Číslo (Kód CELEX): Number (CELEX Code):		61982J0297
	Název: Title:		JUDGMENT OF THE COURT (FIFTH CHAMBER) OF 26 OCTOBER 1983. DE SAMVIRKENDE DANSKE LANDBOFORENINGEN V MINISTERIET FOR SKATTER OG AFGIFTER (MINISTRY OF FISCAL AFFAIRS). REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING FROM THE OSTRE LANDSRET. LAND TAX PAYABLE TO THE STATE IN RESPECT OF AGRICULTURAL PROPERTY - VALIDITY UNDER COMMUNITY LAW. CASE 297/82.
	Publikace: Publication:		REPORTS OF CASES 1983 PAGES 3299 - 3321
	Předmět (klíčová slova): Keywords		AGRICULTURE;MONETARY MEASURES IN THE FIELD OF AGRICULTURE;
	Související předpisy: Corresponding acts:		157E039
	Odkaz na souvisejicí judikáty: Corresponding Judgements:
	Plný text: Fulltext:		Ano

Odkaz:

Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 1983, De samvirkende danske Landboforeninger proti dánskému ministerstvu financí, věc 297/82, Recueil 1983, s. 3299.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce – Østre Landsret – Dánské království – Státní pozemková daň zatěžující zemědělské pozemky – Platnost vzhledem k právu Společenství

Předmět:

Rozhodnutí o předběžné otázce o výkladu hlavy II Smlouvy týkající se zemědělství, zejména jejích článků 39 a 40, a dále právních aktů z nich odvozených

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS dánským Østre Landsret (čtvrtý senát) o rozhodnutí o předběžné otázce ve sporu probíhajícím před uvedeným soudem

generální advokát: P. VerLoren van Themaat,

vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada

vydává tento

I – Skutkové okolnosti a řízení

A – Skutkové okolnosti

1. V listopadu 1979 rozhodla vláda Dánského království zavést „víceleté celkové řešení“ své hospodářské politiky.

Hlavní linie tohoto plánu byly definovány v prohlášení publikovaném dne 3. prosince 1979.

Toto prohlášení zdůrazňovalo, že bude potřeba úsilí k postupnému snižování deficitu platební bilance i ke zlepšení situace zaměstnanosti.

Tento plán mimo jiné vytyčil jako cíl zpomalení vývoje příjmů všech sociálních skupin a spravedlivé rozdělení této zátěže, kterou nese obyvatelstvo.

Dánská vláda si přála dosáhnout shody mezi středním kursem dánské koruny a zemědělským přepočítacím kursem vůči ECU, nazývaným reprezentativní kurs nebo také „zelený“ kurs, aby se vyhnula zavedení měnových vyrovnávacích částek.

V této souvislosti Rada, jednající na základě žádosti dánské vlády, provedla dne 3. prosince 1979 nařízením Rady č. 2717/79 (Úřední věstník L 309, 5. 12. 1979, s. 1) devalvaci reprezentativního kursu dánské koruny vůči evropské zúčtovací jednotce o 4,63 %, tj. provedla „zelenou“ devalvaci.

V preambuli tohoto nařízení je především uvedeno, že cílem dotyčného opatření je vyhnout se zavedení měnových vyrovnávacích částek v Dánsku.

Z důvodové zprávy k návrhu zákona vyplývá, že cílem zákona je „zajistit, aby se zpomalení růstu příjmů jako prvku celkového řešení týkalo všech skupin obyvatel“, a že bude zaveden pouze v roce 1980.

Zákon byl schválen Parlamentem (Folketing) dne 21. prosince 1979, ratifikován dne 28. prosince 1979 a vyhlášen jako zákon č. 541.

Tento zákon o pozemkové dani s sebou přinesl dočasné zvýšení pozemkové daně, která již existovala a byla odváděna obcím, o část odváděnou státu.

1. Poté, co Landbrugsrådet (dánská Zemědělská rada) předložil případ dne 21. prosince 1979 Komisi Evropských společenství, a poté, co Komise odpověděla dopisem ze dne 13. června 1980 se závěrem, že zákon o pozemkové dani není neslučitelný s právem Společenství, byl případ předán Østre Landsret Dánskou federací zemědělců, jednající jako zmocněnec tří vlastníků půdy – zemědělců, kteří vznesli námitky proti platnosti daně.

Žalobkyně v hlavním řízení v první řadě obhajovala před dánským soudem stanovisko, že zákon o státní pozemkové dani ze zemědělského majetku odporuje duchu a podmínkám provádění Smlouvy o EHS a společné zemědělské politiky vzhledem k tomu, že jeho cílem a účinkem je neutralizace účinků právního aktu vzešlého z Evropských společenství; že cílem devalvace je zvýšit příjmy dánského zemědělství a že dotyčný zákon se staví proti tomuto cíli.

„Mohou být Smlouva o EHS, zvláště její druhá část, Hlava II o zemědělství – zvláště články 39 a 40 zmíněné smlouvy – a právní akty odvozené ze Smlouvy – vyloženy v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát dočasně zvýšil zdanění založené na hodnotě zemědělských pozemků, pokud toto opatření přímo souvisí s devalvací „zelené měny“ členského státu, provedenou Radou, a pokud zvýšení zdanění má za cíl převést ve prospěch státního rozpočtu významnou část zvýšení příjmů zemědělců, spojeného s devalvací, jakožto jedna z fází směřující k celkovému hospodářskému řešení, které se týká většiny sociálních skupin?“

Předkládací rozhodnutí bylo zaregistrováno v kanceláři Soudního dvora dne 24. listopadu 1982.

V souladu s článkem 20 Protokolu o statutu Soudního dvora EHS byla podána písemná vyjádření Dánskou federací zemědělců, jednající jako zmocněnec Svenda Aage Pedersena, Knuda Harba a Pedera Grønbaeka, zemědělců, a zastoupenou Allanem Philipem, advokátem, dánskou vládou, zastoupenou Lauridsem Mikaelsenem, právním poradcem, a dánským ministerstvem financí, zastoupeným Advokátní komorou (Kammeradvokaten) v osobě Gregerse Larsena, francouzskou vládou, zastoupenou Jean-Paulem Costesem, členem generálního sekretariátu Meziresortního výboru pro otázky evropské hospodářské spolupráce, vládou Italské republiky, zastoupenou Marcellem Contim, státním advokátem a Komisí Evropských společenství, zastoupenou Hansem Peterem Hartvigem, členem jejího právního oddělení.

Na základě zprávy soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústní části řízení bez předběžného dokazování.

Podle čl. 95 odst. 1 a 2 jednacího řádu rozhodl Soudní dvůr svým usnesením ze dne 18. května 1983 předat případ pátému senátu.

A – Vyjádření Dánské federace zemědělců

Poté, co shrnula jednak základní body svého tvrzení a dále i právní předpisy Společenství týkající se zemědělství (články 38, 39 a 40 Smlouvy, postupy určování cen a zásahů ve společných organizacích trhů s obilovinami, vepřovým masem, hovězím masem, mlékem a mléčnými výrobky, a dále vliv měnových otázek na společné organizace zemědělských trhů – Evropský fond pro měnovou spolupráci, pojem středního kursu vůči ECU, mechanismy měnových vyrovnávacích částek), předložila žalobkyně v hlavním řízení následující vyjádření.

Ze strany dánské vlády by se tedy jednalo o pokus omezit pravomoc přesunutou na Evropské společenství, a z tohoto důvodu by dánská vláda přijetím sporného daňového opatření překročila meze své pravomoci.

Nemůžeme totiž analogicky připustit, aby byl po stanovení cen zemědělských produktů Společenstvím přijat v jednom z členských států zákon, jehož důsledkem je eliminace nebo modifikace vlivu tohoto stanovení cen pro zemědělce.

Devalvace měla zároveň za následek zvýšení jednotných zemědělských cen a vývozních náhrad vypočítaných v dánských korunách, tedy zlepšení podmínek pro zemědělství, vyjádřené zvýšením cen potravin pro dánské spotřebitele.

Dánská federace zemědělců z toho vyvozuje, že dánské zemědělství se po devalvaci „zelené koruny“ a zavedení daně ze zemědělské půdy ocitlo zhruba ve stejné situaci jako před devalvací, kdy spotřebitelé museli platit za potraviny vyšší ceny a kdy Evropskému společenství klesly příjmy.

Na takové devalvaci tedy získal pouze dánský státní rozpočet. Federace z toho vyvozuje, že dánský stát zřejmě modifikoval vliv jednoho z právních nástrojů použitých Společenstvím ve snaze propagovat cíle zemědělské politiky, a to způsobem, který není přípustný, a že jeho rozhodnutí je kompromitováno nedostatkem pravomoci a zneužitím moci.

Dánská federace zemědělců však poznamenává, že není jisté, že by Rada byla informována o tom, že po „zelené“ devalvaci bude následovat zavedení daně ve prospěch dánského státního rozpočtu, která tak vynuluje zisk, jenž mělo dánské zemědělství vytěžit z této devalvace, přičemž dojde, v dalším důsledku, ke snížení příjmů Evropského společenství a ke zvýšení cen pro spotřebitele.

V tomto ohledu by nedostatek pravomoci kompromitující rozhodnutí dánské vlády nebyl touto okolností zmírněn, jak to dokazuje judikatura Soudního dvora (P. J. Van der Hulst's Zonen v. Produktschap voor Siergewassen, věc 51/74, Recueil 1975, s. 79; Rewe Zentral AG v. Bundesmonopolverwaltung fűr Branntwein, věc 120/78, Recueil 1979, s. 649).

Tento princip, jehož pole působnosti nemůže být omezeno na provádění článků 30 a 36 Smlouvy, představuje základní prvek právního řádu Společenství. Slučitelnost sporných fiskálních opatření s právem Společenství je tudíž závislá na stavu nouze, který by za účelem posílení dánského hospodářství vyžadoval vyhlášení opatření, jenž by měnilo účinky právního aktu Společenství.

Dále, aby toto opatření bylo slučitelné s právem Společenství, muselo by být striktně úměrné zamýšlenému cíli, který by nemohl být dosažen prostředky méně škodlivými pro právní řád Společenství.

Dánská federace zemědělců však tvrdí, že dánská vláda v průběhu procesu nikdy neprokázala, že tyto podmínky nastaly. Právě naopak, daň uvalená na zemědělský majetek tvořila jen velmi malou část celkového zamýšleného projektu a pro dosažení legitimního cíle požadovaného daňovým zákonem bylo možné použít jiných metod než zdanění, jehož podstatou byla evidentně snaha zbavit právní akt Společenství jeho účinků. Tato intervence navíc byla neúměrná vzhledem k zamýšlenému cíli spravedlivého rozdělení zátěže, neboť dánští zemědělci byli zároveň postiženi souhrnem dalších opatření tvořících všeobecný hospodářský plán a jejich situace se už zhoršila.

Postoj dánské vlády je však rozporný, pokud jde o motivy, protože jí požadovaná devalvace právě vytvořila situaci, které se mělo předejít, tj. zvýšení příjmů pro zemědělství.

Dánská federace zemědělců se v této souvislosti ptá, zda nebylo cílem operace získání takovýchto nových zdanitelných zdrojů ze zemědělství a snaha obstarat dánskému státnímu rozpočtu zvýšení příjmů určené k pokrytí části značného deficitu státního rozpočtu.

Tato ustanovení dánská vláda nedodržela, když zavedla daň ze zemědělské půdy. Federace tvrdí, že i když daňové zákony v podstatě spadají do pravomoci členských států, tak nemohou mít za cíl, jako v případě dánského daňového zákona, neutralizovat zcela či částečně účinky právního aktu Společenství tím, že poškodí jeho cíle a provádění. Takto rozhodl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 25. května 1977 (Cucchi v. Avez, věc 77/76, Recueil 1977, s. 987).

I když se tedy dánská vláda rozhodla zavést pozemkovou daň ve snaze vyhnout se dani ze zemědělské produkce, u které existoval ještě větší předpoklad, že bude kritizovaná Soudním dvorem, stále platí, že vzhledem ke struktuře dánského zemědělství měla tato pozemková daň nepřímo účinek daně z produkce a neutralizovala hlavní účinek „zelené“ devalvace, kterou provedla Rada, a že tedy tato daň měla za následek neutralizaci cíle, o který usilovala Rada.

Takový zásah do právního aktu Společenství, i když byl „zamaskován pod rouškou pravomoci vyhrazené členskému státu“, je tedy podle Federace zneužitím moci a „obcházením zákona“.

Toto pojetí zemědělské politiky je podstatně užší a přehlíží vyšší cíle vyjádřené v článku 39 Smlouvy, které inspirovaly nařízení Rady ze dne 3. prosince 1979.

Dánská federace zemědělců ještě poznamenává, že pro vyřešení dané právní otázky nezáleží na tom, že zákon o pozemkové dani měl časově omezenou platnost a dále že příjem z daně nebyl převeden ve prospěch dánského zemědělství.

Poté, co analyzovala vývoj případu a prozkoumala kontext právních nařízení kolem sporné pozemkové daně, předložila dánská vláda následující vyjádření:

1. Úvodní poznámky
- zaprvé dánská vláda poznamenává, že právo členských států zdanit nemovitosti a zvláště zemědělské pozemky není v této věci zpochybněno;
- zadruhé uvádí, že předběžné otázce chybí přesnost, zvláště co se týče pravidel obsažených v právu Společenství, ke kterým chce Landsret obdržet výklad;
- zatřetí pokládá za důležité poznamenat, že ze samotného textu předkládacího rozhodnutí vyplývá, že strany souhlasí s tím, že daň neovlivňuje tvorbu cen, volný pohyb zboží, množství produktů na trhu a že není clem nebo poplatkem s rovnocenným účinkem;
- dánská vláda z toho vyvozuje, že články 30 a následující, stejně jako články 9 a následující Smlouvy o EHS, nejsou předmětem předběžné otázky, která má za cíl pouze rozhodnout, zda dotyčná pozemková daň je ve své podstatě neslučitelná s částí Smlouvy o EHS týkající se zemědělství, zvláště s články 39 a následujícími, stejně jako se sekundárním právem v oblasti zemědělství.
2. Vyjádření ve věci samé
1. Zaprvé dánská vláda tvrdí, že z žádného ustanovení Smlouvy týkajícího se zemědělství, zvláště z článků 39, 40 a 41, nelze vyvozovat, že členské státy nemají pravomoc rozhodovat o tom, jakým způsobem mohou zdanit zemědělské pozemky, nebo že by zemědělci měli, oproti jiným sociálním skupinám, uniknout změnám své daňové situace.

Naopak, čl. 39 odst. 2 písm. c) stanoví, že „zemědělství představuje odvětví, které je těsně spjato s celým hospodářstvím“.

Tento převod dříve přijatého rozhodnutí se nabízí o to více, že v případech Irish Creamery se také jednalo o právní předpis, který měl za cíl zrušit prostřednictvím zdanění výhody získané zemědělci díky organizacím trhu, že sporné daně byly součástí všeobecné příjmové politiky a že bylo rovněž tvrzeno, že se členské státy mají zdržet jakýchkoli opatření, která mohou poškodit organizaci odvětví zemědělství, jakmile v něm byla zavedena společná pravidla.

Poté, co připomněla mechanismus měnových vyrovnávacích částek, dánská vláda zdůrazňuje, že podle jejího názoru není tento systém sám o sobě žádoucí. Pokud se tedy Dánsko soustavně snažilo zavést shodu středního kursu dánské koruny se zemědělským přepočítacím koeficientem vůči ECU, pak to bylo striktně v souladu s principem, který je v pozadí společné zemědělské politiky.

Bylo by tedy zcela nepřesné tvrdit, jak to učinila žalobkyně v hlavním řízení, že nařízení Rady ze dne 3. prosince 1979 bylo přijato s cílem zajistit vyšší příjmy zemědělců, zatímco, jak to vyplývá z jeho preambule, jediným cílem tohoto nařízení bylo vyhnout se zavedení měnových vyrovnávacích částek v Dánsku.

Dočasná pozemková daň tedy nijak nepostihla cíl tohoto nařízení.

Dánská vláda doplňuje, že jak devalvace, tak zavedení pozemkové daně byla oprávněná opatření sama o sobě a není možné přiřknout jakýkoli právní význam faktu, že tato opatření byla přijata současně.

Závěrem dánská vláda navrhuje Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku odpověděl takto: „Pravidla obsažená v právním řádu Společenství, a zvláště ustanovení Smlouvy týkající se zemědělství, nebrání tomu, aby některý členský stát zavedl takovou daň, jaká je navržena v zákoně č. 541 ze dne 28. prosince 1979, i když tato daň, jako součást celkového hospodářského plánu, byla zavedena v přímém vztahu k devalvaci „zelené“ měny provedené Radou a i když cílem této daně je odebrat zemědělcům významnou část zvýšení příjmů, které jim devalvace přináší“.

Francouzská vláda přednesla svá vyjádření, která jsou v zásadě shodná s vyjádřeními dánské vlády.

Podle názoru francouzské vlády se řešení, které musí Soudní dvůr přijmout, nachází v poměrně jednoduchém rámci, jehož meze je možno vytyčit takto: vytvoření společné zemědělské politiky nedává Společenství výlučnou legislativní pravomoc, avšak pravomoci ponechané členským státům jim nedávají právo stavět se proti rozhodnutím Rady.

1. Pokud jde o hranice pravomocí udělených institucím Společenství, francouzská vláda zdůrazňuje, že obecný systém Smlouvy spočívá na přenosu pravomocí členských států, že pravomoci Společenství se nemohou presumovat a že nemohou překročit hranice, které jim byly smluvně určeny členskými státy.

Podle francouzské vlády je tomu v rámci společných politik právě tak i pro oblasti spojené s těmito politikami, které nejsou předmětem společné právní úpravy a které musí následně patřit do vnitrostátních ustanovení.

V tomto případě je jasné, že pravomoci v oblasti pozemkových daní jsou i nadále vykonávány členskými státy a že neexistuje žádný právní základ, který zakazuje členskému státu zavést daň založenou na hodnotě zemědělské půdy, pokud nebyla přijata výslovná právní úprava nebo nedošlo k příslušné harmonizaci.

- Pokud jde o charakter sporné daně, jedná se o státní pozemkovou daň na zemědělskou půdu, tedy o přímou daň vypočítávanou stejně jako ostatní pozemkové daně a aplikovanou obecně a bez rozdílu na veškerou zemědělskou půdu. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 10. března 1981, týkajícího se výše citovaných věcí 36 a 71/80, vyplývá, že dvěma kritérii pro přijatelnost vnitrostátního daňového opatření jsou jednak povaha opatření – jeho obecný charakter, jednak jeho účinky – absence změn ve struktuře zemědělské produkce.

Pokud se tato dvě kritéria uplatní na případ pozemkové daně zavedené Dánskem, je možno dojít k závěru, že sporné opatření je přípustné.

Jasně se tedy ukazuje, že sporné daňové opatření nemělo za cíl stavět se proti opatření Společenství o devalvaci „zelené“ koruny, ale vycházelo z všeobecné daňové soustavy, která se týkala všech sociálních skupin.

Z těchto důvodů zastává francouzská vláda názor, že na předběžnou otázku je na místě odpovědět takto: „Nařízení Společenství přijatá v rámci společných politik by neměla omezovat možnost členských států přijímat opatření, zvláště daňová, která jsou přijímána v kontextu všeobecné hospodářské politiky“.

Také italská vláda se domnívá, že na otázku položenou předkládajícím soudem by se mělo odpovědět záporně, a to z důvodů velmi blízkých těm, které předložily vlády dánská a francouzská:

1. Mimo závazky vyplývající z určitých jednoznačných ustanovení nemůže být daňová suverenita členských států neuznána a členské státy mají pravomoc zavést vnitřní daně, ať už přímé či nepřímé, ať už se týkají zdanění zemědělských produktů, nebo zdanění příjmů zemědělců.

Společná zemědělská politika a společné organizace trhů nebrání v přijetí státní příjmové politiky, která má za cíl rozdělit daňovou zátěž mezi jednotlivé skupiny ekonomicky aktivního obyvatelstva, včetně zemědělců.

Odpověď může být jen záporná, neboť opatření, která stanoví nebo mění reprezentativní kursy jednotlivých měn v rámci společné zemědělské politiky, jsou přijímána ve vyšším zájmu dobrého fungování společných organizací trhů, a ne s cílem chránit individuální zájmy hospodářských subjektů odvětví.

S ohledem na preambuli nařízení č. 2717/79 a na judikaturu Soudního dvora (rozsudek ze dne 8. června 1977, Merkur Außenhandel GmbH v. Komise ES, věc 97/76, Recueil 1977, s. 1063) se tak jasně ukazuje, že nařízení 2717/79 nepřidělilo zemědělcům nedotknutelné právo na zvýšení jejich příjmů a nemělo za cíl postavit toto zvýšení příjmů „mimo oblast legitimního vlivu vnitrostátních daňových opatření“ za účelem spravedlivého rozdělení zátěže mezi všechny sociální kategorie.

Pokud totiž připustíme, že navýšení příjmů vyvolané devalvací „zelené“ měny je součástí legitimní daňové pravomoci členských států, pak toto konstatování je dostatečné pro uznání plné pravomoci členskému státu, pokud samozřejmě nedochází ke střetu s mechanismy společné zemědělské politiky podle principů vyložených Soudním dvorem v jeho výše uvedeném rozsudku ze dne 10. března 1981.

Nebylo by o nic víc nutné zkoumat, zda je sporné daňové opatření izolované, či zda bylo přijato v rámci souboru politicko-hospodářských opatření týkajících se i jiných kategorií než zemědělců.

Opatření týkající se přímého zdanění příjmů jsou totiž vždy, ve své podstatě, nástroji státní příjmové politiky, jejímž účelem je rozdělit daňovou zátěž mezi jednotlivé sociální kategorie, a to způsobem, který se jeví nejpříhodnějším.

Závěrem je italská vláda toho názoru, že na otázku položenou předkládajícím soudem je na místě odpovědět takto: „Žádné ustanovení Smlouvy nebo sekundárního práva nebrání tomu, aby členské státy přijímaly opatření ke zdanění příjmů zemědělců, a to ani v případě, kdy ze jedná o navýšení příjmů vyvolané devalvací „zelené“ měny“.

Poté, co Komise připomněla systém cen společných organizací trhů a agromonetární ustanovení, tak, jak byla účinná v době zavedení a uplatnění sporné daně v Dánsku, přistoupila k analýze textů a judikatury týkajících se vztahů mezi vnitrostátním zdaněním a společnou zemědělskou politikou a dospěla k následujícím závěrům:

1. Pokud jde o vyjádření Komise přímo spjatá s odpovědí na položenou otázku, Komise předložila určitý počet úvodních poznámek, které potvrzují analýzu provedenou dánskou, francouzskou a italskou vládou.

2. Komise se nicméně domnívá, že otázka položená předkládajícím soudem se týká specifického problému, který zřejmě ještě nebyl Soudnímu dvoru předložen: jedná se o případ, kdy stát přistoupí, ihned po devalvaci „zeleného“ směnného kursu své měny, provedené Komisí, a ve spojení s touto devalvací, k dočasnému zvýšení pozemkové daně zatěžující zemědělské pozemky, s cílem vybrat pro státní rozpočet významnou část ze zvýšení zemědělských příjmů vyvolaného devalvací, a to v rámci celkového hospodářského plánu týkajícího se většiny sociálních skupin.
a) Komise obecně usuzuje, že takové dočasné zvýšení pozemkové daně, zavedené v rámci celkového hospodářského řešení, není samo o sobě neslučitelné se společnou zemědělskou politikou.
b) Zadruhé poznamenává, že z předkládacího usnesení vyplývá, že příjem z daně byl vyplacen státnímu rozpočtu bez přesného určení a že se obě strany shodují na tom, že daň neměla vliv na tvorbu cen, na volný oběh zboží, ani na množství zboží na trhu a že neměla účinek cla nebo poplatku s rovnocenným účinkem.

Tento případ tedy nevykazuje většinu prvků, které by mohly přinést pochybnost o slučitelnosti této vnitrostátní daně se společnou zemědělskou politikou.

V daném případě ovšem sporná pozemková daň nebránila vývoji cen v závislosti na nabídce a poptávce v rámci parametrů stanovených Společenstvím a její účinky, spojené s částečnou absorpcí zisku realizovaného zemědělci prodejem jejich produktů, nastaly až poté, co zákony trhu a systém společných cen odehrály svou roli.

Společné organizace trhů totiž nemají za cíl zajistit zemědělcům čistou cenu, která by byla nezávislá na jakékoliv daňové zátěži uložené státní správou, ani jim, tím spíše, zajistit určité čisté příjmy.

Nařízení Rady o úpravách „zelených“ směnných kursů také nemají za cíl bránit zájmy zemědělců.

Odůvodnění nařízení Rady č. 2717/79, tedy snaha vyhnout se zavedení měnových vyrovnávacích částek v Dánsku, je zcela v souladu s realitou.

Tento závěr není dle Komise neslučitelný s rozsudkem Soudního dvora ze dne 25. května 1977 (Cucchi v. Avez, věc 77/76, Recueil 1977, s. 987), jelikož právě taková pozemková daň, jaká je předmětem hlavního řízení, nemá vliv na mechanismus tvorby cen.

Kromě toho lze podle Komise na základě různých rysů sporné daně usoudit, že je třeba ji pokládat za slučitelnou se společnou zemědělskou politikou: její dočasnost, okolnost, že neexistuje přímý vztah mezi výší daně a zvýšením příjmu každého zemědělce vyplývajícího z devalvace… Naopak zvýšení pozemkové daně na zemědělskou půdu by mohlo být neslučitelné se společnou zemědělskou politikou, kdyby její rozměr a doba trvání přinesly změny ve struktuře zemědělské výroby a narušily rovnováhu na více trzích.

Tak tomu ale v tomto případě není, a proto Komise navrhuje odpovědět na otázku položenou překládajícím soudem následovně: „Dočasné zvýšení pozemkové daně ze zemědělské půdy, které má za cíl vybrat pro státní rozpočet, v rámci všeobecného hospodářského řešení, které se dotýká většiny skupin obyvatelstva, významnou část zvýšení příjmů pro zemědělství vyplývajícího ze změny směnného kursu použitého pro provedení společné zemědělské politiky, není v zásadě neslučitelné ani s ustanoveními Smlouvy o EHS týkajícími se zemědělské politiky, ani s ustanoveními týkajícími se společné organizace trhů. O neslučitelnost zvýšení této pozemkové daně s výše uvedenými ustanoveními by ovšem šlo v případě, kdyby toto zvýšení mělo za následek narušení fungování mechanismů v rámci společných organizacích trhů a způsobilo, zvláště ve struktuře zemědělské produkce, takové změny, které by mohly vyvolat nerovnováhu na trhu“.

Při jednání konaném dne 6. července 1983 byly vyslechnuty projevy De samvirkende danske Landboforeninger (Dánské federace zemědělců), zastoupené A. Philipem, dánského ministerstva financí, dánské vlády, zastoupené M. Gregersem Larsenem, francouzské vlády, zastoupené B. Bottem, italské vlády, zastoupené M. Contim a Komise, zastoupené H. P. Hatvigem.

Generální advokát přednesl své stanovisko na jednání konaném dne 5. října 1983.

2 Sporné daňové opatření je zakotveno v následujícím kontextu: koncem roku 1979 přijala dánská vláda plán hospodářské politiky, který ve snaze snížit deficit platební bilance a zlepšit situaci zaměstnanosti upravil zvláště zpomalení vývoje příjmů pro všechny sociální skupiny a spravedlivé rozdělení takto vzniklé zátěže na obyvatelstvo. Protože devalvace dánské koruny byla základním prvkem tohoto plánu, bylo dne 30. listopadu 1979 přistoupeno k této devalvaci o 4,76 % vůči ostatním měnám evropského měnového systému. Nicméně, protože si dánská vláda přála docílit shody mezi středním kursem dánské koruny a zemědělským přepočítacím koeficientem vůči ECU tak, aby se vyhnula zavedení měnových vyrovnávacích částek, přistoupila Rada jednající na základě žádosti dánské vlády dne 3. prosince 1979 k devalvaci reprezentativního kursu dánské koruny vůči evropské zúčtovací jednotce v odvětví zemědělství o 4,63% (nařízení Rady č. 2717/79, Úř. věst. L 309, s. 1).

3 Tato devalvace byla příčinou zvýšení zemědělských cen vyjádřených v dánských korunách, která by obvykle měla mít za následek významné zvýšení příjmů ve prospěch dánského zemědělství. Aby byl vykompenzován tento nárůst příjmů, pokládaný za protichůdný ustanovením výše uvedeného plánu, předložila dánská vláda dne 4. prosince 1979 návrh zákona o pozemkové dani ze zemědělských pozemků. Zákon byl dne 21. prosince 1979 schválen Parlamentem (Folketing), ratifikován 28. prosince 1979 a vyhlášen jako zákon č. 541.

4 Tato daň, která byla v platnosti pouze během roku 1980, měla jako daňový základ hodnotu pozemku určenou z obecného odhadu tržní hodnoty půdy, aniž by byl brán v úvahu objem nebo druh reálně získané zemědělské produkce.

5 Dánská federace zemědělců, jednající jako zástupce tří vlastníků – zemědělců, kteří vznesli námitky proti platnosti této daně, podala věc k Østre Landsret a hájila u tohoto soudu názor, že by zákon o státní pozemkové dani ze zemědělských pozemků měl být považován za odporující duchu a podmínkám provádění Smlouvy o EHS a společné zemědělské politiky vzhledem k tomu, že měl za cíl a za účinek jednak zrušení účinku právního aktu vzešlého z Evropských společenství, jednak zabránění cíli devalvace, kterým bylo zvýšení příjmů dánského zemědělství.

6 Østre Landsret se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Mohou být Smlouva o EHS, zvláště její druhá část, Hlava II o zemědělství – zvláště články 39 a 40 zmíněné smlouvy – a právní akty odvozené ze Smlouvy – vyloženy v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát dočasně zvýšil zdanění založené na hodnotě zemědělských pozemků, pokud toto opatření přímo souvisí s devalvací „zelené měny“ členského státu, provedenou Radou, a pokud zvýšení zdanění má za cíl převést ve prospěch státního rozpočtu významnou část zvýšení příjmů zemědělců, spojeného s devalvací, jakožto jedna z fází směřující k celkovému hospodářskému řešení, které se týká většiny sociálních skupin?“

7 Z rozboru předkládacího rozhodnutí vyplývá, že příjem z daně byl vyplacen státnímu rozpočtu bez přesného určení a že se obě strany shodují na tom, že daň neměla vliv na tvorbu cen, na volný oběh zboží, ani na množství zboží na trhu a že neměla účinek cla nebo poplatku s rovnocenným účinkem. Z toho vyplývá, že slučitelnost sporného daňového opatření s právem Společenství je třeba zhodnotit pouze jednak s ohledem na články 39 a 43 Smlouvy, a jednak na všeobecné společné principy řídící organizace trhů.

8 I když mají strany v hlavním řízení rozdílné názory na přesné důvody, které vedly dánskou vládu k zavedení sporného daňového opatření, a na účinky tohoto opatření, shodují se v tom, že toto opatření spadá do příjmové politiky, která má za cíl rozdělit daňovou zátěž mezi jednotlivé skupiny činného obyvatelstva. Společné organizace trhů v zásadě nebrání takovéto vnitrostátní politice, jak to správně uvádějí dánská, francouzská a italská vláda a Komise, a také jak to ostatně rozhodl Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 10. března 1981 (Irish Creamery Milk Suppliers Association a další, věci 36 a 71/80, Recueil 1981, s. 735). Podle čl. 39 odst. 2 písm. c) Smlouvy je třeba při vytváření společné zemědělské politiky přihlížet „ke skutečnosti, že v členských státech představuje zemědělství odvětví, které je těsně spjato s celým hospodářstvím“. Společná zemědělská politika tudíž nemá za cíl ochránit zemědělce před vnitrostátní příjmovou politikou. Stanovování společných cen v rámci společných organizací trhů ostatně neslouží k tomu, aby byly zemědělcům garantovány čisté ceny nezávisle na veškeré daňové zátěži zavedené vnitrostátními úřady, a samotná formulace čl. 39 odst. 1 písm. b) ukazuje, že zvýšení individuálních příjmů zemědělců by mělo být v první řadě výsledkem strukturálních opatření podle písmene a).

9 Podle žalobkyně v hlavním řízení však speciální okolnosti, za kterých bylo přijato dotyčné vnitrostátní opatření, učinily toto opatření neslučitelné s právem Společenství. Tím, že snížila příjmy dánským zemědělcům, měla totiž daň zavedená zákonem č. 541 za cíl zrušit jediný žádoucí účinek právního aktu Společenství, v tomto případě nařízení Rady ze dne 3. prosince 1979, které devalvovalo dánskou korunu vůči evropské zúčtovací jednotce s cílem zvýšit příjmy dánských zemědělců. Dánský parlament tedy takto zasáhl do pravomocí přesunutých na orgány Společenství.

10 Tato argumentace nemůže být akceptována. Již z preambule nařízení Rady ze dne 3. prosince 1979 vyplývá, že toto nařízení bylo přijato nikoliv za účelem zajistit vyšší čisté příjmy dánským zemědělcům, ale pouze proto, aby v Dánsku nemuselo dojít k zavedení měnových vyrovnávacích částek. Tento cíl nebyl zavedením sporné pozemkové daně v ničem postižen. Jak navíc správně poznamenává Komise, o opravdovou neutralizaci účinku nařízení Rady by se jednalo jen v případě, kdyby nemohlo být uskutečněno zvýšení zemědělských cen vyjádřené v dánských korunách, vyplývající z tohoto nařízení. Jenže pozemková daň zavedená zákonem č. 541 neměla evidentně tento následek: jejím účinkem bylo pouze částečně absorbovat příjem získaný zemědělci z prodeje jejich produkce poté, co zákony trhu a systém společných cen sehrály svou úlohu.

11 Prostředky použité k zavedení vnitrostátní příjmové politiky, zahrnující mimo jiné zemědělské výrobce, by nicméně byly neslučitelné se Smlouvou a s nařízeními o společné organizaci trhů, kdyby tyto prostředky narušily fungování mechanismů, které používají dotyčné organizace k dosažení svých cílů. Skutečným problémem sporné pozemkové daně ve vztahu k těmto nařízením je tedy zjistit, zda tato pozemková daň měla takový účinek.

12 Jak o tom rozhodl Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku ze dne 10. března 1981, přísluší vnitrostátnímu soudu, aby posoudil, zda má daň, o které má soud pravomoc rozhodovat, skutečně účinky, které brzdí fungování mechanismů vytvořených společnou organizací trhů. I když se v tomto ohledu má vyslovit vnitrostátní soud, je nicméně možné zdůraznit některé prvky práva Společenství a vyvodit určitá kritéria hodnocení.

13 Mechanismy společných organizací trhů mají za základní cíl dosáhnout ve stadiu výroby a velkoobchodu úrovně cen, která přihlíží jak k zájmům produkce Společenství jako celku v daném odvětví, tak i k zájmům spotřebitelů a která zajišťuje zásobování bez toho, aniž by podněcovala přebytečnou výrobu.

14 Tyto cíle mohou být ohroženy v první řadě vnitrostátními daňovými opatřeními, která by měla citelný vliv, byť neúmyslný, na úroveň cen na trhu. Riziko takového vlivu na tvorbu cen je však menší, když se nejedná o daň ze zemědělské produkce, ale o pozemkovou daň uplatněnou na všechny zemědělské pozemky a jejíž základ nebere v úvahu ani objem, ani druh reálně získané zemědělské produkce.

15 Zadruhé je třeba připomenout, jak to hájila před Soudním dvorem žalobkyně v hlavním řízení a jak to uznala Komise, že daňová opatření, která mají, přímo či nepřímo, citelný vliv na strukturu zemědělských podniků a následně na charakter a objem zásobování zemědělských trhů, mohou také ohrozit cíle sledované společnými organizacemi trhu.

16 V tomto ohledu je jasné, že riziko takového vlivu na strukturu zemědělské produkce závisí zejména na daňové sazbě, na tom, zda se jedná o daň dočasnou či trvalou, na tom, jestli zdaňuje nebo nezdaňuje všechny zemědělské pozemky, na okolnosti, zda existuje či neexistuje přímý vztah mezi výší daně a příjmem každého zemědělce, na tom, zda existuje specifické určení příjmu z daně, a na účelnosti tohoto určení.

17 Z těchto důvodů je možno odpovědět na předběžnou otázku takto:

- Že dočasné zvýšení pozemkové daně ze zemědělské půdy, které má za cíl vybírat pro státní rozpočet, v rámci celkového ekonomického řešení postihujícího většinu skupin obyvatelstva, významnou část navýšení příjmů ze zemědělské činnosti vyplývajícího ze změny směnného kursu použitého pro zavedení společné zemědělské politiky, není ve své podstatě neslučitelné ani s ustanoveními Smlouvy o EHS, která se týkají zemědělské politiky, ani s ustanoveními, která se týkají společných organizací trhu, i když zavedení dotyčné daně úzce souvisí s touto změnou směnného kursu.
- Že o neslučitelnost by přesto šlo v případě, že by toto zvýšení pozemkové daně mělo za následek, a to buď svým dopadem na tvorbu cen, nebo změnou struktury zemědělských podniků, která by z tohoto zvýšení mohla vyplynout, zejména narušení fungování mechanismů stanovených v rámci společných organizací trhů.

- Že je na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda a případně v jaké míře má daň, o které má soud pravomoc rozhodovat, skutečně takové účinky.

K nákladům řízení

Výdaje vzniklé francouzské a italské vládě a Komisi Evropských společenství, které předložily svá vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že toto řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR (pátý senát)

rozhodl ve věci otázky položené Soudnímu dvoru Østre Landsret rozhodnutím ze dne 19. listopadu 1982 takto:

1) Dočasné zvýšení pozemkové daně ze zemědělské půdy, které má za cíl vybírat pro státní rozpočet, v rámci celkového ekonomického řešení postihujícího většinu skupin obyvatelstva, významnou část navýšení příjmů ze zemědělské činnosti vyplývajícího ze změny směnného kursu použitého pro zavedení společné zemědělské politiky, není ve své podstatě neslučitelné ani s ustanoveními Smlouvy o EHS, která se týkají zemědělské politiky, ani s ustanoveními, která se týkají společných organizací trhu, i když zavedení dotyčné daně úzce souvisí s touto změnou směnného kursu.

2) O neslučitelnost by přesto šlo v případě, že by toto zvýšení pozemkové daně mělo za následek, a to buď svým dopadem na tvorbu cen, nebo změnou struktury zemědělských podniků, která by z tohoto zvýšení mohla vyplynout, zejména narušení fungování mechanismů stanovených v rámci společných organizací trhů.

3) Je na vnitrostátním soudu, aby posoudil, zda a případně v jaké míře má daň, o které má soud pravomoc rozhodovat, skutečně takové účinky.

_____________________________________________________________________________