Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 1974, Giuseppe Sacchi 155-73, Receuil 1974, s. 409
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Tribunale civile e penale di Biella - Italie.
Affaire 155-73
Předmět:
Výklad článků 2, 3, 5, 7, 37, 86 a 90 Smlouvy o Evropském hospodářském společenství
Skutkové okolnosti :
1. Rozhodnutí postoupení a písemná vyjádření předložená podle článku 20 Statutu Evropského soudního dvora Evropského hospodářského společenství lze shrnout takto:
I – Skutkové okolnosti a řízení
Podle italských právních předpisů je televize tvořena monopolem uděleným státem společnosti Radio audizione italiana (dále jen „RAI“), který znamená na jedné straně monopol reklamy v televizi a na straně druhé zákaz pro každou jinou osobu nebo podnik přijímat za účelem dalšího vysílání audiovizuální signály vysílané z území Itálie i ze zahraničních stanic.
Pan Sacchi, provozovatel neoprávněného podniku pro televizní vysílání (Tele-Biella) napadl, pokud jde o kabelovou televizi, soulad tohoto režimu se Smlouvou o EHS. Za to, že odmítl zaplatit poplatek za přijímače televizního vysílání, a takové odmítnutí hodnotí italské právní předpisy jako trestný čin, byl pronásledován, protože „udržoval mimo své bydliště na veřejně přístupných místech několik televizorů používaných pro příjem kabelových vysílání, aniž zaplatil předepsaný poplatek za předplatné“.
Vnitrostátní soudce měl pochybnosti o oprávněnosti tohoto poplatku, neboť se mu jevilo, že monopol RAI, zejména pokud jde o televizní vysílání, by mohl být v rozporu se Smlouvou o EHS, a tak rozhodnutím ze dne 25. července 1975 předložil Soudnímu dvoru následující otázky:
1. Tvoří, s odvoláním na ustanovení článku 2 a čl. 3 písm. f) Smlouvy, zásada volného pohybu zboží uvnitř společného trhu a z něj vyplývající zákaz izolovat vnitrostátní trhy a klást tak překážky úplnému dosažení společného trhu v Evropě základní zásady právního řádu Společenství a představuje pro jednotlivce subjektivní práva, která musí vnitrostátní soudy ve smyslu článku 5 Smlouvy chránit i v případě případného porušení ze strany členských států? 2. Porušuje v případě kladné odpovědi na otázku 1 členský stát výše uvedené zásady tím, že udělí akciové společnosti výlučné právo provozovat všechny druhy televizního vysílání (včetně kabelových vysílání), a to i za účelem reklamy na celém území uvedeného státu, vezme-li se v úvahu skutečnost, že toto výlučné právo zahrnuje pro všechny ostatní občany: a) zákaz vysílat televizní reklamy (chápané jako samostatné výrobky) na území dotyčného členského státu, není-li to prostřednictvím společnosti požívající exkluzivity; b) zákaz vysílat televizní reklamy (chápané jako nezbytné nástroje pro zvýšení obchodu) mající za cíl propagovat určité výrobky, regionálně či místně, na dotyčném území, jinak než prostřednictvím společnosti požívající exkluzivity; c) zákaz jakýmkoli způsobem vyvážet, pronajímat nebo nechat obíhat na dotyčném území televizní filmy, televizní dokumentární filmy a ostatní díla, která lze šířit televizí, pokud by nebyly určeny společnosti požívající exkluzivity? 3. Lze článek 86 s přihlédnutím k článku 2 a čl. 3 písm. f) a společně s čl. 90 odst 1 Smlouvy vykládat v tom smyslu, že je nezákonné a zakázané vytvářet dominantní postavení v podstatné části společného trhu (bez ohledu na způsob, jakým je vytvořeno), když podnik, který tuto pozici má, vyřazuje, a to i zákonnou cestou, každou formu hospodářské soutěže v rámci činnosti, kterou vykonává na území členského státu? 4. Má v případě kladné odpovědi na otázku 3 akciová společnost, jíž členský stát uděluje zákonnou cestou výlučné právo provozovat všechny druhy televizního vysílání včetně kabelových vysílání, a to i za obchodním účelem, na celém území uvedeného státu, dominantní pozici na tomto území, neslučitelnou s článkem 86 a zakázanou, s přihlédnutím ke skutečnosti, že toto výlučné právo zahrnuje, na úkor všech spotřebitelů ve Společenství, chápaných v širším smyslu obecně jako uživatelé: a) vyloučení jakékoli hospodářské soutěže, pokud jde o - šíření reklam (chápaných buď jako samostatné výrobky, nebo jako nástroje určené ke zvýšení obchodu), - uvádění do oběhu filmů, dokumentárních filmů a ostatních televizních děl vyrobených ve Společenství; b) uložení monopolní ceny pro televizní reklamy (při neexistenci jakéhokoli jiného soutěžitele na trhu) a následkem toho zneužití dominantní pozice; c) schopnost omezovat podle libosti reklamní vysílání výrobků neschválených společností požívající exkluzivity, buď z politických, nebo z obchodních důvodů; d) možnost zvýhodňovat reklamní vysílání průmyslových či obchodních skupin, i zde z důvodů nikoli striktně hospodářských; e) pravomoc zcela podle vlastního uvážení vybírat a uvádět do televizního vysílání výrobky jako jsou filmy, dokumentární filmy a ostatní díla, jejichž použití může záviset pouze na rozhodnutích společností požívající exkluzivity? 5. Mají občané v případě kladné odpovědi na otázku 4 subjektivní právo, jež musí vnitrostátní soudy chránit, na zrušení výlučného práva majícího účinky uvedené výše v otázce 4? 6. Vztahuje se čl. 37 odst. 1 a 2 Smlouvy také na případ akciové společnosti, jíž členský stát poskytl zákonnou cestou výlučné právo provozovat všechny druhy televizního vysílání na území uvedeného státu, zvlášť pokud jde o: a) reklamní vysílání (chápané ve smyslu podmínek uvedených v písmenech a) a b) otázky 2 a b) vysílání filmů, dokumentárních filmů atd. vyráběných v ostatních členských státech? 7. Je nutno v případě kladné odpovědi na otázku 6 vykládat čl. 6 odst. 1 Smlouvy v tom smyslu, že počínaje dnem 31. prosince 1969 (konec přechodného období) musí být orgán požívající exkluzivity reorganizován tak, aby byla odstraněna diskriminace tak, jak by se případně objevovala, nebo v tom smyslu, že orgán požívající exkluzivity již nemá možnost diskriminovat, což by ve svém důsledku způsobilo neplatnost výlučných práv vůči ostatním členským zemím počínaje dnem 1. ledna 1970? 8. Je čl. 37 odst. 1 a 2 Smlouvy přímo použitelný a vytvořil jednotlivcům subjektivní práva, jež musí vnitrostátní soudy chránit? 9. Je třeba se v případě kladné odpovědi na otázky 7 a 8 domnívat, že výlučné právo, udělené akciové společnosti, ?provozovat všechny druhy televizního vysílání na celém území členského státu zanikne dne 1. ledna 1970, pokud jde o reklamy, filmy a dokumentární filmy pocházející z ostatních členských států? 10. Mohou v případě kladné odpovědi na otázku 8 nová opatření zakázaná přímo použitelným pravidlem „standstill“ stanoveným v čl. 37 odst. 2 spočívat také v extenzivním výkladu výlučného práva (v projednávaném případě rozšíření exkluzivity na kabelová televizní vysílání)? 11. Zakládá skutečnost, že akciové společnosti členského státu bylo uděleno výlučné právo vysílat televizní reklamy na celém území uvedeného státu porušení článku 7 Smlouvy?
Rozhodnutí o postoupení bylo zapsáno do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 27. července 1973.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr, že není namístě předběžné dokazování nebo předběžné šetření.
Komise, německá vláda, italská vláda a účastník řízení Sacchi předložily písemná vyjádření.
II – Vyjádření předložená podle článku 20 Statutu Soudního dvora
A–- Vyjádření Komise Evropských společenství
Po uvedení rozdílností mezi podmínkami provozování – zejména z technického hlediska – terestrické televize a kabelové televize a po uvedení kulturních, obchodních i technických perspektiv kabelové televize v lokálním měřítku zkoumá Komise režim televize a televizní distribuce, a zejména jejich využívání k účelům reklamy v různých členských zemích. Zdůrazňuje v tomto ohledu vliv, zejména televizní distribuce, na prolínání trhů.
Pokračuje dále poznámkou, že i když je ve většině, ne-li ve všech členských státech televizní služba předmětem státního monopolu nebo monopolu svěřeného jiným subjektům, podléhá nicméně tento režim v rostoucí míře, a zejména pokud jde o kabelovou televizi, tlakům směřujícím k rozmanitosti nabídky podporované technickým vývojem.
Pokud jde o zásadu volného pohybu zboží (1. a 2. otázka)
Komise je toho názoru, že tvoří-li zásada volného pohybu zboží stejně jako zásady stanovené v článku 2, čl. 3 písm. f) a článku 5 Smlouvy nepochybně základ právního řádu Společenství, nejsou nicméně jako takové přímo použitelné v tom smyslu, že by jednotlivcům udělovaly individuální práva, která by vnitrostátní soudci museli chránit. Funkce těchto zásad, jejichž kogentní charakter byl zdůrazněn Soudním dvorem (rozsudek ze dne 21. února 1973 ve věci 6-72, Europemballage Corporation, Recueil, 1973, s. 216), je zejména ve vymezení případných odchylek uvedených v jednotlivých ustanoveních Smlouvy tak, aby nemohl být zasažen její účel.
Jak již Soudní dvůr prohlásil, pokud jde o čl. 5 druhý pododstavec, tato ustanovení tvoří obecné povinnosti členských států, jejichž konkrétní obsah závisí v každém konkrétním případě na ustanoveních Smlouvy nebo na (právních) pravidlech, jež vyplývají z jejího obecného rámce.
Na první otázku je tedy záporná odpověď a držíme-li se striktně formulace druhé otázky, jež byla položena pouze v případě kladné odpovědi na první, stává se tato druhá otázka bezpředmětnou.
Z předcházejících úvah však vyplývá, že otázka, do jaké míry jsou výlučné právo udělené RAI a zákazy plynoucí z tohoto výlučného práva či z jeho výkonu neslučitelné se Smlouvou a zda má tato neslučitelnost přímý dopad, závisí na rozboru zvláštních ustanovení Smlouvy, která konkretizují obecné zásady, a podle vnitrostátního soudce zejména na rozboru článků 7, 37, 86 a 90 Smlouvy, jež budou přezkoumány dále.
Pokud jde o zneužití dominantního postavení podnikem veřejného práva (3., 4. a 5. otázka)
Tím, že dominantní postavení RAI vyplývá podle Komise z koncese, kterou jí přidělil stát, tj. z úředního opatření, je namístě se v první řadě odvolat na článek 90 Smlouvy. RAI představuje veřejnoprávní podnik nebo přinejmenším podnik, jemuž jsou udělena zvláštní výlučná práva ve smyslu tohoto ustanovení tak, že italský stát by nemohl ani zavádět, ani ponechávat v platnosti, pokud se tohoto podniku týká, opatření v rozporu s pravidly v oblasti hospodářské soutěže.
Udělení exkluzivity však samo o sobě nezakládá porušení článku 90. Tím, že článek 86 nezakazuje dominantní postavení ani exkluzivitu, jedná-li se o soukromý podnik, nemůže článek 90 vést k povinnostem přesahujícím povinnosti vyplývající z článku 86. Při zkoumání, zda by rozšíření exkluzivity z terestrické televize na kabelovou televizi mohlo být považováno za neslučitelné se zákazem zavádět opatření odporující pravidlům hospodářské soutěže, Komise připouští, že článek 90 umožňuje státu svěřovat exkluzivitu podniku, což mu však nutně neposkytuje dominantní postavení. Lze však pochybovat o tom, že by tato možnost mohla neustále a nutně zahrnovat schopnost vydávat nařízení posilující dominantní postavení veřejnoprávního podniku nebo představovat vyloučení veškeré možné konkurence.
Z předchozího rozboru by tedy vyplývalo, že členský stát, který uděluje nějakému podniku výlučné právo vykonávat všechny druhy televizního vysílání, včetně kabelového, a to i za účelem reklamy, na celém svém území, by se touto samotnou skutečností nedopouštěl porušování pravidel hospodářské soutěže.
I když obdobné dominantní postavení, pokud jde o strukturu, není automaticky zakazováno pravidly Společenství o hospodářské soutěži, tato pravidla tím, že zakazují jeho zneužití, ukládají nezanedbatelná omezení na chování podniku na trhu, který ho má.
Chování držitele monopolu schopného zabránit objevení nových forem hospodářské soutěže nebo zahrnující stanovení cen na příliš vysoké úrovni nebo i odmítnutí vysílání či upřednostňování některých reklam, ať již za účelem ochrany obchodních zájmů držitele monopolu nebo z politických důvodů a konečně diskriminace v televizním uvádění filmů nebo dokumentárních filmů, může může představovat zneužití, které je zakázáno, někdy dokonce výslovně, článkem 86.
A konečně, vzhledem k tomu, že ustanovení článku 86 a čl. 90 odst. 1 jsou dle názoru Komise přímo použitelná, mohou jednotlivci nabývat subjektivních práv, která musí vnitrostátní soudce chránit.
Pokud jde o obchodní monopoly (6. až 10. otázka)
Tyto otázky se týkají výkladu článku 37 Smlouvy, vztahujícího se na postupnou úpravu monopolů obchodní povahy tak, aby se vyloučila jakákoli diskriminace mezi státními příslušníky členských států a na povinnost členských států zdržet se všech nových opatření diskriminační povahy.
Podle Komise platí článek 37 jen když jsou splněny tři podmínky: musí se jednat o státní monopol nebo o delegovaný monopol; monopol musí mít obchodní povahu; musí významně ovlivňovat obchod mezi členskými státy. V případě RAI není splněna druhá podmínka. Pojem obchodního monopolu by skutečně vylučoval monopoly služeb a stejně tak by to vyplývalo z vlastní pozice článku 37 pod názvem „Volný pohyb zboží“, z použití termínů „výrobek“ a „podmínky nákupu a odbytu zboží“ v textu a z odkazu v odstavci 2 na ustanovení týkající se odstranění cel a množstevních omezení, která jsou obecně považována za ustanovení nevztahující se na služby.
Komise se rovněž dovolává rozsudku Soudního dvora ve věci 6-64 (rozsudek ze dne 15. července 1964, Costa/Enel, Recueil, 1964, s. 1165), podle kterého musí mít příslušné monopoly „za cíl transakce s obchodním produktem“.
I v tom případě, kdy by nebylo třeba vyloučit abstraktním a všeobecným způsobem monopoly služeb z oblasti působnosti článku 37, bylo by nutno konkrétně dokázat, že poskytování předmětné služby je obchodním výrobkem, že „může být předmětem hospodářské soutěže a obchodu mezi členskými státy“ a že „hraje účinnou úlohu v těchto obchodech“ (rozsudek Costa/Enel). Bylo by nezbytné vyhodnotit možnosti diskriminace, které jsou vlastní danému monopolu.
Pokud by měl být článek 37 chápán tak, že se vztahuje i na pohyb služeb, nebylo by podle názoru Komise pochyb o obchodní povaze činnosti tvořené televizní reklamou.
Skutečné možnosti hospodářské soutěže by tedy musely být posouzeny s přihlédnutím k novým výhledům nabízeným v oblasti televize šířením koaxiálním kabelem. Technické důvody opravňující monopol při vysílání přes anténu (omezený počet použitelných frekvencí) i překážky výměn televizních programů přes hranice by se prakticky odstranily technikou vysílání koaxiálním kabelem. A konečně, Komise si rovněž myslí, že sporný monopol je schopen hrát účinnou roli v obchodu mezi členskými státy jako podpora reklamy.
Co se týká diskriminace, bylo by nutno ověřit, zda skutečnost, že k tomuto monopolu výroby vnitrostátních programů byl připojen monopol distribuce programů jak vnitrostátních, tak i zahraničních, nevytváří skutečně preferenční režim ve prospěch vnitrostátní výroby, a není tudíž diskriminační. V tomto ohledu se Komise odvolává na argumenty, které rozvedla ve věci 82-71 (SAIL, Recueil, 1972, s. 131).
Komise se domnívá, že vzhledem k zaujetí stanoviska proti slučování monopolů služeb s obchodními monopoly ve smyslu článku 37, nemusí odpovídat na sedmou otázku, která se týká účinku konce přechodného období na existenci výlučných práv, jichž je monopol držitelem.
Připomíná však, že již ve věci 82-71 (SAIL) se vyjádřila, že úprava stanovená čl. 37 odst. 1 se musí uskutečnit tak, aby monopol nemohl ani skutečně, ani potenciálně vést k diskriminaci v obchodě mezi členskými státy na úkor dovážených či vyvážených výrobků. Monopoly by měly dál existovat jedině tehdy, pokud nebrání fungování společného trhu, tzn. že výlučná práva by měla být zrušena. Takové zrušení nemusí nutně znamenat neplatnost výlučných práv, neboť řešení musí být posuzováno případ od případu.
Věc 82-71 (SAIL) také umožnila Komisi, že podle jejího názoru se čl. 37 odst. 1 stal v zásadě přímo použitelným na konci přechodného období. Soudní dvůr již prohlásil, že čl. 37 odst. 2 má přímý účinek. Tento odstavec se od odstavce 1 neliší povinností, kterou obsahuje, ale liší se pouze datem, od kterého tato povinnost vstupuje v platnost.
I když je pravda, že čl. 37 odst. 1 stanoví „postupnou úpravu“ vnitrostátních monopolů, což v sobě zahrnuje určitou posuzovací pravomoc, konečná povinnost, tj. vyloučení veškeré diskriminace, je jasná a přesná, bezpodmínečná a nepodléhající zásahům členských států nebo orgánům Společenství. Komise se v tomto ohledu odvolává na rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1966 ve věci 57-65 (Lütticke, Recueil, 1966, s. 294) týkající se článku 95 Smlouvy.
Pokud by, na rozdíl od názoru Komise, byl článek 37 považován za použitelný v projednávaném případě, výlučné právo udělené akciové společnosti provozovat? televizní vysílání by nemohlo být považováno za zrušené a extenzivní výklad tohoto práva by mohl být považován za porušení pravidla „standstill“ stanoveného v čl. 37 odst. 2 jedině za předpokladu, kdyby se ukázalo, že daná výlučnost nebo její rozšíření zahrnuje ve skutečnosti diskriminaci nebo možnosti diskriminace mezi státními příslušníky členských států, pokud jde o podmínky nákupu a odbytu zboží.
Jedenáctá otázka
Komise je toho názoru, že článek 7 vytváří podpůrné pravidlo, nacházíme-li se v oblasti, pro niž stanoví Smlouva zvláštní pravidla.
B – Vyjádření německé vlády
Německá vláda uvádí, že organizace rozhlasového a televizního vysílání je ve Spolkové republice považována za veřejnou službu. Svoboda informací zprostředkovaných rádiem, zaručená ústavou, v sobě zahrnuje institucionální svobodu rozhlasového a televizního vysílání jak ve vztahu ke státu, tak i k sociálním skupinám či k soukromým nátlakovým skupinám, monopol byl udělen společnostem, které podléhají omezené právní kontrole ze strany státu. Tyto společnosti jsou veřejnými organizacemi.
Německá vláda je toho názoru, že na první otázku je nutno odpovědět záporně.
Zásady volného pohybu zboží a volné hospodářské soutěže, ačkoli tvoří základní zásady práva Společenství, nevyvolávají subjektivní práva ve prospěch jednotlivců. Taková práva mohou vyplývat pouze z konkrétních ustanovení Smlouvy (jako jsou články 9 a násl., 30 a násl., 85 a 86) nebo ze sekundárního práva Společenství, které tyto zásady upřesňuje a institucionalizuje.
Ustanovení článků 2 a 3, kdy jeden popisuje cíle Smlouvy a druhý prostředky k jejich uskutečnění, nemohou mít přímý účinek, a to i kdyby byla kombinována s článkem 5, neboť jim i článku 5, co se týče povinnosti, kterou obsahuje, chybí přesnost nezbytná k tomu, aby byla přímo použitelná.
Přes navrhovanou zápornou odpověď na první otázku německá vláda uvádí při zkoumání otázky slučitelnosti stávajících monopolů rozhlasu a televize, včetně rozhlasové a televizní reklamy, se zásadami volného pohybu zboží a volného poskytování služeb, že podle jejího názoru ustanovení Smlouvy, jež tyto zásady provádí (články 30 a násl.a články 59 a násl.) mají za cíl zajistit rovnoprávný odbyt zboží pro domácí i dovážené výrobky na vnitřním trhu a nestaví se proti existenci monopolů. Ostatně pokud jde o monopoly obchodní povahy, jasně to vyplývá ze samotného textu článku 37. Možnost členských států zachovat i rozšiřovat monopol rozhlasového a televizního vysílání proto ještě neznamená, že by všechna jednání monopolu byla v souladu s právem Společenství, jak to přesně určuje zákaz diskriminace v tomtéž článku 37.
Podniky veřejného práva ve smyslu čl. 90 odst. 1 podléhají podle německé vlády zakazujícím ustanovením článků 85 a 86 Smlouvy. Zákaz vytvářet monopolní postavení, jehož zásadu potvrdil rozsudek Continental Can (věc 6-72, rozsudek ze dne 21. února 1973, Recueil, s. 215) by se však neměl používat pro veřejný sektor. Ustanovení čl. 90 odst. 1 totiž uvádí, že členské státy jsou oprávněny udělovat soukromým podnikům nebo podnikům veřejného práva výlučná práva vedoucí dokonce až k monopolu. Odstavec 2 tohoto ustanovení ostatně uvádí, že případný zákaz monopolů se stejně použije na podniky pověřené správou služeb obecného hospodářského zájmu nebo mající povahu fiskálního monopolu jen v tom rozsahu, v němž by tento zákaz neškodil plnění jim svěřeného úkolu.
Kromě toho podle názoru německé vlády nejsou rozhlasová a televizní vysílání „podniky“ ve smyslu Smlouvy, neboť plní úkoly veřejné služby a v souladu s ústavou jim musí být poskytnuta institucionální svoboda k plnění tohoto úkolu. Tyto organizace jsou tedy podniky ve smyslu pravidel hospodářské soutěže, jen co se týče některého jejich jednání. V tom případě je však třeba použít čl. 90 odst. 2, a to platí i pro reklamní vysílání, které je součástí „služeb obecného hospodářského zájmu“. Rozhlasová a televizní reklama je totiž možná jedině v rámci obecnějších programů, zatímco z druhé strany, z důvodu dopadu na utváření veřejného mínění, musí odrážet pokyny a zásady, jimiž se řídí obecný úkol rozhlasového a televizního vysílání. Vyjmutí z působnosti pravidel hospodářské soutěže by zde bylo však oprávněné, jen pokud by jejich použití vytvářelo překážky plnění tohoto úkolu obecného zájmu. I zde je nezbytné posuzovat případ od případu.
Německá vláda soudí, že nemusí odpovídat na pátou otázku, jež je položena jedině v případě kladné odpovědi na čtvrtou otázku. Z judikatury Soudního dvora v každém případě vyplývá, že občané mohou z individuálních práv odvozovat povinnosti členských států jedině v případě, kdy jsou tyto povinnosti dostatečně konkrétní a mají za cíl povinnost zdržet se, která není s výhradou.
Odpověď na šestou otázku je dle názoru německé vlády záporná.
Veřejná televizní služba, a to i reklamní, není obchodním monopolem, ale částí monopolu pohybu služeb. Kromě toho není obchod s filmy mezi členskými státy obchodem s výrobky, ale obchodem se službami, jak vyplývá ze skutečnosti, že směrnice č. 63/607 EHS Rady ze dne 15. října 1963 liberalizující dovoz, půjčování a užívání filmů (Úřední věstník č. 159 ze dne 2. listopadu 1963, s. 2661) byla založena na čl. 63 odst. 2.
Z toho důvodu se nemusí odpovídat na sedmou, osmou, devátou a desátou otázku.
Pokud jde o zákaz diskriminace (11. otázka)
Německá vláda soudí, že zákaz diskriminace podle článku 7 Smlouvy není porušován, když členský stát udělí monopol komerční televize společnosti sídlící na jeho území.
C– Vyjádření italské vlády
Podle italské vlády jsou otázky položené soudem v Bielle nepřípustné a neopodstatněné. Smyslem článku 177 totiž není předkládat Evropskému soudnímu dvoru čistě teoretické hypotézy, ale otázky, jejichž řešení podmiňuje použití vnitrostátních právních předpisů. Není na místě podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, pokud lze použít vnitrostátní právo bez odkazu na právo Společenství nebo pokud vnitrostátní soudce musí ještě určit použitelné vnitrostátní právní předpisy. V tomto případě předběžná otázka, zda je poplatek za držení televizních kabelových přijímačů patřičný, spadá zcela do vnitrostátního práva.
Italská vláda k věci samé podotýká, že rozhlasová a televizní služba je spíše přirozeným monopolem než právně-hospodářským monopolem v tom smyslu, že předmět provozování svým charakterem umožňuje pouze monopolní či oligopolní provozování. Zákon, který udělí státu provozování majetku nacházejícího se v takovéto situaci, tedy nevytváří monopol, ale omezuje se na vyhrazení této činnosti pro stát za účelem vyhnout se jeho přivlastnění soukromými monopoly.
Italská vláda je toho názoru, že odpověď na první otázku musí být záporná. Podle článku 2 a čl. 3 písm. f) Smlouvy jsou členské státy povinny vyvolat normotvornou činnost v oblasti předpisů v souladu se zájmy právního řádu Společenství, aniž by však byly zavázány ke konkrétním povinnostem, jež by odpovídaly subjektivním právům ve prospěch jednotlivců.
Vzhledem k tomu, že kladná odpověď na druhou otázku je podmíněna kladnou odpovědí na první otázku, musí být také záporná.
Pokud jde o zneužití dominantního postavení veřejnoprávním podnikem (3. až 5. otázka)
Italská vláda se domnívá, že televizní služby nespadají do působnosti článku 86, neboť nevykonávají hospodářskou činnost, ale provozují veřejnou službu kulturního, rekreačního a informačního charakteru. Reklamní činnost televize je čistě užitková a okrajová a má za cíl uhradit výdaje za službu, aby se nemusel zvyšovat poplatek. Kromě toho článek 86 sankcionuje pouze ty postupy, které mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy.
Pokud jde o článek 90 z jiného hlediska, italská vláda připomíná, že podle odstavce 2 tohoto ustanovení lze pravidla o hospodářské soutěži použít na podniky pověřené správou služeb obecného hospodářského zájmu v tom rozsahu, kdy by to z právního či faktického hlediska nebránilo plnění zvláštního úkolu, který jim byl svěřen.
Podle italské vlády, když členské státy definovaly režim státních monopolů obchodní povahy ve Smlouvě, tak nezamýšlely do tohoto pojmu zahrnout služby televize, obecně považované za veřejně prospěšná zařízení, která se zabývají reklamní činností pouze z titulu čistě užitkového a okrajového.
Smysl článku 7 Smlouvy je vyhnout se diskriminacím, které by mohly vzniknout vůči subjektům členských států při výkonu hospodářských a obchodních činností, a zabránit tomu, aby státní příslušnost sloužila jako základ pro zvýhodňující či znevýhodňující jednání. Udělení výlučných televizních služeb jediné organizaci v sobě však zahrnuje skutečnost, že výkon této činnosti je odňat ostatním subjektům bez ohledu na jejich státní příslušnost.
D – Vyjádření účastníka řízení Sacchiho
Účastník řízení Sacchi především podotýká, že činnost společnosti Telebiella, jejímž je provozovatelem, se nevztahuje na monopol RAI, ale jelikož představuje informační síť, podléhá tiskovým zákonům.
Poté účastník řízení Sacchi přechází ke zkoumání položených otázek a prohlašuje, že chce svůj výklad rozdělit do dvou částí. První se týká volného pohybu zboží chápaného v širokém slova smyslu a zahrnujícího rovněž výklad pojmu „státní monopol obchodní povahy“ ve smyslu článku 37 Smlouvy (otázky 1, 2, 6 až 10 a dokonce i 11). Druhá se zabývá problémem zneužití dominantního postavení podnikem veřejného práva nebo podnikem požívajícím na základě vnitrostátního zákona výlučných práv, který zpochybňuje výklad článků 86 a 90 Smlouvy (otázky 3, 4 a 5).
Pokud jde o zásadu volného pohybu zboží a obchodních monopolů (1., 2., 6. až 11. otázka)
Reklama musí být považována za samostatný nehmotný majetek nebo alespoň za doplnění hlavního titulu výrobků, k nimž se vztahuje a na základě tohoto dvojího titulu podléhá celní unii a zásadě volného pohybu zboží. Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že nehmotný majetek – jako je elektřina – spadá pod použití těchto pravidel (Soudní dvůr dne 15. července 1964, věc 6-64, Costa/Enel, Recueil, 1964, s. 1157) a že za zboží musí být považován celek výrobků ocenitelný v penězích a jako takový může být předmětem obchodních transakcí (Soudní dvůr dne 10. prosince 1968, věc 7-68, Komise/Itálie, Recueil, 1968, s. 625).
Toto sloučení reklamy s výrobkem je nezbytné pro rozvoj sjednocení trhu, skutečné rovnosti příležitostí proniknout na trh a distribuce, jež by nebyla pouze v dosahu velkých nadnárodních podniků. Odvolává-li se vnitrostátní soudce ve své první otázce spíše na zásadu volného pohybu zboží než na různá ustanovení Smlouvy, která se na ni podrobně vztahují, je to proto, že neodhalují sama o sobě celý obsah této zásady. Zásada volného pohybu zboží musí být totiž chápána a používána jako jedna ze základních svobod zaručující fungování trhu.
Z toho vyplývá, že ji nelze omezit na záruku odbytu zboží v rámci společného trhu, ale že musí zajistit rovněž odbyt zboží z hlediska spotřeby tak, aby byla zakázána veškerá opatření, která by nad rámec předpokladů striktně stanovených Smlouvou omezovala používání některého zboží. Zásada volného pohybu musí nadále zahrnovat vše, co není výslovně upraveno odlišně. Pokud se jedná o přímý účinek takto uznaného základního pravidla, není možná žádná pochybnost, neboť tato obecná zásada je tak přesná, jasná a jednoznačná, jako zvláštní použití podle Smlouvy.
Z tohoto pohledu se musí odpovědět kladně nejen na první otázku týkající se přímých účinků zásady volného pohybu, ale také na první dvě části a) a b) druhé otázky. Reklama má, jakožto nehmotný majetek, prospěch ze záruky volného pohybu. Má ho i pro svou podpůrnou a doplňkovou vlastnost pohybu zboží. Tento volný pohyb totiž v sobě zahrnuje i volné podmínky pohybu a volný výkon činností, na nichž pohyb zboží závisí, jako je distribuce a uvádění na trh.
V poslední části druhé otázky (bod c)) je požadována odpověď na to, zda je zásada volného pohybu zboží porušena zákazem vývozu, půjčování či uvádění do oběhu televizních filmů, televizních dokumentárních filmů a ostatních děl, které mohou být vysílány televizí, pokud nejsou určeny pro společnost požívající exkluzivity. Odpověď musí být rovněž kladná, neboť televizní reklamy spadají nepochybně do kategorie „zboží“. Na druhou stranu je důležité, že jakmile je jednou uznán volný pohyb televizní reklamy, musí být stejně tak připuštěn volný pohyb nosiče.
Podle účastníka řízení Sacchiho je třeba rozšířit zkoumání položených otázek o otázku, zda omezení uložená na pohyb televizního signálu nespadají pod zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, stanovený v článcích 30 a násl. Smlouvy. Směrnice Komise (č. 70/50 ze dne 22. prosince 1969, Úřední věstník L 13 ze dne 19. ledna 1970) stanovila, že tento pojem zahrnuje opatření dopadající stejnou měrou na domácí i zahraniční výrobky, pokud nejsou tato opatření „nezbytná pro dosažení cíle, který zůstává v rámci možnosti ponechaný členským státům, přijímat předpisy týkající se obchodu“. Avšak omezení používání prostředků nebo nosičů reklamy vyplývající z monopolu RAI mají větší účinek na zahraniční výrobce z důvodu významné role kabelové televize v oblasti reklamy, zejména co se týče selektivní reklamy a z důvodu omezených možností reklamy v oficiálních sítích. Cíl omezení tak překračuje rámec účinků vlastních předpisům týkajících se obchodu, protože se jedná o kontrolu informací. Vzhledem k tomu, že opatření vlády jsou tudíž neslučitelná s právem Společenství, měla by být odstraněna nejpozději ke dni zřízení celní unie v takové míře, v jaké je zrušení množstevních omezení uloženo jako přímo použitelné pravidlo.
Pokud jde o otázky týkající se monopolu a zákazu diskriminace, zmiňuje šestá a sedmá otázka právem problém vymezení působnosti článku 37 Smlouvy, zejména zahrnuje-li i monopol televize.
I když se na první pohled článek 37 nevztahuje na terciální sektor, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že pojem „služby“ v kapitole 3 hlavy III druhé části Smlouvy, stejně jako to vyplývá z článků 60 a 61, má zbytkový charakter, to jest mnohem omezenější, než pojem „služby“ ve vnitrostátních právních předpisech.
Na druhé straně z článku 59 vyplývá, že působnost předpisů Společenství ohledně služeb se týká odstranění překážek pohybu služeb ze strany členského státu ve prospěch příjemce těchto služeb v jiném členském státu. Nerozšiřuje se tedy na šíření reklam kabelem z podniku veřejného práva členského státu, neboť toto šíření je nezbytně místní. Se zřetelem na to, co již bylo řečeno o charakteru nehmotného majetku nebo o doplňkovém charakteru televizní reklamy, je třeba dojít k závěru, že článek 37 se vztahuje na monopol reklamní televize.
Kromě toho se zde slučují všechny podmínky použití článku 37. Je zde zásah zákona, alespoň nepřímý, do šíření televizního signálu kontrolou výstavby telekomunikačních zařízení a výlučnou koncesí k provozování televizních frekvencí; monopol má skutečně jako předmět své činnosti transakce s komerčním výrobkem nebo s jednotkou v oblasti hospodářské činnosti, jež by mohla být předmětem hospodářské soutěže a obchodu mezi členskými státy; a konečně transakce týkající se reklamy mají skutečnou váhu v obchodu uvnitř Společenství a existuje zde diskriminace zahraničních dodavatelů daná skutečností, že zásadně odlišné situace, pokud jde o potřeby reklamy (dané možností přístupu na vnitrostátní trh, preferencemi spotřebitelů i jazykovými překážkami), jsou předmětem rovnocenného zacházení ve srovnání s italskými výrobci. Tyto úvahy již dávají odpověď na jedenáctou otázku vnitrostátního soudce. Tím, že spadá pod článek 37, měl být monopol televize v oblasti reklamy neplatný podle odstavce 2 tohoto článku.
Pokud jde o přímou použitelnost čl. 37 odst. 2, odkazuje účastník řízení Sacchi na rozsudek Soudního dvora ve věci 6-64 (rozsudek ze dne 15. července 1964, Costa/Enel, Recueil, 1964, s. 1149).
V odpovědi na jedenáctou otázku účastník řízení Sacchi udává v čem podle něj spočívá porušení povinnosti "standstill" obsažené v čl. 37 odst. 2.
Zákon č. 645 ze dne 27. února 1936 s názvem „Code postal et des télécommunications“ (Poštovní a telekomunikační zákoník) se týkal pouze televizního vysílání přenášeného Hertzovými vlnami. Zákon č. 156 ze dne 29. března 1973 (GU č. 113 ze dne 3. května 1973) rozšířil po konci přechodného období tento monopol na kabelovou televizi stanovíc, že „zařízení pro přenos zvuku a obrazových programů uskutečňovaných kabelem taktéž vytváří radioelektrická zařízení...“. Zákon z roku 1973 kromě jiného připojil k umístění a provozování nepovolené kabelové televize trestní sankci, která předtím neexistovala. Konečně další porušení povinnosti „standstill“ z prezidentského dekretu ze dne 15. prosince 1972, která prodloužila až do dne 31. prosince 1973 výlučné právo RAI, které by jinak skončilo dne 31. prosince 1972.
V tomto ohledu je třeba podotknout, že druhá otázka vnitrostátního soudce nemá vztah k problémům sporu. Zákon z roku 1973 totiž neměl povahu zákona, který vykládá předchozí zákon z roku 1936, ale vyhlásil nové právní normy.
Podle názoru účastníka řízení Sacchiho nevznášejí otázky číslo 7, 8 a 9 jen problém porušení povinnosti „standstill“ stanovené čl. 37 odst. 2, ale radikálnějším způsobem problém legality stávajícího monopolu s ohledem na ustanovení čl. 37 odst. 1. Cílem článku 37 bylo uskutečnit během přechodného období úpravu monopolních struktur vylučujících po skončení tohoto období možnost udržovat diskriminaci nebo vytvářet nové formy diskriminace vůči soutěžitelům. V případech, kdy se ukáže, že udržení výlučných práv znamená diskriminačních opatření, bude soulad zamýšlený článkem 37 neuskutečnitelný a samotný monopol bude zpochybněn, když se jeho „úprava“ bude jevit jako neproveditelná. Podle účastníka řízení Sacchiho však nebude možno odstranit nebezpečí diskriminace bez zrušení výlučných práv monopolu, zejména pokud jde o reklamu a obchod s filmy určenými pro televizi. Nelze přitom použít jako protiargument skutečnost, že článek 37 nestanoví odstranění monopolu, ale jeho úpravu, a to z toho důvodu, že monopol v každém případě existuje vůči třetím zemím. V konečném výsledku by to mělo za následek monopol s výlučnými právy, pokud jde o výrobky pocházející z třetích zemí, zatímco pro výrobky z členských států by již tento monopol nefungoval. Každá firma vyrábějící filmy, dokumentární filmy a reklamy musí mít přístup na vnitrostátní trh každého členského státu, aniž by se musela povinně uchýlit k monopolní organizaci (jako je tomu ve Francii nebo v Itálii) nebo k oligopolní organizaci (jako je tomu ve Federální republice Německo). Toto hledisko bylo potvrzeno návrhem nařízení o tabákovém trhu (Úřední věstník C 25 ze dne 28. února 1970), kde článek 1 předpokládá, že přes obchodní monopoly v některých členských zemích „mohou být tabákové výrobky pocházející z ostatních členských států dováženy volně a přímo. Dodavatelé těchto tabákových výrobků mají možnost vytvářet v každém členském státu svou vlastní velkoobchodní distribuční síť a udržovat tam sklady“.
V projednávané věci vyplývá skutečné nebezpečí diskriminace ze skutečnosti, že akcie RAI-TV jsou zapsány na jméno Instituto per la ricostruzione industriale (IRI). Jakmile se objeví riziko střetu zájmů mezi podnikem skupiny IRI a nějakým konkurenčním podnikem Společenství, nemůže RAI-TV a Sipra (provozovatel v oblasti reklamy) zaujímat neutrální postavení. V tomto ohledu poukazuje účastník řízení Sacchi na rozsudek soudu a závěry generálního advokáta pana Roemera ve věci 82-71 (rozsudek ze dne 21. března 1972, SAIL, Recueil, 1972, s. 119).
Podle účastníka řízení Sacchiho je pochybné, zda lze RAI vůbec označit za podnik veřejného práva ve smyslu článku 90, ale i když se to připustí, nejedná se v žádném případě ani o podnik pověřený poskytováním služby obecného hospodářského zájmu, ani o fiskální monopol podle čl. 90 odst. 2, tak, aby v případě televizní společnosti platila omezení pro použití pravidel vztahujících se na hospodářskou soutěž, jak umožňuje tento odstavec 2. Jako podnik veřejného práva by RAI plně spadala pod čl. 90 odst. 2.
Opatření zakázaná tímto ustanovením se však týkají spíš členských států než samotných podniků. Jinými slovy, v případě podniku veřejného práva by nebylo nezbytné, tak jak je tomu podle článku 86 pro soukromý podnik, konstatovat zneužití dominantního postavení; šlo by totiž o porušení článku 90 v okamžiku, kdy právní opatření členského státu mají za cíl umožnit podniku veřejného práva dosáhnout výsledku, který by byl pro podniky zakázán.
Monopol televizního vysílání v každém případě zakládá zneužití dominantního postavení ve smyslu článku 86.
Z rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 22. února 1973 ve věci Continental Can (věc 6-72, Europemballage Corporation/Komise, Recueil, 1973, s. 215) vyplývá, že článek 86 se nezaměřuje jen na jednání, které může přivodit okamžitou újmu spotřebitelům, ale rovněž na jednání, jež jim působí újmu poškozující strukturu účinné hospodářské soutěže, a mimo to pro použití tohoto ustanovení není nutné úplné vyloučení hospodářské soutěže, ale zneužitím je již posílení dominantního postavení do takové míry, že „podstatně brání hospodářské soutěži“. Se Smlouvou je tudíž neslučitelná činnost podniku, který má z právního i faktického hlediska postavení monopolu, který zahrnuje vyloučení konkurence takovým způsobem, že další posilování tohoto postavení není ani nutné. Tím, že je vyloučení hospodářské soutěže způsobeno monopolem, splývá zneužití dominantního postavení s existencí monopolu. V tomto ohledu dochází k souběhu mezi tím, co lze vyvodit z článku 37 o zákazu diskriminace ze strany obchodních monopolů, a tím, co vyplývá z pojmu zneužití dominantního postavení u podniků veřejného práva, jež požívají právní postavení monopolu.
Konečně v každém případě rozšíření původního monopolu terestrické televize na kabelovou televizi je vždy zneužitím dominantního postavení pozice. S přihlédnutím k rozsudku ve věci Europemballage Corporation se jedná o porušení povinnosti „standstill“ uložené podnikům v dominantních postaveních formou zákazu posilovat toto postavení až na úroveň, která poškozuje účinnou strukturu hospodářské soutěže.
Při jednání dne 19. února 1974, účastník řízení Sacchi zastoupený profesorem G. M. Ubertazzim a doktorem F. Capellim z milánské advokátní komory, italská vláda zastoupená velvyslancem A. Maescem a panem M. Savaresim, německá vláda zastoupená panem M. A. Marchinim Camia přednesli ústně svá vyjádření.
Odpověděli zejména na otázky, které jim položil Soudní dvůr.
a) První otázkou byli německá a italská vláda, Komise i účastník řízení Sacchi požádáni, aby poskytli dodatečné informace týkající se případného srovnání audiovizuálních signálů přenášených podniky televizního vysílání, zejména za účelem reklamy k výrobkům nebo zboží uvedených v ustanoveních hlavy I druhé části Smlouvy.
Komise i německá a italská vláda se domnívají, že takové srovnání nelze provést. Komise je toho názoru, že volný oběh televizních reklam vychází ze zásady volného pohybu služeb. Podotýká však, že některé aspekty výkonu autorských a souvisejících práv vycházejí současně z volného pohybu zboží, jak již Soudní dvůr podotknul v rozsudku ze dne 8. června 1971 (věc 78-70, Deutsche Gramophon/Metro, Recueil, 1971, s. 487).
Německá a italská vláda vylučují jakékoli srovnání televizního signálu s nějakým výrobkem. Vysílání televizních signálů se děje v rámci výkonu veřejné služby, tedy oblasti, která zcela a výhradně spadá pod státní svrchovanost. Německá vláda připouští, že z hlediska některých obchodních praktik podniků televizního vysílání by mohly být audiovizuální signály chápány, přísně vzato, jako poskytování služeb.
Podle účastníka řízení Sacchiho je třeba televizní signál posuzovat jako „zboží“ z dvojího hlediska, a to jako formu energie i jako produkt duševní činnosti. Druhý argument, který se zejména týká televizní reklamy, spočívá ve funkčním vztahu mezi touto reklamou a zbožím, které nabízí. Existuje konečně i třetí argument obecnější povahy ve prospěch tvrzení zastávaného účastníkem řízení Sacchim, vyplývající z okolnosti, že podle článku 60 Smlouvy je působnost ustanovení Smlouvy týkající se služeb omezená v porovnání s obecnějším použitím ustanovení o volném pohybu zboží.
b) Druhá otázka se týkala „důvodů, které mají některé právní předpisy (zejména italské), když zakazují tzv. „dovoz signálů“, tj. jejich příjem) s cílem opětného vysílání, zatímco se zdá, že jiné vnitrostátní právní předpisy tento zákaz neobsahují“.
Komise a německá vláda se domnívají, že zákaz vyplývá z exkluzivity, kterou mají koncesionáři televizní služby, k níž se připojuje státní monopol v oblasti telekomunikací. Podle italské vlády spadají omezení zřizování a provozování telekomunikačních služeb do výlučné a suverénní pravomoci státu a nijak nezabraňují volnému oběhu televizních filmů.
Podle účastníka řízení Sacchiho by omezení dovozu televizních signálů měla být posuzována v obecnějším rámci kontroly „hromadných sdělovacích prostředků“ z pohledu přání státu vykonávat výlučnou kontrolu veřejného mínění.
c) Třetí otázka se zaměřila na to „zda současné technické a hospodářské podmínky umožňují zřídit a spravovat v témže místě nebo regionu více kabelových sítí určených pro televizi a na to, zda si tyto podmínky vynucují nebo podporují vznik monopolu z právního nebo faktického hlediska, jde-li o vytvoření a správu těchto sítí“.
Komise i účastník řízení Sacchi se domnívají, že zde technické ani hospodářské překážky opravdu neexistují. Není ani nutné zvyšovat počet sítí, neboť počet kanálů, který poskytuje kabel, umožňuje jeho současné používání více poskytovatelům televizního vysílání bez nebezpečí rušení. Podle německé a italské vlády tvoří monopol způsob provozování, který je hospodářsky nejúčelnější. Italská vláda podotýká, že monopol prostředků šíření neznamená nutně monopol v oblasti volného pohybu služeb.
d) Na dotaz, jaké důvody podnítily zákonodárce k rozšíření monopolu televize s vysíláním přenášeným Hertzovými vlnami na kabelovou televizi, italská vláda podotýká, že se nejednalo o rozšíření, neboť kabelová televize spadala vždycky do oblasti telekomunikace, kterou si italský stát vyhradil . Nic neumožňuje tvrzení, že nové právní předpisy o televizních vysíláních by založily i pro kabelová vysílání nějaký nový monopol řízení ve prospěch RAI nebo jiné organizace.
e) Otázkou jí položenou byla Komise vyzvána, aby sdělila své stanovisko, pokud jde o reklamu vysílanou televizí ve vztahu k zásadě volného pohybu služeb. Komise odpovídá, že volný pohyb služeb musí být uskutečňován v tom smyslu, že zadavateli reklamy v jednom členském státu nesmí být bráněno smluvně se zavazovat s televizní organizací v jiném členském státu za účelem dostat v tomto jiném členském státu své reklamy na obrazovku .
f) Po vyzvání, aby zaujala stanovisko k tvrzení italské a německé vlády o použití článku 90 Smlouvy, zejména odstavce 2 tohoto článku, na televizní reklamu vysílanou terestricky, tak kabelem, Komise zdůrazňuje:
1. že není vyloučeno, že organizace rozhlasového a televizního vysílání bude nutno posuzovat jako podniky i v tom rozsahu, v němž se bude jednat o jejich vysílání, jež nemá povahu reklamy;
2. že tyto organizace nebude možno posuzovat jako pověřené „službou obecného hospodářského zájmu“ ve smyslu čl. 90 odst. 2, alespoň pokud jde o jejich reklamní činnost;
3. i kdyby se musela připustit použitelnost čl. 90 odst. 2 na televizní organizace, Komise nechápe, jak by mohlo zřízení kabelových televizních stanic a dovoz programů pocházejících ze zahraničí vytvářet překážky plnění úkolů svěřených ve formě výlučných práv stávajícím televizním organizacím.
g) Poslední otázkou byla Komise vyzvána k zaujetí stanoviska k použitelnosti směrnice Komise č. 70/50/CEE ze dne 22. prosince 1969 k televizní reklamě vysílané terestricky i kabelem.
Komise zakládajíc na textu čl. 2 odst. 2 písm. m) a článku 3 směrnice, uvádí, že jsou zakázána opatření zakazující nebo omezující reklamu, která by ztížila dovoz, aniž by to bylo nutné pro dosažení cíle zůstávajícího v rámci možnosti, kterou Smlouva ponechává členským státům, aby mohly přijímat právní úpravu nebo pokud by účinky omezujících opatření byly nepřiměřené v porovnání s cílem, jehož má být dosaženo.
Generální advokát předložil svá stanoviska při jednání dne 30. března 1974.
Právní otázky
1. Vzhledem k tomu, že rozsudkem ze dne 25. července 1973, doručeným do kanceláře Soudního dvora dne 27. července 1973, položil soud v Bielle podle článku 177 Smlouvy o EHS různé otázky týkající se výkladu článků 2, 3, 5, 7, 37, 86 a 90 Smlouvy;
že položené otázky musí soudu v Bielle umožnit posoudit, zda jsou se Smlouvou slučitelná určitá ustanovení italských právních předpisů vyhrazujících státu exkluzivitu při provozování televize, zejména kabelové televize, a konkrétněji pokud se tato exkluzivita rozšiřuje i na reklamu;
3. vzhledem k tomu, že článek 177 založený na jasném oddělení funkcí mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem neumožňuje tomuto Soudnímu dvoru posoudit důvody žádosti o výklad;
5. vzhledem k tomu, že se odpověď řídí předchozím řešením otázky o tom, zda televizní reklamy musí být přirovnány k výrobkům nebo zboží ve smyslu čl. 3 písm. a), článku 9 a k názvu hlavy I části druhé Smlouvy;
6. vzhledem k tomu, že při neexistenci výslovných odporujících ustanovení ve Smlouvě musí být televizní signál považován, z důvodu své povahy, za pohyb služeb;
že z toho vyplývá, že na vysílání televizních signálů, včetně těch, které mají reklamní povahu, se vztahují pravidla Smlouvy týkající se pohybu služeb;
že tak jak to zdůrazňuje článek 3 směrnice Komise ze dne 22. prosince 1969, který stanoví odstranění opatření s účinky rovnocennými množstevním omezením dovozu, nestanovenými jinými ustanoveními přijatými podle Smlouvy o EHS (Úřední věstník L 13/29 ze dne 19. ledna 1970), mohou být opatření pro uvádění výrobků na trh, jejichž omezující účinek překračuje rámec účinků vlastních obchodní právní úpravě, opatřeními, jejichž účinky jsou shodné s množstevními omezeními;
že to bude zejména v tom případě, kdy omezující účinky nejsou přiměřené sledovanému cíli, a v tomto případě podle práva členského státu televizi jako služby veřejného zájmu;
že tudíž televizní reklama z důvodu své povahy poskytování služeb je mimo použití těchto ustanovení;
že v případě kladné odpovědi na třetí otázku se pokládá čtvrtá otázka, zda společnost, které bylo uděleno výlučné právo provozovat televizní vysílání, zvláště kabelové, včetně vysílání za účelem reklamy, zaujímá dominantní postavení neslučitelné s článkem 86 nebo alespoň, že zneužívá své dominantní postavení k jednání v rozporu s pravidly hospodářské soutěže určenými vnitrostátním soudem;
že v případě kladné odpovědi na tuto otázku se pátou otázkou zjišťuje, zda zákazy uvedené předchozími otázkami mají přímý účinek a představují práva, pro procesní subjekty, která musí vnitrostátní soudy chránit;
že však tyto subjekty pro vykonávání svých úkolů podléhají zákazům diskriminace a spadají, v rozsahu, v němž toto vykonávání zahrnuje činnosti hospodářské povahy, pod ustanovení uvedená v článku 90 o podnicích veřejného práva a o podnicích, jimž státy přiznávají zvláštní výlučná práva;
že společný výklad článků 86 a 90 vede k závěru, že existence monopolu podniku, kterému členský stát přiznal výlučná práva, není sama o sobě neslučitelná s článkem 86;
že je tomu tak i při rozšíření výlučných práv po zásahu tohoto státu;
16 vzhledem k tomu, že ve čtvrté otázce uvedl vnitrostátní soud několik způsobů chování jež by byly zneužitím ve smyslu článku 86;
17. vzhledem k tomu, že by to určitě byl případ podniku majícího monopol na televizní vysílání reklam, pokud by vnucoval uživatelům svých služeb nespravedlivé poplatky nebo podmínky, nebo pokud by v přístupu k televizní reklamě diskriminoval mezi hospodářskými subjekty či domácími výrobky na jedné straně a těmi z jiných členských států na straně druhé;
18. vzhledem k tomu, že je v každém případě na vnitrostátním soudci, aby konstatoval existenci takových zneužití, a je na Komisi, aby zajistila nápravu v rámci svých pravomocí;
20. vzhledem k tomu, že z výše uvedených úvah vyplývá, že udělení výlučného práva takové povahy, které je zmiňováno vnitrostátním soudcem, nezakládá porušení článku 7, ale že diskriminační chování ze strany podniků, které mají takovou exkluzivitu, vůči státním příslušníkům členských států z důvodu jejich státní příslušnosti je s tímto ustanovením neslučitelné;
rozhodl o otázkách předložených soudem v Bielle rozsudkem ze dne 6. července 1973 takto:
_____________________________________________________________________________