Rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 22. ledna 1997, Opel Austria GmbH proti Radě Evropské unie, věc T-115/94, Receuil 1997, s. II-00039

Klíčová slova:

Odejmutí celních koncesí – Dohoda o Evropském hospodářském prostoru – Závazek podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost – Zásada ochrany oprávněné důvěry – Zásada právní jistoty – Vyhlášení v Úředním věstníku.

Předmět:

Žaloba na neplatnost nařízení Rady (ES) č. 3697/93 ze dne 20. prosince 1993, kterým se odnímají celní koncese podle čl. 23 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. a) Dohody o volném obchodu mezi Společenstvím a Rakouskem (General Motors Austria) (Úř. věst. L 343, s. 1).

Skutkové okolnosti:

1. Tato žaloba usiluje o zrušení nařízení Rady (ES) č. 3697/93 ze dne 20. prosince 1993, kterým se odnímají celní koncese podle čl. 23 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. a) Dohody o volném obchodu mezi Společenstvím a Rakouskem (General Motors Austria) (Úř. věst. L 343, s. 1, dále jen „sporné nařízení“). Toto nařízení bylo přijato na základě článku 113 Smlouvy o ES a ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 2837/72 ze dne 19. prosince 1972 o ochranných opatřeních stanovených v dohodě mezi Evropským hospodářským společenstvím a Rakouskou republikou (Úř. věst. L 300, s. 94, dále jen „nařízení č. 2837/72“), ve znění nařízení Rady (EHS) č. 638/90 ze dne 5. března 1990 (Úř. věst. L 74, s. 1).

2. Článek 1 sporného nařízení stanoví:

„Clo ve výši 4,9 % se znovu zavádí na dovoz převodovek pro vozidla F-15, vyrobených General Motors Austria, kódu KN 8708 40 10 (doplňkový kód TARIC 8996; ostatní: doplňkový kód TARIC 8997), které pocházejí z Rakouska ve smyslu protokolu č. 3 k Dohodě o volném obchodu mezi Společenstvím a Rakouskem.

Toto clo ve výši 4,9 % se používá, dokud Rada na návrh Komise nerozhodne, že předmětné podpory již nenarušují hospodářskou soutěž a obchod, maximálně však po dobu rovnající se průměrné době daňových odpisů.“

4. V letech 1989 a 1990 skupina General Motors, jíž je žalobkyně součástí, došla k závěru, že potřebuje vytvořit kapacity pro výrobu hlav válců, vačkových hřídelí a převodovek s ručním řazením určených k používání v nových motorech, aby byla schopná plnit požadavky svých výrobních středisek v Evropě.

5. V průběhu vyhodnocování průmyslového areálu, kdy byly vzaty v úvahu prostory General Motors v Japonsku, Brazílii, Maďarsku a Rakousku, stejně jako v Československu, rakouské úřady oznámily, že mají v úmyslu poskytnout žalobkyni veřejnou podporu, jestliže investice splní určité podmínky uložené rakouským právem.

6. V březnu 1991 Rakouská republika a žalobkyně informovaly Komisi o záměru rakouské vlády poskytnout žalobkyni podporu ve prospěch investice určené k rozšíření výroby převodovek, vačkových hřídelí a hlav válců v zařízeních žalobce v Aspern/Vídni.

7. Dne 19. března 1991 se u Komise konala neformální schůzka mezi zástupci rakouské vlády a žalobkyní a úředníky generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž (DG IV). Během této schůzky byly vysvětleny plánovaná investice žalobkyně a podpora, kterou jí zamýšlí poskytnout Rakouská republika. Úředníci DG IV dále položili rakouské vládě a žalobkyni několik otázek. Rakouská vláda odpověděla na tyto otázky faxem z 20. března 1991 a žalobkyně faxem z 21. března 1991.

8. V polovině dubna 1991 se konaly telefonické rozhovory mezi DG IV a rakouskou vládou a mezi DG IV a žalobkyní.

9. Dne 26. dubna 1991 rakouská vláda sdělila žalobkyni, že s podporou nelze otálet a že ji považuje za slučitelnou s články 23 a 27 Dohody o volném obchodu mezi Společenstvím a Rakouskem (dále jen „DVO“), uzavřené na základě nařízení Rady (EHS) č. 2836/72 ze dne 19. prosince 1972 o uzavření Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Rakouskou republikou a o přijetí prováděcích pravidel k této dohodě (Úř. věst. L 300, s. 1). Povolila žalobkyni, aby investici zahájila, přestože dohody o podpoře nebyly s vládou formálně uzavřeny.

10. Na schůzce v Bruselu dne 22. července 1991 mezi místopředsedou Komise, Sirem Leonem Brittanem, a zástupci jedné rakouské politické strany, jež se týkala přistoupení Rakouské republiky k Evropské unii, Sir Leon Brittan podle Rady připomněl při setkání s rakouským velvyslancem v Bruselu podporu poskytnutou žalobkyni.

11. Základové práce pro stavbu nového závodu žalobkyně v Aspern/Vídni byly zahájeny dne 27. července 1991.

12. Komise zaujala stanovisko k žádosti Rakouska o přistoupení (SEC (91) 1590 v konečném znění) dne 1. srpna 1991. V tomto stanovisku, zveřejněném v Úředním věstníku Evropských společenství – Dodatek č. 4/92, Komise ohledně státních podpor uvedla, že ačkoliv se objem státních podpor v Rakousku za poslední roky snížil, použití pravidel Společenství by mělo vyústit ve významné změny systému, který byl zaveden v Rakousku. V této souvislosti zejména uvedla: „Nedávné příklady podpor automobilovému průmyslu ukazují, že i při neexistenci systému sektorální podpory tohoto průmyslu, používání nástrojů jako je Financial Guarantee Act (General Motors) … je nutné dávat dobrý pozor na sektorální dopad rakouských podpor.“

13. Dne 21. července 1992 uzavřela žalobkyně dohodu s Finanzierungs garantie gesellschaft, jíž jí byla poskytnuta podpora v rozsahu 10 % do maximální výše 450 miliónů rakouských šilinků pro investici s tím, že tato je k poskytnutí podpory způsobilá v maximální částce 4,5 miliard rakouských šilinků. Dne 1. prosince 1992 žalobkyně uzavřela podobnou dohodu s městem Vídeň, podle které jí byla poskytnuta další podpora v rozsahu 5 % do maximální výše 225 miliónů rakouských šilinků.

14. V říjnu 1992 Komise ústně sdělila rakouským orgánům, že projekt General Motors by mohl vyvolat problém, který si přeje vyzdvihnout.

15. Dne 21. prosince 1992 generální ředitel generálního ředitelství pro vnější hospodářské vztahy Komise (DG I) zaslal velvyslanci Rakouska v Bruselu dopis, ve kterém ho informoval, že podle příslušných útvarů Komise nebyla investice General Motors v Aspern v souladu s ustanoveními DVO a žádal ho, aby vyzval rakouské orgány k zaujetí stanoviska v této záležitosti, dříve než ji Komise formálně předloží smíšenému výboru DVO.

16. Komise předložila záležitost smíšenému výboru DVO na jeho zasedání dne 25. února 1993. Na tomto zasedání předala rakouské vládě dotazníky datované 17. a 24. února 1993, jakož i informativní zprávu datovanou 17. února 1993, shrnující její stanovisko k projektu General Motors v Aspern.

17. V návaznosti na to se ve dnech 16. března a 15. dubna 1993 konala odborná jednání mezi Komisí a Rakouskou republikou. Druhého z těchto jednání se na pozvání rakouské vlády zúčastnili zástupci žalobkyně, kteří předali Komisi memorandum o slučitelnosti podpory poskytnuté Rakouskou republikou s DVO.

18. Dne 21. června 1993 na další schůzce mezi Komisí a Rakouskou republikou předala rakouská vláda Komisi memorandum žalobkyně o výši podpory.

19. Dne 29. července 1993 shrnula Komise ve vnitřní zprávě své stanovisko. Tato zpráva byla žalobkyni sdělena dne 29. listopadu 1993.

20. Třetí memorandum žalobkyně s výkladem politických úvah vztahujících se k podpoře bylo Komisi předloženo dne 15. července 1993.

21. Dne 22. července 1993 Komise přijala návrh sporného nařízení.

22. Dne 22. listopadu 1993 se konala schůzka mezi úředníky Komise a zástupci Rakouské republiky a žalobkyně, když zástupci žalobkyně byli pozváni Rakouskou republikou. Na této schůzce úředníci Komise potvrdili, že z jejich pohledu není podpora odůvodněná ani DVO ani právem Společenství. Nicméně, podle žalobkyně, požádali o sdělení, zda některé složky podpory byly poskytnuty pro účely ochrany životního prostředí, výzkumu a vývoje nebo vzdělávání.

23. Rozhodnutím 94/1/ESUO, ES Rady a Komise ze dne 13. prosince 1993 o uzavření Dohody o Evropském hospodářském prostoru mezi Evropskými společenstvími, jejich členskými státy a Rakouskou republikou, Finskou republikou, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím, Švédským královstvím a Švýcarskou konfederací (Úř. věst. 1994, L 1, s. 1; dále jen „rozhodnutí 94/1“) a rozhodnutím 94/2/ESUO, ES Rady a Komise ze stejného dne o uzavření protokolu upravujícího Dohodu o Evropském hospodářském prostoru mezi Evropskými společenstvími, jejich členskými státy a Rakouskou republikou, Finskou republikou, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím, Švédským královstvím (Úř. věst. 1994, L 1, s. 571; dále jen „rozhodnutí 94/2“), Rada a Komise schválily, jménem Evropského společenství a Evropského společenství uhlí a oceli, Dohodu o Evropském hospodářském prostoru (dále jen „Dohoda o EHP“) a protokol upravující Dohodu o EHP (dále jen „protokol o úpravě“). Ve stejný den Společenství, jako poslední smluvní strany, uložila své listiny o schválení (viz informaci o dni vstupu v platnost Dohody o EHP a protokolu o úpravě, Úř. věst. 1994, L 1, s. 606).

24. Dopisem ze dne 14. prosince 1993 žalobkyně zaslala Komisi memorandum o slučitelnosti podpory s vnitřními pravidly Společenství o státních podporách ochrany životního prostředí, výzkumu a vývoje a vzdělávání. Dne 15. prosince 1993 Komise připravila informativní zprávu obsahující komentáře k tomuto memorandu. Tato zpráva byla žalobkyni předána dopisem ze dne 1. února 1994.

25. Dne 20. prosince 1993 Rada přijala sporné nařízení.

26. Dohoda o EHP vstoupila v platnost dnem 1. ledna 1994.

Řízení

27. Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 21. března 1994 zahájila žalobkyně toto řízení.

28. Předseda Soudu přidělil tuto věc druhému senátu. Dne 7. července 1994 Soud rozhodl o přidělení věci senátu složenému ze tří soudců. Rozhodnutím ze dne 23. ledna 1995 byla věc přidělena čtvrtému senátu.

29. Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 12. srpna 1994 Komise žádala, aby jí bylo dovoleno vstoupit do řízení na podporu návrhů žalované. Návrhem došlým kanceláři Soudu dne 26. srpna 1994 žádala Rakouská republika, aby jí bylo dovoleno vstoupit do řízení na podporu návrhů žalobkyně. Rozhodnutími předsedy druhého senátu ze dne 7. a 20. října 1994 bylo Komisi a Rakouské republice povoleno vstoupit do řízení.

30. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje Soud (čtvrtý senát) rozhodl o zahájení ústní části řízení, aniž by přistoupil k dokazování. Soud však položil několik písemných otázek Radě a Úřadu pro úřední tisky Evropských společenství (dále jen „Úřad pro úřední tisky“). Rada a Úřad pro úřední tisky odpověděly dopisy došlými kanceláři dne 20. srpna a 26. července 1996.

31. Jednání se konalo dne 19. září 1996. Byli vyslechnuti zástupci stran, kteří rovněž odpověděli na otázky položené Soudem.

Návrhy

32. Opel Austria GmbH, jako žalobkyně, navrhuje, aby Soud:

– zrušil celé sporné nařízení;
– podpůrně je zrušil v rozsahu, v jakém se vztahuje na žalobkyni nebo v jakém cla přesahují 1,23 %;
– uložil Radě náhradu nákladů.

33. Rakouská republika, jako vedlejší účastník, navrhuje, aby Soud:

– vyhověl návrhu žalobkyně;
– uložil Radě náhradu nákladů vynaložených Rakouskou republikou podle čl. 87 odst. 4 druhého pododstavce jednacího řádu, nebo podpůrně uložil Radě náhradu nákladů vynaložených Rakouskou republikou, které byly vynaloženy před tím, než se stane členským státem, nebo které se k tomuto období váží.

34. Rada, jako žalovaná, navrhuje, aby Soud:

– zamítl žalobu;
– uložil žalobkyni náhradu nákladů.

35. Komise, jako vedlejší účastník, navrhuje, aby Soud zamítl žalobu.

K věci samé

36. Žalobkyně uplatňuje deset žalobních důvodů na podporu svého návrhu na zrušení, která jsou založena zejména na:

– porušení článků 10, 26 a 62 Dohody o EHP;
– porušení prozatímní dohody pro přípravu řádného vstupu v platnost Dohody o EHP a závazku podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost;
– zneužití pravomoci tím, že Rada použila postupy podle DVO k odejmutí celních koncesí udělených podle Dohody o EHP;
– porušení článku VI Všeobecné dohody o clech a obchodu (dále jen „GATT“) a Dohody o výkladu a používání článků VI, XVI a XXIII Všeobecné dohody o clech a obchodu (uzavřená v Ženevě dne 12. dubna 1979, BISD – Dodatek č. 26 (1980), s.56);
– porušení postupů konzultací a řešení sporů DVO a použití DVO ve zlé víře;
– porušení článků 23 a 27 DVO;
– porušení nařízení Rady (EHS) č. 2423/88 ze dne 11. července 1988 o ochraně před dumpingovými nebo subvencovanými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského hospodářského společenství (Úř. věst. L 209, s. 1) a nařízení č. 2837/72;
– porušení základních práv žalobkyně;
– slučitelnosti podpory s články 92 a 93 Smlouvy o ES;
– nedostatečném odůvodnění sporného nařízení nebo zřejmých chybách v posouzení.

37. První žalobní důvod a druhá část druhého žalobního důvodu jsou spolu spojeny, a proto mohou být přezkoumány společně.

O spojeném prvním žalobním důvodu a druhé části druhého žalobního důvodu, založených na porušení článků 10, 26 a 62 Dohody o EHP a závazku podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost.

Argumenty stran

39. Žalobkyně a Rakouská republika obecně poukazují na skutečnost, že sporné nařízení vstoupilo v platnost po dni vstupu Dohody o EHP v platnost (viz body 41 a 42 dále), a proto musí být s touto dohodou slučitelné. Žalobkyně tvrdí, že jelikož je neslučitelné s Dohodu o EHP, musí být od počátku prohlášeno za neplatné.

40. Rada a Komise tvrdí, že rozhodným dnem pro posouzení platnosti sporného nařízení je den jeho přijetí. Vzhledem k tomu, že bylo přijato před vstupem v platnost Dohody o EHP, není tato dohoda pro danou věc použitelná.

– K tvrzenému antedatování vydání Úředního věstníku, ve kterém bylo sporné nařízení vyhlášeno.

41. Žalobkyně poukazuje na to, že v článku 2 sporného nařízení se stanoví, že toto nařízení vstupuje v platnost „dnem vyhlášení v Úředním věstníku“. S odvoláním na rozsudky Soudního dvora ze dne 31. března 1977 ve věci 88/76, Société pour l’Exportation des Sucres v. Komise (1977, Sb. rozh. 709, bod 14 a násl.), a ze dne 25. ledna 1979 ve věci 98/78, Racke v. Hauptzollamt Mainz (1979, Sb.rozh. 69, bod 15), upozorňuje, že o Úředním věstníku platí, že byl vydán toho dne, který je na něm uveden, pokud některá ze stran neprokáže, že ve skutečnosti byl vydán pozdějšího dne.

42. Žalobkyně uvádí, že vydání Úředního věstníku, ve kterém bylo vyhlášeno sporné nařízení (Úř. věst. L 343), sice nese datum 31. prosince 1993, ve skutečnosti však bylo zveřejněno teprve dne 11. nebo 12. ledna 1994. Na podporu tohoto tvrzení odkazuje na dopis Úřadu pro úřední tisky a formální nálezy lucemburského soudního vykonavatele. Nařízení tedy vstoupilo v platnost nejdříve dnem 11. ledna 1994.

43. Žalobkyně uznává, že až dosud byl Soudní dvůr toho názoru, že chyby v datu vydání vytištěném na Úředním věstníku nezpůsobují neplatnost tam vyhlášeného aktu (viz rozsudky Société pour l’Exportation des Sucres v. Komise, bod 14 a násl. a Racke, bod 15). Avšak tyto rozsudky se týkaly pouze chyb, kterých se Úřad pro úřední tisky dopustil během jediného pracovního dne. Naproti tomu, jelikož v této věci Rada úmyslně antedatovala vydání Úředního věstníku, ve kterém bylo vyhlášeno sporné nařízení, Soud prvního stupně by je měl zrušit již z tohoto důvodu. Postup Rady, která usilovala o navození dojmu, že nařízení vstoupilo v platnost před Dohodou o EHP, je v rozporu se zásadou řádné správy a narušuje důvěru veřejnosti ve správnost Úředního věstníku. Uvedený postup byl zvláště nepřiměřený, protože dne 31. prosince 1993 existoval právní rámec docela odlišný od rámce ze dne 11. ledna 1994. Rada předala originální znění sporného nařízení Úřadu pro úřední tisky v lednu 1994, nicméně mu však dala pokyn, aby je vyhlásil v Úředním věstníku z roku 1993.

44. Žalobkyně dále tvrdí, že vysvětlení podané Radou, podle kterého bylo zpoždění způsobeno pracovním vytížením na konci roku, nemůže zbavit Úřad pro úřední tisky povinnosti správně uvést den skutečného vyhlášení v Úředním věstníku. Postup zvolený Radou nadto není ani obvyklý, ani nezbytný. Tři jiná opatření přijatá v prosinci 1993 byla vyhlášena v Úředním věstníku v roce 1994. Rada tedy měla vědomě usilovat o vyhlášení sporného nařízení v Úředním věstníku z roku 1993.

45. Rakouská republika se domnívá, že nezávisle na otázce, zda Úřední věstník byl nebo nebyl úmyslně antedatován, je dodržení podmínek vyhlášení v Úředním věstníku základním formálním požadavkem. Dodává, že den vstupu v platnost sporného nařízení je významný z hlediska hodnocení jeho souladu s právem, protože Dohoda o EHP zakazuje zavádění nových cel po jejím vstupu v platnost.

46. Rada tvrdí, že sporné nařízení bylo vyhlášeno dne 11. ledna 1994 ve vydání Úředního věstníku ze dne 31. prosince 1993, a že sporné nařízení tedy vstoupilo v platnost dnem 11. ledna 1994. To však nečiní nařízení neplatným. Podle judikatury Soudního dvora (rozsudky Société pour l’Exportation des Sucres v. Komise, bod 14 a násl., a Racke, bod 15) nezpůsobuje chyba v údaji o dni vydání vytištěném v Úředním věstníku neplatnost aktu Společenství. Nahodilé nebo úmyslné antedatování vydání Úředního věstníku může mít za následek neplatnost aktu, pouze pokud má den vstupu aktu v platnost vliv na soulad tohoto aktu s právem, což není tento případ.

47. Rada popírá, že úmyslně antedatovala vydání Úředního věstníku. Opožděné dodání Úředního věstníku L 343 vysvětluje velkým počtem aktů vydávaných orgány Společenství, které musejí být vyhlášeny na konci každého kalendářního roku. Rada mimoto nikdy netvrdila, že sporné nařízení vstoupilo v platnost před skutečným dnem svého vyhlášení.

– K udávanému porušení článku 10 Dohody o EHP

48. Žalobkyně uplatňuje, že stanoví-li sporné nařízení, že „clo ve výši 4,9 % se tímto znovu zavádí“, odporuje tím od vstupu v platnost Dohody o EHP článku 10 této dohody.

49. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ustanovení Dohody o EHP tvoří nedílnou součást práva Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. dubna 1974 ve věci 181/73, Haegeman v. Belgie, Sb. rozh. 1974, 449, body 3 až 5). Článek 10 dohody, který zakazuje dovozní cla a všechny dávky s rovnocenným účinkem mezi smluvními stranami, odpovídá článkům 12, 13 16 a 17 Smlouvy o ES. Je v podstatě totožný s vnitřním právem Společenství a měl by proto být v souladu s článkem 6 Dohody o EHP vykládán s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora týkající se ustanovení Smlouvy o ES, která s ním jsou v podstatě totožná.

50. Pokud jde o dovozní cla je v této souvislosti článek 12 Smlouvy o ES ustanovením odpovídajícím článku 10 Ddohody o EHP. Ohledně článku 12 Smlouvy o ES však Soudní dvůr rozhodl, že „cla jsou zakázána nezávisle na účelu, ke kterému byla zavedena, a účelu, k němuž mají být použity příjmy z nich“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 1. července 1969 ve spojených věcech 2/69 a 3/69, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, Sb. rozh. 1969, 211, bod 13; viz též rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963 ve věci 26/62, Van Gend en Loos, Sb. rozh. 1963, 1). Soud uvedl, že toto ustanovení hraje ústřední roli v soustavě pravidel, kterými má být zajištěn volný pohyb zboží. Volný pohyb zboží nepředstavuje pouze jeden z ústředních cílů Smlouvy o ES, ale také jeden z hlavních cílů Dohody o EHP. Ve vztahu k právu Společenství Soudní dvůr rozhodl, že každá výjimka z tohoto základního pravidla musí být jasně uvedena ve Smlouvě a musí být vykládána zužujícím způsobem (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 13. listopadu 1964 ve spojených věcech 90/63 a 91/63, Komise v. Lucembursko a Belgie, Sb. rozh. 1964, 625, a ze dne 20. dubna 1978 ve spojených věcech 80/77 a 81/77, Commissionnaires Réunis v. Receveur des Douanes, Sb. rozh. 1978, 927).

51. Žalobkyně proto tvrdí, že článek 10 musí být v souladu s článkem 6 Dohody o EHP vykládán v tom smyslu, že „zákaz cel platí nezávisle na účelu, ke kterému byla zavedena“, tzn. jako obecný a úplný zákaz.

52. Dohoda o EHP zakazuje zachovávání a tím spíše zavádění cel. Přijetím sporného nařízení zavedlo Společenství nové clo, které nabylo účinnosti po vstupu v platnost Dohody o EHP.

53. Pokud jde o rozdíly mezi Smlouvou o ES a Dohodou o EHP, které Rada uvádí na důkaz toho, že článek 10 Dohody o EHP musí být vykládán jinak než článek 12 Smlouvy o ES, žalobkyně upozorňuje, že tyto byly známy tvůrcům Dohody o EHP, kteří přesto přijali článek 6 dohody.

54. Význam jednotného výkladu Dohody o EHP a pravidel Společenství vyzdvihuje sama dohoda, zejména v článku 1 a ve čtvrtém a patnáctém bodu preambule.

55. Pokud jde o argument Rady, že ES představuje celní unii a Evropský hospodářský prostor (dále jen „EHP“) oblast volného obchodu, žalobkyně zdůrazňuje, že tento rozdíl nemá vliv na osvobození výrobků pocházejících ze smluvních stran od cla.

56. Podobně, v odpověď na argument Rady, podle něhož ochranné doložky stanovené v Dohodě o EHP nemají obdobu ve Smlouvě o ES, žalobkyně připomíná, že uvedené ochranné doložky existovaly v právu Společenství během přechodného období a právě dávky uložené během přechodného období Soudní dvůr v rozsudku Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders v. Brachfeld prohlásil za protiprávní. Soudní dvůr tedy stanovil bezpodmínečný zákaz cel navzdory právu členských států přijmout za určitých okolností ochranná opatření.

57. Co se týká argumentu Komise, že článek 10 Dohody o EHP a odpovídající ustanovení Smlouvy o ES nejsou v podstatě totožné, žalobkyně uvádí, že Dohoda o EHP sice stanoví několik vzácných výjimek z pravidla o zrušení všech cel, ale že každá výjimka je přesně definována a nadto doprovázena výslovným zákazem rozšiřovat ji nad rámec jejího doslovného znění. Druhá věta článku 10 Dohody o EHP tudíž stanoví, že cla fiskální povahy jsou zakázána, s výjimkou cel uvedených v protokolu 5, a článek 26 dohody stanoví, že vyrovnávací cla a ostatní opatření obchodní politiky jsou zakázána, s výjimkou těch, které jsou povoleny podle protokolu 13. Stejně tak mohou být přijata cla předvídaná článkem 64 Dohody o EHP, protože tento článek představuje výjimku z článku 10 této dohody.

58. Žalobkyně pokládá za nepodstatný argument Komise, že lze použít pouze DVO, jelikož Dohoda o EHP není určena k odstraňování narušení hospodářské soutěže a obchodu vyvolaných stávajícími podporami toho druhu, o jaký se jedná v této věci. Zákaz cel se řídí Dohodou o EHP, bez ohledu na to, zda se na uvedenou podporu použijí ustanovení této dohody týkající se státních podpor.

59. Žalobkyně rovněž odmítá argument Rady, že clo znovu zavedené sporným nařízením je clem sui generis. Upozorňuje, že Dohoda o EHP obsahuje obecný zákaz cel, s výhradou několika málo přesně definovaných výjimek. Z tohoto pravidla proto nemůže existovat žádná jiná nepsaná, blíže neurčená výjimka pro cla sui generis, protože podle obecně uznávaných zásad výkladu se výjimky z obecných pravidel musejí zakládat na výslovných zákonných ustanoveních, která opět musejí být vykládána zužujícím způsobem. Dodává, že i kdyby mělo být clo zavedené sporným nařízením odlišováno od ostatních cel z důvodu, že jím je odnímána výhoda udělená podle DVO, nebyla by tím změněna jeho právní povaha. Cla zůstávají cly nehledě na důvod, kvůli kterému je Rada zavádí.

60. Nakonec žalobkyně tvrdí, že na základě článku 120 Dohody o EHP má tato dohoda přednost před DVO, protože Dohoda o EHP upravuje určitou oblast obecně, a v oblasti dotčené v této věci obě dohody upravují „stejný předmět“. Je zřejmé, že Dohoda o EHP upravuje zrušení cel na průmyslové výrobky mezi stranami, omezení poskytování státních podpor a podmínky pro přijímání ochranných opatření. Cíle Dohody o EHP jsou nadto širší než cíle DVO.

61. Rakouská republika tvrdí, že v souladu s článkem 6 Dohody o EHP musí být článek 10 této dohody posuzován s přihlédnutém k judikatuře Soudního dvora vztahující se k odpovídajícím ustanovením Smlouvy o ES. Pokud jde o rozdíly mezi Smlouvou o ES a Dohodou o EHP, upozorňuje, že navzdory těmto rozdílům Soudní dvůr ESVO v rozsudku ze dne 16. prosince 1994 ve věci E-1/94 (Restamark, Report of the EFTA Court, 1 January 1994 – 30 June 1995, s. 15, body 32 až 34, 46, 56, 63 a 64) implicitně rozhodl, že články Dohody o EHP, které jsou v podstatě totožné, musejí být vykládány v souladu s příslušnou judikaturou soudů Společenství. Rakouská republika dále prohlašuje, že jak Dohoda o EHP, tak DVO zakotvují osvobození průmyslových výrobků, včetně dotyčného výrobku, od cla a že na základě článku 120 Dohody o EHP pozbyla DVO dne 1. ledna 1994 účinnosti.

62. Rada zastává názor, že sporné nařízení je slučitelné s článkem 10 Dohody o EHP. V tomto ohledu zdůrazňuje, že ačkoliv podle článku 6 Dohody o EHP musí být článek 10 zásadně vykládán s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora týkající se odpovídajících ustanovení Smlouvy o ES, a zejména jejího článku 12, nemůže být vykládán v tom smyslu, že „cla jsou zakázána nezávisle na účelu, ke kterému byla zavedena“ (rozsudek Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, výše uvedený, bod 13). Podle Rady existují významné rozdíly mezi Smlouvou o ES a Dohodou o EHP (viz stanovisko Soudního dvora k Dohodě o EHP č. 1/91, Sb. rozh. 1991, s. I-6079, body 13 až 22), které vyžadují, aby byl článek 10 Dohody o EHP vykládán odlišně. Dohoda o EHP tak neusiluje o vytvoření jednotného trhu bez vnitřních hranic a její ustanovení o volném pohybu zboží platí pouze pro výrobky pocházející ze smluvních stran. Smlouva o ES je naopak ústavní listinou a vytváří nový právní řád; ustanovení Smlouvy o ES upravující volný pohyb a hospodářskou soutěž nejsou samoúčelná, nýbrž jsou prostředkem k dosažení cílů hospodářské integrace ústící ve zřízení společného trhu a hospodářské a měnové unie s cílem přispět ke konkrétnímu pokroku na cestě k Evropské unii.

63. Navíc, na rozdíl od Smlouvy o ES, která po skončení přechodného období nedovoluje členským státům přijímat ochranná opatření, obsahuje článek 64 Dohody o EHP ustanovení umožňující smluvním stranám přijímat opatření za účelem odstranění narušení hospodářské soutěže vyplývajících ze státních podpor poskytnutých jednou smluvní stranou nebo ze státních monopolů. Článek 26, ve spojení s protokolem 13, nadto obsahuje ustanovení, která povolují uvalení vyrovnávacích cel v případech, kdy acquis communautaire nebylo plně převzato. Na rozdíl od Dohody o EHP, nedovolují ochranné doložky Smlouvy o ES, kterých se žalobkyně dovolává, přijetí autonomních opatření, ale předpokládají přijímání opatření Radou nebo Komisí nebo se zvláštním povolením Komise členským státem.

64. V odpovědi na argument žalobkyně, podle kterého skutečnost, že ES je celní unií a EHP oblastí volného obchodu, nemá vliv na osvobození výrobků pocházejících ze smluvních stran od cla, Rada zdůrazňuje, že ve Společenství již neexistují hraniční kontroly výrobků pocházejících z členských států nebo výrobků z třetích zemí, které byly propuštěny do volného oběhu. Naopak v EHP i výrobky pocházející ze smluvních stran nadále podléhají hraničním kontrolám buď ze strany Společenství, nebo ze strany ostatních smluvních stran.

65. Rada usuzuje, že smluvní strany mohou v omezeném rozsahu zavádět a/nebo zachovávat cla jako ochranná opatření určená k odstranění určitých narušení hospodářské soutěže, která ovlivňují jejich obchod.

66. Dodává, že clo znovu zavedené sporným nařízením není běžným clem, ale ochranným opatřením přijatým podle ustanovení DVO. Jakožto clo sui generis nespadá pod článek 10 Dohody o EHP, i kdyby měl být tento článek vykládán tak, jak navrhuje žalobkyně. Za prvé, sporné nařízení neuvaluje clo, nýbrž odnímá celní koncesi znovuzavedením cla. Za druhé, toto clo nemá obecný účinek, protože se použije pouze pro zvláštní typ převodovky vyráběný určitým výrobcem v určité zemi. Za třetí, clo bylo znovu zavedeno ze zvláštního důvodu, tedy k odstranění narušení vyvolaných podporou poskytnutou Rakouskou republikou; tato narušení nezmizela po vstupu Dohody o EHP v platnost. Za čtvrté, clo bylo znovu zavedeno na přesně určenou a omezenou dobu.

67. Konečně, pokud jde o článek 120 Dohody o EHP, cla mezi Společenstvím a Rakouskou republikou byla odstraněna článkem 3 DVO. Dohoda o EHP pouze zachovala celní koncese udělené podle DVO, sama však celní koncese nestanovila. Ustanovení DVO vztahující se k celním koncesím proto nepozbyla platnosti a cla po právu zavedená podle DVO, podle článku 120 Dohody o EHP, tak mohla být po vstupu v platnost Dohody o EHP zachována, ať již byla, nebo nebyla v souladu s článkem 10 této dohody. Situace je zjevně odlišná od situace, která zde byla v okamžiku přistoupení Rakouské republiky k Evropské unii. Uvedené nařízení s tímto přistoupením přestalo platit, protože také DVO pozbyla platnosti.

68. Komise argumentuje, že článek 10 Dohody o EHP a odpovídající ustanovení Smlouvy o ES nejsou v podstatě totožné, a že článek 6 dohody tedy není použitelný. Z článku 10 vyplývá, že cla fiskální povahy nemají automaticky spadat pod pojem dovozních a vývozních cel a dávek s rovnocenným účinkem. Jde o tutéž situaci jako u cel ochranné povahy, protože ani tato cla netvoří součást obecné celní politiky, nýbrž mají svůj vlastní účel. Pokud by měl být článek 10 vykládán tak, jak si to přeje žalobkyně, bylo by použití článku 64 dohody vyloučeno. Navíc v tomto případě by byl článek 26 přebytečný. Protože Dohoda o EHP není určena k odstraňování narušujících vlivů na hospodářskou soutěž a obchod vyvolaných takovými stávajícími podporami, o jaké se jedná v této věci, zůstává DVO jediným použitelným právem. Komise zdůrazňuje, že článek 120 Dohody o EHP stanoví, že tato dohoda má přednost před DVO pouze tam, kde upravuje stejný předmět. V důsledku toho umožňuje další používání určitých ustanovení DVO, jako jsou ta, která použilo Společenství v této věci.

– K udávanému porušení článku 26 Dohody o EHP

69. Žalobkyně tvrdí, že opatření zavedené nařízením představuje vyrovnávací clo, a na podporu tohoto tvrzení se odvolává zejména na definici v čl. VI odst. 2 poslední větě GATT, podle níž se vyrovnávacím clem rozumí „zvláštní clo vybírané za účelem vyrovnání jakékoliv prémie nebo subvence, jež byla přímo nebo nepřímo poskytnuta na zhotovení, výrobu nebo vývoz jakéhokoli zboží“. Sporné nařízení tedy porušuje rovněž článek 26 Dohody o EHP, který, protože je speciálním ustanovením potvrzujícím obecnou zásadu vyjádřenou v článku 10, zakazuje vyrovnávací cla mezi smluvními stranami, pokud dohoda nestanoví jinak.

70. Z ustanovení protokolu 13 k dohodě, týkajícího se neuplatňování antidumpingových a vyrovnávacích opatření, vyplývá, že k zajištění toho, aby v projednávané věci existovala výjimka ze zákazu podle článku 26, by bylo nezbytné, aby acquis communautaire vztahující se k obchodu s automobilovými díly nebylo plně převzato do Dohody o EHP, což není tento případ. Všechna pravidla o státní podpoře použitelná pro průmysl motorových vozidel jsou výslovně uvedena v příloze XV Dohody o EHP. Výrobky vyráběné žalobkyní jsou rakouského původu a vztahují se na ně kapitoly 25 až 97 harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží (viz čl. 8 odst. 2 a 3 písm. a) Dohody o EHP).

71. Rakouská republika tvrdí, že sporné nařízení odporuje článku 26 Dohody o EHP. Nezáleží na tom, jak Rada předmětnou dávku označuje, ale na skutečném cíli a účinku, které tato dávka má, v tomto případě tedy cíli a účinku vyrovnávacího cla.

72. Rada tvrdí, že sporné nařízení neuvaluje vyrovnávací clo, ale odnímá podle článku 23 a čl. 27 odst. 3 písm. a) DVO celní koncesi, která byla udělena Rakouské republice podle této dohody. Nemůže tedy znamenat porušení článku 26 Dohody o EHP.

73. Komise vyvozuje, že sporným nařízením se neuvaluje vyrovnávací clo, nýbrž se přijímá ochranné opatření sui generis, které spočívá v odejmutí celní koncese podle článku 113 Smlouvy o ES, jak je to výslovně umožněno DVO pro případ nevyřešeného sporu týkajícího se pravidel pro státní podpory obsažených v této dohodě.

– K udávanému porušení článku 62 Dohody o EHP

74. Žalobkyně tvrdí, že článek 62 Dohody o EHP jasně říká, že působnost Společenství v oblasti státních podpor je omezena na podpory poskytované jejími členskými státy. Proto se domnívá, že dnem 1. ledna 1994 Společenství ztratilo svou působnost ve vztahu k podporám poskytovaným v zemích ESVO. V důsledku toho je vstup sporného nařízení v platnost po tomto dni neslučitelný s článkem 62 Dohody o EHP. Tím, že připouští, že mohla sporné nařízení přijmout jako ochranné opatření na základě článku 64 Dohody o EHP, prý Rada uznává, že nedodržela postup vyžadovaný tímto článkem.

75. Rada nejprve připomíná, že sporné nařízení nebylo přijato podle Dohody o EHP, ale podle DVO. Za druhé, neprohlásila podporu za neplatnou nebo neslučitelnou s fungováním Dohody o EHP, protože toto by mohl učinit pouze Kontrolní úřad ESVO. Pokud by ochranné opatření přijaté Radou bylo přijato podle Dohody o EHP, bylo by slučitelné s článkem 64 této dohody.

– K udávanému porušení závazku podle mezinárodního práva veřejného nemařit předmět a účel smlouvy před jejím vstupem v platnost

76. Žalobkyně připomíná, že článek 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 (Sbírka smluv Spojených národů, svazek 788, s. 354, dále jen „Vídeňská úmluva I“), jakož i článek 18 Vídeňské úmluvy o smluvním právu mezi státy a mezinárodními organizacemi nebo mezi mezinárodními organizacemi ze dne 21. března 1986 (dokumenty Valného shromáždění OSN A/Conf. 129/15 ze dne 20. března 1986, dále jen „Vídeňská úmluva II“), zakazují státu nebo mezinárodní organizaci obcházet závaznost mezinárodních dohod právními akty přijatými krátce před vstupem dohody v platnost, které jsou neslučitelné se základními zásadami této dohody. Tvrdí, že tato pravidla zejména stanoví, že v době mezi podpisem mezinárodní dohody a jejím vstupem v platnost je stát „povinen zdržet se jednání, která by mařila předmět a účel“ této dohody.

77. Všeobecně se přijímá, že Vídeňská úmluva I kodifikuje určitá obecně závazná pravidla mezinárodního zvykového práva a že Společenství je těmito pravidly kodifikovanými v úmluvě vázáno. To je potvrzeno skutečností, že Soudní dvůr se vícekrát odvolal na ustanovení úmluvy při výkladu mezinárodních dohod uzavřených Společenstvím, včetně DVO (viz například výše uvedené stanovisko 1/91, bod 14, a rozsudek ve věci C-312/91 Metalsa, Sb. rozh. 1993, s. I-3751, bod 12).

78. Článek 18 Vídeňské úmluvy I a článek 18 Vídeňské úmluvy II dále vyjadřují obecnou zásadu ochrany oprávněné důvěry v mezinárodním právu veřejném, podle níž subjekt mezinárodního práva může být za určitých podmínek vázán důvěrou, která byla vytvořena jeho jednáním u ostatních subjektů mezinárodního práva.

79. Žalobkyně odmítá argument Rady, že článek 18 Vídeňské úmluvy I nemůže udělovat jednotlivcům práva, kterých by se mohli dovolávat u soudu. Za prvé, argument založený na neexistenci přímého účinku není relevantní v řízeních podle článku 173 Smlouvy o ES. Mezinárodní dohody jsou nedílnou součástí právního řádu Společenství a úkolem institucí Společenství, včetně Soudního dvora a Soudu prvního stupně, je zajistit jejich dodržování (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 10. července 1984 ve věci 126/83, STS v. Komise, Sb. rozh. 1984, s. 2769, ze dne 22. června 1989 ve věci 70/87, Fedioll v. Komise, Sb. rozh. 1989, s. 1781, bod 20, a ze dne 7. května 1991 ve věci C-69/89, Nakajima v. Rada, Sb. rozh. 1991, s. I-2069, bod 31, jakož i stanovisko generálního advokáta Lenze v této věci, bod 53, a stanovisko generálního advokáta Gulmana ve věci C-280/93, Německo v. Rada, Sb. rozh. 1994, s. I –4973, body 135 a 137). Za druhé, článek 18 Vídeňské úmluvy I obsahuje jednoznačný a bezpodmínečný zákaz právních aktů, které jsou neslučitelné s předmětem a účelem určité mezinárodní dohody.

80. Z tohoto vyplývá, že v době mezi podpisem Dohody o EHP a jejím vstupem v platnost nesmělo Společenství přijmout opatření způsobilé ohrozit dosažení předmětu a účelu dohody. Tento zákaz musel hrát ještě důležitější roli po ratifikaci Dohody o EHP všemi smluvními stranami.

81. V této souvislosti žalobkyně poukazuje na to, že ratifikační proces byl ukončen dne 13. prosince 1993, kdy Rada a Komise společně přijaly rozhodnutí 94/1, a ověřené opisy listin o ratifikaci, jakož i oznámení, že Dohoda o EHP vstoupí v platnost dnem 1. ledna 1994, byly předány smluvním stranám. Bylo-li sporné nařízení přijato dne 20. prosince 1993, věděla Rada, že Dohoda o EHP vstoupí v platnost o několik dnů později. Jelikož zrušení cel mezi smluvními stranami bylo jedním z hlavních cílů Dohody o EHP, Společenství ohrozilo dosažení předmětu a účelu Dohody o EHP tím, že přijalo sporné nařízení po ukončení ratifikačního období.

82. Rakouská republika tvrdí, že přijetím sporného nařízení před vstupem Dohody o EHP v platnost, avšak po její ratifikaci všemi smluvními stranami, Rada porušila práva Rakouské republiky a jejích státních příslušníků. Rada jednala v rozporu s obecnou zásadou společnou právním řádům členských států, jmenovitě v rozporu se vzájemnou povinností smluvních stran jednat před vstupem dohody v platnost v dobré víře, kteroužto zásadu uznává mezinárodní právo veřejné v článku 18 Vídeňské úmluvy I.

83. Dále s odvoláním na italské, německé, belgické, španělské a britské právo Rakouská republika udává, že existuje rovněž obecná právní zásada společná právním řádům členských států, podle níž strana závazné dohody musí v dobré víře chránit zájmy ostatních smluvních stran nebo osob, na něž se dohoda vztahuje, v době, kdy je její provádění pozastaveno. Tato zásada je důsledkem zásady ochrany oprávněné důvěry. Soud by ji proto měl uznat za obecnou zásadu práva Společenství. Také tato zásada byla porušena přijetím sporného nařízení. Rakouská republika se domnívá, že žalobkyně, jako osoba, na niž se vztahuje Dohoda o EHP, musí mít možnost se této zásady dovolat.

84. Rada nepopírá tvrzení žalobkyně, podle kterého článek 18 Vídeňské úmluvy I a článek 18 Vídeňské úmluvy II kodifikuje pravidla mezinárodního zvykového práva, která Společenství zavazují.

85. Přesto však, za prvé, tvrdí, že tato pravidla neporušila, protože sporné nařízení je plně slučitelné s Dohodou o EHP. Nepředstavuje tedy právní akt, který maří předmět a účel dohody, ani neznamená porušení oprávněné důvěry Rakouské republiky.

86. Za druhé prohlašuje, že pravidla, kterých se žalobkyně dovolává, tvoří součást smluvního práva a náleží tedy do oblasti mezinárodního práva, které upravuje pouze práva suverénních států a mezinárodních organizací, jakož i vztahy mezi nimi. Uvedená pravidla nemohou jednotlivcům udělovat práva, kterých by se mohli dovolávat před Soudem. Dotyčné ustanovení dále není dostatečně určité, aby bylo přímo použitelné, což o to více platí pro zásadu ochrany oprávněné důvěry.

Odůvodnění

87. V rámci žaloby na neplatnost podle článku 173 Smlouvy o ES musí být právnost napadeného aktu posouzena na základě skutkového a právního stavu v okamžiku přijetí aktu (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 7. února 1979 ve spojených věcech 15/76 a 16/76, Francie v. Komise, Sb. rozh. 1979, s. 321, bod 7, a Soudu ze dne 22. října 1996 ve spojených věcech T-79/95 a T-80/95, SNCF a British Railways v. Komise, Sb.rozh. 1996, s. II-1491, bod 48).

88. Je tedy třeba odmítnout argument žalobkyně, podle kterého právnost sporného nařízení musí být posouzena s ohledem na okamžik jeho vstupu v platnost.

89. Žalobkyně dále tvrdí, že Dohoda o EHP je součástí skutkového a právního stavu, který existoval v okamžiku přijetí sporného nařízení, dne 20. prosince 1993, a že přijetím tohoto nařízení několik dnů před vstupem Dohody o EHP v platnost Rada porušila zásadu mezinárodního práva veřejného (dále jen „zásada dobré víry“), podle které signatáři mezinárodní dohody nemohou před jejím vstupem v platnost přijímat opatření, která by mohla mařit její předmět a účel.

90. V této souvislosti Soud nejprve poznamenává, že zásada dobré víry je pravidlem mezinárodního zvykového práva, jehož existence byla uznána Mezinárodním soudním dvorem (viz rozsudek ze dne 25. května 1926, Německé zájmy v polském Horním Slezsku, Sb. rozh. MSD, sv. A, č. 7, s. 30 a 39), a je z tohoto důvodu závazná pro Společenství.

91. Tato zásada byla kodifikována v článku 18 Vídeňské úmluvy I, který stanoví:

„Stát je povinen zdržet se jednání, které by mohlo mařit předmět a účel smlouvy, jestliže:

a) podepsal smlouvu nebo vyměnil listiny tvořící smlouvu s výhradou ratifikace, přijetí nebo schválení, dokud jasně neprojevil úmysl, že se nehodlá stát její smluvní stranou; nebo

b) v období, které předchází vstupu smlouvy v platnost, vyjádřil svůj souhlas s tím, že bude vázán smlouvou, a to za podmínky, že vstup smlouvy v platnost není nepřiměřeně oddalován.

93. Za druhé, v mezinárodním právu veřejném zásada dobré víry vyplývá ze zásady ochrany oprávněné důvěry, která podle judikatury tvoří součást právního řádu Společenství (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. května 1978 ve věci 112/77, Töpfer v. Komise, Sb. rozh. 1978, s. 1019, bod 19). Každý hospodářský subjekt, u kterého orgán Společenství vzbudil oprávněné očekávání, má právo dovolat se zásady ochrany oprávněné důvěry (viz mimo jiné rozsudek Soudu ze dne 13. července 1995 ve spojených věcech T-466/93, T-469/93, T-473/93, T-474/93, a T-477/93, O’Dwyer a ostatní v. Rada, Sb. rozh. 1995, s. II-2071, bod 48).

94. V situaci, kdy Společenství uložila listiny o schválení mezinárodní dohody a je znám den vstupu této dohody v platnost, se hospodářské subjekty mohou dovolávat zásady ochrany oprávněné důvěry, aby se bránily jakémukoliv jednání orgánů Společenství v období předcházejícím vstupu této dohody v platnost, které porušuje její ustanovení a bude po jejím vstupu v platnost přímo účinné vůči uvedeným subjektům.

95. Žalobkyně je tak oprávněna požadovat přezkoumání legálnosti sporného nařízení ve vztahu k ustanovením Dohody o EHP, která mají po jejím vstupu v platnost přímý účinek.

96. Avšak dříve než budou přezkoumány různé argumenty předložené v této souvislosti žalobkyní, musí být nejprve určeno, zda a v jakém rozsahu jsou ustanovení DVO nahrazována ustanoveními Dohody o EHP a zda je Dohoda o EHP použitelná pro výrobky, o něž jde v této věci.

97. DVO, která byla použitelná v rozhodné době a tvořila základ pro přijetí sporného nařízení, nebyla vypovězena ani pozastavena v okamžiku, kdy Dohoda o EHP vstoupila v platnost. Podle článku 120 Dohody o EHP však mají ustanovení této dohody přednost před ustanoveními DVO, „v rozsahu, v němž stejný předmět upravuje“ Dohoda o EHP. Ustanovení Dohody o EHP, kterých se týká tato věc, upravují stejný předmět jako příslušné články DVO. Článek 10 Dohody o EHP upravuje stejný předmět jako články 3 a 6 DVO, konkrétně dovozní cla a dávky s rovnocenným účinkem. Článek 61 Dohody o EHP vztahující se ke státním podporám je speciálnější a má širší oblast působnosti než čl. 23 odst. 1 bod iii) DVO; je téměř totožný s článkem 92 Smlouvy o ES. Zvláštní ustanovení použitelná pro státní podpory uvnitř Společenství jsou nadto uvedena v příloze XV Dohody o EHP. Pokud jde o postupy stanovené v čl. 27 odst. 2 a odst. 3 písm. a) DVO, je vhodné poznamenat, že podle článku 108 Dohody o EHP státy ESVO zřídí Kontrolní úřad ESVO a Soudní dvůr ESVO. Tyto orgány jsou vybaveny, zejména v oblasti hospodářské soutěže a státních podpor, pravomocemi a postupy obdobnými těm, které pro tuto oblast existují ve Společenství. Rozdělení pravomocí a spolupráce mezi Kontrolním úřadem ESVO a Komisí v oblasti státní podpory jsou upraveny článkem 62 Dohody o EHP. Z toho vyplývá, že po vstupu Dohody o EHP v platnost má použití uvedených ustanovení této dohody přednost před použitím příslušných ustanovení DVO.

98. V tomto ohledu, aniž by bylo zaujímáno stanovisko ke slučitelnosti podpory poskytnuté Rakouskou republikou s DVO nebo Dohodou o EHP, Soud poznamenává, že před tím, než přijala sporné nařízení, Rada dodržovala postup předepsaný ustanoveními DVO týkajícími se státních podpor. Jak ovšem vyplývá z předchozího bodu, po vstupu Dohody o EHP v platnost získalo použití ustanovení této dohody týkajících se státních podpor přednost před použitím odpovídajících ustanovení DVO. V tomto směru Dohoda o EHP obsahuje vlastní pravidla a postupy umožňující smluvním stranám odstranit státní podporu, která je neslučitelná s jejím fungováním.

99. Pokud jde o otázku, zda je dohoda použitelná pro výrobky, na které se vztahuje sporné nařízení, není sporu o tom, že tyto výrobky pocházejí ze smluvních stran Dohody o EHP a spadají do kapitol 25 až 97 harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží. Dohoda o EHP je tedy díky čl. 8 odst. 2 a odst. 3 písm. a) od svého vstupu v platnost pro tyto výrobky použitelná.

100. Za druhé, je třeba uvážit, zda je článek 10 Dohody o EHP způsobilý mít přímý účinek po vstupu této dohody v platnost.

101. Jak plyne z čl. 228 odst. 7 Smlouvy o ES, mezinárodní dohody uzavřené Společenstvím v souladu se Smlouvou jsou závazné pro orgány a členské státy. Podle ustálené judikatury tvoří ustanovení uvedených dohod součást právního řádu Společenství, jakmile tyto dohody vstoupí v platnost (viz výše uvedený rozsudek Haegeman, bod 5). Ustálená judikatura rovněž říká, že ustanovení těchto dohod mohou mít přímý účinek, jestliže jsou bezpodmínečná a dostatečně přesná (viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1976 ve věci 87/75, Bresciani, Sb. rozh. 1976, s. 129, bod 25 a ze dne 26. října 1982 ve věci 104/81, Hauptzollamt Mainz v. Kupferberg, Sb. rozh. 1982, s. 3641, bod 23).

102. V tomto ohledu Soud zjistil, že ze spisu nevyplývá, že by Dohoda o EHP uzavřená Společenstvím na základě článku 238 Smlouvy o ES nebyla uzavřena ve shodě se Smlouvou. Z tohoto plyne, že od vstupu dohody v platnost dnem 1. ledna 1994 jsou její ustanovení nedílnou součástí právního řádu Společenství. Je rovněž na místě připomenout, že první věta článku 10 Dohody o EHP stanoví, že dovozní a vývozní cla a dávky s rovnocenným účinkem jsou mezi smluvními stranami zakázány. Druhá věta uvedeného článku stanoví, že aniž jsou dotčena ujednání podle protokolu 5, cla fiskální povahy jsou rovněž zakázána. Článek 10 tak stanoví bezpodmínečné a přesné pravidlo, s výhradou jediné výjimky, která je sama bezpodmínečná a přesná. Z toho plyne, že od vstupu Dohody o EHP v platnost má článek 10 přímý účinek.

103. Za třetí, je třeba rozhodnout, zda sporné nařízení, tím že znovu zavádí clo ve výši 4,9 %, porušilo článek 10 Dohody o EHP.

104. Článek 6 Dohody o EHP uvádí:

„Aniž je dotčen další vývoj judikatury, jsou ustanovení této dohody v míře, v jaké jsou v podstatě totožná s odpovídajícími pravidly Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství a Smlouvy o založení Evropského společenství uhlí a oceli a s akty přijatými na základě těchto dvou smluv, při svém provádění a uplatňování vykládána v souladu se související judikaturou Soudního dvora Evropských společenství vydanou přede dnem podpisu této dohody.“

106. Tento argument nemůže být přijat. Z judikatury jasně vyplývá, že k určení, zda má být výklad některého ustanovení uvedeného ve Smlouvě o ES rozšířen na totožné ustanovení obsažené v dohodě jako je Dohoda o EHP, je na místě přezkoumat toto ustanovení jak s přihlédnutím k předmětu a účelu uvedené dohody, tak i jejímu kontextu (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. února 1982 ve věci 270/80, Polydor v. Harlequin, Sb. rozh. 1982, s. 329, bod 8, a ze dne 16. července 1992 ve věci C-163/90, Administration des Douanes et Droits Indirect v. Legros a ostatní, Sb. rozh. 1992, s. I-4625, bod 23). Podle čl. 1 odst. 1 Dohody o EHP je jejím cílem podpořit trvalé a vyvážené posilování hospodářských a obchodních vztahů mezi smluvními stranami za rovných podmínek hospodářské soutěže a dodržování těchto pravidel za účelem vytvoření stejnorodého Evropského hospodářského prostoru. K tomuto účelu smluvní strany rozhodly ve shodě s ustanoveními GATT o zřizování oblastí volného obchodu o odstranění téměř všech překážek obchodu.

107. V této souvislosti znamená Dohoda EHP vysoký stupeň integrace, přičemž její cíle převyšují cíle pouhé dohody o volném obchodu. Evropský hospodářský prostor tak mimo jiné zahrnuje, jak je zřejmé z čl. 1 odst. 2, volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, jakož i zavedení režimu, který zajistí, že nebude narušována hospodářská soutěž a že budou stejně dodržována související pravidla. Pravidla použitelná pro vztahy mezi smluvními stranami v oblastech, na které se vztahuje uvedená dohoda, jsou v podstatě totožná s odpovídajícími ustanoveními Smluv o ES a ESUO a právních aktů přijatých na základě těchto smluv. Účelem Dohody o EHP je rovněž rozšířit na EHP budoucí právo Společenství v oblastech, na které se dohoda vztahuje, a sice v celém rozsahu, v jakém se toto právo vytváří, rozvíjí nebo mění; za tím účelem se zavádí rozhodovací postup. Dohoda také předpokládá, že státy ESVO zřídí orgán pro dohled, Kontrolní úřad ESVO, který bude mít pravomoci rovnocenné a funkce podobné těm, které má Komise, jakož i soudní dvůr, Soudní dvůr ESVO. Článek 109 Dohody o EHP stanoví, že Kontrolní úřad ESVO, na jedné straně, a Komise jednající v souladu se Smlouvou o ES, Smlouvou o ESUO a touto dohodou, na straně druhé, dohlížejí na dodržování povinností vyplývajících z Dohody o EHP. Z čl. 108 odst. 2 Dohody o EHP a z Dohody mezi státy ESVO ze dne 2. května 1992 o zřízení Kontrolního úřadu a Soudního dvora (Úř. věst. 1994, L 344, s.1; dále jen „Dohoda ESVO o kontrole“) vyplývá, že Soudní dvůr ESVO má podobnou pravomoc jako Soudní dvůr a Soud prvního stupně.

108. Zřízením Kontrolního úřadu ESVO a Soudního dvora ESVO s oprávněními a pravomocemi podobnými těm, které mají Komise a Soudní dvůr, tak byl vytvořen systém postavený na dvou pilířích, ve kterém Kontrolní úřad ESVO a Soudní dvůr ESVO dohlížejí nad používáním dohody ze strany států ESVO, zatímco Komise, Soudní dvůr a Soud prvního stupně dohlížejí na její používání ze strany Společenství. Tento systém je posílen velkým počtem prvků, jejichž cílem je zajistit jeho stejnorodost. Tyto prvky zahrnují, vedle podobnosti znění různých ustanovení dohody a Smluv o ES a ESUO, čtvrtý a patnáctý bod preambule a článek 6 Dohody o EHP, jakož i, mimo jiné, článek 3 Dohody ESVO o kontrole. Zejména podle čtvrtého bodu preambule Dohody o EHP je cílem smluvních stran „vytvořit dynamický a stejnorodý Evropský hospodářský prostor, založený na společných pravidlech a rovných podmínkách hospodářské soutěže, vybavený přiměřenými prostředky nezbytnými pro jeho zavedení včetně soudních prostředků a založený na rovnosti, vzájemnosti a obecné rovnováze výhod, práv a povinností smluvních stran“. Patnáctý bod preambule, doplněný smluvními stranami po rozhodnutí Soudního dvora ve výše uvedeném stanovisku 1/91, že soudní systém v první verzi uvedené dohody ustavující Soudní dvůr EHP je neslučitelný se Smlouvou o EHS, dále uvádí, že „při plném ohledu na nezávislost soudů je cílem smluvních stran dospět ke shodnému výkladu a uplatňování této dohody a těch právních předpisů Společenství, které jsou do této dohody v zásadě převzaty, a dospět ke stejnému zacházení s jednotlivci a hospodářskými subjekty, pokud jde o čtyři svobody a podmínky hospodářské soutěže“. Jak připomíná bod 104 tohoto rozsudku, článek 6 Dohody o EHP stanoví, že ustanovení Dohody o EHP jsou v míře, v jaké jsou v podstatě totožná s odpovídajícími pravidly Společenství, vykládána v souladu s rozhodnutími Soudního dvora a Soudu vydanými přede dnem podpisu této dohody. Konečně z čl. 3 odst. 2 Dohody ESVO o kontrole vyplývá, že Kontrolní úřad ESVO a Soudní dvůr ESVO musejí při vykládání a používání Dohody o EHP dbát zásad stanovených příslušnými rozhodnutími Soudního dvora a Soudu vydanými po dni podpisu Dohody o EHP (viz rozsudky Soudního dvora ESVO ve věci Restamark, výše uvedený, body 24, 33 a 34, a ze dne 21. března 1995 ve věci E-2/94, Scottish Salmon Growers Association v. Kontrolní úřad ESVO, Sb. rozh. Soudního dvora ESVO 1. leden 1994 – 30. červen 1995, s. 59, body 11 a 13).

109. Oproti tvrzení Rady nebyl Soudním dvorem ve výše uvedeném stanovisku 1/91 zeslaben význam cíle smluvních stran vytvořit dynamický a stejnorodý EHP pro výklad a používání Dohody o EHP. Jestliže Soudní dvůr konstatoval, že stávající rozdíly mezi cíli a kontextem této dohody na jedné straně, a cíli a kontextem práva Společenství na straně druhé jsou na překážku dosažení cíle stejnorodosti výkladu a používání práva v EHP, stalo se tak v rámci přezkoumávání soudního systému Dohody o EHP za účelem zjištění, zda tento systém může ohrozit autonomii právního řádu Společenství při sledování jeho vlastních cílů, a nikoliv v rámci přezkoumávání určité věci, v níž je zapotřebí zjistit, zda určité ustanovení Dohody o EHP, které je v podstatě totožné s určitým ustanovením práva Společenství, musí být vykládáno v souladu s judikaturou Soudního dvora a Soudu.

110. Z těchto nálezů vyplývá, že článek 6 Dohody o EHP musí být vykládán v tom smyslu, že je-li určité ustanovení Dohody o EHP v podstatě totožné s odpovídajícími pravidly Smluv o ES a ESUO a akty přijatými na základě těchto dvou smluv, musí být vykládáno v souladu s příslušnou judikaturou Soudního dvora a Soudu vydanou přede dnem podpisu Dohody o EHP.

111. Článek 10 Dohody o EHP je v podstatě totožný s články 12, 13, 16 a 17 Smlouvy o ES, které s účinkem od konce přechodného období zakazují dovozní a vývozní cla a dávky s rovnocenným účinkem mezi členskými státy. Podle článku 6 Dohody o EHP tak článek 10 musí být vykládán v souladu s příslušnou judikaturou Soudního dvora a Soudu předcházející dni podpisu uvedené dohody.

112. V tomto ohledu je potřeba, na prvním místě, odmítnout argument Komise směřující k tomu, že jelikož cla fiskální povahy nemusejí nutně spadat do pojmu dovozních a vývozních cel a dávek s rovnocenným účinkem, což vyplývá z článku 10 Dohody o EHP, nejsou uvedený článek a odpovídající ustanovení Smlouvy o ES v podstatě totožné. Stačí připomenout, že Smlouva o ES obsahuje odpovídající ustanovení, jmenovitě článek 17, který jasně stanoví, že zákazy zavedené článkem 9 této smlouvy se použijí i tehdy, pokud jsou cla fiskální povahy, a jehož smyslem je zabránit obcházení zákazu dovozních a vývozních cel a dávek s rovnocenným účinkem (viz výše uvedený rozsudek Sociaal Fonds voor Diamantarbeiders v. Brachfeld, body 8 a násl.).

113. Za druhé, na rozdíl od tvrzení Komise neznemožňuje výklad článku 10 Dohody o EHP navrhovaný žalobkyní uplatnění článku 64 této dohody. V oblasti státních podpor článek 64 dovoluje příslušnému orgánu smluvní strany postižené narušením hospodářské soutěže přijmout, za určitých podmínek, opatření k nápravě účinků narušení. Protože zakládá výjimku z ostatních ustanovení Dohody o EHP, může tedy být článek 64 použit bez ohledu na ostatní ustanovení této dohody. Avšak dříve, než budou opatření přijata, musí být dokončen postup zavedený článkem 64 Dohody o EHP a musejí být splněny podmínky zde stanovené.

114. Za třetí, různé ochranné doložky Dohody o EHP umožňující smluvním stranám odchýlit se od jejích ustanovení mohou být použity pouze za určitých okolností a zásadně po zvážení argumentů pro a proti ve Smíšeném výboru EHP. Nejde-li o zvláštní situace, které mohou vést k jejich použití, nemají tyto doložky vliv na cíl sledovaný článkem 10 v rámci Dohody o EHP a v důsledku toho ani na výklad tohoto článku. Tento závěr podpírá zejména skutečnost, že do vstupu v platnost Smlouvy o Evropské unii umožňoval článek 115 Smlouvy o EHS členským státům přijímat v naléhavých případech během přechodného období nezbytná opatření a že, jak žalobkyně správně poznamenává, ve výše uvedeném rozsudku Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders v. Brachfeld Soudní dvůr prohlásil právě peněžní dávky ukládané během přechodného období za protiprávní.

115. Za čtvrté, argument Komise, že článek 26 Dohody o EHP by byl zbytečný, pokud by článek 10 měl být vykládán podle judikatury Soudního dvora, musí být rovněž odmítnut. Článek 26 Dohody o EHP stanoví, že antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a opatření na ochranu proti nekalým obchodním praktikám přičitatelným třetím zemím se neuplatňují ve vztazích mezi smluvními stranami, nestanoví-li Dohoda o EHP jinak. Podle prvního pododstavce protokolu 13 je uplatňování článku 26 omezeno na oblasti, na něž se vztahují ustanovení dohody a pro něž je acquis communautaire plně začleněno do dohody. Z druhého pododstavce uvedeného protokolu vyplývá, že článek 26 se nepoužije v případech, kdy smluvní strana zavede opatření týkající se třetích zemí, aby předešla obcházení antidumpingových opatření, vyrovnávacích cel a opatření na ochranu proti nekalým obchodním praktikám přičitatelným třetím zemím.

116. Článek 26 ve spojení s protokolem 13 dohody tedy musí být vykládán tak, že upravuje případy, kdy smluvní strany mohou mezi sebou zavést antidumpingová opatření, vyrovnávací cla a opatření na ochranu proti nekalým obchodním praktikám přičitatelným třetím zemím bez ohledu na ostatní ustanovení Dohody o EHP. Nadto se článek 26 neuplatňuje pouze na opatření přijatá ve formě dávek, ale i na jakákoliv jiná opatření bez ohledu na jejich formu, včetně závazků přijatých rozhodnutími Komise ve věcech dumpingu. Článek 26 Dohody o EHP tak má své vlastní odůvodnění, které není závislé na odůvodnění článku 10 Dohody o EHP.

117. V žádném případě nebylo sporné nařízení přijato proto, aby bylo zabráněno obcházení antidumpingových opatření, vyrovnávacích cel nebo opatření na ochranu proti nekalým obchodním praktikám přičitatelným třetím zemím. Oblast státní podpory navíc spadá pod články 61 až 64 Dohody o EHP. Kromě toho bylo celé acquis communautaire v této oblasti, zejména Rámec Společenství pro státní podporu průmyslu motorových vozidel (89/C 123/03; Úř. věst. C 123 ze dne 18. května 1989, s. 3), začleněno do uvedené dohody. Opatření zavedená sporným nařízením tudíž nemohou být povolena ani na základě článku 26 Dohody o EHP, a není důležité zjišťovat, zda je na ně třeba hledět jako na vyrovnávací cla.

118. V zájmu úplnosti je možné uvést, že ohledně dohod o volném obchodu se státy ESVO, jejichž předmět je mnohem užší než předmět Dohody o EHP, Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Legros a ostatních (bod 26), který se týkal článku 6 Dohody mezi Společenstvím a Švédským královstvím [nařízení Rady (EHS) č. 2838/72 ze dne 19. prosince 1972, kterým se uzavírá Dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švédským královstvím (Úř. věst. 1972, L 300, s.96)], vztahujícího se k dávkám s rovnocenným účinkem, rozhodl, že v souvislosti s cílem odstranit překážky obchodu má zrušení dovozních cel prvořadou úlohu, přičemž to samé platí i o zrušení dávek s rovnocenným účinkem, které jsou podle judikatury Soudního dvora úzce spjaty s cly stricto sensu (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 13. prosince 1973 ve věcech 37/73 a 38/73, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders, Sb. rozh. 1973, s. 1609, body 12 a 13, a ze dne 12. února 1992 ve věci C-260/90, Leplat, Sb. rozh. 1992, s. I-643, bod 15). Soudní dvůr vyvodil, že dohoda o volném obchodu by byla zbavena velké části svého praktického účinku, jestliže by pojem dávky s rovnocenným účinkem uvedený v jejím článku 6 měl být vykládán úžeji než tentýž pojem, který se objevuje ve Smlouvě o EHS.

119. Vzhledem ke všem těmto okolnostem je třeba přezkoumat, zda sporné nařízení po vstupu Dohody o EHP v platnost odporuje článku 10 této dohody, vykládanému v souladu s článkem 6 podle příslušné judikatury Soudního dvora a Soudu vydané přede dnem podpisu Dohody o EHP.

120. V tomto ohledu je třeba odmítnout tvrzení Rady, že opatření zavedené sporným nařízením není clem, nýbrž ochranným opatřením sui generis, které jako takové nespadá pod článek 10 Dohody o EHP. Již podle svého názvu se sporné nařízení týká „odejmutí celních koncesí“. Kromě toho stanoví jeho článek 1, že „clo ve výši 4,9 % se znovu zavádí na dovoz převodovek pro vozidla F-15, vyrobených General Motors Austria“, a dvacátý třetí bod jeho preambule se odvolává na „zavedení cla ve výši celní sazby, která by byla stanovena, kdyby (DVO) nevstoupila v platnost“. Nakonec při jednání připustil zástupce Rady v odpověď na otázku Soudu, že kvalifikace opatření má malý význam, protože jeho účinek zůstává stejný, ať by bylo kvalifikováno jako antidumpingové clo, vyrovnávací clo, odejmutí celní koncese, zavedení cla nebo ochranného opatření sui generis.

121. Dále je na místě připomenout, že podle ustálené judikatury „peněžní dávka, jakkoli malá a jakkoli označená a uplatňovaná, která je jednostranně uvalena na tuzemské nebo zahraniční zboží z důvodu, že toto zboží překračuje hranici, a která není clem ve vlastním smyslu, představuje dávku s rovnocenným účinkem ve smyslu článků 9 a 12 Smlouvy, i pokud není uvalena ve prospěch státu, není svým účinkem diskriminační nebo ochranářská a výrobek, na který je uvalena, nekonkuruje žádnému tuzemskému výrobku“ (výše uvedený rozsudek ze dne 1. července 1969, Sociaal Fonds voor de Diamantarbeiders v. Brachfeld, bod 15/18).

122. Opatření zavedené sporným nařízením představuje peněžní dávku jednostranně uvalenou Společenstvím na převodovky F15 z důvodu, že překračují hranici. V důsledku toho musí být rozhodnuto, že toto opatření zakládá přinejmenším dávku s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 10 Dohody o EHP, a není nezbytné určit, zda je na ně třeba hledět jako na dovozní clo ve vlastním smyslu. Z toho vyplývá, že od vstupu Dohody o EHP v platnost porušuje sporné nařízení uvedený článek.

123. Z výše uvedeného plyne, že přijetím sporného nařízení v době před vstupem Dohody o EHP v platnost a poté, co Společenství uložila své listiny o schválení, Rada porušila oprávněnou důvěru žalobkyně.

124. Podle judikatury musejí být právní předpisy Společenství jednoznačné a jejich používání předvídatelné pro jednotlivce. Zásada právní jistoty vyžaduje, aby každé opatření institucí, které vyvolává právní účinky, bylo jasné a přesné a bylo oznámeno dotyčné osobě způsobem, který jí umožňuje zjistit přesný okamžik, od kterého toto opatření existuje a nabývá právních účinků. Tento příkaz právní jistoty musí být zvláště dodržován tehdy, jestliže se jedná o právní akt, který může mít finanční důsledky, aby dotyčné osoby mohly přesně znát rozsah povinností, které jim právní akt ukládá. (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 9. července 1981 ve věci 169/80, Administration des Douanes v. Gondrand Frères a Garancini, Sb. rozh. 1981, s. 1931, bod 17, ze dne 22. února 1984 ve věci 70/83, Kloppenburg v. Finanzamt Leer, Sb. rozh. 1984, s. 1075, bod 11, a ze dne 15. prosince 1987 ve věci 325/85, Irsko v. Komise, Sb. rozh. 1987, s. 5041, bod 18, a Soudu ze dne 7. února 1991 ve spojených věcech T-18/89 a T-24/89, Tagaras v. Soudní dvůr, Sb. rozh. 1991, s. II-53, bod 40).

125. Přijetím sporného opatření dne 20. prosince 1993, tedy v okamžiku, kdy najisto věděla, že Dohoda o EHP vstoupí v platnost dnem 1. ledna 1994, Rada vědomě vytvořila situaci, že s účinností od ledna 1994 by vedle sebe existovaly dvě vzájemně si odporující právní úpravy, jmenovitě sporné nařízení, které je přímo použitelné ve vnitrostátních právních řádech, znovu zavádějící dovozní clo ve výši 4,9 % na převodovky F15 vyráběné žalobkyní, a článek 10 Dohody o EHP, který má přímý účinek a zakazuje dovozní cla a veškeré dávky s rovnocenným účinkem. Sporné nařízení tak nemůže být kvalifikováno jako právní předpis Společenství, který je jednoznačný, a jeho používání jako předvídatelné pro osoby, které mu podléhají. Z toho vyplývá závěr, že Rada porušila také zásadu právní jistoty.

126. Ačkoliv tato dvě porušení obecných právních zásad musejí být sama o sobě považována za dostatečně závažná, aby vedla k prohlášení sporného nařízení za neplatné, mělo by být také zkoumáno, zda Rada v souladu s tvrzením žalobkyně úmyslně antedatovala vydání Úředního věstníku, ve kterém bylo toto nařízení vyhlášeno.

127. Vydání Úředního věstníku, ve kterém bylo sporné nařízení vyhlášeno, nese datum 31. prosince 1993. Podle svého článku 2 vstupuje nařízení v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku. Nicméně podle písemných odpovědí Úřadu pro úřední tisky na otázky Soudu nebyl Úřední věstník ze dne 31. prosince 1993 až do 11. ledna 1994, 16 hodin 45 minut zveřejněn v sídle Úřadu pro úřední tisky ve všech ostatních oficiálních jazycích Společenství. Podle judikatury sice platí, že za den vyhlášení se považuje den, který je uveden na jednotlivém vydání Úředního věstníku, avšak je-li předložen důkaz o opaku, rozhoduje skutečný den vyhlášení (viz výše uvedený rozsudek Racke, bod 15). Z toho vyplývá, že skutečný den zveřejnění příslušného vydání Úředního věstníku je v dané věci 11. leden 1994 a že sporné nařízení nevstoupilo v platnost před tímto dnem.

128. Kromě toho vyplývá ze spisu, podkladů předložených Radou na výzvu Soudu a písemných odpovědí Rady a Úřadu pro úřední tisky na otázky Soudu, že Rada zaslala sporné nařízení Úřadu pro úřední tisky dne 3. nebo 4. ledna 1994, že v průvodním dopisu dala pokyn Úřadu pro úřední tisky, aby nařízení vyhlásil v Úředním věstníku z roku 1993, že tento pokyn byl Úřadu pro úřední tisky Radou telefonicky potvrzen a že tento úřad obdržel faxem ze dne 6. ledna 1994 úplné znění nařízení.

129. Jako odpověď na otázky Soudu Rada na jednání vysvětlila, že nikdy netrvala na tom, aby sporné nařízení vstoupilo v platnost před svým vyhlášením. Správa Rady byla sice obeznámena s judikaturou vztahující se k datu skutečného vyhlášení v Úředním věstníku (viz bod 127), avšak její tehdejší stálou praxí bylo dát pokyn Úřadu pro úřední tisky, aby vyhlásil v určitém roce přijatý právní akt ve vydání Úředního věstníku z tohoto roku. Tato praxe se však od té doby změnila.

130. Aniž by rozhodoval o souladu uvedené praxe s právem, o němž lze přinejmenším pochybovat, Soud zjistil, že více opatření přijatých Radou v prosinci 1993 bylo v rozporu s touto praxí vyhlášeno ve vydání Úředního věstníku z roku 1994. Jedná se zejména o rozhodnutí 94/1 a 94/2, která byla přijata dne 13. prosince 1993, ale vyhlášena byla v Úředním věstníku z roku 1994, L 1 ze dne 3. ledna 1994, jakož i o nařízení Rady (ES) č. 5/94 ze dne 22. prosince 1993 o pozastavení antidumpingových opatření vůči zemím ESVO, vyhlášeném v Úředním věstníku 1994, L 3, ze dne 5. ledna 1994.

131. V důsledku toho Rada úmyslně antedatovala vydání Úředního věstníku, ve kterém bylo sporné nařízení vyhlášeno.

132. Tímto jednáním opět porušila zásadu právní jistoty, která podle judikatury zmíněné v bodu 124 tohoto rozsudku vyžaduje, aby každé opatření institucí, které vyvolává právní účinky, bylo nejen jasné a přesné, ale aby bylo rovněž oznámeno dotyčné osobě způsobem, který jí umožňuje zjistit přesný okamžik, od kterého toto opatření existuje a nabývá právních účinků.

133. Chování správy Rady musí být považováno za obzvlášť závažné, protože odporuje vlastním pokynům Rady daným Úřadu pro úřední tisky „určeným k zajištění, aby den vyhlášení uvedený na každém vydání Úředního věstníku odpovídal dni, ke kterému je toto vydání ve všech jazycích skutečně dáno k dispozici veřejnosti u uvedeného úřadu“ (viz výše uvedený rozsudek Racke, bod 15). Dále, jak správně upozornila žalobkyně, dne 31. prosince 1993 existoval jiný právní rámec než po 1. lednu 1994, dni vstupu Dohody o EHP v platnost.

134. Z výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod a druhá část druhého žalobního důvodu, posuzované společně, jsou opodstatněny.

135. V důsledku toho musí být sporné nařízení prohlášeno za neplatné, aniž by bylo nutné rozhodovat o ostatních tvrzeních a žalobních důvodech žalobkyně.

Náklady řízení:

136. Podle čl. 87 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník řízení, který byl ve sporu úspěšný, požadoval náhradu nákladů ve svém návrhu. Vzhledem k tomu, že Rada byla neúspěšná a žalobkyně požádala o náhradu nákladů, musí být Radě uloženo, aby nesla jak své vlastní náklady řízení, tak náklady řízení vzniklé žalobkyni.

137. Ustanovení čl. 87 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou své vlastní náklady řízení. Komise tedy musí nést své vlastní náklady řízení.

138. Rakouská republika byla připuštěna jako vedlejší účastník nikoli podle čl. 37 odst. 2 Statutu Soudního dvora ES, ale v souladu se závazkem Společenství obsaženým v Prohlášení „o právech států ESVO před Soudním dvorem ES“, připojeném k Dohodě o EHP, který pro státy ESVO a Kontrolní úřad ESVO otevírá možnost vstoupit jako vedlejší účastník do řízení před Soudním dvorem podle článku 37 Statutu Soudního dvora, „aby byla posílena právní stejnorodost v EHP“ (viz usnesení Soudu ze dne 20. října 1994 ve věci T-115/94, Opel Austria v. Rada, nezveřejněno v úřední sbírce). Toto prohlášení musí být vykládáno v tom smyslu, že se Společenství zavázalo rozšířit možnost vstoupit do řízení jako vedlejší účastník, jakou mají členské státy a orgány Společenství, i na státy ESVO a Kontrolní úřad ESVO. Z toho vyplývá, že mají stejná práva a stejné povinnosti. Ustanovení čl. 87 odst. 4 jednacího řádu stanoví, že členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastník, nesou své vlastní náklady řízení. Proto musí Rakouská republika nést své vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

1. Nařízení Rady (ES) č. 3697/93 ze dne 20. prosince 1993, kterým se odnímají celní koncese podle čl. 23 odst. 2 a čl. 27 odst. 3 písm. a) Dohody o volném obchodu mezi Společenstvím a Rakouskem (General Motors Austria), se zrušuje.

2. Rada ponese své vlastní náklady řízení a ukládá se jí náhrada nákladů žalobkyně.

3. Komise a Rakouská republika ponesou své vlastní náklady řízení.

Vedoucí soudní kanceláře Předseda

H. Jung K. Lenaerts