Skutkové okolnosti
I – S k u t k o v é o k o l n o s t i a p í s e m n á č á s t ř í z e n í Trestní soud ve Verviers odsoudil pana Blesgena za porušení článků 1, 2 a 14 zákona ze dne 29. srpna 1919 (Vanderveldeův zákon) o režimu prodeje alkoholu, protože opakovaně jako prodejce nápojů určených ke konzumaci na místě skladoval a prodával ve své provozovně lihové nápoje o obsahu alkoholu přesahujícím 22 stupňů při teplotě 15o C.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v Lutychu, trestního senátu, ze dne 4. listopadu 1980 podal pan Blesgen kasační stížnost s odvoláním na články 30 a 36 Smlouvy o EHS.
Rozsudkem ze dne 18. března 1981 Cour de cassation shledal, že je nutné, aby výše uvedená ustanovení vyložil Soudní dvůr, a poté, co přerušil řízení, vyzval Soudní dvůr, aby odpověděl na tyto dvě otázky:
1. „Má být pojem ‚opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu‘ uvedený v článku 30 Smlouvy o Evropském hospodářském společenství vykládán v tom smyslu, že se zákaz stanovený v tomto ustanovení vztahuje na:
a) Opatření zákonné povahy zakazující konzumaci, prodej či nabízení, i zdarma, lihových nápojů (tj. nápojů o obsahu alkoholu přesahujícím 22 stupňů při teplotě 15o C) určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, zejména ve výčepech, hotelech, restauracích, zábavních podnicích, obchodech, prodejních stáncích, na lodích, ve vlacích, v tramvajích, na nádražích, v dílnách nebo na staveništích, i když je tento zákaz použitelný bez rozlišení na tuzemské výrobky a na dovezené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu? b) Opatření zákonné povahy zakazující prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě skladovat jakékoli množství lihových nápojů (ve výše upřesněném smyslu) jak v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, tak v ostatních částech provozovny a v přilehlých obytných prostorách, i když je tento zákaz použitelný bez rozlišení na tuzemské výrobky a na dovezené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu?“ 2. Otázka položená v případě, že by pojem „opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu uvedený v článku 30 Smlouvy o Evropském hospodářském společenství“ měl být vykládán v tom smyslu, že se zákaz stanovený v tomto ustanovení vztahuje na opatření popsaná pod písmeny a) a b) otázky 1): „Je třeba vykládat pojem opatření ‚odůvodněná ochranou zdraví a života lidí‘ uvedený v článku 36 Smlouvy o Evropském hospodářském společenství v tom smyslu, že taková opatření, jaká jsou popsána pod písmeny a) a b) otázky 1, mohou nebo musí být považována za odůvodněná z důvodů označených výše v tomto výroku?“ Předkládací usnesení bylo zapsáno do rejstříku Soudního dvora dne 7. dubna 1981.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla písemná vyjádření předložena dne 17. června 1981 Komisí Evropských společenství, zastoupenou svými zmocněnci Françoisem Lamoureuxem a Peterem Oliverem, dne 22. června 1981 navrhovatelem v původním řízení, panem Blesgenem, zastoupeným Jeanem Maternem, advokátem z advokátní komory v Lutychu, dne 22. června 1981 belgickou vládou zastoupenou ministrem zahraničních věcí, dne 6. července 1981 francouzskou vládou a dne 7. července 1981 vládou Spojeného království, zastoupenou svým zmocněncem W. H. Godwinem.
Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování. Vyzval nicméně Komisi, aby jej písemně informovala o právních nebo správních předpisech existujících v ostatních členských státech, které omezují prodej lihových nápojů na veřejných místech. Této výzvě bylo ve stanovené lhůtě vyhověno.
II – P í s e m n á v y j á d ř e n í p ř e d l o ž e n á S o u d n í m u d v o r u n a z á k l a d ě č l á n k u 2 0 P r o t o k o l u o s t a t u t u S o u d n í h o d v o r a E H S
1. Komise Evropských společenství poté, co připomněla skutkový základ sporu v původním řízení, stav, za jakého bylo vydáno předkládací usnesení, jakož i ustanovení belgických právních předpisů použitelná v dané věci, předkládá především tato vyjádření právní povahy: Pokud jde o první otázku položenou Soudnímu dvoru, vzhledem k tomu, že se jedná o zákaz prodeje, má Komise za to, že je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora – zejména rozsudku ze dne 26. června 1980 (Gilli, věc 788/79, Recueil 1980, s. 2071) a rozsudku ze dne 29. února 1981 (Kelderman, věc 130/80, dosud nezveřejněný) – , pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu uvedený v článku 30 Smlouvy je nutno chápat v tom smyslu, že se toto ustanovení vztahuje na zákaz stanovený členským státem dovážet nebo uvádět do prodeje některé kategorie výrobků, ať tuzemského původu nebo dovezených, jestliže se jedná o výrobky, jež jsou legálně uvedeny do prodeje v jiném členském státě. Komise se domnívá, že inkriminovaný zákaz prodávat některé lihové nápoje na všech veřejně přístupných místech je obdobný opatřením, která Soudní dvůr ve výše uvedených rozsudcích posoudil jako opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu. Třebaže má Komise za to, že každá právní úprava prodeje nepředstavuje ipso facto narušení, byť potenciální, dovozu, soudí, že je skutečně nepopiratelné, že takové opatření vycházející z právní úpravy prodeje brání, ať přímo nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně, obchodu uvnitř Společenství. Z toho by vyplývalo, že na zákaz prodeje lihových nápojů na veřejně přístupných místech, jaký stanoví čl. 1 odst. 1 zákona z roku 1919, je nutno pohlížet jako na opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30 vzhledem k tomu, že se vztahuje na lihové nápoje dovážené z ostatních členských států.
Stejně tak je tomu podle Komise se zákazem nabízet lihové nápoje zdarma na veřejně přístupných místech. Skutečnost, že se nejedná o obchodní operaci, není údajně relevantní, neboť tento zákaz ve svém důsledku skutečně nebo potenciálně brání obchodním transakcím navazujícím na tuto nabídku.
Komise se konečně domnívá, že zákaz konzumovat lihové nápoje na veřejně přístupných místech může narušit dovoz, ať přímo nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně. Komise v tomto ohledu připomíná, že ve své směrnici 66/683 (Úř. věst. 1966, s. 3748) považuje za opatření s rovnocenným účinkem ve smyslu článku 30 vnitrostátní předpisy zakazující konzumaci dovezeného výrobku. Komise se drží tohoto výkladu.
Pokud jde o druhou stránku první otázky, která se týká zákazu vydaného prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě skladovat jakékoli množství lihových nápojů, a to i v obytných prostorách přilehlých k jejich provozovně, Komise má za to, že toto opatření, jež je pouhým doplňkem předchozího opatření, představuje rovněž skutečné nebo potenciální, přímé nebo nepřímé narušení dovozů. Je tedy údajně třeba jej považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení uvedenému v článku 30 Smlouvy.
Co se týče druhé otázky, Komise je toho názoru, že v zásadě je cílem zákona tak obecného a absolutního dosahu jako dotyčný právní předpis ochrana veřejného zdraví. Nicméně vzhledem k odlišnostem mezi obsahem zákona a jeho uplatněním v praxi Komise soudí, že je nutno zaujmout konečné stanovisko zejména ve světle poznatků sdělených Belgickým státem ohledně účinků zákona z roku 1919 na konzumaci alkoholu. Komise se současně domnívá, že se podřizuje judikatuře Soudního dvora, podle níž „musí být vnitrostátní orgán, který se dovolává článku 36 Smlouvy, vždy povinen prokázat, že opatření, která ukládá, vyhovují těmto kritériím“ (rozsudek ze dne 8. 11. 1979, věc 251/78, Denkavit, Recueil 1979, s. 3369).
Na závěr Komise navrhuje odpovědět na první otázku položenou Cour de cassation takto:
„Opatření zákonné povahy jednak zakazující konzumaci, prodej či nabízení, i zdarma, lihových nápojů určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, jednak zakazující prodejcům nápojů určených ke konzumaci na místě skladovat jakékoli množství lihových nápojů, jsou opatřeními s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy o EHS.“
Pokud jde o odpověď na druhou otázku, Komise má za to, že opatření popsaná v první otázce by mohla být odůvodněna ochranou veřejného zdraví v případě, že by se ukázalo, že tato opatření jsou skutečně způsobilá chránit veřejné zdraví.
2. Obviněný upozorňuje, že belgické právní předpisy o režimu distribuce a konzumace alkoholu jsou obzvlášť omezující ve srovnání s režimy platnými v ostatních zemích Společenství. Podotýká, že pouze Belgie zavedla a zachovala od roku 1919 režim zcela zakazující konzumaci lihových nápojů na veřejně přístupných místech a povoluje nákup v obchodě za účelem konzumace v soukromí pouze dvou litrů lihovin, které neodpovídají popisu uvedenému ve Vanderveldeovu zákonu ze dne 22. srpna 1919, najednou. Tvrdí, že uplatnění tohoto režimu na vnitrostátní trh se projevilo snížením konzumace lihovin, bezmála zánikem palírníků a rozmachem velmi významného tuzemského pivovarnického průmyslu.
Podle obviněného může být účinek omezujících opatření na obchod uvnitř Společenství kvalifikován jako citelný tím, že poskytuje ochranu belgickému pivovarnickému průmyslu, který je v zásadě z velké části nedotčený konkurencí zahraničních lihovin při rozdělení trhu s alkoholem obecně.
Takto je tedy dána neslučitelnost belgických právních předpisů s článkem 30 Smlouvy o EHS vzhledem k tomu, že zákazy uloženými zákonem z roku 1919 by mohl být dotčen dovoz lihových nápojů z ostatních členských států Společenství, a představují proto opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením podle judikatury Soudního dvora v rozsudku ze dne 5. února 1981 (věc 53/80, Koninklijke Kaasfabriek Eyssen BV, bod 11 odůvodnění).
Této neslučitelnosti ustanovení belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 nelze zabránit jinak než použitím článku 36 Smlouvy, jelikož podle ustanovení tohoto článku mohou být překážky kladené obchodu uvnitř Společenství odůvodněny, z pohledu otázek položených Soudnímu dvoru belgickým Cour de cassation, „ochranou zdraví a života lidí“.
Podle obviněného však nemůže tento důvod ve smyslu článku 36 Smlouvy o EHS legitimovat sporné vnitrostátní právní předpisy. Právo uplatnit výjimku z ustanovení článku 30, stanovenou v článku 36 Smlouvy o EHS, je uděleno pouze k přijetí vnitrostátních předpisů, které vznikají z důvodů ochrany zdraví a života lidí, jež musí být opodstatněné tady a teď.
Naproti tomu předmětné belgické předpisy údajně vznikly a byly odůvodněny důvody, které již přestaly platit.
V tomto ohledu obviněný poznamenává, že v době přijetí belgického zákona z roku 1919 bylo nutno čelit některým hospodářským a sociálním podmínkám, v současné době překonaným, bojem proti některým formám nebezpečí způsobeným alkoholem a zajistit tak ochranu zdraví a „řádného rodinného života“ žen a dětí.
Tyto důvody, které v té době vedly k přijetí uvedeného zákona, jsou údajně jiné než ty, k nimž přihlíží předkládací usnesení, jež se odkazuje především na „boj proti alkoholismu obecně“, zvláště pak „proti jeho kriminálním následkům“, které jsou údajně „ještě vážnější kvůli silničnímu provozu“.
Podle obviněného jsou však formy nebezpečí způsobeného alkoholem dnes statisticky a sociologicky totožné ve všech zemích, a zejména v zemích Společenství, ať po stránce fyziologie člověka, veřejné bezpečnosti z důvodu rizika dopravních nehod nebo po stránce celkových kriminálních následků.
To, co univerzálně platí pro všechny ostatní země Společenství, tudíž nemůže být důvodem pro jednu jedinou z nich k odůvodnění přijetí nebo zachování ustanovení odporujících článku 30 Smlouvy o EHS na základě článku 36 téže Smlouvy.
Ani zvláštnosti, jimiž se vyznačovala doba, kdy byly v Belgii přijaty sporné právní předpisy, ani společenský a lidský kontext v současné Belgii tedy údajně neospravedlňují tuzemský režim týkající se lihových nápojů, tolik omezující ve srovnání s režimy ostatních členských států. Vhledem k univerzálnosti faktických podmínek pro konzumaci alkoholu ve Společenství je tudíž odlišnost mezi belgickými vnitrostátními právními předpisy a předpisy ostatních zemí Společenství podivná a nepřípustná.
Kromě toho navrhovatel v původním řízení podpůrně poznamenává, že belgický režim je v rozporu se „zásadou proporcionality“, podle níž, je-li možno volit mezi různými formami opatření, aby se čelilo nebezpečí sociálního rázu, jež má ve Společenství jednotnou podobu, je nutné volit k boji s ním takový prostředek, který nejméně naruší obchod, jako např. systém licencí.
Protože se na belgické právní předpisy o lihových nápojích nemůže vztahovat výjimečný režim upravený v článku 36, vztahuje se na ně zákaz obsažený v článku 30 Smlouvy o EHS.
3. Belgická vláda poté, co se odkázala na skutkové okolnosti věci a na dotyčné belgické právní předpisy, podává tato vyjádření: Pokud jde o první otázku položenou Soudnímu dvoru, domnívá se, že zákon ze dne 29. srpna 1919 nemá omezující účinek na obchod uvnitř Společenství, jelikož nerozlišuje mezi dovezenými výrobky a tuzemskými výrobky a týká se pouze nápojů o obsahu alkoholu přesahujícím 22ş při teplotě 15ş C konzumovaných na veřejných místech.
Podle belgické vlády je předmětný režim, srovnatelný s režimy přijatými ostatními vládami za účelem boje proti alkoholismu, jako je režim stanovící zavírací hodinu výčepů, v případě, že neexistuje společná právní úprava trhu s alkoholem, v souladu s výkladem článku 30 podaným Soudním dvorem. Odkazuje se na rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 1979 (Rewe-Zentral A. C. C. Bundesmonopolverwaltung für Branntwein, věc 120/78), v němž rozhodl, že překážky pohybu uvnitř Společenství zapříčiněné odlišnostmi mezi vnitrostátními právními předpisy o prodeji dotčených výrobků (alkoholu a lihových nápojů) mají být připuštěny, pokud mohou být tyto předpisy považovány za nezbytné k tomu, aby bylo vyhověno kategorickým požadavkům namířeným zejména k účinným daňovým kontrolám, ochraně zdraví, poctivým obchodním transakcím a ochraně spotřebitelů. Totéž stanovisko ostatně Soudní dvůr zopakoval ve věci 788-79 (Gilli a Anders).
Belgická vláda tvrdí, že tato vyjádření, platná pro zákaz konzumace lihových nápojů na veřejných místech stanovený v článku 1 zákona ze dne 29. srpna 1919, platí tím spíš v případě zákazu skladovat lihové nápoje v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé a v ostatních částech provozovny i v přilehlých obytných prostorách stanovený v článku 2 předmětného zákona. Posledně uvedené ustanovení je totiž údajně nezbytné k zajištění účinnosti ustanovení článku 1, aniž by samo o sobě mohlo narušit obchod uvnitř Společenství.
Belgická vláda tudíž navrhuje odpovědět na první otázku položenou Soudnímu dvoru v tom smyslu, že ustanovení článků 1 a 2 belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 nejsou v rozporu se zákazem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, uvedeným v článku 30 Smlouvy o EHS.
Co se týče druhé otázky, belgická vláda má za to, že sporná ustanovení jsou v každém případě pokryta článkem 36 Smlouvy o EHS. Zdůrazňuje, že cílem těchto ustanovení je vyhovět sociálním požadavkům, a sice boji proti alkoholismu, zachování veřejné morálky a veřejné bezpečnosti ohrožené jak dopravními nehodami zaviněnými řidiči pod vlivem alkoholu, tak kriminalitou způsobenou alkoholismem.
Sporné právní předpisy nejenže umožňují Belgickému státu čelit konkrétnímu problému veřejného opilství způsobem, který považuje za nejúčinnější stejně jako ostatní členské státy, jež přijaly obdobná opatření, ale navíc umožňuje dosáhnout cílů uvedených v článku 36 Smlouvy o EHS. Belgická vláda prohlašuje, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora s ohledem na současný stupeň evropské integrace jsou členské státy oprávněny zachovat nebo zavést opatření odpovídající cílům uvedeným v článku 36 Smlouvy. Odkazuje se zejména na rozsudek ve věci 34/79 (Koruna v. Henn a Darby), v němž bylo uznáno, že „v zásadě přísluší každému členskému státu, aby určil požadavky týkající se veřejné morálky na svém území podle svého vlastního hodnotového žebříčku a způsobem, jakým si zvolí“.
Kromě toho belgická vláda zdůrazňuje, že předmětná ustanovení neslouží ani jako prostředky svévolné diskriminace, ani zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy. To, že se nejedná o svévolnou diskriminaci, vyplývá údajně ze skutečnosti, že se stejné situace neřeší rozdílně, jelikož se sporná ustanovení týkají konzumace na veřejných místech jako takové bez rozlišení druhu výrobků, výrobců, prodejců a dovozců.
Co se týče údajného zastřeného omezování, belgická vláda zdůrazňuje, že je možno jej připustit pouze z neznalosti struktury sporného zákona, základního smyslu jeho existence, podmínek jeho přijetí a důvodů svědčících pro jeho zachování v současné době. V tomto ohledu cituje vláda výrok Komise v odpověď na otázku, kterou jí položil dne 27. ledna 1981 pan Cousté, v němž se uznává odůvodněnost, nezbytnost a přiměřenost předmětných ustanovení s ohledem na cíle, jež sleduje belgická vláda, jakož i neexistence diskriminace mezi tuzemskými výrobky a výrobky dovezenými z ostatních členských států. Stejně tak tomu je údajně s Evropskou komisí pro lidská práva, která uznala opodstatněnost článku 2 zákona ze dne 29. srpna 1919 v rámci Úmluvy o ochraně lidských práv.
Belgická vláda tedy na závěr navrhuje odpovědět na druhou otázku takto:
„Ustanovení článků 1 a 2 belgického zákona ze dne 29. srpna 1919 musí být považována za odůvodněná s ohledem na znění článku 36 Smlouvy o EHS.“
4. Francouzská vláda poznamenává, že neslučitelnost inkriminovaných ustanovení s článkem 30 Smlouvy by byla jistá, kdyby cílem zákazů, které ukládají, bylo chránit některé tuzemské výroby. Závěr, který se nabízí, by však byl odlišný, uváží-li se, že se jedná o zákazy uplatňované jak na tuzemské, tak na zahraniční výrobky, odůvodněné ochranou vyššího obecného zájmu, který má primát nad požadavky jednotného trhu, nebo důvody uvedenými článku 36, zejména těmi, které jsou namířeny k ochraně zdraví lidí.
V tomto ohledu francouzská vláda prohlašuje, že řešení problémů úmyslné intoxikace nebo závislosti na lécích spočívá v omezení dostupnosti výrobku a změně chování veřejnosti, aby poklesla poptávka v souladu se závěry prací Společenství prováděných od listopadu 1977 ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací a Mezinárodní radou pro otázky alkoholismu a toxikománií.
Francouzská vláda podotýká, že v těchto pracích bylo zdůrazněno, že mezi jinými formami činnosti států v oblasti prevence před alkoholismem jsou uvedeny zákonodárné postupy přijímání opatření různého obsahu, jejichž obsah je ponechán na libovůli každé země. Francouzská vláda si tak zvolila kromě dalších opatření omezení dostupnosti alkoholických nápojů omezením počtu výčepů.
Francouzská vláda se proto domnívá, že opatření na základě belgických právních předpisů neslouží ani jako prostředky svévolné diskriminace, ani zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy, a že s ohledem na skutkové okolnosti uvedené v předkládacím usnesení jde o opatření určená k tomu, aby bylo vyhověno kategorickým požadavkům, a jako taková jsou připuštěna mezi výjimky z povinností vyplývajících z článku 30 Smlouvy o EHS.
Na podporu tohoto závěru se francouzská vláda odvolává na směrnici 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 a odůvodnění některých rozsudků Soudního dvora, zejména rozsudků vydaných ve věcech 120/78 („Cassis de Dijon“) a 788/79 („Trestní řízení proti H. Gillimu a P. Andresovi“).
5. Vláda Spojeného království se rovněž odkazuje na rozsudek Soudního dvora vydaný ve věci 120/78 („Cassis de Dijon“), v němž bylo rozhodnuto, že ve věci výroby a prodeje alkoholu a lihových nápojů přísluší členským státům, neexistuje-li společná právní úprava Společenství, upravit tuto oblast právními předpisy pod podmínkou, že je to odůvodněno obecným zájmem, jako je ochrana veřejného zdraví, v případě, že tato vnitrostátní opatření brání pohybu uvnitř Společenství. Podle názoru vlády Spojeného království se na belgický zákon ze dne 29. srpna 1919 vztahuje zákaz stanovený v článku 30 Smlouvy o EHS. Poznamenává, že inkriminovaný zákaz způsobuje potenciální pokles prodeje lihových nápojů majících titr přesahující 22o , a že mimoto je Belgie významným producentem piva, není jím však pokud jde o pálenku. Belgický zákon tak údajně zvýhodňuje výrobky vyrobené v tuzemsku ve velkém množství. Zabraňuje konkurenci dovezených výrobků a nepříznivě ovlivňuje obchod uvnitř Společenství.
Vláda Spojeného království má rovněž za to, že opatření stanovená belgickými právními předpisy zavádějí diskriminaci vůči výrobcům pálenky z ostatních členských států, jejichž výrobkům mezinárodně známých značek je bráněno proniknout na vnitrostátní belgický trh vzhledem k tomu, že nejsou schopni přizpůsobit se požadavkům belgických právních předpisů na rozdíl od tuzemských výrobců, kteří v praxi vyrábějí pálenky mající titr nepřesahující 22o pro vnitrostátní trh.
Vláda Spojeného království tvrdí, že s ohledem na precedenty vytvořené judikaturou Soudního dvora v několika nedávných věcech, znovu potvrzené jeho rozsudkem ve věci 113/80 (Komise v. Irsko) by mohlo být zachování belgického zákona odůvodněno pouze tehdy, je-li nezbytný k tomu, aby se vyhovělo kategorickým podmínkám ochrany veřejného zdraví.
Nedomnívá se však, že v projednávané věci lze připustit takovou odůvodněnost vzhledem k tomu, že není lékařsky prokázáno, že:
— konzumace určitého množství alkoholu ve formě lihovin majících titr přesahující 22o alkoholu ohrožuje zdraví více než konzumace stejného množství alkoholu zkonzumovaného ve slabší formě výrobků majících titr nepřesahující 22o alkoholu v objemu;
— možnost konzumace lihových nápojů majících titr přesahující 22ş na veřejných místech usnadňuje či podněcuje ke konzumaci celkového většího množství alkoholu než konzumace lihových nápojů s nižším obsahem alkoholu;
— konzumace lihových nápojů majících titr přesahující 22ş alkoholu na veřejných místech je škodlivější pro veřejné zdraví než jejich konzumace v prostorách, kde to zákon v současné době povoluje.
Podle vlády Spojeného království je konečně třeba se ptát, zda inkriminovaný zákon nebyl odkloněn od svého cíle a použit tak, aby zavedl diskriminaci vůči výrobkům pocházejícím z jiných členských států nebo nepřímo chránil některé tuzemské výroby. V tomto ohledu se odkazuje na rozsudek Soudního dvora vydaný ve věci 34-79 (Koruna v. Henn a Darby, odstavec 21 odůvodnění).
III – I n f o r m a c e s d ě l e n é K o m i s í Na výzvu Soudního dvora poskytla Komise ve stanovené lhůtě informace o právních nebo správních předpisech existujících v ostatních členských státech, které omezují prodej lihových nápojů na veřejných místech.
Podle těchto informací je podstatou právního režimu v jednotlivých členských státech toto:
V Německu je prodej lihových nápojů podmíněn získáním licence. Je v zásadě zakázán všude mimo restauraci nebo stálý výčep. Je stanovena obecná výjimka pro prodej piva a vína v uzavřených baleních, jestliže k prodeji dochází v obci, kde má prodejce trvalé bydliště. Mohou být učiněny další výjimky, zejména v případě trhů a slavností.
V Dánsku je prodej toho, co se nazývá „silnými nápoji“ (víno, ovocné víno a jiné nápoje vyrobené alkoholickým kvašením, které mají více než 2,5% objemu alkoholu, destilované alkoholické nápoje – obsahující ethanol – , pivo s obsahem alkoholu – ethanolu – 2,25% či více a nápoje, k nimž byly přidány výše uvedené nápoje) povolen pouze podnikům vlastnícím licenci na dobu 8 let vydanou obcí. Je stanovena výjimka ve prospěch společných jídelen, které mohou na základě policejního povolení podávat pivo a víno pouze v době jídla.
„Silné nápoje“ se nesmějí podávat v obchodech, nejedná-li se o specializované prodejny, které mohou na základě policejního povolení nabízet zdarma vzorky v těchto prodejnách, na trzích nebo na výstavách. Obecná výjimka týkající se nabízení silných nápojů zdarma je stanovena pro výstavy, které nejsou přístupné veřejnosti. Konečně je zakázáno podávat „silné nápoje“ osobám mladším 18 let nebo osobám, které se léčí ze závislosti na základě rozhodnutí veřejné moci nebo jsou podnapilé.
Ve Francii dělí Kodex prodeje nápojů prodej nápojů určených ke konzumaci na místě do čtyř kategorií podle rozsahu příslušné licence. Toto dělení odpovídá dělení samotných nápojů, které jsou rozděleny do pěti skupin článkem L1 uvedeného kodexu, jenž stanoví:
„Nápoje jsou za účelem právní úpravy jejich výroby, uvedení do prodeje a konzumace rozděleny do pěti skupin:
1. Nealkoholické nápoje…
Alkoholické nápoje:
2. Kvašené nedestilované nápoje, a sice: víno, pivo, mošt, hruškový mošt, medovina, k nimž se řadí přírodní sladká vína, na která se vztahuje daňový režim platný pro vína, jakož i likéry z černého rybízu a kvašené ovocné nebo zeleninové šťávy s 1 až 3 stupni alkoholu.
3. Přírodní sladká vína ostatní než ta, která patří do skupiny 2, likérová vína, aperitivy na bázi vína a jahodové, malinové, černorybízové nebo višňové likéry, mající titr nepřesahující 18 stupňů čistého lihu.
4. Rumy, tafie, alkoholy získané destilací vín, moštů, hruškových moštů nebo ovoce, do nichž se nepřidávají žádné tresti, jakož i likéry slazené cukrem, glukózou nebo medem v množství nejméně 400 gramů na litr u anýzových likérů a nejméně 200 gramů na litr u ostatních likérů a které neobsahují více než půl gramu tresti na litr. 5. Všechny ostatní alkoholické nápoje.“ Prodej alkoholických nápojů patřících do druhé skupiny je povolen ve výčepech 2. kategorie, prodej nápojů patřících do 2. a 3. skupiny je povolen ve výčepech 3. kategorie (omezená licence) a velká licence umožňuje podej nápojů patřících do 4. a 5. skupiny ve výčepech 4. kategorie.
Zvláštní režimy jsou stanoveny pro restaurace, výčepy s prodejem nápojů přes ulici, dočasné výčepy, společné jídelny, soukromé kluby, výstavy.
Zřízení výčepů alkoholických nápojů podléhá řadě omezení zejména v závislosti na obyvatelstvu obce. Každá osoba, která zamýšlí zřídit výčep, musí splnit zákonnou povinnost předběžného ohlášení (doklad administrativního rázu) a být držitelem licence (doklad daňového rázu).
Prefekti mohou svými rozhodnutími určit, v jaké vzdálenosti od některých zařízení (nemocnice, školy, kasárna, budovy sloužící k náboženským účelům atd.) se nesmějí zřizovat prodejny nápojů.
Zvláštní předpisy zakazují prodej nápojů patřících do 3., 4. a 5. skupiny mladistvým.
Prodej některých nápojů je zakázán. Jedná se o:
1) aperitivy na bázi vína mající titr přesahující 18 stupňů získaného alkoholu; 2) anýzové lihoviny mající titr přesahující 45o alkoholu, aniž je tím dotčena platnost ustanovení čl. 1 odst. 1 a 2 nařízení ze dne 24. října 1922 ve znění pozdějších předpisů; 3) bittery, hořké, nápoje obsahující dehet, hořcové a všechny obdobné výrobky s obsahem cukru menším než 200 g na litr a mající titr přesahující 30 stupňů alkoholu. K tomuto výčtu je třeba přidat zákaz prodeje absintu a podobných likérů.
Je nutné poznamenat, že povinnost uložená majitelům kaváren a výčepů prodávat nápoje patřící do 3., 4. a 5. skupiny v balení menším než půl litru byla zrušena nařízením ze dne 29. září 1964. Přetrvává pouze zákaz maloobchodního prodeje alkoholických nápojů na úvěr.
Místní policejní orgány, starosta a prefekt mohou přijmout veškerá opatření určená k udržení a ochraně veřejného pořádku a tím upravit v obci dozor nad kabarety, kavárnami a výčepy.
Správní judikatura tak přiznává starostovi právo určovat otevírací a zavírací hodinu výčepů. Starosta může právoplatně zakázat prodej lihovin ve výčepech před jedenáctou hodinou dopolední a zakázat vstup do výčepů mladistvým ve věku 16 nebo dokonce 18 let.
V Řecku jsou řecké právní předpisy v této věci velmi liberální.
Prezidentské nařízení 180 ze dne 19 února a 10. března 1979 o podmínkách fungování zařízení, kde se prodávají lihové nápoje, a zábavních zařízení stanoví, že k udělení licence na provozování některého z výše uvedených zařízení musí být současně splněny tyto podmínky:
— čistý trestní rejstřík,
— věk: více než 21 let.
Prodej je krom toho zakázán, může-li způsobit problémy pokud jde o veřejný pořádek, zdraví nebo jestliže může být dotčen estetický vzhled okolí.
Královské nařízení 592/1963 stanoví, že vše, co se týká fungování veřejných zařízení v den voleb (zákaz konzumace od východu do západu slunce), je upraveno vyhláškou ministra veřejné bezpečnosti.
V Irsku je prodej alkoholických nápojů upraven zvláštním systémem povolení (Intoxicating Liquor Acts).
„Licence“ v zásadě vydávají „magistráty“.
Provádí se rozlišení mezi povoleními konzumovat na místě a povoleními prodávat nápoje přes ulici („on-licences“ a „off-licences“).
Pro prodej vína je stanoven zvláštní režim.
Zvláštní žádost o povolení musí být podána k prodeji alkoholických nápojů při určitých příležitostech (například festivaly, sportovní kluby).
Rovněž je upravena otevírací doba výčepů. Bary tak musí být v určitých hodinách uzavřeny pro veřejnost. Výjimky mohou získat především restaurace.
V Itálii podléhá veškerý prodej nápojů, ať lihových, či nikoli, licenci udělené provinčním orgánem veřejného pořádku.
Podomní prodej lihových nápojů jakéhokoli stupně je zakázán.
Prodej lihových nápojů majících titr přesahující 21 % alkoholu ve výčepech alkoholu, restauracích atd. podléhá zvláštnímu povolení prefekta.
Tyto licence a povolení jsou podmíněny splněním některých hygienických a morálních podmínek.
V jednotlivých obcích nemůže být poměrný počet výčepů lihových nápojů jakéhokoli stupně vyšší než 1 na 400 obyvatel. U nápojů majících titr přesahující 4 ˝% je tento poměr 1:1000. Výrobci vína, kteří prodávají své výrobky, se však nezapočítávají.
Prodej lihových nápojů majících titr přesahující 21% je (teoreticky) zakázán během slavností a ve dnech voleb.
Provinční komise určí minimální vzdálenosti mezi výčepy lihových nápojů (jakéhokoli stupně) a nemocnicemi, staveništi, továrnami, školami, kasárnami, kostely a jinými místy sloužícími k náboženským účelům.
V Lucembursku zahrnují platné právní předpisy značné množství ustanovení týkajících se daní, jakož i ustanovení upravujících podmínky zřízení výčepu, které se vztahují k osobě držitele povolení.
Prodej alkoholických nápojů pod širým nebem, pod stany nebo v dřevěných stáncích, ojedinělý, při výjimečných nebo pravidelně se opakujících příležitostech, rovněž podléhá právní úpravě.
Jsou upraveny otevírací hodiny (ne před sedmou hodinnou ranní) a zavírací hodiny (v zásadě 23 hodin) těchto provozoven.
Je zakázán prodej nápojů některým kategoriím osob. Jedná se o osoby zbavené svéprávnosti nebo takové, jimž soud určil opatrovníka, mládež do věku 18 let bez doprovodu osob, které nad ní mají pravomoc s výjimkou doby, kdy cestuje, a podnapilé osoby.
Pokud jde o mladistvé mladší 18 let, je zakázáno jim nabízet nebo podávat likéry, pálenky nebo jiné nápoje s více než 18o alkoholu, i když cestují nebo jsou v doprovodu osob, které nad nimi mají pravomoc.
V Nizozemsku se stejně jako v Belgii právní předpisy platné od 1. listopadu 1967 nezabývají nabízením alkoholických nápojů zdarma veřejnosti.
Právní předpisy se zaměřují na komerční a nekomerční provozování prodeje veřejnosti alkoholických nápojů určených ke konzumaci na místě, jakož i na činnost maloobchodníků s nápoji o obsahu alkoholu vyšším než 15% a případně jinými alkoholickými nápoji.
K takovému komerčnímu nebo nekomerčnímu provozování je zapotřebí licence od sboru radních v čele se starostou. Licence je povinná pro každou provozovnu. Licence se nevydává k výše uvedenému provozování jinde než v provozovně.
K získání licence musí řídící pracovníci, správci provozovny i sama provozovna splňovat některá kritéria.
Třebaže zákon nerozlišuje mezi oběma druhy licencí, rozlišení mezi nápoji s nižším obsahem alkoholu (méně než 15%) a silně alkoholickými nápoji existuje. Toto rozlišení má určitý význam v souvislosti s přenesením pravomoci udělovat licence na obce. Zákon stanoví, že „obecním nařízením“ může být zakázáno v provozovnách – nebo v provozovnách určitého druhu definovaného nařízením – v obci nebo ve čtvrtích označených v nařízení:
„a) nabízet alkoholické nápoje ke konzumaci na místě jinak než zdarma;
b) nabízet nápoje s obsahem alkoholu vyšším než 15% ke konzumaci na místě jinak než zdarma.“ Vláda ve své důvodové zprávě k návrhu platných právních předpisů pokládala za vhodné, aby obce mohly zakázat nabídku silných alkoholických nápojů v některých zařízeních, jako například v domech dětí a mládeže nebo v prostorách sportovních klubů. Stejně tak pokládala za užitečné, aby obecní rada mohla zakázat nabídku takových nápojů na dobu neurčitou ve čtvrtích, kde probíhá lidová veselice nebo výroční trh.
Doslovný výklad platných textů by umožnil obecní radě zakázat nabídku všech alkoholických nápojů ve všech provozovnách a v celé obci. Takový zákaz však není uveden v komentáři k platnému zákonu ani znám z administrativní praxe. Zdá se málo pravděpodobné, že by obecní rada někdy přijala takový úplný zákaz. Před přijetím takového předpisu musí totiž být vyslechnuto stanovisko Provinční rady pro veřejné zdraví a místní obchodní komory a navíc musí být takový předpis schválen kolegiem poslanců za dotyčnou provincii.
Ve Spojeném království, pokud jde o Anglii a Wales, je prodej alkoholických nápojů podmíněn udělením licence. Jedná se o lihové nápoje, víno, pivo a mošt. Z toho vyplývá, že se tato právní úprava vztahuje na všechny alkoholické nápoje, ať je jejich alkoholometrický titr jakýkoli.
Právní předpisy rozlišují mezi prodejem ve velkém a v malém. Za prodej v malém se považuje, prodají-li se dané osobě najednou 2 galony nebo bedna lihových nápojů nebo vína, nebo 4 ˝ galonu či 2 bedny piva nebo mođtu. Za prodej ve velkém se povaţuje kaţdý prodej překračující tyto meze.
K prodeji ve velkém se vážou daňové licence. Tento systém licencí byl podle Finances Act 1982 zrušen od 1. července 1982.
Licence požadované k prodeji v malém vydávají smírčí soudci. Jsou dvojího rázu:
— „on-licences“ požadované k prodeji alkoholických nápojů ke konzumaci buď na místě, nebo jinde;
— „off-licences“, které povolují pouze prodej takových nápojů ke konzumaci mimo dané prostory
Kromě toho smí držitel „on-licence“ nebo „off-licence“ prodávat alkoholické nápoje pouze v době stanovené právními předpisy.
Navíc existuje mnoho zvláštních režimů, například pro divadla, restaurace, vlaky, lodě.
Pokud jde o Skotsko a Severní Irsko, Komise oznamuje, že použitelné právní předpisy vycházejí ze stejných zásad jako anglické právní předpisy.
Co se týče prodeje ve velkém, ve Skotsku a v Severním Irsku je tentýž režim jako v Anglii, který je popsán ve sdělení ze dne 29. října. Co se týče prodeje v malém, s výhradou případných změn, k nimž došlo v poslední době, jsou hlavní rozdíly oproti anglickému režimu tyto:
Ve Skotsku upravuje prodej alkoholických nápojů („alcoholic liquor“) v malém Licensing (Scotland) Act 1976, který podmiňuje tento prodej udělením licence. Zatímco v Anglii udělují tyto licence smírčí soudci, ve Skotsku připadá tento úkol „licensing boards“ složeným z místních zastupitelů („district councillors“). Na základě oddílu 29 může „Licensing board“ udělit licenci povolující pouze prodej vína, portského, piva, moštu a hruškového moštu s vyloučením ostatních lihových nápojů.
V Severním Irsku upravuje prodej alkoholických nápojů („intoxicating liquor“) v malém Licensing Act (Nothern Ireland) 1976. Licence vystavují soudy („county courts“).
I V – Ú s t n í č á s t ř í z e n í Na jednání konaném dne 8. prosince 1981 byla vyslechnuta ústní vyjádření navrhovatele v původním řízení, zastoupeného Jeanem Maternem, advokátem v Lutychu, belgické vlády, zastoupené panem Van Rossemem, advokátem v Bruselu, ve spolupráci s Thierrym Terwagnem jako znalcem, francouzské vlády, zastoupené Bernardem Bottem, atašé ústřední správy na Ministerstvu zahraničních věcí jako zmocněncem a Komise Evropských společenství, zastoupené Peterem Oliverem a Françoisem Lamoureuxem jako zmocněnci.
Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 9. února 1982.
K p r v n í o t á z c e
5 Cílem první otázky je zjistit, zda se pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, jak je vyjádřen v článku 30 Smlouvy o EHS, týká také opatření zakazujících konzumaci lihových nápojů o obsahu alkoholu přesahujícím 22o za úplatu nebo zdarma pod písmenem a) otázky a skladování pod písmenem b) otázky na všech veřejně přístupných místech, v ostatních částech provozovny a přilehlých obytných prostorách, i když je tento zákaz použitelný bez rozlišení na tuzemské výrobky a na dovezené výrobky a jeho cílem není chránit tuzemskou výrobu. 6 Podle belgické vlády se na dotčený zákon nevztahuje zákaz podle článku 30 Smlouvy o EHS z toho důvodu, že nemá omezující účinek na obchod uvnitř Společenství, neexistuje-li žádná diskriminace mezi dovezenými výrobky a tuzemskými výrobky. Cíl zákona ze dne 29. srpna 1919 má obecný dosah a spadá do rámce boje proti alkoholismu. Belgická vláda uvádí, že účelem zákazu skladovat a konzumovat některé lihové nápoje na veřejně přístupných místech je potírání alkoholismu a jeho šíření a zvláště ochrana mládeže před jeho škodlivými účinky jak z hlediska jednotlivce, tak společnosti. Je tedy legitimně zvoleným prostředkem sociální politiky a je v souladu s cíli obecného zájmu, jež sleduje Smlouva. Neexistence právní úpravy Společenství v této věci odůvodňuje vnitrostátní opatření vzhledem k tomu, že mohou být považována za nezbytná pro splnění kategorických požadavků, jež mají každopádně primát nad požadavky volného pohybu zboží. 7 Podle článku 30 Smlouvy o EHS jsou mezi členskými státy zakázána množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem. Z toho vyplývá, že každé vnitrostátní opatření, které by mohlo ať přímo nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně narušit obchod uvnitř Společenství, je třeba považovat za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením. Jak uvedl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 10. července 1980 (věc 152/78, Komise v. Francouzská republika, Recueil 1980, s. 2299), právní úpravou prodeje výrobků, třebaže se přímo netýká dovozního režimu, může být podle okolností dotčena možnost dovozu výrobků z jiných členských států a z tohoto titulu se na ni vztahuje zákaz podle článku 30 Smlouvy. 8 Krom toho podle článku 3 směrnice Komise 70/50 ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. L 13, 19. 1. 1970, s. 29), o zrušení opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu, na která se nevztahují jiné předpisy přijaté na základě Smlouvy o EHS, se zákaz podle článku 30 Smlouvy vztahuje rovněž na vnitrostátní opatření upravující prodej výrobků, i když jsou použitelná bez rozlišení na tuzemské výrobky a dovezené výrobky, jestliže jejich omezující účinky na volný pohyb zboží překračují rámec vlastních účinků obchodní právní úpravy. 9 To však není případ zákonného ustanovení, které se týká pouze prodeje silných alkoholických nápojů za účelem konzumace na místě na všech veřejně přístupných místech a netýká se jiných forem prodeje uvedených nápojů. Navíc je třeba si povšimnout, že omezení uložená pro prodej dotyčných lihových nápojů nevedou k žádnému rozlišování podle jejich druhu nebo původu. Takové opatření tedy nijak nesouvisí s dovozem výrobků a z toho důvodu není s to narušit obchod mezi členskými státy. 10 Stejné důvody platí i pokud jde o zákaz skladovat sporné nápoje v prostorách přilehlých k veřejně přístupné provozovně. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení je doplňkové k ustanovení o zákazu konzumace na místě, nemůže způsobit omezení dovozu výrobků pocházejících z ostatních členských států. 11 Je tedy třeba odpovědět na první otázku, že pojem opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS, je nutno chápat v tom smyslu, že se zákaz stanovený v tomto ustanovení nevztahuje na vnitrostátní opatření použitelné bez rozlišení na tuzemské a na dovezené výrobky, které zakazuje konzumaci, prodej nebo nabízení, i zdarma, lihových nápojů o určitém objemu alkoholu určených ke konzumaci na místě na všech veřejně přístupných místech, jakož i skladování takových nápojů jak v prostorách, kam mají přístup spotřebitelé, tak v ostatních částech provozovny a v přilehlých obytných prostorách, pokud je tento zákaz doplňkový k zákazu konzumace na místě.
Ke d r u h é o t á z c e
17 Vhledem k tomu, že druhá otázka byla položena pouze pro případ, že by první otázka byla zodpovězena kladně, není namístě se jí zabývat.
K n á k l a d ů m ř í z e n í
13 Náklady vzniklé vládám Belgického království, Francouzské republiky, Spojeného království, jakož i Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují.
Mertens de Wilmars Bosco Touffait
Due Pescatore Mackenzie Stuart O’Keeffe
Koopmans Everling Chloros Grévisse
Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 31. března 1982.
náměstek vedoucího kanceláře