Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61993J0128

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 28 SEPTEMBER 1994. GEERTRUIDA CATHARINA FISSCHER V VOORHUIS HENGELO BV AND STICHTING BEDRIJFSPENSIOENFONDS VOOR DE DETAILHANDEL. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: KANTONGERECHT UTRECHT - NETHERLANDS. EQUAL PAY FOR MEN AND WOMEN - RIGHT TO JOIN AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME - LIMITATION OF THE EFFECTS IN TIME OF THE JUDGMENT IN CASE C-262/88 BARBER. CASE C-128/93. Rozhodnutí ESD ze dne 28. září 1994 Věc C-128/93 Geertruida Catharina Fisscher v (1) Voorhuis Henglo BV, (2) Stichting Bedrijfpensioenfonds voor de Detailhandel Rozhodnutí o předběžné otázce [1994] ECR I-4583 “Fisscher”

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1994 PAGES I-4583

	Předmět (klíčová slova): Keywords		SOCIAL PROVISIONS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E119;688J0262;192M/PRO/SS; 684J0170

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		675J0043, 684J0170, 691J0109, 676J0033, 691J0200, · Defrenne II Case 43/75 Defrenne v Sabena [1976] ECR 455 · Barber Case · Bilka Case 170/84 Bilka Kaufhaus GmbH v Weber von Hartz [1986] ECR 1607 · Ten Oever Case C-109/91 Ten Oever v Stichting Bedrijfspensioenfonds voor het Glazenwassers- en Schoonmaakbedrijf [1993] ECR I-4879 · Rewe-Zentralfinanz Case 33/76 Rewe-Zentralfinanz eG and Another v Landwirtschaftskammer für das Saarland [1976] ECR 1989 · Barra Case · Coloroll Case C-200/91 Coloroll v Russell [1994] ECR I-4389


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Mrs Fisscher was employed by Voorhuis Henglo BV (“Voorhuis”) from 1 January 1978 to 10 April 1992. Voorhuis’ employees are members of the occupational pension scheme administered by the Stichting Bedrijfspensioenfonds voor de Detailhandel. However, until 31 December 1990 Mrs Fisscher was not admitted to the scheme since the rules of the scheme excluded married women. On January 1991 the scheme was extended to married women so that Mrs Fisscher was able to join it with effect from 1 January 1988.
Mrs Fisscher challenged the old rules on the ground that they were incompatible with the principle of non-discrimination provided for by Community law and claimed retroactive Membership as from 1 January 1978, the date when she entered Voorhuis’ service. The Kantongerecht (Cantonal Court) Utrecht (Netherlands), to which Mrs Fisscher appealed, stayed the proceedings and under Article 177 referred to the ECJ the following questions: (1) Does the right to equal pay (Article 119 of the Treaty) include the right to join an occupational pension scheme such as the one in question; (2) does the temporal limitation provided for in the Court’s
Barber
judgement also apply to such right to join an occupational pension scheme; (3) are the administrators of such pension scheme bound to apply the principle of equal treatment provided for in Article 119; (4) if Mrs Fisscher is entitled to retroactive membership of the occupational pension scheme, does that mean that she is not bound to pay the premiums which she would have had to pay had she been admitted earlier to that pension scheme; (5) is it relevant that the plaintiff did not act earlier to enforce the rights which she now claims to have; (6) do the Protocol concerning Article 119 of the EEC Treaty appended to the Treaty of Maastricht (“
Barber
Protocol”) and the Dutch transitional Article III of Draft Law 20 890 which is intended to enforce the Fourth directive, affect the assessment of this case which was brought to the Kantongerecht by writ of summons issued on 16 July 1992?
Od 1. ledna 1978 do 10. dubna 1992 byla paní Fisscherová zaměstnána u společnosti Voorhuis Henglo BV (“Voorhuis”). Zaměstnanci Voorhuisu byli členy zaměstnaneckého penzijního pojištění spravovaného Stichting Bedrijfpensioenfonds voor de Detailhandel. Až do 31. prosince 1990 však paní Fisscherová nebyla pojištěncem tohoto pojištění, protože na
z
ákladě jeho pravidel byly z pojištění vyloučeny vdané ženy. Od ledna 1991 bylo pojištění rozšířeno i na vdané ženy a paní Fisscherová se k 1. lednu 1988 stala jeho členkou.
Paní Fisscherová původní pravidla napadla z důvodu jejich neslučitelnosti se zásadou zákazu diskriminace stanovenou právem Společenství a požadovala členství zpětně k 1. lednu 1978, kdy začala pro Voorhuis pracovat. Kantongerecht (Kantonální soud) v Utrechtu (Nizozemí), ke kterému paní Fisscherová podala v dané věci žalobu, přerušil ří
z
ení a na základě ustanovení článku 177 předložil ESD následující otázky: (1) Zahrnuje právo na stejnou mzdu (článek 119 Smlouvy) i právo na přijetí do zaměstnaneckého penzijního pojištění, o který v dané věci šlo; (2) vztahuje se časové omezení stanovené
v
rozhodnutí Soudu ve věci
Barber
také na právo na přijetí do zaměstnaneckého penzijního pojištění; (3) jsou správci uvedeného pojištění povinni aplikovat zásadu rovného zacházení stanovenou článkem 119; (4) za předpokladu, že paní Fisscherová má právo na členství v uvedeném zaměstnaneckém penzijním pojištění se zpětnou platností, znamená to, že není povinna platit příspěvky, které by byla povinna platit, pokud by byla do systému pojištění přijata dříve; (5) je relevantní, že se žalobkyně nedomáhala svých p
r
áv, o kterých nyní tvrdí, že jí náleží, dříve; (6) má Protokol týkající se článku 119 Smlouvy, který je součástí Maastrichtské smlouvy ( Protokol
“Barber”
) a článek III návrhu holandského zákona 20 890 upravující přechodné období zajišťující vykonavatelnost čtvrté směrnice, vliv na hodnocení této věci, jež se stala předmětem řízení Kantogerecht (Kantonálního soudu) na základě předvolání obžalovaného ze dne 16. července 1992.

Názor soudu a komentář:
For the purposes of the first question, it has to first be established whether the pension scheme in question was covered by Article 119 of the Treaty. The Court confirms with reference to its judgements in
Bilka
() and
Ten Oever
() where it has been established that a pension scheme, based on an agreement of the parties to the employment relationship and not state-funded, may be covered by Article 119, irrespective of the fact that it has been set up in accordance with the provisions laid down by national legislation or of the fact that it has been declared compulsory for the whole industry by a public authority. The
Bilka
judgement had also made it clear that Article 119 also covers the right to join an occupational pension scheme.
The right to join a pension scheme given by Article 119 is not subject to the temporal limitations of the
Barber
judgement. The Court in a close examination restate the reasoning of the limitation set out in
Barber
which was based on two factors: (a) the serious difficulties that would flow from a retroactive application and (b) on the element of good faith of the persons concerned (as to the general requirements for a limitation of the temporal effect of a judgemen cf.
Defrenne II
). The latter aspect, in Barber, had been founded on the provision of Article 9 (a) of Council Directive 86/378/EEC Of 24 July, on the implementation of the principle of equal treatment for men and women in occupational social security schemes (OJ 1986 L 225, p. 40).
which gave reason for the assumption that the application of the principle of equal treatment with respect to the pensionable age could be deferred until a later date. However, no similar provision existed, that would entitle the persons concerned to reasonably consider the right to join an occupational pension fund to be subject to a transitional period or the like. To the contrary, the Court’s ruling in Bilka, which concerned said right, did not provide for any temporal limitation.
Not only employers but also other persons, namely the trustees or the administrators of a pension fund are bound to respect the provision of Article 119 (see also
Coloroll
). As the Barber judgement makes clear, the principle of equal pay applies irrespective of the legal form of a (private) occupational pension fund. “Since the administrators of a pension scheme, although not party to the employment relationship, are called upon to pay out benefits which constitute pay within the meaning of Article 119, they must comply with that provision doing all within their powers to ensure that the principle of equal treatment is observed in this respect, and scheme members must be able to rely upon it as against them. The effectiveness of Article 119 would be considerably diminished and the legal protection required to achieve real equality would be impaired if an employee could rely on that provision only as against the employer and not against the administrators of the scheme who are expressly charged with performing the employer’s obligations.”
With respect to the employee’s contributions in a case of retroactive membership, the Court points out that Article 119 requires that men and women be treated equal but that a “worker cannot claim more favourable treatment (…) than he would have had if he had been duly accepted as a member”. Consequently, if Mrs Fisscher is to be retroactively admitted to the pension fund, she is also obliged to retroactively make the employee’s contributions required by the scheme. This ruling appears somewhat harsh, given the fact that in general, employees contributions are being directly deducted from the salary by the employer and that Mrs Fisscher did not make contributions
because of the discriminatory practice.
Turning to the fifth question, the Court reiterates prior rulings according to which “national rules relating to time-limits for bringing actions are also applicable to actions based on Community law, provided that they are no less favourable for such actions than for similar actions of a domestic nature and that they do not render the exercise of rights conferred by Community law impossible in practice” ( Rewe-Zentralfinanz; Barra).
The Court finally addresses the interpretation of the Protocol No 2 (the Barber Protocol) which provides:
“For the purposes of Article 119 of this Treaty, benefits under occupational social security schemes shall not be considered as remuneration if and in so far as they are attibutable to periods of employment prior to 17 May 1990, except in the case of workers or those claiming under them who have before that date initiated legal proceedings or introduced an equivalent claim under the applicable national law.”
Different opinions had been voiced as to the interpretation of this limitation. While some regarded it as a mere reiteration of the Barber judgement, others argued that it was more generally applicable to all claims of discrimination with respect to occupational pensions. The Court concludes from the Protocol’s general terms that it was applicable to all benefits paid under occupational pension schemes. However, the protocol “relates only to benefits (…) and not to the right to belong to a social security scheme” which was presently at issue. This right, therefore, was not subject to the temporal limitation put forward by Barber. With respect to the Dutch law, the Court merely points out that “the Court has consistently held that in proceedings under Article 177 of the Treaty it is not for the Court to interpret national law and assess its effects”.
Za účelem zodpovězení první otázky bylo třeba prvně zjistit, zda se na dané penzijní pojištění vztahuje článek 119 Smlouvy. Soud s odkazem na svá předchozí rozhodnutí ve věcí
Bilka a Ten Oliver, ve kterých došel k závěru, že se na penzijní pojištění založené dohodou stran pracovního poměru, ve kterých nemá účast stát, může článek 119 vztahovat bez ohledu na to, zda systém pojištění byl vytvořen na základě ustanovení národní legislativy anebo byl veřejným orgánem prohlášen za obligatorní pro celý průmysl. Z rozhodnutí ve věci
Bilka rovněž jednoznačně vyplývá, že článek 119 se vztahuje i na právo účastnit se zaměstnaneckého penzijního pojištění.
Na právo účastnit se zaměstnaneckého penzijního pojištění, které je dáno článkem 119 se nevztahují časová omezení vyplývající z rozhodnutí ve věci
Barber.
Soudní dvůr na základě podrobného zkoumání přeformuloval odůvodnění časového omezení, tak jak jej stanovil v rozhodnutí Barber, které bylo založeno na dvou skutečnostech: (a) vážných obtížích, které by vznikly v důsledku aplikace se zpětným účinkem; a (b) dobré víře dotčených osob (co se týče obecných požadavků na omezení účinků rozhodnutí v čase, viz rozhodnutí ve věci Defrenne II). Druhý aspekt rozhodnutí Barber vycházel z ustanovení článku 9(a) směrnice Rady 86/378/EHS11 Z 24. července o implementaci zásady rovného zacházení s muži a ženami v rámci zaměstnaneckých systémů sociálního zabezpečení (OJ 1986 L 225, str. 40).
. Z tohoto článku vyplýval předpoklad, že aplikaci zásady rovného zacházení s muži a ženami ve vztahu k věkové hranici pro odchod do důchodu je možné odsunout k pozdějšímu datu. Nicméně neexistovalo žádné takové ustanovení, které by dotčeným osobám dávalo právo uvažovat o podmínění práva účastnit se zaměstnaneckého penzijního pojištění přechodným obdobím nebo něčím podobným. Naopak ve svém rozhodnutí ve věci Bilka, které se tohoto práva týkalo, nestanovil Soud žádné časové omezení.
Nejenom zaměstnavatelé, ale i ostatní osoby, zejména komisaři a správci penzijního fondu jsou povinni respektovat ustanovení článku 119 (viz také Coloroll). Z rozhodnutí ve věci
Barber jednoznačně vyplývá, že zásada stejné mzdy platí bez ohledu na právní formu (soukromého) zaměstnaneckého penzijního fondu. “Vzhledem k tomu, že správci fondu, ačkoliv nejsou stranami pracovněprávního vztahu, jsou povinni vyplácet dávky, které jsou mzdou ve smyslu článku 119, jsou také povinni tento článek dodržovat a v rámci jim svěřených pravomocí učinit vše, aby v tomto ohledu zásada rovného zacházení byla dodržována, přičemž členové systému pojištění musí být schopni dovolat se vůči nim dodržování těchto povinností. Efektivita článku 119 by se značně snížila a právní ochrana nezbytná pro dosažení skutečné rovnosti by byla narušena, pokud by se zaměstnanec mohl tohoto ustanovení dovolávat pouze vůči zaměstnavateli a nikoli vůči správcům pojištění, kteří jsou výslovně pověření plněním povinností zaměstnavatele.
Co se týče příspěvků zaměstnanců v případě členství se zpětnou platností, Soud zdůraznil, že ustanovení článku 119 vyžaduje rovné zacházení s muži i ženami, avšak “zaměstnanec nemůže požadovat příznivější zacházení (...), než jakého by se mu dostalo v případě, že by byl přijat za člena”. To znamená, že pokud by paní Fisscherová byla přijat a do systému pojištění se zpětnou platností, musela by také zpětně zaplatit příspěvky, které jsou od zaměstnanců v souvislosti s účastí na pojištění vyžadovány. Toto rozhodnutí se zdá unáhlené vezmeme-li v úvahu fakt, že obecně zaměstnavatel příspěvky zaměstnanců sráží přímo z jejich mzdy a paní Fisscherová nemohla na pojištění přispívat z důvodu diskriminačního postupu.
V souvislosti s pátou otázkou Soud zopakoval svá předchozí rozhodnutí, podle kterých “národní právní normy týkající se lhůt pro podání žalob se vztahují také na žaloby upravené právem Společenství, za předpokladu, že jsou stejně výhodné jako v případě žalob národního charakteru a že neznemožňují výkon práv přiznaných právem Společenství v praxi” (
Rewe Zentralfinanz; Barra).Nakonec se Soud věnoval výkladu Protokolu č. 2 (tzv. Protokol Barber), který stanoví: “Pro účely článku 119 této Smlouvy nebudou dávky poskytované na základě zaměstnaneckého pojištění sociálního zabezpečení považovány za odměnu předpokladu, že se vztahují k obdobím trvání pracovního poměru před 17. květnem 1990. Výjimku tvoří pracovníci nebo osoby s určitým vztahem k pracovníkovi, kteří se domáhají svých práv z uvedených pojištění, a zahájili řízení ve věci nebo podali jinou obdobnou žalobu podle aplikovatelného národního práva před tímto datem.”
Odlišná stanoviska zazněla ohledně výkladu tohoto omezení. Zatímco někteří jej považovali za pouhé zopakování rozhodnutí ve věci Barber, jiní tvrdili, že se obecněji vztahuje na všechny žaloby ohledně diskriminace v souvislosti s zaměstnaneckými dávkami. Soud na základě obecných podmínek protokolu věc uzavřel s tím, že omezení se vztahuje na všechny dávky vyplácené na základě zaměstnaneckých penzijních pojištění. Protokol se však “ vztahuje pouze na dávky (...) a nikoliv na právo účastnit se pojištění sociálního zabezpečení”, o které v dané věci šlo. Toto právo proto nebylo předmětem omezení účinků rozhodnutí v čase ve smyslu rozhodnutí ve věci Barber.
Co se týče holandského práva Soud pouze podotkl, že “Soud vždy prohlašoval, že v řízení podle článku 177 Smlouvy není Soudní dvůr oprávněn vykládat národní právo a hodnotit jeho účinky”.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE RIGHT TO JOIN AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME, THE RULES OF WHICH WERE NOT LAID DOWN DIRECTLY BY LAW BUT WERE THE RESULT OF NEGOTIATION BETWEEN BOTH SIDES OF THE INDUSTRY CONCERNED AND ALL THAT THE PUBLIC AUTHORITIES DID WAS, AT THE REQUEST OF SUCH EMPLOYERS' AND TRADE UNION ORGANIZATIONS AS WERE CONSIDERED TO BE REPRESENTATIVE, TO DECLARE THE SCHEME COMPULSORY FOR THE WHOLE OF THE INDUSTRY CONCERNED, IS COVERED BY THE CONCEPT OF PAY WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 119 OF THE TREATY WITH THE RESULT THAT IT IS SUBJECT TO THE PROHIBITION OF DISCRIMINATION ON GROUNDS OF SEX LAID DOWN BY THAT ARTICLE. IT FOLLOWS THAT AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME WHICH, BY EXCLUDING MARRIED WOMEN FROM MEMBERSHIP, OPERATES DISCRIMINATION DIRECTLY BASED ON SEX, CONTRAVENES ARTICLE 119 OF THE TREATY.

2. THE LIMITATION OF THE EFFECTS IN TIME OF THE JUDGMENT OF 17 MAY 1990 IN CASE C-262/88 BARBER CONCERNS ONLY THOSE KINDS OF DISCRIMINATION WHICH EMPLOYERS AND PENSION SCHEMES COULD REASONABLY HAVE CONSIDERED TO BE PERMISSIBLE OWING TO THE TRANSITIONAL DEROGATIONS FOR WHICH COMMUNITY LAW PROVIDED AND WHICH WERE CAPABLE OF BEING APPLIED TO OCCUPATIONAL PENSIONS. THIS DOES NOT COVER DISCRIMINATION IN RELATION TO MEMBERSHIP OF OCCUPATIONAL PENSION SCHEMES HELD TO BE UNLAWFUL UNDER ARTICLE 119 OF THE TREATY IN THE JUDGMENT OF 13 MAY 1986 IN CASE 170/84 BILKA WHICH ITSELF CONTAINED NO TEMPORAL LIMITATION OF ITS EFFECTS. IN THE ABSENCE OF SUCH A LIMITATION, THE DIRECT EFFECT OF ARTICLE 119 OF THE TREATY CAN BE RELIED UPON IN ORDER RETROACTIVELY TO CLAIM EQUAL TREATMENT IN RELATION TO THE RIGHT TO JOIN AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME AND THIS MAY BE DONE AS FROM 8 APRIL 1976, THE DATE OF THE JUDGMENT IN CASE 43/75 DEFRENNE IN WHICH THE COURT HELD FOR THE FIRST TIME THAT ARTICLE 119 HAS DIRECT EFFECT. HOWEVER, THE FAC
T THAT A WORKER CAN CLAIM RETROACTIVELY TO JOIN AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME DOES NOT ALLOW THE WORKER TO AVOID PAYING THE CONTRIBUTIONS RELATING TO THE PERIOD OF MEMBERSHIP CONCERNED. THE NATIONAL RULES RELATING TO TIME-LIMITS FOR BRINGING ACTIONS UNDER NATIONAL LAW MAY BE RELIED ON AGAINST WORKERS WHO ASSERT THEIR RIGHT TO JOIN AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME, PROVIDED THAT THEY ARE NOT LESS FAVOURABLE FOR THAT TYPE OF ACTION THAN FOR SIMILAR ACTIONS OF A DOMESTIC NATURE AND THAT THEY DO NOT RENDER THE EXERCISE OF RIGHTS CONFERRED BY COMMUNITY LAW IMPOSSIBLE IN PRACTICE.

3. ALTHOUGH NOT PARTY TO THE EMPLOYMENT RELATIONSHIP, THE ADMINISTRATORS OF AN OCCUPATIONAL PENSION SCHEME ARE CALLED UPON TO PAY OUT BENEFITS WHICH CONSTITUTE PAY WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 119 AND, LIKE ANY EMPLOYER, MUST THEREFORE COMPLY WITH THAT PROVISION BY DOING ALL WITHIN THEIR POWERS TO ENSURE THAT THE PRINCIPLE OF EQUAL TREATMENT IS OBSERVED IN THIS RESPECT AND SCHEME MEMBERS MUST BE ABLE TO RELY UPON IT AS AGAINST THEM. THE EFFECTIVENESS OF ARTICLE 119 WOULD BE CONSIDERABLY DIMINISHED AND THE LEGAL PROTECTION REQUIRED TO ACHIEVE REAL EQUALITY WOULD BE IMPAIRED IF AN EMPLOYEE COULD RELY ON THAT PROVISION ONLY AS AGAINST THE EMPLOYER AND NOT AGAINST THE ADMINISTRATORS OF THE SCHEME WHO ARE EXPRESSLY CHARGED WITH PERFORMING THE EMPLOYER' S OBLIGATIONS.

4. THE PROTOCOL ON ARTICLE 119 OF THE TREATY, ANNEXED TO THE TREATY ON EUROPEAN UNION, CONCERNS ALL BENEFITS PAID BY AN OCCUPATIONAL SOCIAL SECURITY SCHEME BUT NOT THE RIGHT TO JOIN SUCH A SCHEME. THE QUESTION OF MEMBERSHIP IS THUS GOVERNED BY THE JUDGMENT OF 13 MAY 1986 IN CASE 170/84 BILKA, ACCORDING TO WHICH AN UNDERTAKING WHICH, WITHOUT OBJECTIVE JUSTIFICATION UNRELATED TO ANY DISCRIMINATION ON GROUNDS OF SEX, ACCORDS DIFFERENT TREATMENT TO MEN AND WOMEN BY EXCLUDING A CATEGORY OF EMPLOYEES FROM A COMPANY PENSION SCHEME INFRINGES ARTICLE 119 OF THE TREATY.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):