Trestní řízení
proti
Andrému Marchandisovi a dalším
(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce,
kterou podal Cour d’appel v Mons)
„Výklad čl. 3 písm. f), článků 5, 30 až 36, 59 až 66 a 85 Smlouvy o EHS – Vnitrostátní právní předpisy zakazující práci zaměstnanců v maloobchodě v neděli po 12. hodině“
Shrnutí rozsudku
(Smlouva o EHS, čl. 3 písm. f), články 5, 30, 34, 59 až 66 a 85)
Článek 30 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že v něm uvedený zákaz nelze uplatnit na vnitrostátní právní úpravu, která zakazuje práci zaměstnanců v maloobchodě v neděli po 12. hodině.
Právní úprava, jejímž předmětem není úprava obchodní výměny a která postihuje prodej tuzemských i dovážených výrobků, sleduje z hlediska práva Společenství odůvodněný cíl, neboť se snaží zajistit rozložení pracovní doby a doby odpočinku v souladu s národními nebo regionálními společensko-kulturními zvláštnostmi, a je tedy výrazem určité politické a ekonomické volby. Omezující účinky na obchodní výměnu, které by případně mohly z takové právní úpravy vyplynout, nejsou s ohledem na sledovaný cíl nadměrné.
Totéž platí i pro zákaz uvedený v článku 34 Smlouvy, jestliže se dotyčná právní úprava uplatňuje na základě objektivních kritérií na všechny prodejny v konkrétním oboru, aniž by rozlišovala mezi zbožím, které spotřebitel hodlá užívat na místě a které hodlá vyvážet.
Na takovou právní úpravu nelze navíc uplatnit ani články 59 až 66, ani ustanovení čl. 3 písm. f), článků 5 a 85 Smlouvy ve vzájemném spojení.
předložená ve věci C-332/89 Jednací jazyk: francouzština
I – Skutkové okolnosti a řízení
1. Článek 11 belgického zákona o práci ze dne 16. března 1971 zavádí zásadu, podle níž „se zakazuje práce zaměstnanců v neděli“. Článek 53 upřesňuje, že pokud zaměstnavatel tyto předpisy poruší, hrozí mu trest odnětí svobody a pokuta.
2. V článku 12 a násl. téhož zákona jsou uvedeny odchylky ze zákazu práce zaměstnanců v neděli. Především je povolena práce zaměstnanců v neděli za účelem hlídání podnikových prostor, úklidových prací, naléhavých oprav a údržby, v sezónních odvětvích a v podnicích se směnným provozem.
3. Co se týče konkrétně maloobchodních prodejen, zaměstnanci smějí pracovat v neděli dopoledne od 8 do 12 hodin, s výjimkou správního zákazu vydaného pro konkrétní obce. Správní orgán může rovněž povolit nedělní práci v podnicích za účelem provedení konkrétních prací.
4. Prokuratura zahájila stíhání Andrého Marchandise, jednatele společnosti Trafitex, a Jeana-Marieho Chapuise, zaměstnance téže společnosti, za to, že mezi 14. zářím 1986 a 14. prosincem 1986 několikrát přidělili práci devíti zaměstnancům v maloobchodě v neděli po 12. hodině, čímž porušili ustanovení zákona o práci ze dne 16. března 1971.
5. Dne 1. června 1988 uznal Tribunal correctionel v Charleroi obžalované vinnými ze skutků, z nichž byli obžalováni, a odsoudil je k zaplacení pokuty nebo trestu odnětí svobody, který byl u Jeana-Marieho Chapuise podmínečně odložen. Týmž rozsudkem byla společnost Trafitex prohlášena občanskoprávně odpovědnou k zaplacení peněžitých trestů.
6. Jelikož se všichni účastníci řízení proti tomuto rozsudku odvolali, čtvrtý senát Cour d’appel v Monsu, zasedající pro trestněprávní otázky, vynesl dne 5. října 1989 rozsudek, kterým předložil Soudnímu dvoru otázku, v níž se táže:
„zda jsou ustanovení článků 1, 11, čl. 14 odst. 1, článků 53, 54, 57, 58 a 59 zákona ze dne 16. března 1971, ve znění pozměněném především zákonem ze dne 20. července 1978 a královským výnosem č. 15 ze dne 23. října 1978, porušením čl. 3 písm. f), článků 5, 30 až 36, 59 až 66 a 85 Římské smlouvy ze dne 25. března 1957“.
7. Předkládací rozsudek byl zapsán do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 27. října 1989.
8. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora svá písemná vyjádření předložili obžalovaní a občanskoprávně odpovědná strana v původním řízení (dále jako „žalovaní“), zastoupení F. Bauduinem, avocat, a J. Wagenerem, avocat a Komise Evropských společenství, zastoupená R. Barentsem, pracovníkem právní služby Komise, a H. Lehmanem, jako zmocněnci.
9. S přihlédnutím ke zprávě soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o otevření ústní části řízení bez předběžného dokazování.
II – Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru
Výklad článků 30 až 36 Smlouvy o EHS
1. Žalovaní připomínají, že obchod, který v Anderlues v Belgii provozuje společnost Trafitex SA, prodává nepotravinářské zboží dlouhodobé spotřeby, z velké části z dovozu. Pokud by byl obchod v neděli uzavřen, znamenalo by to pokles obratu o 21,56 % a podle žalovaných je zřejmé, že tento pokles obratu by s sebou nesl i pokles prodeje dovážených výrobků, který by měl účinek i na obchod uvnitř Společenství.
Žalovaní se domnívají, že zákon ze dne 16. března 1971, ač použitelný bez rozlišení, je diskriminační, neboť velkokapacitní maloobchodní prodejny podle něj musejí být zavřeny, zatímco malí obchodníci smějí mít otevřeno. Malé obchody prodávají mnohem více tuzemských než dovážených výrobků, na rozdíl od větších firem, které ovšem musejí zaměstnávat personál a v důsledku toho nesmějí mít otevřeno v neděli. Právní předpis tak podle žalovaných vede k diskriminaci dovážených výrobků, na něž dopadá účinek zákona ze dne 16. března 1971, ve srovnání s tuzemskými výrobky, jež mohou být prodávány v neděli prakticky bez překážek.
Žalovaní jsou toho názoru, že je rovněž nerealistické domnívat se, že zákazníci, kteří u nich v neděli nemohou nakoupit, přijdou jiný den v týdnu vzhledem k tomu, že nedělní nákupy jsou považovány za druh zábavy. Je více než pravděpodobné, že se spotřebitelé budou orientovat na otevřené obchody, i kdyby kvůli tomu museli vyjet za několik kilometrů vzdálenou státní hranici.
Žalovaní se domnívají, že účinek zákona ze dne 16. března 1971 na obchod uvnitř Společenství zjevně přesahuje míru nezbytnou k zajištění zákonného cíle ochrany zaměstnanců, který přitom belgičtí zákonodárci v současnosti už zřejmě nepovažují za aktuální.
Podle žalovaných to vyplývá z rozdílného uplatňování tohoto zákona a především z celé řady výjimek zavedených královským výnosem ze dne 7. listopadu 1966, jenž obsahuje velmi dlouhý seznam obcí, v nichž je z důvodů popisovaných jako „zájmy cestovního ruchu“ povoleno, aby zaměstnanci pracovali bez omezení i v neděli.
Žalovaní se tedy domnívají, že takový právní předpis zakazující práci zaměstnanců v neděli odpoledne, jako se uplatňuje v Belgii, není v souladu s článkem 30 Smlouvy o EHS, neboť se jedná o opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení dovozu.
Navíc uplatňují, že v projednávaném případě nelze použít výjimky uvedené v článku 36 Smlouvy o EHS, a tvrdí, že nebyla dodržena zásada přiměřenosti.
2. Komise připomíná, že stojíme před ustanovením pracovního práva, jehož působnost přesahuje oblast obchodu, neboť se dotýká i dalších oborů činnosti, např. průmyslu. Naproti tomu ustanovení nepostihuje veškerý obchod, neboť jsou z něj výslovně vyňaty malé obchody s potravinami.
Komise upřesňuje, že tento právní předpis nezakazuje, aby byly obchody v neděli otevřeny, znemožňuje to však těm obchodům, jejichž fungování nedokáže zajistit obchodník sám bez zaměstnanců. V praxi to postihuje obchody určité velikosti, především pak obchody obecně označované jako „velkokapacitní prodejny“. Tato právní úprava umožňuje, aby byly maloobchodní prodejny otevřené v neděli dopoledne.
Komise se domnívá, že pracovněprávní předpisy s přímým účinkem na prodej výrobků pravděpodobně mohou ovlivnit možnost prodeje dovážených výrobků a případně i samotný dovoz zboží. Zákaz práce zaměstnanců v neděli za popsaných podmínek představuje opatření použitelné bez rozlišení na tuzemské i dovážené výrobky, neboť stejným způsobem postihuje veškeré zboží bez ohledu na jeho původ.
Komise uvádí, že v rozsudku ze dne 23. listopadu 1989, Torfaen Borough Council, C-145/88, Recueil s. 3851, Soudní dvůr rozhodl, že při posuzování opatření tohoto typu a použitelného bez rozlišení je třeba jednak přezkoumat, zda dotyčná právní úprava má odůvodněný cíl s ohledem na právo Společenství, a jednak zjistit, zda případné narušení obchodu uvnitř Společenství nepřekračuje meze toho, co je k dosažení tohoto cíle nezbytné.
Soudní dvůr tak podle Komise zamýšlel zavést zásadu použitelnou pro veškerou právní úpravu tohoto typu ve Společenství. Skutečně lze jednoduše konstatovat, že dotyčná právní úprava má chránit zaměstnance tím, že jim na jedné straně zaručí jeden den v týdnu volno a na druhé straně zajistí, aby všichni měli volno ve stejný den, což usnadňuje rodinný život. Podle Komise se jedná o ekonomickou a sociální politickou volbu, která je v souladu s cíli obecného zájmu uvedenými ve Smlouvě o EHS a je srovnatelná s opatřeními sociální ochrany, která zakazují práci v noci, omezují týdenní a denní pracovní dobu a přidělují placenou dovolenou za kalendářní rok.
Co se týče zkoumání, zda je případné narušení obchodu uvnitř Společenství přiměřené sledovaným legitimním cílům, Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku ve věci Torfaen Borough Council dospěl k závěru, že „otázka, zda účinky vnitrostátní právní úpravy skutečně zůstávají v tomto rámci, závisí na posouzení skutkových okolností, které přísluší vnitrostátnímu soudu“.
Komise se domnívá, že takové posouzení nelze ponechávat na vnitrostátních soudech. Podle ní především hrozí, že vnitrostátní soudy při tomto posuzování v některých případech dospějí k řešení, jež bude v rozporu s právem Společenství. Dalším reálným rizikem je to, že nedojde-li ke sjednocení jediným soudem na úrovni Společenství, jednotlivé soudy zvolí odlišná řešení podobných, ne-li totožných případů.
Komise se domnívá, že jednotné posouzení je sice choulostivé vzhledem k různorodosti vnitrostátních právních předpisů o otevíracích hodinách a dnech v obchodech, nicméně zkoumání konkrétní právní úpravy by mělo umožnit zjistit, zda je či není v rozporu s právem Společenství, a tak poskytnout vnitrostátnímu soudu řešení problému s výkladem, na jehož základě bude moci rozsoudit spor, který mu byl předložen.
V projednávaném případě se Komise domnívá, že zákaz práce zaměstnanců v neděli, zmírněný výjimkami týkajícími se především prodeje zboží okamžité spotřeby, nemá na volný pohyb zboží omezující účinky, které by byly nepřiměřené očekávanému výsledku. Tyto účinky jsou ve skutečnosti velmi omezené. Spotřebitelé bezesporu nemají možnost nakoupit v neděli odpoledne některé druhy zboží, ať dovážené či tuzemské. Není nepředstavitelné, že by tato překážka vedla k poklesu celkové poptávky po určitých výrobcích a následně i ke snížení jejich dovozu.
Komise se nicméně domnívá, že celkově vzato je jen málo pravděpodobné, že by uzavření některých kategorií obchodů v neděli vedlo k tomu, že se spotřebitelé zcela vzdají nákupu prodávaných výrobků během zbylých šesti dnů v týdnu a v neděli dopoledne. Navíc není zřejmé, že by mírná úprava postihující spotřebu musela být v neprospěch dovážených výrobků – spotřebitel, který si nemůže koupit tuzemský nábytek, možná zakoupí dovážené potravinářské výrobky.
Komise je toho názoru, že i když povinnost poskytnout zaměstnancům týdenní odpočinek v neděli neexistuje ve všech členských státech, nemůže tato skutečnost omezit obchodní toky uvnitř Společenství. Rozdíly v otevíracích hodinách a dnech mohou naopak vést k nárůstu obchodu mezi dvěma členskými státy se společnou hranicí.
Podle Komise lze na základě těchto prvků prohlásit, že zákaz práce zaměstnanců v neděli nezakládá účinky na obchod, které by byly nepřiměřené legitimnímu cíli sociální ochrany. Zároveň s přihlédnutím ke skutečnosti, že obchody mohou mít otevřeno v neděli dopoledne, a k výjimkám přiznávaným právní úpravou obchodům prodávajícím potraviny se zdá, že neexistuje jiný prostředek, který by vedl k dosažení cíle sociální ochrany sledovaného právními předpisy a zároveň by obchod narušil méně.
Komise dále připomíná, že článek 34 Smlouvy o EHS zakazuje mezi členskými státy množstevní omezení vývozu i veškerá další opatření s rovnocenným účinkem.
Předmětem zákazu práce zaměstnanců v neděli není podle Komise omezit vývoz, poněvadž sledovaným cílem je zajištění sociální ochrany zaměstnanců.
Komise je toho názoru, že účinek této právní úpravy na vývoz je velmi omezený. Postiženi by totiž byli pouze spotřebitelé, kteří chtějí nakupovat v neděli odpoledne a vyvézt zakoupené zboží do jiného členského státu. Takové omezení podle mínění Komise tak jako tak nepostihuje výhradně vývoz, protože se právní předpis použije na základě objektivních kritérií na veškeré prodejny v konkrétním oboru, aniž by se rozlišovalo mezi zbožím, které spotřebitel hodlá využít na místě, a zbožím, které hodlá vyvézt.
Výklad článků 59 až 66 Smlouvy o EHS
1. Žalovaní uvádějí, že se tyto články Smlouvy o EHS týkají volného poskytování služeb v širokém slova smyslu, který výrazem „služby“ chápe veškeré možné činnosti vykonávané jakýmkoli způsobem státním příslušníkem členského státu. Tento výraz „služby“ v širokém slova smyslu se tedy podle nich vztahuje i na obchodní činnosti; cílem Smlouvy o EHS je zajistit rovné zacházení se všemi občany EHS, zvláště v oblasti obchodu a průmyslu.
Žalovaní se domnívají, že vzhledem k vysokému počtu předpokládaných výjimek zejména v tzv. „turistických“ obcích dotyčná belgická právní úprava ve skutečnosti nesplňuje cíl, který si sama stanovila, tj. ochranu dělníků,.
Jsou tedy toho názoru, že belgický zákon ze dne 16. března 1971 není v souladu s článkem 59 a násl. Smlouvy o EHS tím, že zakazuje práci zaměstnanců v neděli odpoledne.
2. Komise připomíná, že cílem článku 59 a násl. Smlouvy o EHS je zavést volné poskytování služeb uvnitř Společenství. Článek 60 Smlouvy o EHS upřesňuje, že za služby se pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu s výjimkou zejména těch případů, které jsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží. Do této poslední kategorie spadají i opatření týkající se časových podmínek, za nichž může být zboží nabízeno k prodeji, a proto je třeba přezkoumat je s ohledem na článek 30 Smlouvy, jak to Soudní dvůr učinil ve výše uvedeném rozsudku ve věci Torfaen Borough Council. Komise je navíc toho názoru, že pokud nejde o specifické požadavky, nýbrž o požadavky týkající se všech zaměstnanců bez ohledu na jejich původ, pak předpisy odůvodněné takovým legitimním cílem, jako je sociální ochrana, nemohou být v rozporu s článkem 59 a násl. Smlouvy o EHS.
Výklad čl. 3 písm. f), článků 5 a 85 Smlouvy o EHS
1. Žalovaní jsou toho názoru, že je nejprve třeba analyzovat dotyčný trh; jedná se o maloobchodní trh s nepotravinářským zbožím, na němž panuje velká hospodářská soutěž jak uvnitř Belgie, tak za jejími hranicemi. Vzhledem k tomu, že potenciální kupující tohoto zboží je zároveň konečným spotřebitelem, který je snadno ovlivnitelný především reklamou, a že poptávka po těchto předmětech, které nejsou nezbytné ke každodennímu životu, je z podstaty věci velmi pružná, vzniká podle žalovaných mezi obchody velmi ostrá hospodářská soutěž.
Dále zdůrazňují malé rozměry belgického území, které ještě posilují hospodářskou soutěž se sousedními zeměmi o to víc, že jádrem problému je potenciální hospodářská soutěž v neděli, kdy mají spotřebitelé více času a jsou ochotni v případě potřeby vyjet i za hranice.
Podle žalovaných je tedy zřejmé, že v takovéto hospodářské soutěži sebemenší vnitrostátní opatření, které je více omezující než opatření v sousední zemi ležící pouhých 20 kilometrů od Anderlues, kde se prodejna nachází, automaticky způsobí odklon zákazníků do zmíněné sousední země, jejíž právní předpisy jsou méně omezující. To pak vyvolává umělé dělení místních trhů.
Žalovaní dále zvažují, zda situace způsobená belgickým předpisem postihuje obchod mezi členskými státy, což je podmínka pro použití článku 85 Smlouvy o EHS. Omezení hospodářské soutěže vyvolané použitím belgického zákona ze dne 16. března 1971 podle nich pravděpodobně ovlivní obchod mezi členskými státy, neboť je zřejmé, že na základě objektivního souboru skutkových nebo právních okolností lze s dostatečnou pravděpodobností předpokládat, že omezení by mohlo ať přímo, nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně ovlivnit obchod mezi členskými státy způsobem, který by mohl poškodit splnění cílů jednotného trhu, čímž je porušen čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS (rozsudek ze dne 29. října 1980, Fedetab, 209/78 až 215/78 a 218/78, Recueil s. 3125).
Žalovaní jsou toho názoru, že ačkoli se v tomto případě jedná pouze o omezení hospodářské soutěže, které se nezaměřuje přímo na obchod uvnitř Společenství, může toto omezení poškodit strukturu hospodářské soutěže na společném trhu. Důsledky použití zákona ze dne 16. března 1971 jsou podle nich zásahem do obchodu mezi členskými státy.
Domnívají se, že belgický zákon ze dne 16. března 1971 tím, že znemožňuje některým maloobchodním subjektům zaměstnávat zaměstnance v neděli odpoledne, ohrožuje samotnou existenci těchto podniků. Protože obchody musejí být zavřeny, nemohou využívat svou prodejní plochu, což následně představuje zvláštní výhodu pro jejich přeshraniční konkurenty, kteří díky mnohem pružnějšímu režimu mohou zaměstnávat zaměstnance i v neděli a přitáhnout tak nedělní klientelu. Tento zákon má proto podle žalobců stejný konkrétní účinek jako by měla dohoda mezi podniky, podle které by některé podniky, aby si tak rozdělily zákazníky, měly v neděli zavřeno, taková dohoda je přitom zakázána čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS.
Žalovaní se tedy domnívají, že belgický zákon ze dne 16. března 1971, zvláště jeho čl. 14 odst. 1, porušuje uplatňování práva Společenství a je předpisem, který zavádí opatření, jež může vyloučit užitečný účinek předpisů o hospodářské soutěži mezi podniky, čímž porušuje pravidla stanovená čl. 3 písm. f), články 5 a 85 Smlouvy o EHS.
2. Komise uvádí, že čl. 3 písm. f) Smlouvy o EHS stanoví, že činnost Společenství zahrnuje vytvoření systému zajišťujícího, aby na společném trhu nebyla narušována hospodářská soutěž. Články 85 a 86 Smlouvy o EHS se týkají chování podniků, jehož výsledkem je narušení hospodářské soutěže uvnitř Společenství formou kartelových dohod, jednání ve vzájemné shodě a zneužívání dominantního postavení.
Podle Komise je zjevné, že ustanovení pracovního práva zakazující práci zaměstnanců v neděli nijak nesouvisí s žádnými kartelovými dohodami mezi podniky.
Odpovědi navržené Soudnímu dvoru
1. Žalovaní na závěr navrhují odpovědět na otázku, kterou položil Cour d’appel v Monsu, následovně:
„Belgický zákon ze dne 16. března 1971 (články 1, 11, 53, 54, 57, 58, 59 a zvláště čl. 14 odst. 1), ve znění pozměněném zákonem ze dne 20. července 1978 a královským výnosem č. 15 ze dne 23. října 1978, zakazuje v některých případech práci zaměstnanců v neděli po 12. hodině, a představuje tedy opatření s rovnocenným účinkem množstevním omezením dovozu ve smyslu článku 30 Smlouvy o EHS, protože tento zákaz práce zaměstnanců nutí velkoplošné obchody mít zavřeno, což vede k poklesu obratu a následně i ke snížení množství prodávaných výrobků z dovozu.
Tento zákon ukládá velkoplošným obchodům mít v neděli odpoledne zavřeno, čímž zároveň představuje překážku volného poskytování služeb ve Společenství, jak je stanoveno v článku 59 a násl. Smlouvy o EHS.
Konečně ustanovení tohoto zákona vylučují užitečný účinek pravidel hospodářské soutěže uvedených ve Smlouvě o EHS, čímž jsou porušena pravidla předepsaná čl. 3 písm. f), články 5 a 85 Smlouvy o EHS.“
2. Komise navrhuje Soudnímu dvoru, aby na položenou otázku odpověděl následovně:
„Článek 3 písm. f), články 30 až 36, 59 až 66 a 85 Smlouvy o EHS musejí být vykládány v tom smyslu, že jejich ustanovení nebrání uplatnění vnitrostátní právní úpravy, která zakazuje práci zaměstnanců v maloobchodě v neděli.“
M. Díez de Velasco
Soudce zpravodaj
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA
28. únor 1991 Jednací jazyk: francouzština
Ve věci C-332/89,
jejímž předmětem je žádost Cour d’appel v Monsu (Belgie), zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS směřující v trestním řízení probíhajícím před tímto soudem proti
Andrému Marchandisovi,
Jeanu-Mariemu Chapuisovi,
SA Trafitex,
k získání rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 3 písm. f), článků 5, 30 až 36, 59 až 66 a 85 Smlouvy o EHS,
1. Rozsudkem ze dne 5. října 1989, došlým Soudnímu dvoru dne 27. října 1989, položil Cour d’appel v Monsu (Belgie) Soudnímu dvoru podle článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku o výkladu čl. 3 písm. f), článků 5, 30 až 36, 59 až 66 a 85 Smlouvy s cílem posoudit slučitelnost těchto ustanovení a vnitrostátní právní úpravy, která zakazuje práci zaměstnanců v maloobchodě v neděli po 12. hodině. 2. Podle ustanovení belgického zákona o práci ze dne 16. března 1971, článku 11 a čl. 14 odst. 1 ve vzájemném spojení, je zakázáno, aby zaměstnanci v maloobchodě pracovali v neděli po 12. hodině. Článek 53 tohoto zákona upřesňuje, že pokud zaměstnavatel tyto předpisy poruší, hrozí mu trest odnětí svobody a pokuta. 3. Prokuratura zahájila stíhání Andrého Marchandise, jednatele společnosti Trafitex, a Jeana-Marieho Chapuise, zaměstnance téže společnosti, za to, že mezi 14. zářím 1986 a 14. prosincem 1986 zaměstnávali devět zaměstnanců v maloobchodní prodejně v neděli po 12. hodině, čímž porušili ustanovení zákona o práci ze dne 16. března 1971. 4. Dne 1. června 1988 uznal Tribunal correctionel v Charleroi (Trestní soud v Charleroi) obžalované vinnými ze skutků, z nichž byli obžalováni, a odsoudil je k zaplacení pokuty nebo k trestu odnětí svobody, který byl u Jeana-Marieho Chapuise podmínečně odložen. Týmž rozsudkem byla společnost Trafitex prohlášena občanskoprávně odpovědnou k zaplacení peněžitých trestů. 5. Jelikož se všichni účastníci řízení proti tomuto rozsudku odvolali, čtvrtý senát Cour d’appel v Monsu, zasedající pro trestněprávní otázky, vynesl rozsudek, kterým předložil Soudnímu dvoru otázku, v níž se táže:
K nákladům řízení
Z těchto důvodů
o otázkách, které mu byly předloženy Cour d’appel v Monsu rozsudkem ze dne 5. října 1989, rozhodl takto:
1) Článek 30 Smlouvy o EHS musí být vykládán v tom smyslu, že v něm uvedený zákaz nelze uplatnit na vnitrostátní právní úpravu, která zakazuje práci zaměstnanců v neděli po 12. hodině. 2) Článek 34 Smlouvy musí být vykládán v tom smyslu, že v něm uvedený zákaz nelze na takovou právní úpravu uplatnit. 3) Články 59 až 66 Smlouvy ani ustanovení čl. 3 písm. f), článků 5 a 85 Smlouvy ve vzájemném spojení nelze na takovou právní úpravu uplatnit.
Due Moitinho de Almeida Rodríguez Iglesias
Díez de Velasco Joliet Grévisse Zuleeg
Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 28. února 1991.
Vedoucí soudní kanceláře Předseda
J.-G. Giraud O. Due
_____________________________________________________________________________