Odbor kompatibility s právem ES
Úřad vlády ČR
I S A P
Informační Systém pro Aproximaci Práva
Databáze č. 17 : Databáze judikatury
ă Odbor kompatibility s právem ES, Úřad vlády ČR - určeno pouze pro potřebu ministerstev a ostatních ústředních orgánů

Číslo (Kód CELEX):
Number (CELEX Code):		61989J0353
Název:
Title: 		JUDGMENT OF THE COURT OF 25 JULY 1991. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES V KINGDOM OF THE NETHERLANDS. INFRINGEMENT OF TREATY OBLIGATIONS - FREEDOM TO PROVIDE SERVICES - OBLIGATION TO COMMISSION RADIO AND TELEVISION PROGRAMMES FROM A DOMESTIC UNDERTAKING - CONDITIONS IMPOSED ON THE RETRANSMISSION OF ADVERTISEMENTS CONTAINED IN RADIO OR TELEVISION PROGRAMMES FROM OTHER MEMBER STATES. CASE C-353/89.
Publikace:
Publication:		REPORTS OF CASES 1991 PAGES I-4069
Předmět (klíčová slova):
Keywords		FREEDOM OF ESTABLISHMENT AND SERVICES;FREE MOVEMENT OF SERVICES;COMPETITION;
Související předpisy:
Corresponding acts:		157E059
Odkaz na souvisejicí judikáty:
Corresponding Judgements:
Plný text:
Fulltext:		Ne

Fakta:


Názor soudu a komentář:


Shrnutí (Summary of the Judgment):
1. THE ABOLITION OF RESTRICTIONS ON FREEDOM TO PROVIDE SERVICES WITHIN THE COMMUNITY REFERRED TO IN THE FIRST PARAGRAPH OF ARTICLE 59 OF THE TREATY ENTAILS, IN THE FIRST PLACE, THE ABOLITION OF ANY DISCRIMINATION AGAINST A PERSON PROVIDING SERVICES ON ACCOUNT OF HIS NATIONALITY OR THE FACT THAT HE IS ESTABLISHED IN A MEMBER STATE OTHER THAN THAT IN WHICH THE SERVICE IS TO BE PROVIDED. NATIONAL RULES WHICH ARE NOT APPLICABLE TO SERVICES WITHOUT DISCRIMINATION AS REGARDS THEIR ORIGIN ARE COMPATIBLE WITH COMMUNITY LAW ONLY IF THEY CAN BE BROUGHT WITHIN AN EXPRESS DEROGATION, SUCH AS THAT CONTAINED IN ARTICLE 56 OF THE TREATY, WHICH MAY NOT BE INVOKED IN ORDER TO PURSUE OBJECTIVES OF AN ECONOMIC NATURE. IN THE ABSENCE OF HARMONIZATION OF THE RULES APPLICABLE TO SERVICES, OR EVEN A SYSTEM OF EQUIVALENCE, RESTRICTIONS ON THE FREEDOM TO PROVIDE SERVICES MAY ARISE IN THE SECOND PLACE AS A RESULT OF THE APPLICATION OF NATIONAL PROVISIONS WHICH AFFECT ANY PERSON ESTABLISHED IN THE NATIONAL TERRITORY TO PERSONS PROVIDIN
G SERVICES ESTABLISHED IN THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE WHO ALREADY HAVE TO SATISFY THE REQUIREMENTS OF THAT STATE' S LEGISLATION. SUCH RESTRICTIONS COME WITHIN THE SCOPE OF ARTICLE 59 IF THE APPLICATION OF THE NATIONAL LEGISLATION TO FOREIGN PERSONS PROVIDING SERVICES IS NOT JUSTIFIED BY OVERRIDING REASONS RELATING TO THE GENERAL INTEREST OR IF THE REQUIREMENTS EMBODIED IN THAT LEGISLATION ARE ALREADY SATISFIED BY THE RULES IMPOSED ON THOSE PERSONS IN THE MEMBER STATE IN WHICH THEY ARE ESTABLISHED. LASTLY, THE APPLICATION OF NATIONAL PROVISIONS TO PROVIDERS OF SERVICES ESTABLISHED IN OTHER MEMBER STATES MUST BE SUCH AS TO GUARANTEE THE ACHIEVEMENT OF THE INTENDED AIM AND NOT GO BEYOND THAT WHICH IS NECESSARY IN ORDER TO ACHIEVE IT. THEREFORE IT MUST NOT BE POSSIBLE TO ACHIEVE THE SAME RESULT BY LESS RESTRICTIVE RULES.

2. A CULTURAL POLICY WITH THE AIM OF SAFEGUARDING THE FREEDOM OF EXPRESSION OF THE VARIOUS (IN PARTICULAR, SOCIAL, CULTURAL, RELIGIOUS AND PHILOSOPHICAL) COMPONENTS OF A MEMBER STATE MAY CONSTITUTE AN OVERRIDING REQUIREMENT RELATING TO THE GENERAL INTEREST WHICH JUSTIFIES A RESTRICTION ON FREEDOM TO PROVIDE SERVICES.

3. BY OBLIGING BODIES WHICH HAVE OBTAINED AIR TIME ON THE NATIONAL BROADCASTING NETWORK TO SPEND WITH A PARTICULAR NATIONAL UNDERTAKING ALL OF THE AMOUNTS MADE AVAILABLE TO THEM FOR THE PRODUCTION OF RADIO PROGRAMMES AND A PERCENTAGE DETERMINED BY DECREE FOR THE PRODUCTION OF TELEVISION PROGRAMMES, A MEMBER STATE FAILS TO FULFIL ITS OBLIGATIONS UNDER ARTICLE 59 OF THE TREATY. EVEN IF SUCH A RESTRICTION FORMS PART OF A CULTURAL POLICY INTENDED TO SAFEGUARD THE FREEDOM OF EXPRESSION OF THE VARIOUS SOCIAL, CULTURAL, RELIGIOUS AND PHILOSOPHICAL COMPONENTS OF SOCIETY BY ENSURING THE SURVIVAL OF AN UNDERTAKING WHICH PROVIDES THEM WITH TECHNICAL RESOURCES, IT GOES BEYOND THE OBJECTIVE PURSUED, SINCE PLURALISM IN THE AUDIO-VISUAL SECTOR OF A MEMBER STATE CANNOT BE AFFECTED IN ANY WAY BY ALLOWING THE NATIONAL BODIES OPERATING IN THAT SECTOR TO MAKE USE OF PROVIDERS OF SERVICES ESTABLISHED IN OTHER MEMBER STATES.

4. CONDITIONS AFFECTING THE STRUCTURE OF FOREIGN ORGANIZATIONS OPERATING IN THE AUDIO-VISUAL SECTOR CANNOT BE REGARDED AS BEING OBJECTIVELY NECESSARILY IN ORDER TO SAFEGUARD THE GENERAL INTEREST IN MAINTAINING A NATIONAL RADIO AND TELEVISION SYSTEM WHICH SECURES PLURALISM.

5. RESTRICTIONS ON THE BROADCASTING OF ADVERTISEMENTS MAY BE IMPOSED FOR AN AIM RELATING TO THE GENERAL INTEREST, NAMELY PROTECTION OF CONSUMERS FROM EXCESSIVE ADVERTISING OR, IN THE CONTEXT OF A CULTURAL POLICY, MAINTAINING A CERTAIN LEVEL OF PROGRAMME QUALITY. HOWEVER, IF SUCH RESTRICTIONS AFFECT ONLY ADVERTISING INTENDED SPECIFICALLY FOR THE PUBLIC IN THE MEMBER STATE IN QUESTION, THEY ARE NOT JUSTIFIED BY OVERRIDING REASONS RELATING TO THE GENERAL INTEREST, SINCE THEY ARE DESIGNED TO RESTRICT THE COMPETITION TO WHICH A NATIONAL BODY WITH A MONOPOLY OVER THE BROADCASTING OF SUCH ADVERTISING MAY BE EXPOSED FROM FOREIGN OPERATORS.

6. BY PROHIBITING OPERATORS OF CABLE NETWORKS ESTABLISHED IN ITS TERRITORY FROM TRANSMITTING RADIO OR TELEVISION PROGRAMMES CONTAINING ADVERTISING INTENDED SPECIFICALLY FOR THE PUBLIC IN THE MEMBER STATE IN QUESTION WHICH IS BROADCAST BY BROADCASTING BODIES ESTABLISHED IN THE TERRITORY OF ANOTHER MEMBER STATE IF CERTAIN CONDITIONS RELATING TO THE STRUCTURE OF SUCH BODIES OR TO ADVERTISING CONTAINED IN THEIR PROGRAMMES WHICH IS INTENDED FOR THE PUBLIC IN THE MEMBER STATE IN QUESTION ARE NOT FULFILLED, A MEMBER STATE FAILS TO FULFIL ITS OBLIGATIONS UNDER ARTICLE 59 OF THE TREATY.

Plný text judikátu (Entire text of the Judgment):
Odkaz :

Rozsudek soudního dvora ze dne 25. července 1991, Komise Evropských společenství v. Nizozemské království, C – 353/89, Recueil 1991

Klíčová slova :
Nesplnění povinnosti — Volný pohyb služeb — Povinnost obrátit se na vnitrostátní instituci pro tvorbu rozhlasových a televizních programů — Podmínky vysílání reklamy obsažené v rozhlasových nebo televizních programech vysílaných z jiných členských států


Zpráva k jednání
předložená ve věci C-353/89 Jednací jazyk: holandština

I — Skutkové okolnosti a právní rámec

A — Předmět
Žádost se týká dvou vzájemně na sobě nezávislých opatření, která se vyskytují ve stejném nizozemském zákoně ze dne 21. dubna 1987 o dodávkách rozhlasových a televizních programů, poplatcích za rozhlasové a televizní vysílání a opatřeních o pomoci tiskovým orgánům (Staatsblad č. 149, 1987, dále jen „Mediawet“), který vstoupil v platnost dne 1. ledna 1988.

Komise napadá dva aspekty tohoto zákona: jednak povinnost vnitrostátních provozovatelů vysílání obracet se pro tvorbu rozhlasových a televizních programů na vnitrostátní podnik a zadruhé podmínky vysílání reklamy obsažené v rozhlasových a televizních programech vysílaných z území jiných členských států.

B — Režim zavedený Mediawetem

V Nizozemsku se o vysílací časy přidělené vnitrostátnímu rozhlasovému vysílání dělí organizace zvané „omroepverenigingen“.

Tyto „omroepverenigingen“ jsou sdružení posluchačů nebo televizních diváků mající právní subjektivitu, jejichž posláním je zastupovat určitý sociální, kulturní, náboženský nebo duchovní proud uvedený ve stanovách a snažit se uspokojit svými programy sociální, kulturní, náboženské nebo duchovní potřeby Nizozemska. „Omroepverenigingen“ je považováno za reprezentativní pokud čítá alespoň 150 000 členů.

Vysílací časy jsou každému „omroepverenigingen“ přiděleny podle počtu členů.

„Omroepverenigingen“ mají v zásadě plnou volnost při koncipování programů. Mohou nakupovat programy již vytvořené v Nizozemsku nebo v jiných zemích, nebo vytvářet svá vysílání samy.

Ve druhém případě mají „omroepverenigingen“, které mají přidělen vysílací čas ve vnitrostátní síti, povinnost použít technické prostředky (nahrávací studia, dekorační dílny, techniky…) akciové společnosti podle nizozemského práva, Nederlandse Omroepproduktie Bedrijf (dále jen „Bedrijf“). Tyto technické prostředky jsou dány k dispozici sdružením podle tarifu stanoveného samotným Bedrijf. Mediawet stanoví, že „omroepverenigingen“ jsou povinny využívat techniku Bedrijf pro vytváření veškerých rozhlasových programů; pokud jde o realizaci televizních programů, musí se obrátit na Bedrijf jen s určitým procentem svých potřeb.

Přesněji, článek 61 Mediawet stanoví:

„Pro zajištění zachování výrobních prostředků jsou provozovatelé, kteří získali vysílací časy ve vnitrostátní síti, povinni každoročně utratit u Bedrijf všechny prostředky přidělené podle článků 101 a 102 pokud jde o tvorbu rozhlasových programů a určité procento stanovené výnosem pokud jde o tvorbu televizních programů.“

Článek 154 stanoví mimo to, že „při prvním stanovení procenta na základě článku 61, je dotyčné procento stanoveno na 75 %“.

Finanční prostředky, které „omroepverenigingen“ potřebují na vytváření vnitrostátních programů, pocházejí zčásti z poplatků za rozhlasové a televizní vysílání a zčásti z příjmů za audiovizuální reklamu.

Tyto „omroepverenigingen“ však nemohou do svých programů vkládat reklamu pocházející od třetí strany. Monopol na vysílání těchto reklam je vyhrazen nadaci Stichting Etherreclame (dále jen „STER“).

STER je nezávislá na „omroepverenigingen“ a nevytváří sama reklamu. Ta je dodávána samotnými inzerenty. STER se omezuje na prodej reklamního vysílacího času. Příjmy STER jsou použity zčásti na dotace pro sdružení pro rozhlasové vysílání a zčásti na podporu tisku.

V Nizozemsku může být většina rozhlasových a televizních pořadů přijímána v domácnostech pouze prostřednictvím kabelových sítí.

Správci televizních sítí jsou povinni vysílat programy vnitrostátního rozhlasu a televize. Jsou ovšem oprávněni vysílat i zahraniční programy. Kromě případů, kdy mohou být tyto programy přijímány na běžnou individuální anténu, článek 66 povoluje jejich vysílání, pokud obsahují komerční reklamu určenou zvláště pro nizozemskou veřejnost, jen při splnění dvou skupin podmínek.

Jedna skupina podmínek se týká reklamy samotné: musí být jako taková rozeznatelná; její objem nesmí přesáhnout 5 % celkového vysílacího času a nesmí být vysílána v neděli.

Druhá skupina podmínek se týká provozovatele vysílání: nesmí sledovat ziskový cíl; nesmí umožnit zisk třetím osobám; řízení reklamy musí svěřit právnické osobě odlišné od dodavatele programů.

Přesněji, článek 66 stanoví:

„1. Správce kabelové sítě může:

a) přenášet programy vysílané zahraniční provozovatelem vysílání prostřednictvím vysílače, které mohou být většinu času přijímány přímo v oblasti pokryté kabelovou sítí pomocí běžné individuální antény v kvalitě obecně uspokojivé; b) přenášet programy jiné než uvedené pod písm. a), vysílané zahraniční provozovatelem vysílání v souladu s právními předpisy platnými v zemích vysílání. Pokud tyto programy obsahují reklamu, je jejich vysílání povoleno pouze za podmínky, že tyto reklamy jsou vyrobeny odlišnou právnickou osobou, že mohou být jasně identifikovány jako takové a jsou zřetelně odděleny od jiných částí programu a nejsou vysílány v neděli, že délka této reklamy nepřekročí 5 % vysílacího času, že provozovatel vysílání dodrží ustanovení čl. 55 odst. 1 a že veškerý příjem bude použit na výrobu programů. Pokud však tyto podmínky nebudou splněny, vysílání takového programu je rovněž povoleno pod podmínkou, že reklama, kterou obsahuje, není zvláště určena nizozemské veřejnosti;

2. Pro účely použití odst. 1 písm. b) je za reklamu určenou pro nizozemskou veřejnost považována v každém případě reklama, která je vysílána během nebo bezprostředně po programu, který obsahuje holandské titulky nebo části programu vysílaném v holandském jazyce.

3. Náš ministr může udělit výjimku ze zákazu uvedeného v odst. 1 písm. b) pokud jde o programy vysílané v Belgii a určené pro holandsky mluvící veřejnost Belgie.“

C — Okolnosti předcházející řízení

1. K plné nebo částečné povinnosti využít pro výrobu rozhlasových a televizních programů technické prostředky Bedrijf.

Dopisem ze dne 21. prosince 1987 oznámila Komise nizozemské vládě, že tím, že zajistila Bedrijf veškeré nizozemské zakázky rozhlasového vysílání nizozemských provozovatelů a 75 % zakázek televizní tvorby nizozemských provozovatelů, nesplnila své povinnosti, které pro ni vyplývají z článků 30, 52 a 59 Smlouvy o EHS.

Komise v tomto dopise uvedla, že podle znění směrnice č. 70/50/EHS ze dne 22. prosince 1969 (Úř. věst. 1970, L 13) jsou opatření, která „podporují domácí výrobky nebo je preferují“ (čl. 2 odst. 2, poslední věta) a „podněcují k nákupu pouze domácích výrobků nebo vnucují tento nákup nebo ho preferují“ (čl. 2 odst. 3 písm. k) mají být považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením, jež jsou v rozporu s článkem 30 Smlouvy o EHS.

Domnívala se tedy, že Mediawet omezil podnikům z ostatních členských států možnost:

— využívat volného pohybu zboží stanoveného článkem 30 Smlouvy o EHS, protože tyto podniky nemohou dodávat žádný zvukový program nizozemským provozovatelům rozhlasového vysílání a pouze omezené množství televizních programů; — využívat svobody usazování, kterou nabízí článek 52 Smlouvy, tím, že ztížil možnosti jejich usazení v Nizozemsku za účelem vykonávání činnosti;

— využívat volný pohyb služeb, stanovený článkem 59 Smlouvy, protože tyto podniky nemohou dodávat žádné rozhlasové a televizní služby nizozemským provozovatelům a mohou poskytnout pouze omezený objem služeb pro televizní vysílání.

Svým dopisem ze dne 29. dubna 1988 Nizozemské království odpovědělo, že povinnost zadávat výrobu vysílání Bedrijf není v souladu s volným pohybem zboží a nespadá tedy pod článek 30 Smlouvy o EHS. Činnost Bedrijf spočívá v poskytování služeb: jeho hlavní funkcí je poskytnout provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání technické prostředky, jako například studia a zaměstnance. Provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání mohou kromě toho volně nakupovat v tuzemsku i v zahraničí již hotová programová média jako jsou filmy, kazety, magnetofonové pásky…

Nizozemské království dodává, že článek 61 Mediawet není neslučitelný s článkem 52 Smlouvy o EHS. Domnívá se, že Mediawet nijak nebrání zakládání podniků, které poskytují podobné služby jako Bedrijf. Povinnost obracet se na Bedrijf se týká pouze celostátních provozovatelů, nikoli provozovatelů regionálních a místních. Tyto regionální a místní provozovatelé mohou zadávat výrobu svého vysílání podnikům podle svého výběru. Podniky na celostátní úrovni mají ostatně stejnou možnost do výše 25 % svých finančních prostředků. Kromě toho, pokud by docházelo k omezování svobody usazování, toto omezení by se týkalo jak nizozemských podniků, kromě Bedrijf, tak zahraničních podniků.

Dále Nizozemské království zdůraznilo, že povinnost uvedená v článku 61 Mediawet, která je pouze dočasná, nemůže mít žádný dopad na volný pohyb služeb. Nezpůsobuje žádnou diskriminaci mezi nizozemskými podniky, kromě Bedrijf, a podniky audiovizuálního odvětví ostatních členských států, které si přejí nabídnout své služby v Nizozemsku. Kromě toho, podniky a provozovatelé rozhlasového a televizního vysílání, jiné než ty založené na celostátní úrovni, mohou využívat technické služby podle svého výběru.

Konečně se nizozemská vláda domnívala, že článek 90 Smlouvy o EHS umožňuje členským státům jednajícím z jiných než všeobecných hospodářských zájmů vyčlenit některé hospodářské činnosti z oblasti volné soutěže a udělit jedné nebo několika společnostem výlučné právo je vykonávat. Mezi takové důvody obecného zájmu patří v projednávaném případě nutnost poskytnout organizacím rozhlasového a televizního vysílání, které zastupují různé tendence nizozemské společnosti, kvalitní prostředky za minimální náklady a udržet materiální prostředky, které ztělesňují kulturní politiku prováděnou nizozemskou vládou: orchestry, sbory, fonotéky, obrazové archivy.

Komise nebyla s touto odpovědí spokojena a vydala odůvodněné stanovisko s datem 27. ledna 1989.

Argumentace Nizozemského království týkající se článku 30 Komisi nepřesvědčila. Podle Komise zužuje povinnost pro celostátní provozovatele rozhlasového vysílání utratit u Bedrijf 75 nebo 100 % svých finančních zdrojů možnosti nákupu audiovizuálních děl u zahraničních podniků.

Komise naopak přijala argumenty, které uvedly nizozemské orgány pro vysvětlení nepoužití článku 52 Smlouvy.

Konečně, Komise trvala na svém názoru, že povinnost stanovená v článku 61 Mediawet odporuje článku 59 Smlouvy.

Komise z těchto důvodů uzavřela, že tím, že nizozemský podnik má vyhrazeny všechny zakázky nebo jejich část od celoplošných provozovatelů rozhlasového vysílání, nesplnilo Nizozemské království povinnosti vyplývající pro něj z článků 30 a 59 Smlouvy o EHS.

Vyzvala Nizozemské království, aby přijalo požadovaná opatření a podrobilo se do třiceti dnů jejímu odůvodněnému stanovisku.

Nizozemské království odpovědělo dne 4. července 1989. Požádalo Komisi, aby projevila pochopení. Vysvětlilo, že se jedná o dočasná ochranná opatření, která mají umožnit Bedrijf provést reorganizaci a přizpůsobit se vývoji trhu. Ujistilo, že nizozemská politika směřuje k rychlému ukončení systému povinného využití technických prostředků Bedrijf. Oznámila, že dotčená povinnost bude snížena na 50 % od 1. ledna 1990 a na 0 % od 1. ledna 1991. Prohlásilo však, že existují politické problémy.

Dne 17. listopadu 1989 podala Komise tuto žalobu pro nesplnění povinnosti.

2. K podmínkám vysílání reklamy obsažené v rozhlasových a televizních programech vysílaných z jiných členských států

Dopisem ze dne 10. února 1988 Komise oznámila nizozemských orgánům, že pravidla, která omezují šíření rozhlasových a televizních programů pocházejících z jiných členských států v Nizozemsku pomocí kabelové sítě jsou neslučitelná s článkem 59 Smlouvy.

Podle Komise, opatření přijaté nizozemskou vládou omezují možnosti provozovatelů vysílání z ostatních členských států získat příjmy na nizozemském reklamním trhu a omezuje diskriminačním způsobem volný pohyb rozhlasových a televizních programů. Prostřednictvím příjmů STER, které jim jsou nakonec určeny, mají nizozemští provozovatelé vysílání zisky z reklamy určené nizozemské veřejnosti, zatímco provozovatelé z ostatních členských států nemají k těmto zdrojům příjmů přístup. Nadto, nizozemské podniky samy si zmenšily možnost požadovat po provozovatelích z jiných členských států šíření reklamy určené zejména pro nizozemskou veřejnost.

Kritéria pro obsah reklamy mají ostatně diskriminační charakter vůči dovezeným programům: tyto programy mohou být vysílány pouze pokud právní úprava vysílací země odpovídá nizozemské právní úpravě.

Pro Komisi je důvod sporného omezení čistě hospodářský. Tím, že tato právní úprava omezuje přístup provozovatelům vysílání z ostatních členských států na nizozemský reklamní trh, dotčená právní úprava chrání provozovatele nizozemského vysílání.

Nizozemská vláda odpověděla dopisem ze dne 22. dubna 1988.

Uplatnila, že omezení vysílání programů prostřednictvím kabelového systému z jiných členských států, které nemohou být přijímány přímo a obsahují reklamu určenou přímu nizozemské veřejnosti, není neslučitelná s článkem 59 Smlouvy o EHS.

V první řadě se domnívala, že článek 59 není pro projednávaný případ použitelný. Není zde především žádné přeshraniční hledisko: šíření reklamy podle článku 66 Mediawet probíhá pouze na území jednoho členského státu – Nizozemska. Na podporu tohoto postoje uvedla rozsudek Debauve ze dne 18. března 1980 (52/79, Recueil, s. 833). Tato služba se dále vymyká článku 59: nejedná se o placenou službu. Nizozemský divák nebo posluchač totiž neplatí zahraničnímu provozovateli vysílání žádné poplatky.

Zadruhé pro případ, kdy je článek 59 považován za použitelný, nizozemská vláda uvedla, že inkriminovaná ustanovení jsou inspirována úvahami o obecném zájmu a nemají diskriminační povahu. V tomto ohledu se odvolává na rozsudek týkají se činnosti pojišťovacích společností ze dne 4. prosince 1986, Komise v. Německo (205/84, Recueil, s. 3755). Nizozemský systém přikazuje zahraničním provozovatelům rozhlasového vysílání přizpůsobit se, v omezené míře, podmínkám platným v Nizozemsku a pokud tak neučiní, zdržet se vysílání reklamy určené zvláště pro nizozemskou veřejnost.

Zatřetí nizozemská vláda zdůraznila, že tato omezení mohou být zdůvodnitelná judikaturou Soudního dvora, podle níž může členský stát přijmout opatření k tomu, aby zabránil zneužití práva na volný pohyb služeb (rozsudek ze dne 3. prosince 1974, Van Binsbergen, 33/74, Recueil, s. 1299).

Začtvrté nizozemská vláda uplatnila pro případ, že na sporná ustanovení bude nahlíženo jako na diskriminační, že tato diskriminace je odůvodněná z pohledu ustanovení článku 56 Smlouvy. Upozorňuje v této souvislosti na rozsudek ze dne 11. července 1985, Cinéthèque (60/84 na 61/84, Recueil, s. 1618), který uznal, že cíle kulturní politiky členských států mohou odůvodnit některá diskriminační opatření, i když některá hospodářská hlediska hrají rovněž úlohu.

Zapáté tvrdila, že právní úprava odpovídá požadavkům proporcionality: je omezující jen v nutné míře a ve všech případech, kdy je to možné, ponechává maximální možnost šířit zahraniční programy.

Komise měla za to, že vysvětlení podaná Nizozemským královstvím ohledně této kapitoly jsou stejně neuspokojivá jako vysvětlení v případě první stížnosti a vydala proto výše uvedené odůvodněné stanovisko ze dne 27. ledna 1989.

V tomto stanovisku uvedla, že se nebude vracet k argumentaci, kterou uvedly nizozemské orgány ve své odpovědi ze dne 22. dubna 1988, protože Soudní dvůr již ve svém rozsudku ze dne 26. dubna 1988 Bond van Adverteerders (352/85, Recueil, s. 2085) uznal přeshraniční povahu různých služeb, mezi něž patří vysílání, a hledisko odměňování těchto služeb.

Nadto Komise uvedla další argumenty, které uvede ve své žalobě.

Ve své odpovědi ze dne 4. července 1989 upozornila nizozemská vláda, že se s ohledem na výše uvedený rozsudek Bond van Adverteerders rozhodla zohlednit připomínky Komise a upravit článek 66 Mediawet. Tato úprava zruší podmínky uložené zahraničním provozovatelům, tedy povinnost, aby reklama byla řízena nezávislou právnickou osobou, povinnou alokaci příjmů z reklamy a zákaz ziskové činnosti. Uvedla však, že se potýká s politickými problémy.

Dne 17. listopadu 1989 Komise podala tuto žalobu pro nesplnění povinnosti.

Po vyslechnutí soudce zpravodaje a stanoviska generálního advokáta rozhodl Soudní dvůr o zahájení ústního řízení bez předběžného dokazování. Požádal nicméně nizozemskou vládu o zaslání dokumentů. Vládá odpověděla ve stanovené lhůtě.

II. Závěry účastníků řízení

Komise požaduje, aby Soudní dvůr:

— konstatoval, že:

— tím, že vyhradilo plně nebo částečně jednomu nizozemskému podniku zakázky nizozemských provozovatelů vysílání a — omezilo v Nizozemsku vysílání programů z ostatních členských států obsahujících komerční reklamu určenou zvláště pro nizozemskou veřejnost,

neplnilo Nizozemské království povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 59 Smlouvy o EHS;

— uložil Nizozemskému království náklady řízení.

Nizozemské království požaduje, aby Soudní dvůr:

— zamítl žalobu Komise, která chce dosáhnout toho, aby povinnost pro vnitrostátní provozovatele vysílání zadávat zakázky v celém objemu nebo částečně Nederlandse Omroepproduktie Bedrijf byla prohlášena za neslučitelnou s článkem 59 Smlouvy o EHS:

— v prvé řadě proto, že tato povinnost je neslučitelná s článkem 59 Smlouvy o EHS, — dále proto, že zvýhodněné postavení Bedrijf díky sporné povinnosti je odůvodněno vzhledem k čl. 90 odst. 1 Smlouvy o EHS;

— zamítl žalobu Komise týkající se režimu obsaženého v článku 66 o šíření programů vysílaných zahraničním provozovatelem vysílání a obsahujícím reklamu zvláště určenou pro nizozemskou veřejnost, neboť tento předpis není neslučitelný s článkem 59 Smlouvy;

— uložil Komisi náklady řízení.

III. Argumenty účastníků řízení

1.K plné nebo částečné povinnosti využívat technické prostředky Bedrijf pro výrobu rozhlasových a televizních programů

Komise má za to, že díky současné přechodné situaci se nizozemská vláda nemůže vyhnout přísnému používání článku 59. Upozorňuje, že přechodné období dané Smlouvou skončilo 31. prosince 1969. Vnitrostátní zákonodárce není tedy oprávněn stanovit novou lhůtu. Komise se tedy domnívá, že článek 61 Mediawet musí být hodnocen podle svého vlastního významu bez ohledu na přechodnou povahu povinností, které stanoví.

Ze stejného důvodu okolnost, že podle předcházející právní úpravy byla povinnost zadávat výrobu televizních programů Bedrijf absolutní, zatímco podle Mediawet je omezená, nestačí k tomu, aby tato povinnost byla vyloučena.

Komise zdůrazňuje, že článek 61 Mediawet je diskriminační. Tím, že zajišťuje pro Bedrijf většinu zakázek v oblasti televizního vysílání a veškeré zakázky týkající se rozhlasového vysílání, Mediawet zajišťuje jednomu vnitrostátním poskytovateli pokrytí značné části vnitrostátních potřeb. Komise srovnává tuto situaci s irským opatřením, které zavazuje dovozce ropných produktů zásobovat se částečně u jedné rafinerie se sídlem na vnitrostátním území, opatření, které Soudní dvůr zkoumal ve svém rozsudku ze dne 11. července 1984, Campus Oil (72/83, Recueil s. 2727). I když se tato poslední věc týkala volného pohybu zboží, Komise má za to, že je třeba provést do poskytování služeb hodnocení Soudního dvora: tedy že toto opatření „obsahuje ochranný účinek vnitrostátní výroby a zároveň stejnou měrou znevýhodňuje výrobce z jiných členských států“. Komise se rovněž domnívá, že v Nizozemsku zavedená povinnost pro „omroepverenigingen“ obracet se na Bedrijf omezuje poskytovatelům služeb možnost nabídnout své služby.

Význam hospodářské soutěže je tím větší a omezení je tím závažnější, že v Nizozemsku neexistuje kromě Bedrijf prakticky žádný podnik, který by mohl nabídnout takové služby.

Komise dodává, že diskriminační omezení volného pohybu služeb mohou být oprávněna pouze důvody uvedenými v čl. 56 Smlouvy a že tyto důvody nezahrnují kulturní politiku.

V rozsudku ze dne 30. dubna 1974, Sacchi (155/73, Recueil s. 409), který nizozemská vláda uvádí, měl Soudní dvůr za to, že členské státy mohou z důvodů veřejného zájmu jiné než hospodářské povahy vyjmout některé hospodářské činnosti z oblasti fungování hospodářské soutěže. Podle Komise je však tento odkaz irelevantní. Obecný zájem se totiž v Nizozemsku nestaví proti hospodářské soutěži jako takové, protože Mediawet určitou omezenou hospodářskou soutěž přece jen umožňuje.

Komise dodává, že mezi dotčenou povinností a zájmem umožnit, aby systém vysílání mohl využívat kvalitní technické prostředky, neexistuje žádná spojitost. Předně, pokud by Bedrijf měl konkurenty, nabídka služeb provozovatelům vysílání by byla širší. Dále, pokud provozovatelé vysílání mají skutečně zájem obrátit se na Bedrijf, udělají to bez zákonné povinnosti. Nemá smysl zavazovat je k takové povinnosti, pokud neexistuje nebezpečí, že se obrátí jinam. Povinnost obrátit se na Bedrijf nemá jiný cíl než udržet tento podnik při životě: není to tedy ve veřejném zájmu.

Skutečnost, že Bedrijf má ostatně kulturní poslání, neboť spravuje fonotéku, filmové archivy nebo orchestr je irelevantní, protože tyto činnosti jsou financovány státem a jejich provoz může pokračovat i po zrušení povinnosti obsažené v článku 61.

Dotčená povinnost neslouží žádnému obecnému zájmu, proto se nizozemská vláda zbytečně dovolává přiměřeného podílu této povinnosti na dotčeném obecném zájmu a na cílech kulturní politiky.

Nizozemská vláda vysvětluje nejprve, že se jedná o přechodnou situaci, která je vyvolána zájmem o zajištění harmonického přechodu od bývalého systému, ve kterém technické prostředky nutné pro výrobu vysílání byly vlastnictvím veřejného sektoru, k systému, který bude zcela podřízen tržním mechanismům. Tento proces přechodu Bedrijf k samostatnosti se může uskutečnit pouze za předpokladu, že bude postupný: je třeba na jedné straně zabránit krachu této instituce a hromadnému propouštění a na druhé straně zachovat to, co bylo v kultuře dosaženo v předcházejícím období, například pluralismus nizozemské společnosti. Bez přechodného období by se Bedrijf mohl potýkat s vážnými finančními obtížemi, zrušení nevyjímaje, což by mohlo zabránit provozovatelům vysílání v přístupu k technickým prostředkům a ohrozit kontinuitu systému.

Nizozemská vláda prohlašuje, že toto přechodné období skončí a, že se rozhodla navrhnout generálním stavům zrušení povinnosti uvedené v článku 61 Mediawet s účinkem od 1. ledna 1991 pokud jde o televizní vysílání a od 1. ledna 1992 pokud jde rozhlasové vysílání.

Poté podává vysvětlení ohledně slučitelnosti výhod, které v současnosti má Bedrijf, s článkem 59 Smlouvy. V reakci na poznámku Komise, která uplatňuje, že současná situace nemůže být považována za přechodné období, protože toto přechodné období skončilo dne 31. prosince 1969 pokud jde o článek 59 Smlouvy, nizozemská vláda odpovídá, že toto hledisko přehlíží skutkový stav. Mediawet by měl být chápán ne jako soubor ochranářských opatření, ale jako prvek postupného liberalizačního procesu. Umožňuje „omroepverenigingen“ uspokojit 25 % potřeb technických televizních prostředků na volném trhu a tím začíná tento trh podněcovat.

Jelikož se jedná o povinnost přechodné povahy, je ze strany Komise mylné ji přirovnávat k irské povinnosti odsouzené Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku ze dne 10. července 1984, Campus Oil. Tato povinnost, která nutila dovozce ropných výrobků, aby se částečně zásobovali u národní rafinerie, měla totiž trvalý charakter. Konec konců, výše uvedený rozsudek ve věci Campus Oil se týkal volného pohybu zboží a ne volného pohybu služeb.

Nizozemská vláda uplatňuje z jiného hlediska, že podle ustálené judikatury, jsou výjimky z článku 59 oprávněné, pokud jsou odůvodněny obecným zájmem a jsou uplatněny nediskriminačním způsobem (rozsudek ze dne 17. prosince 1981, Webb, bod 17, 279/80, Recueil, s. 3305).

Obecný zájem zahrnující kulturní politiku vyžaduje zachování pluralitního, nikoli komerčního statutu audiovizuálního odvětví. V tomto ohledu se nizozemská vláda opírá o výše uvedený rozsudek ze dne 11. července 1985, Cinéthèque. V tomto rozsudku rozhodl Soudní dvůr, že je přípustné omezit uvedení na trh filmů nahraných na videokazetách, pokud tato omezení nemají jiný cíl než podpořit finanční využití filmů v kinosálech. Uvedený rozsudek ukazuje nejprve, že cíle kulturní politiky musí patřit mezi zájmy, které jsou s to odůvodnit omezující opatření. Z toho vyplývá, kromě jiného, že taková opatření mohou být ekonomické povahy.

Význam Bedrijf v nizozemské kulturní politice spočívá v tom, že poskytuje „omroepverenigingen“ technické prostředky za ceny kontrolované orgány veřejné moci.

Přežití Bedrijf je ovšem dočasně možné zajistit jen při zachování jeho monopolu. Právě z důvodu veřejného zájmu jsou za těchto okolností nutná přechodná opatření. Jiná opatření, například zvýšení poplatků za vysílání, jsou vyloučena, neboť veřejný zájem nařizuje rovněž „zachování výše poplatků za rozhlasové vysílání, které musí platit nizozemští občané“.

Bedrijf plní specifické úkoly veřejného zájmu, jako je například správa fonotéky, správa filmového archivu nebo řízení orchestru a sborů. Tyto úkoly jsou sice plně financovány státem, ale zároveň zajišťují výrobu vysoce kvalitních programů. Bylo by velmi obtížné je odlišit od úkolů spočívajících v poskytování technických prostředků pro „omroepverenigingen“.

Z těchto důvodů má nizozemská vláda za to, že povinnost využívat technických prostředků Bedrijf odpovídá sledovanému cíli.

Nizozemská vláda podpůrně uplatňuje, že privilegované postavení Bedrijf je odůvodněno článkem 90 Smlouvy o EHS. Odvolává se na výše uvedený rozsudek ze dne 30. dubna 1974, Sacchie a tvrdí, že členské státy mohou z důvodů obecného zájmu a nikoli z důvodů ekonomických vyjmout některé hospodářské činnosti z hospodářské soutěže, například výrobu rozhlasových a televizních programů tím, že přiznají některým podnikům monopol.

Z toho vyvozuje, že existence částečného monopolu podniku, kterému členský stát udělí výlučná práva, není sama o sobě neslučitelná s ustanoveními Smlouvy.

V případě Bedrijf, vyjmutí některých činností z hospodářské soutěže je odůvodněné obecným zájmem. Nizozemská vláda se odvolává na tytéž důvody obecného zájmu, které uvedla jako hlavní pro odůvodnění omezení volného pohybu služeb: tedy na kontinuitu systému vysílání, na udržení plurality hromadných sdělovacích prostředků, na přístup provozovatelů vysílání ke kvalitním technickým prostředkům a na plnění nerentabilních úkolů v kulturní oblasti ze strany Bedrijf.

Podle nizozemské vlády Komise neprávem tvrdí, že toto omezení hospodářské soutěže má výlučně za cíl prodloužit existenci Bedrijf.

Nesouhlasí s Komisí když tvrdí, že i částečné vyjmutí některých služeb z hospodářské soutěže ukazuje, že obecný zájem neodporuje hospodářské soutěži. Článek 90 totiž netoleruje nejen absolutní monopol, ale i částečné zvýhodnění postavení.

2. K podmínkám vysílání reklamy obsažené v rozhlasových a televizních programech vysílaných z jiných členských států v Nizozemsku.

Podle Komise nejsou omezení týkající se kabelového vysílání televizních programů z ostatních členských států obsahujících reklamu určenou speciálně pro nizozemskou veřejnost slučitelná s článkem 59 Smlouvy o EHS.

Komise nejprve odlišuje podmínky stanovené pro provozovatele vysílání (jejichž činnost nesmí mít ziskový charakter, nesmí být zdrojem zisku pro třetí osoby a řízení reklamy musí provádět nezávislá právnická osoba) od podmínek týkajících se reklamy (reklamní prostor nesmí překročit 5% vysílací doby, reklama musí být jasně rozpoznatelná a odlišná od ostatního programu a nesmí být vysílána v neděli).

Podmínky stanovené pro zahraniční provozovatele vysílání se zdánlivě neliší od podmínek pro vnitrostátní provozovatele vysílání. Komise nicméně konstatuje, že uplatněním systému pro vnitrostátní provozovatele i na zahraniční provozovatele Mediawet znemožňuje činnost zahraničním provozovatelům: zahraniční provozovatelé mohou vysílat své programy jen pokud jsou usídleni v členském státě, který odvodil své právní předpisy od nizozemských. Komise má za to, že pokud je zajištěno, aby vnitrostátní systém přiměřeně odrážel aspekty nizozemské společnosti bez zamoření reklamou a zaručil tak pluralismus, každý zahraniční program bez ohledu na reklamu v něm obsaženou může jen obohatit pluralitu, jíž se těší nizozemská veřejnost. Stejně tak, pokud je televizní reklama v Nizozemsku povolena, musí být otevřena i pro státní příslušníky jiných členských států, aniž by se od nich požadovalo, aby se vzdali zisku.

Pravidla týkající se reklamy musí být použitelná bez rozdílu. Podle Komise musí být ovšem odůvodněna veřejným zájmem jakým je například ochrana diváka nebo posluchače před přemírou reklamy. Komise upozorňuje, že tato pravidla nemusí být dodržována, pokud reklama není speciálně určena pro nizozemskou veřejnost. Komise z toho vyvozuje, že účelem těchto pravidel je pouze ochrana nizozemského reklamního trhu ve prospěch vnitrostátního systému vysílání a před zahraničními soutěžiteli.

Konečně, Komise upozorňuje na rozdíly mezi projednávaným případem a již uvedeným rozsudkem Van Binsbergen ze dne 3. prosince 1974, na který se odvolává nizozemská vláda. Tato judikatura je odůvodněna snahou o zachování použitelnosti profesionálních pravidel určených k ochraně příjemců služby. Jejím cílem je zajistit, aby poskytovatel služby usazený v zahraniční byl podřízen stejným pravidlům jako poskytovatel usazený v zemi, například pravidlům organizačním, kvalifikačním, deontologickým, kontrolním a odpovědnostním. Žádné zájmy tohoto druhu nejsou základem článku 66 Mediawet. Zákaz Mediawet se neomezuje pouze na úvahy Soudního dvora. Již zmíněný rozsudek Van Binsbergen se týkal poskytování služeb podnikem usazeným v členském státě, jehož činnost byla „zcela nebo v hlavní míře zaměřená na území jiného členského státu“. V projednávaném případě se nejedná o stejnou situaci: hlavním cílem zahraničních provozovatelů vysílání není usilovat o přízeň nizozemské veřejnosti.

Stručně řečeno, Komise se domnívá, že kritéria stanovená čl. 66 odst. 1 písm. b) Mediawet jsou buďto diskriminační a nespadají do oblasti veřejného pořádku nebo nemají diskriminační povahu, ale jsou neospravedlnitelná z pohledu obecného zájmu. Komise dále uvádí, že podmínky Mediawet nemají jiný cíl než uzavření nizozemského trhu audiovizuální reklamy zahraničním soutěžitelům. Pro zachování kulturního cíle není možné použít takový ochranářský prostředek.

Nizozemské království zastává názor, že žaloba má být zamítnuta.

Srovnává nejdříve Mediawet s předcházející právní úpravou, Kabelregeling.

Poznamenává nejprve, že Mediawet dodržel základní zásady nizozemského systému vysílání, které jsou spolu s denním tiskem zárukou svobody slova i nizozemské kulturní identity. Vysvětluje, že nizozemská politika si klade za cíl poskytnou různým sociálním, kulturním, náboženským a duchovním proudům nizozemské společnosti prostor k vyjádření svých názorů. Tento systém odporuje komerčním hlediskům přístupu k médiím. Proto Mediawet ukládá provozovatelům vysílání specifické podmínky (počet členů, nabídka programů, zákaz jakékoli reklamy…).

Pokud jde o vysílání zahraničních programů a využití kabelových sítí, nizozemská vláda upozorňuje na rozdíly mezi Mediawet a Kabelregeling. Mediawet na rozdíl od Kabelregeling nestanoví zákaz titulkování. Ustoupil rovněž od absolutního zákazu vysílání programů, které obsahují reklamu určenou zejména pro nizozemskou veřejnost. Správci kabelových sítí mohou vysílat reklamní pořady tohoto typu, pokud jsou splněny podmínky článku 66 Mediawet. Tyto podmínky mají zajistit splnění cílů nizozemského systému: podřídit zahraniční provozovatele nejzákladnějším nárokům tohoto systému.

Nizozemská vláda tak uvádí, že předpisy uvedené v čl. 66 odst. 1 písm. b) v druhé větě Mediawet se použijí i pro nizozemské provozovatele vysílání. Zdůrazňuje, že tito provozovatelé jsou, kromě jiného, podřízeny podmínkám pro získání vysílacího času a programového složení, které nejsou ukládány zahraničním provozovatelům.

V důsledku toho popírá, že kumulativní podmínky stanovené v tomto článku by mohly v praxi znamenat stejný výsledek jako je absolutní zákaz pro zahraniční provozovatele vysílat programy určené nizozemské veřejnosti. Na podporu svého stanoviska uvádí, že program komerční televize RTL Véronique a dva komerční rozhlasové programy Radio 10 a Sky Radio, které jsou provozovány zahraničními subjekty, vyhovují podmínkám článku 66 a jsou v Nizozemsku vysílány bez omezení prostřednictvím kabelového systému.

Poté zkoumá každou jednotlivou podmínku stanovenou v Mediawet.

Pokud jde o první požadavek — aby výrobcem reklamních šotů byla právnická osoba odlišná od výrobce programů —, nizozemská vláda uplatňuje, že její snahou je zabránit výrobcům reklamy v ovlivňování programového obsahu. Ve vnitrostátním systému je tento cíl naplňován oddělením organizace vysílání a STER. Nizozemská vláda nevyžaduje, aby toto odlišení bylo obsaženo v platných právních předpisech v členském státě vysílání. Stačí, aby v dotyčném podniku provozujícím vysílání byla redakce právně odlišná od oddělení prodeje reklamního vysílacího času.

Pokud jde o druhý požadavek — aby reklama byla jako taková dobře rozpoznatelná a odlišovala se od ostatních částí programu — , nizozemská vláda uvádí, že je obsažena v článcích 10 a 11 směrnice Rady č. 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298. s. 23) a v článcích 13 a 14 úmluvy Rady Evropy o přeshraniční televizi. Zákaz vysílání reklamy v neděli je rovněž uznán jako objektivní požadavek Soudním dvorem ve výše uvedeném rozsudku ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders, v bodě 37.

Také třetí požadavek o maximálním procentním podílu reklamy na vysílacím čase je objektivní požadavek uvedený Soudním dvorem v již zmíněném rozsudku Bond van Adverteerders, v bodě 37.

Čtvrtý požadavek — aby zahraniční provozovatelé neumožňovali zisk třetím osobám — zaručuje nekomerční povahu vysílání. Zabrání totiž tomu, aby částky určené na fungování vysílání byly zneužity. Nizozemská vláda tvrdí, že tento požadavek se nevztahuje na „běžný zisk vytvořený třetími osobami“.

Konečně, pokud jde o požadavek ohledně alokace příjmů z reklamy, nizozemská vláda prohlašuje, že jejím cílem je „nabídnout zahraničním provozovatelům vysílání přinejmenším stejné podmínky jako nizozemskému systému“. Ve vnitrostátním systému, největší část příjmů z reklamy STER pokryje výdaje na fungování vysílání a zbytek je použit na podporu tisku. Týká se to pouze vnitrostátního nizozemského systému, zahraniční provozovatelé jsou ve výhodnějším postavení.

Nizozemská vláda připomíná, že Soudní dvůr měl za to, že z důvodu zvláštní povahy některých služeb, například vysílání televizních reklam, jsou specifické požadavky odůvodněné obecným zájmem slučitelné se Smlouvou, pokud se jsou uloženy každé osobě nebo podniku usídlenému na území přijímacího státu (výše uvedený rozsudek Debauve ze dne 18. března 1980).

Členské státy mají nejen širokou pravomoc posoudit nejen co je nutné nebo žádoucí z hlediska obecného zájmu, ale disponují i nejvhodnějšími prostředky ke službě obecnému zájmu. Podle nizozemské vlády je v obecném zájmu, aby byl udržen pluralitní systém vysílání nekomerční povahy.

Tato vláda dodává, že podle ustálené judikatury Soudního dvora smí členský stát přijmout opatření, která mají zabránit tomu, aby svoboda zaručená článkem 59 Smlouvy o EHS nebyla využita poskytovatelem, jehož činnost je zcela nebo hlavně zaměřena na vlastní území, a který by měl snahu vyhnout se specifickým pravidlům, která by pro něj byla platná, kdyby podnikal na území tohoto státu (výše uvedené rozsudky ze dne 3. prosince 1974, Van Binsbergen; ze dne 4. prosince 1986, Komise v. Německo a rozsudek ze dne 27. září 1989, Van de Bijl, 130/88, Recueil s. 3039).

Nakonec však tato vláda oznamuje, že má v úmyslu změnit článek 66 Mediawet v tom smyslu, že nadále nebudou na zahraniční provozovatele, kteří vkládají do svých programů reklamu určenou zejména pro nizozemskou posluchačskou a diváckou veřejnost, kladeny speciální požadavky. Dodává však, že tento návrh není v žádném případě inspirován pocitem, že stávající článek 66 Mediawet odporuje Smlouvě o EHS.

IV — Otázka položená Soudním dvorem nizozemské vládě

V odpovědi na žádost Soudního dvora předala nizozemská vláda Soudnímu dvoru návrh zákona o komerčním vysílání, který byl předložen nizozemskému parlamentu dne 18. května 1990.

Pokud jde o stav, ve kterém se nachází tento návrh, nizozemská vláda podala upřesnění, které je uvedeno ve zprávě k jednání ve věci Stichting Collectieve Antennevoorziening Gouda (C-228/89).

R. Joliet
Soudce zpravodaj



Rozsudek

1 Žádostí podanou kanceláři Soudního dvora dne 17. listopadu 1989 podala Komise Evropských společenství na základě článku 169 Smlouvy o EHS žalobu, jejímž cílem je konstatování, že Nizozemské království tím, že vyhradilo jednomu nizozemskému podniku celkově nebo částečně zakázky od vnitrostátních provozovatelů vysílání a omezilo vysílání do Nizozemska programů z ostatních členských států obsahujících reklamu speciálně určenou pro nizozemskou veřejnost, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 59 Smlouvy o EHS.

2 Komise napadá dvě vzájemně nezávislá opatření: první opatření se týká povinnosti pro vnitrostátní provozovatele vysílání usazené v Nizozemsku, aby zadávali výrobu svých programů zcela nebo částečně nizozemskému podniku; druhé opatření se týká podmínek vysílání pomocí kabelové techniky programů z jiných členských států, pokud tyto programy obsahují reklamu určenou zejména pro nizozemskou veřejnost. Obě opatření jsou obsažena v nizozemském zákoně ze dne 21. dubna 1987 o dodávkách rozhlasových a televizních programů, poplatcích za rozhlasové a televizní vysílání a opatřeních o pomoci tiskovým orgánům (Staatsblad č. 249 ze dne 4. 6. 1987, dále jen „Mediawet“).

3 Cílem Mediawet je zavést pluralitní a nekomerční systém rozhlasového a televizního vysílání. Na základě článků 31 a 34 tohoto zákona jsou vysílací časy určené pro vysílání programů vnitrostátní sítě rozhlasového nebo televizního vysílání přiděleny institucí pověřenou dozorem nad prováděním Mediawet, Commissariaat voor de Media, zejména provozovatelům vysílání, což jsou sdružení posluchačů nebo televizních diváků mající právní subjektivitu a zastupují hlavní myšlenkové proudy nizozemské společnosti.

4 Tyto subjekty mohou v zásadě zcela volně realizovat svá vysílání. Mají ovšem povinnost, méně omezující v případě televizního vysílání, než je tomu u vysílání rozhlasového, využívat pro tvorbu technické prostředky (nahrávací studia, dekorační dílny, technické pracovníky…) akciové společnosti podle nizozemského práva Nederlandse Omroepproduktie Bedrijf (dále jen „Bedrijf“).

5 Tato povinnost je uvedena v článku 61 Mediawet. Tento článek uvádí:

„Pro zajištění zachování výrobních prostředků jsou provozovatelé, kteří získali vysílací časy ve vnitrostátní síti, povinni každoročně utratit u Bedrijf všechny prostředky přidělené podle článků 101 a 102 pokud jde o tvorbu rozhlasových programů a určité procento stanovené výnosem pokud jde o tvorbu televizních programů.“.

6 Články 101 a 102 zmíněné v tomto ustanovení se týkají v podstatě poplatků za rozhlasové a televizní vysílání, které hradí posluchači a diváci a které Commissariaat voor de Media předává provozovatelům vysílání.

7 Článek 154 Mediawet upřesňuje navíc, že pokud jde o televizi, procento uváděné v článku 61 je stanoveno na 75 %.

8 Druhé opatření napadené Komisí je uvedeno v článku 66 Mediawet. Tento článek se týká vysílání rozhlasových a televizních programů vysílaných ze zahraničí v Nizozemsku prostřednictvím kabelových sítí. Toto opatření stanoví:


„1) Správce kabelové sítě může:

c) přenášet programy vysílané zahraniční provozovatelem vysílání prostřednictvím vysílače, které mohou být většinu času přijímány přímo v oblasti pokryté kabelovou sítí pomocí běžné individuální antény v kvalitě obecně uspokojivé; d) přenášet programy jiné než uvedené pod písm. a), vysílané zahraniční provozovatelem vysílání v souladu s právními předpisy platnými v zemích vysílání. Pokud tyto programy obsahují reklamu, je jejich vysílání povoleno pouze za podmínky, že tyto reklamy jsou vyrobeny odlišnou právnickou osobou, že mohou být jasně identifikovány jako takové a jsou zřetelně odděleny od jiných částí programu a nejsou vysílány v neděli, že délka této reklamy nepřekročí 5 % vysílacího času, že provozovatel vysílání dodrží ustanovení čl. 55 odst. 1 a že veškerý příjem bude použit na výrobu programů. Pokud však tyto podmínky nebudou splněny, vysílání takového programu je rovněž povoleno pod podmínkou, že reklama, kterou obsahuje, není zvláště určena nizozemské veřejnosti;
…

2) Pro účely použití odst. 1 písm. b) je za reklamu určenou pro nizozemské publikum považována v každém případě reklama, která je vysílána během nebo bezprostředně po programu, který obsahuje holandské titulky nebo části programu vysílaném v holandském jazyce.

3) Náš ministr může udělit výjimku ze zákazu uvedeného v odst. 1 písm. b) pokud jde o programy vysílané v Belgii a určené pro holandsky mluvící veřejnost Belgie“.

9 Článek 55 odst. 1, který se týká tohoto ustanovení, uvádí, že v zásadě „provozovatelé, kteří obdrželi vysílací časy, nemohou být využíváni pro tvorbu zisku třetích osob …“

10 Širší výklad skutkových okolností sporu, průběhu řízení a důvodů a argumentů účastníků je obsažen ve zprávě k jednání. Tyto skutečnosti ze spisu jsou dále uvedeny pouze v míře nutné pro uvažování Soudního dvora.

K působnosti článku 59 Smlouvy

11 Komise má za to, že obě opatření zavedená Nizozemským královstvím porušují zásadu volného pohybu služeb stanovenou článkem 59 Smlouvy. Nizozemská vláda však uplatňuje, že tato opatření jsou plně odůvodněná.

12 Pokud jde o působnost tohoto článku, je tedy třeba určit její dopad a hranice.

13 Článek 59 stanoví ve svém prvním pododstavci, že omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Společenství, než příjemce služby, musí být během přechodného období postupně zrušena.

14 V tomto ohledu vyplývá z ustálené judikatury (viz rozsudky ze dne 26. února 1991, Komise v. Francie, bod 12, C-154/89, Recueil s. I-659; Komise v. Itálie, bod 15, C-180/89, Recueil s. I-709; Komise v. Řecko, bod 16, C-198/89, Recueil s. I-727), že článek 59 Smlouvy zahrnuje v první řadě odstranění veškeré diskriminace poskytovatelů z důvodu národnosti a skutečnosti, že jsou usazeni v jiném členském státě, než ve státě, kde má být služba poskytnuta.

15 Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku ze dne 26. dubna 1988, Bond van Adverteerders, body 32 a 33 (352/85, Recueil s. 2085), vnitrostátní právní předpisy, které nejsou bez rozdílu použitelné pro služby bez ohledu na jejich původ jsou slučitelné s právem Společenství pouze za předpokladu, že vyplývají především z odchylného ustanovení, jako je článek 56 Smlouvy. Z tohoto rozsudku (bod 34) také vyplývá, že cíle ekonomické povahy nemohou být důvody obecného zájmu ve smyslu tohoto článku.

16 Při neexistenci harmonizace pravidel pro služby nebo dokonce režimu vzájemné rovnocennosti mohou být překážky volného pohybu služeb mít za druhé svůj původ v použití vnitrostátních předpisů, jimiž jsou dotčeny všechny osoby usazené na vnitrostátním území, na poskytovatele usazené na území jiného členského státu, kteří již musí vyhovět zákonným požadavkům tohoto státu.

17 Podle ustálené judikatury (viz výše zmíněný rozsudek ze dne 26. února 1991, Komise v. Francie, bod 15; výše uvedený rozsudek Komise v. Itálie, bod 18), podobné překážky spadají pod článek 59, pokud použití vnitrostátních právních předpisů na zahraniční poskytovatele není odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu nebo pokud požadavky těchto právních předpisů jsou již splněny pravidly, kterými se poskytovatelé musí řídit ve státě, v němž jsou usazeni.

18 Mezi naléhavé důvody obecného zájmu patří v tomto ohledu Soudním dvorem uznaná profesionální pravidla mající za cíl chránit příjemce služby (rozsudek ze dne 18. ledna 1979, Van Wesemael, bod 28, 110/78 a 111/78, Recueil s. 35), ochrana duševního vlastnictví (rozsudek ze dne 18. března 1980, Coditel, 62/79, Recueil s. 881), ochrana pracovníků (rozsudek ze dne 17. prosince 1981, Webb, bod 19, 279/80, Recueil s.3305; rozsudek ze dne 3. února 1982, Seco/EVI, bod 14, 62/81 a 63/81, Recueil s.223; rozsudek ze dne 27. března 1990, Rush Portuguesa, bod 18, C-113/89, Recueil s. I-1417) a ochrana spotřebitelů (rozsudky ze dne 4. prosince 1986, Komise v. Francie, bod 20, 220/83, Recueil s. 3663; Komise v. Dánsko, bod 20, 252/83, Recueil s. 3713; Komise v. Německo, bod 30, 205/84, Recueil s. 3755; Komise v. Irsko, bod 20, 206/84, Recueil s. 3817; již uvedené rozsudky ze dne 26. února 1991, Komise v. Itálie, bod 20; Komise v. Řecko, bod 21), zachování národního historického a uměleckého dědictví (výše uvedený rozsudek ze dne 26. února 1991, Komise v. Itálie), zhodnocení archeologického, historického a uměleckého bohatství a nejlepší možné šíření znalostí o uměleckém a kulturním dědictví země (výše uvedené rozsudky ze dne 26. února 1991, Komise v. Francie, bod 17 a Komise v. Řecko, bod 21).

19 Konečně, podle ustálené judikatury, použití vnitrostátní právní úpravy pro poskytovatele usazené v jiném členském státě musí zaručit uskutečnění cíle, který sledují a nesmí jít nad rámec toho, co je nezbytné, aby byl dosažen; jinými slovy, je třeba, aby stejný výsledek nemohl být dosažen pomocí méně omezujících pravidel (viz výše uvedený rozsudky ze dne 26. února 1991, Komise v. Francie, bod 14 a 15; Komise v. Itálie body 17 a 18; Komise v. Řecko, body 18 a 19).

20 Ve světle těchto připomenutých zásad je třeba v první řadě zkoumat povinnost stanovenou článkem 61 Mediawet pro vnitrostátní provozovatele vysílání využívat technické prostředky Bedrijf pro tvorbu svých rozhlasových nebo televizních programů a v druhé řadě podmínky stanovené článkem 66 Mediawet vysílání v Nizozemsku reklamních šotů obsažených v rozhlasových a televizních programech vysílaných z jiných členských států.

K absolutní nebo částečné povinnosti využívat technické prostředky Bedrijf pro výrobu rozhlasových a televizních programů

21 Komise kritizuje článek 61 Mediawet z toho důvodu, že brání podnikům usazeným v jiných členských státech poskytovat služby na výrobu rozhlasových a televizních programů vnitrostátním provozovatelům vysílání usazeným v Nizozemsku a omezuje na 25 % jejich možnost nabídnout služby těmto provozovatelům pro výrobu televizních programů.

22 Hned na začátku je třeba upozornit, že systém stanovený článkem 61 Mediawet vede skutečně k omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství ve smyslu článku 59 Smlouvy.

23 Povinnost pro všechny vnitrostátní provozovatele vysílání usazené v členském státě využívat zcela nebo částečně technické prostředky vnitrostátního podniku brání těmto provozovatelům nebo je v každém případě omezuje v možnosti využívat služeb podniků, které jsou usazeny v jiných členských státech. Obsahuje tedy ochranářský prvek ve prospěch poskytovatele služeb se sídlem na vnitrostátním území a zároveň znevýhodňuje podniky stejného druhu, které jsou usazeny v jiných členských státech.

24 Nizozemská vláda uplatňuje, že tento preferenční režim má stejně omezující účinek vůči jiným poskytovatelům služeb, kromě Bedrijf, usazeným v Nizozemsku a vůči podnikům usazeným v jiných členských státech.

25 Tato okolnost ale v žádném případě nevylučuje, že Bedrijf má v rámci působnosti článku 59 Smlouvy preferenční režim. Nadto není nutné, aby všechny podniky členského státu byly zvýhodněny vůči zahraničním podnikům. Stačí, že zavedený preferenční režim zvýhodňuje vnitrostátního poskytovatele.

26 Nizozemská vláda také uplatňuje, že je nezbytné zajistit harmonický přechod od předešlého systému vysílání, kdy veškeré technické prostředky nutné k tvorbě programů patřily veřejnému sektoru, k soutěžnímu režimu. Podle nizozemské vlády je v první řadě nutné zachovat to, co bylo v kultuře dosaženo v předcházejícím období, a za druhé zabránit krachu Bedrijf a masovému propouštění. Na jednání tato vláda oznámila, že dotčená povinnost byla zrušena 1. ledna 1991 pokud jde o tvorbu televizních programů a od 1. ledna 1992 bude zrušena pro tvorbu rozhlasových programů.

27 Pokud jde o argument vycházející z nutnosti zajistit postupné zavádění soutěžního režimu, je na místě připomenout, že přechodné období stanovené Smlouvou skončilo dne 31. prosince 1969 a že požadavky článku 59 jsou po uplynutí tohoto období přímo a bezpodmínečně použitelné (viz výše uvedený rozsudek ze dne 18. ledna 1979, Van Wesemael, bod 26). Vnitrostátní zákonodárce není oprávněn stanovit nové lhůty.

28 Nedávno provedená úprava kritizovaného preferenčního režimu, nemění nic na předcházejícím hodnocení. Na jedné straně povinnost stanovená Mediawet pokud jde o tvorbu rozhlasových programů přetrvává. Na straně druhé, z ustálené judikatury vyplývá, že (viz rozsudky ze dne 30. května 1991, Komise v. Německo, bod 31, C-361/88 Recueil s. I-2567; a Komise v. Německo, bod 35, C-59/89, Recueil s. I-2607) předmět žaloby podané na základě článku 169 je stanoven odůvodněným stanoviskem Komise a že, i v případě kdy nesplnění bylo odstraněno po stanovené lhůtě na základě druhého pododstavce tohoto článku, pokračování akce je žádoucí s cílem stanovit základ odpovědnosti, která členskému státu může vzniknout v důsledku nesplnění povinnosti vůči jiným členským státům, Komisi nebo jednotlivcům.

29 Nizozemská vláda dále uplatňuje, že výjimky z článku 59 jsou oprávněné, pokud jsou odůvodněny obecným zájmem. Tvrdí v tomto ohledu, že omezení jsou odůvodněná požadavky vycházejícími z kulturní politiky v audiovizuálnímodvětví. Vysvětluje, že záměrem politiky je uchovat v Nizozemsku svobodu projevu v oblasti sociální, kulturní, náboženské nebo filosofické ve všech jejích projevech v tisku, v rozhlase nebo v televizi. Připomíná, že Bedrijf tím, že poskytuje technické prostředky různým vnitrostátním provozovatelům vysílání, umožňuje udržet pluralitní, nekomerční statut nizozemského audiovizuálního odvětví. Dodává, že Bedrijf plní rovněž kulturní úlohu, neboť spravuje fonotéku, udržuje filmový archiv a vede orchestr a sbory. A proto se domnívá, že z důvodu kulturní politiky by měly tyto činnosti být zařazeny mezi činnosti v obecném zájmu, které mohou odůvodnit omezující opatření, i když jsou ekonomické povahy.

30 Chápána v tomto smyslu, může kulturní politika představovat oprávněný obecný zájem ospravedlňující omezení volného pohybu služeb. Udržení pluralismu, které tato nizozemská politika zaručuje, je totiž spojeno se svobodou projevu tak, jak je chráněna článkem 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je součástí základních práv zaručených právním řádem Společenství (rozsudek ze dne 14. května 1974, Nold, bod 13, 4/73, Recueil s. 491).

31 Tím, že uloží vnitrostátním provozovatelům vysílání, kteří zastupují sociální, kulturní nebo filosofické složky nizozemské společnosti povinnost zadávat zcela nebo částečně realizaci vysílání vnitrostátnímu podniku, překračuje Nizozemské království sledovaný cíl, kterým je ochrana svobody projevu. Pluralismus v audiovizuálním odvětví členského státu nesmí být totiž nijak dotčen možností, kterou mají různí vnitrostátní provozovatelé vysílání, obrátit se na poskytovatele služeb usídlené v jiných členských státech. Jak Komise právem upozornila, pokud tito provozovatelé vysílání mají skutečný zájem obrátit se na Bedrijf, není nutné jim to uložit jako povinnost.

32 Nadto, jak ostatně nizozemská vláda sama uznává, úkoly z kulturní oblasti, které plní Bedrijf, jsou plně financovány státem. Povinnost pro provozovatele vysílání utratit veškeré finanční prostředky nebo jejich část u Bedrijf se jich tedy netýká a nemohou ji odůvodňovat.

33 Nizozemská vláda se poté odvolala na článek 90 Smlouvy. Z tohoto ustanovení vyvozuje, že členské státy mohou na svém území vyjmout některé hospodářské činnosti z hospodářské soutěže. V rámci nizozemského audiovizuálního odvětví je tento monopol odůvodněn již uvedenými důvody obecného zájmu, totiž udržením pluralismu sdělovacích prostředků, zájmem vnitrostátních provozovatelů vysílání mít přístup ke kvalitním technickým prostředkům a plněním nerentabilních kulturních úkolů ze strany Bedrijf.

34 V této souvislosti stačí poznamenat, že z rozsudku ze dne 19. března 1991, Francie v. Komise, bod 22 (C-202/88, Recueil s. I-1223) vyplývá, že článek 90 Smlouvy předpokládá existenci podniků se zvláštními nebo výlučnými právy, ale neznamená to, že všechna zvláštní nebo výlučná práva jsou nutně slučitelná se Smlouvou. Tato slučitelnost musí být posouzena z pohledu různých pravidel, na něž odkazuje čl. 90 odst. 1.

35 Z toho vyplývá, že zjistit, zda členský stát může některé služby vyjmout z hospodářské soutěže znamená určit, zda omezení volného pohybu služeb, které by v té souvislosti vzniklo, může být odůvodněno důvody obecného zájmu, které byly uvedeny výše (body 17 a 18).

36 Jak bylo tedy řečeno výše, (body 31 a 32), žádný důvod obecného zájmu neospravedlňuje v projednávaném případě privilegovaný režim, který nizozemské orgány přiznaly Bedrijf.

37 Je namístě konstatovat, že tím, že zavázalo subjekty, které obdržely vysílací čas ve vnitrostátní síti vysílání k útratě všech prostředků, kterými disponují, na realizaci rozhlasových programů a určitého procenta stanoveného výnosem na realizaci televizních programů u jednoho určeného vnitrostátního podniku, neplní Nizozemské království povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 59 Smlouvy.

K podmínkám vysílání reklamních šotů obsažených v rozhlasových nebo televizních programech vysílaných z jiných členských států v Nizozemsku

38 Pokud jde o podmínky stanovené Mediawet v čl. 66 odst. 1 písm. b), druhé větě o vysílání reklamy obsažené v pořadech vysílaných ze zahraničí v Nizozemsku, je třeba hned konstatovat, že tyto podmínky obsahují dvojí omezení volného pohybu služeb. Zaprvé brání správcům kabelových sítí se sídlem v členském státě vysílat rozhlasové nebo televizní programy nabízené provozovateli vysílání usazenými v jiných členských státech, kteří nesplní tyto podmínky. Zadruhé omezují možnosti, které tito provozovatelé vysílání mají, ve prospěch výrobců reklamy usazených zejména ve státě, jenž je příjemcem reklamy určené zvláště veřejnosti v tomto státě.

39 Jak Komise právem uvedla, podmínky stanovené článkem 66 Mediawet spadají do dvou rozdílných kategorií. Nejprve to jsou podmínky související se strukturou provozovatelů vysílání: ti jsou povinni zadat reklamu právnické osobě nezávislé na dodavateli programů; celý svůj příjem z reklamy musí vydat na výrobu programů; nemohou umožnit třetím osobám tvorbu zisku. Dále jsou to podmínky, které se vztahují k samotné reklamě: tato reklama musí být zřetelně rozpoznatelná jako taková a oddělená od ostatních částí programu; nesmí překročit 5% vysílacího času; nesmí být vysílána v neděli. Je třeba, aby tyto podmínky byly zkoumány odděleně.

A— K podmínkám týkajícím se struktury provozovatelů vysílání usazených v jiných členských státech

40 Pokud jde o podmínky související se strukturou provozovatelů vysílání usazených v jiných členských státech, nizozemská vláda vysvětluje, že jsou shodné s těmi, které musí splňovat i nizozemští provozovatelé vysílání. Takže požadavek, podle kterého musí být reklamní šoty vyrobeny právnickou osobu odlišnou od výrobce programů, odpovídá zákazu, který vydal Mediawet pro vnitrostátní provozovatele, vysílat komerční reklamu, protože vysílání této reklamy je vyhrazeno nadaci pro televizní reklamu „Stichting Etherreclame“ (dále jen „STER“). Povinnost stanovená pro provozovatele vysílání ostatních členských států, totiž že neposkytnou třetím osobám možnost vytvořit zisk, má za cíl zaručit nekomerční charakter vysílání, který se Mediawet snaží udržet pro vnitrostátní provozovatele vysílání. Konečně, cílem požadavku na využití příjmů z reklamy pouze k výrobě programů je nabídnout provozovatelům vysílání z ostatních členských států prostředky alespoň takové, které existují ve vnitrostátním systému, kde největší část příjmů z reklamy STER pokrývá náklady na fungování rozhlasu a televize.

41 Nizozemská vláda odůvodňuje tato omezení tím, že jejich cílem je zabránit, aby výrobci reklamy měli příliš velký vliv na výrobu programů, což by mohlo ohrozit kulturní politiku, kterou zavedla v audiovizuálním odvětví.

42 Je však třeba konstatovat, že mezi takovou kulturní politikou a podmínkami struktury zahraničních provozovatelů vysílání není nutně vztah. K zajištění pluralismu v audiovizuálním odvětví není totiž vůbec nutné, aby vnitrostátní právní předpisy nutily provozovatele vysílání usazené v jiných členských státech k přijetí nizozemského modelu, pokud se dohodnou, že budou šířit programy obsahující reklamu určenou nizozemské veřejnosti. Nizozemská vláda se pro zaručení plurality, kterou si přeje udržet, může omezit na vhodném vypracování statutu pro své subjekty.

43 Podmínky dotýkající se struktury zahraničních provozovatelů vysílání činných v audiovizuálním odvětví nemohou být chápány jako objektivně nezbytné pro zajištění obecného zájmu, kterým je zachování vnitrostátního systému rozhlasu a televize zajišťujícího pluralismus.

B — K podmínkám pro reklamní vysílání

44 Podle nizozemské vlády a na rozdíl od stanoviska obhajovaného Komisí, zákaz vysílání reklamy v některý den, omezení délky, ani povinnost, aby byla rozpoznatelná jako taková a oddělená od jiných částí programu nemá diskriminační povahu. Služby poskytované STER jsou omezeny stejným způsobem. Nizozemská vláda se v tomto ohledu odvolala na článek 39 Mediawet. Z tohoto textu vyplývá, že Commissariaat voor de Media přiděluje STER vysílací čas na vnitrostátní síti, a že toto přidělení musí být provedeno tak, aby programy vnitrostátních provozovatelů vysílání nebyly přerušeny. Konečně, podle stejného článku, v neděli není přidělen žádný vysílací čas.

45 V tomto ohledu je namístě zdůraznit nejprve, že omezení vysílání reklamy, například zákaz reklamy na některé výrobky nebo v některý den, omezení délky nebo frekvence reklamy nebo omezení, která mají za cíl umožnit posluchačům nebo televizním divákům aby nezaměnili komerční reklamu s jinými částmi programu, může být odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. Taková omezení mohou totiž být uložena s cílem ochrany spotřebitele před přemírou komerční reklamy nebo s cílem kulturní politiky, která sleduje udržení určité kvality programů.

46 Konečně je třeba si povšimnout, že dotčená omezení se týkají pouze reklamního trhu určeného speciálně pro nizozemskou veřejnost. Tento trh je také jediným cílem zákazu reklamy obsaženého v Kabelregeling, který byl základem předběžných otázek ve věci Bond van Adverteerders (viz výše uvedený rozsudek ze dne 26. dubna 1988). I když se reklamy týkají výrobků, které mohou být spotřebovány v Nizozemsku, omezení mají význam pouze v tom případě, že reklama doprovází program v holandštině nebo opatřený titulky v holandštině. Tato omezení mohou být navíc zrušena, pokud jde o programy v holandštině vysílané v Belgii pro belgickou veřejnost mluvící holandsky.

47 Na rozdíl od Kabelregeling, zde sledovaná ustanovení Mediawet nevyhrazují pro STER veškeré příjmy z reklamy určené speciálně pro nizozemskou veřejnost. Ovšem tím, že upravují vysílání této reklamy, omezují hospodářskou soutěž na tomto trhu, které může být STER vystaven ze strany zahraničních provozovatelů vysílání. Přispívají tak, i když v menší míře než Kabelregeling, k ochraně příjmů STER a sledují tak tentýž cíl jako předchozí právní úprava. Jak bylo ostatně rozhodnuto ve výše uvedeném rozsudku ze dne 26. dubna 1988 ve věci Bond van Adverteerders (bod 34), tento cíl nemůže odůvodnit omezení volného pohybu služeb.

48 Je tedy namístě konstatovat, že tím, že členský stát zakázal správcům kabelových sítí usazeným na jeho území vysílání rozhlasových a televizních programů obsahujících reklamu určenou především pro nizozemskou veřejnost a vysílaných provozovateli vysílání usazenými na území jiného členského státu, pokud nejsou splněny některé podmínky týkající se struktury těchto provozovatelů nebo se týkají reklamy obsažené v jejich programech a určené pro nizozemskou veřejnost, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 59 Smlouvy.

Náklady řízení

49 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu je účastníku řízení, který byl ve sporu neúspěšný, uložena náhrada nákladů řízení. Žalovaná strana byla ve sporu neúspěšná, je namístě jí uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr rozhodl takto:


1) Nizozemská vláda tím, nutí provozovatele, kteří obdrželi vysílací čas ve vnitrostátní vysílací síti, utratit všechny prostředky určené na realizaci rozhlasových programů a určité procento stanovené výnosem na realizaci televizních programů u Bedrijf a tím, že zakázala správcům kabelových sítí usazeným na jeho území vysílání rozhlasových a televizních programů obsahujících reklamu určenou především pro nizozemskou veřejnost a vysílaných provozovateli vysílání usazenými na území jiného členského státu, pokud nejsou splněny některé podmínky týkající se struktury těchto provozovatelů nebo se týkají reklamy obsažené v jejich programech a určené pro nizozemskou veřejnost, nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 59 Smlouvy.






_____________________________________________________________________________