stále usiluje o narušení obchodu mezi členskými státy nebo o rozdělení trhů uvnitř Společenství, je zcela neopodstatněné, neboť nejpozději od roku 1922-23, kdy se americký předchůdce společnosti CBS s konečnou platností oddělil od své anglické dceřiné společnosti, se ochranné známky a k nim příslušející obchodní organizace ve všech státech, které dnes tvoří Společenství, staly majetkem předchůdců společnosti EMI a následně majetkem společnosti EMI.
b) Za těchto okolností by mohla popřípadě přicházet v úvahu pouze ustanovení týkající se společné obchodní politiky. Tato ustanovení však neobsahují žádný zákaz, podle něhož by Společenství nesmělo vytvářet překážky obchodu s třetími zeměmi. Článek 18 Smlouvy v každém případě stanoví, že překážky obchodu se třetími zeměmi se sníží uzavíráním mezinárodních dohod na základě vzájemnosti.
c) Konečně, společnost CBS není oprávněna odvolávat se na článek 10 Smlouvy za účelem odůvodnění svého požadavku. Článek 10 Smlouvy se týká pouze otázky, za jakých podmínek lze výrobky pocházející ze třetích zemí z celního hlediska považovat za výrobky ve volném oběhu ve Společenství a kdy mohou získat stejné zacházení jako výrobky pocházející ze Společenství. Toto ustanovení se v žádném případě netýká soukromých práv třetích osob. Kdyby tomu tak nebylo, jakýkoli podnik, aniž by vlastnil v nějaké zemi ochrannou známku Columbia, by se mohl prostřednictvím celního odbavení ve Společenství, jehož předmětem jsou gramofonové desky dovezené pod touto ochrannou známkou, dopustit zásahu do práva společnosti EMI k ochranné známce.
2. K pravidlům hospodářské soutěže
a) Pro účely použití tohoto ustanovení je nezbytné, aby mezi podniky existovaly „dohody“ nebo „jednání ve vzájemné shodě“. Jestliže žádná dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě v daném okamžiku neexistuje, článek 85 nelze použít. Prohlášení poskytnuté k tomuto bodu anglickým soudem ve věci 51/75, které se týká neexistence vazeb mezi společnostmi EMI a CBS, je správné, pokud slovo „vazba“ označuje vztah, který přesahuje běžné obchodní vztahy. Má-li být toto slovo chápáno v tom smyslu, že označuje jakýkoli smluvní vztah, odhlédne-li se od ojedinělého prodeje, pak mezi dotyčnými společnostmi existovaly určité smluvní vazby nejpozději do roku 1970. V každém případě, ať už se přijme jakýkoli výklad, neexistuje mezi oběma společnostmi v současné době žádná vazba v nejširším smyslu tohoto slova.
Kromě toho zákaz vydaný společností EMI proti uvádění sporných výrobků na trh na společném trhu společností CBS vyplývá pouze ze samotné existence práva k ochranné známce uznaného vnitrostátními právními předpisy členských států a chráněného právem Společenství. Obzvláště zřejmé je to v případě dánské ochranné známky, kterou společnost EMI získala v roce 1960 a která nebyla nikdy předmětem převodu ze společnosti CBS nebo jejích předchůdců na společnost EMI. Prostý výkon tohoto práva s cílem zabránit třetím osobám v uvádění výrobků nesoucích shodnou ochrannou známku na trh na společném trhu může být – v nezbytném případě a výjimečně – omezen právem Společenství pouze tehdy, ohrožuje-li některou ze základních zásad společného trhu. Tak tomu může být v situacích uvedených v článku 30 a ve druhé větě článku 36 Smlouvy nebo má-li být ochráněna jednota společného trhu. Pokud není – jako v projednávané věci – zpochybněna žádná z hlavních zásad Společenství, výkon práva k ochranné známce nemůže podléhat zákazu vyslovenému v článku 85 Smlouvy, a to ani tehdy, bylo-li toto právo získáno na základě dohody o převodu. Ochrana práva k ochranné známce spadá v tomto případě do působnosti vnitrostátního práva.
b) Na druhé straně samotný převod ochranné známky nepředstavuje dohodu omezující hospodářskou soutěž a zakázanou Smlouvou. V souladu s judikaturou Soudního dvora a několika rozhodnutími Komise je článek 85 použitelný na takový převod pouze tehdy, pokud tvoří součást dohody o rozdělení trhů v rámci společného trhu nebo slouží k provedení či potvrzení takové dohody. V projednávané věci:
– vzhledem k tomu, že dohody z roku 1917 byly uzavřeny mezi mateřskou společností a její dceřinou společností, nejsou dohodami omezujícími hospodářskou soutěž. Kromě toho nerozdělují trhy „v rámci společného trhu“;
– zmíněné dohody, jakož i pozdější dohody ze dne 16. listopadu 1922, 5. května 1923 a 5. ledna 1932 byly ukončeny v roce 1946;
– doložky o výměně katalogů gramofonových desek obsažené v dohodách z roku 1917, 1922-1923, 1946 a 1962 nemohou být považovány za omezující hospodářskou soutěž, neboť jejich hlavním účelem byla propagace katalogu CBS;
– v padesátých letech ukončily obě společnosti všechny své předchozí dohody a společnost EMI zahájila obchodní politiku na sobě nezávislé výroby gramofonových desek ve Spojených státech a v Evropě, následně uplatňovanou i společností CBS;
– dohody z roku 1962 a 1966 se netýkaly zemí, které byly v té době členy Společenství, a nejsou již ostatně platné.
Z doložek všech těchto smluv, počínaje rokem 1946, jimiž se zevrubněji zabývala společnost CBS Schallplatten, vyplývá, že mezi skupinami CBS a EMI neexistovaly v žádném okamžiku dohody omezující hospodářskou soutěž, na které by bylo možné použít článek 85 Smlouvy. Všechny dohody platné ještě v průběhu šedesátých let byly ostatně na konci šedesátých nebo počátkem sedmdesátých let těmito společnostmi ukončeny.
c) Navíc ani za předpokladu, že převod ochranné známky byl původně součástí rozsáhlejší dohody, není článek 85 Smlouvy použitelný na výkon výlučného práva, neboť smlouva o převodu a dohody, v jejichž rámci se převod uskutečnil, byly mezitím provedeny a nemají již právní účinek.
Přesně tak je tomu v projednávané věci, jelikož dohody z roku 1917, 1922-1923 a všechny ostatní dohody uzavřené mezi společnostmi EMI a CBS nebo jejich předchůdci pozbyly – jak bylo uvedeno výše – již před dlouhou dobou svých účinků. Od roku 1922-1923 se různí majitelé americké ochranné známky Columbia nemohli v členských státech dovolávat žádného práva. Skupiny EMI a CBS mezi sebou od té doby na společném trhu aktivně soutěží a společnost EMI uplatňuje své právo k ochranné známce pouze za tím účelem, aby chránila specifickou úlohu, která jí byla přisouzena vnitrostátním právem. Společnost CBS má však možnost v členských státech prodávat gramofonové desky vyrobené v Evropě nebo své americké gramofonové desky za předpokladu, že jsou dodržována práva z ochranné známky společnosti EMI.
V každém případě i za předpokladu, že z dohody i nadále vyplývají účinky, jsou tyto účinky z hlediska Smlouvy přípustné, jelikož se projevují výhradně ve výkonu práva k ochranné známce v nejomezenějším smyslu tohoto výrazu.
d) Mimoto je v projednávané věci neodůvodněné dovolávat se zásady „vyčerpání“ práva uznaného Soudním dvorem v některých rozsudcích. Uplatnění této zásady totiž předpokládá:
– že sporné výrobky byly majitelem práva – nebo s jeho souhlasem – legálně uvedeny na trh na stejném trhu, odkud pocházejí.
– že tyto výrobky pocházejí z téže výroby nebo alespoň z výroby kontrolované stejnou skupinou,
– že majitel práva měl již z takového uvedení na trh prospěch.
V projednávané věci pocházelo zboží z odlišné výroby a mezi oběma společnostmi neexistovala vzájemná dohoda o uvedení výrobku na trh.
e) Stejně tak nelze namítat proti právu společnosti EMI, že sporné výrobky, jsou-li v zemi svého původu opatřeny shodnou ochrannou známku, mohou v souladu s judikaturou Soudního dvora volně obíhat na společném trhu. Zaprvé, rozsudky, z nichž je tato zásada odvozena, se vztahují výhradně na případy, ve kterých se jedná o ochranu jednoty společného trhu, zatímco v projednávané věci sporný výkon práva k ochranné známce nikterak neohrožuje svobodu obchodu mezi členskými státy. Zadruhé, zásadě stanovené Soudním dvorem nelze přiznat platnost absolutně všeobecného pravidla, podle něhož „to, co je zákonné v kterékoli zemi, je zákonné též v rámci Společenství“. Všeobecné uplatňování tohoto pravidla by totiž mělo vážné důsledky pro podniky na společném trhu: ohrozilo by ochranu, kterou jim zajišťuje právo k ochranné známce, vystavilo by je značným finančním výdajům spojeným s vývojem a ochranou jejich ochranných známek a otevřelo by zároveň cestu nekontrolované nabídce nepůvodních výrobků. Kromě toho by znamenalo porušení závazků, které členské státy přijaly v rámci Pařížské úmluvy o ochraně průmyslového vlastnictví.
f) Stejně tak nelze do této věci přenést zásadu stanovenou Soudním dvorem v rozsudku Hag (Recueil 1974, s. 731) a odvozenou z pojmu „společného původu“ více shodných ochranných známek. Výraz „společný původ“, použitý u této příležitosti Soudním dvorem, je smysluplný pouze tehdy, pokud se vztahuje k případu, kdy k vytvoření paralelních práv dojde teprve poté, co bylo zboží již nějakou dobu uváděno na trh na stejném trhu stejným hospodářským subjektem pod jednou a toutéž ochrannou známkou: jinými slovy, dvě shodné ochranné známky mají podle Smlouvy „společný původ“ pouze tehdy, pokud mají „společný původ“ také trhy s výrobky, které jsou dotyčnými známkami opatřeny.
Žádná z těchto podmínek není v projednávané věci splněna. Ostatně jakákoli úvaha o „společném původu“ ochranné známky má v tomto případě pouze omezený význam, jelikož pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu zboží, v jejichž rámci byla uvedená zásada v rozsudku Hag stanovena, nelze použít na obchod se třetími zeměmi.
g) Konečně, ve všech věcech, ve kterých Soudní dvůr zakázal majiteli ochranné známky bránit v dovozu zboží nesoucího shodnou ochrannou známku, nejenže omezil tento zákaz na případ dovozů pocházejících „z jiného členského státu“, ale použil též ve prospěch obou majitelů ochranné známky zásadu „vzájemnosti“. Tato zásada v tomto případě zcela schází, protože společnost CBS brání společnosti EMI v užívání ochranné známky Columbia ve Spojených státech.
Toto ustanovení není v projednávané věci použitelné z toho prostého důvodu, že společnost EMI nezaujímá dominantní postavení na trzích v jednotlivých členských státech, ani na společném trhu jako celku. Společnost EMI naopak čelí silné hospodářské soutěži nejen ze strany skupiny CBS ve Společenství, ale i ze strany jiných významných skupin, jako jsou Philips, Deutsche Grammophon, Teldec, RCA a některé další menší podniky. Stejná situace panuje i v oblasti maloobchodu v členských státech, kde společnost EMI vlastní distribuční podniky, neboť v těchto státech jsou distribuovány gramofonové desky pocházející od všech uvedených výrobců, včetně CBS, pod všemi stávajícími ochrannými známkami, pokud samozřejmě neporušují ochranné známky v nich chráněné.
Na základě tohoto vyjádření navrhuje společnost EMI odpovědět na dvě otázky položené ve věci 51/75 záporně. Ve věci 96/75 navrhuje odpovědět explicitnějším způsobem:
„že zásady práva Společenství nebrání výkonu práva k ochranné známce vycházejícího z vnitrostátního práva a že je možné zakázat B uvádět na trh v členských státech zboží opatřené rozlišovacím označením X“,
a ve věci 86/75 takto:
„Ustanovení Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, obzvláště ustanovení týkající se volného pohybu zboží, nemohou být vykládána v tom smyslu, že zakazují majiteli ochranné známky dovolávat se svého práva s cílem zabránit na dotyčném území prodeji výrobků vyrobených a označených ochrannou známkou ve třetí zemi podnikem, který v této zemi vlastní právo k užívání této ochranné známky.
Článek 85 Smlouvy nelze použít, pokud mezi dotyčnými podniky neexistují platné dohody nebo jednání ve vzájemné shodě. Smlouvou nejsou dotčena vnitrostátní práva k ochranné známce a samotný výkon těchto práv neomezuje hospodářskou soutěž. Stejně tak nelze použít článek 85 na pouhé převody práv k ochranné známce. Pro pouhou skutečnost, že vlastní právo k ochranné známce, nezaujímá její majitel dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy“.
B – Písemná vyjádření předložená společnostmi CBS United Kingdom Limited, CBS Grammofon A/S a CBS Schallplatten GmbH
Společnost CBS UK se nejprve zabývá historií převodů vlastnictví mezi různými společnostmi, které od roku 1887 vlastnily slovní a obrazovou ochrannou známku Columbia, před společnostmi, které jsou v současnosti majiteli sporné ochranné známky ve Spojených státech a na společném trhu. Po vylíčení současné situace v této oblasti předkládá sérii dohod uzavřených mezi americkou a anglickou společností Columbia od roku 1917 do roku 1967, aby prokázala existenci technických a hospodářských vazeb mezi těmito společnostmi.
Společnost CBS UK kromě toho poznamenává, že i když dvě ochranné známky v projednávané věci nebyly nikdy skutečně ve vlastnictví americké společnosti Columbia, v době jejich zápisu (1920 a 1928) existoval nicméně mezi anglickou společností Columbia, která nechala tento zápis provést (Columbia Graphophone Company Limited), a americkými společnostmi Columbia (Columbia Graphophone Company v roce 1920 a Columbia Phonograph Company Inc. v roce 1928), úzký vztah.
Společnost CBS Grammofon připomíná, že dne 15. června 1922, tedy ještě předtím, než společnost Constructive Finance Company Limited získala akcie společnosti Columbia Graphophone Company Limited (dne 16. listopadu 1922), nechala posledně uvedená společnost zapsat jinou obrazovou ochrannou známku Columbia pro gramofonové desky. Tento zápis je platný dodnes. Dotyčná ochranná známka byla dne 7. února 1966 převedena na společnost EMI Records, která je tudíž jejím majitelem.
V roce 1960 nechala společnost EMI Records konečně zapsat slovní ochrannou známku „Columbia“, která je předmětem tohoto řízení. Pro zápis této ochranné známky se nicméně vyžadovalo předchozí užívání, neboť výraz „Columbia“ je zároveň názvem státu. K takovému předchozímu užívání došlo právě díky použití obrazové ochranné známky z roku 1922, která obsahuje slovo „Columbia“.
To vše svědčí o vzájemné provázanosti sporné ochranné známky s výše zmíněnou obrazovou ochrannou známkou, jejíž majitel (Columbia Graphophone Company Limited) patřil v oné době americké společnosti Columbia Graphophone Company.
Společnost CBS Grammofon poukazuje kromě toho na to, že podle informací shromážděných v roce 1972 prodávaly různé dceřiné společnosti EMI několikrát na společném trhu (v Dánku: jeden případ v roce 1972, ve Spolkové republice Německo: pět případů v roce 1972 a jedenáct případů v roce 1973) gramofonové desky společnosti CBS opatřené ochrannou známkou Columbia, aniž by tato ochranná známka byla zakryta samolepicí etiketou. Ze skutečnosti, že společnost EMI na jedné straně vyžaduje, aby společnost CBS dodržovala její právo k ochranné známce, zatímco na druhé straně svým dceřiným společnostem dovoluje prodávat gramofonové desky společnosti CBS opatřené ochrannou známkou Columbia bez jejího zakrytí samolepicí etiketou, vyplývá, že tyto dceřiné společnosti využívají v oblasti distribuce soutěžní výhody. Mohou totiž jako první uvést na trh novinky společnosti CBS pocházející ze Spojených států, aniž jsou povinny – jakožto majitelé ochranné známky Columbia – umístit na ně samolepicí etiketu.
Také společnost CBS Schallplatten poskytuje podrobné informace o ochranných známkách uvedených v tomto sporu. Dvě ochranné známky zapsané v Německu v roce 1924 společností Columbia Graphophone Company Limited jsou shodné se známkami, které byly zapsány v roce 1906 a 1910 v Anglii pod názvem společnosti Columbia Phonograph Company General (později nesoucí název „Columbia Graphophone Company“) a převedeny v roce 1917 na společnost Columbia Graphophone Company Limited. Tyto ochranné známky, včetně sporné ochranné známky, která byla zapsána v roce 1931 v Německu rovněž společností Columbia Graphophone Company Limited, byly v roce 1965 převedeny touto společností na anglickou společnost se současným názvem EMI Records Limited.
Společnost CBS UK dále připomíná, že skupina CBS využívá výrobní zařízení v různých členských státech Společenství a že gramofonové desky vyrobené v těchto zařízeních se prodávají na společném trhu pod jinými ochrannými známkami než Columbia, většinou pod ochrannou známkou CBS. Významné množství těchto gramofonových desek se vyrábí z amerických nahrávek CBS nesoucích velmi často ochrannou známku Columbia, avšak jejich výroba se z ekonomických důvodů zahajuje pouze tehdy, dosáhne-li výše poptávky alespoň 2000 kopií z každé nahrávky.
Kromě toho ve Společenství existuje významná a často velmi naléhavá poptávka po amerických nahrávkách CBS, které nejsou zahrnuty do evropských katalogů. S cílem uspokojit tuto poptávku začali mnozí dovozci gramofonových desek dovážet tyto nahrávky přímo ze Spojených států, kde většinou obíhají pod ochrannou známkou Columbia. Na distribuci těchto gramofonových desek se prostřednictvím svých dceřiných společností a maloobchodních prodejních míst několik let podílela i sama společnost EMI Limited. Z technického hlediska není možné a z obchodního hlediska myslitelné tisknout pro tento poměrně skrovný prodej na společném trhu etikety určené k zakrytí jména Columbia na gramofonových deskách, nebo obaly gramofonových desek, které nejsou označeny tímto jménem.
V případě, že by společnosti EMI bylo přiznáno právo zakázat společnosti CBS dovoz výše zmíněných gramofonových desek na společný trh a jejich distribuci pod ochrannou známkou Columbia, společnost CBS by již nebyla nadále schopna uspokojovat poptávku po amerických nahrávkách na uvedeném trhu.
Taková nevýhoda má ještě závažnější důsledky v odvětví kvadrofonních nahrávek, které představuje novou a zcela poslední etapu technického vývoje v oblasti zvukové reprodukce. Pro tento typ nahrávek se v současnosti používají dva základní systémy: systém známý pod ochrannou známkou „SQ“ a používaný společnostmi EMI a CBS a systém označovaný „CD-4“ vyvinutý společností RCA. Gramofonové desky vyrobené podle jednoho z těchto systémů nemohou být používány v reprodukčních přístrojích určených pro druhý z nich, takže majitelé reprodukčních přístrojů jsou nuceni kupovat pouze nahrávky vyrobené podle příslušného systému. Společnost CBS vyrábí tyto kvadrofonní gramofonové desky určené převážně pro americký trh již po dobu přibližně tří let, avšak před několika měsíci zahájila jejich výrobu rovněž v Nizozemsku pro společný trh. Z praktických důvodů se však výroba těchto desek zahajuje pouze tehdy, dosáhne-li poptávka v členských státech výše alespoň 1200 kopií na každou gramofonovou desku, navzdory tomu, že vylisování 1200 kopií neumožňuje ani pokrytí výrobních nákladů. Jelikož poptávka po kvadrofonních gramofonových deskách CBS ve Společenství ve většině případů nedosahuje tohoto minimálního čísla, dotyčné osoby jsou nuceny spoléhat se i v případě těchto gramofonových desek na dovoz ze Spojených států. Pokud by společnost CBS musela v důsledku žaloby společnosti EMI Records zastavit tento dovoz pro společný trh, majitelé reprodukčních přístrojů systému SQ na tomto trhu by napříště mohli počítat pouze s gramofonovými deskami vyrobenými společností EMI. Tím by byla CBS v porovnání se společností EMI značně oslabena ve své konkurenceschopnosti ve Společenství. Odchod významného výrobce gramofonových desek SQ ze společného trhu by měl mimo jiné za následek citelné snížení nabídky těchto gramofonových desek na uvedeném trhu: ohrozil by takto obchodní a technický rozvoj dotyčného systému a mohl by vytvořit rozhodující soutěžní výhodu pro systém CD-4 používaný společností RCA.
Navíc je užívání ochranných známek Columbia společností EMI – jak vyplývá z průzkumu veřejného mínění provedeného společností CBS v Německu – způsobilé uvádět spotřebitele v omyl. Vzhledem k tomu, že se slovo „Columbia“ vyskytuje rovněž ve firmě „Columbia Broadcasting System Inc.“, v současnosti zkracované jako „CBS Inc.“, vyvolávají tyto ochranné známky představu, že se jedná spíše o americký výrobek než o výrobek společnosti EMI. Pozbyly své specifické funkce označovat určitý původ výrobku: a to tím spíše, že kvalita nahrávek společnosti CBS odpovídá ve všech ohledech těm nejvyšším standardům.
Po uvedení těchto podrobností se tři společnosti CBS zabývají právními aspekty tohoto problému z hlediska pravidel Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže, vyložených na základě judikatury Soudního dvora a několika rozhodnutí Komise. Poznamenává zejména toto:
1. K pravidlům Smlouvy týkajícím se volného pohybu zboží
a) Ačkoliv se ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží týkají přímo obchodu mezi členskými státy, tato okolnost nicméně nevylučuje možnost použít zásady vztahující se k výkonu práva k ochranné známce analogickým způsobem na dovoz ze třetích zemí. Články 30 a 36 Smlouvy sledují totiž stejný cíl jako článek 85: jednotu společného trhu a odstranění překážek obchodu mezi členskými státy. Judikaturou Soudního dvora a několika rozhodnutími Komise v této oblasti bylo uznáno, že obchod mezi členskými státy může být ovlivněn ve smyslu článku 85 rovněž opatřeními bránícími dovozům ze třetích zemí. Vzhledem k obdobnému smyslu tohoto článku a výše zmíněných ustanovení je tedy možné připustit, že překážky bránící dovozům mohou mít podobu překážek „obchodu mezi členskými státy“, o nichž je řeč ve druhé větě článku 36 Smlouvy.
b) Kromě toho musí být výrobky ze třetích zemí, jakmile jsou dovezeny do Společenství a jsou uhrazeny všechny příslušné poplatky, považovány za výrobky ve volném oběhu ve Společenství ve smyslu článku 10 Smlouvy a podléhají tudíž stejnou měrou jako výrobky pocházející z členských států pravidlům týkajícím se volného pohybu zboží.
c) Vyloučeno není ani analogické uplatnění zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku Hag (Recueil 1974, s. 731), podle níž dovolávání se ochranné známky s cílem zakázat dovoz výrobků téhož původu, legálně opatřených shodnou ochrannou známkou v jiném členském státě nemůže být odůvodněno nezbytností chránit specifický předmět práva k ochranné známce. Má jen malou důležitost, že je dovolávání se ochranné známky namířeno vůči dovozům ze třetích zemí, a nikoli vůči dovozům z jiného členského státu. Zatímco ustanovení o volném pohybu zboží odrážejí podstatný zájem Společenství na volném obchodu mezi členskými státy, není rozhodně v zájmu Společenství, aby soukromé osoby stavěly do cesty volnému obchodu se třetími zeměmi překážky, pokud se ovšem tyto překážky neukáží jako nezbytné pro ochranu oprávněných soukromých zájmů.
Kromě toho od okamžiku, kdy ochranná známka, která měla původně jediného majitele, náleží – v důsledku převodu – dvěma nebo více samostatným majitelům, je tím jedinečnost ochranné známky dotčena, jelikož již není možné na mezinárodní úrovni prohlásit, že ochranná známka označuje výhradně výrobky určitého podniku. Jedná se zajisté o případ vyskytující se v praxi zřídka, ale rozsudek vynesený Soudním dvorem ve věci Hag vytváří vhodný precedens pro jeho řešení. Použitím uvedeného rozsudku na projednávanou věc neohrožuje Soudní dvůr „existenci“ sporné ochranné známky. Skupina EMI se pokouší zvýšit ve svůj prospěch jedinečnost sporných ochranných známek a vyvíjí tak úsilí, na které se nevztahuje článek 36 Smlouvy.
d) Naproti tomu je nepochybné, že zájmy chráněné ostatními právy průmyslového a obchodního vlastnictví jsou zájmům chráněným známkovým právem velmi často nadřazeny a že uplatňování známkového práva obzvláště často přispívá k rozdělení trhu a narušení volného pohybu zboží. V případě střetu absolutní ochrany práva k ochranné známce s volným pohybem zboží musí právo k ochranné známce ustoupit požadavkům společného trhu.
2. K pravidlům hospodářské soutěže
a) V souladu s judikaturou Soudního dvora a praxí Komise může mít dohoda, která stanoví pouze převod ochranné známky, omezující účinky na hospodářskou soutěž a může tedy spadat do působnosti článku 85 Smlouvy, v důsledku čehož se nelze dovolávat převedené ochranné známky s cílem zabránit dovozu výrobků opatřených touto ochrannou známkou do členského státu. Každý převod ochranné známky vede totiž k rozdělení trhů a v důsledku toho k omezení hospodářské soutěže, je-li výlučné právo uplatňováno s cílem zabránit dovozu zboží pocházejícího buď od původního majitele ochranné známky, nebo od třetí osoby, která ochrannou známku od zmíněného majitele koupila.
b) Kromě toho je převod ochranné známky uvedené v projednávané věci součástí rozsáhlé smluvní úpravy vytvořené americkou a anglickou společností Columbia za účelem rozdělení trhů a omezení hospodářské soutěže mezi nimi na rozdělených trzích: převod představuje jeden z hlavních faktorů tohoto rozdělení, o jehož zachování prostřednictvím svého práva k ochranné známce usiluje společnost EMI.
Výslovné ustanovení, jímž se stanoví rozdělení trhů, je obsaženo nejen v dohodě z roku 1917, kterou byly převedeny evropské ochranné známky; odpovídající ustanovení o územním rozdělení trhů byla po dlouhou dobu (až do roku 1952) opakovaně přejímána do všech dohod uzavřených mezi majiteli ochranné známky, a to jak po převodu ochranné známky, tak i po přerušení skupinových vazeb mezi výše uvedenými společnostmi.
Z doložek o rozdělení trhu a omezení hospodářské soutěže obsažených v dohodách z let 1917, 1922-1923, 1932 a 1962 tedy vyplývá, že sporná situace se podobá situaci ve věci Grundig-Consten, ve které Soudní dvůr rozhodl, že jak dohoda vztahující se k zákazu vývozu, tak dohoda týkající se podání žádosti o zápis a zápisu shodné ochranné známky pro všechny výhradní prodejce byly v rozporu s článkem 85 Smlouvy (Recueil 1966, s. 429).
c) Kromě toho má jen malou důležitost, zda dohody uzavřené za účelem rozdělení trhů mezi společnostmi CBS a EMI nebo jejich předchůdci skončily v roce 1956 nebo v roce 1968. Použití článku 85 nezbytně nevyžaduje, aby v okamžiku, kdy se majitel ochranné známky dovolává práva k ochranné známce, udržoval ještě smluvní vztahy. Pokud k převodu ochranné známky došlo v rámci dohody, jejímž účelem je rozdělení trhů, pak pozdější dovolávání se ochranné známky s cílem zabránit dovozům, jako jsou uvedené sporné dovozy, by mělo být považováno za trvalý účinek dohody zakázané článkem 85 Smlouvy.
d) Je pravda, že dohody z roku 1917 byly uzavřeny mezi mateřskou a dceřinou společností. Poté co Soudní dvůr a Komise vyloučily použitelnost článku 85 Smlouvy na případy tohoto druhu, nicméně upřesnily, že takové dohody nepodléhají výše zmíněnému článku pouze tehdy, pokud dceřiná společnost nemá skutečnou nezávislost na své mateřské společnosti, takže se v takovém případě jedná o prosté rozdělení úkolů uvnitř skupiny. Vyplývá tedy z toho, že od okamžiku, kdy jsou tyto vazby mezi mateřskou a dceřinou společností přerušeny, je článek 85 použitelný. Přesně tak je tomu v projednávané věci. Dohoda o převodu evropských ochranných známek uzavřená v roce 1917 mezi americkou mateřskou společností a její anglickou dceřinou společností tvořila součást dohody o územním rozdělení trhů. Jakmile přestaly mezi oběma společnostmi existovat skupinové vazby – nejprve v průběhu let 1922 až 1925 a posléze s konečnou platností od roku 1931 – nejednalo se již o rozdělení úkolů mezi společnostmi náležejícími do téže skupiny, nýbrž pouze o dohodu o rozdělení trhů mezi nezávislými podniky, vzhledem k níž výlučné právo užívat ochrannou známku Columbia v každé smluvní oblasti hrálo významnou úlohu.
e) Okolnost, že je v projednávané záležitosti sporná ochranná známka uplatňována s cílem zabránit dovozům ze „třetí země“, nedostačuje k tomu, aby se zabránilo použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Také dohody, jejichž cílem nebo výsledkem je zabránit dovozům ze třetích zemí, mohou způsobit omezení hospodářské soutěže na společném trhu a ovlivnit obchod mezi členskými státy. Překážky bránící dovozům mohou na sebe vzít podobu překážek „obchodu mezi členskými státy“, o nichž je řeč ve druhé větě článku 36 Smlouvy.
f) Konečně, skutečnost, že společnost CBS má podle amerického práva možnost zakázat společnosti EMI dovoz jejích gramofonových desek Columbia do Spojených států, je v projednávané věci irelevantní. Použití článku 85 Smlouvy nepodléhá podmínce „vzájemnosti“. Politika hospodářské soutěže zamýšlená Smlouvou nezávisí, pokud jde o její cíl a základ, na tom, zda je shodná politika prováděna v zemích mimo Společenství.
ii) K článku 86 Smlouvy
Společnost CBS Grammofon uvádí, že části velkoobchodního a maloobchodního trhu ovládané společností EMI v Dánsku svědčí o tom, že tato společnost zaujímá na dánském trhu s dotyčnými výrobky dominantní postavení. Skutečnost, že se majitel ochranné známky, který zaujímá dominantní postavení, dovolává svého výlučného práva, aby bránil dovozům, nutně neznamená, že svého postavení zneužívá: k tomu by bylo zapotřebí, aby k výkonu práva docházelo v souvislosti s protiprávním jednáním. K takovému jednání může docházet tehdy, když – tak jako v projednávané věci – osoba zaujímající dominantní postavení, zatímco se dovolává svého práva k ochranné známce s cílem zabránit dovozům – včetně dovozů ze třetích zemí – zboží legálně opatřeného v jiné zemi shodnou ochrannou známkou, sama uvádí na trh nebo dovoluje svým dceřiným společnostem uvádět na trh v rámci Společenství stejné zboží pod výše zmíněnou ochrannou známkou. Proto by měl Soudní dvůr v případě odpovědi ve prospěch společnosti EMI alespoň uvést, že výkon práva ke sporné ochranné známce je přípustný pouze tehdy, pokud společnost EMI zajistí, aby její dceřiné společnosti přestaly s takovým uváděním na trh.
Na základě tohoto vyjádření společnost CBS UK navrhuje odpovědět na položené otázky takto:
„Výkon práv z ochranné známky Columbia společností EMI (1) s cílem zabránit společnosti CBS v dovozu gramofonových desek vyrobených tímto podnikem mimo EHS a nesoucích ochrannou známku Columbia do jednoho nebo více členských států EHS a (2) s cílem zabránit umísťování ochranné známky Columbia na gramofonové desky vyrobené společností CBS v EHS je v rozporu s ustanoveními práva Společenství o volném pohybu zboží a hospodářské soutěži, jak jsou stanovena v článcích 30, 36 a 85 Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství.“
Společnost CBS Grammofon navrhuje tuto odpověď:
„1. V případě, že je ochranná známka uplatňována v členském státě s cílem zabránit dovozu výrobků ze třetí země, ve které byly dotyčné výrobky řádně opatřeny shodnou ochrannou známkou, je článek 85 Smlouvy použitelný za předpokladu, že majitelé těchto ochranných známek ve dvou zemích získali dotyčné ochranné známky nebo právo je užívat na základě dohod uzavřených mezi nimi nebo na základě dohod, které lze spojovat s týmž původním majitelem obou ochranných známek.
2. Jestliže dohody uvedené v bodě 1 byly uzavřeny před vstupem Smlouvy o EHS v platnost, je nezbytné, avšak zároveň dostačující, aby jejich účinky přetrvávaly do současnosti.
3. Dohody omezující hospodářskou soutěž, včetně dohod uvedených výše v bodě 1, které byly uzavřeny mezi podniky náležejícími do stejné skupiny a na které se jako takové nevztahuje zákaz uvedený v článku 85 Smlouvy, spadají do působnosti tohoto ustanovení, pokud jsou dodržovány i poté, co skupinové vazby mezi původními stranami dohody přestaly existovat.
4. Dovolává-li se podnik vlastnící ochrannou známku v jednom členském státě práva k ochranné známce s cílem zabránit jinému podniku v dovozu výrobků, které byly ve druhé zemi – včetně třetí země – řádně opatřeny shodnou ochrannou známkou, může se jednat o zneužití ve smyslu článku 86, jestliže sám majitel ochranné známky nebo jeho dceřiné společnosti uvádějí na trh výrobky onoho druhého podniku pod shodnou ochrannou známkou, aniž by ji vymazali.
Společnost CBS Schallplatten navrhuje odpovědět takto:
„Je v rozporu s ustanoveními Smlouvy o volném pohybu zboží a s článkem 85, aby A jako majitel ochranné známky v členském státě uplatňoval své výlučné právo s cílem zabránit dovozu zboží, které bylo B ve třetí zemi řádně opatřeno shodnou ochrannou známkou mající s první ochrannou známkou společný původ a které je tam uváděno na trh.
Uvedené platí zejména v případě, že A získala právo k ochranné známce na základě dohod, jejichž cílem bylo rozdělení trhů.“
C – Písemné vyjádření předložené belgickou vládou (věc 96/75)
Belgická vláda je toho názoru, že v projednávané věci není výkon práva k ochranné známce omezen a že sporné dovozy mohou být zakázány na základě vnitrostátních postupů proti porušení ochranných známek. Na podporu tohoto tvrzení uvádí, že podle předkládacího rozhodnutí mezi dvěma skupinami – jedné ve Společenství, druhé v určitých třetích zemích – které vlastní ochrannou známku Columbia, neexistuje žádná právní, hospodářská, finanční nebo technická vazba. Jedná se o společnosti, z nichž každá samostatně vlastní v různých zemích shodnou ochrannou známku pro podobné výrobky. Zbavit za těchto okolností skupinu na společném trhu výkonu práva k ochranné známce ve prospěch americké skupiny, aniž by existovala možnost vzájemnosti, je nejen nespravedlivé, ale mělo by to též za následek celkové narušení hospodářské soutěže na území Společenství, jelikož by státním příslušníkům ze třetích zemí byla neoprávněně přiznána jednostranná výhoda. Uvažovat jiným způsobem by znamenalo uložit všem majitelům ochranných známek ve Společenství diskriminační podmínky, jelikož z ohromných výdajů, které jim vznikají v souvislosti se zaváděním, propagací a rozvojem jejich ochranných známek, by těžili jejich přímí soutěžitelé.
Kromě toho je mylné tvrdit, že za okolností tohoto případu existuje neoprávněná překážka ve smyslu článků 30 až 36, 85 a 86 Smlouvy. Současně se stanovením pravidel vhodných k zajištění volného pohybu zboží a svobodné hospodářské soutěže byla Smlouvou stanovena rovněž výhrada obsažená v článku 36, na jejímž základě jsou povoleny zákazy a omezení dovozů v případě běžného výkonu práv průmyslového a obchodního vlastnictví, včetně případu porušení ochranné známky. Není tudíž možné vyhradit privilegované zacházení pro dovozy výrobků vyrobených v zemi, kde má právo užívat ochrannou známku jiná společnost, poněvadž v případě nemožnosti zabránit takovému porušení by ochrana poskytovaná ochrannou známkou byla naprosto iluzorní.
D – Písemné vyjádření předložené dánskou vládou
Dánská vláda poznamenává, že od okamžiku, kdy majitel ochranné známky nemůže zabránit dovozům nepůvodních výrobků pocházejících od výrobce, s nímž není spojen žádnou právní nebo hospodářskou vazbou, nemůže ochranná známka nadále plnit svou funkci spočívající v rozlišení výrobků různého původu. Judikatura Soudního dvora v této oblasti týkající se překážek, které známkové právo staví do cesty obchodu mezi členskými státy, vychází z nezbytnosti chránit hlavní cíl společného trhu, totiž odstranění překážek volného pohybu zboží uvnitř Společenství. Vzhledem k tomu, že obdobný cíl jako ten uvedený výše, nesleduje Smlouva ve vnějších vztazích Společenství, nemůže být tato judikatura použita na dovozy ze třetí země. Navíc by se nemělo zapomínat na to, že podle výslovného znění předkládacích usnesení neexistuje mezi dvěma dotyčnými společnostmi již řadu let žádná vazba. Za těchto podmínek by uplatnění zásad vyvozených Soudním dvorem, zejména v rozsudcích Sirena (Receuil 1971, s. 69) a Hag (Receuil 1974, s. 731), na dovozy ze třetí země mělo za následek znevýhodnění majitele ochranné známky ve Společenství, jelikož právo Společenství takovému majiteli nezaručuje žádný režim „vzájemnosti“ na trhu dotyčné třetí země, a znamenalo by obětování zájmů evropského spotřebitele z důvodu nebezpečí záměny, pokud jde o původ zboží.
Po uvedení těchto obecných úvah se dánská vláda konkrétněji zabývá dosahem ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží a hospodářské soutěži. Pokud jde o články 30 a 36, upozorňuje, že se tato ustanovení vztahují výhradně na obchod mezi členskými státy, a co se týká článku 85, že toto ustanovení není v projednávané věci použitelné, a to již z toho důvodu – jak bylo konstatováno vnitrostátním soudem – že mezi oběma majiteli sporné ochranné známky neexistuje žádná právní, finanční, technická nebo hospodářská vazba. Posledně uvedený článek, který mimo jiné předpokládá, že dohody omezující hospodářskou soutěž mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, nemůže být použit na obchod se třetími zeměmi.
Obdobně se v článku 86 Smlouvy pro účely jeho použití předpokládají dvě podmínky, které v projednávané věci chybějí, totiž to, že dominantní postavení ovlivňuje obchod mezi členskými státy, a to, že je dominantní postavení zneužíváno. Majitel ochranné známky, který brání dovozům zboží opatřeného shodnou ochrannou známkou, pouze využívá svého práva obvyklým způsobem, a nezneužívá je.
Mimoto Soudní dvůr v rozsudku Sirena uznal, že majitel ochranné známky nezaujímá dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy z pouhého důvodu, že je majitelem výlučného práva.
Na základě těchto úvah dánská vláda navrhuje odpovědět na otázky položené ve třech věcech záporně.
E – Písemné vyjádření předložené vládou Spolkové republiky Německo
Vláda Spolkové republiky Německo zejména poznamenává, že:
– ačkoliv je pravda, že článek 85 Smlouvy se v zásadě vztahuje též na omezení hospodářské soutěže vyplývající z nepoctivého jednání podniků usazených mimo Společenství, je právě tak pravda, že v projednávané věci chybějí podmínky nezbytné k jeho použití: totiž existence dohody nebo jednání ve vzájemné shodě omezujících hospodářskou soutěž. Z popisu skutkového stavu uvedeného v předkládacím usnesení totiž vyplývá, že mezi oběma majiteli ochranné známky Columbia již neexistuje od roku 1931 žádná právní nebo hospodářská vazba;
– použití článku 86 Smlouvy v projednávané věci je vyloučeno, jelikož neexistuje nic, z čeho by bylo možné usuzovat na zneužití práva k ochranné známce;
– článek 30 Smlouvy se týká pouze množstevních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem „mezi členskými státy“. Stejně tak ukazují články 31 až 37, že předmět ustanovení o volném pohybu zboží je omezen na odstranění překážek obchodu mezi členskými státy;
– článek 110 a násl., které se týkají obchodu Společenství se třetími zeměmi, neobsahují výslovný zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením a neumožňují usuzovat, a to ani nepřímo, na existenci takového zákazu. To potvrzuje nejen způsob, jakým Smlouva stanoví zavedení společné obchodní politiky vůči třetím zemím, ale i zemědělské předpisy a politika v oblasti obchodních dohod doposud provedených Společenstvím. Konečně i samotný Soudní dvůr uznal, že – pokud jde o obchod s třetími zeměmi – Smlouva nepožaduje odstranění množstevních omezení dovozu a opatření s rovnocenným účinkem;
– pokud ve vztazích s třetími zeměmi neexistuje všeobecný zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, neexistuje ani zákaz omezený na určité odvětví. Podle čl. XX písm. d) GATT nejsou členské státy povinny zakázat výkon práv z ochranné známky bránící zahraničnímu obchodu Společenství;
– vzhledem k tomu, že výkon práv z ochranné známky v rámci mezinárodního obchodu není zakázán v žádné třetí zemi, přijetí takového zákazu do právního řádu Společenství by mělo za následek zásah do známkového práva členských států a v budoucnosti i do evropského známkového práva;
– za těchto podmínek má jen malou důležitost, zda práva ze sporné ochranné známky jsou „stejného původu“ ve smyslu rozsudku Hag (Recueil 1974, s. 731), a to tím spíše, že uplatnění zásad formulovaných v souvislosti s touto otázkou v uvedeném rozsudku vyvolává v projednávané věci jiné obtížně řešitelné problémy.
Německá vláda tudíž navrhuje odpovědět na první otázku ve věci 51/75 takto:
„Článek 110 a násl. a článek 30 a násl. Smlouvy je třeba vykládat v tom smyslu, že majitel ochranné známky zapsané v členském státě Společenství je oprávněn bránit dovozu výrobků nesoucích shodnou ochrannou známku ze třetí země, pokud nejsou naplněny podmínky pro použití článku 85 a násl.“
Pokud jde o druhou otázku v téže věci, německá vláda uvádí, že právo k ochranné známce neopravňuje jeho majitele k tomu, aby zakázal dalším osobám výrobu určitého zboží, nýbrž pouze k tomu, aby zakázal užívání názvu nebo označení individualizujícího určitý výrobek. Položenou otázku je tedy třeba chápat jako otázku, zda A může za určitých okolností bránit B v umísťování ochranné známky, jejímž majitelem v členském státě je A, na určité zboží a v uvádění tohoto zboží na trh pod uvedenou ochrannou známkou v tomtéž členském státě. Aby bylo možné odpovědět na tuto otázku, je třeba vzít v úvahu, že:
– podle skutkových okolností vyložených v předkládacím usnesení je A majitelem sporné ochranné známky ve všech členských státech, takže podle vnitrostátního práva dotyčného členského státu zasahuje B do práv A, ať už se jedná o kterýkoli členský stát, na jehož území B užívá zmíněnou ochrannou známku a uvádí na trh jí označené výrobky. V tomto ohledu má jen malou důležitost, zda B užívá ochrannou známku a zda uvádí na trh v dotyčném členském státě výrobky opatřené touto ochrannou známkou přímo nebo prostřednictvím dceřiné společnosti usazené v onom státě;
– v daném případě neužívá A svou ochrannou známku se záměrem rozdělit vnitrostátní trhy uvnitř Společenství;
– i za předpokladu, že by bylo možné použít na projednávanou věc článek 30, na výkon práv z ochranné známky ze strany A by se vztahoval režim odchylek uvedených v článku 36 Smlouvy. Právo Společenství nestojí v cestě právu majitele ochranné známky v členském státě zakázat třetím osobám, přestože jsou tyto osoby v jiném členském státě majiteli shodné ochranné známky stejného původu, umísťovat tuto ochrannou známku na výrobek a uvádět jej na území prvně uvedeného státu na trh;
– právo Společenství naproti tomu zakazuje majiteli ochranné známky bránit dovozům výrobků opatřených shodnou ochrannou známkou, pocházejícím z jiného členského státu a uskutečněným třetí osobou, která je v posledně uvedeném členském státě majitelem shodné ochranné známky stejného původu. Tak tomu však není v projednávané věci, neboť sporná ochranná známka náleží ve všech členských státech Společenství jedinému majiteli (žalobce v původním řízení).
Německá vláda navrhuje odpovědět na druhou otázku takto:
„Pravidla Společenství nebrání tomu, aby se majitel práva k ochranné známce v členském státě Společenství dovolával tohoto práva s cílem zakázat třetí osobě v tomto členském státě umísťovat ochrannou známku na výrobky, pro které je zapsána, a uvádět výrobky nesoucí tuto ochrannou známku na trh.“
F – Písemné vyjádření předložené francouzskou vládou
Poté co připomněla hlavní rysy vnitrostátních předpisů členských států v oblasti známkového práva a přezkoumala dosah ustanovení Smlouvy o EHS v této oblasti, francouzská vláda uvádí, že Soudní dvůr se ve své judikatuře pokusil upravit výkon známkového práva tak, aby nebyla dotčena samotná existence tohoto práva, jak je definováno a chráněno vnitrostátními předpisy. Řešení přijaté Soudním dvorem, zejména v rozsudcích Sirena (Recueil 1971, s. 69) a Hag (Recueil 1974, s. 731), spočívá v podstatě v tom, že se konkurenční ochranné známky nepovažují za územně nezávislé a že se v osobě současných majitelů znovu vytvoří společenství zájmů existujících na počátku. Pro určení dosahu tohoto řešení je nicméně třeba mít stále na zřeteli, že:
– ochranné známky přezkoumané Soudním dvorem v těchto dvou rozsudcích byly výhradně národními ochrannými známkami členských států;
– cíl Smlouvy spočívá ve sloučení vnitrostátních trhů členských států v jednotný trh, nikoli v napomáhání tomu, aby za neobvyklých či protiprávních podmínek pronikaly na tyto trhy osoby ze třetích zemí;
– v projednávané věci výkon práva k ochranné známce ze strany A vůči B neovlivňuje obchod mezi členskými státy. Kromě toho nemají přítomné spory původ v otevřeném konfliktu mezi vnitrostátními systémy známkového práva a předpisy Společenství, nýbrž v konfliktu mezi těmito systémy a jednáním třetí osoby usazené mimo společný trh.
Po uvedení těchto obecných úvah francouzská vláda kromě toho poznamenává, že:
– pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu zboží (článek 30 a násl.) nejsou použitelná na projednávanou věc: ta se týká na jedné straně obchodu mezi členským státem a třetí zemí a na straně druhé konfliktu mezi místním výrobcem a majitelem místní ochranné známky;
– právě tak nejsou použitelná ani pravidla týkající se hospodářské soutěže. Ve výše zmíněných rozsudcích Sirena a Hag Soudní dvůr totiž uznal, že použití článku 85 je vyloučeno, pokud mezi majiteli práv k ochranné známce neexistuje žádná „právní, finanční, hospodářská nebo technická vazba“. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že majitel ochranné známky nepožívá dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy z pouhého důvodu, že je s to zakázat třetím osobám uvádět na trh na území členského státu výrobky nesoucí shodnou ochrannou známku. Takového postavení lze dosáhnout pouze tehdy, pokud majitel ochranné známky – mimo jiné – uplatňuje své právo tak, že brání zachování účinné hospodářské soutěže v podstatné části příslušného trhu;
– jak vyplývá z popisu skutkového stavu v předkládacích usneseních, všechny tyto podmínky v projednávané věci chybějí;
– kromě toho by kladná odpověď na položené otázky bez jakéhokoli opodstatnění zvýhodňovala B před A, jelikož by se A ve třetí zemi, kde má B zapsánu spornou ochrannou známku, nemohl dovolávat výhody v podobě práva Společenství, nýbrž byl by v této zemi v případě užití dotyčné ochranné známky považován za osobu porušující ochrannou známku. Mimoto by byla kladná odpověď o to více na újmu státních příslušníků Společenství z toho důvodu, že nebyla v Pařížské úmluvě přijata zásada vzájemnosti, nýbrž uznává se v ní pouze zásada rovného zacházení s cizinci a státními příslušníky.
Z těchto důvodů se francouzská vláda domnívá, že na otázky položené ve třech věcech je třeba odpovědět záporně.
G – Písemné vyjádření předložené irskou vládou
Irská váda nejprve konstatuje, že vnitrostátní předpisy členských států týkající se známkového práva nezakládají práva, jejichž výkon by v obecné rovině narážel na ustanovení článku 2 Smlouvy. Naopak, neporušuje-li majitel ochranné známky jiná ustanovení Smlouvy, přispívá výkon těchto práv k dosažení cílů uvedených v článku 2.
V projednávané věci nemá hospodářský subjekt označený v předkládacích usneseních jako B právo užívat uvnitř Společenství spornou ochrannou známku. Přiznat mu za těchto podmínek výhodu, jíž se dožaduje, by znamenalo nejen povolit mu užívání sporné ochranné známky ve Společenství, ale též poskytnout tuto možnost jakémukoli dalšímu podniku odlišnému od A. Takový výsledek není odůvodněný na základě článku 2: je neslučitelný s posláním Společenství a v rozporu se zásadami, o které se opírá celní unie.
Po této poznámce irská vláda přezkoumává dosah ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží (článek 30 a násl.) a o hospodářské soutěži (článek 85).
a) Pokud jde o pravidla hospodářské soutěže, irská vláda uvádí, že tato ustanovení, která se týkají výhradně obchodu mezi členskými státy, nemohou v projednávané věci omezovat výkon výlučného práva ze strany A. Naproti tomu v případě, kdy A zakáže B užívat spornou ochrannou známku ve Společenství, uplatňuje obvyklým způsobem své právo, aniž se tím dopouští svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy ve smyslu článku 36 Smlouvy.
Pro podepření opačného tvrzení se nelze dovolávat některých rozsudků Soudního dvora, neboť,
– pokud jde o rozsudek Hag (Recueil 1974, s. 731), neshodují se skutkové okolnosti posuzované Soudním dvorem u té příležitosti se skutkovými okolnostmi projednávané věci. Podnik, jemuž bylo ve věci Hag vytýkáno užití sporné ochranné známky, byl rovněž jejím majitelem v rámci Společenství, zatímco v projednávaném případě ani B, ani žádná část B nemá právní nárok na užívání sporné ochranné známky ve Společenství. Obdobně ve věci Hag byly výrobky, o jejichž zákaz uvádění na trh v členském státě se usilovalo potud, pokud byly opatřeny spornou ochrannou známkou, uváděny na trh v jiném členském státu v souladu s právními předpisy, zatímco v tomto případě je B neuvádí na trh v souladu s právními předpisy v žádné části Společenství. Je zbytečné, aby se B pokoušel uplatňovat čl. 9 odst. 2 Smlouvy. Toto ustanovení neuděluje výrobkům dovezeným do členského státu ze třetí země výhodnější zacházení, než je zacházení vyhrazené výrobkům pocházejícím z členského státu: jedny i druhé výrobky podléhají známkovému právu. Mimoto měla dotyčná ochranná známka ve věci Hag společný původ v podniku založeném ve Společenství, zatímco v projednávané věci měla společný původ v podniku založeném ve třetí zemi. Konečně, převod ochranné známky nepřispěl v této věci k rozdělení trhů uvnitř Společenství, jelikož právo k ochranné známce v každém členském státě vlastní jediný majitel;
– pokud jde o rozsudek Centrafarm (Recueil 1974, s. 1183), je třeba poznamenat, že v oné věci byly sporné výrobky uváděny na trh v členském státě pod dotyčnou ochrannou známkou se souhlasem majitele ochranné známky a že výkon práva k ochranné známce měl – vzhledem k existenci vazeb mezi dvěma majiteli ochranné známky (mateřská a dceřiná společnost) ve dvou členských státech Společenství – za následek rozdělení trhů. V projednávané věci nebyly sporné výrobky uváděny na trh členského státu se souhlasem majitele ochranné známky, ani nebyly vnitrostátní trhy uvnitř společného trhu rozděleny výkonem práva k ochranné známce ze strany jejího majitele.
b) Pokud jde o pravidla hospodářské soutěže, irská vláda má za to, že podmínky použití článku 85 Smlouvy v projednávané věci rovněž chybějí. Jediný podnik, který je oprávněn užívat spornou ochrannou známku ve Společenství, neuzavřel žádnou dohodu, ani se v souvislosti s touto ochrannou známkou neúčastní žádného jednání ve vzájemné shodě s jiným podnikem „uvnitř“ Společenství. Mimoto mezi majitelem ochranné známky ve Společenství a majitelem ochranné známky ve třetí zemi v současnosti neexistuje a nikdy neexistovala právní, finanční, technická nebo hospodářská vazba; právě tak neexistuje žádný náznak jednání ve vzájemné shodě mezi těmito dvěma podniky. Jediné dohody, které by mohly mít nějaký význam, dohody ze dne 27. dubna 1917, neodpovídají druhu dohod, které jsou zakázány článkem 85 Smlouvy (viz výše zmíněná věc Centrafarm). Přezkum doložek těchto dohod, jak jsou reprodukovány v předkládacím rozsudku, umožňuje totiž přijmout závěr, že cílem nebo výsledkem zmíněných dohod není vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu. Navíc neovlivňují obchod mezi členskými státy.
S ohledem na všechny tyto úvahy irská vláda navrhuje odpovědět na otázky položené ve věci 51/75 takto:
„1. Ustanovení Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména ustanovení, která potvrzují zásady práva Společenství a pravidla týkající se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže, nesmějí být vykládána v tom smyslu, že zbavují A práva na výkon práv z ochranné známky, která mu náleží podle vnitrostátního právního předpisu použitelného v dané věci v každém členském státě, s cílem zabránit tomu, aby:
Irská vláda dále navrhuje odpovědět záporně ve věcech 86/75 a 96/75.
H – Písemné vyjádření předložené nizozemskou vládou
Nizozemská vláda přezkoumává sporný problém z hlediska ustanovení Smlouvy týkajících se hospodářské soutěže (články 85 a 86) a volného pohybu zboží (články 30 a 36). Upozorňuje zejména na toto:
– Ve svém rozsudku Hag (Recueil 1974, s. 731) Soudní dvůr uznal, že použití článku 85 Smlouvy bylo vyloučeno z toho důvodu, že mezi oběma majiteli ochranné známky neexistovala žádná právní, finanční, technická nebo hospodářská vazba. Jak tedy vyplývá z popisu skutkového stavu předkládacího usnesení, v projednávané věci se jedná právě o tuto situaci.
– Pokud jde o článek 86, Soudní dvůr ve svém rozsudku Sirena (Recueil 1971, s. 69) konstatoval, že majitel ochranné známky nepožívá dominantního postavení z pouhého důvodu, že je s to zakázat třetím osobám uvádět na trh v členském státě výrobky nesoucí shodnou ochrannou známku. Takové postavení může majitel ochranné známky získat v případě, že je schopen bránit zachování účinné hospodářské soutěže v podstatné části příslušného trhu. Nic nenasvědčuje tomu, že je tato podmínka v projednávané věci splněna.
– Je nepochybné, že článek 36 Smlouvy umožňuje odchýlit se od zákazu množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem uvedeného v článcích 30 a 34 Smlouvy tehdy, jedná-li se mimo jiné o odchylky odůvodněné ochranou práv, která představují specifický předmět průmyslového a obchodního vlastnictví. Ve výše zmíněné věci Hag Soudní dvůr nicméně shledal, že tomu tak není v případě, kdy je právo k ochranné známce vykonáváno způsobem, který přispívá k rozdělení trhů, a je uplatňováno s cílem, aby bylo v členském státě zakázáno uvádět na trh zboží, které je legálně vyráběno v jiném členském státě pod shodnou ochrannou známkou stejného původu. Tyto podmínky v projednávaném případě chybějí. Kromě toho vzal Soudní dvůr okolnost stejného původu dotyčné ochranné známky v úvahu v případě, kdy se jednalo o překážky volnému pohybu zboží mezi členskými státy, zatímco v projednávané věci se jedná o překážky obchodu mezi členským státem a třetí zemí.
– Kladná odpověď na položené otázky by měla za následek diskriminaci majitelů ochranné známky v členských státech ve prospěch těch, kteří vlastní shodnou ochrannou známku ve třetí zemi. Poškodila by spotřebitele zvyklého spojovat ochrannou známku s určitým výrobkem a samotnou ochrannou známku by zbavila její specifické funkce.
Z těchto důvodů nizozemská vláda navrhuje odpovědět na položené otázky ve třech věcech záporně.
Konečně dodává, že by se nemělo zapomínat na to, že omezení, které v projednávané věci A uložil B, zahrnuje pouze zákaz, jímž se B zakazuje dovážet do Společenství a vyrábět zde gramofonové desky opatřené spornou ochrannou známkou. Tento zákaz však nebrání tomu, aby B dovážel nebo vyráběl gramofonové desky pod jinou ochrannou známkou, nezasahuje-li tím do práv z ochranné známky ve vlastnictví třetích osob.
I – Písemné vyjádření předložené vládou Spojeného království
Vláda Spojeného království má za to, že žádné omezení výkonu práva k ochranné známce nesmí být uloženo lehkovážně. Spotřebitelé a uživatelé si postupně vytvářejí asociaci mezi výrobky opatřenými ochrannou známkou a obchodníkem, který ochrannou známku vlastní. Funkcí ochranné známky je tedy chránit současně zájmy obchodu i spotřebitelů.
Kromě toho při neexistenci opačného ustanovení – a takové ustanovení v projednávané věci chybí – není možné vykládat Smlouvu o EHS v tom smyslu, že zvýhodňuje majitele práv k ochranné známce ve třetí zemi před těmi, kteří vlastní práva k ochranné známce uznaná členskými státy. Stejně tak je při neexistenci opačných ustanovení v právu Společenství členským státům dovoleno, aby z důvodů podobných těm, které jsou uvedeny v článku 36 Smlouvy, podrobily dovoz nepůvodních výrobků ze třetích zemí omezením dovozu.
Po této poznámce vláda Spojeného království přezkoumává dosah ustanovení Smlouvy o hospodářské soutěži a o volném pohybu zboží, přičemž poukazuje zejména na toto:
a) Pokud jde o pravidla hospodářské soutěže
– Článek 85 se týká výhradně dohod, jednání a rozhodnutí, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy, a nevztahuje se tudíž na obchod se třetími zeměmi.
– Kromě toho v době převodu ochranné známky X tvořili právní předchůdci A a B – jako mateřská a dceřiná společnost – součást téhož hospodářského subjektu, takže neexistovala žádná dohoda, rozhodnutí nebo jednání ve vzájemné shodě ve smyslu článku 85 Smlouvy. Podle judikatury Soudního dvora se totiž článek 85 netýká dohod nebo jednání, k nimž došlo mezi podniky, jako je mateřská společnost a její dceřiná společnost, které tvoří jednu hospodářskou jednotku, uvnitř níž nepožívá dceřiná společnost skutečné samostatnosti.
– K převodu ochranné známky došlo dosti dlouho před vstupem Smlouvy v platnost; vlastnictví ochranné známky, kterou nyní vlastní B, přešlo několikrát do jiných rukou a mezi A a B v podobě, v jaké jsou v současnosti ustaveny, nikdy neexistovala právní, finanční, technická nebo hospodářská vazba. Ačkoliv rozsudek Sirena (Recueil 1971, s. 69) značně rozšířil oblast působnosti pravidel Smlouvy týkajících se hospodářské soutěže, nesmí se zapomínat na to, že pouhý převod ochranné známky není sám o sobě dostačující k tomu, aby bylo možné použít článek 85. K tomu je zapotřebí, aby existovaly další skutečnosti svědčící zejména o tom, že převod byl uskutečněn v souladu s dohodou, jejímž cílem je rozdělit společný trh, nebo která je z jiného důvodu v rozporu s čl. 85 odst. 1 nebo s článkem 86.
– I když je ostatně pravda, že do působnosti článku 85 může spadat též dohoda uzavřená před vstupem Smlouvy v platnost, musí se i přesto jednat o dohodu, kterou její strany uzavřely s cílem obejít zákazy Smlouvy.
– Právo na ochrannou známku X náleží A ve všech členských státech Společenství. V případě neexistence jakékoli pozdější dohody svědčící o úmyslu zneužít tohoto práva je tedy nemožné prohlásit, že převod ochranné známky, k němuž došlo mezi právními předchůdci A a B, má za následek vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na společném trhu ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
b) Pokud jde o ustanovení článků 30 až 36, která umožňují zrušit omezení dovozu vytvořená jinými prostředky, než jsou prostředky zakázané články 85 a 86 Smlouvy, také ona se vztahují výhradně na obchod mezi členskými státy. Skutečnost, že v projednávané věci vlastní podnik B dceřinou společnost ve Společenství, je irelevantní, jelikož článek 30 se týká výhradně dovozu a nebere v úvahu vazby, které mohou existovat mezi dovozcem a jeho dodavatelem usazeným ve třetí zemi. Navíc není možné v projednávané věci použít zásadu „vyčerpání“ práva již dříve uznaného Soudním dvorem, jelikož dotyčné výrobky nebyly poprvé uvedeny na trh v členském státě Společenství osobou, která je v tomto státě majitelem výlučného práva nebo s jejím souhlasem.
Poté co britská vláda uvedla rozdíly, které existují mezi spornou věcí a situací uvedenou v rozsudku Hag (Recueil 1974, s. 731), a zdůraznila zcela zvláštní a omezený dosah zmíněného rozsudku, navrhuje odpovědět na položené otázky takto:
„1. články 85 a 30 až 36 Smlouvy se nevztahují na projednávanou věc a
2. v důsledku toho není A zbaven práva na výkon práv, která mu náleží podle vnitrostátních předpisů použitelných v dané věci, s cílem zabránit tomu, aby:
J – Písemné vyjádření předložené Komisí ES
Komise nejprve předkládá obecné úvahy o podmínkách použití pravidel práva Společenství týkajících se hospodářské soutěže a volného pohybu zboží. Tento soubor pravidel má za cíl chránit jednotu společného trhu prostřednictvím zákazu dvou různých způsobů rozdělení trhu:
Článek 85 se používá na omezení hospodářské soutěže, která jsou předmětem, prostředkem nebo důsledkem dohody, jednání ve vzájemné shodě nebo (méně často) rozhodnutí sdružení. Články 30 až 36 se naproti tomu používají na případy, ve kterých mezi dotyčnými podniky neexistuje žádná dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě. V mnoha situacích se může otázka, zda převod ochranné známky podléhá článku 85 z důvodu omezujících účinků na obchod mezi členskými státy, jevit jako irelevantní, jelikož články 30 až 37 Smlouvy v každém případě umožňují bránit užívání známkového práva k rozdělení společného trhu. Tato otázka si naopak zachovává svou důležitost v jiných zvláštních situacích, zejména tehdy – v případě, že se jedná o dovozy pocházející přímo ze třetí země, a nikoli o obchod mezi členskými státy –, když nemohou být použity články 30 až 37 Smlouvy. Naproti tomu článek 85 zůstává použitelný na dohodu i v případě, že jedna ze stran není usazena ve Společenství.
Po uvedení těchto obecných úvah Komise přezkoumává, zda a do jaké míry jsou výše zmíněná pravidla použitelná na projednávanou věc.
1. Zabývá se nejprve pravidly týkajícími se volného pohybu zboží a poznamenává zejména toto:
a) Ustanovení článků 30 až 36 Smlouvy se používají výhradně na obchod mezi „členskými státy“ a zakazují rozdělení vnitrostátních trhů uvnitř Společenství. Důvody opodstatňující tento zákaz se neuplatňují v případě, kdy se jedná – tak jako v projednávané věci – o obchod s třetími zeměmi. Připustit opačný názor by znamenalo ohrozit specifickou funkci známkového práva na společném trhu a zbavit vytvoření evropské ochranné známky, již Společenství v současnosti posuzuje a vypracovává, veškerého praktického užitku. Neexistuje ostatně žádná záruka „vzájemnosti“, která by zajišťovala, že se majiteli ochranné známky na společném trhu dostane ve třetí zemi stejného zacházení, jako je to, které musí podle tvrzení společnosti CBS právo Společenství přiznat majiteli ochranné známky ve třetí zemi.
b) Ani článek 110 a násl. Smlouvy týkající se společné obchodní politiky, ani pravidla práva přijatá za účelem jejich použití neobsahují ustanovení, která by členským států zakazovala používat vůči třetím zemím opatření s rovnocenným účinkem nebo alespoň ponechávat v platnosti ta stávající.
c) Skutečnost, že jsou gramofonové desky opatřené spornou ochrannou známkou „ve volném oběhu v členském státě“, je nemůže nikterak uchránit před opatřeními, která se ve veřejném zájmu a pro ochranu soukromých zájmů používají též na výrobky pocházející z příslušného členského státu.
Z čl. 10 odst. 1 Smlouvy vyplývá, že podmínky „volného oběhu“ spočívají ve splnění dovozních náležitostí a v zaplacení cel a poplatků s rovnocenným účinkem. Jakmile jsou u dovezeného zboží splněny tyto podmínky, skutečnost, že se zboží nachází ve volném oběhu ve Společenství, má za následek pouze to, že je zboží zproštěno uplatnění dalšího zdanění a dalších celních náležitostí, avšak naprosto neznamená, že byla prověřena řádnost uvedení tohoto zboží na trh s ohledem na vnitrostátní předpisy dovážejícího státu v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví.
Odlišný výklad pojmu „volného oběhu“ zboží, který předložila společnost CBS, je nejen v rozporu se zněním článku 6 Smlouvy, ale znevýhodňuje původní zboží oproti zboží dováženému ze třetích zemí. Důsledkem zmíněného výkladu je rovněž to, že ochrannou známku zapsanou v členských státech zbavuje jejich specifické funkce, jelikož takové ochranné známky již nemají žádnou obchodní hodnotu.
d) Ze skutečnosti, že sporné zboží, které společnost CBS dodávala svým dceřiným společnostem usazeným na společném trhu, se stalo v důsledku transakcí provedených výhradně v rámci „hospodářské jednotky“ majetkem výše zmíněných dceřiných společností, nelze vyvozovat, že takové zboží má být považováno za zboží legálně dostupné na společném trhu pro účely jeho uvedení na trh.
Až doposud právo Společenství používalo pojem „hospodářský subjekt“ v kontextu článků 85 a 86 k řešení otázky, zda dohoda mezi mateřskou a dceřinou společností představuje dohodu mezi samostatnými podniky a zda mezi těmito dvěma partnery existuje skutečná hospodářská soutěž, kterou by taková dohoda mohla omezit. Tento pojem nemůže být žádným způsobem použit k tomu, aby mateřské společnosti umožňoval dovážet do členského státu nepůvodní výrobky s úmyslem prodávat je uvnitř Společenství. V opačném případě – vzhledem k tomu, že není dovoleno zacházet se zbožím pocházejícím ze Společenství o nic méně výhodně než se zbožím pocházejícím ze třetí země – by mohla mateřská společnost rovněž umístit nepůvodní ochrannou známku na výrobky dovezené bez ochranné známky nebo vyrobené její dceřinou společností a porušit tak ochrannou známku chráněnou právními předpisy členského státu, v němž dceřiná společnost provozuje svou podnikatelskou činnost.
Kromě toho nelze na projednávanou věc použít zásadu stanovenou Soudním dvorem v rozsudku Hag (Recueil 1974, s. 731). Tato zásada:
– se vztahuje na případ, kdy majitelé dvou shodných ochranných známek společného původu vlastní tyto ochranné známky uvnitř Společenství, zatímco v projednávaném případě vlastní jeden ze dvou majitelů spornou ochrannou známku ve všech členských státech Společenství a druhý ji vlastní ve třetích zemích mimo Společenství;
– je založena na článcích 30 až 37 Smlouvy, které se používají pouze na obchod mezi členskými státy;
– se týká zboží „legálně“ vyrobeného v jiném členském státě pod shodnou ochrannou známkou, zatímco výrobky společnosti CBS pocházející ze Spojených států nebyly vyrobeny legálně pod ochrannou známkou Columbia uvnitř Společenství;
– opravňuje každého ze dvou majitelů ochranné známky k prodeji jeho zboží na trhu druhého majitele a zakládá tak režim „vzájemnosti“, který nemůže být podle práva Společenství zaveden, pokud jeden ze dvou majitelů ochranné známky je jejím majitelem ve třetí zemi.
f) Stejně tak je tomu v případě zásady „vyčerpání práva k ochranné známce“, kterou uznávají některé vnitrostátní předpisy a kterou uplatnil Soudní dvůr na úrovni Společenství. Ačkoliv je tedy právo k ochranné známce „vyčerpáno“ v okamžiku, kdy je zboží legálně opatřené ochrannou známkou uvedeno na trh na společném trhu samotným majitelem nebo s jeho souhlasem, není nicméně možné rozšířit tuto zásadu bez výhrad na případ, kdy majitel shodné ochranné známky uvádí na trh ve třetí zemi zboží pocházející z této země.
Na základě těchto úvah má Komise za to, že s ohledem na pravidla týkající se volného pohybu zboží, včetně pravidel článku 10 a pravidel společné obchodní politiky je třeba odpovědět na položené otázky záporně.
2. Komise se dále zabývá pravidly týkajícími se hospodářské soutěže. Uvádí, že v okamžiku, kdy předložila své písemné vyjádření ve věci 51/75 jí byly známy pouze skutečnosti uvedené předkládajícím soudem, totiž dohody z roku 1917. Při předložení svého písemného vyjádření k věci 86/75 výslovně prohlásila, že není prozatím s to vyvodit z dokumentace, která byla mezitím předložena, konečné závěry, pokud jde o případné použití článku 85 Smlouvy. Teprve po důkladnějším přezkumu zmíněné dokumentace Komise konstatovala, že vyjádření formulovaná ve dvou výše uvedených věcech by měla být doplněna a v případě potřeby opravena.
Přezkum se týkal zejména těchto dokumentů:
– dohody ze dne 27. dubna 1917 mezi americkou společností Columbia Graphophone Company a její anglickou dceřinou společností Columbia Graphophone Company Limited;
– dohoda ze dne 16. listopadu 1922 mezi americkou společností Columbia Graphophone Manufacturing Company a anglickými společnostmi Constructive Finance Company a Columbia Graphophone Company Limited;
– dohoda ze dne 5. ledna 1932 mezi americkou společností Columbia Graphophone Company Inc. a společností Columbia Graphophone Company Limited, která se mezitím stala stoprocentně vlastněnou dceřinou společností společnosti Electrical and Musical Industries Limited;
– dohoda ze dne 31. prosince 1946 mezi americkou společností Columbia Recording Corporation a společností Columbia Graphophone Company Limited;
– dohoda ze dne 18. září 1952 mezi americkou společností Columbia Records Inc. a společností Columbia Graphophone Company Limited;
– dohoda ze dne 15. listopadu 1962 mezi společností Columbia Broadcasting System Inc. a společností Electrical and Musical Industries Limited;
– dohoda mezi společností CBS Records Limited a společností EMI Records Limited (The Grammophon Company Limited), která se považuje za skutečně uzavřenou dne 18. února 1966.
Tyto dohody jako celek ukazují, že v letech 1917 až 1956 byla hospodářská soutěž mezi americkými a anglickými společnostmi Columbia zcela vyloučena. Zmíněné podniky provedly rozdělení světového trhu doprovázené převodem ochranné známky tak, že vnitrostátní trhy všech členských států Společenství v jeho tehdejším složení byly vyhrazeny britskému partnerovi. Toto rozdělení doplňovala úzká spolupráce při výrobě a distribuci gramofonových desek, zahrnující zejména výměnu matric a gramofonových desek a závazek obou partnerů vyhradit rovněž druhému partnerovi možnost využívat výhradních smluv uzavřených s umělci. Rozsah svých smluvních vztahů omezily americké a britské společnosti Columbia teprve dohodou ze dne 18. prosince 1952, která skončila dnem 31. prosince 1956. Avšak dohodou ze dne 5. listopadu 1962 byly tyto vztahy po šestiletém přerušení opět obnoveny. Podle této dohody byly gramofonové desky Columbia vydávané americkou společností vyráběny a distribuovány v Evropě britskou společností, stejně tak, jako byly gramofonové desky Columbia vydávané posledně uvedenou společností vyráběny a distribuovány americkou společností na jejím vlastním trhu. Výhradní smlouvy uzavřené každou ze dvou společností s umělci byly využívány též druhou společností. Podle prohlášení učiněných účastníky v průběhu původního řízení byla jejich spolupráce ukončena ke konci 60. nebo na začátku 70. let.
Vzhledem k těmto okolnostem by měl Soudní dvůr – ostatně v souladu s vlastní judikaturou a s cílem poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď – chápat položené otázky jako otázky, které se táží po tom, zda výkonem svého práva k ochranné známce porušuje A rovněž pravidla Smlouvy týkající se hospodářské soutěže, protože právní předchůdci A získali dotyčnou ochrannou známku prostřednictvím dohody o rozdělení trhů, která jim vyhradila celé území Společenství, a protože omezení hospodářské soutěže byla zcela nebo zčásti zachována v důsledku pozdějších dohod, k nimž došlo mezi A a B nebo mezi jejich předchůdci.
Komise poznamenává, že na rozdíl od pravidel týkajících se volného pohybu zboží jsou pravidla týkající se hospodářské soutěže použitelná rovněž na skutečnosti a situace, které mají svůj původ mimo Společenství, avšak ovlivňují režim hospodářské soutěže na společném trhu. Judikatura Soudního dvora v této oblasti a celá řada rozhodnutí Komise tento názor plně potvrzují.
Proto nemůže být pochyb o tom, že s možnou výjimkou dohod z roku 1917 uzavřených v době, kdy americká společnost vlastnila veškerý kapitál své britské dceřiné společnosti, spadají ostatní výše uvedené dohody svou povahou do působnosti článku 85 Smlouvy, jelikož mají omezující účinky na hospodářskou soutěž na společném trhu.
Pokud jde o otázku, zda a do jaké míry je toto ustanovení skutečně použitelné na spornou situaci, je třeba připomenout, že podle zásad judikatury stanovených Soudním dvorem:
– pravidla hospodářské soutěže, ačkoliv nezasahují do výlučných práv, která představují specifický předmět průmyslového a obchodního vlastnictví, se i přesto mohou dotýkat výkonu těchto práv;
– výkon práva k ochranné známce může obzvláště přispět k rozdělení trhů a zasáhnout tak do volného pohybu zboží mezi členskými státy (rozsudek Sirena, Recueil 1971, s. 82);
– v oblasti ochranných známek je specifickým předmětem obchodního vlastnictví zejména zajistit majiteli výlučného práva možnost užívat ochrannou známku pro účely uvádění výrobku do oběhu a chránit jej takto před soutěžiteli, kteří by měli v záměru zneužít postavení a pověst ochranné známky prodejem výrobků neoprávněně opatřených touto ochrannou známkou (rozsudek Centrafarm Whintrop, Recueil 1974, s. 1194);
– zákaz uvádět na trh v členském státě výrobek legálně opatřený ochrannou známkou v jiném členském státě pouze z toho důvodu, že shodná ochranná známka stejného původu existuje v prvně uvedeném členském státě, je neslučitelný s ustanoveními o volném pohybu zboží uvnitř společného trhu (rozsudek Hag, Recueil 1974, s. 745).
Zmíněná judikatura je vedena základní snahou zabránit především tomu, aby majitel ochranné známky mohl prostřednictvím výlučného práva, které mu přiznávají různé vnitrostátní právní předpisy, narušit jednotu společného trhu. Stejné úvahy je možné uplatnit v souvislosti s obchodem se třetími zeměmi. Také v tomto případě mohou být práva k ochranné známce použita s cílem rozdělit trhy na mezinárodní úrovni: rozdělení, které je předmětem zájmu Společenství, nakolik se týká samotného společného trhu.
Pro použití článku 85 na takové situace není distinkce mezi „převodem“ ochranné známky na straně jedné a „licenční smlouvou“ na straně druhé rozhodující. Je-li na jedné straně přehnané tvrzení, že každý převod ochranné známky splňuje podmínky pro použití článku 85 Smlouvy, je na straně druhé obtížné přesně rozlišit mezi případem, kdy „prostý“ převod nepředstavuje dohodu omezující hospodářskou soutěž, a případem, kdy převod takovou dohodu zahrnuje.
Tento problém má jen omezenou důležitost, jedná-li se o převody národních ochranných známek v rámci společného trhu, protože v takovém případě ustanovení Smlouvy týkající se volného pohybu zboží jsou již sama o sobě dostačující k tomu, aby byl výkon práva k ochranné známce zakázán. Naproti tomu má zmíněný problém významné důsledky dotýkající se převodů ochranných známek prováděných na mezinárodní úrovni, které proto nespadají do působnosti výše zmíněných ustanovení. I když si tento problém zasluhuje pečlivé prozkoumání, jeho vyřešení v rámci projednávané věci se však nejeví jako nezbytné, jelikož výkon práva k ochranné známce společností EMI spadá v daném případě pod článek 85 Smlouvy z jiných důvodů: zejména proto, že převod sporné ochranné známky je závislý na skupině dohod představujících kartelovou dohodu vytvořenou s cílem rozdělit trhy. Účelem převodu evropských ochranných známek z americké společnosti na britskou společnost v roce 1917 bylo totiž uskutečnit mezinárodní rozdělení trhů mezi tyto dvě společnosti. Toto rozdělení trhů bylo několikrát posíleno a upevněno prostřednictvím řady dohod uzavřených v letech 1922 až 1956, takže je správné uvést, že vlastnictví sporných ochranných známek společnosti EMI ve všech členských státech Společenství má svůj původ a oprávnění v tomtéž rozdělení trhů.
Skutečnost, že výše zmíněné dohody jsou v současnosti považovány za skončené, sama o sobě nedostačuje k tomu, aby se vyloučilo použití článku 85. Tento článek zůstává totiž nadále použitelný, a to i na kartelovou dohodu, která skončila, pokud se zdá, že účinky této dohody trvají i poté, co pozbyla platnosti. A přesně tak je tomu v projednávané věci.
Skutečnost, že dohoda stanovící rozdělení trhů a technickou spolupráci pozbyla platnosti, sama o sobě neimplikuje, že výše zmíněná dohoda přestala mít jakýkoli účinek omezující hospodářskou soutěž. Pokud je taková dohoda doplněna převodem ochranné známky, je například nezbytné, aby byla ochranná známka převedena zpět na původního majitele, nebo aby se každý z partnerů zavázal, že neuzavře –prostřednictvím výlučného práva – vlastní trh výrobkům pocházejícím od druhého partnera a opatřeným shodnou ochrannou známkou. Není-li jedna nebo druhá podmínka splněna, představuje výkon práva k ochranné známce důsledek kartelové dohody, jejímž cílem je rozdělit trhy a jejíž účinky, ačkoliv dotyčná dohoda již skončila, trvají v důsledku možností poskytovaných vnitrostátním právem v oblasti průmyslového a obchodního vlastnictví.
S ohledem na tyto úvahy má Komise za to, že za podmínek, jako jsou podmínky popsané výše, brání článek 85 Smlouvy společnosti EMI ve výkonu sporného práva k ochranné známce.
Není však přesné tvrdit, že zákaz užívat ochrannou známku Columbia na společném trhu uplatněný vůči společnosti CBS se nemůže citelně dotknout hospodářské soutěže na tomto trhu, jelikož společnosti CBS není bráněno v tom, aby na něm prodávala své gramofonové desky pod jinými ochrannými známkami, než je ochranná známka Columbia. Vzhledem k mezinárodní pověsti této ochranné známky a velikosti podniků, které si činí nárok na její využívání, by takový zákaz měl naopak značné omezující účinky na režim hospodářské soutěže na společném trhu.
Není možné namítat ani to, že použití článku 85 Smlouvy je v projednávané věci vyloučeno z toho důvodu, že právo Společenství nemůže zajistit společnosti EMI žádnou vzájemnost vůči společnosti CBS na trhu, který posledně uvedená společnost ovládá prostřednictvím ochranné známky Columbia, neboť ustanovení článků 85 a 86 Smlouvy mají výhradně za cíl chránit režim hospodářské soutěže na společném trhu. Jedná se zde o cíl pro Společenství tak důležitý, že použití zmíněných ustanovení na omezení vytvořená mimo Společenství, avšak mající účinky uvnitř společného trhu, nemůže záviset na otázce, zda je či není zajištěna vzájemnost. Navíc by se nemělo zapomínat na to, že Spojené státy mají ustálené právní předpisy, které umožňují vyhnout se omezením hospodářské soutěže vyplývajícím z výkonu práv vytvořených vnitrostátním systémem průmyslového a obchodního vlastnictví.
Komise konečně na okraj poznamenává, že pokud by Soudní dvůr, na rozdíl od stanoviska Komise, pokládal za nezbytné uznat, že společnost EMI má právo využít ochrannou známku Columbia k tomu, aby zakázala společnosti CBS dovoz sporných gramofonových desek a jejich prodej na společném trhu, vyplývalo by z toho, že společnost EMI má rovněž právo zakázat třetím osobám dovoz a prodej těchto gramofonových desek, které již byly uvedeny na trh ve Spojených státech, na společném trhu. Skutečnost, že zmíněné gramofonové desky již byly společností CBS uvedeny na trh ve Spojených státech, neimplikuje, že mají být z důvodu shodnosti ochranné známky považovány za gramofonové desky uvedené na společný trh rovněž společností EMI nebo s jejím souhlasem. Jinými slovy, zásada „vyčerpání“ práva uznaná Soudním dvorem ve věci Deutsche Grammophon (Recueil 1971, s. 487) nemůže být obecně vztažena na případy, kdy jsou výrobky uvedeny na trh ve třetí zemi majitelem shodné ochranné známky.
III – Ústní část řízení
Společnosti EMI Records Limited, CBS United Kingdom Limited, CBS Grammofon A/S a CBS Schallplatten GmbH, vlády Spolkové republiky Německo a Spojeného království, jakož i Komise Evropských společenství rozvinuly na jednání konaném dne 24. února 1974 dále své argumentace.
Společnost EMI Records zejména zdůraznila, že mezi anglickou a americkou společností Columbia v podobě, v jaké jsou v současnosti ustaveny, neexistují žádné právní, hospodářské, finanční a technické vazby.
Zpochybnila, že účelem převodu ochranné známky v roce 1917 bylo poskytnout oporu nebo posílit rozdělení trhů, a vyzdvihla zvláštnosti britského známkového práva platného v té době, které si vynutily sporný převod.
Společnost EMI Records kromě toho zdůraznila, že společnost CBS je schopna aktivně soutěžit na společném trhu prodejem gramofonových desek nesoucích ochrannou známku CBS a vyrobených v Evropě nebo dovozem gramofonových desek opatřených ochrannou známkou Columbia a vyrobených ve Spojených státech, neboť označení posledně uvedených desek etiketami nezpůsobuje větší technické nebo finanční obtíže.
Společnosti CBS naopak popřely existenci takové hospodářské soutěže, když rozvinuly argumenty uvedené ve svých písemných vyjádřeních.
Kromě toho znovu potvrdily existenci kartelové dohody mezi anglickou a americkou společností Columbia, která je v rozporu s článkem 85 Smlouvy o EHS a jejímž cílem je rozdělit trhy, což potvrzují dohody uplatňované do roku 1974, jejichž účinky trvají do současnosti.
Mimoto upozornily na některá ustanovení práva Společenství v oblasti obchodní politiky, zejména na nařízení Rady č. 1439/74 ze dne 4. června 1974 o společných pravidlech pro dovozy (Úř. věst. L 159, s. 1), jakož i na zásady zapsané v „Úmluvě AKP–EHS“ podepsané v Lomé dne 28. února 1975 (Úř. věst. L 25) a v článcích XI a XX GATT.
Z uvedených ustanovení a zásad vyplývá, že Společenství zamýšlí podrobit režim obchodu se třetími zeměmi právní úpravě blížící se co možná nejvíce právní úpravě použitelné na režim obchodu mezi členskými státy.
Německá a britská vláda upozornily Soudní dvůr na nevýhody, které by mohly vyplynout ze zkoumání sporného problému, které by bralo v úvahu jiné skutečnosti, než jsou skutečnosti výslovně uvedené předkládajícími soudy.
Kromě toho vyzdvihly podstatný rozdíl, který existuje, pokud jde o odstranění překážek obchodu se třetími zeměmi, mezi ustanoveními článků 30 až 36, 85 a 86 Smlouvy na straně jedné a mezi pravidly, která členské státy mohou svobodně přijmout vůči třetím zemím v rámci společné obchodní politiky.
Dne 26. ledna 1976 předložila Komise dohodu ze dne 9. května 1963 a dohodu ze dne 19. prosince 1967, uplatňované mezi společnostmi CBS Broacasting System, Electric and Musical Industries a The Gramophone Company Limited až do 30. dubna 1974.
Na základě výše uvedených dohod a dalších dohod uzavřených od roku 1932 a předložených v průběhu písemné části řízení Komise zdůraznila, že v projednávané věci existovala kartelová dohoda, která vzhledem k tomu, že byla provedena prostřednictvím odděleného vlastnictví téže ochranné známky, vedla k rozdělení trhů.
Tuto kartelovou dohodu vytvořenou v roce 1917 nebo nejpozději v roce 1931 potvrzují dohody o výměně matric a o výhradní distribuci uzavřené do roku 1967 a udržované v platnosti do 30. dubna 1974 a její účinky trvají do současnosti.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání dne 31. března 1976.
Dopisem ze dne 30. dubna 1976 požádala společnost CBS United Kingdom Limited na základě článku 61 jednacího řádu Soudní dvůr o znovuotevření ústní části řízení, odvolávajíc se na nezbytnost poskytnout přesné údaje o okolnostech, za nichž společnost CBS Inc. (USA) zahájila řízení proti společnosti Nina Records Co. Inc. ve Spojených státech s cílem zabránit dovozům gramofonových desek pocházejících od společnosti EMI a nesoucích ochrannou známku Columbia.
Ať už jsou uvedené okolnosti jakékoli, ani existence výše zmíněného sporu, ani jeho případné řešení nemají v žádném ohledu rozhodující vliv na odpověď na otázky položené vnitrostátním soudem.
Po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta proto Soudní dvůr rozhodl nevyhovět žádosti o znovuotevření ústní části řízení.
Právní otázky:
1 Usnesením ze dne 22. května 1975, došlým kanceláři Soudního dvora dne 9. června 1975, položil High Court of Justice v Londýně na základě článku 177 Smlouvy o EHS tuto předběžnou otázku:
„Mají být ustanovení Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména zásady práva Společenství a pravidla týkající se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže, vykládány v tom smyslu, že zakazují A výkon práv z ochranné známky přiznaných vnitrostátním právem každého členského státu, jestliže výkon těchto práv brání:
i) B prodávat ve všech členských státech zboží nesoucí ochrannou známku X, které B vyrobil a označil ochrannou známkou X mimo Společenství na území, kde je tento subjekt oprávněn užívat ochrannou známku X, nebo
ii) B vyrábět v jakémkoli členském státě zboží nesoucí ochrannou známku X?“
2 Z údajů poskytnutých vnitrostátním soudem vyplývá, že dotyčná ochranná známka náležela původně americké společnosti, která v roce 1917 převedla na svou anglickou dceřinou společnost svůj podíl a goodwill v několika zemích včetně států, které v současnosti tvoří Společenství.
3 Současně s tím převedla americká společnost na svou anglickou dceřinou společnost určitý počet ochranných známek, včetně té sporné, pro výše zmíněné země, avšak ponechala si spornou ochrannou známku pro Spojené státy a další třetí země.
4 Sporná ochranná známka, kterou počínaje rokem 1922 postupně získaly různé americké a anglické společnosti, je v současnosti v určitém počtu zemí zahrnujících též členské státy ve vlastnictví anglické společnosti EMI Records Limited a v dalších zemích, včetně Spojených států, ve vlastnictví americké společnosti CBS Inc., jejíž dceřinou společností ve Spojeném království je společnost CBS United Kingdom Limited.
5 Z informací poskytnutých High Court vyplývá, že majitel ochranné známky ve Spojených státech prodává ve Společenství prostřednictvím svých dceřiných společností tam usazených výrobky opatřené touto ochrannou známkou a vyrobené ve Spojených státech.
6 Podstatou položené otázky je zjistit, zda majitel ochranné známky v členském státě Společenství může uplatňovat své výlučné právo s cílem zabránit dovozu výrobků opatřených shodnou ochrannou známkou, pocházejících ze třetí země nebo vyrobených ve Společenství dceřinou společností majitele ochranné známky v této zemi nebo jejich uvedení na trh v tomto členském státě.
7 Za tímto účelem žádá vnitrostátní soud Soudní dvůr o přezkoumání otázky předložené se zřetelem k zásadám a pravidlům práva Společenství týkajícím se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže.
1. Pokud jde o volný pohyb zboží
8 V rámci ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží a v souladu s článkem 3a je v článku 30 a násl., které se týkají odstranění množstevních omezení a opatření s rovnocenným účinkem, výslovně stanoveno, že taková omezení a opatření jsou „mezi členskými státy“ zakázána.
9 V článku 36 se poté, co je v něm stanoveno, že články 30 a 34 nevylučují omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu odůvodněná mimo jiné ochranou průmyslového a obchodního vlastnictví, zejména uvádí, že tyto překážky nesmějí v žádném případě sloužit jako prostředky svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu „mezi členskými státy“.
10 Výkon práva k ochranné známce s cílem zabránit uvádění výrobků pocházejících ze třetí země na trh pod shodnou ochrannou známkou, i kdyby představoval opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, neovlivňuje tudíž volný pohyb zboží mezi členskými státy a nepodléhá zákazům stanoveným v článku 30 a násl. Smlouvy.
11 Výkon práva k ochranné známce za tohoto předpokladu totiž neohrožuje jednotu společného trhu, již mají zajistit článek 30 a násl. Smlouvy.
12 Vlastní-li navíc stejný majitel právo k ochranné známce pro shodný výrobek ve všech členských státech, není třeba přezkoumávat otázku, zda dotyčné ochranné známky mají společný původ se shodnou ochrannou známkou uznanou ve třetí zemi, jelikož tato otázka je relevantní pouze tehdy, pokud se jedná o posouzení toho, zda uvnitř Společenství existují možnosti rozdělení trhu.
13 Odvoláním se na články 9 a 10 Smlouvy nelze tyto závěry zamítnout.
14 Podle čl. 10 odst. 1 Smlouvy se za výrobky ve volném oběhu považují výrobky pocházející ze třetí země, u kterých byly v dovážejícím členském státě splněny všechny dovozní náležitosti a byla zaplacena cla a poplatky s rovnocenným účinkem.
15 Podle čl. 9 odst. 2 Smlouvy se ustanovení kapitoly 1 prvního oddílu a kapitoly 2 hlavy I druhé části vztahují na výrobky pocházející ze třetích zemí, které jsou ve volném oběhu v členských státech.
16 Výše zmíněná ustanovení týkající se pouze splnění celních náležitostí a zaplacení cel a poplatků s rovnocenným účinkem nemohou být vykládána v tom smyslu, že u výrobků opatřených shodnou ochrannou známkou ve třetí zemi a dovezených do Společenství je dostačující, když vyhovují celním formalitám v prvním členském státu, kam byly dovezeny, aby mohly být poté uvedeny na trh v rámci celého společného trhu v rozporu s pravidly týkajícími se ochrany ochranné známky.
17 Kromě toho ustanovení Smlouvy týkající se obchodní politiky Společenství nestanoví v článku 10 a násl. Smlouvy povinnost členských států rozšířit na obchod s třetími zeměmi kogentní pravidla, jimiž se řídí volný pohyb zboží mezi členskými státy, a zejména zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením.
18 Opatření schválená Společenstvím v některých mezinárodních dohodách, jako je Loméská úmluva AKP–EHS ze dne 28. února 1975 nebo dohody se Švédskem a Švýcarskem ze dne 22. července 1972, zapadají do rámce takové politiky a nepředstavují plnění povinnosti příslušející členským státům podle Smlouvy.
19 Povinný rozsah závazků přijatých Společenstvím vůči některým zemím nemůže být rozšířen na další země.
20 Pokud jde naproti tomu o ustanovení nařízení č. 1439/74 ze dne 4. června 1974 (Úř. věst. 1974, L 159, s. 1) o společných pravidlech pro dovozy, vztahují se pouze na množstevní omezení, s vyloučením opatření s rovnocenným účinkem.
21 Z toho vyplývá, že ani pravidla Smlouvy týkající se volného pohybu zboží, ani pravidla týkající se uvedení výrobků pocházejících ze třetích zemí do volného oběhu, a konečně ani zásady, jimiž se řídí společná obchodní politika, nezakazují majiteli ochranné známky ve všech členských státech Společenství uplatňovat právo s cílem zabránit dovozu podobných výrobků nesoucích shodnou ochrannou známkou a pocházejících ze třetí země.
22 Stejně tak není možné dovolávat se ustanovení Smlouvy o volném pohybu zboží s cílem zakázat majiteli ochranné známky na území členských států, aby uplatňoval své právo s cílem zabránit majiteli shodné ochranné známky ve třetí zemi vyrábět a uvádět na trh jeho výrobky uvnitř Společenství, ať už přímo, nebo prostřednictvím jeho dceřiných společností ve Společenství usazených.
23 Ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví stanovená článkem 36 Smlouvy by totiž pozbyla významu, kdyby mohlo být podniku odlišnému od podniku vlastnícímu ochrannou známku v členských státech povoleno vyrábět a uvádět na trh v těchto státech výrobky nesoucí tuto ochrannou známku, neboť takové jednání by se rovnalo skutečnému porušení ochranné známky.
24 Kroky majitele ochranné známky mající zabránit subjektu odlišnému od majitele této ochranné známky v členských státech, aby v těchto státech vyráběl a uváděl na trh výrobky opatřené shodnou ochrannou známkou, není možné kvalifikovat jako prostředek svévolné diskriminace, ani jako zastřené omezování obchodu mezi členskými státy ve smyslu článku 36 Smlouvy.
2. Pokud jde o hospodářskou soutěž
25 Podle čl. 85 odst. 1 Smlouvy jsou zakázány jako neslučitelné se společným trhem „veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě“, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejichž cílem nebo výsledkem je narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu.
26 Právo k ochranné známce jako právní statut nezahrnuje prvky smlouvy nebo jednání ve vzájemné shodě uvedené v čl. 85 odst. 1.
27 Jeho výkon by však mohl podléhat zákazům obsaženým ve Smlouvě, pokud by se ukázal jako předmět, prostředek nebo důsledek kartelové dohody.
28 Kartelová dohoda mezi hospodářskými subjekty uvnitř společného trhu a soutěžiteli ve třetích zemích, z níž by vyplynula izolace společného trhu jako celku, která by v prostoru Společenství omezila nabídku výrobků pocházejících ze třetích zemí, podobných výrobkům chráněným uvnitř Společenství ochrannou známkou, může být takové povahy, že naruší podmínky hospodářské soutěže uvnitř společného trhu.
29 Zejména v případě, kdy má majitel sporné ochranné známky ve třetí zemi uvnitř Společenství několik dceřiných společností usazených v různých členských státech, které jsou s to uvádět na trh dotyčné výrobky na společném trhu, může výše zmíněná izolace ovlivnit obchod mezi členskými státy.
30 Aby byl článek 85 použitelný v případě kartelových dohod, které – jako v projednávané věci – pozbyly platnosti, je dostačující, aby jejich účinky trvaly i po formálním skončení jejich platnosti.
31 Účinky kartelové dohody se pokládají za účinky, které trvají, pouze tehdy, pokud chování zúčastněných osob dovoluje odvodit existenci prvků jednání ve vzájemné shodě a koordinace, které jsou vlastní kartelové dohodě, a pokud vedou k témuž výsledku, jako je výsledek předpokládaný kartelovou dohodou.
32 Tak tomu není tehdy, když výše zmíněné účinky nepřesahují účinky spojené pouze s výkonem vnitrostátního známkového práva.
33 Ze spisu ostatně vyplývá, že zahraničnímu subjektu je umožněn přístup na společný trh, aniž by využíval sporné ochranné známky.
34 Za těchto podmínek je požadavek, aby majitel ochranné známky ve třetí zemi pro účely svých vývozů na chráněný trh vymazal tuto ochrannou známku na dotyčných výrobcích a případně na ně umístil odlišnou ochrannou známku, součástí přípustných důsledků vyplývajících z ochrany ochranné známky.
35 Kromě toho je podle článku 86 Smlouvy „zakázané, pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívalo dominantního postavení na společném trhu nebo jeho podstatné části“.
36 Ačkoliv právo k ochranné známce uděluje svému majiteli zvláštní postavení na chráněném území, neimplikuje přesto existenci dominantního postavení ve smyslu výše zmíněného článku, zejména v případě, kdy – jako v projednávané věci – několik podniků s hospodářskou silou srovnatelnou s hospodářskou silou majitele ochranné známky využívá trh s dotyčnými výrobky a je s to konkurovat výše zmíněnému majiteli.
37 Kromě toho v rozsahu, v němž má výkon práva k ochranné známce bránit dovozu výrobků opatřených shodnou ochrannou známkou na chráněném území, nepředstavuje zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.
38 Z těchto důvodů je namístě učinit závěr, že zásady práva Společenství a pravidla týkající se volného pohybu zboží a hospodářské soutěže nezakazují majiteli shodné ochranné známky ve všech členských státech Společenství uplatňovat jeho práva k ochranné známce uznaná vnitrostátními právními předpisy každého členského státu s cílem zabránit tomu, aby třetí osoba prodávala nebo vyráběla ve Společenství výrobky opatřené shodnou ochrannou známkou, jejímž je majitelem ve třetí zemi, pokud se výkon výše zmíněných práv neukáže jako kartelová dohoda nebo jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je izolace nebo rozdělení společného trhu.
39 Je-li tato podmínka splněna, je požadavek, aby uvedená třetí osoba pro účely svých vývozů do Společenství vymazala ochrannou známku na dotyčných výrobcích a případně na ně umístila odlišnou ochrannou známku, součástí přípustných důsledků ochrany, již vnitrostátní právní předpisy každého členského státu poskytují majiteli ochranné známky před dovozem výrobků opatřených shodnou nebo podobnou ochrannou známkou ze třetích zemí.
40 Výdaje vzniklé dánské vládě, vládě Spolkové republiky Německo, francouzské vládě, irské vládě, nizozemské vládě, vládě Spojeného království, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
41 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.