Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2000** Jednací jazyk: němčina., Spolková republika Německo v. Evropský parlament a Rada, C-376/98, Recueil 2000
Klíčová slova:
Směrnice 98/43/ES ─ Reklama na tabákové výrobky a jejich sponzorství ─ Právní základ ─ Článek 100a Smlouvy o ES (nyní po změně článek 95 ES)
Předmět:
Ve věci C-376/98, Spolková republika Německo proti Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie, podporovaným Francouzskou republikou, Finskou republikou, Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska a Komisí Evropských společenství, jejímž předmětem je zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/43/ES ze dne 6. července 1998 o sbližování právních a správních předpisů členských států ve vztahu k reklamě na tabákové výrobky a sponzorství tabákových výrobků (Úř. věst. L 213, s. 9), Soudní dvůr vydává tento rozsudek:
1. Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 19. října 1998 se Spolková republika Německo podle článku 173 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 230 ES) domáhá zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/43/ES ze dne 6. července 1998 o sbližování právních a správních předpisů členských států ve vztahu k reklamě na tabákové výrobky a sponzorství tabákových výrobků (Úř. věst. L 213, s. 9, dále jen „směrnice“).
2. Usneseními ze dne 30. dubna 1999 povolil předseda Soudního dvora vedlejší účastenství Francouzské republiky, Finské republiky, Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a Komise Evropských Společenství na podporu návrhů Evropského parlamentu a Rady Evropské unie.
3. Směrnice byla přijata na základě čl. 57 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 47 odst. 2 ES), článku 66 Smlouvy o ES (nyní článek 55 ES) a článku 100a Smlouvy o ES (nyní po změně článek 95 ES).
4. Směrnice ve svém článku 2 stanoví:
1. „tabákovými výrobky“ veškeré výrobky určené ke kouření, šňupání, nasávání nebo žvýkání, pokud jsou i jen částečně vyrobeny z tabáku;
2. „reklamou“ jakákoliv forma obchodního sdělení s cílem nebo přímým či nepřímým účinkem propagace tabákového výrobku, včetně reklamy, která konkrétně nezmiňuje tabákový výrobek, ale snaží se obejít zákaz reklamy použitím obchodních firem, ochranných známek, symbolů nebo jiných charakteristických rysů tabákových výrobků;
3. „sponzorstvím“ jakýkoliv veřejný nebo soukromý příspěvek na akci nebo činnost s cílem nebo přímým či nepřímým účinkem propagace tabákového výrobku;
4. „prodejnou tabáku“ jakékoliv místo, ve kterém jsou na prodej tabákové výrobky.“
2. Odstavec 1 nebrání členským státům v tom, aby povolily užívání obchodní značky, které bylo před 30. červencem 1998 v dobré víře užíváno jak pro tabákové výrobky, tak pro jiné zboží nebo služby prodávané nebo nabízené určitým podnikem nebo různými podniky za účelem reklamy na toto jiné zboží nebo služby.
Tato obchodní značka však může být použita pouze způsobem zřetelně odlišeným od způsobu užívaného pro tabákový výrobek, bez jakéhokoliv dalšího charakteristického rysu již použitého pro tabákový výrobek.
3. a) Členské státy zajistí, že na žádném tabákovém výrobku nebude obchodní značka, ochranná známka, symbol nebo jiný charakteristický rys jakéhokoliv jiného výrobku nebo služby, pokud již daný tabákový výrobek nebyl k datu uvedenému v čl. 6 odst. 1 pod touto obchodní značkou, ochrannou známkou, symbolem nebo jiným charakteristickým rysem prodáván.
Za tímto účelem musí být obchodní značka, ochranná známka, symbol nebo jakýkoliv jiný charakteristický rys výrobku nebo služby prezentovány způsobem zřetelně odlišným od způsobu použitého pro tabákový výrobek.
5. Tato směrnice se nevztahuje:
6. Podle článku 4 směrnice:
Tato opatření přijatá členskými státy musí obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním vyhlášení. Způsob odkazu si stanoví členské státy.
2. Členské státy sdělí Komisi znění hlavních ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která přijmou v oblasti působnosti této směrnice.
3. Členské státy mohou odložit provádění čl. 3 odst. 1:
9. Na podporu své žaloby se Spolková republika Německo dovolává sedmi žalobních důvodů vycházejících ze skutečnosti, že článek 100a Smlouvy nepředstavuje vhodný právní základ pro směrnici, dále z porušení čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy, z porušení zásady proporcionality, z porušení zásady subsidiarity, z porušení základních práv, z porušení článků 30 a 36 Smlouvy o ES (nyní po změně články 28 ES a 30 ES) a z porušení článku 190 Smlouvy o ES (nyní článek 253 ES).
10. Žalobce a žalovaní se domnívají, že jejich důvody vztahující se k článku 100a se týkají výkladu čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy.
11. Je tedy třeba posoudit všechny žalobní důvody vycházející z mylné volby článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy jako právního základu směrnice.
K žalobním důvodům vycházejícím z mylné volby právního základu
Tvrzení účastníků řízení
12. Žalobce se domnívá, že článek 100a Smlouvy nepředstavuje vhodný právní základ pro směrnici a opírá se přitom jak o charakteristiky trhu s reklamou na tabákové výrobky, tak o analýzu článku 100a.
13. Za prvé, pokud jde o charakteristiky trhu s reklamou, žalobce tvrdí, že reklama na tabákové výrobky je v podstatě činností, jejíž účinky nepřesahují hranice jednotlivých členských států.
14. V tomto směru poukazuje na to, že reklama na tabákové výrobky je sice často koncipována na úrovni výrobce, ale konkrétní prezentace reklamního nosiče spotřebiteli vyplývá ze strategie zaměřené na zvláštnosti každého trhu. Konkrétní podoba reklamy, hudebního doprovodu, výběru barev, jakož i ostatních prvků reklamních produktů přizpůsobených kulturním zvláštnostem každého členského státu je pak určována na vnitrostátní úrovni.
15. U tzv. „stacionárních“ reklamních nosičů, jako jsou plakáty, kino a nosiče užívané v sektoru zvaném „Horeca“ (hotely, restaurace, kavárny), jako například slunečníky a popelníky, se jedná o zboží, které se ve vzájemném obchodu mezi členskými státy prakticky nevyskytuje, a které až do této chvíle nepodléhalo žádným omezením. Z daňových důvodů je reklamní praxe zahrnující bezplatnou distribuci rovněž omezena na vnitrostátní trhy.
16. Co se týká tzv. „mobilních“ reklamních nosičů, mohl by být z ekonomického hlediska významný jedině tisk. Časopisy a deníky sice tvoří nosiče reklamy na tabákové výrobky, ale obchodování s těmito výrobky v rámci Společenství je velmi omezené. Do jiných členských států se vyváží méně než 5 % časopisů. Pokud jde o deníky, ty jsou mnohem méně využívané pro šíření tohoto typu reklamy. V Německu v roce 1997 byl podíl reklamy na tabákové výrobky na celkovém příjmu deníků z reklamy pouze 0,04 %.
17. Malý objem přeshraničního obchodu s tiskem vysvětluje to, že tento obchod nepodléhá omezením ze strany členských států, které vnitrostátnímu tisku zakazují přijímat reklamu na tabákové výrobky. Belgické a irské zákony výslovně povolují dovoz tisku obsahujícího takovouto reklamu a žádosti o zákaz tohoto dovozu, podané u francouzských soudů byly neúspěšné.
18. Pokud jde o „diverzifikované výrobky“, které jsou předmětem čl. 3 odst. 2 směrnice, žalobce tvrdí, že nepřesnost tohoto ustanovení může dát podnět k různým výkladům obsahujícím nové překážky obchodu. V každém případě směrnice neobsahuje doložku o volném obchodu zabraňující členským státům, které nevyužívají možnosti nabízené tímto ustanovením, aby se postavily proti uvádění na trh výrobků z členských států, které této možnosti využily.
19. Co se týče služeb poskytovaných reklamními agenturami, žalobce tvrdí, že činnost, která spočívá ve vypracování centralizovaných reklamních strategií, jakož i duševní práce, kterou reklama předpokládá, nespadají do oblasti působnosti směrnice. Ustanovení čl. 2 bodu 2 směrnice definuje totiž reklamu pouze jako skutečné užití reklamních prostředků zaměřené na spotřebitele.
20. Pokud jde o sponzorství, vztahy mezi sponzorem a organizátorem většinou vznikají ve vnitrostátním měřítku, protože obě strany jsou obvykle usazeny ve stejném členském státu. A navíc, i kdyby tomu tak nebylo, neexistuje žádná překážka sponzorství vyplývající z vnitrostátních právních předpisů, protože poskytnutí reklamních ploch v místě události se uskutečňuje lokálně. Přenos televizního vysílání sponzorované akce rovněž nepodléhá žádným omezením.
21. Co se týče narušení hospodářské soutěže, která jsou důsledkem rozdílů mezi jednotlivými vnitrostátními právními řády, žalobce tvrdí, že se zřetelem k prvnímu bodu odůvodnění směrnice není cílem směrnice vyloučit takováto narušení hospodářské soutěže v odvětví tabákového průmyslu.
22. Pokud jde o výrobce reklamních výrobků, ti pouze zanedbatelným způsobem působí přes hranice států a neexistuje mezi nimi žádný soutěžní vztah z toho důvodu, že strategie reklamy na tabák jsou orientovány především vnitrostátně. A pokud jde o tisk, dovezené výrobky nekonkurují místním výrobkům a v žádném případě nedosáhnou takového podílu na trhu v členském státu určení, který by bylo možno považovat za významný.
23. Za druhé, co se týče analýzy článku 100a Smlouvy, žalobce především tvrdí, že tento článek uděluje pravomoc zákonodárci Společenství k tomu, aby harmonizoval vnitrostátní právní předpisy, pokud je to nezbytné k podpoře vnitřního trhu. Prostá zmínka o tomto článku v bodech odůvodnění přijatého aktu nestačí, jinak by byla znemožněna jakákoli soudní kontrola volby článku 100a jako právního základu. Je třeba, aby akt skutečně přispíval ke zlepšení vnitřního trhu.
24. V projednávané věci však tomu tak není. Vzhledem k tomu, že jediná forma přípustné reklamy, a to reklama prováděná v prodejních místech, představuje pouze 2 % výdajů na reklamu tabákového průmyslu, směrnice v sobě fakticky obsahuje úplný zákaz této reklamy. Následkem toho je, že místo aby podporovala obchod v oblasti nosičů reklamy na tabákové výrobky a volný pohyb služeb v této oblasti, směrnice tyto svobody téměř úplně ruší. Dále podle žalobce vytváří směrnice nové překážky obchodu, které dříve neexistovaly. Zákaz reklamy na trhu tabákových výrobků téměř znemožňuje dovoz a uvádění na trh nových výrobků a vede tak ke stagnaci obchodu mezi státy.
25. Pokud jde o otázku, zda harmonizace sledovaná směrnicí byla nezbytná k odstranění narušení hospodářské soutěže, žalobce k předchozím úvahám o trhu s reklamou na tabákové výrobky dodává, že směrnice narušuje hospodářskou soutěž na trzích mimo oblast tabákového průmyslu způsobem, který se předtím nevyskytoval.
26. To je případ diverzifikovaných výrobků uvedených v čl. 3 odst. 2 směrnice. Toto ustanovení obsahuje podmínky tak omezující, že podniky, které tyto výrobky vyrábějí musely buď své závody zavřít, nebo nést vysoké dodatečné náklady, což by mohlo vést k rozsáhlým přesunům částí trhu ve prospěch konkurentů.
27. Zajisté, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, by cílem sbližování právních úprav oprávněně mohlo být předcházení budoucích překážek obchodu vyplývajících z rozdílného vývoje jednotlivých vnitrostátních právních úprav. Směrnice však zavádí definitivně nové překážky obchodu, a to i pro budoucnost.
28. Pokud jde o další směrnice, které jsou založené na článku 100a Smlouvy a které zakazují určité činnosti, žalobce tvrdí, že tyto akty se liší od napadené směrnice. Zákaz klamavé reklamy tak usiluje o podporu přeshraničního obchodu tím, že zaručí poctivou reklamu na úrovni Společenství. Stejně tak zákaz používání složek produktů, výrobních postupů nebo forem obchodování škodlivých zdraví usiluje o vytvoření vnitřního trhu pro příslušné produkty tím, že jim umožňuje, aby byly vyráběny, uváděny na trh nebo spotřebovávány, aniž by byly zdraví nebezpečné.
29. Žalobce rovněž tvrdí, že volba článku 100a jako právního základu by měla být možná pouze v případě, kdy jde o zřetelné překážky výkonu základních svobod a narušení hospodářské soutěže. V tomto směru připomíná, že judikaturu Soudního dvora vztahující se k článkům 30 a 36 Smlouvy, podle které tato ustanovení zakazují i minimální překážky obchodu, nelze převést do oblasti, kde se jedná o vymezení pravomocí mezi Společenstvím a členskými státy. Jestliže by zákonodárce Společenství mohl harmonizovat vnitrostátní právní předpisy i při absenci zřetelného vlivu na vnitřní trh, bylo by možné přijímat směrnice v jakékoli oblasti a soudní kontrola nad dodržováním článku 100a by se stala zbytečná.
30. Tento výklad článku 100a Smlouvy nachází také podporu v judikatuře Soudního dvora (rozsudek z 18. března 1980, Komise/Itálie, 91/79, Recueil s. 1099, bod 8 a rozsudek z 11. června 1991, Komise/Rada, zvaný „Dioxyde de titane“, C-300/89, Recueil s. I-2867, bod 23).
31. Úvahy žalobce shrnuté v bodech 13 až 22 tohoto rozsudku však prokazují neexistenci zřetelných překážek obchodu s reklamními nosiči pro tabákové výrobky a volného pohybu služeb poskytovaných reklamními agenturami, jakož i absenci citelných narušení hospodářské soutěže mezi nimi.
32. Nakonec žalobce tvrdí, že použití článku 100a není možné, protože „těžiště“ opatření nespočívá v podpoře vnitřního trhu, ale v ochraně veřejného zdraví.
33. Podle ustálené judikatury se Společenství nemůže opírat o článek 100a, pokud u aktu, který má být přijat, je harmonizace podmínek trhu uvnitř Společenství pouze vedlejším účinkem (rozsudky z 4. října 1991, Parlament/Rada, C-70/88, Recueil s. I-4529, bod 17; ze 17. března 1993, Komise/Rada, C-155/91, Recueil s. I-939, bod 19; z 28. června 1994, Parlament/Rada, C-187/93, Recueil s. I- 2857, bod 25 a z 12. listopadu 1996, Velká Británie/Rada, C-84/94, Recueil s. I- 5755, bod 45).
34. Jenže jak proces vzniku směrnice, tak i rozbor jejího obsahu a jejího cíle prokazují, že „těžištěm“ tohoto aktu je ochrana veřejného zdraví.
35. Pokud jde o výše uvedený rozsudek Dioxyde de titane, žalobce poznamenává, že napadená směrnice se liší od směrnice, o kterou se jednalo v uvedeném rozsudku. Podle jeho názoru byla totiž ve věci Dioxyde de titane sledována na stejné úrovni politika životního prostředí a dosažení vnitřního trhu a každý z těchto cílů Společenství měl svůj vlastní právní základ, a to článek 130r Smlouvy o ES (nyní po změně článek 174 ES) a článek 100a Smlouvy, umožňující harmonizaci vnitrostátních právních předpisů. To však není případ projednávané věci, kde politika veřejného zdraví je „těžištěm“ směrnice a harmonizační opatření v této oblasti jsou čl. 129 odst. 4 prvním pododstavcem Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 152 odst. 4 první pododstavec ES) výslovně zakázány.
36. Parlament, Rada a vedlejší účastníci na jejich straně soudí, že směrnice byla platně přijatá na základě článku 100a Smlouvy a že se zakládá jednak na existenci vnitřního trhu v odvětví reklamy na tabákové výrobky a jednak na rozboru článku 100a.
37. Parlament, Rada a Komise tvrdí, že v odvětví reklamy na tabákové výrobky existuje vnitřní trh, ve kterém jsou reklamní kampaně často centralizovány a navrhovány reklamními agenturami usazenými ve Společenství. Vypracovávání reklamních strategií a zvolených reklamních námětů se sice děje na vnitrostátní úrovni, avšak volba námětů a výběr symbolů, log a ostatních prvků jsou prováděny a nabízeny na přeshraniční úrovni a dotýkají se spotřebitelů ve více členských státech.
38. Co se týče sektoru „Horeca“, Rada tvrdí, že i když je účinek reklamy omezen na místní veřejnost, stejné reklamní nosiče mohou být využity ve více členských státech, protože užívaným jazykem je často angličtina.
39. Pokud jde o bezplatnou distribuci, Parlament a Rada zdůrazňují přeshraniční hlediska této formy reklamy, která je součástí jednotně definované a realizované reklamní koncepce určité značky. Parlament dodává, že její zákaz je odůvodněn nezbytností čelit obcházení právních předpisů.
40. Volný oběh časopisů, zejména těch, které letecké společnosti dávají k dispozici svým cestujícím na letech mezi státy Společenství, jakož i novin vydávaných v jednom členském státě a obíhajících v dalších členských státech, které obsahují reklamu na tabákové výrobky, může být také narušen v důsledku rozdílností mezi platnými právními řády.
41. Co se týče tzv. diverzifikovaných výrobků, Parlament a Rada zdůrazňují, že na rozdíl od tvrzení žalobce je čl. 3 odst. 2 směrnice přesným ustanovením a musí být vykládán v tom smyslu, že jeden členský stát nemůže bránit uvádění na trh produktu legálně uvedeného na trh v jiném členském státě, jenž využil možnosti, kterou mu nabízí toto ustanovení.
42. Parlament a Rada tvrdí, že sponzorování v sobě také obsahuje přeshraniční prvky. V tomto směru připomínají, že vliv užitých reklamních nosičů při sponzorovaných akcích, jako jsou vozidla, oblečení řidičů a tabule postavené podél okruhu, se neomezuje pouze na místní veřejnost. Podle Rady je v každém případě skutečnost, že sponzor a sponzorovaný podnik jsou usazeny v různých členských státech, dostatečná k tomu, aby byl dán přeshraniční kontext.
43. Parlament, Rada a Komise konečně zdůrazňují, že vzhledem k rozdílnostem mezi jednotlivými právními řády nemohou reklamní agentury vytvářet a nabízet jednotné reklamní koncepce na úrovni Společenství.
44. Podle nich je možné na základě článku 100a Smlouvy platně přijmout směrnici, která díky sbližování právních předpisů vytvoří jednotný rámec pro reklamu na tabákové výrobky na vnitřním trhu.
45. V tomto ohledu Parlament, Rada a Komise tvrdí, že pravomoc svěřená tímto ustanovením Radě není nezbytně zaměřena jen na liberalizaci obchodu, ale i na regulaci trhu. Tím se vysvětluje, že směrnice obsahující určité zákazy mohou být přijímány na základě článku 100a.
46. Například směrnice Rady 92/41/EHS ze dne 15. května 1992, kterou se mění směrnice 89/622/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se označování tabákových výrobků (Úř. věst. L 158, s.30) zakazuje uvádět na trh určité typy tabáku pro orální užití a směrnice Rady 91/339/EHS ze dne 18. června 1991, kterou se pojedenácté mění směrnice 76/769/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se omezení uvádění na trh a používání některých nebezpečných látek a přípravků (Úř. věst. L 186, s. 64), obsahuje úplný zákaz používání látek v ní uvedených.
47. Směrnice v oblasti reklamy, jako je směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/55/ES ze dne 6. října 1997, kterou se mění směrnice 84/450/EHS o klamavé reklamě tak, aby zahrnovala srovnávací reklamu (Úř. věst. L 290, s.18) a směrnice Rady 92/28/EHS ze dne 31. března 1992 o reklamě na humánní léčivé přípravky (Úř. věst. L 113, s. 13), také nemají za cíl liberalizaci obchodu. Tato poslední směrnice obsahuje zvláště rozsáhlé zákazy reklamy, zejména na léčivé přípravky, pro které nebylo uděleno povolení pro jejich uvedení na trh podle práva Společenství (čl. 2 odst. 1) a na léčivé přípravky, které mohou být vydány pouze na lékařský předpis (čl. 3 odst. 1 první odrážka).
48. Parlament, Rada a Komise zmiňují rovněž další směrnice, které obsahují určité dílčí zákazy jako zákaz televizní reklamy na tabákové výrobky (směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23)), jakož i opatření mající nepřímou vazbu na základní svobody, jako opatření vztahující se k letnímu času (sedmá směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/21/ES ze dne 30. května 1994 o ustanoveních o letním času (Úř. věst. L 164, s. 1) nebo k přístupu do mezinárodní telefonní sítě ve Společenství (rozhodnutí Rady 92/264/EHS ze dne 11. května 1992 o zavedení standardního mezinárodního telefonního přístupového kódu ve Společenství (Úř. věst. L 137, s. 21)).
49. Použití článku 100a Smlouvy není omezeno na případy, kdy rozdílnosti mezi právními předpisy vytvářejí skutečně překážky výkonu základních svobod nebo narušují hospodářskou soutěž. Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 13. července 1995 Španělsko v. Rada (C-350/92, Recueil s. I-1985, bod 33), stačí, aby rozdílnosti mezi právními řády členských států vytvářely riziko porušení základních svobod. Použití článku 100a je možné i tehdy, má-li být zabráněno rozdílnému vývoji vnitrostátních právních předpisů, který by vedl k dalším rozdílnostem (výše uvedený rozsudek Španělsko v. Rada, bod 35).
50. Pokud jde o argument předložený žalobcem, podle kterého by použití článku 100a jako právního základu mělo být možné pouze v případě, kdy rozdílnosti mezi právními předpisy vytvářejí zřetelné překážky obchodu nebo citelně narušují hospodářskou soutěž, tvrdí Rada, že toto vymezení vyvozené ze soutěžního práva nemůže být použito v oblasti článku 100a. Vymezení pravomocí musí být podřízeno objektivním a všeobecným kritériím.
51. Komise dále tvrdí, že se v tomto případě jedná o skutečné narušení hospodářské soutěže. V tomto směru poznamenává, že s ohledem na existující rozdílnosti mezi právními předpisy se potenciální zisk reklamních agentur liší v závislosti na místě, ve kterém jsou usazeny, nebo na trhu, na kterém vyvíjejí svou činnost. V případě pouhé tolerance vůči novinám a periodikům z ostatních členských států dojde navzdory restriktivním právním předpisům vztahujícím se na tisk daného členského státu v tomto státě k narušení hospodářské soutěže.
52. Jedná-li se o sponzorství, mají takovéto rozdílnosti vliv na volbu místa, kde jsou organizovány akce sponzorované výrobci tabáku, což má v případě sportovních soutěží, jako jsou závody Formule 1, významné hospodářské důsledky.
53. Konečně výrobci a prodejci tabákových výrobků nemají stejné konkurenční podmínky k ovlivnění své pozice na trhu. V členských státech s restriktivním zákonodárstvím mohou totiž tyto hospodářské subjekty udržet nebo zlepšit svou pozici na trhu pouze soutěží v cenách.
54. K argumentu žalobce, podle kterého ochrana veřejného zdraví tvoří „těžiště“ směrnice, uvádí Parlament, Rada a Komise, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že základní prvek, o který je nutné se opřít při posuzování volby právního základu aktu je právě text dotyčného aktu. Z formulace a umístění třetího a čtvrtého bodu odůvodnění směrnice však vyplývá, že ochrana zdraví osob představuje její cíl sledovaný v kontextu ustanovení čl. 100a odst. 3 a 4 Smlouvy, ale že není jejím hlavním cílem.
55. Podobně druhý bod odůvodnění a článek 5 směrnice tím, že uznávají právo členských států přijímat k zajištění ochrany veřejného zdraví přísnější ustanovení, než jsou ustanovení stanovená směrnicí, rovněž jasným způsobem prokazují, že požadavek ochrany zdraví osob má druhořadý a podřízený charakter.
56. Komise v tomto směru poznamenává, že velký význam ochrany veřejného zdraví ve směrnici lze vysvětlit tím, že tato ochrana byla hlavním, či dokonce jediným cílem vnitrostátních opatření, která byla předmětem harmonizace, ale že v rámci této harmonizace se stává cílem vedlejším.
57. Parlament, Rada a Komise konečně tvrdí, že skutečnost, že směrnice ukládá rozsáhlý zákaz reklamy na tabákové výrobky, vyplývá z povinnosti uložené čl. 100a odst. 3 Smlouvy vzít za základ vyšší úroveň ochrany zdraví osob i z nezbytnosti předcházet riziku obcházení tohoto zákazu.
58. Podle vlády Spojeného království žalobce neprávem tvrdí, že směrnice je nesprávně založena na článku 100a Smlouvy z toho důvodu, že jejím hlavním cílem není odstranění překážek obchodu s reklamními nosiči a poskytování odpovídajících služeb, ale ochrana zdraví osob.
59. V tomto směru podotýká, že podle judikatury Soudního dvora se volba právního základu aktu musí opírat o objektivní prvky, zejména o takové prvky, jako je účel a obsah aktu, které podléhají soudní kontrole.
60. Přesto se tato vláda domnívá, že směrnice objektivně sleduje cíle nerozlučně spjaté s ochranou lidského zdraví i další cíle spjaté s odstraňováním rozdílností za podmínek hospodářské soutěže a s liberalizací obchodu. Přístup žalobce usilující o určení, který z těchto cílů je důležitější, je nejen v rozporu s objektivním kritériem stanoveným Soudním dvorem, ale je rovněž neproveditelný.
61. Vláda Spojeného království tvrdí, že článek 100a Smlouvy dává pravomoc Radě a Parlamentu, aby přijaly opatření, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu a domnívá se, že o to se jedná i v daném případě.
62. Podle této vlády k tomu, aby opatření bylo oprávněně založené na článku 100a, není nezbytné prokazovat, že působí na zvyšování objemu přeshraničního obchodu. Stačí, aby toto opatření odstraňovalo nerovnosti v podmínkách hospodářské soutěže.
63. Směrnice se však zaměřuje na odstraňování narušení hospodářské soutěže nejen na trhu s reklamou, ale i na trhu s tabákovými výrobky tím, že harmonizuje podmínky, za nichž mohou výrobci své výrobky propagovat. Harmonizuje též podmínky, za kterých mohou být kulturní a sportovní akce sponzorovány tabákovým průmyslem.
64. V tomto ohledu vláda Spojeného království poznamenává, že profesionální sportovní kluby jsou podniky, které mezi sebou soutěží a že podmínky této soutěže by mohly být narušeny, pokud by kluby různých členských států nemohly přijímat stejné peněžité podpory od tabákového průmyslu, který ochotně sponzoruje sportovní události, aby tím bojoval proti skutečnosti, že tyto výrobky jsou spojovány se špatným zdravím.
65. Tato vláda dodává, že podle judikatury Soudního dvora může být akt přijat, aby předjímal přijetí nesourodých vnitrostátních pravidel obsahujících rizika překážek obchodu. Současná situace, kdy jsou tolerovány publikace obsahující reklamu na tabákové výrobky, se může vzhledem k vývoji ke stále přísnějším vnitrostátním právním předpisům změnit. Existuje tudíž riziko nárůstu překážek obchodu, na jejichž odstraňování je směrnice zaměřena.
66. K argumentu žalobce, podle kterého je použití článku 100a Smlouvy možné pouze v případě zřetelných překážek výkonu základních svobod nebo zřetelných narušení hospodářské soutěže, vláda Spojeného království tvrdí, že k takovému vymezení nelze dospět podle žádného přesně stanoveného kritéria.
67. Tato vláda zdůrazňuje, že výklad článku 100a, který navrhuje, potvrzuje i judikatura Soudního dvora, podle které směrnice, která se omezuje na zákaz určitých činností za účelem odstranění narušení hospodářské soutěže, může být na základě tohoto článku přijata (výše uvedený rozsudek Dioxyde de titane).
68. Francouzská vláda se domnívá, že směrnice byla na základě článku 100a Smlouvy platně přijata. V tomto ohledu uplatňuje argumenty odvozené z dřívějších legislativních aktů týkajících se harmonizace v oblasti veřejného zdraví, z judikatury Soudního dvora k článku 129 Smlouvy a konečně z právního základu zvoleného pro nové probíhající práce v oblasti harmonizace.
69. Pokud jde o dřívější legislativní akty, dovolává se tato vláda směrnic o farmaceutických výrobcích, počínaje směrnicí Rady 65/65/EHS ze dne 26. ledna 1965 o sbližování právních a správních předpisů týkajících se hromadně vyráběných léčivých přípravků (Úř. věst. 1965, 22 s. 369) až po směrnici Rady 90/220/EHS ze dne 23. dubna 1990 o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí (Úř. věst. L 117, s. 15), jakož i směrnice Rady 76/768/EHS ze dne 27. července 1976 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se kosmetických prostředků (Úř. věst. L 262, s. 169). V těchto směrnicích je cílem vedle volného pohybu výrobků a odstranění narušení hospodářské soutěže i ochrana veřejného zdraví, aby nikdo nezpochybňoval platnost jejich ustanovení, jež harmonizují vnitrostátní právní předpisy v oblasti zdravotnictví.
70. Co se týče judikatury Soudního dvora vztahující se k článku 129 Smlouvy, francouzská vláda cituje rozsudky ze dne 5. května 1998, Velká Británie/Komise (C-180/96, Recueil s. I-2265) a ze dne 4. dubna 2000, Komise/Rada (C-269/97, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), ve kterých Soudní dvůr upřesnil, že požadavky na ochranu lidského zdraví jsou součástí ostatních politik Společenství, zejména politiky vnitřního trhu.
71. Konečně tato vláda poznamenává, že právním základem návrhu směrnice o sbližování právních a správních předpisů členských států, týkajících se výroby, obchodní úpravy a prodeje tabákových výrobků, je článek 100a Smlouvy. Kromě toho byla zahájena jednání v rámci Světové zdravotnické organizace, zejména za účelem uzavření protokolu o reklamě na tabákové výrobky. Právním základem mandátu uděleného Komisi k účasti na tomto jednání je tudíž článek 228 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 300 ES).
72. Finská vláda tvrdí, že vzhledem k překážkám obchodu a narušením hospodářské soutěže způsobeným rozdílnostmi mezi vnitrostátními právními předpisy, mohla být směrnice platně přijatá na základě článku 100a Smlouvy.
73. V tomto směru poukazuje na přeshraniční prvky trhu s reklamou, jakož i sponzorství tabákových výrobků, kterých se dovolává Parlament, Rada a Komise, a dodává, že k větší internacionalizaci tohoto trhu přispívá elektronická komunikace, zejména ve formě reklamy prostřednictvím internetu. Využíváním komunikačních prostředků, jako je televize, proniká reklama na tabákové výrobky úspěšně do členských států, ve kterých je zakázaná. V členském státě, jako je Finsko, kde přímá reklama na tabákové výrobky je zakázaná již od roku 1976, tak určité studie ukázaly, že například v roce 1996 sportovní programy vysílané na třech vnitrostátních televizních kanálech během jednoho měsíce zahrnovaly čtyři hodiny reklamy na takovéto výrobky.
74. Finská vláda se rovněž zmiňuje o narušení hospodářské soutěže v odvětví tabákových výrobků a sponzorství. Tato forma marketingu, která je nedostupná pro malé podniky, vytváří nerovnosti neslučitelné se společným trhem.
75. Co se týče významu ochrany zdraví ve směrnici, je argumentace finské vlády v podstatě stejná jako argumentace Parlamentu, Rady a Komise, shrnutá v bodech 54 až 57 tohoto rozsudku.
Rozbor Soudního dvora
Volba článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy jako právního základu a soudní kontrola nad ní
76. Směrnice se týká sbližování právních a správních předpisů členských států v oblasti reklamy na tabákové výrobky a jejich sponzorství. Jedná se o vnitrostátní opatření z velké části inspirovaná politickými cíli zdravotnictví.
77. Ustanovení čl. 129 odst. 4 první odrážky Smlouvy však vylučuje jakoukoli harmonizaci právních předpisů členských států zaměřených na ochranu a zlepšování lidského zdraví.
78. Z tohoto ustanovení nicméně nevyplývá, že harmonizační opatření přijatá na základě jiných ustanovení Smlouvy nemohou mít dopad na ochranu lidského zdraví. Ustanovení čl. 129 odst. 1 třetího pododstavce kromě toho stanoví, že požadavky na ochranu zdraví jsou součástí ostatních politik Společenství.
79. Jiných článků Smlouvy však nelze použít jako právního základu s cílem obejít výslovné vyloučení harmonizace uvedené v čl. 129 odst. 4 prvním pododstavci Smlouvy.
80. Sbližování vnitrostátních právních předpisů v oblasti reklamy na tabákové výrobky a jejich sponzorství stanovené směrnicí bylo v daném případě provedeno na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy.
81. Ustanovení čl. 100a odst. 1 Smlouvy dává Radě pravomoc, aby postupem podle článku 189b Smlouvy o ES (nyní po změně článek 251 ES) a po konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem přijímala opatření ke sbližování právních a správních předpisů členských států, jejichž účelem je vytvoření a fungování vnitřního trhu.
82. Podle čl. 3 písm. c) Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 3 odst. 1 pícm. c) ES) je vnitřní trh charakterizován odstraněním překážek volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy. Článek 7a Smlouvy o ES (nyní po změně článek 14 ES), který stanoví opatření, jež budou přijata za účelem vytvoření vnitřního trhu, upřesňuje ve svém odstavci 2, že tento trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními této smlouvy.
83. Ze společného výkladu těchto ustanovení vyplývá, že opatření uvedená v čl. 100a odst. 1 Smlouvy jsou určena ke zlepšení podmínek pro vytvoření a fungování vnitřního trhu. Vykládat tento článek v tom smyslu, že dává zákonodárci Společenství obecnou pravomoc k tomu, aby právními předpisy upravil vnitřní trh, je nejen v rozporu se samotným zněním výše uvedených ustanovení, ale je též neslučitelné se zásadou zakotvenou v článku 3b Smlouvy o ES (nyní po změně článek 5 ES), podle níž se pravomoci Společenství omezují pouze na ty, které mu byly výslovně svěřeny.
84. Kromě toho musí být předmětem aktu přijatého na základě článku 100a Smlouvy skutečně zlepšení podmínek pro vytvoření a fungování vnitřního trhu. Pokud by k odůvodnění volby článku 100a jako právního základu stačilo pouhé konstatování rozdílností mezi vnitrostátními právními předpisy a abstraktního rizika vzniku překážek výkonu základních svobod nebo narušení hospodářské soutěže, které z nich mohou vyplynout, pak by se soudní kontrola nad dodržováním tohoto právního základu mohla stát zcela neúčinnou. Soudní dvůr by tak nemohl vykonávat funkci, která mu náleží podle článku 164 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 220 ES), a sice zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění této smlouvy.
85. A tak Soudní dvůr při kontrole dodržování právního základu článku 100a musí ověřovat, zda akt, jehož platnost je zpochybňována, skutečně sleduje cíle stanovené zákonodárcem Společenství (viz zejména výše uvedený rozsudek Španělsko/Rada, body 25 až 41, a rozsudek ze dne 13. května 1997 Německo/Parlament a Rada, C-233/94, Recueil s. I–2405, body 10 až 21).
86. Je pravda, že použití článku 100 jako právního základu je možné v případě, má-li se předejít budoucím překážkám obchodu vyplývajícím z různorodého vývoje vnitrostátních právních předpisů, jak to uvedl Soudní dvůr v bodě 35 výše uvedeného rozsudku Španělsko/Rada. Vznik takovýchto překážek však musí být pravděpodobný a předmětem příslušného opatření musí být jejich zamezení.
87. Předchozí úvahy se vztahují na výklad čl. 57 odst. 2 Smlouvy ve spojení s článkem 66 Smlouvy, který se odvolává výslovně na opatření určená k usnadnění přístupu k činnostem ve formě služeb a výkonu těchto činností. Tato ustanovení mají rovněž za cíl svěřit zákonodárci Společenství zvláštní pravomoc k přijímání opatření ke zlepšení fungování vnitřního trhu.
88. Kromě toho, jakmile jsou splněny podmínky pro použití článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 jako právního základu, nelze zákonodárci Společenství zabránit v tom, aby se opřel o tento právní základ z toho důvodu, že ochrana veřejného zdraví je určující při výběru, který je nutno učinit. Naopak čl. 129 odst. 1 třetí pododstavec stanoví, že požadavky v oblasti ochrany zdraví jsou součástí ostatních politik Společenství, a čl 100a odst. 3 výslovně vyžaduje, aby při provádění harmonizace byla zaručena vysoká úroveň ochrany zdraví osob.
89. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je tedy nutné ověřit, zda směrnice mohla být přijata na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy.
91. Podle druhého bodu odůvodnění směrnice je třeba tyto překážky odstraňovat a za tím účelem sbližovat pravidla upravující reklamu a sponzorství tabákových výrobků, a přitom ponechat členským státům možnost stanovit za určitých podmínek požadavky, které považují za nezbytné k zajištění ochrany zdraví osob.
92. Směrnice ve svém čl. 3 odst. 1 zakazuje veškeré formy reklamy na tabákové výrobky a jejich sponzorství a ve svém čl. 3 odst. 4 jakoukoliv distribuci zdarma, jejímž účelem nebo účinkem je propagace těchto výrobků. Mimo působnost směrnice však zůstávají sdělení mezi profesionály v oblasti obchodu s tabákem, reklama v prodejních zařízeních a reklama v publikacích vydaných a vytištěných v třetích zemích, které nejsou určeny hlavně pro trh Společenství (čl. 3 odst. 5).
93. Od 30. července 1998 zakazuje směrnice i užívání stejné obchodní značky současně pro tabákové výrobky a pro jiné výrobky nebo služby, kromě výrobků a služeb uváděných na trh před tímto datem pod stejnou obchodní značkou, jako má tabákový výrobek, u nichž bylo užívání této značky povoleno za určitých podmínek (čl. 3 odst. 2). Od 30. července 2001 nesmí být na tabákových výrobcích obchodní značka, ochranná známka, symbol nebo jiný charakteristický rys jakéhokoliv jiného výrobku nebo služby, ledaže by takový tabákový výrobek byl již před tímto datem uváděn na trh pod touto značkou, ochrannou známkou, symbolem nebo jiným charakteristickým rysem [čl. 3 odst. 3 písm. a)].
94. Směrnice podle svého článku 5 nebrání členským státům v tom, aby v souladu se Smlouvou stanovily přísnější požadavky týkající se reklamy nebo sponzorství tabákových výrobků, které budou považovat za nezbytné k zajištění ochrany zdraví osob.
95. Je tedy nutné ověřit, zda směrnice skutečně přispívá k odstraňování překážek volného pohybu zboží a volného pohybu služeb, jakož i narušení hospodářské soutěže.
Odstraňování překážek volného pohybu zboží a volného pohybu služeb
96. Je třeba připustit, že z důvodu rozdílností mezi vnitrostátními právními předpisy v oblasti reklamy na tabákové výrobky existují nebo se mohou pravděpodobně objevit překážky volného pohybu zboží nebo volného pohybu služeb.
97. Pokud jde například o časopisy, magazíny nebo noviny obsahující reklamu na tabákové výrobky, je pravda, že neexistuje v současné době žádná překážka jejich dovozu do členských států zakazujících tuto reklamu, jak na to poukázal žalobce. Vzhledem k vývoji vnitrostátních předpisů směrem ke stále přísnějším omezením reklamy na tabákové výrobky, který odpovídá přesvědčení, že tato reklama vyvolává zřetelné zvýšení konzumace tabákových výrobků, je však pravděpodobné, že tyto překážky volného pohybu tiskovin se v budoucnosti objeví.
98. Článek 100a Smlouvy by tedy v zásadě mohl umožnit přijetí směrnice zakazující reklamu na tabákové výrobky v časopisech, magazínech a novinách, aby byl zajištěn volný pohyb těchto tiskovin, obdobně jako směrnice 89/552, která zakazuje ve svém článku 13 televizní reklamu na tabákové výrobky, aby tak podpořila volný přenos televizních programů.
99. U většiny forem reklamy na tabákové výrobky však nelze jejich zákaz vyplývající z čl. 3 odst. 1 směrnice odůvodňovat nezbytností odstranit překážky volného pohybu reklamních nosičů nebo volného pohybu služeb v oblasti reklamy. To je zejména případ zákazu reklamy na plakátech, slunečnících, popelnících a dalších předmětech užívaných v hotelích, restauracích a kavárnách, stejně jako zákazu reklamních šotů v kině, neboť tyto zákazy nijak nepřispívají k usnadnění obchodu s příslušnými výrobky.
100. Do aktu přijatého na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy mohou být nepochybně začleněna ustanovení, která nepřispívají k odstranění překážek výkonu základních svobod, pokud jsou nezbytná k tomu, aby se zamezilo obcházení určitých zákazů sledujících takovýto cíl. Je však zřejmé, že zákazy uvedené v předchozím bodě mezi tyto případy nepatří.
101. Kromě toho směrnice nezajišťuje volný pohyb výrobků, které jsou v souladu s jejími ustanoveními.
102. Na rozdíl od toho, co tvrdí Parlament a Rada, nelze v tomto ohledu vykládat čl. 3 odst. 2 směrnice týkající se diverzifikovaných výrobků v tom smyslu, že jsou-li podmínky stanovené ve směrnici splněny, mohou se tyto výrobky, s nimiž členský stát povolil obchodovat, volně pohybovat v ostatních členských státech, a to i v těch státech, v nichž jsou zakázány.
103. Podle článku 5 směrnice si totiž členské státy zachovávají svou pravomoc stanovit v souladu se Smlouvou přísnější požadavky týkající se reklamy na tabákové výrobky nebo jejich sponzorství, které považují za nezbytné k zajištění ochrany zdraví osob.
104. Směrnice navíc neobsahuje žádné ustanovení zakotvující volný pohyb výrobků, které jsou v souladu s jejími ustanoveními, na rozdíl od jiných směrnic, které ponechávají členským státům možnost přijmout přísnější opatření k ochraně obecného zájmu [viz zejména čl. 7 odst. 1 směrnice Rady 90/239/EHS ze dne 17. května 1990 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se maximálního obsahu dehtu v cigaretách (Úř. věst. L 137, s. 36) a čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 89/622/EHS ze dne 13. listopadu 1989 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se označování tabákových výrobků (Úř. věst. L 359, s. 1)].
105. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že zákonodárce Společenství se k přijetí směrnice na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy nemůže opřít o nezbytnost odstranění překážek volného pohybu reklamních nosičů a volného pohybu služeb.
Odstranění narušení hospodářské soutěže
106. V rámci kontroly zákonnosti směrnice přijaté na základě článku 100a Smlouvy ověřuje Soudní dvůr, zda narušení hospodářské soutěže, jejichž odstranění akt sleduje, jsou zřetelná (výše uvedený rozsudek Dioxyde de titane, bod 23).
107. Pokud by neexistoval takovýto požadavek, byla by pravomoc zákonodárce Společenství prakticky neomezená. Vnitrostátní právní předpisy se totiž často odlišují, pokud jde o podmínky výkonu činností, které upravují, což se přímo nebo nepřímo odráží na podmínkách hospodářské soutěže daných podniků. Z toho vyplývá, že vykládat článek 100a, stejně jako čl. 57 odst. 2 a článek 66 Smlouvy v tom smyslu, že zákonodárce Společenství se může opřít o tyto články za účelem odstranění nepatrných narušení hospodářské soutěže, by bylo neslučitelné se zásadou již zmíněnou v bodě 83 tohoto rozsudku, podle níž se pravomoci Společenství omezují pouze na ty, které mu byly výslovně svěřeny.
108. Je tedy nutné ověřit, zda směrnice skutečně přispívá k odstraňování zřetelných narušení hospodářské soutěže.
109. Pokud jde v prvé řadě o reklamní agentury a výrobce reklamních nosičů, jsou podniky usazené na území členských států s mírnější úpravou reklamy na tabákové výrobky nepochybně zvýhodněny z hlediska úspor z rozsahu a nárůstu zisků. Účinky těchto výhod na hospodářskou soutěž jsou však vzdálené a nepřímé a nepředstavují takové narušení, které by bylo možno označit za zřetelné. Nejsou srovnatelné s narušením hospodářské soutěže vyvolaným rozdíly ve výrobních nákladech, jako například rozdíly, které vedly zákonodárce Společenství k přijetí směrnice Rady 89/428/EHS ze dne 21. června 1989 o postupech harmonizace programů snižování a úplného vyloučení znečišťování odpady z průmyslu oxidu titaničitého (Úř. věst. L 201, s. 56).
110. Je pravda, že stávající rozdíly mezi určitými předpisy v oblasti reklamy na tabákové výrobky mohou způsobit zřetelná narušení hospodářské soutěže. Jak zdůraznila Komise, finská vláda a vláda Spojeného království, má zákaz sponzorství v některých členských státech a jeho povolení v jiných členských státech za následek, že dochází k přemísťování zejména určitých sportovních soutěží, což se významně odráží v podmínkách hospodářské soutěže pro podniky spojené s takovými akcemi.
111. Taková narušení hospodářské soutěže, jež by mohla zakládat použití článku 100a Smlouvy s cílem zakázat určité formy sponzorství, však neumožňují použít tento právní základ pro všeobecný zákaz reklamy, jak to stanoví směrnice.
112. Za druhé, co se týká narušení hospodářské soutěže na trhu s tabákovými výrobky, je třeba konstatovat, že ani v tomto odvětví směrnice není schopna odstranit zřetelná narušení hospodářské soutěže, aniž by bylo nezbytné zaujmout stanovisko k otázce předložené žalobcem, podle něhož směrnice na takováto narušení hospodářské soutěže nepamatuje.
113. Jak již uvedla Komise, je nepochybné, že se výrobci a prodejci tabákových výrobků musí pro ovlivnění svého postavení na trhu v členských státech s restriktivním zákonodárstvím uchýlit k hospodářské soutěži v oblasti cen. Takováto okolnost však nepředstavuje narušení hospodářské soutěže, ale pouze omezení forem konkurence, které se stejným způsobem vztahuje na všechny hospodářské subjekty v těchto členských státech. Široce pojatým zákazem reklamy na tabákové výrobky směrnice zevšeobecňuje takové omezení forem konkurence i pro budoucnost, neboť ve všech členských státech omezuje prostředky, které mají hospodářské subjekty k dispozici pro vstup na trh nebo pro udržení se na trhu.
114. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že k přijetí směrnice na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy se zákonodárce Společenství nemůže opírat o nezbytnost odstranit narušení hospodářské soutěže ani v odvětví reklamy, ani v odvětví tabákových výrobků.
115. Vzhledem ke všem předchozím úvahám nelze takové opatření, jakým je daná směrnice, přijmout na základě článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy.
116. Za těchto podmínek je nutné dospět k závěru, že žalobní důvody vycházející ze skutečnosti, že článek 100a, čl. 57 odst. 2 a článek 66 Smlouvy netvoří vhodný právní základ pro směrnici, jsou podložené.
117. Jak bylo poznamenáno v bodech 98 a 111 tohoto rozsudku, článek 100a Smlouvy by umožňoval přijetí směrnice zakazující určité formy reklamy na tabákové výrobky a jejich sponzorství. Vzhledem k všeobecnému charakteru zákazu reklamy na tabákové výrobky a jejich sponzorství stanovenému směrnicí by částečné zrušení této směrnice mělo za následek změnu ustanovení směrnice provedenou Soudním dvorem. Taková změna však přísluší zákonodárci Společenství. Není tedy možné, aby Soudní dvůr tuto směrnici zrušil jen částečně.
118. Protože žalobní důvody vycházející z mylné volby článku 100a, čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy jako právního základu byly shledány za podložené, není nutno se zabývat ostatními žalobními důvody uplatňovanými žalobcem. Směrnice se zrušuje jako celek.
Náklady řízení
119. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení, pokud účastník, který byl ve sporu úspěšný, požadoval náhradu nákladů ve svém návrhu. Vzhledem k tomu, že Spolková republika Německo požadovala náhradu nákladů řízení a Parlament a Rada byly ve sporu neúspěšné, je namístě uložit jim náhradu nákladů řízení. Francouzská republika, Finská republika, Spojené království a Komise nesou své vlastní náklady podle čl. 69 odst. 4 jednacího řádu.
Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl takto:
1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/43/ES ze dne 6. července 1998 o sbližování právních a správních předpisů členských států ve vztahu k reklamě na tabákové výrobky a sponzorství tabákových výrobků se zrušuje.
2) Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie se ukládá náhrada nákladů řízení. Francouzská republika, Finská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska a Komise Evropských Společenství nesou své vlastní náklady.
_____________________________________________________________________________