Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):
61990J0360
Název:
Title:
JUDGMENT OF THE COURT (SIXTH CHAMBER) OF 4 JUNE 1992. ARBEITERWOHLFAHRT DER STADT BERLIN EV V MONIKA BOETEL. REFERENCE FOR A PRELIMINARY RULING: LANDESARBEITSGERICHT BERLIN - GERMANY. EQUAL PAY - ALLOWANCE FOR COURSES ATTENDED BY MEMBERS OF THE STAFF COMMITTEE OF AN UNDERTAKING WHO ARE EMPLOYED PART-TIME. CASE C-360/90.
Rozhodnutí ESD ze dne 4. června 1992
Věc C-360/90
Arbeiterwohlfahrt der Stadt Berlin e.V. v Monika Bötel
[1992] ECR 3589
“Bötel”
Publikace:
Publication:
REPORTS OF CASES 1992 PAGES I-3589
Předmět (klíčová slova):
Keywords
SOCIAL PROVISIONS;
Související předpisy:
Corresponding acts:
157E119;375L0117
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
    675J0043, 688J0262, 680J0096, 684J0170, 688J0179, 694J0237
    Odkazy na další rozhodnutí ESD
    - Defrenne II, věc 43/75 Defrenne v Sabena [1976] ECR 455
    - Barber, věc C-262/88, Barber v Royal Exchange Assurance Group [1990] ECR I-1889 - Jenkins, věc 96/80 Jenkins v Kingsgate [1981] ECR 911
    - Bilka, věc 170/84 Bilka v Weber von Hartz [1986] ECR 1607
    - Hertz, věc C-179/88 Handels- og Kontorfunktonaerernes Forbund i Danmark v Dansk Arbeijdsgiverforening [1990] ECR I-3979
    - O´Flynn, věc 237/94 O´Flynn v Adjudication Officer [1996] ECR I-2617
Plný text:
Fulltext:
Ne

Fakta:
Mrs Bötel worked for the Arbeiterwohlfahrt der Stadt Berlin e.V. (“Arbeiterwohlfahrt”) as a part-time employee. She also served as staff council (“Betriebsrat”) in one of her employer’s branches. In that function, Mrs Bötel attended training courses covering, in particular, employment law and industrial relations law, knowledge of which is necessary for working on a staff council. The duration of these courses exceeded the regular working time of Mrs Bötel.
Under Article 37 (2) and (6) of the Betriebsverfassungsgesetz (Law on industrial relations within the undertakings), employees who, serving as staff councils, attend such training courses must be released from their duties by their employers without loss of pay. Pursuant to those provisions Mrs Bötel’s employer paid her, up to the limit of her individual working week (29.25 hours), for the hours she had not worked owing to her attendance of the courses. She therefore received no compensation for the hours of training completed outside her individual working hours. Had Mrs Bötel been working on a full-time basis, her employer would have been obliged to grant her compensation up to the limit of the full-time working week which would have entailed further compensation 50.3 hours.
Mrs Bötel initiated proceedings against her employer requesting compensation for those additional hours. In the course of these proceedings, the Landesarbeitsgericht (Higher Labour Court) Berlin stayed the proceedings and, under Article 177 of the Treaty, referred to the ECJ the question - in the Court’s wording -
“whether, if staff council members employed on a part-time basis are normally women, the principle of equal pay laid down in Article 119 of the Treaty and Directive 75/117 precludes application of national legislation limiting to their individual working hours the compensation which staff council members working on a part-time basis are to receive from their employer for attending training courses which impart the knowledge necessary for working on staff councils and are held during the full-time working hours applicable in the undertaking but which exceed their own part-time working hours, when staff council members employed on a full-time basis are compensated for attendance of the same training courses on the basis of full-time working hours”.

Paní Bötel pracovala na částečný úvazek u Arbeiterwohlfahrt der Stadt Berlin e.V. (“Arbeiterwohlfahrt”). Byla také členkou personální rady (“Betriebsrat”) v jedné z poboček zaměstnavatele. V rámci této funkce paní Bötel navštívila několik výcvikových kurzů zaměřených zejména na pracovní právo a právo upravující vztahy v průmyslu, neboť znalosti těchto oblastí práva byly nezbytné pro práci v personální radě. Délka těchto kursů pře
sahovala obvyklou pracovní dobu paní Bötel.


Podle ustanovení článků 37(2) a (6) Betriebsverfassungsgesetz (Zákon o průmyslových vztazích v rámci podniků) jsou zaměstnavatelé povinni zprostit zaměstnance - členy personálních rad - navštěvující tyto kurzy, jejich pracovních povinností bez ztráty na mzdě. Ve smyslu těchto ustanovení zaměstnavatel vyplatil paní Bötel mzdu za hodiny, které z důvodu navštěvování kurzů neodpracovala. Náhrada však odpovídala pouze jejími individuálnímu pracovnímu týdnu (29,25 hodi
n
). Neobdržela tedy žádnou náhradu za hodiny strávené na kurzu, které přesahovaly její individuální pracovní hodiny. Pokud by paní Bötel pracovala na plný úvazek, její zaměstnavatel by byl povinen poskytnout jí náhradu za pracovní týden odpovídají plnému ú
v
azku, což by znamenalo další náhradu až do výše 50,3 hodin.


Paní Bötel proti svému zaměstnavateli zahájila řízení a požadovala náhradu za tyto další pracovní hodiny. Landesarbeitsgericht (Vyšší pracovní soud) v Berlíně řízení v jeho průběhu přerušil a ve smyslu článku 177 Smlouvy předložil Soudnímu dvoru tyto otázky (ve znění upraveném Soudem):
“v případě, kdy jsou členy personálních rad zaměstnanými na částečný úvazek obvykle ženy, vylučuje zásada rovného odměňování stanovená článkem 119 Smlouvy a směrnicí 75/117 aplikaci národní legislativy, která omezuje náhradu individuálních pracovních hodin těchto, kterou mají členové personálních rad pracující na částečný úvazek dostávat v souvislosti s navštěvováním výcvikových kurzů, přičemž tyto kurzy poskytují
z
nalosti nezbytné pro práci v zaměstnanecké radě, konají se v rámci pracovních hodin odpovídajících plnému úvazku stanovenému podnikem, a překračují počet pracovních hodin stanovených pro částečný úvazek těchto zaměstnanců. Zaměstnancům - členům personální

rady - pracujícím na plný úvazek je kompenzováno navštěvování stejných kurzů na základě počtu pracovních hodin odpracovaných v rámci plného úvazku.”


ALTERNATIVA: je výše uvedená praxe náhrad, za předpokladu, že členy zaměstnaneckého výboru pracujícími na částečný úvazek jsou obvykle ženy, diskriminací na základě pohlaví, kterou zakazuje článek 119 Smlouvy a směrnice 75/117
1
1
Z 10. února 1975 o sbližování právních řádů členských států vztahujících se k aplikaci zásady rovného odměňování mužů a žen (OJ 1975 L 45, str. 19).
.


Názor soudu a komentář:
The Court first had to address the question whether the compensation in question constitutes pay in the meaning of Article 119 of the Treaty. Pay, under the Court’s established case-law (
Barber
), is defined as “any consideration, whether in cash or in kind, whether immediate or future, provided that the worker receives it, albeit indirectly, in respect of his employment from his employer, and irrespective of whether the worker receives it under a contract of employment, by virtue of legislative provisions or on a voluntary basis.” The Court concludes that also the compensation in question constitutes pay since (1) it is being paid by the employer (2) under an employment contract - even though by virtue of legislative provisions - and (3) the payees - Staff council members - are necessarily employees of the undertaking; finally (4), the Staff council members are “entrusted with the task of safeguarding staff interests, thus promoting harmonious working relationships within the undertaking, which is in its interests”. In other words: Payments made by the employer to the employee under an employment contract for an activity which the latter pursue in the employer’s interest constitute pay in the meaning of Article 119 of the Treaty even if these payments are statutorily required.
The Court secondly ascertains that Staff council members employed on a part-time basis are treated differently from those employed on a full-time basis, because the compensation received by the former is lower than that received by the latter if training courses are being held outside the part-time working hours.
In order to establish a case of discrimination prohibited by Article 119 of the Treaty, it is necessary to prove that the different treatment of part-time employees (Staff council members) amounts to an (indirect) discrimination on the basis of women. Such case of indirect discrimination can be established “if it were to prove that the percentage of female staff council members employed on a full-time basis is much lower than the percentage of male members”; such discrimination could only be justified if the employer is able to show that the difference of treatment is based on objective factors unrelated to any discrimination based on sex (see also
Defrenne II; Jenkins; Bilka; Hertz; O’Flynn
).

Soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je uvedená náhrada “odměnou” ve smyslu článku 119 Smlouvy. Na základě rozhodovací praxe Soudu (
Barber
) je odměna definována jako “jakákoliv platba, ať v hotovosti nebo v naturáliích, vyplácená okamžitě nebo v budoucnosti, za předpokladu, že ji pracovník i když nepřímo dostává od zaměstnavatele v souvislosti se svým zaměstnáním, a bez ohledu na to, zda ji dostává na základě pracovní smlouvy, nebo na základě ustanovení zákona či dobrovolně. Soud tuto otázku rozhodl tak, že i uvedená náhrada je odměnou ve smyslu výše uvedené definice, neboť (1) je vyplácena zaměstnavate
l
em, (2) je vyplácena na základě pracovní smlouvy, i když z důvodu ustanovení zákona (3) příjemci - členové personální rady - jsou nutně zaměstnanci podniku, a konečně (4) členové personální rady “mají za úkol zajišťovat zájmy personálu a tím podporovat ha
r
monické pracovní vztahy v rámci podniku, což je i v zájmu podniku samotného.” Jinými slovy: Odměny vyplácené zaměstnancům na základě pracovní smlouvy v souvislosti s činnostmi, které zaměstnanec vykonává v zájmu zaměstnavatele, jsou odměnami ve smyslu člá
n
ku 119 Smlouvy, i když je výplata těchto částek vyžadována zákonem.


Za druhé se Soudní dvůr zabýval otázkou, zda je se členy personální rady, kteří jsou zaměstnáni na částečný úvazek, zacházeno odlišně než se členy, kteří jsou zaměstnáni na plný úvazek, neboť odměna, kterou v případě, že výcvikové kurzy přesahují počet hodin na částečný úvazek, dostávají zaměstnanci pracující na částečný úvazek je nižší než odměna zaměstnanců pracujících na plný úvazek.


Za účelem zjištění zda se v tomto případě jedná o diskriminaci, kterou článek 119 Smlouvy zakazuje bylo nezbytné prokázat, že odlišný přístup k zaměstnancům pracujícím na částečný úvazek (členům personální rady) je (nepřímou) diskriminací žen. O takový případ nepřímé diskriminace se jedná “pokud je možné p
r
okázat, že procento žen členek personální rady zaměstnaných na plný úvazek je daleko menší než procento mužů členů této rady”; taková diskriminace je důvodná pouze pokud je zaměstnavatel schopen prokázat, že rozdíl v zacházení vychází z objektivních fakto
r
ů, které nemají žádnou souvislost s diskriminací na základě pohlaví (viz také
Defrenne II, Jenkins, Bilka, Hertz, O´Flynn).


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE CONCEPT OF "PAY", WITHIN THE MEANING OF ARTICLE 119 OF THE TREATY, COMPRISES ANY CONSIDERATION, WHETHER IN CASH OR IN KIND, WHETHER IMMEDIATE OR FUTURE, PROVIDED THAT THE WORKER RECEIVES IT, ALBEIT INDIRECTLY, IN RESPECT OF HIS EMPLOYMENT FROM HIS EMPLOYER, AND IRRESPECTIVE OF WHETHER THE WORKER RECEIVES IT UNDER A CONTRACT OF EMPLOYMENT, BY VIRTUE OF LEGISLATIVE PROVISIONS OR ON A VOLUNTARY BASIS. IT INCLUDES COMPENSATION, IN THE FORM OF PAID LEAVE OR OVERTIME PAY, FOR ATTENDANCE OF TRAINING COURSES PROVIDING THE KNOWLEDGE NECESSARY FOR WORKING ON STAFF COUNCILS WHERE THE PURPOSE OF SUCH COMPENSATION IS TO PROVIDE STAFF COUNCIL MEMBERS WITH A SOURCE OF INCOME EVEN THOUGH DURING THE TRAINING COURSES THEY DO NOT PERFORM ANY OF THE WORK PROVIDED FOR IN THEIR CONTRACTS OF EMPLOYMENT. ALTHOUGH SUCH COMPENSATION DOES NOT, AS SUCH, DERIVE FROM THE CONTRACT OF EMPLOYMENT, IT IS NEVERTHELESS PAID BY THE EMPLOYER BY VIRTUE OF LEGISLATIVE PROVISIONS AND UNDER A CONTRACT OF EMPLOYMENT.

2. ARTICLE 119 OF THE TREATY AND DIRECTIVE 75/117, ON THE APPROXIMATION OF THE LAWS OF THE MEMBER STATES RELATING TO THE APPLICATION OF THE PRINCIPLE OF EQUAL PAY FOR MEN AND WOMEN, PRECLUDE NATIONAL LEGISLATION APPLICABLE TO A MUCH GREATER NUMBER OF WOMEN THAN MEN FROM LIMITING TO THEIR INDIVIDUAL WORKING HOURS THE COMPENSATION, IN THE FORM OF PAID LEAVE OR OVERTIME PAY, WHICH STAFF COUNCIL MEMBERS EMPLOYED ON A PART-TIME BASIS ARE TO RECEIVE FROM THEIR EMPLOYER FOR ATTENDING TRAINING COURSES WHICH IMPART THE KNOWLEDGE NECESSARY FOR WORKING ON STAFF COUNCILS AND ARE HELD DURING THE FULL-TIME WORKING HOURS APPLICABLE IN THE UNDERTAKING BUT WHICH EXCEED THEIR OWN PART-TIME WORKING HOURS, WHEN STAFF COUNCIL MEMBERS EMPLOYED ON A FULL-TIME BASIS ARE COMPENSATED FOR ATTENDANCE OF THE SAME COURSES ON THE BASIS OF FULL-TIME WORKING HOURS, UNLESS THE MEMBER STATE PROVES THAT SUCH LEGISLATION IS JUSTIFIED BY OBJECTIVE FACTORS UNRELATED TO ANY DISCRIMINATION ON GROUNDS OF SEX.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):