Odbor kompatibility s právem ES Úřad vlády ČR	I S A P Informační Systém pro Aproximaci Práva
	Databáze č. 17 : Databáze judikatury

ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů


	Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61985J0225

	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT OF 16 JUNE 1987. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V REPUBLIC OF ITALY. FREE MOVEMENT OF WORKERS - INFRINGEMENT OF THE PRINCIPLE OF NON-DISCRIMINATION ON GROUNDS OF NATIONALITY - CNR RESEARCH WORKERS - DIFFERENT TREATMENT WITH REGARD TO EMPLOYMENT AND WORKING CONDITIONS. CASE 225/85.

	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1987 PAGES 2625

	Předmět (klíčová slova): Keywords		FREE MOVEMENT OF WORKERS;

	Související předpisy: Corresponding acts:		157E048;368R1612;368R1612

	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:		[073] Sotgiu · [232] Belgium I · [384] Lawrie-Blum


	Plný text: Fulltext:		Ano

Fakta:
The Commission instituted proceedings against the Italian Republic claiming that it had failed to fulfil its obligations under Article 48 of the EEC Treaty and Article 7(1) and (4) of Regulation (EEC) No 1612/68
Of the Council of 15 October 1968 on freedom of movement for workers within the Community (OJ, English Special Edition 1968 (II), p. 475).
. This action was based on the fact that the Italian law concerning the security and tenure of researchers at the Consiglio nazionale delle ricerche (National Research Council, CNR) did not apply to non-nationals. As a consequence, foreign researchers did not enjoy the same job security: they were employed under contracts of limited duration without any guarantee that these contracts will be renewed; the fact that the foreign researchers have no career structure makes it impossible for them to move to higher grades and has an impact on their pay and retirement pensions. The Commission contended that the exclusion from the protection of the law in question of foreign nationals constituted discrimination prohibited by Article 48(2) of the Treaty.
The Italian Government argued that the difference in treatment was justified under Article 48(2) of the Treaty. Firstly, it argued that the work undertaken by the CNR was in the public interest. Secondly, the exclusion was necessary because if the researchers became established members of the CNR by virtue of the said law, they could then be promoted to higher managerial posts of that body which would entail participation in the exercise of public power.

Názor soudu a komentář:
Before examining the question whether the exclusion of the protection of the law in question constituted discrimination the Court had to establish whether the case was outside the scope of the prohibition of discrimination contained in Article 48(2) by virtue of Article 48(4) according to which Article 48 does not apply to employment in the public service. The Court has, however, interpreted Article 48(4), which constitutes a derogation from the fundamental principle of the freedom of movement, narrowly so as to cover only what is “strictly necessary for safeguarding the interests which that provision allows Member States to protect”.
What constitutes employment in the public service within the meaning of Article 48(4) cannot be determined with regard to the form of the employment relationship. “To make the application of Article 48(4) dependent on the legal nature of the relationship between the employer and the administration would enable the Member State to determine at will the posts covered by the exception laid down in that provision.” (See in particular [384]
Lawrie-Blum.
) The Court has rather emphasized the nature of the obligations involved: Whether the job involves responsibility for exercising powers conferred by public law or for safeguarding the general interests of the State (see [232]
Belgium I
). While the Court accepts that the duties of the management or advising the State on scientific and technical questions could be described as involving such obligations and thus constituting employment in the public sector, it finds that the Italian Government has not established that such duties were carried out by CNR researchers.
As regards the objection that, once admitted, the researchers could not be denied promotion to higher managerial posts, the Court points out that, to the extent necessary, a Member State may reserve for its own nationals those posts within a career bracket which involve participation in the exercise of powers conferred by public law or safeguarding of the general interest of the State. Such exclusion must not, however, have the effect of debarring foreign nationals generally from posts which are not in the public service ( [232]
Belgium I
); an exclusion with so far-reaching effects cannot be deemed necessary for the object pursued. And finally, Article 48 (4) “cannot justify discriminatory measures with regard to remuneration or other conditions of employment against workers from other Member States once they have been admitted to the public service” ( [073]
Sotgiu
). With regard to the case in issue, it follows that foreign researchers could have been excluded only from those specific posts which involve the exercise of powers conferred by public law or for safeguarding the general interests of the state. Article 48(4) could neither justify a general exclusion of foreign researchers from posts at the CNR nor a different treatment of foreign researchers once they have been employed.
Having determined that the posts in question are not covered by the derogation contained in Article 48(4), the Court goes on to ascertain that the different treatment resulting from the fact that foreign researchers are not covered by the law in question constitutes unlawful discrimination prohibited by Article 48(2) of the Treaty.

Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. RESEARCH POSTS AT THE NATIONAL RESEARCH CENTRE OF A MEMBER STATE DO NOT CONSTITUTE EMPLOYMENT IN THE PUBLIC SERVICE WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 48 (4) OF THE EEC TREATY WHERE THEY DO NOT INVOLVE THE EXERCISE OF POWERS CONFERRED BY PUBLIC LAW OR THE SAFEGUARDING OF THE GENERAL INTERESTS OF THE STATE.

2. COMMUNITY LAW DOES NOT PROHIBIT A MEMBER STATE FROM RESERVING FOR ITS OWN NATIONALS THOSE POSTS WITHIN A CAREER BRACKET IN THE PUBLIC SECTOR WHICH INVOLVE PARTICIPATION IN THE EXERCISE OF POWERS CONFERRED BY PUBLIC LAW OR THE SAFEGUARDING OF THE GENERAL INTERESTS OF THE STATE. HOWEVER, THE POSSIBILITY THAT NATIONALS OF OTHER MEMBER STATES MIGHT BE EXCLUDED FROM PROMOTION OR TRANSFER TO CERTAIN POSTS MUST NOT HAVE THE EFFECT OF DEBARRING THEM GENERALLY FROM POSTS WHICH ARE NOT IN THE PUBLIC SERVICE WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 48 (4) OF THE TREATY.

3. ONCE A MEMBER STATE HAS PERMITTED NATIONALS OF OTHER MEMBER STATES TO OCCUPY POSTS CONSTITUTING EMPLOYMENT IN THE PUBLIC SERVICE WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 48 (4) OF THE TREATY, DISCRIMINATORY TREATMENT OF THOSE PERSONS AS REGARDS REMUNERATION OR OTHER CONDITIONS OF EMPLOYMENT WILL CONSTITUTE AN INFRINGEMENT OF ARTICLE 48 (2) OF THE TREATY AND ARTICLE 7 (1) AND (4) OF REGULATION NO 1612/68.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):

Odkaz:

Rozsudek ze dne 16. června 1987 Komise Evropských společenství Proti Italské republice . Věc 225-85. Receuil 1987.

Klíčová slova:

Volný pohyb pracovníků – Porušení zásady nediskriminace z důvodu státní příslušnosti – Výzkumníci z CNR – Nerovné zacházení, pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky.

Předmět:

Žaloba na určení, že Italská republika tím, že diskriminuje státní příslušníky jiných členských států zaměstnané v „Consiglio nazionale delle ricerche“ (Národní rada pro výzkum, dále jen „CNR“), pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, oproti výzkumníkům, kteří mají italskou státní příslušnost, zaměstnaným rovněž v CNR, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 smlouvy o EHS a z čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. L 257, s. 2).

Skutkové okolnosti:

I – P o p i s s k u t k o v é h o s t a v u

Usnesením došlým kanceláři Soudního dvora dne 23. července 1985 podala Komise Evropských společenství na základě článku 169 Smlouvy o EHS žalobu, kterou se domáhá, aby bylo určeno, že Italská republika nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z práva Společenství, tím, že zachovává diskriminační režim z důvodu státní příslušnosti, pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky výzkumníků, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, zaměstnaných v CNR.

Ustanovení vnitrostátního práva, jež jsou předmětem této žaloby, jsou obsažena v italském zákoně č. 70 ze dne 20. března 1975 (GURI, 2. 4. 1975, č. 87, čl. 36 odst. 3 a 4 a čl. 5 odst. 3) a v jediném znění předpisu o postavení státních úředníků (DPR č. 3, 10. 1. 1957, GURI, řádný dodatek k č. 22, 25. 1. 1957, článek 2), na který odkazuje čl. 5 odst. 3 uvedeného zákona.

Podle čl. 36 odst. 3 a 4 zákona č. 70 musí být pracovníci zaměstnaní v CNR na základě pracovní smlouvy k datu vstupu tohoto zákona v platnost (dne 3. dubna 1975) uvedeni ve schématu organizační struktury, pokud mají požadovanou kvalifikaci a splňují stanovené podmínky (odstavec 3), nebo, je-li tento zápis dočasně nemožný kvůli nedostatku míst, musí být tito pracovníci zaměstnáni v pracovním poměru na dobu neurčitou a vztahuje se na ně režim odpovídající příslušné kvalifikaci (odstavec 4). V obou případech „se přihlédne k předchozím odpracovaným letům při pravidelném zvyšování platu“.

Ustanovení čl. 5 odst. 3 zákona č. 70 odkazuje na „právní předpisy platné ve veřejné správě týkající se podmínek náboru do zaměstnání“. Z nich je namístě zmínit se o těch, které jsou obsaženy v jediném znění předpisu o postavení státních úředníků, zejména článku 2, který zní: „Každý, kdo splňuje tyto obecné podmínky může být jmenován státním úředníkem:

1. má italskou státní příslušnost;
2. …“.
Jelikož se Komise domnívá, že příslušné orgány nepoužily shora uvedená ustanovení na výzkumníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, zaměstnané v CNR, a že skutečnost, že tito výzkumníci nebyli zapsáni do schématu organizační struktury (nebo nebyli zaměstnáni v pracovním poměru na dobu neurčitou, je-li zápis do schématu organizační struktury dočasně nemožný) pouze z důvodu, že nemají italskou státní příslušnost, je zjevným porušením článku 48 smlouvy o EHS i nařízení (EHS) č. 1612/68, zaslala italské vládě výzvu dopisem ze dne 2. srpna 1984.

Protože italské orgány této výzvě nevyhověly, vydala Komise dne 18. března 1985 odůvodněné stanovisko dle čl. 169 odst. 1 Smlouvy a poskytla italské vládě měsíční lhůtu, aby mu vyhověla.

Jelikož odůvodněné stanovisko zůstalo bez odezvy, podala Komise tuto žalobu.

II – P í s e m n á č á s t ř í z e n í a n á v r h y ú č a s t n í k ů ř í z e n í

Písemná část řízení proběhla obvyklým způsobem.

Po vyslechnutí zprávy soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr zahájit ústní část řízení bez provádění dokazování.

Soudní dvůr nicméně vyzval italskou vládu, aby mu do 1. září sdělila, zda byl přijat návrh zákona, na nějž se odvolávala. Této výzvě bylo ve stanovené lhůtě vyhověno.

Komise jakožto navrhuje, aby Soudní dvůr:

a) určil, že Italská republika tím, že výzkumníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, zaměstnané v Consiglio nazionale delle ricerche, diskriminovala, pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, oproti výzkumníkům, kteří mají italskou státní příslušnost, zaměstnaným rovněž v CNR, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 smlouvy o EHS a z čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968,
b) uložil Italské republice náhradu nákladů řízení.

Italská vláda jakožto žalovaná navrhla, aby Soudní dvůr:

a) zamítl žalobu Komise,
b) uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

III – Ž a l o b n í d ů v o d y a a r g u m e n t y ú č a s t n í k ů ř í z e n í

1. Komise ve své žalobě úvodem uvádí, že v právním řádu Společenství má zásadní význam zákaz jakékoli přímé či nepřímé diskriminace na základě státní příslušnosti v oblasti přístupu k zaměstnání, pracovních podmínek a odměňování, jak je zakotveno v článku 48 smlouvy o EHS a nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. L 257 ze dne 19. 10. 1968).

Komise zdůrazňuje, že ustanovení práva Společenství o volném pohybu pracovníků mají přímý účinek na vnitrostátní právní řády a že tato ustanovení mají přednost před jakoukoli vnitrostátní právní normou, která je s nimi v rozporu, přičemž v tomto smyslu připomíná judikaturu Soudního dvora v rozsudcích ze dne 4. dubna 1974 (Komise v. Francouzská republika, 167-73, Recueil, s. 372), 8. dubna 1976 (Royer, 48/75, Recueil, s. 511), 7. července 1976 (Watson a Bellmann, 118-75, Recueil, s. 1196) a 14. července 1976 (Dona a Mantero, 13-76, Recueil, s. 1341).

2. Komise, vycházejíc z důležitosti zásady volného pohybu pracovníků, prosazuje restriktivní výklad výjimek umožněných čl. 48 odst. 4 a upřesňuje působnost zásady rovného zacházení, pokud jde o zaměstnání ve veřejné správě.

Komise se odvolává zejména na rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 1974 (Sotgiu v. Deutsche Bundespost, 152-73, Recueil, s. 154, bod 4 odůvodnění, s. 162) a na rozsudek ze dne 17. prosince 1980 (Komise v. Belgie, 149-79, Recueil, s. 3881, body 11 a 13 odůvodnění, s. 3900). A z tohoto důvodu uvádí, že pozice vědeckého výzkumníka v subjektu jako je CNR nepatří k těm, které „obsahují přímou či nepřímou účast na výkonu veřejné moci a úkoly určené k zajištění obecných zájmů státu nebo jiných veřejných orgánů, jednak že pozice běžně vykonávané v rámci těchto zaměstnání nelze považovat za „pozice typické pro veřejnou správu“ a „úkoly vztahující se ke správě v pravém slova smyslu“.

Komise navíc soudí, že není třeba podrobněji rozebírat dotyčné pozice ani určovat, zda tato činnost odpovídá či neodpovídá pojmu zaměstnání „vyloučeného“ ve smyslu čl. 48 odst. 4. Skutečnost, že výzkumníci byli již před nějakou dobou přijati do zaměstnání v CNR, znamená dle názoru Komise, že italské orgány mlčky připouštějí, že se v daném případě nejedná o obecné zájmy státu či typické a výlučné funkce veřejné správy. Toto stanovisko Komise je podloženo judikaturou Soudního dvora ve výše uvedeném rozsudku ve věci Sotgiu, v němž Komise poukazuje na důležitou domněnku obsaženou v bodě 4 odst. 3 a 4 odůvodnění (Recueil 1974, s. 162).

3. Komise usuzuje, že pravidla Společenství v oblasti volného pohybu pracovníků se plně vztahují na výzkumníky zaměstnané na základě pracovní smlouvy v CNR, a to zejména články 1 a 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68, jejichž působnost jasně vyjádřil rozsudek Soudního dvora v rozsudku ve věci Sotgiu.

Podle Komise měla CNR v souladu s výše zmíněnými pravidly Společenství buď jmenovat výzkumníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, ve schématu organizační struktury podle odst. 3 čl. 36 zákona č. 70, nebo jim nabídnout pracovní smlouvu na dobu neurčitou, spojenou s právním režimem a režimem odměňování stanoveným pro příslušnou kvalifikaci podle odst. 4 čl. 36 daného zákona.

Komise nicméně konstatuje, že existence právní předpisy obsažené v čl. 5 odst. 3 zákona č. 70, která opravňuje CNR vyžadovat pro uplatnění výše popsaných právních předpisů italskou státní příslušnost, znamená diskriminaci vůči výzkumníkům, kteří mají státní příslušnost jiných členských států Společenství.

Tato diskriminace podle názoru Komise údajně existuje jak v oblasti odměňování (nemožnost obnovení kariéry a nižší plat za stejnou práci), tak z hlediska právního postavení (nejisté zaměstnání ve srovnání s jejich italskými kolegy ).

4. Italská vláda v žalobní odpovědi uvádí, že smluvní pracovníci zaměstnaní v CNR ke dni vstupu zákona č. 70 v platnost, kteří nemají italskou státní příslušnost, ale státní příslušnost jiného členského státu Společenství (pracovníci, jichž se týká žaloba podaná Komisí), jsou v současné době nadále zaměstnáni u tohoto subjektu na základě pracovních smluv na dobu určitou podle odst. 1 čl. 36 zákona č. 70 a výše jejich odměn za práci se stále udržuje na úrovni odměn za práci stálých pracovníků uvedených, kteří mají stejný počet odsloužených let.

Dále italská vláda, aniž by uznala opodstatněnost žaloby podané Komisí či nesplnění povinnosti, jež je jí vytýkáno, dodává, že se zkoumají možnosti řešení, které by v krátké době umožnilo zapsat dotyčné výzkumníky do schématu organizační struktury nebo je přijímat do zaměstnání na dobu neurčitou.

5. K tomuto vyjádření Komise ve své replice podotýká, že zaměstnávání uvedených pracovníků na základě pracovních smluv na dobu určitou zjevně způsobuje dotčeným vážnou újmu.

Podle Komise vyplývá tato újma ze skutečnosti, že chybí nepřetržitost smluvního vztahu, protože není stanovena žádná doložka o prodloužení nebo doložka, na základě které se CNR zavazuje tyto smlouvy obnovovat.

To by jednak znamenalo, že tito výzkumníci nemají záruku, že vyplácení odměn za práci a sociálních dávek bude probíhat bez přerušení. Kromě toho by tito výzkumníci nemohli uvažovat o žádném kariérním růstu, kterýžto pojem zahrnuje nejen zvyšování odměn za práci, ale také získávání vyšší odborné kvalifikace.

V tomto ohledu upozorňuje Komise na poslední pododstavec odst. 3 a 4 čl. 36 zákona č. 70, který určuje, že se přihlédne k předchozím odpracovaným letům při stanovení nároku na povýšení, a představuje jeden z hlavních aspektů „obnovení kariéry“.

Komise konečně soudí, že italská vláda uznává, že porušuje právní předpisy Společenství, neboť italské orgány údajně začaly připravovat opatření nezbytná k tomu, aby se právní postavení výzkumníků ze Společenství v CNR rovnalo právnímu postavení tuzemských výzkumníků.

6. V písemné duplice italská vláda oznamuje, že předložila návrh zákona schválený Radou ministrů dne 14. prosince 1985 a již zaslaný parlamentu. .

IV – Ú s t n í č á s t ř í z e n í

V ústní části řízení italská vláda mimoto zdůraznila, že v souladu s judikaturou Soudního dvora v rozsudcích ze dne 3. června 1986 (Komise v. Francouzská republika, 307-84, Recueil, s. 1725, 1734) a 3. července 1986 (Lawrie-Blum, 66-85, Recueil, s. 2121, 2139) spadají zaměstnání v CNR do působnosti čl. 48 odst. 4 Smlouvy. V této souvislosti vláda předně uvádí, že podle článku 1 nařízení č. 82 ze dne 1. března 1945 o reorganizaci CNR má tato instituce rozvíjet a koordinovat vědecký výzkum a stanovit jeho pravidla za účelem vědeckotechnického pokroku, vystupovat jako poradce v oblasti vědeckotechnických činností státu, zajišťovat shromažďování technických norem obecné povahy a zkoumat vědeckotechnické problémy spojené s obnovou země. Italská vláda, odvolávajíc se na úlohy CNR, se domnívá, že činnost výzkumníků, která mimo jiné spočívá v kontrole zvláštních technických zařízení a laboratorních zkouškách přístrojů, má za cíl zajišťovat obecné zájmy státu a je krom toho hrazena z veřejných prostředků. Slučitelnost požadavku italské státní příslušnosti se Smlouvou údajně také vyplývá ze skutečnosti, že zařazení výzkumníků do stavu stálých zaměstnanců CNR ve svém důsledku umožní přístup k nejvyšším pozicím v subjektu, které s sebou nesou odpovědnost charakteristickou pro veřejnou moc.

Právní otázky:

1 Návrhem došlým kanceláří Soudního dvora dne 23. července 1985 podala Komise Evropských společenství na základě článku 169 smlouvy o EHS žalobu na určení, že Italská republika tím, že diskriminuje státní příslušníky jiných členských států zaměstnané v „Consiglio nazionale delle ricerche“ (Národní rada pro výzkum, dále jen „CNR“), pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, oproti výzkumníkům, kteří mají italskou státní příslušnost, zaměstnaným rovněž v CNR, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 smlouvy o EHS a z čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř. věst. č. L 257, s. 2).
2 Italský zákon č. 70 ze dne 20. března 1975 (GURI, 2. 4. 1975, č. 87) stanoví v čl. 36 odst. 3, že pracovníci zaměstnaní v CNR na základě pracovní smlouvy k datu vstupu tohoto zákona v platnost (dne 3. dubna 1975) budou jmenováni na stálé pozice, pokud mají požadovanou kvalifikaci a splňují stanovené podmínky. Článek 36 odst. 4 stanoví, že při nedostatku stálých míst, budou smluvní zaměstnanci nadále zaměstnáni na dobu neurčitou a obdrží stejnou odměnu jako stálí pracovníci na obdobné pozici. V obou případech „se přihlédne k předchozím odpracovaným letům při výpočtu pravidelného zvyšování platu.“
3 Ustanovení čl. 5 odst. 3 citovaného zákona dále odkazuje na „právní předpisy platné ve veřejné správě pro podmínky náboru do zaměstnání“. Patří k nim ustanovení o postavení státních úředníků (DPR č. 3, 10. 1. 1957, GURI, řádný dodatek k č. 22, 25. 1. 1957), jehož článek 2 stanoví, že „ každý, kdo splňuje tyto obecné podmínky, může být jmenován státním úředníkem :
1) má italskou státní příslušnost;
2) …“.
4 Jelikož se Komise domnívá, že požadavek státní příslušnosti u výzkumníků ucházejících se o stálé místo (nebo,nejsou-li tato místa dočasně k dispozici, o pokračování v zaměstnání na dobu neurčitou) je v rozporu s článkem 48 Smlouvy a s nařízením č. 1612/68, podala na Italskou republiku žalobu pro nesplnění povinnosti.
5 Pro podrobnější popis skutkových okolností sporu v původním řízení, průběhu řízení a písemných vyjádření předložených Soudnímu dvoru se odkazuje na zprávu k jednání. Tyto údaje ze spisu jsou dále převzaty pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.
6 První otázka, kterou klade žaloba, zní, zda zaměstnání výzkumníků v CNR lze považovat za zaměstnání ve veřejné správě, na něž se pravidlo nediskriminace podle čl. 48 odst. 4 Smlouvy nevztahuje.
7 V tomto ohledu je namístě připomenout, že jako výjimka ze základního pravidla volného pohybu a nediskriminace pracovníků ve Společenství musí být čl. 48 odst. 4 vykládán tak, aby se jeho dosah omezoval na to, co je nezbytně nutné pro zajištění zájmů, které toto ustanovení umožňuje členským státům chránit.
8 Jak nejnověji připomněl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 3. července 1986 ( Lawrie-Blum, 66-85, Recueil, s. 2121, 2139), není možné omezit přístup k některým zaměstnáním z důvodu, že v daném členském státě mají osoby přijaté do takového zaměstnání postavení úředníků. Kdyby totiž uplatnění čl. 48 odst. 4 záviselo na právní povaze vztahu mezi pracovníkem a správou, poskytovalo by to členským státům možnost určovat podle svého uvážení, na která zaměstnání se toto výjimečné ustanovení vztahuje.
9 Je namístě konstatovat, že podmínky pro to, aby mohlo být zaměstnání považováno za zaměstnání ve veřejné správě ve smyslu odst. 4 čl. 48 Smlouvy, upřesněné judikaturou Soudního dvora, zejména v rozsudku ze dne 17. prosince 1980 (Komise v. Belgie, 149-79, Recueil, s. 3881) nejsou v daném případě splněny. Pouhý odkaz na obecnou úlohu CNR a výčet úkolů, jimž se věnují všichni výzkumníci v této subjektu, nemohou prokázat, že výzkumníci jsou pověřeni výkonem práv veřejné moci nebo jsou odpovědni za zajišťování obecných zájmů státu. Jedině ředitelské místo nebo funkce státního rady pro vědeckotechnické otázky by mohly být označeny za zaměstnání ve veřejné správě ve smyslu čl. 48 odst. 4 Smlouvy, nebylo však prokázáno, že tyto pozice zastávají výzkumníci z CNR.
10 Pokud jde o argument uvedený italskou vládou, že zařazení zahraničních výzkumníků do stavu stálých zaměstnanců CNR by mělo za důsledek, že by jim nebylo možné odepřít formou povyšování přístup k nejvyšším pozicím v subjektu, stačí konstatovat, že právo Společenství nezakazuje, aby členský stát vyhradil v určitém povolání pro své vlastní státní příslušníky ty pozice, jež se podílejí na výkonu veřejné moci či zajišťování obecných zájmů státu. Jak však již bylo prohlášeno ve výše zmíněném rozsudku ze dne 17. prosince 1980, možnost vyloučit státní příslušníky jiných členských států z některých povýšení nebo přeložení nesmí mít za důsledek, že pro ně bude obecně vyloučen přístup k zaměstnáním, jež nespadají pod veřejnou správu ve smyslu čl. 48 odst. 4 Smlouvy.
11 Navíc, jak rozhodl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 12. února 1974 (Sotgiu, 152-73, Recueil, s. 153), i kdyby se jednalo o zaměstnání ve veřejné správě ve smyslu čl. 48 odst. 4 Smlouvy, neodůvodňovalo by toto ustanovení poté, co byli někteří pracovníci z jiných členských států do těchto zaměstnání přijati, diskriminační opatření uplatňované vůči nim v oblasti odměňování či jiných pracovních podmínek.
12 Je tedy namístě určit, zda nepoužití výše uvedených ustanovení zákona č. 70 znamená diskriminaci zakázanou čl. 48 odst. 2 Smlouvy a čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení č. 1612/68.
13 V tomto ohledu je namístě podotknout, že výzkumníci, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, jsou diskriminováni oproti italským výzkumníkům, zejména pokud jde o stálost zaměstnání, vzhledem k tomu, že jsou zaměstnáváni v CNR na základě pracovních smluv na dobu určitou a nemají záruku, že jim tyto smlouvy budou prodlouženy. Dále je třeba konstatovat, že neexistence kariérního systému pro výzkumníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, způsobuje, že nemohou postupovat na vyšší pozice a má dopad na jejich odměňování a starobní důchody. Na tyto výzkumníky se tedy nevztahuje režim obnášející záruky a výhody rovnocenné těm, které vyplývají ze postavení vyhrazeného tuzemským státním příslušníkům.
14 Za těchto okolností je třeba rozhodnout, že Italská republika tím, že diskriminuje výzkumníky, státními příslušníky jiných členských států, zaměstnané v CNR, pokud jde o podmínky zaměstnávání a pracovní podmínky, oproti výzkumníkům, kteří mají italskou státní příslušnost, zaměstnaným rovněž v CNR, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 smlouvy o EHS a z čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968.

K n á k l a d ů m ř í z e n í
15 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu bude účastníku, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná byla ve sporu neúspěšná, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů SOUDNÍ DVůR rozhodl takto:

1) Italská republika tím, že diskriminuje výzkumníky, kteří jsou státními příslušníky jiných členských států, zaměstnané v Consiglio nazionale delle ricerche, pokud jde o podmínky zaměstnání a pracovní podmínky, oproti výzkumníkům, kteří mají italskou státní příslušnost, zaměstnaným rovněž v Consiglio nazionale delle ricerche, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 48 smlouvy o EHS a z čl. 7 odst. 1 a 4 nařízení Rady č. 1612/68 ze dne 15. října 1968.
2) Italské republice se ukládá náhrada nákladů řízení.

_____________________________________________________________________________