Emir Gül proti Regierungspräsident Düsseldorf. Věc 131/85.
Klíčová slova:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Verwaltungsgericht Gelsenkirchen - Volný pohyb osob – Postavení manžela pracovníka.
Předmět:
Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS [234 ES] předložil Verwaltungsgericht Gelsenkirchen.
Právní otázky
1. Usnesením ze dne 28. března 1985, došlým kanceláři Soudního dvora dne 30. dubna 1985, položil Verwaltungsgericht Gelsenkirchen Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS [234 ES] několik předběžných otázek týkajících se výkladu některých předpisů práva Společenství, zejména článků 3 a 11 nařízení Rady (EHS) 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř.věst. L 257, s. 2).
2. Tyto otázky vyvstaly v řízení o žalobě, kterou podal lékař-kyperský státní příslušník-pan Emir Gül, jehož manželka je státní příslušnicí Spojeného království, proti zamítavému rozhodnutí příslušného německého orgánu, konkrétně Regierungspräsident Düsseldorf, týkajícího se jeho žádosti o prodloužení povolení k výkonu lékařské praxe na území Německa.
3. Pan Gül poté, co v roce 1976 dokončil studium medicíny na Istanbulské univerzitě, získal od německých orgánů povolení k dočasnému výkonu povolání lékaře v Německu za účelem získání odborné specializace (atestace) v oboru anesteziologie. Toto povolení, jež bylo mezitím několikrát prodlouženo, bylo vydáno s výslovnou podmínkou, že se E. Gül zavazuje po získání odborné specializace nebo při přerušení stáže vrátit do své země původu nebo jiné rozvojové země. Dne 25. října 1982 pan Gül získal odbornou atestaci v oboru anesteziologie. Na jeho žádost bylo povolení k výkonu povolání lékaře v zaměstnaneckém poměru ještě jednou prodlouženo na rok 1983 z důvodu, že nemocnice, kde pracoval jako anesteziolog, potřebovala jeho služby a jeho manželka měla rizikový průběh těhotenství.
4. V roce 1983 pan Gül požádal o trvalé povolení výkonu povolání, dovolávaje se britské státní příslušnosti své manželky a dětí narozených v jejich manželském svazku a pracovní činnosti své manželky, která vykonávala povolání kadeřnice na území Německa. Jako „manžel státního příslušníka členského státu, který vykonává na území jiného členského státu zaměstnání nebo samostatně výdělečnou činnost“ měl podle svého názoru nárok na přístup k zaměstnání na území tohoto státu na základě článku 11 nařízení Rady (EHS) 1612/68.
5. Regierungspräsident Düsseldorf zamítl žádost o trvalé povolení s odůvodněním, že podle německého práva lze takové povolení udělit pouze v podobě licence k výkonu lékařské praxe („Approbation“). Zdůraznil, že podle § 3 spolkového nařízení o výkonu povolání lékaře (Bundesärzteordnung 1977) může být tato licence vydána pouze německým státním příslušníkům, státním příslušníkům ostatních členských států a osobám bez státní příslušnosti, pokud splňují podmínky nařízení; v některých zvláštních případech, které v projednávané věci nenastaly, mohou licenci získat také státní příslušníci třetích zemí. Státní příslušník třetí země nicméně může vykonávat povolání lékaře na základě povolení („Erlaubnis“) vydaného podle § 10 citovaného nařízení. Takové povolení, na něž neexistuje právní nárok, lze vydat pouze na omezenou dobu (běžně čtyři roky) a pro konkrétní pracovní poměr nebo činnost.
6. Pan Gül poté požádal o prodloužení svého povolení o dva roky, avšak Regierungspräsident tuto žádost zamítl. V odůvodnění uvedl, že zahraničnímu lékaři, manželovi státního příslušníka členského státu Společenství, nemusí být prodloužení přiznáno a že není nepřiměřené požadovat, aby se vrátil do své země, zejména když v Německu roste počet nezaměstnaných lékařů.
7. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí podal opravný prostředek k Verwaltungsgericht Gelsenkirchen, ve kterém se pan Gül dovolává práva na přístup k zaměstnání, které mu zaručuje právo Společenství o volném pohybu pracovníků, a zásady nediskriminace. Uvádí, že praxí německých orgánů je vydávat povolení podle § 10 spolkového nařízení lékařům, kteří jsou státní příslušníky třetích zemí a manžely německých státních příslušníků, avšak odmítat je lékařům, kteří jsou rovněž státní příslušníky třetích zemí, ale manžely příslušníků jiných členských států. Takovouto praxi je podle E. Güla třeba považovat za diskriminující vůči státním příslušníkům jiných členských států.
8. Verwaltungsgericht se domnívá, že povolení podle § 10 spolkového nařízení nelze žalobci přiznat pouze na základě vnitrostátních předpisů a že řešení sporu závisí na tom, zda žalobce má nárok na takové povolení podle práva Společenství.
9. Verwaltungsgericht proto rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:
„1) Zakládá právo státního příslušníka třetí země na přístup k zaměstnání na celém území dotyčného členského státu podle článku 11 nařízení Rady (EHS) 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úř.věst. L 257, s. 2), rovněž nárok na vydání zvláštního povolení pro výkon určitého povolání, jestliže vnitrostátní právo podmiňuje přístup k tomuto povolání (v daném případě povolání lékaře ) a jeho výkon vydáním povolení podle zvláštních profesních pravidel, pokud žadatel splňuje ostatní předepsané podmínky?
2) Je-li na první otázku dána kladná odpověď:
Může se státní příslušník třetí země, na něhož se vztahuje článek 11 uvedeného nařízení, dovolávat rovněž první odrážky čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení?
3) Je-li na druhou otázku dána kladná odpověď:
Pokud se týká přístupu k zaměstnání a jeho výkonu, zaručuje první odrážka čl. 3 odst. 1 tohoto nařízení státnímu příslušníkovi třetí země stejné zacházení jako vlastnímu státnímu příslušníkovi dotyčného členského státu? Jaký je, v případě záporné odpovědi, právní význam tohoto ustanovení?
4) Je-li na první až třetí otázku dána kladná odpověď:
Postačuje k odpovědi na otázku, zda vnitrostátní právní a správní předpisy a správní postupy upravující přístup k určitému povolání mají diskriminující účinky pro cizí státní příslušníky, zkoumat samostatně právní předpis, který se uplatňuje v konkrétním případě (zde § 10 spolkového nařízení o výkonu povolání lékaře, dále jen BÄO, ve znění pozdějších předpisů, poslední novela 16. srpna 1977, BGBl. 1, s. 1581), nebo je potřeba za tímto účelem obecně posoudit spojený účinek všech vnitrostátních právních předpisů upravujících přístup k tomuto povolání (zde zejména spojení §§ 2, 3 a 10 BÄO a článku 12 Základního zákona Spolkové republiky Německo)?
5) Je-li na první až třetí otázku dána kladná odpověď:
Vzniká nárok na domácí zacházení také, pokud jde o přístup k povolání lékaře a jeho výkon, jestliže státní příslušník třetí země, na něhož se vztahuje článek 11 uvedeného nařízení, je držitelem pouze „jiného dokladu o dosažené kvalifikaci“ ve smyslu spojených ustanovení čl. 1 odst. 5 a článku 6 směrnice Rady 75/363/EHS ze dne 16. června 1975 o koordinaci právních a správních předpisů upravujících výkon povolání lékaře (Úř.věst. L 167, s. 14), na jehož základě členský stát podle své právní úpravy umožňuje přístup k výkonu povolání lékaře svým i cizím státním příslušníkům?
6) Je-li na pátou otázku dána záporná odpověď:
Může členský stát vůči státnímu příslušníkovi třetí země, na něhož se vztahuje článek 11 nařízení Rady (EHS) 1612/68, namítat skutečnost, že nesplňuje podmínky stanovené v čl. 1 odst. 1 směrnice 75/363/EHS pro přístup k povolání lékaře a pro jeho výkon, jestliže tato osoba na základě lékařského titulu získaného v zahraničí byla po šest let zaměstnána jako lékař v dotyčném členském státě s povolením tohoto státu a získala zde odbornou atestaci, odpovídající článku 2 citované směrnice?“
10. Svá písemná vyjádření předložili pan Gül, Regierungspräsident Düsseldorf a Komise.
K první otázce
11. Podle článku 11 nařízení 1612/68, o jehož výklad požádal předkládající soud, „manžel nebo manželka a děti mladší 21 let nebo závislí na státním příslušníkovi členského státu, který vykonává na území jiného členského státu zaměstnání nebo samostatně výdělečnou činnost, jsou oprávněni k přístupu k jakémukoli zaměstnání na celém území stejného státu, a to i pokud nejsou státními příslušníky žádného členského státu“.
12. Regierungspräsident se domnívá, že toto ustanovení je potřeba vykládat tak, že právo na přístup k zaměstnání, zaručené manželovi migrujícího pracovníka, nezahrnuje výkon některých povolání, jako je např. povolání lékaře, ke kterému je přístup upraven zvláštními právními předpisy.
13. Podle pana Güla a podle Komise naopak ze samotného znění článku 11 nařízení 1612/68 vyplývá, že právo manžela – bez ohledu na jeho státní příslušnost – na přístup k zaměstnání zahrnuje veškerou pracovní činnost v zaměstnaneckém poměru. Na tohoto manžela se vztahují stejné podmínky pro přístup k povolání a jeho výkon jako na státní příslušníky dotyčného členského státu.
14. Je potřeba přijmout posledně uvedený argument. Zaprvé článek 11 nevylučuje ze své působnosti žádnou pracovní činnost v zaměstnaneckém poměru, zadruhé musí být toto ustanovení vykládáno z hlediska obecného cíle nařízení 1612/68, kterým je zaručit volný pohyb pracovníků uvnitř Společenství. Jak je uvedeno v preambuli tohoto nařízení, volný pohyb je základním právem „pracovníků a jejich rodin“ (třetí bod) a vyžaduje odstranění překážek mobility pracovníků, zejména pokud jde o „právo pracovníka, aby jej doprovázela jeho rodina, a podmínky začlenění této rodiny do prostředí hostitelské země“ (pátý bod).
15. Aby manžel migrujícího pracovníka- státní příslušník třetí země- mohl vykonávat regulované povolání, jako je povolání lékaře, musí vyhovět dvojímu požadavku na prokázání kvalifikace a předložení diplomů vyžadovaných vnitrostátními právními předpisy pro výkon tohoto povolání a na splnění zvláštních pravidel upravujících výkon tohoto povolání, která jsou totožná s pravidly, jež dotyčný členský stát uplatňuje vůči svým vlastním státním příslušníkům. Ze spisu vyplývá, že žalobce tomuto dvojímu požadavku vyhovuje.
16. V této souvislosti Regierungspräsident dále uvádí, že volný pohyb pracovníků a svoboda usazování mohou být podle článků 48 a 56 Smlouvy o EHS [39 a 46 ES] omezeny z důvodů ochrany veřejného zdraví. Taková omezení podle jeho názoru lze uplatnit tím spíše v případě manžela příslušníka členského státu, který je státním příslušníkem třetí země.
17. Tento argument nelze připustit. Právo členských států omezit volný pohyb osob z důvodu ochrany veřejného zdraví není určeno k tomu, aby z práva na svobodu pohybu z hlediska přístupu k zaměstnání vylučovalo zdravotnictví coby hospodářské odvětví, ale pouze ktomu, aby členské státy měly možnost odmítnout přístup a pobyt na svém území osobám, jejichž přístup a pobyt na tomto území by sám o sobě znamenal ohrožení veřejného zdraví.
18. Z výše uvedeného vyplývá, že článek 11 nařízení 1612/68 je třeba vykládat tak, že právo na přístup k zaměstnání manžela pracovníka, který má právo se volně pohybovat uvnitř Společenství, zahrnuje právo na výkon povolání, jež podléhá režimu správních povolení a zvláštních profesních pravidel upravujících jejich výkon, jako je výkon povolání lékaře, pokud tento manžel prokáže, že má kvalifikaci a diplomy vyžadované právními předpisy hostitelského členského státu pro výkon tohoto povolání.
Ke druhé otázce
19. Ve své druhé otázce se předkládající soud táže, zda se státní příslušník třetí země, na něhož se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, může dovolávat první odrážky čl. 3 odst. 1 téhož nařízení, která stanoví, že se při uplatňování tohoto nařízení „nepoužijí právní a správní předpisy ani správní postupy členského státu, které omezují poptávku po zaměstnání nebo jeho nabídku, přístup k zaměstnání a jeho výkon cizími státními příslušníky nebo je podmiňují požadavky, které neplatí pro vlastní státní příslušníky“.
20. Komise správně podotýká, že práva zaručená manželovi migrujícího pracovníka články 10 a 11 nařízení 1612/68, jsou spojena s právy, jež tomuto pracovníkovi náležejí podle článku 48 Smlouvy [39 ES] a článků 1 a následujících uvedeného nařízení. Pokud se manžel může dovolávat těchto odvozených práv a tato práva zahrnují přístup k zaměstnání podle článku 11, musí mu být umožněno tato práva vykonávat za stejných podmínek, za jakých svá práva vykonává pracovník mající právo volného pohybu. Článek 3 odst. 1 nařízení také vyžaduje, aby orgány členského státu uplatňovaly vůči tomuto manželu nediskriminující zacházení. Domácí zacházení, které je v tomto ohledu zaručeno pracovníkům z členských států , se tedy vztahuje také na jejich manžele.
21. Proto je potřeba na druhou otázku odpovědět, že osoba, na kterou se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, se bez ohledu na svou státní příslušnost může dovolávat první odrážky čl. 3 odst. 1 téhož nařízení.
Ke třetí otázce
22. Tato otázka, týkající se práva na domácí zacházení pro státní příslušníky třetích zemí, na něž se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, byla zodpovězena v předchozích bodech, a proto není potřeba podávat zvláštní odpověď.
Ke čtvrté otázce
23. Ve čtvrté otázce žádá předkládající soud upřesnění působnosti nediskriminujícího zacházení stanoveného v první odrážce prvním pododstavci čl. 3 odst. 1 nařízení 1612/68. Pokud jde o výklad vnitrostátního práva, v tomto případě § 10 spolkového nařízení o výkonu povolání lékaře (Bundesärzteordnung), Soudnímu dvoru v rámci pravomocí daných článkem 177 Smlouvy [234 ES] tento výklad nepřísluší. Konkrétně Soudnímu dvoru nepřísluší rozhodovat o způsobu, jakým vnitrostátní orgány mají uznat právo manžela migrujícího pracovníka na přístup k zaměstnání, na které má požadovanou odbornou kvalifikaci.
24. Pokud se čtvrtá otázka týká toho, zda pro posouzení existence diskriminujícího zacházení je třeba zkoumat pouze příslušné právní předpisy, nebo je potřeba vycházet obecně z právních a správních předpisů a ze správních postupů, cíle nařízení a samotného znění článku 3 poukazují na to, že je potřeba zvolit posledně uvedenou možnost.
25. Jak zdůrazňuje preambule nařízení 1612/68, aby právo volného pohybu mohlo být vykonáváno za objektivně svobodných a důstojných podmínek, musí být fakticky i právně zajištěna rovnost zacházení (pátý bod). V této souvislosti první odrážka čl. 3 odst. 1 zakazuje uplatňování diskriminujících právních předpisů i „správních postupů“, jež by podmiňovaly přístup k zaměstnání požadavky, které neplatí pro státní příslušníky hostitelského členského státu. Navíc samotný pojem rovného zacházení předpokládá nejenom, že budou vůči vlastním a cizím státním příslušníkům uplatňovány stejné předpisy, ale také že budou vůči oběma těmto kategoriím uplatňovány shodným způsobem.
26. Proto je potřeba na čtvrtou otázku odpovědět, že nediskriminující zacházení stanovené v první odrážce čl. 3 odst. 1 nařízení 1612/68 znamená, že vůči dotyčným osobám musí být uplatňovány stejné právní a správní předpisy, jaké platí pro vlastní státní příslušníky, s použitím stejných správních postupů.
K páté otázce
27. Pátá otázka se týká účinků směrnice Rady 75/363/EHS ze dne 16. června 1975 o koordinaci právních a správních předpisů upravujících výkon povolání lékaře (Úř.věst. L 167, s. 14) na práva manžela migrujícího pracovníka, který hodlá vykonávat povolání lékaře jako zaměstnanec. Účelem této směrnice není stanovit konkrétní podmínky výkonu svobody usazování a práva na volný pohyb lékařů, ale usnadnit výkon těchto práv uznáváním odborného vzdělání a dalších podmínek pro vydání licence nebo dočasného povolení výkonu lékařské praxe.
28. Již bylo uvedeno výše, pracovník, státní příslušník členského státu, nebo manžel tohoto pracovníka, kteří chtějí vykonávat povolání lékaře v jiném členském státě, musí mít kvalifikaci a diplomy vyžadované právními předpisy hostitelského členského státu. V tomto ohledu je nepodstatné, zda kvalifikace a diplomy jsou uznány pouze podle vnitrostátního práva nebo na základě směrnice Rady nebo na základě úmluvy mezi hostitelským členským státem a třetí zemí.
29. S ohledem zejména na směrnici 75/363 je třeba uvést, že manžel pracovníka, na něhož se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, se může dovolávat rovného zacházení, aby uznání jeho kvalifikace a jeho diplomů proběhlo za podmínek uplatňovaných na státní příslušníky členského státu.
30. Proto je potřeba odpovědět, že manžel pracovníka, státního příslušníka členského státu, na něhož se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, má právo na domácí zacházení (traitement national), pokud jde o přístup k povolání lékaře a jeho výkon v zaměstnaneckém poměru, bez ohledu na to, zda je jeho kvalifikace uznána podle právních předpisů hostitelského členského státu nebo podle směrnice 75/363.
K šesté otázce
31. Šestá otázka byla položena pouze za předpokladu záporné odpovědi na pátou otázku, proto není potřeba na ni odpovídat.
K nákladům řízení
Náklady Komise Evropských společenství, jež předložila Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před Verwaltungsgericht Gelsenkirchen,je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.
Z těchto důvodů, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát) o otázkách, které mu položil Verwaltungsgericht Gelsenkirchen usnesením ze dne 28. března 1985, rozhodl takto:
1) Článek 11 nařízení 1612/68 je třeba vykládat tak, že právo na přístup k zaměstnání manžela pracovníka, který má právo se volně pohybovat uvnitř Společenství, zahrnuje právo na výkon povolání, jež podléhá režimu správních povolení a zvláštních profesních pravidel upravujících jejich výkon, jako je výkon povolání lékaře, pokud tento manžel prokáže, že má kvalifikaci a diplomy vyžadované právními předpisy hostitelského členského státu pro výkon tohoto povolání.
2) Osoba, na kterou se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, se bez ohledu na svou státní příslušnost může dovolávat první odrážky čl. 3 odst. 1 téhož nařízení.
3) Nediskriminující zacházení stanovené v první odrážce čl. 3 odst. 1 nařízení 1612/68 znamená, že vůči dotyčným osobám musí být uplatňovány stejné právní a správní předpisy, jaké platí pro vlastní státní příslušníky, s použitím stejných správních postupů.
4) Manžel pracovníka, státního příslušníka členského státu, na něhož se vztahuje článek 11 nařízení 1612/68, má nárok na domácí zacházení (traitement national), pokud jde o přístup k povolání lékaře a jeho výkon v zaměstnaneckém poměru, bez ohledu na to, zda je jeho kvalifikace uznána podle právních předpisů hostitelského členského státu nebo podle směrnice 75/363.
_____________________________________________________________________________