Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
Název:
Title: 		Rozsudek ESD z 17. listopadu 1987
Spojené věci 142 a 156/84
British American Tobacco Company Ltd a R.J. Reynolds Industries Inc. v. Komise Evropských společenství
Žaloba na neplatnost
[1987] SbSD 4487
”British American Tobacco”
Publikace:
Publication:
Předmět (klíčová slova):
Keywords
Související předpisy:
Corresponding acts:
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:		-věc 73/74, Papier Peints v. Komise [1975] SbSD 1491

-spojené věci 43 a 63/82, VBVB a VBBB v. Komise [1984] SbSD 19

-věc 298/83, CICCE v. Komise [1985] SbSD 1105

-věc 42/84, Remia v. Komise [1985] SbSD 2566

-věc 53/85 AKZO Chemie BV a AKZO Chemie UK Ltd v. Komise [1986] SbSD 1965

Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:
Philip Morris Incorporated a Rembrandt Group Limited uzavřely v roce 1981 (dále jen smluvní strany) dohodu, na základě které Philip Morris koupil od společnosti Rembrandt akcie holdingové společnosti Rothmans International. Philip Morris měl tak nepřímo nárok na podíl ze zisku svého konkurenta Rothmans International. Na základě stížnosti navrhovatelů začala Komise zkoumat, zda účinky dohody mezi Philip Morris a Rembrandt Group nenarušují články 85 a 86 Smlouvy ES. Komise vstoupila do jednání se stranami dohody a v roce 1984 Philip Morris a Rembrandt uzavřely nové dohody, které obsahovaly celou řadu závazků, které smluvní strany dohody daly Komisi. Smyslem závazků bylo zajistit, aby Philip Morris nebyl zastoupen v řídících orgánech Rothmans International, a aby od něho nemohl získávat informace, které by mohly ovlivnit jeho soutěžní chování.
22. března 1984 Komise svými dopisy prohlásila, že dohody z roku 1984 neporušují články 85 a 86 Smlouvy ES. Navrhovatelé podali žalobu podle čl. 173 Smlouvy na neplatnost rozhodnutí Komise a požadovali na Soudu, aby nařídil Komisi přijmout nové rozhodnutí.

Názor soudu a komentář:
Dříve než se Soud začal zabývat věcí samou, rozhodl, že žaloba je přípustná, jelikož dopisy Komise měly formu, obsah a účinek rozhodnutí a je proto potřeba je považovat za rozhodnutí ve smyslu článku 173. Soud nicméně uvedl, že nemá pravomoc nařídit na základě čl. 173 Komisi, aby vydala nové rozhodnutí.
Argumenty navrhovatelů se týkaly správního postupu, posouzení dohod ze strany Komise, a odůvodnění jejího rozhodnutí.
Pokud jde o nedostatky správního postupu, navrhovatelé uváděli, že jako osoby, které podaly návrhy podle čl. 3(2) nařízení č. 17/62 nebyly dostatečně zapojeny do vyšetřování Komise. Především namítali, že tím, že jim nebyli zpřístupněny určité dokumenty, Komise příliš široce vyložila pojem obchodního tajemství. Rovněž namítali, že měli být alespoň informováni o postupu vyjednávání mezi Komisí a smluvními stranami. Podle navrhovatelů tak bylo porušeno jejich právo na to být náležitě slyšen.
Soud odmítl tyto argumenty. Nejdříve poznamenal, že společnosti, které jsou vyšetřovány a společnosti, které předloží návrh podle čl. 3 nařízení č. 17/62 nejsou ve stejné procesní situaci, a tudíž společnosti podávající návrh podle č. 3 se nemohou dovolávat práva na to být náležitě slyšeny, v takové šíři jak ho definuje judikatura Soudu. S odkazem na své rozhodnutí ve věci CICCE (Věc 298/83) Soud stanovil, že práva stěžovatelů na náležité slyšení nejsou tak dalekosáhlá, jako práva společností, které jsou Komisí vyšetřovány. Soud rovněž stanovil, že meze práva stěžovatelů končí tam, kde tato práva začínají zasahovat do práv společností, které jsou vyšetřovány. Soud rovněž poukázal na rozsudek ve věci AKZO (věc 53/85), kde je stanoveno jakým způsobem může být stěžovateli zabráněno v přístupu k obchodním tajemstvím vyšetřovaných společností. Konečně pokud jde o ujednání mezi smluvními stranami a Komisí, Soud poznamenal, že úprava správního postupu umožňuje dotčeným společnostem zajistit slučitelnost napadených dohod se Smlouvou ES i prostřednictvím důvěrného vyjednávání s Komisí. Takovýto postup by byl ohrožen, pokud by stěžovatelé měli být informováni o dosaženém pokroku. Navíc legitimní zájmy stěžovatelů byly dostatečně ochráněny tím, že byly informováni o výsledku jednání.
Další otázkou, kterou se Soud zabýval bylo, zda a za jakých okolností nabytí menšinového podílu v konkurenční společnosti může představovat porušení čl. 85 Smlouvy. Navrhovatelé uváděli, že nabytí takového menšinového podílu má nevyhnutelně vliv na obchodní chování dotčených společností, a že vznik vazby mezi dvěma největšími podniky na trhu naruší soutěžní rovnováhu a navíc, že smluvní strany dohody počítaly s tím, že dohody budou mít protisoutěžní účinek. Soud proto musel rozhodnout, zda Komise při posuzování dohod z roku 1984 nechybila, když dospěla k závěru, že dotčené dohody neměly žádný protisoutěžní cíl, ani účinek.
Soud byl názoru, že v situaci, kdy trh stagnuje, nebo je oligostický, jako je to u trhu s cigaretami, musí Komise vykazovat zvláštní bdělost. Soud měl za to, že dotčené dohody a jejich složité vnitřní vazby nepodporují závěr, že jejich účelem, nebo účinkem je umožnění jedné společnosti ovlivňovat obchodní chování společnosti druhé. Soud rovněž shledal, že nic neodůvodňovalo zpochybnit názor Komise, že ani smluvní strany, ani management a zaměstnanci Rothmans International neměli důvod nepracovat ke zvýšení podílu na trhu a obratu vlastních společností. Žádná ze stran tudíž neměla důvod zohledňovat zájmy druhé strany při stanovování své obchodní politiky. Hodnocení Komise, že získání minoritního podílu v Rothmans International společností Philip Morris nezmění soutěž na komunitárním trhu cigaret, nemůže být tedy zneplatněno.
Pokud jde o úmysl smluvních stran Soud shledal, že nebyly dány dostatečné důvody pro závěr, že strany spolupracují mimo společný trh, takovým způsobem, který by měl dopad na jejich vztahy na tomto trhu. Navíc nelze dovozovat z původních dohod zvažovaných smluvními stranami, že nabytí menšinového podílu bylo první etapou v plánu Philipa Morrise na získání kontroly nad Rothmans International.
Poté se Soud zabýval potencionálními protisoutěžními účinky dohod. V této souvislosti Soud poznamenal, že hodnocení Komise, že dohody neovlivní chování smluvních stran je správné. Nadto, Komise přijala opatření k zabránění jakýchkoli účinků, které by byly v rozporu s čl. 85 Smlouvy ES, pokud by mezi smluvními stranami došlo ke zvýšení obchodního podílu, nebo hlasovacích práv Philipa Morrise v Rothmans International, a tedy ke zvýšení jeho kontroly. Soud tudíž dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by Komise pochybila, když nezjistila žádný protisoutěžní účel, nebo účinek dotčených dohod.
Navrhovatelé rovněž uváděli, že i kdyby všechny součásti dotčených dohod byly v souladu s čl. 85(1) Smlouvy, měla Komise dospět k závěru, že dohody, jako celek vytvářely protisoutěžní účinky. Soud v této souvislosti odkázal na své rozhodnutí ve věci Remia v. Komise (Věc 42/84) kde Soud uvedl, že soudní přezkum závěrů Komise podle čl. 85(1) je omezen na ověření, zda byly dodrženy procesní předpisy a pravidla týkající se odůvodnění rozhodování Komise, zda skutečnosti byly přesně uvedeny, zda nedošlo k jejich zjevně chybnému hodnocení, nebo zneužití pravomoci. Soud shledal, že k ničemu takovému nedošlo a zamítl proto tvrzení navrhovatelů.
Konečně Soud posuzoval, zda odůvodnění Komise bylo dostatečné, jelikož navrhovatelé tvrdili, že rozhodnutí Komise stanovila nové principy, což Komisi zavazovalo, aby svá rozhodnutí odůvodnila detailním a úplným způsobem. Soud v souladu se svou ustálenou judikaturou uvedl, že rozsah odůvodňovací povinnosti záleží na povaze dotčeného rozhodnutí a na okolnostech, za kterých bylo přijato.
Soud poukázal na své rozhodnutí ve věci Papier Peints (Věc 73/74), kde uvedl, že pokud rozhodnutí jde znatelně dále, než předchozí rozhodnutí, musí Komise vysvětlit své uvažování. Ve stávající věci však Soud dospěl k názoru, že dotčená rozhodnutí nestanoví nové principy, ale omezují se na zkoumání specifických rysů dotčených dohod. Navíc Komise není povinna diskutovat a vysvětlovat veškeré faktické a právní skutečnosti, kterými se zabývala během správního řízení (VBVB a VBBB, věci 43 a 63/82), a proto Soud zamítl stížnost navrhovatelů, že Komise neodpověděla na jejich argumentaci. Soud stanovil, že stačilo, že Komise uvedla okolnosti a právní argumenty a úvahy, na jejichž základě rozhodla, že dotčené dohody neporušují soutěžní pravidla. Soud tudíž shledal odůvodnění Komise za dostatečné.

Shrnutí (Summary of the Judgment):


Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):