Odkaz:
Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. května 1982 Roger Ivenel proti Helmutu Schwabovi, Recueil 1982, s. 01891
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Cour de cassation – Francie.
Bruselská úmluva: místo plnění závazku
Předmět:
Výklad čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a o výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
Skutkové okolnosti
Skutkové okolnosti případu, průběh řízení a vyjádření předložená podle článku 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS mohou být shrnuty takto:
1 – Skutkové okolnosti a řízení
1. Dne 1. září 1971 Roger Ivenel, bydlištěm ve Štrasburku (Francie), nastoupil do zaměstnání v podniku Schwab Maschinenbau, se sídlem v Oettingen (Spolková republika Německo), jako obchodní cestující – obchodní zástupce ve Francii.
Dne 18. ledna 1978 R. Ivenel podal žalobu proti svému zaměstnavateli ke Conseil de prud’hommes ve Štrasburku na zaplacení různých částek, zejména provizí, které mu nebyly zaplaceny od roku 1975, a různých náhrad škody z důvodu porušení pracovní smlouvy. Proti této žalobě vznesl H. Schwab námitku nepříslušnosti ratione materiae i ratione loci a tvrdil, že žalobce jednak vykonával nezávislou činnost a že kromě toho je podle Bruselské úmluvy ze dne 27. září 1968 příslušným soudem soud místa plnění předmětného závazku, v tomto případě místa zaplacení provizí, tedy Oettingen.
V době, kdy byla žaloba předložena Conseil de prud’hommes, byl čl. 5 odst. 1 formulován takto:
„Osoba, která má trvalé bydliště na území smluvního státu, může být v jiném smluvním státě žalována:
1) ve věcech smluvních u soudu, v jehož obvodu se nachází místo plnění předmětného závazku.“
2. Rozsudkem ze dne 17. dubna 1978 Conseil de prud’hommes zamítl obě námitky.
Pokud jde o námitku ratione materiae, dospěl k závěru, že žalobce byl k žalovanému vázán pracovní smlouvou obchodního zástupce.
Pokud jde o námitku ratione loci, Conseil de prud’hommes dospěl k závěru, že pojem „místo plnění předmětného závazku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy musí být chápán tak, že se vztahuje na místo plnění hlavního nebo charakteristického závazku smlouvy. V případě pracovní smlouvy obchodního zástupce je místem splnění závazku místo, kde má obchodní zástupce svou kancelář, nebo kde shromažďuje objednávky a odkud odesílá příkazy. Soudem příslušným podle výše citovaného článku 5 je tedy v daném případě soud, kde má R. Ivenel bydliště, a to ve Štrasburku.
K odvolání H. Schwaba odvolací soud v Colmaru rozsudkem ze dne 10. října 1978 potvrdil příslušnost ratione materiae Conseil de prud’hommes, avšak usoudil, že Conseil nebyl příslušný ratione loci. V tomto ohledu odvolací soud dospěl k závěru, že v souladu s rozsudkem Soudního dvora ze dne 6. října 1976 ve věci 14/76 (De Bloos, Recueil, s. 1497) je závazkem, ke kterému se má přihlížet pro určení místa plnění ve smyslu čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, závazek odpovídající právu vyplývajícímu ze smlouvy, o které se opírá žaloba žalobce. V tomto případě je jím závazek zaplatit provize a náhradu škody, které uplatňuje R. Ivenel vůči H. Schwabovi, jenž má bydliště ve Spolkové republice Německo. Jelikož taková platba je jak podle francouzského práva, tak podle práva německého odnosná a nikoli donosná, Conseil de prud’hommes ve Štrasburku není příslušný ratione loci.
3. R. Ivenel podal následně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 2. dubna 1981 Cour de cassation dospěl k závěru, že jelikož se daný spor týká plnění ze smlouvy o obchodním zastoupení, která zahrnuje vzájemné závazky, z nichž alespoň některé byly plněny ve Francii, otázka určení místa plnění závazku ve smyslu čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy přináší vážné obtíže při výkladu. Z tohoto důvodu se Cour de cassation rozhodl přerušit řízení do té doby, než se v této věci vysloví Soudní dvůr.
4. Předkládací rozsudek ze dne 2. dubna 1981 byl zapsán do rejstříku Soudního dvora dne 3. června 1981.
V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS, R. Ivenel, žalobce v původním řízení, zastoupený J.-P. Desachem, advokátem u Cour de cassation v Paříži, H. Schwab, žalovaný v původním řízení, zastoupený R. L. Catrice, advokátkou u Cour de Paris, a Komise Evropských společenství, zastoupená J. Delmolym, členem svého právního oddělení, jako zástupcem, předložili svá písemná vyjádření.
Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez dokazování.
II – Shrnutí písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru
R. Ivenel, žalobce v původním řízení, nejdříve připomíná rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1976 ve věci 14/76 (De Bloos, Recueil, s. 1497). V uvedeném rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že výraz „závazek“ v čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy se vztahuje na smluvní závazek, který je předmětem žaloby a že v případě, kdy žalobce uplatňuje svůj nárok na náhradu škody nebo se dovolává rozvázání smlouvy z důvodu protiprávního jednání druhého účastníka řízení, je závazkem, na který se vztahuje čl. 5 odst. 1, vždy ten závazek, který vyplývá ze smlouvy a jehož nesplnění se uplatňuje jako odůvodnění takových nároků.
Závazkem, ke kterému se má přihlížet pro účely použití čl. 5 odst. 1, je tedy autonomní smluvní závazek. Toto ustanovení se nevztahuje na povinnost nahradit škodu, která není autonomním závazkem a která pouze odráží jiný smluvní závazek, jehož porušení trestá.
V tom případě má smluvní závazek, který je předmětem žaloby, nutně svůj základ v právním postavení obchodního zástupce vázaného pracovní smlouvou, jak je určeno článkem L 751-1 a následujícími francouzského zákoníku práce. Jakákoliv práce vykonávaná v zemi totiž podléhá pracovně-právním předpisům této země, bez ohledu na státní příslušnost smluvních stran.
R. Ivenel se domnívá, že závazek zaplatit dlužné částky zaměstnanci za vykonanou práci, jakožto prostý důsledek řádného výkonu práce, nesplňuje podmínku autonomního závazku více, než dluhy vzniklé porušením smlouvy. Jeho právní základ tvoří závazné právní předpisy veřejného pořádku týkající se plnění pracovní smlouvy jednou i druhou stranou. R. Ivenel musel rovněž dodržet výpovědní dobu ve Francii a náhrada škody požadovaná z tohoto důvodu má být odškodněním za porušení uvedeného závazku zaměstnavatelem. V důsledku toho spadá závazek nahradit škodu, vzniklý porušením smlouvy, do příslušnosti soudu, který je příslušný, pokud jde o plnění původního závazku, jenž byl porušen.
R. Ivenel dále podotýká, že i když závazkem, k němuž má být přihlédnuto pro účely určení příslušného soudu, je „autonomní“ závazek zaplatit obchodnímu zástupci požadované částky, plnění tohoto závazku se musí uskutečnit ve Francii.
Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 6. října 1976 ve věci 12/76 (Tessili, Recueil, s. 1473) má být místo plnění předmětného závazku ve smyslu čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy určeno v souladu s právem rozhodným pro sporný závazek podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena.
Avšak podle francouzského mezinárodního práva soukromého se žaloby zaměstnance, které vyplývají z vykonané práce, řídí ustanoveními zákoníku práce místa, kde byla plněna pracovní smlouva.
Mimoto, podle francouzského práva se výplata mzdy musí uskutečnit v místě výkonu práce nebo, v případě obchodních cestujících a obchodních zástupců, kteří nemají stálé místo výkonu práce, v jejich bydlišti.
H. Schwab, žalovaný v původním řízení, kritizuje rozhodnutí Conseil de prud’hommes ve Štrasburku, podle kterého je v případě smlouvy o obchodním zastoupení hlavním nebo charakteristickým závazkem smlouvy, na který se vztahuje čl. 5 odst. 1 Bruselské úmluvy, závazek obchodního zástupce, takže místo, kde dochází k výkonu práce obchodního zástupce, je rozhodné pro určení soudní příslušnosti. V tomto ohledu podotýká, že žalobce byl přijat do zaměstnání na základě ústně uzavřené pracovní smlouvy v Německu a že co se týče jeho práce obchodního zástupce, byl žalobce přímo podřízen vedení podniku se sídlem v Oettingen. Mimoto, R. Ivenel pobíral svou mzdu v Německu a žádal, aby byly v jeho případě použity mzdové podmínky německých obchodních zástupců.
H. Schwab souhlasí s rozsudkem odvolacího soudu v Colmaru, podle kterého je závazkem určujícím příslušnost ratione loci závazek žalovaného jakožto dlužníka vůči R. Ivenelovi, pokud jde o odměnu za jeho práci. Tento názor je ostatně v souladu s rozsudkem Soudního dvora ve věci 14/76 (De Bloos, viz výše).
H. Schwab dále upřesňuje, že podle ustanovení posledního odstavce článku 1247 francouzského občanského zákoníku a článku 269 německého Bürgeliches Gesetzbuch, byly platby, které požadoval R. Ivenel a které se týkaly jeho odměny, odnosné u dlužníka.
Dochází k závěru, že by Soudní dvůr měl potvrdit svou judikaturu.
Komise Evropských společenství poznamenává, že právní teorie obecně odvodila z rozsudku ve věci 14/76 (De Bloos, viz výše), že Soudní dvůr odmítnul teorii hlavního nebo charakteristického závazku, důrazně obhajovanou některými autory.
Nicméně se domnívá, že rozsudek De Bloos musí být vykládán tak, že v synallagmatických smlouvách je závazkem, který je předmětem žaloby, hlavní závazek žalovaného. Pokud jde o použití čl. 5 odst. 1 úmluvy, s následky porušení smluvního závazku musí být v takovém případě zacházeno tak jako s následky porušení hlavního závazku.
Tento výklad odpovídá jednomu z cílů úmluvy připomínanému Soudním dvorem v odstavci č. 9 stejného rozsudku, a to cíli soustředit příslušnost u jednoho soudu. Tento cíl vede k teorii hlavního závazku, která byla rozvedena v průběhu jednání ve stejné věci jak Komisí, tak generálním advokátem Reichlem (stanovisko ze dne 15. září 1976, Recueil, s. 1517-1518). Tato teorie totiž snižuje riziko rozčlenění smlouvy a tím i nebezpečí „atomizace“ příslušných soudů, což může vést k protikladným rozhodnutím.
Komise podotýká, že některé obtíže, se kterými se, stejně jako v tomto případě, setkávají vnitrostátní soudy při použití čl. 5 odst. 1 úmluvy, mají svůj původ v odstavci 17 rozsudku De Bloos, který vyzývá vnitrostátní soud, aby, pokud jde o žaloby na zaplacení náhrady škody, ověřil, zda se podle práva, jímž se smlouva řídí, jedná o autonomní smluvní závazek nebo závazek nahrazující smluvní závazek, který nebyl splněn. Domnívá se, že Soudní dvůr v tomto odstavci neměl na mysli náhradu škody za porušení smlouvy.
Mělo by totiž být vzato v úvahu jasné a jednoduché řešení uvedené v odstavci 16 téhož rozsudku, tedy hlavní závazek, který smlouva ukládá žalovanému, a jehož nesplnění se žalobce dovolává, aby odůvodnil svůj nárok na náhradu škody nebo rozvázání smlouvy.
Komise dále připomíná, že podle ustanovení článku 6 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy ze dne 19. června 1980 (Úř. věst., L 266, s. 1) nemůže být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci.Tato zvláštní kolizní norma, která se vztahuje na individuální pracovní smlouvy, má svůj původ v názoru uznávaném různými vnitrostátními právními řády, že zaměstnanec považovaný ve smluvním vztahu za nejslabší stranu si zaslouží zvláštní ochranu svých zájmů.
Komise doporučuje, aby toto pravidlo bylo vzato v úvahu při rozhodování projednávané věci.
V této souvislosti se odvolává na rozsudek odvolacího soudu v Angers ze dne 29. ledna 1980, jenž se týkal pracovní smlouvy stejného typu jako je dotyčná smlouva uzavřená mezi belgickým zaměstnavatelem a francouzským obchodním zástupcem (Van Pelt v. Jedre, Revue critique de droit international privé, 1981, s. 118). Z tohoto rozsudku vyplývá, že nároky jednak na zaplacení provizí a náhrad mzdy za nevyčerpanou dovolenou, a jednak na zaplacení odstupného, odměny za získané zákazníky a náhrady škody představují celek, který lze těžko rozdělit na jednotlivé části. Z hlediska teorie je řešení vyplývající ze syntetické analýzy různých smluvních závazků mnohem jistějším základem pro určení místa plnění sporného závazku než analytický přístup, k němuž náleží teorie hlavního závazků. Navíc má výhodu, že je v souladu s cílem úmluvy soustředit soudní příslušnost.
Na závěr se Komise domnívá, že ve sporu o důsledcích porušení smlouvy o obchodním zastoupení zaměstnavatelem je závazkem, který má být zohledněn za účelem použití čl. 5 odst. 1 úmluvy, hlavní závazek zaměstnavatele, který vyplývá ze smlouvy, s přihlédnutím k právu země, ve které obchodní zástupce vykonává svou práci. Místo plnění hlavního závazku zaměstnavatele musí určit příslušnost soudu tohoto místa pro všechny žaloby podané obchodním zástupcem, jejichž předmětem je nesplnění uvedeného závazku.
V projednávané věci spočívá „hlavní závazek žalovaného“ v dodržování závazků zaměstnavatele, které mu byly uloženy ustanoveními zákoníku práce použitelného v místě plnění smlouvy, tedy v místě. kde obchodní zástupce vykonává svou práci.
III – Ústní část řízení
Na jednání konaném dne 3. února 1982 byla vyslechnuta ústní vyjádření H. Schwaba, žalovaného v původním řízení, zastoupeného R. L. Catrice, advokátkou u Cour de Paris, a Komise Evropských společenství, zastoupené J. Delmolym, členem jejího právního oddělení, jako zmocněncem.
Generální advokát předložil své stanovisko na jednání konaném dne 11. května 1982.
2. Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi R. Ivenelem, bydlištěm ve Štrasburku, a podnikem Schwab Maschinenbau, se sídlem v Oettingen, Bavorsko, z důvodu údajného porušení smlouvy o obchodním zastoupení, což vedlo k žalobě na zaplacení provizí a odměny za získané zákazníky, odstupného a náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou.
3. Conseil de prud’hommes ve Štrasburku, ke kterému byla žaloba podána, zamítl obě námitky nepříslušnosti, jež byly vzneseny H. Schwabem. Svou příslušnost ratione materiae založil na okolnosti, že dle jeho názoru smlouva mezi stranami měla být kvalifikována jako smlouva pracovní. Pokud jde o příslušnost ratione loci, dospěl k závěru, že podle čl. 5 odst. 1 úmluvy, žalovaný s bydlištěm na území jiného členského státu může být žalován ve věcech smluvních u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn, a že v daném případě je závazkem, ke kterému má být přihlédnuto, závazek spočívající ve výkonu práce obchodním zástupcem, který měl svou kancelář ve Štrasburku, kde shromažďoval objednávky a odkud odesílal příkazy.
4. Odvolací soud v Colmaru, kterému bylo předloženo odvolání H. Schwaba, zrušil rozhodnutí Conseil de prud’hommes pro nedostatek ratione loci, přičemž ho zároveň potvrdil v tom rozsahu, že konstatoval existenci pracovní smlouvy. Odvolací soud se totiž domníval, že závazek, který má být zohledněn za účelem použití čl. 5 odst. 1 úmluvy, je ten, který je předmětem žaloby; v daném případě byl tímto závazkem závazek zaplatit provize a jiné částky požadované po H. Schwabovi, tj. částky, jejichž platba je odnosná, a nikoli donosná.
5. R. Ivenel podal proti uvedenému rozsudku dovolání, ve kterém tvrdil, že odvolací soud porušil čl. 5 odst. 1 úmluvy.
6. Cour de cassation poukázal na důvody, na něž se odvolával odvolací soud, a usoudil, že francouzské soudy nejsou v projednávané věci příslušné, nicméně dospěl k závěru, že ve sporu o plnění ze smlouvy o obchodním zastoupení, která obsahuje vzájemné závazky, z nichž alespoň některé byly plněny ve Francii, otázka určení místa plnění závazku ve smyslu výše uvedeného čl. 5 odst. 1 přináší výkladový problém. Z tohoto důvodu řízení přerušil a požádal Soudní dvůr, aby se vyslovil ohledně výkladu tohoto ustanovení.
7. Je namístě připomenout, že, Soudní dvůr již v rozsudku ze dne 6. října 1976 (Tessili, 12/76, Recueil, s. 1473) uvedl, že „místo plnění závazku“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy se určuje v souladu s právem rozhodným pro sporný závazek podle kolizních norem soudu, jemuž byla věc předložena.
8. Podstatou otázky položené vnitrostátním soudem je určení sporného závazku, který má být zohledněn za účelem této definice, pokud jsou předmětem žaloby, která byla k soudu podána, různé závazky vyplývající z jediné smlouvy o obchodním zastoupení, jež byla vnitrostátními soudy rozhodujícími ve věci samé kvalifikována jako pracovní smlouva.
9. V rozsudku ze dne 6. října 1976 (De Bloos, 14/76, Recueil, s. 1497) Soudní dvůr již upřesnil, že závazkem, ke kterému je třeba přihlédnout, ve smyslu čl. 5 odst. 1 úmluvy, v případě žaloby založené na smlouvě o výhradním zastoupení uzavřené mezi dvěmi obchodními podniky, je závazek, který je předmětem žaloby. Problém projednávané věci spočívá v tom, jestli je namístě použít stejné kritérium na případy, které popisuje vnitrostátní soud.
10. Tento problém je třeba prozkoumat na základě cílů úmluvy, jakož i obecné systematiky jejích ustanovení.
11. Přijetí zvláštních pravidel o příslušnosti, jako jsou ta obsažená v článcích 5 a 6 úmluvy, má své opodstatnění, zejména vezmeme-li v úvahu, že existuje velmi úzká vazba mezi sporem a soudem, který je povolán jej vyřešit. Zpráva vyhotovená výborem expertů, kteří vypracovali text úmluvy (Úř. věst. C 59, 1979, s. 1) zdůrazňuje tuto vazbu a podotýká mimo jiné, že soud místa plnění závazku má význam, pokud jde o žaloby na zaplacení odměny, jelikož věřitel bude mít v takovém případě možnost volit mezi soudy státu, ve kterém má žalovaný bydliště na základě obecného ustanovení článku 2 úmluvy, a soudem jiného státu, v jehož obvodu bylo plnění uskutečněno, zejména pokud podle rozhodného práva musí být závazek zaplatit splněn v místě poskytování služeb.
12. Výše uvedená zpráva připomíná rovněž důvody, kvůli kterým tvůrci úmluvy nepovažovali za vhodné do ní vložit ustanovení, které by stanovilo výhradní příslušnost v oblasti pracovních smluv. Podle této zprávy je žádoucí, aby spory v této oblasti byly, pokud možno v co největší míře, řešeny před soudy státu, jejichž právem se řídí smlouva, jelikož v době vyhotovení úmluvy probíhaly v členských státech Společenství práce za účelem harmonizace použití pracovněprávních norem. Zpráva dochází k závěru, že stávající ustanovení úmluvy, jako článek 2, stanovující soud místa bydliště žalovaného, a čl. 5 odst. 1, stanovující soud místa plnění závazku, momentálně uspokojují oprávněné zájmy.
13. Je namístě uvést, že dne 19. června 1980 byla připravena k podepsání členskými státy Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Úř. věst., L 266, 1980, s. 1). Její článek 6 stanoví, že pracovní smlouva se řídí, není-li rozhodné právo stanoveno, právem země, kde zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svou práci, ledaže z okolností jako celku vyplývá, že pracovní smlouva má užší vazbu s jiným státem.
14. Zpráva expertů týkající se Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Úř. věst., C 282, 1980, s. 1) v tomto ohledu vysvětluje, že přijetí zvláštní kolizní normy v oblasti pracovních smluv mělo za cíl poskytnout příslušnou právní úpravu v oblastech, kde zájmy jedné ze smluvních stran nejsou stejné jako zájmy druhé strany, a prostřednictvím takové právní úpravy zajistit náležitou ochranu té straně, která je ze sociologického hlediska považována ve smluvním vztahu za nejslabší.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že ve věcech smluvních je účelem čl. 5 odst. 1 úmluvy stanovit zejména příslušnost soudu státu, který má úzkou vazbu se sporem; že, v případě smlouvy, jejímž předmětem je výkon závislé činnosti, tato vazba spočívá zejména v právu rozhodném pro smlouvu; a že, podle vývoje kolizních norem v této věci, je toto právo určeno závazkem, který charakterizuje danou smlouvu a kterým je obvykle závazek vykonat práci.
16. Přezkum ustanovení úmluvy ukazuje, že tato ustanovení, stanovujíce zvláštní příslušnost nebo dokonce výlučnou příslušnost ve věcech pojištění, splátkového prodeje a pronájmu nemovitostí, přiznávají, že právní úprava soudní příslušnosti je rovněž inspirována snahou o poskytnutí náležité ochrany smluvní straně, která je ze sociálního hlediska nejslabší.
17. Tyto faktory je namístě vzít v úvahu při zodpovězení položené otázky.
18. V případě jako je projednávaný případ, kdy jsou k soudu podány žaloby týkající se závazků vyplývajících ze smlouvy o obchodním zastoupení, z nichž některé se týkají odměny, kterou zaměstnanci dluží podnik sídlící v jednom státě, a jiné se týkají náhrad založených na způsobu, jakým byla práce vykonávána v druhém státě, je důležité vykládat ustanovení úmluvy tak, že soud, k němuž byla žaloba podána, není nucen se prohlásit příslušným pro rozhodování o některých nárocích, ale pro rozhodování o jiných ano.
19. Takový důsledek by byl ještě méně v souladu s cíli a obecnou systematikou úmluvy v případě smlouvy, jejímž předmětem je výkon závislé činnosti, pro kterou obecně platí, že rozhodné právo zahrnuje ustanovení chránící zaměstnance, a tímto právem je zpravidla právo místa, kde je vykonávána práce, která představuje charakteristické plnění smlouvy.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že závazek, k němuž má být přihlédnuto za účelem použití čl. 5 odst. 1 úmluvy, v případě nároků založených na různých závazcích vyplývajících ze smlouvy o obchodním zastoupení mezi zaměstnancem a podnikem, je ten, který charakterizuje tuto smlouvu.
K nákladům řízení
21 Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů
SOUDNÍ DVŮR
o otázce, která mu byla předložena francouzským Cour de cassation, rozsudkem ze dne 2. dubna 1981, rozhodl takto: