Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):

	Název: Title:		Rozhodnutí ESD z 21.září 1989 Spojené věci 46/87 a 227/88 Hoechst AG v Komise Evropských společenství Žaloba na zrušení (prohlášení neplatnosti) [1989] ECR 2859 "Hoechst"

	Publikace: Publication:

	Předmět (klíčová slova): Keywords

	Související předpisy: Corresponding acts:

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		- Věc 4/73 Nold, 1974 ECR 491 - Věc 222/84 Johnston, 1986 ECR 1651 - Věc 5/85 Azko, 1986 ECR 2585


	Plný text: Fulltext:		Ne

Fakta:
Komise Evropských společenství se na základě podkladů, které vedly k podezření z existence specifického proti-soutěžního jednání mezi určitými výrobci a dodavateli polyethylenu, rozhodla zahájit vyšetřování navrhovatele, výrobce polyethylenu, registrovaného v SRN. Rozhodnutí bylo přijato na základě článku 14 nařízení č. 17/62. 15. ledna 1987 přijala Komise rozhodnutí, proti kterému byla žaloba namířena. Dva představitelé Komise doprovázeni úředníkem z federálního anti-trustového úřadu SRN navštívili kancelář navrhovatele, aby tam vedli vyšetřování. Žalobce vyšetřování odmítl s tím, že předpokládalo prohlídku. Důvodem jeho odmítnutí byla skutečnost, že nebyl vydán soudem příkaz k prohlídce. Po dvou dalších marných pokusech dala Komise 29.1.1987 žalobci lhůtu do 2.2.1987 k vyjádření souhlasu s vyšetřováním. Pro případ, že by mu nevyhověl, mu byla vyměřena pokuta za každý den zpoždění, a sice 1000 ECU. 3.2.1987 se Komise rozhodla pokutu uložit. Poté, co Komise obdržela příkaz k prohlídce od soud ve Frankfurtu (Amtsgericht), provedla ve dnech 2. a 3.2.1987 vyšetřování. V dalším rozhodnutí Komise stanovila konečnou pokutu, která činila 55,000 ECU.
Žalobce podal podle článku 230, odst. 3 Smlouvy o ES (dříve čl. 173) žalobu na zrušení rozhodnutí Komise přijatých 15.1.1987 a 3.2.1987.

Názor soudu a komentář:
Nejprve Soud vzal v úvahu tvrzení namířená proti rozhodnutí o vyšetřování z 15.1.1987.
1. Soud se zabýval rozsahem vyšetřovacích pravomocí Komise. Zjistil, že pravomoci upravení v článku 14 nařízení, nelze vykládat způsobem, který vedl k důsledkům neslučitelným s obecnými principy komunitárního práva a zejména se základními právy. Základní práva jsou nedílnou součástí obecných principů práva, přičemž jejich dodržování Soud zajišťuje v souladu s ústavními tradicemi společnými členským státům a mezinárodními smlouvami, na jejichž základě členské státy spolupracují nebo jejichž jsou signatáři (Nold). Soud zdůraznil zvláštní význam Evropské konvence na ochranu lidských práv a základních svobod (Johnston).
a) To znamená, že v případě vyšetřování musí být brán ohled na právo na slyšení a právo na obranu. Tento základní princip se neuplatňuje pouze ve správním řízení, které může vést k trestním sankcím, ale také při předběžném šetření včetně vyšetřování z důvodu obdržení důkazů nelegálního provádění obchodů, za které mohou být odpovědní.
b) Co se týče základního práva nedotknutelnosti obydlí Soud shledal, že zatímco “takové právo musí být v právním řádu Společenství přiznáno jako princip společný právním řádům členských států, vzhledem k soukromým obydlí fyzických osob, neplatí to samé ve vztahu ke společnostem, jelikož zde nejsou nepatrné rozdíly mezi právními systémy členských států s ohledem na povahu a stupeň ochrany poskytnuté obchodním provozovnám proti zásahu ze strany veřejného úřadu”. Z článku 8 Evropské konvence o lidských právech nelze dovozovat na ochranu podniků. “Přesto v právních systémech všech členských států musí mít každý zásah veřejných úřadů do sféry soukromé činnosti jakékoliv osoby, ať fyzické nebo právnické, právní základ a být ospravedlněn na základě ustanovení zákona a v důsledku toho tyto systémy upravují, i když v jiných formách, ochranu před svévolným nebo nepřiměřeným zásahem. Potřeba takové ochrany musí být, jakožto obecný princip komunitárního práva, přiznána”.
c) Soud následně určoval povahu a rozsah vyšetřovacích pravomocí Společenství ve světle obecných principů uvedených výše. Soud zdůraznil, že článek 14 nařízení 17/62 opravňuje Komisi vést vyšetřování, aby tak vykonávala svou povinnost, a sice chránit pravidla soutěže. Za tímto účelem musí být Komise oprávněna požadovat takové informace a vykonávat taková vyšetřování jaká jsou nezbytná k objasnění o porušení článku 81 a násl. (dříve čl. 85) Smlouvy o ES. Ze znění nařízení je jasné, že pravomoci Komise mohou být pro tyto účely velmi široké. Předmět a účel vyšetřování musejí být přesně určeny. Navíc článek 14 garantuje podnikům, kterých se vyšetřování týká, právo obrany. Úředníci Komise mají právo zkoumat vyžádané dokumenty, právo vstoupit do určených místností a právo nahlédnout do obsahu požadovaného vybavení. Nesmí však docílit přístupu do prostor nebo zařízení násilím nebo donucením zaměstnanců společnosti, aby jim přístup umožnili.
Pokud společnost popírá přístup Komise, úředníci Komise mohou na základě článku 14., odst. nařízení požádat národní úřady, aby zasáhly za účelem získání nezbytného zdroje informací. Podmínky, za kterých národní úřady poskytují podporu, určují členské státy. Komise musí respektovat národní procesní pravidla vyšetřování. Příslušný orgán nemůže na základě národního práva nahradit své vlastní hodnocení nezbytnosti vyšetřování nařízeného Komisí. It is to satisfy it that the measures of constraint envisaged are not arbitrary or excessive and is to ensure that the rules of national law are complied with in the application of those measures.
Soud nakonec rozhodl, že opatřeními, která byla v napadeném rozhodnutí uvedena a nařizovala vyšetřování, nepřekročila Komise své pravomoci stanovené článkem 14. Podání uvádějící, že Komise překročila své pravomoci, co se týče vyšetřování, bylo zamítnuto.
2. Tvrzení, že rozhodnutí porušuje článek 253 Smlouvy o ES (dříve článek 190), bylo také zamítnuto. Rozsah povinnosti uvádět důvody, na základě kterých je vyšetřování nařízeno, nemůže být omezen úvahami o účinnosti samotného vyšetřování. “Ačkoliv Komise nemusí oznamovat adresátům rozhodnutí, kterým nařizuje vyšetřování, všechny informace obsažené v jeho nařízení týkající se předpokládaných porušení povinnosti, přesto musí jasně dát najevo presumované skutečnosti, které vedly k nařízení vyšetřování.” Soud konstatoval, že odůvodnění mohlo být ve sporném rozhodnutí formulováno více přesně, přesto však rozhodnutí obsahovalo všechna nezbytná označení požadovaná zákonem.
3. Nakonec Soud potvrdil postup, kterým bylo rozhodnutí nařizující vyšetřování, přijato. Sporné rozhodnutí bylo přijato takzvaným “delegačním postupem”, který je upraven rozhodnutím Komise z 5.11.1980 a zmocňuje komisaře odpovědného za soutěž přijmout rozhodnutí jménem Komise a na její zodpovědnost. Delegační rozhodnutí neporušilo princip kolegiální odpovědnosti Komise podle článku 17 smlouvy o sloučení (Merger Treaty, Akzo).
4. Navrhovatel dále uvedl, že nebyl před přijetím rozhodnutí, které ukládalo zaplacení pokuty, dne 3.12.1987, vyslechnut. Soud zdůraznil, že stanovení pokuty k zaplacení, se odehrává ve dvou krocích. Zaprvé Komise musí rozhodnout výši, kterou je společnosti povinna zaplatit každý den, který se ocitne v prodlení. Rozhodnutí nelze vynutit. Celková částka k zaplacení může být definitivně stanovena pouze dalším rozhodnutím. Povinnost vyslechnout zúčastněnou stranu je splněna i tehdy, pokud se slyšení koná před stanovením konečné částky k zaplacení. Požadavek vyslechnout zúčastněnou stranu před přijetím rozhodnutí ukládajícího zaplacení by měl za následek odklad data přijetí tohoto rozhodnutí a ohrozil by tak účinnost rozhodnutí, kterým bylo nařízeno vyšetřování.
5. Soud odmítl žalobu na částku konečné pokuty k zaplacení. Zkráceně tedy Soud zamítl celou žalobu.

Shrnutí (Summary of the Judgment):

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):