Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61991J0169

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 16 DECEMBER 1992. COUNCIL OF THE CITY OF STOKE-ON-TRENT AND NORWICH CITY COUNCIL V B & Q PLC. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: HOUSE OF LORDS - UNITED KINGDOM. INTERPRETATION OF ARTICLE 30 OF THE EEC TREATY - PROHIBITION OF SUNDAY TRADING. CASE C-169/91.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1992 PAGES I-6635

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF GOODS;QUANTITATIVE RESTRICTIONS;MEASURES HAVING EQUIVALENT EFFECT;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E030

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:

Názor soudu a komentář:

Shrnutí (Summary of the Judgment):
L' ARTICLE 30 DU TRAITÉ DOIT ëTRE INTERPRÉTÉ EN CE SENS QUE L' INTERDICTION QU' IL PRÉVOIT NE S' APPLIQUE PAS ů UNE RÉGLEMENTATION NATIONALE INTERDISANT AUX COMMERCES DE DÉTAIL D' OUVRIR LE DIMANCHE. EN EFFET, UNE TELLE RÉGLEMENTATION, QUI N' A PAS POUR OBJET DE RÉGIR LES ÉCHANGES ET QUI AFFECTE AUSSI BIEN LA VENTE DES PRODUITS NATIONAUX QUE CELLE DES PRODUITS IMPORTÉS, POURSUIT UN BUT JUSTIFIÉ AU REGARD DU DROIT COMMUNAUTAIRE, ÉTANT DONNÉ QU' ELLE CONSTITUE L' EXPRESSION DE CERTAINS CHOIX, TENANT AUX PARTICULARITÉS SOCIO-CULTURELLES NATIONALES OU RÉGIONALES, QU' IL APPARTIENT AUX ETATS MEMBRES D' EFFECTUER DANS LE RESPECT DES EXIGENCES DÉCOULANT DU DROIT COMMUNAUTAIRE, ET NOTAMMENT DU PRINCIPE DE PROPORTIONNALITÉ. S' AGISSANT DE CE DERNIER, IL N' APPARAIT PAS QUE LES EFFETS RESTRICTIFS SUR LES ÉCHANGES QUI PEUVENT ÉVENTUELLEMENT DÉCOULER D' UNE TELLE RÉGLEMENTATION SOIENT EXCESSIFS AU REGARD DU BUT POURSUIVI.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 1992 , Council of the City of Stoke- on- Trent a Norwich City Council proti B Q plc. C – 169/91, Recueil 1992

Klíčová slova :
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podané House of Lords. –Výklad článku 30 Smlouvy o EHS – Zákaz vykonávat obchodní činnost v neděli

Předmět:

Skutkové okolnosti:

ZPRÁVA K JEDNÁNÍ
předložená ve věci C-169/91** Jednací jazyk: angličtina

I — Skutkové okolnosti

1. Z důvodu odvolání byly do House of Lords předloženy dvě spojené věci, v nichž stály Council of the City of Stoke-on-Trent a Norwich City Council proti B & Q plc, týkající se použitelnosti článku 30 Smlouvy o EHS na článek 47 Shops Act 1950.
2. Tento článek uvádí, že „není-li v této části tohoto zákona uvedeno jinak, žádný obchod nesmí mít otevřeno v neděli, což znamená, že obchod může mít otevřeno v neděli za účelem jakékoliv operace zmíněné v pátém dodatku tohoto zákona“. Dodatek V Shops Act vypočítává zboží, které může být v obchodech prodáváno v neděli. Jedná se především o alkoholické nápoje, o některé potraviny, tabák, noviny a další výrobky běžné spotřeby.
3. Po vynesení rozsudku dne 23. listopadu 1989 B & Q (C-145/88, Recueil s. 3851), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že „článek 30 Smlouvy musí být vyložen v tom smyslu, že zákaz, který osahuje, se nepoužívá pro vnitrostátní právní úpravu zakazující maloobchodním prodejnám mít otevřeno v neděli, pokud omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které z něj mohou případně vyplynout, nepřesahují rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu“, oba stěžující si místní orgány podaly žalobu proti odvolávajícímu se (B & Q), aby získaly konečný soudní příkaz nařizující dodržování článku 47 Shops Act v obchodech B & Q ve Stoke a v Norwich. Dne 18. července 1990 High Court rozhodl (rozsudkem oznámeným House of Lords), že místní orgány byly oprávněny žádat vynesení konečných soudních příkazů.
4. B & Q mohla podat odvolání přímo do House of Lords, v souladu s částí II Administration of Justice Act 1969, z toho důvodu, že se jednalo o záležitost práva obecného zájmu.
5. Odůvodnění a znalecké posudky, které předložila B & Q obsahovaly i následující body:

a) B & Q provozuje nejvýznamnější řetězec obchodů s potřebami pro dům a zahradu ve Spojeném království; tento řetězec se sestává z více než 250 obchodů v Anglii, Walesu a Skotsku, které prodávají široký sortiment zboží pro dům a zahradu; většina zboží prodávaného v obchodech B & Q není uvedena v příloze V Shops Act 1950.

b) Obchody B & Q jsou ve smyslu článku 50, Shops Act 1950 obchody „smíšené“ a v důsledku toho mohou mít otevřeno v neděli a nabízet zákazníkům zboží uvedené v příloze V. Řada obchodů B & Q měla minulé léto pravidelně otevřeno a prodávala zároveň zboží uvedené v příloze V i zboží, které tam uvedeno není.

c) Během hospodářského roku 1988/1989 byl u B & Q celkový objem nákupů u všech dodavatelů 490 000 000 britských liber v nákupních cenách. Z tohoto objemu za 59 000 000 britských liber, tedy 12 %, byly zakoupeny výrobky pocházející z jiných členských států Společenství.

d) Prodeje obchodů zavřených v neděli se snížily o 23 %. Snížení obratu se dotklo ve větším či menším rozsahu celého sortimentu výrobků v B & Q a jen v malé míře bylo vyrovnáno prodeji během zbylých šesti dnů.

e) Porovnání obratů obchodů zavřených v neděli a obratů obchodů otevřených v neděli během stejného období ukázala, že celkový objem prodejů na stopu čtvereční obchodů otevřených v neděli byl výrazně vyšší než celkový objem prodejů na stopu čtvereční obchodů v neděli zavřených.

f) Ztráty způsobené tím, že neděle je zavírací den neovlivňují jen dovoz prováděný některými podniky, ale odrážejí se i na obchodě ve Spojeném království. Zdá se, že snížení dovozu do Spojeného království z ostatních zemí Společenství v důsledku používání omezení nedělního prodeje platného v současné době v Anglii a Walesu bylo za rok 1990 v asi 670 000 000 britských liber ve všech oblastech maloobchodního prodeje. Pouze v oblasti potřeb pro dům a zahradu to bylo 150 000 000 britských liber za rok.
6. Místní orgány před High Court připustily, že omezení nedělního prodeje má takový omezující účinek na obchod mezi Spojeným královstvím a zbytkem Společenství, jaký odpovídá podmínkám, kterým Soudní dvůr podřídil použití článku 30 Smlouvy o EHS ve svém rozsudku ze dne 11. července 1974, Dassonville (8/74, Recueil s. 837). V tomto ohledu odborník uvedený jako svědek samotnými místními orgány potvrdil, že lze předpokládat celkový nárůst maloobchodních prodejů o 1 až 2 %, pokud omezení nedělního prodeje bude zrušeno. Zároveň však poukázal na to, že i když částky, které spotřebitelé utratí za maloobchodní zboží, narostou o 2 %, dovoz pocházející ze zbytku Společenství nevzroste o více než o 0,5 až 0,8 %, tedy o méně než 1 %.
7. Následně po vynesení rozsudku High Court v původním řízení, Soudní dvůr ve dvou rozsudcích ze dne 28. února 1991, Conforama (C-312/89, Recueil s. I-997) a Marchandise (C-331/89, Recueil s. I-1027), rozhodl, že článek 30 Smlouvy o EHS má být vyložen v tom smyslu, že zákaz, který obsahuje, se nepoužívá pro vnitrostátní právní úpravu zakazující práci zaměstnanců během celé neděle (věc Conforama) nebo v neděli po 12 hodině (věc Marchandise).
8. Před House of Lords se ukázalo, že účastníci řízení jsou ve sporu pokud jde o tyto dva konkrétní body:

a) výklad a účinek citovaného rozsudku B & Q (C-145/88) a zvláště povaha úkolu vyhrazeného vnitrostátnímu soudu, pokud jde o zjištění, zda účinky vnitrostátní právní úpravy nepřekračují rámec účinků vlastních obchodní právní úpravě;

b) možné použití právní teorie opírající se o citované rozsudky Conforama a Marchandise, v kontextu britských norem.

9. S ohledem na tyto úvahy požádal House od Lords Soudní dvůr, aby předběžně rozhodl o následujících otázkách:

„1) Vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ve věci Conforama (C-312/89) a Marchandise (C-322/89), že zákaz uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS se nepoužívá pro takovou vnitrostátní právní úpravu, jakou je právní úprava ve věci C-145/88, B & Q, která zakazuje maloobchodům mít otevřeno v neděli za účelem prodeje určitých výrobků zákazníkům?

2) V případě záporné odpovědi na předchozí otázku, je přesto zcela zjevné, že ať již jednotlivé body odůvodnění byly nebo nebyly naplněny, nepřekračují omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které mohou případně vyústit z takové vnitrostátní právní úpravy, jaká je uvedena výše v první otázce, 'rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu', ve smyslu daném těmto termínům v rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-145/88?

3) V případě záporné odpovědi na předchozí otázku, na základě kterých kritérií a kterých případných bodů odůvodnění, faktických či jiných, musí vnitrostátní soud řešit otázku,zda omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které by mohly případně vyústit z takové vnitrostátní právní úpravy, jaká je uvedena výše v první otázce, nepřesahují 'rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu', ve smyslu v jakém je tento výraz použit v rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-145/88?“

10. Usnesení o postoupení bylo zapsáno v kanceláři Soudního dvora dne 1. července 1991.

11. V souladu se článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora (EHS) byla předložena písemná vyjádření B & Q plc, zastoupené Davidem Vaughanem, QC, Geraldem Barlingem, QC, Nicholasem Davidsonem, barrister, Davidem Andesonem, barrister a Anthony Askhamem, solicitor, Council of the City of Stoke-on-Trent a Norwich City Council, zastoupené Stuartem Isaacsem, QC a Neilem Calverem, barristers, vládou Spojeného království, zastoupenou Lucindou Hudson, jako zmocněncem a Nocholasem Painesem, barrister a Komisí Evropských společenství, zastoupenou jejím právním poradcem Richardem Wainwrightem a Armoldem Ridoutem, jako zmocněnci.

12. Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní řízení bez předběžného dokazování.

II — Písemná vyjádření předložená Soudnímu dvoru

1. B & Q plc, účastník odvolávající se v hlavním řízení, nejprve potvrzuje, pokud jde o první a druhé otázky, že způsob, jakým Soudní dvůr přistoupil k problému ve věci B & Q, již citováno, byl správný, neboť taková ustanovení upravující nedělní prodej, jako jsou ta, která jsou uvedena v Shops Act, jsou s ohledem na použitelné body odůvodnění, opatřeními s účinkem rovnocenným množstevním omezením obchodu ve smyslu článku 30 a že v rámci rozdělení pravomocí podle článku 177 Smlouvy o EHS, je oprávněné, že Soudní dvůr svěřil vnitrostátnímu soudu úkol určit přiměřenost nebo nepřiměřenost předmětných vnitrostátních ustanovení, skutečný cíl vnitrostátních předpisů upravujících nedělní prodej stejně jako úkol zjistit, zda se tento cíl řadí do kategorie přijatelných cílů, mezi které podle Soudního dvora patří cíl, který vede k „zajištění rozdělení pracovních doby a odpočinku přizpůsobenému celostátním či regionálním sociálně-kulturním zvláštnostem.“

Vzhledem k tomu, že určení cíle ustanovení upravujících nedělní prodej, které jsou uvedeny v Shops Act 1950, je otázkou která podléhá vnitrostátnímu právu a která vybočuje z pravomocí Soudního dvora, zvláště tehdy, pokud je cíl vnitrostátního ustanovení opravdu nejasný, jsou soudy Spojeného království způsobilejší se vyjádřit jak k tomu co tvoří účinný cíl Shops Act 1950, tak k tomu, zda se tento cíl řadí do kategorie cílů uznaných Soudním dvorem.

Ostatně vybízet Soudní dvůr k vyjádření se k otázce přiměřenosti, by vedlo nejen ke snaze uměle vytvářet jistou právní uniformitu, bez ohledu na výrazné rozdílnosti v právních předpisech členských států a vnitrostátních souvislostech, ale také k udělení oprávnění Soudnímu dvoru uvádět v soulad vnitrostátní právní předpisy, což je funkce svěřená Radě ministrů.

Podle názoru B & Q, je v tomto ohledu zcela možné, aby stejný zákon byl přiměřený v některých členských státech a nepřiměřený v jiných. Z tohoto hlediska by citovaný rozsudek B& Q, podle kterého Shop Act 1950 dodržuje zásadu proporcionality (pokud je rozsudek této povahy vůbec možný v řízení vedeném podle článku 177), měl rozptýlit pochyby o tomto konkrétním bodě — alespoň ve Spojeném království, a alespoň pokud by se situace v této zemi nezměnila natolik, aby jiný soud vznesl novou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Nicméně soudy všech členských států by tím nebyly více kvalifikovány, pokud jde o přiměřenost řady jiných vnitrostátních předpisů, z nichž každý může být teoreticky předmětem nové žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce za použití článku 177.

Velké množství různých rozsudků o přiměřenosti vynesených Soudním dvorem, pokud jde o zásady, které jsou zcela jasné, by dalo vzniknout pochybám a obsahovalo by zárodek nebezpečně sporných řízení. Odrazovalo by vnitrostátní soudy od toho, aby aktivně používaly zásady práva Společenství a zvyšovalo by počet žádostí o rozhodnutí o předběžných otázkách směřovaných k Soudnímu dvoru, již nyní přetíženému.

B & Q soudí, že úkol svěřený soudům Spojeného království ve věci B & Q nebyl ovlivněný rozsudky Conforama a Marchandise, neboť v těchto dvou rozsudcích není žádná část, která by naznačovala, že by Soudní dvůr měl v úmyslu se distancovat od rozsudku šestého senátu B & Q. Naopak, tento rozsudek se zdá být výslovně potvrzen v každé ze čtyř částí každého rozsudku ve kterých je zmíněn (viz například body 10, 11, 12 a 19 rozsudku Marchandise). Jediný příznak rozdílnosti pojetí se objevuje vzájemně v obou bodech 12 a 13 rozsudků Conforama a Marchandise, ve kterých Soudní dvůr tvrdí, že omezující účinky na obchod „které mohou případně vyplynout (z francouzských/belgických ustanovení) se s ohledem na sledovaný cíl nejeví jako nepřiměřené“.

Přesto je rozdílnost spíše zdánlivá než skutečná. Použití termínu „jevit se“ ve věcech Conforama a Marchandise, v souladu se články 6 a 7 rozsudků (ve kterých Soudní dvůr zdůrazňuje, že nemá pravomoc, aby rozhodoval o slučitelnosti vnitrostátních právních předpisů se Smlouvou o EHS) a s přihlédnutím k povaze řízení vedeného podle článku 177, totiž zdůrazňuje, že Soudní dvůr sám nerozhoduje o otázce úměrnosti a že se zde vždy jedná o takovou otázku, která pochází od vnitrostátního soudu, což je jasně uvedeno ve věci B & Q.

Rozdíl v důrazu mezi rozsudkem B & Q a rozsudky Conforama a Marchandise se tedy vysvětluje rozdílnostmi mezi vnitrostátními právními předpisy, druhem dotyčného odůvodnění a hledisky účastníků řízení.

Pokud jde o rozdílnosti mezi právními předpisy, B & Q uvádí, že

a) francouzské a belgické právní předpisy předmětné ve věcech Conforama a Marchandise jsou opatřeními zcela obecné povahy o ochraně zaměstnanců, tato opatření se neomezují na zaměstnance obchodů a ještě méně na jednotlivé práce vykonávané těmito zaměstnanci, což je případ Shop Act 1950.

b) Francouzské a belgické právní předpisy se omezují na zákaz práce zaměstnanců v obchodech a nemají žádný dopad na malé obchody provozované jejich majitelem, které mohou být v obou zemích v neděli otevřeny po celý den.

c) Přestože jsou z obecného předpisu o neděli jako zavíracím dnu obchodů jak ve Francii, tak i v Belgii činěny výjimky, tyto výjimky nevedou k tak zvláštním a výjimečným výsledkům jako ty, které vyplývají z použití přílohy Shop Act 1950; anomální povaha výjimek ze článku 47 Shop Act, a fakticky existence výjimek samotných, jsou podstatné činitele, pokud jde o přiměřenost všech ustanovení upravujících nedělní prodej.

d) Pokud jde o francouzské a belgické právní předpisy, používají se na celém území předmětných států, navzdory omezené pravomoci (alespoň ve Francii) místních orgánů povolit regionální odchylky, naopak přísný předpis platící v Anglii a ve Walesu nemá ekvivalent ve Skotsku, kde nedělní prodej zůstává zcela neomezený.

Pokud jde o rozdílnosti mezi jednotlivými skutkovými okolnostmi, B & Q zdůrazňuje, že ve věcech Conforama a Marchandise, jak generální advokát Van Gerven, tak soudní dvůr jasně uvedli, že s přihlédnutím k důkazním materiálům uvedeným v těchto věcech, může být na prokázán pouze teoretický dopad na obchod mezi členskými státy; naopak ve věci B & Q ještě dříve, než byly důkazní materiály týkající se účinků na obchod zcela předloženy (a to se stalo až po vynesení rozsudku Soudního dvora), vnitrostátní soud konstatoval, že se dovoz následkem použití Shops Act 1950 fakticky snížil v absolutních číslech. Z tohoto hlediska, jak uvedl generální advokát, otázky samy obsahují žádost k Soudnímu dvoru, aby uvážil účinek na objem zboží dovezeného z jiných členských států. Právě zde jde o mimořádně významné rozdílnosti. Pokud byl Soudní dvůr ve věcech Conforama a Marchandise skutečně konfrontován se stejným druhem důkazů, jaké měl k dispozici ve věci B & Q, bylo by velmi nepravděpodobné, i s přihlédnutím k rozdílnostem mezi vnitrostátními právními předpisy, aby vyslovil takový názor, jaký vyslovil.

Pokud jde o rozdílná hlediska jednotlivých účastníků řízení, B & Q připomíná, že ve věci B & Q, oba účastníci řízení předpokládali, že Soudní dvůr se vyjádří k zásadní otázce, a to zda článek 30 Smlouvy o EHS je vůbec použitelný na Shops Act 1950 a že, pokud rozhodne v tomto smyslu, jakákoliv další otázka bude řešena vnitrostátním soudem prostřednictvím jiných důkazních prostředků. Ve věci B &Q si místní orgán skutečně výslovně vyhradil právo předložit v pozdějším stádiu před vnitrostátním soudem důkazní prostředky vztahující se k takovým bodům jako je přiměřenost. Tak například ve stadiu rozhodnutí o postoupení podle článku 177 ve věci B & Q nebyl učiněn pokus číselně vyjádřit celkový účinek Shops Act 1950 na obchod mezi Spojeným královstvím a zbytkem Společenství. Naopak ve věcech Conforama a Marchandise, všichni účastníci řízení, včetně Komise, výslovně žádali Soudní dvůr o vyjádření jeho názoru v otázce proporcionality. V tomto případě by měl Soudní dvůr právo předpokládat, že veškeré skutkové okolnosti a body týkající se přiměřenosti mu byly předány. S přihlédnutím k okolnostem není vůbec překvapující, že Soudní dvůr se považoval za schopný vynést rozhodnutí (ačkoli se vysloveně nevyjádřil k tomuto bodu).

Pokud se však na rozdíl od výše uvedených skutečností chtěl Soudní dvůr v této věci odchýlit od linie, kterou sledovala věc B & Q a vyjádřit se na základě důkazů, které měl k dispozici, na základě cíle ustanovení Shops Act a na základě použití zásady proporcionality na tato ustanovení, musel by rozhodnout, že tato ustanovení se jeví neslučitelná se článkem 30 Smlouvy o EHS.

Podle B & Q, nezávisle na skutečnosti, že existují těžko vyvratitelné důvody podporující tvrzení podle kterého, žádný zjistitelný cíl nemůže být připsán omezením předmětného nedělního prodeje, ustanovení Shops Act 1950 jsou nepřiměřená, neboť je nemožné aby „cíl“ článku 47 Shops Act byl natolik významný, aby mohl vyvážit snížení obchodu v rámci Společenství odpovídajícímu přibližně 1 miliardě ECU ročně.

V tomto ohledu soudí, že cíl údajně sledovaný předmětným omezením může být pokládán za méně důležitý, pokud je z něj udělena řada výjimek. Tak výjimky z článku 47 Shops Act 1950 mají za účinek, že množství obchodů, jako B & Q mají povolení mít v neděli otevřeno a prodávat velkou většinu svého zboží. Zároveň fakt, že celé Skotsko nepodléhá tomuto omezení je dalším činitelem ukazujícím stupeň důležitosti přikládané tomuto cíli (ať již je jakýkoliv) článku 47. Stejně tak naprostá neexistence podobných omezení pro pracovníky v sektoru průmyslu a v jiných druzích obchodu než je maloobchod charakterizuje důležitost tohoto cíle.

V každém případě by bylo těžké nalézt ustanovení, jehož priorita je nižší než priorita článku 47. Řada místních orgánů ho vůbec nepoužívá; žádný ho nepoužívá v plném rozsahu; místní orgány, které se snaží účinně použít tato omezení, jednají za tímto účelem pouze proti několika obchodníkům v oblasti, obvykle těm nejvýznamnějším. Velké většině maloobchodních míst je ponechána volnost rozhodnout, zda budou mít v neděli otevřeno nebo ne.

Podle názoru B & Q je také třeba si uvědomit další negativní účinky zákona, jiné než omezení oběhu zboží mezi státy, jako je například ztráta zaměstnání, zvláště možnosti pracovat na částečný úvazek, kterou by použití jeho článku 47 způsobilo; zároveň je třeba vzít v úvahu skutečnost, že neděle se stala nejdůležitějším dnem pro nákup výrobků, které nejsou zcela nezbytné, které jsou určeny pro volný čas, jako je zboží pro zahradu a dům. Během jiných dnů v týdnu pak není možné vynahradit ztrátu odpovídajících příjmů.

B & Q konečně k první a druhé otázce uvádí, že na rozdíl od roku 1950, velký podíl zaměstnanců, kteří pracují v neděli jsou nyní zaměstnáni na částečný úvazek. I když zaměstnanci na částečný úvazek musí být chráněni, opatření určená k ochraně pracovníků na plný úvazek (zvláště v souvislosti s prací na konci týdne) nejsou určena pro pracovníky na částečný úvazek, protože zaměstnání na částečný úvazek jsou v oblasti maloobchodu nabízena zvláště pro konec týdne.

Za předpokladu (což není tento případ), že cíl ustanovení upravujících nedělní prodej se rozšíří dále než jen na ochranu zaměstnanců obchodů (například na ochranu toho, co je někde nazýváno anglickou či waleskou „tradiční“ nedělí), veškeré důkazní prostředky, které jsou k dispozici by ukázaly, že žádné náhradní opatření, dokonce ani zavedení naprostého uvolnění, tak jak je tomu ve Skotsku, by výrazně nesnížilo stupeň, kterého v současnosti dosáhl výše zmíněný cíl; ve skutečnosti na jednu stranu existence „smíšených“ obchodů, jako je B & Q předpokládá zároveň při platnosti současného zákona řadu obchodů, které mají právo mít v neděli otevřeno, aby mohly prodávat určité své zboží; na druhé straně skotská zkušenost ukazuje, že i v případě naprostého uvolnění, běžně má v neděli otevřeno jen 15 až 20 % obchodů.

Třetí otázka položená vnitrostátním soudem je podle B & Q jen zkrácenou verzí druhé otázky předložené Soudnímu dvoru ve věci C-304/90, Reading a B & Q odkazuje na svá písemná vyjádření v této věci.

S přihlédnutím k předcházejícímu B & Q žádá Soudní dvůr, aby odpověděl na otázky poležené vnitrostátním soudem takto:

První otázka

Ne

Druhá otázka

Ne

Třetí otázka

B & Q odkazuje na své odpovědi na otázky 1, 2, a 4 předložené Soudnímu dvoru postupujícím soudem ve věci C-304/90, Reading.

2. Council of the City of Stoke-on-Trent a Norwich City Council (dále jen „Councils“), účastníci předvolaní v původním řízení, poté co podali přehled podstatných ustanovení Shops Act 1950 a jejich původu, nejprve poukazují na neuspokojivý stav v právní teorii vytvořený citovaným rozsudkem B & Q, který dle jejich názoru oprávněně obrátil pozornost k potížím způsobeným hlediskem přijatým Soudním dvorem v této věci.

Toto hledisko je klamné, neboť je těžké rozlišit mezi vnitrostátními právními předpisy předmětnými ve věci B & Q a právními předpisy předmětnými ve věci vedoucí k rozsudku ze dne 11. července 1990, Quietlynn (c-23/89, Recueil s. I-3059). V této posledně uvedené věci Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní právní předpisy zakazující prodej pornografického zboží povoleného v obchodech s pornografií nelze stavět naroveň opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení dovozu, zatímco z první otázky položené soudu v této věci vyplývá, že stejně jako ve věci B & Q Soudní dvůr byl vyzván na základě zásady, že vnitrostátní předpisy musí vytvářet překážky tomu, aby maloobchodník prodával zboží dovezené z jiných členských států a omezit tak prodej zboží dovezeného z těchto členských států.

Podle Councils však tyto obtíže a nejasnosti byly napraveny citovanými rozsudky Conforama a Marchandise. PV souvislosti s odpovědí na první otázku připomínají, že v těchto dvou věcech Soudní dvůr

a) konstatoval, že vnitrostátní právní úpravy zakazující, aby zaměstnanci v maloobchodě pracovali v neděli nemají ovlivňovat obchod mezi členskými státy;

b) usoudil, že právní úpravy tohoto druhu se používají jak pro výrobky vnitrostátní, tak pro výrobky dovezené a že, jak už potvrdil ve věci B & Q, prodej dovezených výrobků z jiných členských států se tak nestává obtížnějším, než prodej vnitrostátních výrobků;

c) krátce vyložil rozsudek B & Q přičemž potvrdil, že vnitrostátní právní úpravy předmětné v této věci, byly podobné těm, které byly předmětné ve projednávaných věcech.

d) za prvé došel k závěru, že s přihlédnutím k okolnostem, takové právní úpravy, které byly předmětné ve věci B & Q sledovaly cíl odůvodněný z hlediska práva Společenství;

e) za druhé došel k závěru, že omezující účinky, které mohou mít výše zmíněné právní úpravy na obchod se nezdají neúměrné z hlediska sledovaného cíle.

Councils se domnívají, že vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úpravy jako je článek 47 Shop Act 1950 jsou věcně neodlišitelné od právních předpisů předmětných ve věcech Conforama a Marchandise, vyplývá z toho, že v těchto věcech Soudní dvůr jasně rozhodl v jejich prospěch pokud jde o první otázku, kterou Soudnímu dvoru předložil House od Lord.

Pokud jde o druhé a třetí otázky položené vnitrostátním soudem, Councils poukazují na to, že se obě dvě týkají prozkoumání smyslu termínů „rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu“ použitých v bodě 17 rozsudku B & Q a zmíněných v bodě 15 a 16 téhož rozsudku. Tyto termíny mají zřejmě svůj původ v článku 3 směrnice Komise 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969, založené na ustanoveních čl. 33 odst. 7 odstraňujícím opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením dovozu neuvedených v jiných ustanoveních přijatých podle Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1970, č. L 13, s. 29), podle které vnitrostátní opatření upravuje prodej výrobků vyjmutých ze zákazu podle článku 30, pokud jejich omezující účinky na volný pohyb zboží přesáhnou rámec účinků vlastních právní úpravě obchodu, což nastává zvláště tehdy, když omezující účinky na volný pohyb zboží přesáhnou úměrnost ve vztahu k zamýšlenému výsledku (kritérium označované jako „uvedení do rovnováhy“ ), nebo pokud může být stejného cíle dosaženo jiným způsobem, který méně narušuje obchod (kritérium „nutnosti“).

Councils uvádějí, že jelikož Soudní dvůr ve věci B & Q právem uznal, že obchodní právní úprava může mít jistý omezující účinek na volný pohyb zboží, který je v jistých mezích povolen právem Společenství, předmětné termíny jsou srozumitelné, pouze pokud se „vlastními“ účinky obchodní právní úpravy rozumí účinky, které jsou právem Společenství pokládány za přiměřené.

V tomto ohledu zdůrazňují, že právo Společenství nenabízí k otázce přiměřenosti jediný možný přístup. Jak judikatura Soudního dvora, v níž kritérium nutnosti sloužilo jako výhradní kritérium pro použití zásady proporcionality v řadě věcí vedených podle článku 30, tak i sama Smlouva o EHS (například ve svých článcích 109, 115 a 226) totiž nabízí příklady, v nichž kritérium uvedení do rovnováhy nepřichází v úvahu pro použití zásady proporcionality.

Pokud jde o přímo předmětné právní úpravy, Councils uvádí, že hlediska uvedená v bodech 15 a 16 rozsudku B & Q jednoduše vyžadují, aby vnitrostátní právní úpravy jako je článek 47 odpovídaly hledisku nutnosti, což vyplývá z toho, že první věta bodu 15 v rozsudku B & Q nevede výslovně k hledisku nutnosti, stejně jako z toho, že body 15 a 17 téhož rozsudku, chápané jako celek, musí být vyloženy v tom smyslu, že zjištění, zda omezující účinek předmětných ustanovení na volný pohyb zboží přesahuje účinky vlastní obchodní právní úpravě, musí být rozhodnuto jen s ohledem na kritérium nutnosti.

Kritérium nutnosti je jediným vnitrostátním kritériem, které je použitelné na konkrétní právní úpravu předmětnou v této věci, neboť obecné kritérium přiměřenosti nebo nepřiměřenosti nemá hospodářský význam v souvislosti s posouzením cílů článku 47 s ohledem na účinky na obchod v rámci Společenství. Nehmotné činitele lze sice ohodnocovat, avšak množství může být řádně srovnáváno, pouze pokud je možné je měřit pomocí stejných jednotek.

Pokud jde o druhé otázky zjišťující, zda je zcela zjevné, že důkazní prostředky byly předloženy nebo ne, zda omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které mohou případně vyplynout z takové vnitrostátní právní úpravy jakou je předmětná právní úprava nepřesahují „rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu“, Councils uvádějí, že přiměřenost vnitrostátních právních úprav jako je článek 47 je zcela zjevná a že z tohoto důvodu je zbytečné předkládat k tomuto předmětu důkazy.

Poukazují na to, že podle nich si ve věcech Conforama a Marchandise sám Soudní dvůr uvědomoval nejasnost termínů v rozsudku B & Q, a proto úmyslně nepřevzal tyto termíny ve svých rozsudcích „...vzhledem k tomu, že omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které z nich mohou případně vyplynout nepřesáhnou rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu“. Důvod, proč Soudní dvůr postupoval tímto způsobem byl přesně ten, že bylo zcela zjevné, že bylo zbytečné dokazovat, že omezující účinek takové vnitrostátní právní úpravy jako je článek 47 nepřesahuje účinky vlastní právní úpravě tohoto typu. Jinak řečeno, bylo by zvláštní a nelogické, aby se způsob, kterým Soudní dvůr přistoupil k otázce takových vnitrostátních právních úprav jako je článek 47 lišil od toho, jaký přijal ve věcech Conforama a Marchadise, pokud jde o vnitrostátní právní úpravy tohoto druhu předmětné v těchto věcech.

Pokud jde o argument, který lze vyvodit z toho, že Soudní dvůr použil ve věcech Conforama a Marchandise termín „jevit se“ ve větě „omezující účinky na obchod, které mohou případně vyplynout z takové právní úpravy se s ohledem na sledovaný cíl nejeví jako nepřiměřené“ (bod 12 rozsudky Conforama a bod 13 rozsudky Marchandise), tedy argumentu, podle kterého Soudní dvůr ponechal rozhodnutí o úměrnosti vnitrostátnímu soudu, Councils uvedli, že takový argument nemohou zastávat. Především by každý argument v tomto smyslu

1) dával nepřiměřený obsah osamocenému termínu „jevit se“;

2) byl v rozporu s obsahem všech rozsudků;

3) znamenal, že Soudní dvůr odmítl závěr Komise, který generální advokát podpořil v bodě 7 svého stanoviska, a podle kterého posouzení nezbytnosti určité právní úpravy a její přiměřenosti není možno ponechat vnitrostátním soudům;

4) zcela by popřel odpovědi již dané Soudním dvorem v bodě 13 rozsudku Conforama a v bodě 14 rozsudku Marchandise.

V každém případě s přihlédnutím k důkazům krátce vyloženým soudem první instance v původním řízení, článek 47 musí být pokládán za přiměřený a omezující účinek tohoto ustanovení za nevýznamný.

Pokud jde o třetí otázky, směřující ke zjištění na základě jakých kritérií a jakých případných důkazů, věcných či jiných, musí vnitrostátní soud rozhodnout otázku, zda omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které mohou případně vyplynout z takové vnitrostátní právní úpravy jako je předmětná právní úprava, přesahují „rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu“, Councils tvrdí, že je na jedné straně nepochybné, že vnitrostátní právo členského státu určuje procedurální pravidla, kterými se řídí žaloby předkládané vnitrostátním soudům k uplatnění práva uděleného právem Společenství a na druhé straně, že v rámci práva Společenství není nutné se vyjadřovat k základní otázce na základě důkazů, ať již je jejich povaha jakákoliv.

V tomto ohledu jsou Councils toho názoru, že zmínka v bodě 16 rozsudku B & Q o „posouzení skutkových okolností“ znamená jen to, že Soudní dvůr ukládá vnitrostátnímu soudu povinnost přihlížet k věcným důkazům tam, kde tento soud v souladu se svými vlastními procesněprávními a důkazními předpisy nevyžadoval předložení důkazů tohoto druhu k vyřešení otázky přiměřenosti předmětné vnitrostátní právní úpravy. Rozsudky Conforama a Marchandise ostatně žádné posouzení skutkových okolností nezmiňují.

S ohledem na výše uvedené okolnosti Councils navrhují Soudnímu dvoru rozhodnout o předběžných otázkách takto:

„Z rozsudků Soudního dvora Conforama (C-312/89) Marchandise (C-332/89) vyplývá, že zákaz uvedený ve článku 30 Smlouvy o EHS se nepoužívá pro takové vnitrostátní právní úpravy, jaké jsou předmětem věci C-145/88, B & Q, které zakazují maloobchodníkům mít v neděli otevřené obchody a prodávat zákazníkům určité druhy zboží.“

V případě, že na rozdíl od závěrů Councils, Soudní dvůr odpoví na první otázku záporně, Councils mu navrhují rozhodnout o druhé předběžné otázce takto:

„Omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které mohou vyplynout z takových vnitrostátních právních úprav, jako jsou právní úpravy, o nichž se mluví výše v první otázce, nepřesahují rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu.“

V případě, že na rozdíl od závěrů o které žádají Councils, Soudní dvůr odpoví na druhou otázku záporně, Councils mu navrhují rozhodnout o třetí předběžné otázce takto:

„Otázka, zda omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které mohou vyplynout z takových vnitrostátních právních úprav, jako jsou právní úpravy uvedené výše v první otázce, nepřesahují rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu, musí být rozhodnuta vnitrostátním soudem 1) podle výhradního kritéria vztahujícího se k tomu, zda cíle vnitrostátní právní úpravy je možné dosáhnout jinými prostředky méně omezujícími obchod a 2) v souladu se svými vlastními procesněprávními a důkazními předpisy.“

3. Vláda Spojeného království nejprve upozorňuje na málo uspokojivou situaci existující v této zemi plynoucí z různých výkladů rozhodnutí B & Q, které umožnilo, aby různé soudy ve Spojeném království dospěly k různým závěrům v tak základních oblastech, jako jsou platnost parlamentního zákona a účinek ustanovení Smlouvy o EHS. V tomto ohledu shledává, že pokud tato situace vznikla do jisté míry z pocitu, který měly vnitrostátní soudy, že existuje jistá pochybnost o slučitelnosti právních předpisů Spojeného království a Smlouvy o EHS, tak tento pohled na věc nesdílí ani generální advokát Van Gerven ve svém stanovisku ve věci Conforama a Marchandise, ani Soudní dvůr v těchto rozsudcích.

Rovněž zdůrazňuje, že navzdory výrazným rozdílům v detailech mezi belgickou a francouzskou právní úpravou a odchylek od obecné zásady, které obsahují, zdůrazněných společnostmi Conforama a Marchandise ve svých písemných vyjádřeních předložených v jejich věcech, rozhodnutí Soudního dvora v těchto věcech nemůže být zjevnější, v tom smyslu, že článek 30 Smlouvy o EHS se nepoužívá pro vnitrostátní státní úpravu zakazující práci zaměstnanců v neděli.

Ve svém stanovisku ke stejným věcem generální advokát mnohokrát odkazoval k rozsudky B & Q a dal jasně najevo, že nelze rozlišovat mezi britskými, francouzskými a belgickými právními předpisy, pokud jde o článek 30. S odvoláním na rozsudek B & Q potvrdil, že „zatímco ve věci C-145/88 se jednalo o v zásadě o zákaz obchodovat v neděli, tyto věci se týkají zákazu nedělní práce zaměstnanců. Podle našeho názoru tento rozdíl není důležitý: jedná se o použití článku 30 Smlouvy, účinek na obchod v rámci Společenství, který plyne z těchto dvou druhů právních úprav je velmi podobný“. Dále v tomto ohledu usoudil, že „takové právní úpravy, jaké byly zkoumány v tomto případě, které nemají za cíl řídit tok oběhu zboží mezi státy a které ani neuzavírají trh, mohou být naopak snadno považovány za takové úpravy, které zůstávají v mezích nutných opatření.

Podle názoru vlády Spojeného království je právní teorie, která vyplývá z rozsudků Conforama a Marchandise, v nichž se Soudní dvůr držel stanovisek generálního advokáta, plně použitelná v takovém vnitrostátním řádu, jakým je předmětný řád.

Zdůrazňuje, že v citovaných rozsudcích Soudní dvůr připomněl, že vnitrostátní právní úpravy otevírací doby maloobchodů jsou výrazem jistého politického a ekonomického výběru, a směřují k zajištění rozložení pracovní doby a odpočinku přizpůsobenému vnitrostátním a místním sociálně-kulturním zvláštnostem, jejichž posouzení za současného stavu práva Společenství náleží členským státům a dosah dotyčných právních úprav je jednoduše podřízen skutečnosti, aby překážky, které způsobují obchodu ve Společenství nepřesáhly hranici toho, co je nutné k zajištění zamýšleného cíle.

Podle vlády Spojeného království zahrnuje toto posledně zmiňované kritérium například zákaz právní úpravy, která znevýhodňuje dovezené výrobky oproti vnitrostátním výrobkům nebo která obsahuje omezení zcela cizí sledovanému cíli. Podle vlády Spojeného království je toto názor Soudního dvora v jeho rozsudku B & Q, který odkazoval na účinky přesahující rámec takových účinků, které jsou vlastní právní úpravě tohoto druhu. Britská právní úprava žádným způsobem neznevýhodňuje dovezené výrobky oproti vnitrostátním výrobkům a neobsahuje ani ustanovení cizí cíli, který sleduje. Neexistuje proto žádný takový důvod na němž by bylo možné založit tvrzení, že zákon jde za hranici toho, co je nutné k zajištění sledovaného síle.

V každém případě Soudní dvůr nezopakoval to, co bylo řečeno v rozsudku B & Q, podle kterého náleží vnitrostátním soudům určit, zda určitý vnitrostátní řád zůstává v povolených mezích a výslovně uvedl, že omezující účinky na obchod, které z něj mohou případně vyplynout, se s ohledem na sledovaný cíl nejeví jako nepřiměřené.

Spojené království je toho názoru, že jediné důležité argumenty k podpoře tvrzení, podle kterého má předmětná právní úprava účinky přesahující rámec účinků vlastních obchodní právní úpravě, se dělí do dvou kategorií. Za prvé se někdy uvádí, že členské státy nesmí ustavovat neděli jako nepracovní den nebo jako zavírací den obchodů. Druhý typ argumentů připouští, že členské státy mohou určit neděli jako nepracovní den a jako zavírací den obchodů, ale zdůrazňují, že by členské státy měly vytvářet více výjimek z tohoto zákazu. I když ponecháme stranou skutečnost, že argumenty tohoto druhu nejsou příliš relevantní, protože jsou všechny neslučitelné s prostorem na uvážení, který je v této věci vyhrazen členským státům, vláda Spojeného království usuzuje, zvláště pokud jde o argumenty uvedené na druhém místě, že připustit je, by znamenalo uznat, že cíl právní úpravy ve Spojeném království je přinejmenším částečně „protiprávní“. Soud by si měl v rámci této domněnky vytvořit vlastní názor na to, co „je přizpůsobené vnitrostátním a místním sociálně-kulturním zvláštnostem“ Spojeného království, narozdíl od úvahy vedené, jak ve věci B & Q tak ve věcech Conforama a Marchandise.

Pokud jde o případné důkazy, věcné nebo jiné, na základě kterých musí vnitrostátní soud určit, zda účinky vnitrostátní úpravy předmětné v této věci překračují rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu, vláda Spojeného království je toho názoru, že určující kritéria jsou ta, která mají vztah k otázce, zda tato úprava znevýhodňuje dovezené výrobky oproti vnitrostátním výrobkům, nebo má omezující účinky na dovoz, které jsou zcela cizí sledovanému cíli; nejsou naopak relevantní kritéria odkazující na podporu argumentace směřující k prokázání chybného posouzení svých cílů členským státem, nebo k tomu, že sebemenší omezení nedělního prodeje by stačilo k uskutečnění společenských a kulturních cílů.

Zvláště shledává, že úkolem soudců je vykonávat kontrolu nad akty zákonodárce, ale nikoli do nich vkládat své vlastní záměry a hodnoty. Není třeba hovořit o nějakém „skutečném“ cíli britského parlamentu, ospravedlňujícím přijetí předmětné právní úpravy, ani o správnosti výsledků k nimž vedla. Soudní dvůr, který fakticky přenechal členským státům otázky posouzení vnitrostátních a místních společensko-kulturních zvláštností rozhodujících pro rozložení pracovní doby a přizpůsobení pracovní doby těmto zvláštnostem, uvádí, že předmětný systém je jen výrazem toho, že pravomoc posuzovat je tímto udělena členským státům za účelem dosažení cíle shledaného soudem jako legitimní s ohledem na právo Společenství. Naopak, pokud státní úprava obsahovala s ohledem na dovoz nějaké znevýhodnění nebo omezení cizí tomuto cíli, nevyhověla by kritériím soudní kontroly.

Pokud jde o rovnováhu mezi očekávanými doplňkovými prodeji dovezeného zboží a cíly zákona, vláda Spojeného království pochybuje o užitečnosti odhadů účinku právní úpravy na dovoz, který by se uskutečnil, vypočítáváním předpokládané výše dovozu při neexistenci této právní úpravy.

Za prvé je velmi složité, pokud ne nemožné, vypracovat spolehlivý odhad. Výpočty B & Q pocházejí z doby, kdy jejich prodejní místa byla otevřena v neděli, zatímco prodejní místa jejich konkurentů zůstávala zavřená.

Za druhé tyto odhady zřejmě neberou v úvahu skutečnost, že přebytek peněz utracených v rámci nových nedělních nákupů už nebude možné utratit za nákupy jiného dovezeného zboží nebo služeb, jako jsou dovolené v zahraničí. Způsob zohlednění tohoto činitele není zřejmý.

Z třetí, i kdyby mohly být provedeny spolehlivé výpočty, je nemožné provést srovnání, které by mělo nějaký význam, mezi společenskými zájmy chráněnými právní úpravou a čísly vztahujícími se k výši dovozu. Nemělo by například žádný smysl říci, že zákon by byl nepřiměřený za předpokladu, že jeho zrušení by dovolilo zvýšit nákupy dovezeného zboží o například 10 britských liber na osobu nebo o 1 %, ale přijatelný za předpokladu, že jeho zrušení by vedlo ke zvýšení těchto výdajů jen o 5 britských liber a o 0,5 %.

4. Komise, která ve svých vyjádřeních společně zkoumá tři otázky položené vnitrostátním soudem, nejprve zdůrazňuje, že pokud je pravda, že vnitrostátní právní úprava přijatá v rámci hospodářské a sociální politiky, která má přímý účinek na prodej zboží, může ovlivnit prodej dovezených výrobků, a v důsledku toho dovoz takového zboží, nic to nemění na tom, že právní úprava tohoto druhu zakazující maloobchodům mít otevřeno v neděli je bez rozdílu použitelná na dovezené i vnitrostátní výrobky, protože má stejný účinek na veškeré zboží bez ohledu na jeho původ, a že v důsledku toho prodej výrobků dovezených z jiných členských států není ztížen oproti prodeji vnitrostátních výrobků.

Připomíná, že v již citovaném rozsudku B & Q se Soudní dvůr domníval, že je třeba na prvním místě prozkoumat, zda taková vnitrostátní úprava, jako je předmětná právní úprava sleduje cíl ospravedlnitelný s ohledem na právo Společenství, a na druhém místě, zda omezující účinky takové právní úpravy nepřesahují hranici toho, co je nutné k dosažení vytyčených cílů ( zásada proporcionality).

Komise uvádí, že pokud jde o první z těchto hledisek, Soudní dvůr již rozhodl, že vnitrostátní právní úprava o pracovní době, dodávkách a prodeji v oblasti pekařství a cukrářství tvoří výběr legitimní hospodářské a sociální politiky, v souladu s cíli obecného zájmu sledovanými Smlouvou o EHS (rozsudek ze dne 14. července 1981, Oebel, 155/80, Recueil s. 1993), a že vnitrostátní právní úprava zakazující práci zaměstnanců v neděli rovněž sleduje cíl ospravedlnitelný právem Společenství (věci Conforama a Marchandise, již citováno). Nadto v rozsudku B & Q se Soudní dvůr rovněž domníval, že „stejné důvody (jako ve věci Oebel) je nutno použít, pokud jde o vnitrostátní právní úpravy maloobchodní otevírací doby. Takové právní úpravy fakticky představují projev jistého politického a ekonomického výběru, který vede k zajištění rozložení pracovní doby a odpočinku přizpůsobeného společensko-kulturním vnitrostátníma místním zvláštnostem jejichž posouzení náleží za současného stavu práva Společenství členským státům. Je tedy možné vyvodit, že článek 47 Shops Act 1950 sleduje cíl, který je ospravedlnitelný s ohledem na právo Společenství.

Pokud jde o otázky přiměřenosti, Komise konstatuje, že na základě článku 3 již citované směrnice 70/50 ze dne 22 prosince 1969, podle které vnitrostátní opatření upravující prodej výrobků podléhají zákazu podle článku 30, pokud jejich omezující účinky na volný pohyb zboží přesáhnou rámec účinků vlastních obchodní právní úpravě, Soudní dvůr v citovaném rozsudku B & Q usoudil, že „otázka, zda účinky určité vnitrostátní právní úpravy zůstávají skutečně v tomto rámci, závisí na posouzení skutkových okolností, které náleží vnitrostátnímu soudu“.

Vzhledem k tomu se Komise domnívá, že v této věci taková otázka nemůže být ponechána k posouzení vnitrostátnímu soudu, neboť pokud by vnitrostátní soudy byly oprávněny rozhodnout takové otázky, bylo by třeba se obávat, že za neexistence jednotného výkladu daného jediným soudem na úrovni Společenství, by dospěly v podobných, nebo stejných, věcech k rozdílným závěrům. Naopak prozkoumání zvláštního právního předpisu musí umožnit určení, zda je nebo není v rozporu s právem Společenství a dát vnitrostátnímu soudci podklady vztahující se k otázce výkladu, které mu dovolí rozhodnout věc, kterou řeší. Přesně to udělal Soudní dvůr v již citovaných věcech Oebel, Conforama a Marchandise.

Pokud jde o konkrétně předmětný právní řád, Komise potvrzuje, že se nezdá, že by omezující účinky zákazu nedělního prodeje, s výjimkou předmětů běžné spotřeby, na volný pohyb zboží byly nepřiměřené vzhledem ke sledovanému cíli. Tyto omezující účinky jsou ve skutečnosti velmi malé. V této věci vnitrostátní soud shledal, že jsou oprávněné důvody se domnívat, že naprosté zrušení omezení nedělního prodeje se může projevit celkovým nárůstem maloobchodního prodeje okolo 1 až 2 %. Maximální možný nárůst prodejů zboží dovezeného z jiných členských států je tak přibližně 2 %, ale pravděpodobně méně.

Shledává dále, že snížení obchodu uvnitř Společenství není způsobeno rozdílnými názory členských států na nedělní prodej . Rozdíly mezi otevíracími dny a hodinami naopak mohou zvýšit obchod mezi členskými státy, které mají společnou hranici: je snadno přestavitelné, že v pohraničních oblastech spotřebitelé překročí hranici aby zakoupili zboží, které si nemohou opatřit ten den u nich.

Z výše uvedeného dle jejího názoru vyplývá, že zákaz nedělního prodeje nemá nepřiměřené účinky na volný pohyb zboží vzhledem ke svému právoplatnému cíli. Navíc zvláště s ohledem na výjimky předpokládané pro prodej zboží běžné spotřeby se nezdá, že by stejný cíl mohl být dosažen prostředky méně zatěžujícími obchod. Kromě toho existence těchto výjimek nemůže sama o sobě ovlivnit zákonnost obecného zákazu v rámci práva Společenství, neboť jak uvedl generální advokát Van Gerven v bodě 32 svého stanoviska ve věci B & Q, „přiměřená“ povaha vnitrostátního opatření není relevantní k cílům článku 30 Smlouvy o EHS, pokud toto opatření netvoří prostředek svévolného znevýhodnění nebo skrytého omezení proti zboží pocházejícímu z jiných členských států, což není případ této věci.

Zdůrazňuje, že Soudní dvůr přijal za své argumenty v rozsudcích Conforama a Marchandise, jejichž zásady jsou plně použitelné na Shops Act 1950; dokonce i kdyby francouzské a belgické právní předpisy předmětné v těchto věcech sestávaly z vnitrostátních právních úprav zakazujících práci zaměstnanců v neděli spíše než z právní úpravy zakazující služby zákazníkům, zásady, které zde jsou určeny Soudním dvorem, jsou použitelné i na tuto věc. Navíc není žádný důvod se domnívat, že přiměřenost dotyčných předpisů vzhledem k jejich cíli, ospravedlnitelnému v rámci práva Společenství, by musela být analyzována jinak než přiměřenost předpisů zakazujících práci zaměstnanců v neděli.

S ohledem na předchozí úvahy Komise navrhuje, aby na otázky položené Soudnímu dvoru bylo odpovězeno takto:

„Článek 30 Smlouvy o EHS musí být vyložen v tom smyslu, že zákaz který obsahuje, se nepoužívá pro vnitrostátní úpravu zakazující nedělní otevírací dobu obchodů.“

Díez de Velasco
soudce zpravodaj

Právní otázky:
1. Usnesením ze dne 20. května 1991, došlým soudnímu dvoru 1. července 1991, položil House od Lord na základě článku 177 Smlouvy o EHS několik předběžných otázek týkajících se výkladu článku 30 Smlouvy.

2. Tyto otázky byly vzneseny v rámci dvou sporů mezi Council of the City of Stoke-on-Trent spolu s Norwich City Council a podnikem B & Q.

3. Oba žalobci v původním řízení vytýkají tomuto podniku, že jedná proti článku 47 a 59 Shops Act tím, že má v neděli otevřeny své maloobchody za účelem provádění jiných obchodních činností, než jsou ty, které povoluje dodatek V tohoto zákona.

4. Dodatek V Shops Act vyjmenovává zboží, které díky výjimce může být v neděli v obchodech prodáváno. Jedná se zvláště o alkoholické nápoje, některé potraviny, tabák, časopisy a další výrobky běžné spotřeby.

5. Před House of Lords, kterému byl jako poslední instanci předán tento spor, se ukázalo, že účastníci původního řízení jsou ve sporu pokud jde o výklad rozsudku ze dne 23. listopadu 1989, B & Q (C-145/88, Recueil s. 3851) na jedné straně a stejně jako rozsudků ze dne 28. února 1991, Conforama (C-312/89, Recueil s. I-997) a Marchandise (C-332/89, Recueil s. I-1027) na straně druhé.

6. Vzhledem k jednání o výkladu výše zmíněných rozsudků se House of Lord rozhodl odložit své rozhodnutí a požádat Soudní dvůr o předběžné vyjádření k následujícím otázkám:

„1) Vyplývá z rozhodnutí Soudního dvora ve věci Conforama (C-312/89) a Marchandise (C-322/89), že zákaz uvedený v článku 30 Smlouvy o EHS se nepoužívá pro takovou vnitrostátní právní úpravu, jakou je právní úprava ve věci C-145/88, B & Q, která zakazuje maloobchodům mít otevřeno v neděli za účelem prodeje určitých výrobků zákazníkům?

2) V případě záporné odpovědi na předchozí otázku, je přesto zcela zjevné, že ať již jednotlivé body odůvodnění byly nebo nebyly naplněny, nepřekračují omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které mohou případně vyústit z takové vnitrostátní právní úpravy, jaká je uvedena výše v první otázce, 'rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu', ve smyslu daném těmto termínům v rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-145/88?

3) V případě záporné odpovědi na předchozí otázku, na základě kterých kritérií a kterých případných bodů odůvodnění, faktických či jiných, musí vnitrostátní soud řešit otázku,zda omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které by mohly případně vyústit z takové vnitrostátní právní úpravy, jaká je uvedena výše v první otázce, nepřesahují 'rámec účinků vlastních právní úpravě tohoto druhu', ve smyslu v jakém je tento výraz použit v rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-145/88?“

7. Podrobnější výklad skutkových okolností a rámce právní úpravy sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru je uveden ve zprávě k jednání. Tyto části spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

K první otázce

8. První otázkou se vnitrostátní soud domáhá zjištění, zda vyplývá z již citovaných rozsudků Conforama a Marchandise, že zákaz uvedený ve článku 30 Smlouvy se nepoužívá na takový vnitrostátní právní předpis, jakým je předmětný právní předpis. Tento předpis byl rovněž předmětem citovaného rozsudku B a Q.

9. Je třeba připomenout, že Soudní dvůr ve výše zmíněných rozsudcích uvedl, že různé vnitrostátní právní předpisy dotýkající se nedělního zavření obchodů nemají za cíl ovlivňovat obchod.

10. Z těchto rozsudků rovněž vyplývá, že taková právní úprava jistě může mít negativní důsledky pro objem prodejů v některých obchodech, ale že stejným způsobem ovlivňuje prodej vnitrostátních výrobků i výrobků dovezených. Prodej výrobků pocházejících z jiných členských států není tedy ztížen více, než prodej vnitrostátních výrobků.

11. Nadto ve výše zmíněných rozsudcích Soudní dvůr uznal, že předmětné právní předpisy sledují cíl odůvodněný z hlediska práva Společenství. Vnitrostátní právní úpravy, které omezují otevírací dobu obchodů v neděli jsou fakticky výrazem jistého politického a ekonomického výběru odpovídajícího vnitrostátním a místním sociálně-kulturním zvláštnostem. Náleží členským státům učinit tento výběr při dodržování požadavků vyplývajících z práva Společenství a zvláště ze zásady proporcionality.

12. Pokud jde o tuto zásadu, Soudní dvůr zdůraznil v citovaném rozsudku B & Q, že tato právní úprava není zakázána článkem 30 Smlouvy, pokud omezující účinky na obchod v rámci Společenství, které by z ní mohly případně vyplývat, nepřesáhnou rámec účinků vlastních takové právní úpravě a že otázka, zda účinky této právní úpravy zůstávají skutečně v tomto rámci podléhají posouzení skutkových okolností, které náleží vnitrostátnímu soudu.

13. V citovaných rozsudcích Conforama a Marchandise Soudní dvůr nicméně upřesnil, vzhledem k podobným právním úpravám, že omezující účinky na obchod které z nich mohou případně vyplynout se nejeví jako nepřiměřené s ohledem na sledovaný cíl.

14. Soudní dvůr se tedy domnívá, že má k dispozici všechny prvky nezbytné k tomu, aby se mohl vyjádřit k přiměřenosti takové právní úpravy a že to musí udělat, aby umožnil různým vnitrostátním soudům jednotně posoudit jejich slučitelnost s právem Společenství, přičemž se takové posouzení nesmí lišit v závislosti na skutkových zjištěních vyjádřených jednotlivým soudem v rámci konkrétního sporu.

15. Kontrola přiměřenosti vnitrostátní právní úpravy, která sleduje legitimní cíl s ohledem na právo Společenství vyvažuje vnitrostátní zájem na uskutečnění tohoto cíle se zájmem Společenství na volném pohybu zboží. V tomto ohledu, aby mohly být ověřeno, že omezující účinky předmětné právní úpravy na obchod v rámci Společenství nepřesahují hranici toho, co je nutné pro dosažení sledovaného cíle, je důležité prozkoumat, zda tyto účinky jsou přímé, nepřímé, nebo jednoduše hypotetické a zda neomezují více prodej dovezených výrobků než vnitrostátních výrobků.

16. Právě s přihlédnutím k těmto úvahám Soudní dvůr rozhodl ve výše citovaných rozsudcích Conforama a Marchandise, že omezující účinky vnitrostátní právní úpravy zakazující práci zaměstnanců v neděli v určitých odvětvích činností, které se zaměřují na prodej veřejnosti, na obchod se nejeví jako nepřiměřené s ohledem na sledovaný cíl. Stejné rozhodnutí je nutné, ze stejných důvodů, pokud jde vnitrostátní právní úpravu, která zakazuje maloobchodům mít otevřeno v neděli.

17. Je tedy třeba odpovědět na první předběžnou otázku, že článek 30 Smlouvy musí být vyložen v tom smyslu, že zákaz který obsahuje se nepoužívá na vnitrostátní právní úpravu zakazující maloobchodním prodejnám mít otevřeno v neděli.

K druhé a třetí otázce

18. Vzhledem k této odpovědi na první otázku, není třeba rozhodovat o druhé a třetí otázce.

K nákladům řízení

19. Výdaje vniklé vládě Spojeného království a Komisi Evropských společenství, které předložily Soudnímu dvoru svá vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

Soudní dvůr

rozhodl o otázkách, které mu předložil House of Lords usnesením ze dne 20. května 1991, takto:

Článek 30 Smlouvy musí být vyložen v tom smyslu, že zákaz který obsahuje, se nepoužívá na vnitrostátní právní úpravu zakazující maloobchodním prodejnám mít otevřeno v neděli.

_____________________________________________________________________________

_____________________________________________________________________________