Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1999 Centros Ltd v. Erhvervs-og Selskabsstyrelsen, C- 212/97, Recueil 1999, s. I-01459

Klíčová slova:

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce: Højesteret - Dánsko. Svoboda usazování - zřízení pobočky společnosti, aniž by byla fakticky vykonávána obchodní činnost - obcházení vnitrostátního práva - odmítnutí zápisu do obchodního rejstříku

Předmět:

Výklad článků 52, 56 a 58 Smlouvy o EHS

1 Usnesením ze dne 3. června 1997, došlým Soudnímu dvoru dne 5. června 1997 položil Højesteret na základě článku 177 Smlouvy o EHS předběžnou otázku ohledně výkladu článků 52, 56 a 58 Smlouvy.

2 Tato otázka vyvstala v rámci sporu mezi Centros Ltd. (dále jen „Centros“), „private limited company“, společností zapsanou dne 18. května 1992 do obchodního rejstříku v Anglii a Walesu a zapsanou v Erhvervs-og Selskabsstyrelsen (obchodní rejstřík a rejstřík společnosti dále jen „obchodní rejstřík“), který spadá pod dánské ministerstvo obchodu, ve věci odmítnutí zápisu pobočky společnosti Centros do obchodníku rejstříku v Dánsku.

3 Ze spisu především vyplývá, že Centros od svého založení nevykonával žádnou činnost. Jelikož právní předpisy Velké Británie neukládají společnosti s ručením omezeným žádné požadavky pokud jde o tvorbu a splácení minimálního základního kapitálu, základní kapitál společnosti Centros ve výši 100 GBP nebyl ani splacen, ani zpřístupněn společnosti. Základní kapitál je rozdělen na dva obchodní podíly, které vlastní p. a pí. Brydovi, dánští státní příslušníci s bydlištěm v Dánsku. Paní Bryde je ředitelkou společnosti Centros, jejíž sídlo je ve Velké Británii v místě bydliště přítele p. Bryda.

4 Podle dánského práva je Centros jakožto „private limited company“ považována za zahraniční společnost s ručením omezeným. Pravidla pro zapsání poboček („filialer“) takových společností do obchodního rejstříku stanoví anpartsselskabslov (zákon o společnostech s ručením omezeným).

5 Článek 117 tohoto zákona zejména stanoví:

„1) Zahraniční společnosti s ručením omezeným a společnosti s obdobnou právní formou se sídlem v členském státě Evropských společenství mohou v Dánsku vykonávat činnost prostřednictvím své pobočky“.

7 Erhvervs-og Selskabsstyrelsen zápis odmítl zejména proto, že Centros, který nevykonává ve Velké Británii žádnou obchodní činnost, ve skutečnosti nechce v Dánsku zřídit pobočku ale sídlo, a tím obejít příslušné vnitrostátní předpisy, zejména o splacení minimálního základního kapitálu ve výši 200 000 DKK, jak stanoví zákon č. 886 ze dne 21. prosince 1991.

8 Centros se proti zamítavému rozhodnutí Erhvervs-og Selskabsstyrelsen odvolal k Østre Landsret.

9 Østre Landsret uznal argumenty Erhvervs-og Selskabsstyrelsen ve svém rozsudku ze dne 8. září 1995 a Centros se odvolal k Højesteret.

10 V rámci tohoto řízení společnost Centros zastávala názor, že splňuje podmínky, které zákon o společnostech s ručením omezeným ukládá pro zápis pobočky zahraniční společnosti do obchodního rejstříku. Jelikož byla ve Velké Británii založena podle zákona, měla by mít právo zřídit v Dánsku pobočku podle článku 52 ve spojení s článkem 58 Smlouvy o EHS.

11 Podle společnosti Centros skutečnost, že od svého vzniku nevykonávala ve Velké Británii žádnou činnost, nemá vliv na její právo na svobodu usazování. Ve svém rozsudku ze dne 10. července 1986 ve věci Segers (79/85, Rec. str.2375) totiž Soudní dvůr rozhodl, že postup, kdy orgány jednoho členského státu vyloučily ředitele společnosti z vnitrostátního režimu zdravotního pojištění z jediného důvodu - a to, že tato společnost měla své sídlo v jiném členském státě, i když v něm nevykonávala obchodní činnost, není v souladu s články 52 a 58 Smlouvy o EHS.

12 Erhvervs-og Selskabsstyrelsen usuzuje, že jeho odmítnutí zápisu pobočky do obchodního rejstříku není v rozporu s články 52 a 58 Smlouvy o EHS, protože se založení pobočky v Dánsku jeví jako prostředek, jak obcházet vnitrostátní předpisy o tvorbě a splácení minimálního základního kapitálu. Odmítnutí zápisu do obchodního rejstříku by kromě toho bylo zdůvodnitelné nutností chránit veřejné i soukromé věřitele a kontrahenty nebo i nutností bojovat proti podvodným konkursům.

13 Za těchto okolností se Højesteret rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tuto předběžnou otázku:

„Je odmítnutí zápisu pobočky obchodní společnosti, usazené v jiném členském státě, jejíž základní kapitál činí 100 GBP (přibližně 1000 DKK) a jež vznikla v souladu se zákonem a je v souladu s právními předpisy tohoto členského státu, do obchodního rejstříku slučitelné s článkem 52 ve spojení s články 56 a 58 Smlouvy o ES, pokud dotyčná společnost sama nevykonává žádnou obchodní činnost, ale usiluje o založení pobočky, jenž by vykonávala veškerou obchodní činnost v zemi, ve které byla tato pobočka byla založena, a pokud je třeba vzít v úvahu, že cílem použité metody je vyhnout se založení společnosti v uvedeném členském státě za účelem vyhnout se splacení minimálního základního kapitálu ve výši 200 000 DKK (nyní 125 000 DKK)?“

15 Úvodem je třeba upřesnit, že Erhvervs-og Selskabsstyrelsen nijak nepopírá, že jakákoliv akciová společnost nebo společnost s ručením omezeným, která má sídlo v jiném členském státě, může vykonávat svou činnost v Dánsku prostřednictvím pobočky. Obecně tedy uznává možnost zapsat v Dánsku pobočku společnosti založené podle práva jiného členského státu. A zejména dodal, že pokud by Centros vykonával v Anglii a Walesu obchodní činnost, souhlasil by se zapsáním jeho pobočky do obchodního rejstříku v Dánsku.

16 Podle dánské vlády se článek 52 Smlouvy S na projednávaný případ nevztahuje, protože se jedná o čistě vnitřní záležitost Dánska. Pan a pí. Brydovi, dánští státní příslušníci, totiž založili ve Velké Británii společnost, která tam nevykonává žádnou činnost, jejímž výhradním účelem mělo být vykonávat činnost v Dánsku prostřednictvím pobočky a vyhnout se tak použití dánských právních předpisů o založení společnosti s ručením omezeným. Za těchto okolností založení společnosti státními příslušníky jednoho členského státu v jiném členském státě není relevantním prvkem externatility z hlediska práva Společenství a zejména svobody usazování.

17 V tomto ohledu je třeba poznamenat, že na okolnosti, za kterých je založena společnost založená podle práva některého členského státu, ve kterém má své oficiální sídlo, která usiluje o založení pobočky v jiném členském státě, se vztahuje právo Společenství. Z tohoto hlediska není důležité, že společnost byla založena v prvním členském státě pouze za účelem usazení v druhém členském státě, ve kterém by vykonávala podstatnou část, nebo dokonce veškerou svou hospodářskou činnost (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ve věci Segers, bod 16).

18 Okolnost, že manželé Brydovi založili společnost Centros ve Spojeném království za účelem obcházení dánských právních předpisů, které vyžadují splacení minimálního základního kapitálu, která nebyla popřena ani ve vyjádřeních, ani při jednání, nevylučuje, že na založení pobočky v Dánsku touto britskou společností se vztahuje svoboda usazování ve smyslu článků 52 a 58 Smlouvy. Otázka použití článků 52 a 58 Smlouvy totiž není totožná s otázkou, zda některý členský stát může přijímat opatření, která mají zamezit tomu, aby se s odvoláním na možnosti poskytované Smlouvou někteří jeho státní příslušníci pokusili neoprávněně vyhnout použití jeho vnitrostátních předpisů.

19 Co se týče otázky zda je, jak tvrdí manželé Brydovy, odmítnutí zapsání pobočky společnosti založené podle práva jiného členského státu, ve kterém má společnost své sídlo, do obchodního rejstříku v Dánsku překážkou svobody usazování, je třeba připomenout, že svoboda usazování přiznaná článkem 52 Smlouvy státním příslušníkům Společenství zahrnuje právo přístupu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkon a právo zřizování a řízení podniků za stejných podmínek, jak je definují právní předpisy členského státu pro jeho vlastní občany. Mimo to podle článku 58 se se společnostmi založenými podle práva některého členského státu, jež mají své sídlo, svou ústřední správu nebo svou hlavní provozovnu uvnitř Společenství, zachází stejně jako s fyzickými osobami, které jsou státními příslušníky členských států.

20 Z toho přímo vyplývá, že tyto společnosti mají právo vykonávat svou činnost v jiném členském státě prostřednictvím svého zastoupení, pobočky nebo dceřiné společnosti, podle místa jejího sídla, ústřední správy nebo své hlavní provozovny se stanoví, podobně jako státní příslušnost u fyzických osob, ke kterému právnímu řádu některého z členských států náleží (v tomto smyslu viz. rozsudek ve věci Segers, bod 13; rozsudek ze dne 28. ledna 1986 - Komise v. Francie, 270/83, Rec. str. 273, bod 18; rozsudek ze dne 13. července 1993 - Commerzbank, C-330/91, Sb. str. I-4017, bod 13 a rozsudek ze dne 16. července 1998 - ICI, C-264/96, Rec. str. I-4695, bod 20).

21 Obvyklý způsob jednání, kdy některý členský stát odmítne za určitých podmínek zapsat pobočku některé společnosti se sídlem v jiném členském státě do obchodního rejstříku vede tedy k tomu, že společnostem založeným podle právních předpisů jiného členského státu se zamezuje vykonávat právo usazování, které jim přiznávají články 52 a 58 Smlouvy.

22 Takové jednání je tudíž překážkou ve vykonávání svobod zaručených těmito ustanoveními.

23 Podle dánských orgánů by však manželé Brydovi neměli využívat těchto ustanovení, pokud by jediným cílem jimi zamýšleného založení společností mělo být obejít vnitrostátní právo, které upravuje zakládání společností s ručením omezeným, a tím by se jednalo o zneužití práva usazování. Dánské království by tudíž mělo právo přijmout opatření proti tomuto zneužívání tím, že zamítne zapsat pobočky do obchodního rejstříku.

24 Z judikatury Soudního dvora skutečně vyplývá, že členský stát má právo přijmout opatření určená k tomu, aby se zabránilo situaci, kdy se prostřednictvím možností vytvořených na základě Smlouvy některý z jeho státních příslušníků pokouší neoprávněně vyhnout použití jeho vnitrostátních právních předpisů a kdy se procesní subjekty neoprávněně nebo podvodně domáhají norem Společenství (viz. zejména v oblasti volného pohybu služeb rozsudek ze dne 3. prosince 1974 - Van Binsbergen, 33/74, Rec. str. 1299, bod 13, rozsudek ze dne 3. února 1993, Veronica Omroep Organisatie, C-148/91, Rec. str. I-487, bod 12, a rozsudek ze dne 5. října 1994 - TV10, C-23/93, Rec.str. I-4795, bod 21; v oblasti svobody usazování rozsudek ze dne 7. února 1979 - Knoors, 115/78, Rec.str. 399, bod 25 a rozsudek ze dne 3. října 1990 - Bouchoucha, C-61/89, Rec.. str. I-3551, bod 14; v oblasti volného pohybu zboží rozsudek ze dne 10. ledna 1985 - Leclerc e.a., 229/83, Rec.. str. 1, bod 27, v oblasti sociálního zabezpečení rozsudek ze dne 2. května 1996 - Paletta, C-206/94, Rec.. str. I-2357, bod 24; v oblasti volného pohybu pracovních sil rozsudek ze dne 21. června 1988 - Lair, 39/86, Rec.. str. 3161, bod 43; v oblasti společné zemědělské politiky rozsudek ze dne 3. března 1993 - General Milk Products, C-8/92, Rec.str. I-779, bod 21; v oblasti práva společností rozsudek ze dne 12. května 1998 - Kefalas e.a., C-367/96, Rec. str. I-2843, bod 20).

25 Pokud však za těchto okolností mohou vnitrostátní soudy na základě objektivních skutečností brát v úvahu v každém jednotlivém případě zneužití nebo protiprávní jednání dotyčných osob a v případě potřeby jim odepřít použití ustanovení práva Společenství, kterých se dovolávají, pak musí při posuzovaní takového jednání brát v úvahu také cíle, které příslušná ustanovení práva Společenství sledují (výše uvedený rozsudek ve věci Paletta, bod 25).

26 V projednávaném případě je třeba zdůraznit, že vnitrostátní předpisy, jejichž použití se zúčastněné osoby chtěly vyhnout, jsou předpisy, které upravují zakládání společností a nikoliv předpisy týkající se k vykonávání některých profesních činností. Ustanovení Smlouvy týkající se svobody usazování by tedy měly umožnit společnostem založeným v souladu s právními předpisy některého členského státu, které mají své sídlo, ústřední správu nebo svou hlavní provozovnu uvnitř Společenství, vykonávat činnost prostřednictvím zastoupení, pobočky nebo dceřiné společnosti v jiném členském státě.

27 Za těchto podmínek je skutečnost, že si státní příslušník členského státu, který si přeje založit společnost, zvolí založit ji ve členském státě, jehož předpisy pro zakládání společností se mu zdají být nejméně omezující, a založit pobočky v jiných členských státech, nepředstavuje sama o sobě zneužití práva usazování. Právo založit společnost v souladu s právními předpisy některého členského státu a založit pobočky v jiných členských státech je totiž v jednotného trhu spojeno s výkonem svobody usazování zaručené Smlouvou.

28 V tomto ohledu je okolnost, že právo společností nebylo ve Společenství úplně harmonizováno, jen málo významná; kromě toho Rada může vždy, na základě pravomocí, které jí uděluje článek 54, odstavec 3, písmeno g) Smlouvy o ES tuto harmonizaci ukončit.

29 Kromě toho, z bodu 16 výše uvedeného rozsudku ve věci Segers vyplývá, že skutečnost, že společnost nevykonává žádnou činnost ve členském státě, ve kterém má své sídlo a veškerou činnost vykonává ve členském státě, ve kterém má svou pobočku, nestačí k prokázání zneužívání a podvodného jednání umožňující danému členskému státu odepřít této společnosti použití ustanovení Společenství o právu usazování.

30 Za těchto podmínek je odmítnutí členského státu zapsat pobočku společnosti založené podle práva jiného členského státu, ve kterém má své sídlo, na základě toho, že je pobočka určena k tomu, aby společnosti umožnila vykonávat veškerou její obchodní činnost v hostitelském státě, v důsledku čehož by se tato vedlejší provozovna vyhnula vnitrostátním předpisům o tvorbě a splácení minimálního základního kapitálu, neslučitelné s články 52 a 58 Smlouvy, pokud brání plně uplatnit právo volně zřizovat vedlejší provozovny, jež má být zaručeno právě články 52 a 58.

31 V neposlední řadě je třeba zjistit, zda by dotyčná vnitrostátní praxe nemohla být odůvodněna důvody, které uvádějí dánské orgány.

32 S odkazem na článek 56 Smlouvy a na judikaturu Soudního dvora ohledně naléhavých důvodů obecného zájmu Erhvervs-og Selskabsstyrelsen uvádí, že povinnost společností s ručením omezeným vytvořit a splatit minimální základní kapitál sleduje dvojí cíl: na jedné straně posílit finanční zdravost společností za účelem ochrany veřejného věřitele proti riziku, že se veřejné pohledávky stanou nedobytné, neboť na rozdíl od soukromých věřitelů nemohou být tyto pohledávky zaručeny složením jistiny nebo kauce a na straně druhé obecněji ochránit všechny věřitele, veřejné i soukromé tím, že se předejde riziku podvodného konkursu způsobeného platební neschopností společností, jejichž počáteční kapitalizace byla nedostatečná.

33 Erhvervs-og Selskabsstyrelsen dodává, že neexistuje jiný méně omezující prostředek pro dosažení tohoto dvojího cíle. Jiné prostředky, jak ochránit věřitele, a to zavedení pravidel, která stanoví možnost za určitých podmínek zpochybnit osobní odpovědnost společníků, by totiž byly ještě více omezující, než povinnost vytvořit a splatit minimální základní kapitál.

34 Poté, co bylo zdůrazněno, že článek 56 Smlouvy se na uvedené důvody nevztahuje , je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora musí vnitrostátní opatření, která mohou omezovat nebo ztěžovat výkon základních svobod zaručených smlouvou o EHS, splňovat čtyři podmínky: musí se používat způsobem, který není diskriminační, musí být odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu, musí být vhodná pro zaručení naplnění cílů, které sledují a nesmí zacházet za mez nezbytnou k jejich dosažení (viz rozsudek ze dne 31. března 1993 - Kraus, C-19/92, Rec. str. I-1663, bod 32 a rozsudek ze dne 30. listopadu 1995 - Gebhard, C-55/94, Rec. str. I-4165, bod 37).

35 Tyto podmínky nejsou v projednávaném případě splněny. Především dotyčná praxe není s to dosáhnout cíle ochránit věřitele, který má sledovat, protože pokud by dotyčná společnost vykonávala činnost ve Spojeném království, její pobočka by byla zapsána do obchodního rejstříku v Dánsku, i kdyby byli dánští věřitelé ohroženi stejnou měrou.

36 Jelikož dotyčná společnost v projednávané věci pak vystupuje jako společnost založená podle anglického práva a nikoli jako společnost založená podle dánského práva, její věřitelé jsou informováni o tom, že podléhá jiným právním předpisům, než jsou předpisy, kterými se v Dánsku řídí zakládání společností s ručením omezeným a mohou se odvolat na některé předpisy práva Společenství, které je chrání, jako je čtvrtá směrnice Rady č. 78/660/EHS ze dne 25. července 1978, založená na článku 54, odstavec 3, písmeno g) Smlouvy o ročních účetních závěrkách některých forem společností (Úř.věst. L 222, str. 11) a jedenáctá směrnice Rady č. 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (Úř.věst.395, str. 36).

37 Kromě toho, v rozporu s tvrzeními dánských orgánů, mohla být přijata opatření méně omezující nebo méně porušující základní svobody, která by veřejným věřitelům umožňovala například legální možnost přijímat nezbytné záruky.

38 Konečně, skutečnost, že jeden členský stát nemůže zamítnout zapsat pobočku společnosti založené podle právních předpisů jiného členského státu, ve kterém má své sídlo, nevylučuje, aby tento první stát nemohl přijmout veškerá opatření, která by předcházela nebo sankcionovala podvody - buď vůči samotné společnosti, v případě potřeby ve spolupráci se členským státem, ve kterém byla založena, nebo vůči společníkům, u kterých bylo prokázáno, že se prostřednictvím založení společnosti ve skutečnosti snaží vyhnout svým závazkům vůči soukromým či veřejným věřitelům na území dotyčného členského státu. V každém případě boj proti podvodům nemůže odůvodnit odmítnutí zápisu pobočky společnosti, které má své sídlo v jiném členském státu.

39 Na položenou otázku je tedy třeba odpovědět tak, že odmítnutí členského státu zapsat pobočku společnosti založené podle právních předpisů jiného členského státu, ve kterém má své sídlo a která tam vykonává obchodní činnost, pokud je pobočka určena k tomu, aby dotyčné společnosti umožnila vykonávat veškerou činnost ve státě, ve kterém má být pobočka založena, a tak se vyhnout založení společnosti a použití předpisů o zakládání společností, které jsou v tomto státě v oblasti splácení minimálního základního kapitálu mnohem přísnější, je v rozporu s články 52 a 58 Smlouvy . Tento výklad však nevylučuje, aby orgány příslušného členského státu mohly přijmout veškerá opatření, která by předcházela nebo sankcionovala podvody - buď vůči samotné společnosti v případě potřeby ve spolupráci se členským státem, ve kterém byla založena, nebo vůči společníkům, u kterých bylo prokázáno, že se prostřednictvím založení společnosti ve skutečnosti snaží vyhnout svým závazkům vůči soukromým či veřejným věřitelům na území dotyčného členského státu.

Náklady řízení

40 Náklady vzniklé dánské, francouzské, nizozemské, švédské a britské vládě, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVR

rozhodl o otázce, kterou mu předložil Højesteret, usnesením ze dne 3. června 1997 takto:

Odmítnutí členského státu zapsat pobočku společnosti založené podle právních předpisů jiného členského státu, ve kterém má své sídlo a která tam vykonává obchodní činnost, pokud je pobočka určena k tomu, aby dotyčné společnosti umožnila vykonávat veškerou činnost ve státě, ve kterém má být pobočka založena, a tak se vyhnout založení společnosti a použití předpisů o zakládání společností, které jsou v tomto státě v oblasti splácení minimálního základního kapitálu mnohem přísnější, je v rozporu s články 52 a 58 Smlouvy. Tento výklad však nevylučuje, aby orgány příslušného členského státu mohly přijmout veškerá opatření, která by předcházela nebo sankcionovala podvody - buď vůči samotné společnosti v případě potřeby ve spolupráci se členským státem, ve kterém byla založena, nebo vůči společníkům, u kterých bylo prokázáno, že se prostřednictvím založení společnosti ve skutečnosti snaží vyhnout svým závazkům vůči soukromým či veřejným věřitelům na území dotyčného členského státu.