Carmina di Leo proti Land Berlin. Věc C-308/89. Receuil 1989.
Klíčová slova: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Verwaltungsgericht Darmstadt -Nediskriminace – Dítě pracovníka Společenství – Podpora na studium. Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS Verwaltungsgericht Darmstadt ve sporu probíhajícím před tímto soudem.
I – Skutkové okolnosti a řízení
1. Právní rámec
1. Článek 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství zní takto:
„Děti státního příslušníka členského státu, který je nebo byl zaměstnán na území jiného členského státu, mají přístup k obecnému, učňovskému a odbornému vzdělání za stejných podmínek jako státní příslušníci tohoto státu, pokud tyto děti mají bydliště na jeho území
Členské státy budou podporovat podněty umožňující těmto dětem získávat uvedené vzdělání za co nejlepších podmínek“.
2. Článek 5 Bundesausbildungsförderungsgesetz (spolkový zákon o podpoře na odborné a další vzdělávání , dále jen „Bafög“) upravuje oblast odborného vzdělávání mimo územní působnost zákona. Podle odstavce 2 tohoto článku, ve znění platném až do 30. června 1988, mohou podpory na vzdělání umožňující studium mimo území Spolkové republiky Německo využít všichni kandidáti, který mají obvyklé bydliště ve Spolkové republice Německo, pokud:
- studium v zahraničí přispívá k jejich vzdělání nebo odbornému vzdělání s ohledem na úroveň dosaženou ve Spolkové republice Německo a přinejmenším jedna část tohoto vzdělání může být započítána do povinné nebo obvyklé délky vzdělávání, nebo
- kandidát nemůže vzdělání nebo odborné vzdělání získat ve Spolkové republice Německo a jeho jazykové znalosti i jsou odpovídající.
Na základě čl. 5 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 1 je však podle německé ústavy tato podpora udělovaná podle pouze německým státním příslušníkům, osobám bez státní příslušnosti, cizím státním příslušníkům, kteří získali právo azylu a uprchlíkům.
V roce 1988 byla osobní působnost tohoto ustanovení rozšířena tak, že je rovněž použitelné na uchazeče o studium, kteří jakožto děti požívají na základě Společenství práva volného pohybu nebo práva na pobyt. Toto ustanovení se však nepoužije v případě, že studium probíhá ve státě, jehož jsou tyto děti státními příslušníky.
Konečně, v případě, že žadatel získá podporu na vzdělání od cizího státu, obsahuje Bafög pravidla vyloučení souběhu: pro to, aby jednotlivci mohla být přiznána podpora na studium, nesmí příjem žadatele nebo jeho rodičů, kteří se o něho starají, přesáhnout určený limit. Za příjmy se považuje finanční podpora na studium a podobné dávky s výjimkou dávek udělených na základě Bafög. Určité částky je možno odečíst z příjmů, které se započítávají, avšak tato možnost se netýká dávek vyplácených cizími státy.
2. Skutečnosti předcházející sporu v původním řízení
3. Carmina di Leo, italská státní příslušnice, má hlavní bydliště na území Spolkové republiky Německo, kde její otec, rovněž italský státní příslušník, je již 25 let zaměstnán. Z důvodu numerus clausus, který je používán na německých lékařských fakultách, se ukázalo málo pravděpodobné, že bude přijata na lékařskou fakultu v Německu. Z toho důvodu se Carmina di Leo ve školním roce 1986/1987 zapsala na lékařskou fakultu univerzity v Sieně v Itálii.
4. Dne 15. května 1987 požádala Carmina di Leo na základě Bafög o podporu na studium. Dne 22. května 1987 byla její žádost zamítnuta z toho důvodu, že podpora určená ke studiu na vzdělávacím zařízení v zahraničí se podle ústavy poskytuje pouze Němcům, cizincům bez vlasti a cizincům, kteří mají azylové právo. Jakožto italská státní příslušnice žadatelka nespadá to žádné z těchto kategorií. Odvolání C. di Leo proti tomuto rozhodnutí bylo dne 20. srpna 1987 zamítnuto ze stejných důvodů, jako byly důvody předložené na podporu původního zamítavého rozhodnutí.
5. Dne 18. září 1987 podala C. di Leo opravný prostředek k Verwaltungsgericht Darmstadt. Navrhovatelka uvedla, že čl. 5 odst. 2 ve spojení s čl. 8 odst. 1 Bafög, stejně tak jako rozhodnutí o zamítnutí, které bylo učiněno za použití těchto ustanovení, jsou v rozporu s právem Společenství, především s článkem 7 Smlouvy o EHS.
3. Předběžná otázka
6. Verwaltungsgericht Darmstadt usoudil, že spor vyvolává otázky výkladu práva Společenství a usnesením ze dne 11. září 1989 se podle článku 177 Smlouvy o EHS rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Má být článek 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1986 vykládán v tom smyslu, že děti, na které se vztahuje toto ustanovení, mají být stavěny na roveň dětem tuzemských státních příslušníků co se týče podpory na studium a to nejen pokud studium probíhá v hostitelském státě, ale rovněž v případě, že jejich studium probíhá ve státě, jehož jsou státními příslušníky?“
7. V předkládacím usnesení Verwaltungsgericht vysvětluje, že z jeho pohledu nepředstavuje systém Bafög porušení článku 7 Smlouvy. Verwaltungsgericht se v tomto ohledu odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 21. června 1988, Lair (39/86, Recueil, s. 3161). V tomto rozsudku Soudní dvůr stanovil, že v současné fázi vývoje práva Společenství se článek 7 prvního pododstavce Smlouvy o EHS použije v případě podpory na živobytí a na studium, pokud má taková podpora za cíl pokrytí školného a jiných výdajů, převážně spojených se školou, které jsou nutné k přístupu ke vzdělání.
Verwaltungsgericht si nicméně klade otázku, zda článek 12 nařízení č. 1612/68 neukládá, aby byla C. di Leo přiznána podpora na studium v Itálii. Splňuje totiž věcné podmínky uvedené v čl. 5 odst. 2. Její studium nemůže probíhat ve Spolkové republice Německo a její znalost italského jazyka je dostačující pro to, aby mohla studovat na univerzitě v Sieně. Pouze skutečnost, že je italskou státní příslušnicí, znemožňuje navrhovatelce využít finanční podpory na základě Bafög ve znění platném do 30. června 1988, ani na základě jeho pozdějšího znění.
4. Řízení
8. Předkládací usnesení došlo kanceláři Soudního dvora dne 9. října 1989. V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS předložily písemná vyjádření vláda Spolkové republiky Německo, zastoupená Ernstem Roderem a Gerhardem Leibrokem jako zmocněnci, vláda Italské republiky, zastoupená profesorem Luigi Ferrari Bravem, vedoucím právního oddělení Ministerstva zahraničních věcí, jako zmocněncem, za asistence Piera Giorgio Ferriho, avvocato dello Stato, a rovněž Komise Evropských společenství, zastoupená Jornem Pipkornem a Herculano Limem, soudními poradci, jako zmocněnci.
Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování. Požádal nicméně vládu Italské republiky o poskytnutí některých dalších informací. Rozhodnutím ze dne 10. května 1990 předal Soudní dvůr tuto věc šestému senátu.
II – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru
9. Vláda Spolkové republiky Německo tvrdí, že článek 12 nařízení č. 1612/68není relevantní. Toto ustanovení se týká pouze dětí pracovníků Společenství, které mají bydliště na území hostitelského státu. Dítě, které má v úmyslu studovat v zahraničí tuto podmínku nesplňuje. V tomto ohledu vláda dodává, že účelem článku 12 je usnadnit začlenění pracovníka a jeho rodiny do prostředí hostitelské země. Je tudíž těžké si představit, jakým způsobem k tomuto začlenění přispívá studium v zahraničí dítěte migrujícího pracovníka. Dále vláda dodává, že studium v zemi, jejíž státní příslušnost má dotyčné dítě, nemůže být považováno za skutečné studium v zahraničí.
Dále vláda tvrdí, že cílem této vnitrostátní právní úpravy je předcházet zneužívání, neboť zabraňuje tomu, aby měl žadatel nárok na tuto podporu v zemi, kde pracují jeho rodiče a zároveň ještě v zemi původu.
10. Komise a vláda Italské republiky mají za to, že článek 12 je v projednávaném případě použitelný a že jeho použití s sebou přináší nutnost přiznání požadované finanční podpory C. di Leo.
Komise a vláda Italské republiky se především odvolávají na ustálenou judikaturu Soudního dvora (např. rozsudek ze dne 3. července 1974, Casagrande, 9/74, Recueil, s. 773), podle které se článek 12 vztahuje nejen na předpisy o přístupu ke vzdělání, ale rovněž na všeobecná opatření, která mají usnadňovat vzdělání v daném vzdělávacím zařízení. Finanční podpora, kterou Spolková republika Německo poskytuje studentům univerzitního studia je součástí těchto všeobecných opatření. Tento názor potvrzuje také rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 1989, Echternach a Moritz (389/87 a 390/87, Recueil, s. 723).
Komise a vláda Italské republiky dále tvrdí, že pro použitelnost článku 12 není podstatné, ve které zemi studium doopravdy probíhá. Důležité je místo bydliště dotyčné osoby. Na podporu tohoto tvrzení se Komise a vláda Italské republiky odvolávají na rozsudek Soudního dvora ze dne 27. září 1988, Matteucci (235/87, Recueil, s. 5589). V tomto rozsudku Soudní dvůr prohlásil, že pokud členský stát nabízí svým tuzemským pracovníkům možnost studovat v jiném členském státu, musí být tato možnost rozšířena i na pracovníky Společenství, kteří pobývají na jeho území. Tato zásada se použije rovněž v případě článku 12, jehož znění navíc žádným způsobem neomezuje možnosti studia, které se v rámci hostitelské země nabízejí.
11. Komise ještě dodává, že takový výklad je plně v souladu s cíli nařízení č. 1612/68, především s myšlenkou začlenění pracovníka Společenství a jeho rodiny do prostředí hostitelské země. Podle Komise nemůže být tento výklad vyvrácen tím, že by potencionální student případně mohl získat jinou podporu v zemi původu. Takový argument nezohledňuje začlenění pracovníka Společenství a jeho dětí do prostředí hostitelského státu a nepřihlíží ke skutečnosti, že přiznání podpory na studium je podmíněno výší příjmů obyvatel dotyčného členského státu. Komise se nicméně domnívá, že kdyby byla v určitém případě podpora na studium skutečně vyplácena v zemi původu, mohla by se vypočítávat z podpory, která se vyplácí v hostitelském státě.
Komise tudíž navrhuje odpovědět na otázku položenou Verwaltungsgericht tímto způsobem:
„Článek 12 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 má být vykládán v tom smyslu, že děti, na které se vztahuje toto ustanovení, mají být stavěny na roveň dětem tuzemských státních příslušníků v otázkách podpory jejich vzdělávání, a to nejen pokud studium probíhá v hostitelské zemi, ale rovněž v případě, že studium probíhá ve státě, jehož příslušníkem dítě je. .“
12. Vláda Italské republiky navíc upozorňuje na to, že kdyby toto ustanovení obsahovalo doložku vylučující podporu pro studium v zemi, jíž je dotyčná osoba státním příslušníkem, vedlo by to k neodůvodněnému omezování. Toto omezení by se totiž dotýkalo téměř výhradně studentů, kteří nejsou němečtí státní příslušníci. Jejich výběr co se týče studia v zahraničí by byl omezenější, než výběr studentů, kteří jsou německými státními příslušníky.
13. Konečně Komise a vláda Italské republiky upozorňují Soudní dvůr na jeho judikaturu (dříve uvedený rozsudek ze dne 15. března 1989), podle které spadá finanční podpora určená k pokrytí nákladů na živobytí a na studium dětí migrujících pracovníků jakožto sociální výhoda do působnosti čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.
Právní otázky:
1. Usnesením ze dne 11. září 1989 došlým Soudnímu dvoru dne 9. října 1989 položil Verwaltungsgericht Darmstadt podle článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku týkající se výkladu článku 12 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. L 257, s. 2). 2. Tato otázka byla vznesena v rámci řízení zahájeném italskou státní příslušnicí Carmina di Leo proti tomu, že jí příslušné orgány Spolkové republiky Německo zamítly přiznat podporu na studium, kterou stanoví Bundesausbildungsforderungsgesetz (spolkový zákon o studijní podpoře pro jednotlivce, dále jen „Bafög“), a to z toho důvodu, že podpora na studium, kterou C. di Leo požadovala, se podle ústavy poskytuje pouze německým státním příslušníkům, osobám bez státní příslušnosti, cizím státním příslušníkům, kteří získali právo azylu a uprchlíkům. 3. Podle Bafög ve znění platném v rozhodné době sporu v původním řízení mohou podpory na studium probíhající mimo území Spolkové republiky Německo využívat podle ústavy pouze němečtí státní příslušníci, osoby bez státní příslušníci, cizí státní příslušníci, kteří získali právo azylu a uprchlíci. Následkem změny použitelné od 1. července 1988 je tato podpora udělovaná rovněž potencionálním studentům, kteří jakožto děti státních příslušníků členského státu využívají svobody volného pohybu nebo práva na pobyt stanovené právem Společenství. Tato podpora je však vyloučena v případě, že státní příslušníci členského státu EHS studují ve státě, jehož jsou státními příslušníky. 4. Ze spisu vyplývá, že C. di Leo je dcera migrujícího pracovníka italské státní příslušnosti, který již dvacet pět let pracuje ve Spolkové republice Německo. Základní a střední školu absolvovala C. di Leo v Gedernu (Spolková republika Německo) a zde má rovněž hlavní bydliště. Z důvodu numerus clausus, který je používán na lékařských fakultách německých univerzit, se navrhovatelka zapsala na lékařskou fakultu univerzity v Sieně v Itálii. Podpora podle Bafög, jež jí byla odmítnuta, se týkala tohoto studia. 5. Vnitrostátní soud, jemuž byla tato věc předložena k rozhodnutí byl toho názoru, že zákonnost rozhodnutí německých orgánů může záviset na tom, zda článek 12 výše uvedeného nařízení č. 1612/68 ukládá či neukládá členskému státu, jehož předpisy předpokládají podporu studia v zahraničí, povinnost tuto podporu poskytnout osobě, která se nachází ve stejné situaci, jako navrhovatelka v původním řízení. 6. Za těchto podmínek přerušil Verwaltungsgericht Darmstadt řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„Má být článek 12 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1986 vykládán v tom smyslu, že děti, na které se vztahuje toto ustanovení, mají být stavěny na roveň tuzemských státních příslušníků co se týče podpory na studium, nejen pokud studium probíhá v hostitelském státě, ale rovněž v případě, že jejich studium probíhá ve státě, jehož jsou státními příslušníky?“
K nákladům řízení
18. Výdaje vzniklé vládě Spolkové republiky Německo, vládě Nizozemského království a vládě Italské republiky, stejně jako Komisi Evropských společenství, které Soudnímu dvoru předložily svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl o otázce položené usnesením Verwaltungsgericht Darmstadt ze dne 11. září 1989, takto:
Článek 12 nařízení (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství má být vykládán v tom smyslu, že s dětmi, na které se vztahuje toto ustanovení, má být v oblasti podpory na studium zacházeno stejně jako s vlastními státními příslušníky, a to nejen pokud studium probíhá v hostitelském státu, ale rovněž v případě, že probíhá ve státu, jehož jsou tyto děti státními příslušníky.